Narodil jsem se 21.7.1959 v Novém Jičíně. Na tamějším gymnáziu jsem odmaturoval v roce 1978, pak jsem vystudoval lékařskou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci…
Přečtete si moje nejnovější články a komentáře k aktuálním tématům…
Trávíme na nich stále víc času. Potkáváme se tam, někteří tam i žijí. Můj syn se setká s přítelkyní, studující v Madridu na letišti v Helsinkách (kam přiletěl z Kodaně), spolu pak letí do Osla a poté do Stockholmu. Na stockholmském letišti se zase rozloučí a on letí do Kodaně, zatímco ona do Madridu. Jsme mobilní a letiště patří k naší mobilitě. Pokud by všechno fungovalo a pokud by člověk neměl schopnost přivést ke kolapsu každý počítač, ke kterému se přiblíží, což je můj případ.
Ve Vídni zavedli automaty na prodej letenek. Nápad je to dobrý, měl by šetřit personál. Očividně nešetří. První automat, u něhož jsem si chtěl koupit letenku se zhroutil, ukázal temnou obrazovku a odmítal vydat známky života. Pracoviště letiště, jež mi přišla na pomoc, jej také nedokázala oživit. Nicméně byla ochotna mi pomoci u automatu druhého. Když jsme dostali letenky, dozvěděli jsme se, že sedíme každý jinde, i když jsme přes interenet rezervovali místa vedle sebe. Poněkud zmatená pracovnice nám vysvětlila, že jsme objednali letenky v řadě u nouzového východu, které se rezervovat nesmějí. Zeptal jsem se, proč to neví internet a proč se taková místa elektronicky objednat dají. Neznala odpověď.
Přednesl jsem stejnou otázku při přebírání zavazadel. Tyto přepážky totiž zůstaly a pracuje v nich stejné množství pracovníků jako doposud. Podívala se na naše letenky, naťukala něco do počítače, podala nám nové na místa, jež jsme rezervovali internetem a roztrhala ty, jež nám vydal automat. Na otázku, k čemu ty automaty, jež údajně stály dvacet milionů euro vlastně jsou, pokrčila jen rameny. Máme se zeptat někoho z vedení. Nezeptali jsme se.
Můj nejlepší kousek se mi ale podařil na letišti v Mnichově. Bohužel nebyl přímý let do Grazu, musel jsem se vybrat přes Vídeň. Nebyl jsem sám. Byli jsme větší skupina. Odbavování u přepážek běželo hladce, dokud jsem k jedné z nich nepřistoupil já.
Zadal jsem cílové letiště Graz přes Vídeň. Slečna něco naklepala do počítače a znervózněla. Zopakovala postup a znervózněla ještě víc. „Váš pas,“ požádala. Podal jsem jí ho. „Kam to letíte?“ zeptala se nedůvěřivě. „Do Grazu s přestupem ve Vídni,“ zopakoval jsem. Slečna se začala potit. Pak přivolala starší kolegyni. Ta se podívala na monitor a pak mladé kolegyni poradila: „Musíš zmáčknout F3.“ Slečna to udělala, očividně to nemělo očekávaný výsledek. Starší kolegyně otevřela manuál a klepla se do čela: „Zmáčkni F9“, poradila. Slečna to vykonala. Pak znervózněly obě dvě. Mladší vzala telefon a vytočila číslo – zřejmě nouzové střediska. Tam jí poradili, aby zmáčkla F3. Obdivuji německou disciplínu. I když věděla, že to nic nepřinese, neprotestovala, zmáčkla onu klávesu a referovala do telefonu o neúspěchu. Poradili jí, aby zmáčkla F9. Neodporovala, udělala to. V tu chvíli se nervozita rozšířila od mé přepážky na všechny ostatní. Pochopil jsem, že počítače na celém mnichovském letišti začaly kolabovat – nevěděly si se mnou prostě rady. Strávil jsem u přepážky asi čtvrt hodiny. Mezitím už počítače u ostatních přepážek zřejmě zase fungovaly, ne ale ten můj.
Zoufalá slečna nakonec vzala kus papíru a napsala mi na něj rukou číslo Gate a sedadlo v letadle. Podepsala a pak jí ona starší kolegyně přinesla odněkud razítko, jímž ten papír ozdobila. Takovou letenku jsem sice ještěnikdy neměl, důvěřoval jsem ale že se takto do Vídně můžu dostat. Ale co pak?
„To je ale letenka jen do Vídně,“ řekl jsem zneklidněně. „Jak se pak dostanu do Grazu.“
„Ručně vám takovou letenku vystavit nemůžeme,“ pravila ona starší paní, která už očividně převzala od zoufalé mladé velení. „Ale my zavoláme do Vídně a všechno jim vysvětlíme. Až tam dojedete, jdete přímo ke Gate, tam už budou vědět a vydají vám letenku do Grazu. Poté, co jsem si vyslechl ironické poznámky kolegů, kteří byli mezitím už u druhého piva, odletěl jsem do Vídně. Tam jsem spěchal. Tušil jsem, že další let nemusí být až tak jednoduchý a tak jsem ke Gate přímo běžel. Prošel jsem bezpečnostní kontrolou a vpadl do místnosti. Za stolem nikdo neseděl a já jsem se začal nervózně potit. Dlouho se nedělo nic. Až po deseti minutách jsem uviděl dívku v červeném, tedy příslušnici rakouských aerolinií, jak se blíží k naší místnosti. Ve své nervozitě, ale i následkem slušného vychování jsem běžel ke dveřím a otevřel jsem jí je. V tu chvíli, ale vystartovala od bezpečnostní kontroly korpuletní žena s pistolí u pasu a vběhla do místnosti za letuškou.
„Vy jste opustil bezpečnostní prostor!“ zařvala na mne.
„Neopustil!“ protestoval jsem.
„Opustil, já jsem vás viděla!“
„Já jsem přece jen otevřel tady té paní dveře,“ bránil jsem se a už jsem se viděl ve vězení jako potenciální terorista. Naštěstí se tato příhoda odehrála ještě před 11. zářím 2001, jinak bych v tom vězení asi opravdu seděl, pokud by už na mém hrobě nerostly kytičky.
„To je pravda,“ zastala se mne letuška. „Tady pán mi otevřel dveře, ven ale nevyšel.“
Ozbrojenkyně se zatvářila nedůvěřivě a nehodlala opustit místnost. Přešla s námi, tedy se mnou a letuškou, k odbavovacímu stolku.
„Letím do Grazu,“ oznámil jsem. „Měl bych taky mít letenku. Mé jméno je Polách.“
Slečna zapnula počítač, naťukala mé jméno a pravila: „Žádnou letenku tu nemáte.“ Policistka za mými zády sáhla po zbrani.
„Ale musím ji mít,“ pravil jsem už zoufale. „V Mnichově se zhroutila počítačová síť a tak jsem dostal letenku jen ručně psanou. Ale ujistili mne, že další transport do Grazu mi zajistí telefonicky.“
„Máte u sebe cestovní pas?“ zeptala se letuška záludně.
Podal jsem jí ho. Policistka pistoli nepouštěla z ruky. Letuška zadala moje údaje do počítače a uviděl jsem, jak jí po čele začíná stékat kapka potu.
„Odkud jste to přiletěl?“
„ Z Mnichova.“
„Máte pro to nějaký důkaz?“
Sáhl jsem to kapsy a policistka vytáhla zbraň z pouzdra. Byl jsem naštěstí rychlejší, nahmatal jsem onen papír s ručně psanou letenkou a podal jsem ho letušce. Obracela jej ze strany na stranu, pak sáhla po telefonu. Po delším hovoru, kdy ona kapka potu na jejím čele nezůstala sama, sáhla po tužce a papíru a napsala na něj číslo sedadla v letadle. Policistka poté poněkud neochotně ale přece odešla.
Nastoupil jsem do letadla a našel své místo. Letadlo mělo odletět, ale nestartovalo. V uličce procházely dvě letušky a počítaly cestující. „Jedenadvacet,“ pravila ta, co počítala.
„Ne, dvacet,“ odtušila druhá.
Vrátily se ke kabině pilota a začaly počítat znova. Došly až ke mně, krčícímu se na sedadle s pocitem ilegality. „Dvacet jedna,“ pravila dívka triumfálně.
Druhá se podívala nervózně do nějakého papíru. „Ne, určitě dvacet!“
Tvářil jsem se, že neexistuji. Přesto mne očividně viděly a dvakrát do počtu cestujících započítaly.
Trvalo skoro dalších dvacet minut, než se ozval kapitán: „Omlouváme se cestujícím za zpoždění, ale bylo způsobeny nejastnostmi v počtu pasažérů.“
Do Grazu jsem tedy doletěl. Se zpožděním, ale přece. Přesto považuji vyřazení celého počítačového systému mnichovského letiště ke svým nejlepším výkonům, co se se týká mého působení na elektronická zařízení.
Škoda, že se mi v poslední době už tak nedaří. Nějak si na mne zvykly nebo se zlepšilo zabezpečení kosmickým a jimým rušivým vlivům. Držte mi palce, v pátek letím do Brém.<
Nestíhám. Kdo moje stránky navštěvuje pravidelně, už si toho určitě všiml. Týdenní rytmus článků se rozpadl a nevidím možnost, jak do něj zase naskočit. Nestíhám tedy. Jedná se o definitivní a neodvolatelný stav. Určitě ho většina z vás zná a je považován v podstatě za normální. Problém je jen v tom, že pro mne je ten stav nový. Zatím jsem měl pocit, že mám svůj život pod kontrolou, teď je ten pocit pryč. Jak a kdy se to stalo, nevím. Ale najednou je to tady. Už se nesnažím zabránit vzniku požáru, už jen hasím.
Přesto, že si vedu podrobný kalendář termínů – a to v psané podobě, protože v elektronické by v mém případě určitě došlo k zhroucení systému a tím bych byl definitivně ztracen. Ale v poslední době jsem svůj zápisník s termíny už dvakrát zapomněl v Grazu, když jsem odjížděl na Stolzalpe. A hlavně, než si stačím poznačit termín, domluvený právě telefonicky, už zvoní telefon znovu a někdo po mně chce něco dalšího strašně důležitého a než to s ním dojednám, zapomenu, že jsem něco domluvil právě předtím.
A přitom toho zas až tak moc nemám, abych se měl nač vymlouvat. Sice poměrně náročné zaměstnání se zákroky a pacienty na oddělení, o něž se musím starat a měl bych vědět všechno podstatné o jejich chotobách, pak plánování nočních služeb, příslužeb a vyšetřovacích výkonů pro celý tým. K tomu těch pět až šest nočních služeb do měsíce. Kromě toho se musím starat taky o vzdělávací proces, rozdělovat páteční krátké přednášky a ve středu vyučovat mladé lékaře. Zavázal jsem se k tomu a baví mne to. Takže se toho nechci vzdát.
Potom ještě každý čvrtek soukromou praxi v Grazu, kam musím ujet oněch 145 kilometrů ze Stolzalpe a v pátek pak musím zase zpět na kopec (ráno) a dolů do nížiny (odpoledne). S touto praxí jsou spojeny hádky s lékařskou komorou o placení nesmyslných příspěvků a pojistek, sledování plateb pacientů a placení nájmu a dalších poplatků.
Potom se samozřejmě ještě musím zabývat hledáním nového zaměstnání, protože to mé je s ručením hodně omezeným. Potíž je v tom, že mne ze Stolzalpe nechtějí pustit pryč, protože za mne těžko budou shánět náhradu. Takže mi toto snažení rozhodně neulehčují.
S mými knihami vlastně momentálně žádný problém nemám. Právě nepíšu nic, už proto, že nestíhám. Třeba se to někdy v budoucnosti zlepší.
Samozřejmě bych měl pravidelně psát na mou webovou stránku. Jenže když dostanu nápad a nemám právě čas se jím zabývat, odšumí jako vánek a je pryč. A potom si už nemůžu vzpomenout, co mne to vlastně tak zaujalo, že jsem o tom chtěl psát. A pokud si vzpomenu, je to vždycky v okamžiku, kdy už zase nemám na psaní čas.
Čas si ovšem musím udělat pro mou zahrádku. Šlechtil jsem ji roky, kosil, hnojil, postřikoval proti škůdcům, poléval, v tom není možno přestat, protože pak by bylo všechno toto letité snažení vyšlo vniveč. Samozřejmě mi tuto aktivitu komplikují rozmary počasí a fakt, že jsem po většinu týdne vzdálen skoro 150 kilometrů. A taky to, že se mi právě pokazily obě kosačky, jak ta benzínová (zřejmě vzduchový filtr) tak i elektrická (ještě nevím proč se rozhodla blbnout i ona).
Nesmím ovšem zapomenout vyhradit si dvě hodinky na úterní tenis, daří se mi zatím štvát líné tělo po kurtu každý týden a doufám, že to tak i zůstane.
Pak je tu samozřejmě má sbírka známek. Sice už známky nenakupuji tak vášnivě jako ještě před několika roky (hlavně proto, že ty levné už skoro všechny mám a ty drahé jsou prostě drahé). Přesto mi to nedá, abych pravidelně nepročesal ebay a nepodíval se, zda tam pro mne něco zajímavého nemají ( většinou nemají, ale co kdyby?) Sám jsem s prodejem známek na ebay přestal – prostě nestíhám. A taky ten šílený nápad začít sbírat i mince, jsem omezil na absolutní minimum.
Co se týká domácích prací, je tu chválabohu rakouská fotbalová liga a formule jedna. Oba programy se totiž skvěle hodí k žehlení. Nic se tam v podstatě neděje a pokud se něco přece jen náhodou stane, jako že třeba někdo vystřelí na branku nebo někdo někoho předjede, ukáží to stejně několikrát v záznamu z různých úhlů a ještě k tomu spomaleně.
Neměl bych tolik zanedbávat facebook. Moji přátelé na něm prezentují jejich nejnovější životní události a nějak nejsem up-to date – prostě nestíhám.
Co zanedbávat nemůžu, je pošta. Denně přistane v mé schránce několik dopisů a odborných časopisů, kromě toho musím pročíst maily na mé služební i soukromé adrese. Jejich počet stále narůstá a zjistil jsem, že musím kontrolovat i spamy, protože můj počítač mi laboratorní výsledky od jednoho pacienta ukáže na mé adrese jako legální mail, od druhého ale jako spam. Bez ohledu na to, že byly oba poslány stejným způsobem a ze stejné adresy. Prokousat se všemi dopisy od zaměstnávatele, farmakologických firem s aktuálními informacemi o lécích s jejich nově zjištěnými vedlejšímu účinky, složenkami, pojistkami, vyúčtováním sociální pojišťovny atd. je prostě nutnost.
Stejně tak i prokousat se odbornou literaturou. Jak už jsem napsal, denně přistane v mé schránce několik odborných časopisů. Snažím se je selektovat na důležité a méně důležité, snažím se začít číst ty tenké v naději, že s nimi budu rychleji hotový. Málokdy se to splní. Vlastně se nemůžu na text ani pořádně soustředit při představě, kolik dalších článků bych ještě měl přečíst. A pak je tu šéf, jež mi posílá několik mailů denně, z nichž většina má přivěšené odborné články v délce mezi pěti a dvaceti pěti stranami. Bylo by slušné je přečíst, když už si s tím dal tu práci, ale kdy?
A samozřejmě bych si měl zopakovat anglická slovíčka, protože se můj trenér angličtiny už cobydup vrátí ze zahraničního pobytu a já budu zase na prvním společném setkání vypadat jako blbec a ignorant. Kromě toho bych se hrozně rád začal učit konečně pořádně italsky, už proto, že na červenec plánuji zase jednou dovolenou v Itálii (soukromě bez cestovky) a tam to bez italštiny prostě nejde.
A taky nesmím zapomenout vyvážet pravidelně odpadky. Příslušný kalendář je dost složitý, protože se musí v jiném termínu vyvážet na ulici biologický odpad, v jiném zase žluté pytle s plastikem, papír či zbytkový odpad. Pokud bych jednou zapomněl, budu mít dost velký problém, protože kontejnery jsou stejně přeplněné a do dalšího termínu nevydrží.
Jak jsem tedy už řekl, nemám toho zas tak moc, ale najednou nestíhám. Možná je to stářím. Zrak už neslouží jako kdysi, sluch už taky ne. To unavuje, zhoršuje komunikaci a způsobuje, že večer, když bych se konečně mohl pohoužit do čtení odborné literatury, mi oči už slzí a tím pádem se číst nedá. Kromě toho už není samozřejmé, že mne nebolí loketní kouby, záda a kolena. To si je třeba koupit pravidelným cvičením. Kdy ale?
Prostě musím si to přiznat, nestíhám. Bylo to to pro mne frustrující. Když jsem propásl důležitý termín, protože jsem si ho nepoznačil do kalendáře, omlouval jsem se pořád dokola, protože mi to bylo nanejvýš trapné. Můj protějšek mne nechal vypovídat a pak poznamenal: „Teď aspoň chápete, pane doktore, jak se daří nám chaotikům celý život. Váš problém je pouze v tom, že vám to ještě vadí. Ale nebojte se, zvyknete si.“
Zlatá slova. Přestávám s pocitem, že nestíhám, bojovat. Zvykám si na něj.
A abych nezapomněl. Měl bych občas i trochu spát. Jenže nestíhám.<
Miluju je. Což jde s ohledem na mé schopnosti vyřadit z provozu jen mou pouhou přítomností jakýkoliv počítač či magnetický klíč malý zázrak. Kardiostimulátory ale vědí, že je miluju a na rozdíl od počítačů (které rád nemám a ony to vědí) nevypínají svou činnost, když vstoupím do místnosti a nepřipravují si na mne zákeřné výpadky funkce – a to, i když se v podstatě o počítače jedná. Vybavené baterií, jež má vydržet zhruba deset let a tím pádem vyrábí nejdražží proud na světě a spojené s tím hloupým svalem, zvaným srdce, který mají nakopávat a popohánět, jednou či dvěma elektrodami. Je na tom něco trochu mysteriózního. Člověk přestává být uzavřeným systémem, část jeho těla se dá programovat zvenčí. Jenže tyto mašinky jsou tu proto ne aby nesmyslně prodlužovaly život, jak si mnozí myslí, ale aby zlepšovaly životní kvalitu – aby člověka vracely zpět do normálního života – a proto je miluju. Ovšem problém nastává, když někdo tu mašinku naprogramuje špatně.
Pan Landsmann byl životaschopný muž něco přes šedesát, čilý a sportovní. Rád chodil do hospody, do lesa, rád jezdil na kole. Ale právě tu byl malinký problém. Pan Landsmann totiž omdléval. Stávalo se mu to výhradně při jízdě na kole a to – při bližším dotazování – výhradně, když chtěl odbočit doleva. Když přitom vytočil hlavu doleva, omdlel a probrall se vleže uprostřed vozovky ( kdyby se mu to stávalo při odbočování doprava, skončil by v příkopě a do nemocnice přišel s polámanými kostmi možná o něco dříve. Nicméně když se tak probral uprostřed vozovky popáté, uznal, že něco takového není zcela normální a že by to mohlo být i nebezpečné a dostavil se k nám. Pop podrobném prozkoumání jeho problému byl k diagnóze jen malý krůček. Na krku je totiž malý uzlíz zvaný karotický sinus, jenž je zodpovědný za nervy vedoucí k srdci a tedy i za impulsy srdce pohánějící. Pokud je u některých citlivých lidí ztlačen, způsobí krátkodobou srdčení zástavu. Což byl případ našeho pana Landsmanna –říká se tomu syndrom karotického sinu.
Léčba je jen jedna, kardiostimulátor, který při těchto sice zřídkavých, ale přece jen nebezpečných pauzách ( zejména když člověk odbočuje při jízdě na kole doleva na frekventované silnici) zaskočí a srdce udrží v chodu. Pan Landsmann byl tedy vyslán k implantaci kardiostimulátoru. Vrátil se za dva dny a my ho nepoznávali. Ležel pouze v posteli, krevní tlak měl okolo 90 někdy i míň. Měl závratě, nechutnalo mu jíst a chystal se na odchod na onen svět. Nikomu nebylo jasné, co se s tím aktivním člověkem stalo, předpokládala se psychologická reakce s depresí, což se někdy u lidí, kteří jsou náhle z ničeho nic vydáni na pospas mašině stává.
Jenže když si pan Landsmann objednal kněze a ten se dostavil se všemi svými olejíčky, aby našemu pacientovi udělil poslední pomazání, pohár mé trpělivosti přetekl. Proč se tomu chlapovi daří tak špatně? Na EKG byla pravidelná stimulace srdce při každém jeho úderu a v té době ještě panovalo přesvědčení, že je to tak správně. Kardiostimulátor byl přece v srdci, aby stimuloval a čím víc, tím líp. Jenže pan Landsmann potřeboval kardiostimulátor přece jen velmi zřídka – totiž při jízdě na kole a to jen při úmyslu odbočit doleva. Proč ten hloupý kardiostimulátor stimuluje, když teď milý pan Landsmann leží v posteli a místo na jízdu na kole myslí na jízdu do nebes? Stimulátor stimuloval obvyklou frekvencí 60 za minutu, v podstatě se mu nedalo nic vyčítat. Jenže když jsem se podíval na pacientovo EKG před stimulací, měl tento – jako správný sportovec, klidovou frenvenci někde okolo 55 za minutu. Víc očividně nepotřeboval a dařilo se mu dobře. Nechal jsem si ho odvézt ke kontrolnímu přístroji a přeprogramoval jsem jeho kardiostimulátor na frekvenci 50/ minutu. Pan Landsmann se nato postavil, odešel na oddělení, kde mu sestry naměřily tlak 120/80 jako za starých dobrých časů před implantací. Příští den se dal propustit a odjel na kole domů. Při odbočování doleva před domem neomdlel a už ani nikdy v budoucnosti -žije dodnes, na kole už ale nejezdí, přece jen jej dohnala stařecká demence.
Následkem této události jsem se rozhodl v protikladu k panujícímu mínění – že někdy je méně více a po řadu let jsem víceméně ilegálně a proti doporučením renomovaných kapacit přeprogramovával kardiostimulátory na nižší frekvence a prodlužoval jsem programovaný převodový čas mezi předsíněmi a komorami, jen abych zabránil zbytečným stimulacím srdečních komor. Dělal jsem to tajně, aby o tom nikdo nevěděl, pacientům se dařilo dobře. Před třemi lety se mi dostalo zadostiučinění. Nejvyšší odborníci změnili své mínění a přišli na to, že je lépe stimulovat tak málo, jak se jen dá. Dokonce vyvinuli přístroje, které jsou natolik chytré, že tu minimální potřebu zjišťují samy od sebe. To, co jsem dělal deset let ilegálně, mohu teď dělat veřejně a ještě na to být pyšný.
Jak jsem říkal na začátku. Miluju je. A to i přesto, že při jejich zavádění má ona sonda, jež je má spojit se srdcem, tendenci vklouznout do kdejaké špatné díry, kolik jich jen na cestě k pravé srdeční komoře je. (A že ich tam je!) Přesto, že se pak ona sonda dokáže točit i víc než hodinu v pravé předsíni a tvrdohlavě odmítá posunout se trikuspidální chlopní do pravé komory, aby konečně mohla začít fungovat, zatímco se pacientovi na tvrdém lehátku daří stále hůře. V tu chvíli je nenávidím na smrt, ale jak jistě víte, láska nakonec nad nenávistí stejně zvítězí.<
unde omnis iste natus sit voluptatem accusantium doloremque laudantium, totam rem aperiam, eaque ipsa quae ab
By A.P.
Follow us on :