Články

Vánoční příběh – pohled z druhé strany

Tak nějak jsem si zvykl můj poslední příspěvek před vánoci věnovat právě těmto svátkům. Chci téhle malé tradici zůstat věrný i letos. Je prý příznakem začínající senility a blížícího se konce spisovatelské kariéry, když začna autor číst a citovat vlastní knihy. Což může být obojí pravda. Přesto si dovolím publikovat “vánoční” pasáž z mého románu “Já,Herodes”. Protože k prvnímu vydání této knihy ještě pod názvem “Herodes, židovský král” došlo v roce 1998 tedy v minulém tisíciletí, jedná se o tisíc let starý text, na který si zřejmě stejně nikdo nevzpomene. Takže, veselé a pěkné vánoce všem mým čtenářům. A teď tedy  vyprávění o tom jak prožil narození Ježíška král Herodes Velký. Jenže takto přišel do období největšího politického dusna Nový rok, svátek Roš Hašana. Celý měsíc Elul mne vyzývali farizeové k pokání a k přípravě na zúčtování s Hospodinem.  A já jsem proti tomu nemohl nic dělat, protože k tomu je zavazovala tradice. A… Čti dál »

Kouření jako politikum

  V Rakousku se znova rozproudila debata ohledně zákazu kouření (v Česku, pokud jsem dobře sledoval, nikdy tak docela neutichla). V Rakousku má zákon o absolutním zákazu kouření v restauracích vstoupit v platnost v květnu příštího roku. Ovšem strana svobodných (FPÖ) si dala zrušení tohoto zákazu jako jedno z hlavních témat své volební kampaně. A teď trvá na tomto požadavku jako podmínce na vytvoření nové vlády. A protože se vítěz voleb Sebastian Kurz (ÖVP) už dopředu zafixoval na koalici se Svobodnými a je tím velmi dobře vydíratelný, zřejmě tento bod i prosadí. Šéf strany Strache demonstrativně kouřil před rakouským parlamentem na demonstraci hospodských, kteří proti tomuto zákonu protestovali. Pokud se tedy nechce politicky znemožnit, nemůže už ustoupit. Zřejmě si vyl svou věcí už hodně jistý, když se k tomuto kroku odhodlal. Že FPÖ chce právě zrušení zákazu kouření, má více důvodů. Samozřejmě, pivní skauti u takzvaných stammtischů jsou jejich hlavní klientelou.  A ti samozřejmě dále touží po pivu… Čti dál »

A co teď ?- druhé dějství

Nebezpečí přímé demokracie aneb klid po bouři v Česku   Když jsem se po oznámení výsledku českých voleb ptal „A co teď?“ měl jsem očividně pravdu. O víc než měsíc později ještě stále nikdo neví, co bude dál. Všechny strany, které jsou způsobilé působit ve vládě demokratického státu, prohlásily, že vládnout nebudou. Tedy že nebudou vládnout s Babišem, i když bylo od začátku zřejmé, že jiné východisko prostě není. Politik nemá nikdy říkat „nikdy.“ Potom je najednou ve slepé uličce a neví jak z ní.  To se stalo šéfovi ODS Fialovi, jehož pozice se teď otřásá a jeho nezvolení za místopředsedu poslanecké sněmovny jen slabost jeho pozice potvrzuje. Zahnal se sám, naprosto bez cizího přičinění do kouta a neví jak z něj ven. Ne, že by program ODS byl nějaký skutečně použitelný – zrušení elektronické evidence tržeb, zrušení zákazu kouření atd. je staví do pozice strany nestandardní, ale přece jen pouze bláznivé, ne ale… Čti dál »

Tajná služba

               Funguje samozřejmě i v demokratických státech, ovšem moc o ní nevíme. Proto může fungovat nerušeně. Za minulého režimu, o němž chci teď vyprávět, byla všudepřítomná, tím pádem nápadná a člověk o ní věděl. Proto se jí pracovalo mnohem hůře než v demokracii. Byla ovšem vyzbrojena tisíci agentů, kteří pro ni pracovali, ať už proto, že chtěli nebo že museli. Totalitní stát chce vědět, co kdy jeho poddaný řekl, či kdy si uprdl. Kdo si chce atmosféru sledování ohmatat z blízka, doporučuji vřele německý film „Život těch druhých“ s Ulrichem Mühem  v hlavní roli. Přesto mohl mít život v komunistickém Československu díky práci tajné služby někdy, i když zřídka, i komické akcenty. Už proto, že se u nás přece jen nebralo vše tak vážně jako v Sovětském svazu či v NDR. V každém Čechovi je trošku Švejka – chválabohu. A o tom je tento článek. Manžel jedné mé dobré známé, paní Kadecka, pracoval v rakouských diplomatických službách a mimo jiné… Čti dál »

Modena

Samozřejmě známe Aceto Balsamico di Modena a když člověk ví, že Luciano Pavarotti byl rozený Modeňan, dovede si představit, že jídlo v tomto městě hraje podobně jako v nedaleké Parmě centrální roli. Balsamico se ostatně velmi liší cenou podle věku, jak dlouho zrálo. To obyčejné je roční, ale existuje i sto let staré balsamico – nevěřil jsem svým očím, když jsem viděl cenu 289,90 Euro za 68 gramů tohoto zázraku, čili jeden gram bratru za 100 korun. Místní specialitou je vedle spousty těstovin plněných vším možným, dokonce i sladkou dýní, Zampone, plněná prasečí noha, servírovaná s pikantními fazolemi a bramborovou kaší. Přetéká tukem, chutná skvěle, a pokud si ji Pavarotti dával, nedivím se ani jeho váze ani jeho rakovině slinivky břišní, na niž nakonec zemřel. Kromě toho jsou místní specialitou tortellini a tortelloni (ty jsou větší) s nejrůznějšími náplněmi, zcela čerstvé se dají koupit na trhu Mercato Albinelli přímo v centru města. Místní víno Lambrusco… Čti dál »

Mantova

Mantova údajně vznikla na ostrově mezi vodami, které byly slzami věštkyně Manty, dcery kněze a věštce a daly vzniklým vodám věšteckou sílu. Manta se provdala na toskánského krále Tiberina. Ocmus, jejich společný syn, pak v jezeře založil město, kterému dal jméno své matky. Tolik praví legenda. Ta  pověst je rozkošná, ale Mantova by si i bez ní zřejmě uchovala pověst jednoho z nejkrásnějších italských měst a vůbec nejkrásnějšího v pádské rovině. A právem. Může za to její zeměpisná poloha, která ji obklopuje třemi jezery (Lago superiore, Lago di mezzo a Lago inferiore, které jsou vlastně rozšířením toku řeky Mincio krátce předtím, než se vlévá do Pádu) a stavební aktivity rodu Gonzaga, který městu od roku 1328 vládl, když se mu podařilo vypudit z města (samozřejmě násilně a za prolévání krve) první diktátorskou rodinu Bonacolsi. Tuto událost zobrazuje realisticky malba Domenica Moroneho v Salla dela Stemma v Palazzo ducale. Gonzagové se orientovali politicky vždy správně a nešetřili… Čti dál »

Sexuální harašení a jeho politické důsledky

Vlastně bych se mohl taky přihlásit. Pamatuji si, že mě během mého studia na medicíně jednou v Brně sexuálně obtěžovala jistá dáma, která strašně páchla za cigaretami a před níž jsem se jen stěží zachránil útěkem. Jenže tehdy se něco takového nenosilo. (A jako muž bych stejně neměl šanci ani dnes, ať už mluvíme o rovnoprávnosti pohlaví, jak chceme, neexistuje ve všech oblastech. Sexuální obtěžování je jednoznačně trestným činem mužského pohlaví) A dnes už je to o něčem zcela jiném. To, co vyvolal skandál s hollywoodským producentem Harvey Weinsteinem, začíná vystupovat z břehů a má i politické důsledky. O tom později. Předešlu hned na začátek, že v žádném případě nejsem zastánce sexuálního násilí a netroufal bych si ho zlehčovat – pokud se skutečně o sexuální násilí jedná. A právě tady je ta otázka, kde sexuální harašení začíná a kde končí? To české slovo „harašení“ vzniklé z anglického „harassment“ prostě miluju, dokáže totiž s typicky českým vtipem… Čti dál »

Velká říjnová revoluce – co s ní?

Málokterá historická událost má tolik různých významů a interpretací, jako událost, která se odehrála před sto lety a měla navždy změnit tvář světa. V podstatě ani nevíme, co se přesně onoho 25. října podle juliánského kalendáře a tedy 7. listopadu podle kalendáře gregoriánského v Petrohradě odehrálo. Verzí je hned několik, nejslavnější je ta, kterou zfilmoval režisér Sergej Michajlovič Ejzenštejn ve svém filmu „Deset dní, které otřásly světem“, ten ale odpovídá pravdě asi ze všech nejméně, protože byl nafilmován jako ideologická propaganda pro tehdejší komunistické velení. Víme, že se mělo střílet z Aurory, ale nestřílelo se. Nebo tedy aspoň nestřílelo se tehdy, kdy se střílet mělo. Jednoduše proto, že padla mlha a posádka lodi neviděla signál červenou raketou, který byl vypálen z Petropavlovské pevnosti, kterou měli bolševici už ve své moci. Jedna z verzí hovoří o tom, že se bolševici dostali s pomocí několika granátů do vinných sklepů Zimního paláce, kde se opili ještě dříve, než mohli… Čti dál »

500 let reformace

Právě před pěti sty lety se stalo něco, co mělo navždy změnit lidské dějiny. Přitom to v ten den na něco tak významného vůbec nevypadalo, ale tak už to většinou s revolučními činy bývá – Velké říjnové revoluce si taky nikdy v den obsazení Zimního paláce nevšiml. října roku 1517 zveřejnil augustiánský mnich Martin Luther své teze na reformu církve. Že je přibil na dveře kostela ve Wittenbergu, může být jen legenda, ale to nic nemění na velikosti tohoto činu. A na přímo sebevražedné odvaze autora textu. Samozřejmě se teď všude vyrojily články i filmy k tomuto jubileu, přesto neodolám, abych nepodal historický pohled z mého subjektivního úhlu. Moc katolické církve a její hlavy papeže se na začátku šestnáctého století zdála být neotřesitelná. Poslední císař, který se snažil obnovit rovnováhu moci církevní a světské byl císař Zikmund na kostnickém koncilu. Po porážce koncilního hnutí v Basileji převzali papežové opět absolutní moc nad církví ale i nad… Čti dál »

Parma

Samozřejmě, když se řekne Parma, tak si člověk okamžitě vybaví parmské proscuitto a parmezán. Na tom nic nezměnil ani aféra firmy Parmalat, jejíž konkurs byl největším finančním skandálem novodobé Itálie. Parma se pyšní nejvyšší životní kvalitou v Itálii a sídlí zde i Evropský úřad  pro bezpečnost potravin „Euroean food safety autority“. Kde taky jinde, že? A Parma, to je samozřejmě i hudba a Verdi, narozený v La Roncole v parmské provincii, na kterého jsou parmští nesmírně hrdí – Verdi je Italy považován za největšího komponistu všech dob, většího než Mozart či Beethoven, o Smetanovi či Dvořákovi ani nemluvě. V Parmě se samozřejmě každý rok koná do konce září do konce října Verdiho festival. Teatro Regio je vhodným místem pro uvedení Verdiho oper, toto divadlo v neoklasicistickém stylu bylo postaveno v roce 1829 a otevřeno dílem Vincenza Belliniho – Verdimu bylo tehdy teprve šestnáct let. A pak je tu i geniální houslista Paganini. Ten zde působil jako… Čti dál »

A co teď? Česká republika po volbách.

A co teď?   Tu otázku si jistě naši politici dávali už před volbami, ne že by si ji těmi různými „nikdy“ a za žádných okolností“ udělali snadnější. Aby bylo jasno. Je naprosto nepopiratelné, že strana typu ANO do parlamentní demokracie nepatří. Proto se taky nejedná o stranu ale o hnutí. To je moderní slovo, slovo populární, protože nabízí už svým názvem alternativu k zaběhaným, okoukaným a frustrujícím politickým stranám. Ani macron ve Francii to neudělal jinak, i jeho „ En Marche“ je hnutí, bez jasných stranických struktur. Škoda, že si ten nápad kdysi dávno Mečiarovo „Hnutí za Demokratické Slovensko“ nedalo patentovat, mohlo si teď dobře žít jen z tantiém. Společná tato hnutí mají, že se opírají o aureolu jednoho muže – ať už je to Babiš, Mečiar, Macron nebo například náš rakouský Kurz, který taky předělal černou stranu ÖVP na tyrkysové hnutí. Nemají demokratickou strukturu, což znamená volbu orgánů zdola nahoru,… Čti dál »

Rakouské volby 2017

Tak jsme si v Rakousku trošku zavolili   Je mi jasné, že Češi teď mají zcela jiné starosti, než sledovat výsledky rakouských voleb – totiž vlastní dilema, koho volit či spíše nevolit, přesto si dovolím podat krátkou zprávu o výsledku rakouských parlamentních voleb – protože se jedná o souseda, vedle kterého Česká republika bude muset i nadále žít – přestěhování není možné, je snad praktické vědět, co se zde vlastně stalo. V podstatě nic překvapivého, volby dopadly podle předpokladů, tedy aspoň mne v ničem nepřekvapily. Rakousko se  politickém spektru posunulo výrazně doprava a samozřejmě je za tím uprchlická krize. Zářícím vítězem se podle očekávání stal Sebastián Kurz. Jeho politická intrika, která ho přivedla k moci, byla geniální a naprosto vyšla. Jen krátce zopakuji jeho politický vývoj. Začal jako 22 letý nejmladší ministr v historii Rakouska – jako státní sekretář pro integraci (to je funkce odpovídající funkci ministra, státní sekretář se… Čti dál »

Piacenza

Vlastně vůbec nebyla v plánu výletu. Ale protože byla na cestě a měli jsme půl dne navíc, řekli jsme si, že se tam můžeme zastavit na kafe. A pak z toho byl den celý. Protože i tohle stotisícové průmyslové město na řece Pádu má turistovi víc než dost co nabídnout. Dějiny Piazenzy nejsou zrovna oslňující, v boji hornoitalských komun nehrála žádnou rozhodující roli. V roce 1447 byla dobyta Francescem Sforzou, který právě v tom roku převzal vládu nad Milánem a musel své nové poddané něčím oslnit a potěšit. A tak vytáhl do boje a dobyl Piacenzu. Poté, co se Lombardie zmocnili Francouzi pod Ludvíkem XII., pokusili si získat podporu papeže papeže tím, že mu část milánského vévodství přepustili. Od roku 1521 byla tedy Piacenza součástí církevního státu. V roce 1545 využil tuto situaci papež Pavel III., rozený Alessandro Farnese, aby zabezpečil svou vlastní rodinu. Vytvořil tedy nové vévodství Parma a Piacenza a obdaroval jím svého vlastního… Čti dál »

Pátek třináctého – letos zvlášť nebezpečný

Proč je pátek třináctého nešťastný den? Nemusíte být zrovna pověrčiví, ale určitě jste při takové kombinaci přece jen trochu opatrnější než v obyčejný den. Tato pověra je hluboko v lidech zakořeněná. A zvlášť byste si měli dávat pozor, když takový pátek třináctého padne na říjen, jako letos. Proč? To se musíme dostat k samotnému kořenu této pověry. Právě před 710 lety, v pátek 13. října 1307 zahájil francouzský král Filip IV., řečený Sličný, svůj útok proti řádu Templářů. Leželi mu už dlouho v žaludku a toho dne se rozhodl, že s tímto řádem zatočí. Co mu na Templářích nejvíc vadilo? Že byli nesmírně bohatí. Řád Templářů vznikl v Jeruzalémě v roce 1120 pod jménem „Chudí rytíři Krista a Šalomounova chrámu.“ Protože se Chrám řekne latinsky Templum, vzniklo jejich zkrácené označení. Ostatně byli skutečně založeni na místě někdejšího Šalomounova chrámu, na místě, kde dnes stojí mešita Al Akša, která je permanentním zdrojem sváru mezi Araby a Izraelci. Templáři byli… Čti dál »

Katalánsko – slzy hrdosti

Co se stane, když na sebe narazí naivní politik s blbcem? Tragédie. A to se právě děje v Katalánsku. Katalánská naivita narazila na madridskou zatvrzelou hloupost a ta srážka zatřásla celou Evropou. Je mi Katalánců vlastně líto. Byl jsem v Barceloně dvakrát, poprvé v roce 2007, tehdy o nějakém separatismu nebylo nikde ani stopy. Podruhé v roce 2013. To už všude po domech visely katalánské vlajky a taxikář, kterého jsem poměrně rychle odhadl na duševně nepříliš rozhleděného, nám nadšeně vyprávěl o katalánské samostatnosti. I muzeum barcelonských dějin mělo najednou mnohem větší nacionalistický náboj. Co se mezi těmi roky stalo? Přišla hospodářská krize roku 2008. A Španělsko postihla víc než jiné evropské země, snad s výjimkou Řecka. Nezaměstnanost stoupla na 25 procent mezi mladými byla dokonce nad padesát procent, nebyla práce dokonce ani pro vysokoškoláky s TECHNICKÝM VZDĚLÁNÍM !!! To svědčí o hospodářské katastrofě. A protože bylo najednou málo peněz, začalo se hledat, kdo za to může –… Čti dál »

Cremona

  Cremona je prostě rozkošná. Toto město na břehu řeky Pádu hrálo významnou roli ve třináctém století, kdy bylo hlavní oporou císařské moci v pádské nížině a hlavním soupeřem blízkého Milána v boji o nadvládu nad touto oblastí. Z dnešní velikosti měst (Cremona 70 000 a Milán 1,3 milionu obyvatel) si člověk může domyslet, jak tento boj dopadl. Město bylo přísně ghibellinské, možná proto stojí budovy církevní (dóm s kampanilou) a světské radnice (Palazzo communale  a Loggia dei Militi, která byla sídlem městské gardy) odděleně na protějších stranách hlavního náměstí. Císař Friedrich II. si byl důležitosti města vědom a všemožně je podporoval, právě proto pocházejí všechny nejdůležitější budovy města právě z doby jeho vlády. Po vyhubení Štaufů v roce 1268 získala i v tomto městě vrch propapežská strana Guelfů, což se ale ukázalo jako fatální. Zatímco Viscontiovci v Miláně změnili stranu a stali se věrnými stoupenci císařské moci, Cremona zůstala v čase italského tažení císaře Jindřicha VII. v roce 1311… Čti dál »

Pavia

Pavia je navenek nenápadné malé italské město (okolo 70 000 obyvatel), které se krčí v blízkosti svého obrovského souseda – Milána, zaslouží si ale díky své historii, ale i své malebnosti více zájmu. Pavia existovala už v římských časech jako Ticinium, tehdy byl přes řeku Ticino vybudován i první kamenný most. Ale její sláva začala až s pádem římské říše, kdy se stala napřed jedním z hlavních měst říše Ostrogótů (vedle Verony) a pak hlavním městem Langobardů, kteří ji dobyli roku 572 našeho letopočtu. Když jsem se průvodce Marca v chrámu San Michele zeptal, proč si vůdce Langobardů Alboin, který se měl stát jejich prvním králem, vybral za své hlavní město právě Pavii a ne třeba nedaleký Milán, který byl dokonce jednu dobu i hlavním městem Římské říše, odpověděl: „To je přece úplně jasné.“ Když pak uviděl můj poněkud překvapený pohled dodal smířlivě „Samozřejmě z pohledu Pavijčana.“ Marco byl prostě „ Il patriota locale.“ Jeho argumentace… Čti dál »

Angela Merkelová a její politické úspěchy

Tak si Němci zase zvolili matku Angelu, protože jí věří skoro stejně jako matce Tereze (které se za toto přirovnání omlouvám). CDU/CSU je opět nejsilnější politickou silou v Německu a Angela nastoupí své čtvrté funkční období. Že bude mít tentokrát těžší sehnat koaliční partnery, je zřejmé. Znovuzrozená FPD se přidá ráda, zda budou mít stejnou chuť i zelení, to je otázka. SPD v matčině objetí skoro zahynula, zadusila ji ze samé lásky. Že všechny sociální výhody, které se podařilo prosadit, jsou dílem SPD, se nepodařilo proměnit v hlasy, všechno dobré se automaticky připisuje matce Angele. Pokud by SPD chtěla ve velké koalici pokračovat, může se před příštími volbami přímo zrušit. Samozřejmě má vítězství CDU/CSU malou chybičku krásy, totiž ztrátu 8,5 procenta hlasů. Něčemu takovému se říká vlastně porážka, pokud to člověk ovšem chce vnímat. Angela Merkelová těží svou popularitu především z fungující ekonomiky, kterou ovšem svými drsnými škrty v sociální politice nastartoval její předchůdce Schröder,… Čti dál »

Milán

Milán   Milán je trochu jiná Itálie. Normální Milánčan sice nestíhá stejně jako Říman či Neapolčan, ale na rozdíl od nich je to na něm vidět. Kleje v autě v dopravní zácpě, troubí, vzteká se a jeho heslem je „veloce, veloce,“ tedy „rychle, rychle.“ Ne že by mu to pomohlo, je všude pozdě stejně jako jeho jižní kolegové, ale zcela jinak to prožívá. Samozřejmě že milánská děvčata jsou povinna stejně jako všechny ostatní Italky „fare la bella figura“, tedy dobře vypadat, ale zatímco Římanka na svých vysokých podpatcích kráčí, milánská „bella“ na nich běhá. Milán je s 1,3 milionu obyvatel o něco málo větší než Praha a má skvěle rozbudovanou síť metra. Přesto se dopoledne především mezi osmou a devátou potýká s beznadějně ucpanými ulicemi plnými nervózních a spěchajících Italů, vyrazit o tomto čase autem do milánských ulic se pro nezkušeného rovná pokusu o sebevraždu. Zcela jiná situace je v sobotu nebo v neděli, kdy jsou… Čti dál »

Modernismus

Ano, uznávám, že jsem brontosaurus a patřím tedy k druhu odsouzenému k vyhynutí. Sice se tvářím, že proti moderně nic nemám, ovšem to je jen vynucená póza. Znovu jsem na to přišel při příjezdu do Milána. Jak jsem manželce záviděl její hotel, sice s magnetickým klíčem, ale jinak pěkně staromódní, s normálními vypínači a zásuvkami, (zásuvka na stěně u koupelny byla opravdu příslušná pro světla v koupelně – úžasná, i když naprosto staromódní věc) prostě pro stárnoucího člověka úplný sen. (Proč bydlíme se ženou každý v jiném hotelu, tu nebudu rozebírat, bylo by to na dlouhé vyprávění, prozradím jen, že za tím není rozvodové konání.) Můj hotel byl ovšem moderní. Na můj vkus až moc. Samozřejmě, že se jeho stavitelé snažili především o to, aby hosté museli stále využívat svou mozkovou kapacitu a tedy nehloupli z nečinnosti. Například restaurace je na čtvrtém poschodí, ve výtahu ale čtyřku nenajdete. Je tam trojka, dokonce i pětka, čtyřka ale… Čti dál »

Boj o trávník

Především chci předeslat, že žádné globální oteplení samozřejmě neexistuje. To nám páni prezidenti Trump nebo Klaus dostatečně jasně vysvětlili. Nějaké hurikány jako Irma nejsou žádným důkazem pro oteplování podnebí. Přesto mi leze na nervy, že zatímco v mých mladých letech bylo třicet stupňů v létě něco extrémního, dnes je to téměř každodenní realita a teploty lezou spíše k čtyřicetistupňové hranici. Co je pro mě mnohem nevysvětlitelnější, jak přišli Číňané na své tvrzení, že chceš-li být celý život šťastný, staň se zahradníkem. Stal jsem se jím s velkým nadšením (samozřejmě i ovlivněn tím, že jsem toto čínské přísloví znal) a teď trpím. A jak! Na podzim minulého roku jsem zažil opravdu několik šťastných týdnů. Trávník byl tak krásný jako ještě nikdy. Pampelišky se mi podařilo zničit, mravenci zalezli do krytu a tak kromě boje s plísní, která neustále napadala bobkovišni, jsem mohl být na zeleň v mé zahrádce hrdý. A taky jsem byl. Protože mi první rok… Čti dál »

Banská Štiavnica

  Klasik praví, že „operační prostor rytířů v hoře Blaníku se vztahuje jen na Čechy a Moravu. Slováci mají svou vlastní samostatnou, nezávislou horu. Ta hora se jmenuje Sitno a najdete ji blízko Banské Štiavnice.“ Protože se množí hlasy mezi mými přáteli, že jde vše „dole kopcom“ a že „už horšie ani byť nemože,“ rozhodli jsme se zajít na Sitno a podívat se, co se se slovenskými rytíři děje a zda jsou ochotni vyrazit. Legenda praví, že v čase knížete Pribiny (tedy ještě před rozkvětem Velké Moravy, žil na hradě Sitno kníže Stojmír. Měl dva syny Tyra a Želibora. Dva synové a jeden hrad, to vždy zavání průšvihem. A tak i když Stojmír na smrtelném loži nabádal syny, aby drželi pohromadě, pustili se hned po jeho smrti do sebe. A když jejich šiky stály proti sobě, udeřil blesk, hora Sitno se rozestoupila a pojala do sebe všechny bojovníky. A tam tedy jsou… Čti dál »

Školení

               Školení je základem naší kvalifikace. Bez něj bychom zhloupli, nebyli „up to date“ a tím pádem ohrožovali naše pacienty. Školení je záležitost problematická, protože drahá, náročná časově a většinou je třeba cestovat na vzdálená neznámá místa. Má manželka se hodlala nechat školit v intrabronchiálním ultrazvuku, tedy ultrazvukovém vyšetření prováděném během bronchoskopie, vyšetření průdušek. V německy hovořícím prostoru je Mekkou této diagnostiky Heidelberg. Staré město s třetí nejstarší universitou v německém prostoru po Karlově universitě v Praze a Universitě ve Vídni, kterou založil Karlův zeť Rudolf, aby tchána naštval (Němci si prostě nedají pokoj a počítají Prahu stále ještě k Svaté říši národa německého). Žena odjela do Heidelbergu vlakem, protože autem je to opravdu dost daleko a už první večer mi volala plná nadšení. „Je to tu skvělé,“ rozplývala se. „Naučím se tu toho tolik, že jsem ani nedoufala. My v Grazu jsme světelné roky za Heidelbergem. Jsem tak šťastná, že jsem se sem dostala.“ V pátek na… Čti dál »

Ramsau – ráj pro horské turisty

Tak jsme ho konečně dali. Tedy hovořím o Dachsteinu, nejvyšší hoře Štýrska s výškou 2996 metrů podle rakouských a světových map a 3001 (na jedné mapě jsem viděl dokonce 3004) na mapách štýrských. Prostě i Štajeráci chtějí mít jednu třítisícovku, které závidí Tyrolákům, Korutaňákům, Salcburákům a dokonce i pidizemi Voralbergu. Ale výška není až tak podstatná, důležité je, že jsme konečně po několika marných pokusech dospěli na střechu Štýrska. Vylezli jsme tam stejnou cestou, jakou tuto horu kdysi zdolal v roce 1842 prvolezec Fridrich Simony, rodák z Hrochova Týnce, tedy vlastně krajan, i když jeho otec byl vojenský veterinární lékař maďarského původu. Protože Simony sdělil po prvovýstupu příslušným místům, že se mu na Dachstein „špatně lezlo,“ vznikla z jeho iniciativy veřejná sbírka, na niž přispěl tisíci zlatými i arcivévoda Johann  (o tomto štýrském národním hrdinovi jsem už psal několikrát) a byla tak už o dva roky později vytvořena první štýrská ferrata – a ta… Čti dál »

Šéf

Šéf je instituce potřebná. Bez šéfa nic nejde, pokusy o demokratické vedení nějaké organizační jednotky končí vždy fiaskem. Stejně jako šéf, který sice formálně existuje, fakticky ale ne a nechává věcem volný průběh. Všechny takové pokusy končí díky egoistickým touhám pracovníků katastrofou. Samozřejmě, že to nikdo ze spolupracovníků nechce vědět a považují šéfa za věc vysoce nepotřebnou a jsou nejšťastnější, když je pryč a to pokud možno dlouho. Jeho nepostradatelnost se projeví ale právě v případě jeho delší nepřítomnosti, kdy ožijí staré animozity, žabomyší války, potlačovaná lenost některých spolupracovníků atd. atd.  Pak se opět všichni potěší, když se na pracovišti objeví. Pravý šéf musí především dokázat proměnu z člověka v šéfa dotáhnout až do dokonalosti. Jinak nemá šanci. Úkolem šéfa je být nenáviděn. Musí se o to snažit, oblíbený šéf je vždy poněkud suspektní. Tedy panuje hned podezření, že oddělení s milovaným šéfem nemůže fungovat. Paradoxem je, že šéfové chtějí být milování a… Čti dál »

Kořeny zaostalosti muslimského světa aneb od Gutenberga k Zuckenbergovi

  Fanatici na obou stranách mají jasno – ti mají ale jasno vždy. Muslimové tvrdí, že jejich kdysi kvetoucí ba dá se říci, že vedoucí kultura ustrnula díky křížovým výpravám a poté působením koloniálních západoevropských mocipánů, kteří je v jejich vývoji cíleně brzdili. Čili za všechno může nenáviděné křesťanstvo. Odpůrci islámu mají taky jasno, Islám píše právě rok 1438, mají tedy pustý středověk, přes který se nemůžou dostat a je třeba je tedy porovnávat s křesťanskou Evropou v patnáctém století. A shlížet na ně tedy patřičně spatra, jako na zaostalou kulturu, která bude potřebovat ještě dalším pět set let, aby se dostala na naši dnešní úroveň. Ani jedni nemají a nemůžou mít pravdu, jako ostatně všichni, kteří chtějí vidět svět jednoduše, i když je tak složitý. Mezi poslední křížovou výpravou na konci třináctého století a Napoleonovým egyptským tažením uplynulo 507 let, kdy muslimy v jejich vývoji nikdo nebrzdil. Jen oni sami. Muslimy posílat do… Čti dál »

Becketův syndrom a reforma polské justice

Syndrom Tomáše Becketa prosím neplést s Behcetovým syndromem. Behcetův syndrom je termín medicínský a popisuje určitý typ vaskulitidy, tedy zánětlivého onemocnění cév. Becketův syndrom je syndrom politický, objevuje se ale stále znova a je pro postiženého minimálně stejně nebezpečný jako syndrom Behcetův – pokud ne víc. Pro ty, kteří nejsou zcela v obraze, si dovolím postavu Tomáše Becketa připomenout. Tomáš Becket zvaný také Tomáš z Cantenbury se narodil v roce 1118 v Londýně v bohaté normanské rodině. Protože byl chytrý, poslali ho rodiče na studia, vystudoval v opatství Merton a v Paříži (Normani byli vázáni na svou někdejší domovinu Francii, jejich jazykem jakož i úředním jazykem anglického království byla francouzština, a proto studovali ve Francii – spisovnou anglosaštinu, tedy první spisovnou angličtinu dal kodifikovat až Eduard I. který vládl v letech 1272- 1307). Po ukončení studia pracoval nějakou dobu jako finanční úředník, potom nastoupil do kurie canterburského arcibiskupa Theobalda. Odtud byl poslán na studia do Bologni a do Auxerre… Čti dál »

Mar Menor

Znáte ho? Podle skutečnosti, že jsem poprvé v životě nezažil během celé mé dovolenky ani jedno auto s pražskou poznávací značkou, asi ne. Nebo aspoň ne moc. I kdy nevylučuji možnost, že i krajané volí tu nejlogičtější alternativu – totiž letadlem do Alicante a tam si vypůjčit auto (ceny jsou neuvěřitelně výhodné – od tří eur za den),  a pak už stačí asi hodina a půl po španělských nově vybudovaných dálnicích pohodlně až k Mar Menor nebo jeho turisticky využívané části „La Manga“. Dokonce prý existují lety i přímo do St.Javier na břehu této zvláštní mořské laguny. Přiznám se sám, že ani mně by v životě nenapadlo cestovat do tohoto odlehlého koutu Španělska, kdyby tu můj přítel nevlastnil apartmán a nabídl mi ho pro mou letní dovolenou. Až pak jsem se začal zajímat, kde to je a jak to vlastně vypadá. Když se podíváte na mapu Španělska – tedy na jeho jihovýchodní cíp, uvidíte… Čti dál »

Londýn – Evropa nebo ne?

  Když jsem před několika lety letěl do St.Petersburgu, varoval mě můj syn slovy „Tatínku, abys nebyl zklamný. On Sankt Petersbrug je hezký, ale Evropa v našem slova smyslu to není.“ Kupodivu mě před cestou do Londýna nevaroval. Možná vycházel z toho, že jsem už v Londýně byl a tedy se vyznám a toto město m už nemá čím překvapit. Mělo. Odhlédněme shovívavě od několika malicherností, jako je ježdění vlevo či dvouposchoďové autobusy či britská libra a hlavně pence za něž stejně nic nekoupíte. Odpusťme jim, že stavějí domy z hořlavých materiálů a fasády pak ze zvlášť dobře hořlavých, aby když už jednou nějaký věžák vzplane, vzplane celý, není ho pak třeba opravovat, ale hned strhnout. Podobné drobnosti nezasahují přímo do mého života a dají se tedy odpustit – pokud samozřejmě na křižovatce při přecházení ulice hledím správným směrem. V tom pomáhají nápisy na vozovce “look left” nebo “look right”, když se jich člověk… Čti dál »

Soudobý fašismus – realita nebo jen chiméra?

Tuto otázku jsem si musel položit po diskusi s jedním mým čtenářem, který mým představám o současných diktaturách oponoval. Očividně člověk sečtělý, zřejmě i vzdělaný a přece na opačné straně barikády. Slovo „fašismus“ nechce dnes nikdo slyšet, nikdo s ním nechce být brán do souvislosti. Tento pojem se v polovině minulého století příliš zprofanoval – především tím, že byl poražen. Proto i lidé, kteří téměř do písmene následují politické metody Musolliniho a Hitlera, nechtějí mít s tím slovem nic společného, ba dokonce se někdy staví do pozice „bojovníků proti fašismu“. Dovolím si citovat z jednoho proslovu, aniž bych prozradil jeho autora. Dovolím si jen změnit jména zemí, která jsou zde jmenována na „naše země“. Samozřejmě jen proto, abych utajil jméno autora. Zajímalo by mně, kdo z mých čtenářů jej uhodne. „Všechny argumenty, které proti nám používají naši protivníci, jsou nesmyslné. V naší zemi neexistuje žádná diktatura, nýbrž jsou zde síly a organizace, které slouží lidu. Žádný režim… Čti dál »

Murau slaví 400 let Schwarzenbergů

Bylo to v předvečer třicetileté války, tedy v pohnutých časech, když na nátlak štýrského vévody Ferdinanda, jinak i českého krále Ferdinanda II., uzavřeli svatební smlouvu tehdy 31 letý hrabě Georg Ludwig  Schwarzenberg s 83 letou Annou Neumann z Wasserleonburgu, paní v Murau. V podstatě se jednalo o způsob adopce, která tehdy ještě ve Štýrsku nebyla právně možná. Jenže pro obě strany byl tento sňatek výhodný. Anna Neumann, dcera bohatého měšťana z Villachu se do Murau provdala ve svém druhém manželství – jejím manželem byl Christoph z Lichtenšteina, poslední potomek štýrské linie Lichtenštejnů – ta moravská, která se usídlila Jindřichem z Lichtenštejna v roce 1260 na jižní Moravě, existuje, ja víme, ve svém Vaduzu dodnes. Christoph Lichtenštejn zemřel v roce 1580 (údajně byl homosexuál a jeho manželství s Annou Neumann, které mělo především vyřešit problém jeho dluhů, zůstalo nenaplněno). Anna Neumann se jako protestantka dostala v čase rostoucího tlaku rekatoliziace do… Čti dál »

Aneurysma aorty

Aneurysma neboli výduť aorty je nebezpečná diagnóza. Jsou v podstatě dva typy. Jedna je rozšíření aorty vakovitého typu – většinou se jedná o chronické rozšíření oslabené stěny hlavní tělesné tepny, která tím pádem může kdykoliv pod tlakem krve prasknout, druhý typ je dissekující aneurysma. Toto je mnohem nebezpečnější, protože přichází většinou z plného zdrav a bez varování a při ní praskne stěna tepny podélně a do této trhliny se tlačí pulsující krev. Pokud se trhlina otevře znovu do nitra cévy, může pacient přežít. Pokud praskne navenek, vykrvácí do vlastního těla. Taková trhlina stála život rakouskou ministryni vnitra paní Prokop, postihla i Michala Viewega – ten měl víc štěstí a toto životu nebezpečné onemocnění přežil. Úmrtnost dissekujícího aneurysmatu aorty jsou 2 procenta za hodinu, během prvního dne od začátku příznaků je tedy polovina postižených mrtvá. Zlé je, že příznaky můžou být velmi diskrétní. O tom se ještě zmíním. S vakovitým aneurysmatem může člověk žít… Čti dál »

Příběh o Popelce

I když se tento příběh odehrál už v minulém tisíciletí, je starý přece jen pouze dvacet sedm let a proto musím předeslat, že má Popelka nebude jezdit na koni Juráškovi ale v autě a že místo na ples bude chodit na párty.  Jinak je ale tento příběh nejen pravdivý, ale oné slavné pohádce i dosti podobný. Až k určitému bodu. Naše Popelka se narodila v dobře situované rodině v malém, ale bohatém státě. Rodiče byli v oné zemi sice cizinci, ale protože byli kvalifikovaní a potřební, zacházeli s nimi místní dobře. Protože byla Popelka chytré děvče a její otec byl otevřený a rozumný člověk, nechal ji vystudovat a dokonce udělat si řidičský průkaz, což pro děvčata v jejím věku v oné zemi a v tom čase vůbec nebylo samozřejmostí. Když jí bylo osmnáct let, přepadl stát, ve kterém žili, zlý soused, který zatoužil po bohatství tohoto malého státečku. Ten nemohl klást odpor a vzdal se. Rodiče i s Popelkou utekli co… Čti dál »

Rakouská politická krize

Tak už ji tady máme taky. Nejen v Česku, ale i v Rakousku politici poznali, že spolu nemůžou a rozhodli se řešit situaci novými volbami, aby po nich zjistili, že přece jen můžou. Půjdeme volit skoro ve stejném termínu jako Češi, Schwarzenberkovy výroky o dvojčatech či o jednom národu hovořícím dvěma rozdílnými jazyka nabývají nového skurilního významu. Jediný rozdíl je snad v prezidentovi.  Ten rakouský nepije, zato kouří „jako fabrika“. Nicméně je to slušný člověk, který nepotřebuje hrát trapná divadla, aby se zviditelnil – občas sice řekne hloupost, ale bonmoty jsou mu cizí. Čili se rakouští politikové mohou spolehnout – na rozdíl od těch českých, na celkem standardní průběh politické krize – o tom můžou čeští politici jen snít – zato je v Praze určitě veseleji než ve Vídni. Ovšem u nás nejde o ministra financí, tedy podnikatele, který se rozhodl vést stát jako podnik a začal sanací rozpočtu. Tak to totiž dělají manažeři,… Čti dál »

Trump a jeho blízkovýchodní politika

  Napřed jsem si říkal, jestli si náhodou pan prezident nesedl do špatného letadla. Jenže on létá „air force one“, takže přece musel vědět, kam jeho diplomatická cesta vede. Samozřejmě nemůžeme očekávat, že by byl Donald Trump silný v zeměpise. Ale přesto například ví, kde leží Zlín a kde je Moskva, kde má kamarády, ke kterým se nesmí hlásit. Takže určitě věděl, kam letí. Tedy že letí do Saúdské Arábie. Jeho řeč, ve které vyzýval představitele arabských států, aby se postavili proti islámskému teroru, měla sice hlavu a patu (určitě si ji nepsal sám, ale k dobrému se mu dá započítat, že zaangažoval očividně dobrého spisovatele – možná mu ho poradila Ivanka). Problém byl ve výběru posluchačů. Jestliže řeční v Rijádu, tedy v hlavním městě Wahabismu, který je ideologickou půdou islámského terorismu a oficiální ideologií Saúdské královské rodiny, je to trošku rána vedle. Hlavně proto, že už jen svou návštěvou v Saúdské Arábii posvětil tomuto… Čti dál »

John Fitzgerald Kennedy – Ikona dvacátého století

  Byl opravdu symbolem, zda zaslouženě či ne, o tom můžeme pochybovat či se přít, ovšem Kennedy byl a zůstane jednou z nejvýraznějších osobností dvacátého století – i když byl americkým prezidentem jen něco víc než 1000 dní. Byl prostě správným mužem ve správné chvíli na správném místě. Kolik toho dokázal, než jej zasáhla vrahova kulka a kolik by toho snad ještě dokázat mohl, je otázkou polemik, které trvají už víc než padesát let. Stejně jako spiklenecké teorie o atentátu na něho. května uplyne 100 let od jeho narozen9.   Politická kariéra irských přistěhovalců Kennedyovců začala v hospodě, čili v pubu. Kde taky jinde? Irové se scházejí jen v kostele (jsou v odpověď na protestantismus jejich anglických vládců striktně katoličtí) nebo v hospodě. A politika se dělá v hospodě. Pradědeček Johna Kennedyho přicestoval do Ameriky v době velkého irského hladomoru v roce 1845. Důvod byl prostý – Irové přešli v pěstování potravin na monokulturu brambor a bramborová plíseň, která jejich… Čti dál »

Český politický kabaret

Někdy si zahraje i náhoda. Kdybych nebyl náhodou o víkendu v české republice, nikdy bych nevěřil, že je něco takového možné.  A to, i kdyby mi to vyprávěli. A to přesto, že jsem se už naučil nedivit se v politice ničemu. Ovšem panoptikum, na které jsem se mohl podívat, překonalo vše. Pan prezident vyzbrojený holí a trpící silnou virózou přijal demisi předsedy vlády, která vůbec nebyla podána. Tedy ne, že by si Bohoušek Sobotka takový výprask nezasloužil. Ale pokud člověk dodržuje jen nejnutnější základy dobrých mravů, udílí se takový výprask v soukromí. Ostatně, jestliže se už Sociální demokracie rozhodla páchat sebevraždu, je nemorální, když se tak děje pře namířenými kamerami, i sebevrah má při svém činu nárok na trochu soukromí. Ovšem možná to tak sociální demokrati chtějí. Bohouš napřed chtěl, aby odešel jeho ministr financí, kterému (a jeho straně) z pohledu pana premiéra nepřiměřeně stouply preference. Když tento odmítl, prohlásil veřejně, že podá demisi…. Čti dál »

Villach

Villach – město s nejvyšší životní kvalitou v Rakousku   Nevím, které všechny parametry se do těchto statistik zahrnují, ale každopádně Villach před několika roky vyhrál soutěž o město s nejvyšší životní kvalitou v Rakousku. ( A ta je sakra vysoká) Ovšem pokud ho člověk navštíví, chce se mu tomu i věřit. Toto město na řece Drávě v Korutanech má všechno, co správné město mít má. Historii – tu samozřejmě dokážu ocenit především já, člověk ji najde v architektuře a Villach je město skutečně pěkné – k té historii se ještě vrátím. Řeka Dráva se svou zelenou horskou vodou přetíná město na dvě části a dodává mu dodatečné kouzlo. A bezprostředně nad městem se tyčí hrad Landskron, Historické budovy doplňují početné moderní skulptury a spousty květinových záhonů. Na nábřeží Drávy pak imponují hotel Holiday Inn a kongresové centrum. Někdejší hrad, sídlo správce města, je dnes přebudováno na činžovní dům, na nádvoří se ale nachází malé muzeum s historií… Čti dál »

Marie Terezie – panovnice reformátorka a její muži

Letošní rok se v Rakousku ponese ve jménu Marie Terezie, od jejíhož narození uplyne 13. května 300 let.  Mezi únorem a listopadem tohoto roku se pořádá hned několik výstav k životu a dílu této velké panovnice. ORF natočilo s velkými finančními náklady i film o jejím životě. Na její počest vydávají společný známkový aršík Rakousko, Maďarsko, Slovinsko, Chorvatsko, Srbsko a Ukrajina (Česko a Slovensko se na tom překvapivě nepodílejí). Možná jste si všimli, že jsem se vyhnul slovu císařovna, udělal jsem to úmyslně. Marie Terezie totiž nikdy císařskou korunu nenosila, i když se tímto titulem ráda nechávala oslovovat. Ale to není jediný rozpor v její osobnosti. Na jedné straně prosazovala pokrok, na druhé její zákoník Constitutio Criminalis ( z roku 1769) dovoluje a dokonce doporučuje nejstrašnější mučení. Jen malý citát: „Žena má být při své popravě přivedena na obvyklé popraviště, její oba prsy jí mají být rozžhavenými kleštěmi vytrženy a poté má být zbavena života… Čti dál »

Zahrádka a jaro

Nevím, jak Číňané na své přísloví přišli. Prý, chceš-li být šťastný celý život, staň se zahradníkem. Dobrá, nepopírám, že zahrádka dokáže člověku přivodit šťastné okamžiky, ale jsou to chvíle draze vykoupené. Je to trochu jako v manželství. Ovšem zahrádka je manželka náročná, finančně i časově. Chce být obletována, uctívána, ošetřována a krášlena. Na náklady člověk nesmí koukat, pokud chce, aby byla skutečně krásná. A kytičky a stromky jsou jako děti, stále se člověk musí bát, že se jim něco stane, že onemocní nebo dokonce umřou. Kromě toho se odmítají chovat podle mých pokynů. Čili, ať se na to dívám z jakékoliv perspektivy, zahrádka je něco, co člověk miluje a co ho přivádí k šílenství. Protože, stejně jako jeho nejbližší ví, že si to může dovolit. Přišlo totiž jaro. A jaro je obdobím, kdy člověk zjišťuje škody, které napáchala zima. Nutno říct, že velké. Letošní zima byla podivná. Celý leden visela nad jižním Štýrskem… Čti dál »

Kdo tráví lidi v Sýrii sarinem?

Není to v této syrské válce poprvé, kdy se podobná zvěrstva dějí. Ale poprvé se mi skutečně zatajil dech, když jsem o tom slyšel. Onen plynový útok před několika lety byl vcelku průhlednou provokací protiassadovských povstalců, kteří chtěli vyprovokovat zásah tehdejší Obamovy administrativy a doufali, že s pomocí USA dokážou Assada porazit. V té době jim totiž už teklo do bot, Assad získával převahu a bylo zřejmé, že bez cizí pomoci ho neporazí. Že byl tehdy plyn proti civilnímu obyvatelstvu použit s pomocí primitivních na koleně vyrobených bomb, se sice sdělovací prostředky západních zemí snažily zamlčet, ovšem před CIA to zamlčet nemohly. USA se už i tak příliš angažovaly při podpoře jednotek blízkých Al Kajdě a al Nusře a vyprovokovat se nedaly. Tentokrát se zdá, že je ale vše jinak. Plyn byl svržen s největší pravděpodobností z letadel. A letadla mají k dispozici v této oblasti jen vládní Assadovy jednotky – a Rusové. Nabízí se tedy několik… Čti dál »

Císař Ferdinand III. – neznámý Habsburk

Kdyby mne na toto jubileum neupozornily koncertní návěští, ani bych si ho nevšiml. 2.dubna uplynulo právě 360 let od smrti císaře Ferdinanda III. Nenápadné jubileum, protože i tento císař je v podstatě v dějinách docela nenápadný – podle mého soudu neprávem. Byl to jeden z nejtalentovanějších Habsburků a jeho dílo přetrvává vlastně dodnes, jeho zásluhou vznikl takzvaný „vestfálský systém“ tedy systém rovnováhy politických sil v Evropě, základ fungování evropské politiky od roku 1648 až dodnes. Císař se ukázal nejen jako schopný politik a mírotvorce, který dokázal zlikvidovat strašné dědictví, které mu zanechal jeho otec Ferdinand II. – totiž třicetiletou válku. Nebylo to ale proto, že by byl neschopný válečník. Právě v protikladu ke svému otci, který se na válečném poli nikde nevyznamenal ( katastrofy u Velké Kalocsi proti Turkům a proti Benátkám u Gradisky, kde ho zachraňoval Albrecht z Valdštejna, nesvědčí o talentu Ferdinanda II.) byl Ferdinand III. schopným vojevůdcem. Jako první dokázal v bitvě na otevřeném… Čti dál »

Problém ústavy

  Rakouská vláda minulý týden vypracovala návrh zákona, který zakazuje zahraničním politikům svolávat předvolební shromáždění na rakouském území, jestliže daný cíl voleb odporuje základním hodnotám demokratické společnosti. Je jasné, že jde o účelový zákon, který má zabránit Erdoganovi a jeho nohsledům fanatizovat své příznivce žijící v Rakousku. Je to reakce logická a politicky pro absolutní většinu obyvatelstva akceptovatelná. Erdogan si to vysloužil svými provokacemi, veřejné mínění je jednoznačně proti němu a proti jakémukoliv kamarádění s tureckým novým sultánem. Důsledkem je i obrat ve vztahu k turecké menšině, která v Rakousku představuje asi 365 000 lidí (v Německu je jich před tři miliony). Erdogan je označil při svém posledním vystoupení ve Vídni za „prodlouženou ruku velkého Turecka“ integraci nazval „zločinem proti lidskosti“ a ve své poslední provokaci před dvěma týdny vyzval Turky žijí v Evropě, aby neměli tři ale pět dětí, protože oni jsou „budoucnost Evropy“.  Výsledkem je stále napjatější vztah mezi většinovým obyvatelstvem a tureckými… Čti dál »

Svědkové Jehovovi

               Asi se teď trochu pouštím na tenký led. Svědkové Jehovovi jsou uznanou církví, takže oficiálně se proti nim nedá nic říci. Ovšem nám lékařům ztrpčují život svým odmítáním krevních převodů, protože tím pádem se mnoho život zachraňujících zákroků nedá provést. Pokud se navíc jedná o mladou ženu a matku tří dětí, která pak právě proto musí zemřít, protože přišla se svým plicním abscesem do nemocnice příliš pozdě a těžce anemická, je to něco, co samozřejmě hluboce zasáhne do emočního a citového života lékaře, který musel takové tragédii nečinně přihlížet. Chválabohu existuje dnes erytropoetin, tedy hormon, kterým ledviny povzbuzují kostní dřeň k vytváření červených krvinek. Tím se dají zvládnout aspoň chronické stavy jako například u pacientů na dialýze. Ta byla před vynalezením této rekombinované syntetické látky pro svědky Jehovovy taky prakticky dlouhodobě neproveditelná. Dnes to tedy jde, ovšem erytropoetin může pomoci při chronické chudokrevnosti, ne ale při akutním krvácení, jako například… Čti dál »

Imunologická léčba zhoubných nádorů

Rakovina má v medicíně zvláštní statut. Zřejmě proto, že neslibuje jen smrt, ale smrt bolestivou a zdlouhavou. Proto si vysloužila pověst ďábla mezi nemocemi. Kuřáci se – pokud vůbec – nebojí srdečního infarktu nebo plicní embolie, i když jsou jimi ohroženi mnohem víc, ale plicní rakoviny. Tato pověst ovšem umožňuje vývoj nových léčebných postupů, není politika, který by se postavil proti výzkumu v oblasti léčby rakoviny nebo který by si dovolil nepovolit používání léku proti rakovině, u kterého byl dokázán pozitivní efekt. Ať to stojí, co to stojí. Onkologové a vůbec specialisté zabývající se léčbou rakoviny mi snad tento článek odpustí. Nepsal jsem jej pro ně, ale pro mé čtenáře, tedy v absolutní většině laiky. Budu se jim snažit téma přiblížit populární metodou vzdálenou vědeckým termínům, za možné korektury či doplňky budu ale jen vděčný. Jestliže se v mých mladých medicínských letech rakovina skoro jen operovala, došlo později k stále intenzivnější a úspěšnější chemoterapii a… Čti dál »

Erdogan je nepříčetný vztekem

Někdo se odvážil postavit se jeho opojení moci, někdo se odvážil klást mu odpor. Něco takového si zaslouží trest. Řekl bych, že KONEČNĚ si někdo troufl postavit se Tureckým provokacím a turecké rozpínavosti v Evropě, která už ztrácí jakoukoliv rozumnou dimenzi. První to byl rakouský ministr zahraničí Kurz, která si k sobě zavolal Erdogana při jeho poslední předvolební kampani. Poté, co tento fanatizoval davy vídeňských Turků a nazýval je „prodlouženou rukou velkého Turecka, řekl mu rakouský mladíček přímo do očí, že něco takového se už v Rakousku nikdy opakovat nebude. Kurz taky nyní vystoupil pro absolutní zákaz předvolebních vystoupení tureckých politiků – a v Rakousku se žádná nekonají a je klid po pěšině. V Německu to ponechávají na chudácích starostech měst, v Holandsku řekla vláda silné slovo a nevpustila na území ani tureckého ministra zahraničí Mevluta Cavusogla (nepovolila mu přistát na letišti v Rotterdamu ) a když to jeho kolegyně Sayan Kaya zkusila po zemi, taky… Čti dál »

Spropitné

               Je to něco, co mne vždy znepokojuje. Spropitné je totiž věc nepřesně zakotvená. Člověk ví, že by měl nějaký ten trinkgeld dát, jenže nikdy si není jistý, kolik by to mělo být. V každé zemi jsou jiné zvyky, Japonec vás znenávidí, pokud mu dáte byť jen jediný cent, Angličan vás nebude mít rád, ani když mu necháte celou libru. Vysoké spropitné je prý sexi, svědčí o tom, že muž, jenž ho dává, je při penězích a peníze dokážou udělat atraktivním i muže jako Briatore, Eclestone či dokonce Donald Trump). Dobrá, nemám v úmyslu vylepšovat svou sexuální přitažlivost dáváním vysokého spropitného, stejně mně to už moc nepomůže, v Rakousku je zvykem zaokrouhlit na celé euro, když suma končí čísly okolo 80 až 90 centů, pak na to příští. To není až tak komplikované, opravdu složité to bylo jen v prvních týdnech po zavedení eura. Lidé nedokázali přepočítávat a dávali směšné zpropitné ve výšce jednoho,… Čti dál »

Spolupráce lékaře s policií

Policie je tu k tomu, aby pomáhala a chránila. Jsme proto rádi, že ji máme, přece jen ale přistupujeme k tomuto výkonnému státnímu orgánu s jistou nedůvěrou a respektem. Jestliže vykonáváte lékařské povolání, jste ovšem nuceni často s výkonnou mocí státu spolupracovat.  Někdy poměrně neradi, když vám to předpisuje nesmyslný předpis, jako je například „tzv. paragraf 8“ což znamená  převoz pacienta, jenž se pokusil o sebevraždu, do psychiatrické péče k posouzení jeho sebeohrožení. Jestliže ještě před dvaceti lety bylo potřebné zkontaktovat tzv. „distriktarzta“, jenž byl oprávněn vystavit „parere“, tedy zprávu o nucené psychiatrické léčbě (to když pacient cestu na psychiatrii odmítal), nebo ho tam člověk poslal prostě jen tak, když pacient souhlasil, dnes už to není možné. Saniťáci totiž nemají z právního hlediska právo zadržení pacienta, takže, kdyby se tento rozhodl po cestě jinak a vystoupil jim za jízdy z auta, nesmí mu v tom bránit. Protože omezování osobní svobody!… Čti dál »

Zdravotnictví a jeho financování

Zeptejte se jakéhokoliv politika v jakékoliv zemi, zda si myslí, že je zdravotní systém v jeho zemi financovatelný. Řekne vám, ovšem jen kdyby říkal pravdu, a to žádný politik se zdravým rozumem neudělá, že není. Neexistuje ani jeden stát na světě, který by si myslel, že si může dovolit svůj zdravotní systém. Zřejmě ani Somálsko ne, i když žádný nemá. Politika se tedy tváří, že se nic neděje, že stojí ke svým závazkům ohledně starosti o zdravotní stav svých občanů, ve skutečnosti ale dělá vše, aby přístup ke zdravotní péči omezila či dokonce znemožnila. Zdravotní politika je plná úsporných opatření, samozřejmě vždy s alibistickým dodatkem, že to pacient nesmí pocítit. Pokud to přece jen pocítí, jsou samozřejmě vinni ne hodní politici, ale zlí doktoři. Ale jak má pacient nepocítit, když se redukují lůžka, když zanikají vesnické praxe. Dovolím si na konec malé srovnání s Českou republikou, začnu ale hovořit o Rakousku. Na naší interně… Čti dál »

Islám a demokracie – slučitelné pojmy?

Téma, které je v poslední době ve všech sdělovacích prostředcích a debatách. Je toto náboženství s demokracií vůbec kompatibilní, tedy může se s ní vůbec snášet? Život ukazuje, že ne. Otázka je, proč? Demokracie poskytuje lidem svobody, o kterých v diktaturách můžou jen snít – pokud o nich vůbec něco vědí. A možná právě v tom je ten problém. Aby člověk o svobodě a s ní spojenými výhody mohl snít či o ně dokonce bojovat, musel by o nich něco vědět. Jedna z nejdelších nepřetržitě fungujících demokracií právě končí. Ano, mluvím o Turecku, kde zavedl demokratický systém vlády Mustafa Kemal Paša Atatürk v roce 1923. Stoletých narozenin se ale nedožije, ještě letos má být Atatürkův odkaz definitivně odstraněn. Po referendu, které má proběhnout letos 16. dubna, se Turecko s největší pravděpodobností stane jednou z blízkovýchodních despocií. Otázka je, jak je to možné? Proč si lidé sami berou svobody, které měli? Důvodem bude, že jen 15 procent Turků ví, o co… Čti dál »

Wilder Kaiser – lyžařské středisko hodné návštěvy

  Už jsem měl vážně obavy. Tři dny na lyžích v rakouském horském středisku a neslyšet ani jedno české slovo? Znepokojilo mě to natolik, že jsem začal aktivně hledat auta s českou poznávací značkou. Marně. Našel jsem jedno se značkou Čadce, což je tedy skoro, ale právě jen skoro v Česku, jinak nic. Začal jsem si myslet, že Češi tohle středisko úplně zasklili a rozhodl jsem se jim ho přiblížit tímto článkem. Poté, co jsem tuto ideu v hlavě zpracoval, vyjel jsem ještě poslední den na kopec Hartkaiser nad Ellmau a uslyšel výkřiky „DPH, DPH“. Překvapilo mě to a prověřil jsem, zda tu skutečně někdo vykřikuje bojové heslo české vlády, a skutečně to byli Češi! Proč volali právě toto magické slovíčko, jsem se neodvážil zeptat. Nicméně jsem se rozhodl svůj úmysl o tomto regionu napsat uskutečnit, i když právě když náš autobus odjížděl od našeho hotelu, přijelo sem auto s pražskou poznávací značkou. Takže jsou… Čti dál »

Vliv internetu na politiku – vítejte v digitálním světě

S tím otcové digitální komunikace zřejmě opravdu nepočítali. Původně měl internet sloužit přenosu vědeckých informací, komerční využití získal díky burzám a schopnosti bleskově převádět peníze. Že se stane ale rozhodující silou v budování politických táborů, že bude rozhodovat o výsledcích voleb a určovat směřování společnosti, s tím zřejmě kdysi dávno v devadesátých letech nikdo nepočítal. Dnes je to realitou. Nejpozději ve volební kampani Donalda Trumpa se stal právě internet rozhodující zbraní. A nejen díky ruským hackerům, kteří uštípli Hillary Clinton pár (i když možná rozhodujících) hlasů. Jde o fenomén sociálních sítí jako takových. Vítejte v digitálním světě. Nejlépe tyto „sociální sítě“ charakterizuje, že první masovou z nich založil člověk naprosto asociální.  Mark Zuckenberg nebyl schopen s nikým hovořit z očí do očí, proto vymyslel facebook. Ten název „sociální sítě“ je tedy spíše výsměchem nebo sarkasmem. Ale budeme se muset s tímto označením prostě smířit. Musím se přiznat, že fenomén nedůvěry v oficiální masová média jsem považoval za postkomunistický fenomén…. Čti dál »

Kolik Trumpa vydrží Evropská Unie?

  Já vím, není to tak dávno, když jsem si stejnou otázku pokládal v souvislosti s jiným politikem, kterého považuji pro křehkou Evropskou Unii za nebezpečného, totiž s Vladimírem Putinem. Tehdy jsem uzavřel svou úvahu, že nepříliš mnoho. Teď se ovšem situace stala ještě mnohem horší. Do hry se dostal pro EU možná ještě nebezpečnější sok, než je vládce v Kremlu. Donald Trump.Je sice až za oceánem, ale jeho vliv v Evropě je nepoměrně větší (nebo řekněme v současnosti ještě větší – to je ale dáno tradicí, od které se chce USA odříznout a ponechat Evropu svému osudu). Člověku tak trochu zůstává rozum stát, proč mají oba soupeři o nadvládu nad světem zájem na zničení EU, místo aby se ji snažili získat na svou stranu jako spojence. Zejména u USA je neuvěřitelné, že je ochotné vzdát se svého vlivu v Evropě, který tu má. Jenže zřejmě zde platí heslo „lepší vrabec v hrsti než holub na střeše“. A… Čti dál »

Soutěživost

               Soutěživost je lékařům vlastní. Každý chce být aspoň o maličko lepší než ten druhý. Komunistický systém tuto soutěživost podporoval a organizoval na medicínské fakultě Palackého university v Olomouci „Socialistickou soutěž o nejlepší studijní skupinu.“ Zúčastnili jsme se. Ne, že bychom něco výjimečného dělali, ale řekl jsem si, že to nemůže škodit. Sepsal jsem si určité činnosti naší studentské skupiny, nezdůrazňoval jsem, že podstatná část z těchto aktivit se odehrávala ve Studentském klubu, tedy universitní vinárně. Stručně a krátce jsem popsal naši činnost a na konci jsem žasl, že naše skupina vyhrála. Zájem o účast nebyl v prvním ročníku nijak přehnaný, konkurence tedy nebyla právě velká. Odměnou byl týden lyžování v Beskydech. Zaplacený školou a v normálním studijním týdnu, všechna praktika nám byla takto uznána, i když jsme místo stání na pitevně jezdili na sjezdovkách na Soláni. Samozřejmě to mé spolužáky patřičně motivovalo. V následujícím roce jsme se do soutěže zapojili skutečně aktivně. Řada z nás pracovala… Čti dál »

Sex

Sex je zdravá věc. Zvyšuje prokrvení malé pánve, vyplavuje endorfíny, čili hormony štěstí a když se povede, pak zvyšuje i sebevědomí. Pokud ne, je to horší. Znáte to, sex je pudová záležitost – buď to pude nebo to nepude… Jenom by se neměl provádět pod lékařským dozorem. Svého času zveřejnil profesor Schumacher z grazské kliniky údaje, podle kterých je člověk (řeč byla o mužích) ohrožen srdečním infarktem mnohem více při sexu mimo manželské lože než v posteli manželské. Podle něj vyvine člověk při manželském sexu výkon odpovídající 100 watům, zatímco na záletech celých 125 Watů. Úvahy, proč tomu tak je nebo mělo by být, přesahují naprosto rozsah tohoto článku. Jak ten výkon profesor Schumacher měřil, mi není známo a nedokážu si to ani dost dobře představit. Ještě tak přibližně, že muž, jemuž bude nabídnuta bezplatná návštěva bordelu, se snad lékařskými přístroji, měřícími jeho námahu, ověšet dá. Ale doma? To by předpokládalo zcela… Čti dál »

Zlobiví chlapci

  Znáte je. Jsou postrachem někdy už ve školce, ale určitě už od základní školy. Neposlouchají, dělají si, co chtějí a hlavně hodní hoši jsou pro ně pouze vítanou kořistí. Už proto, že se s nimi nechtějí kamarádit. Většinou od vyššího stupně základní školy mají tendenci se sdružovat do skupin či gangů. Už proto, že tak se necítí osamoceni, v partě mají stejně smýšlející jedince, kteří jim kdykoliv potvrdí, že vlastně nejsou tak zlí a dělají vše správně. Je sice třeba vyřešit otázku šéfa gangu, což vede často ke konfliktům a někdy i k rozštěpení skupin, ale nakonec se stejně vždy prosadí alfa-samec, který je ochoten páchat lumpárny, na které by si ostatní netroufli a tak se mu tito podřídí. Proč o tom píšu? Protože se to zlobivými chlapci v politice jen hemží. A co horšího, přibývá jich, a to přímo explozivním způsobem. Stále více vyhrávají a dostávají se k moci. A zlý kluk si… Čti dál »

Die Weihnachtskrippe – woher kommt sie

In der Adventzeit sehen wir sie überall – ob auf dem Weihnachtsmarkt, in den Kirchen oder zu Hause unter dem Christbaum – die Krippe ist ein nicht mehr wegzudenkender Teil von Weihnachten geworden, ohne Ochse und Esel können wir uns Weihnachten kaum vorstellen. Woher stammt aber diese Überlieferung der Geburt Christi ? Woher kommen die Krippe und die zwei Haustiere, die das Christkind mit eigenem Atem wärmen sollten? Die Vermutung liegt nahe, dass diese Szene in der Bibel näher beschrieben ist, denn woher sonst könnte sie kommen. Begeben wir uns also auf die Suche nach dieser Geschichte. Die wichtigste Quelle für die Weihnachttradition sollten natürlich die Evangelien sein. Nur das, was dort geschrieben ist, ist von der Kirche als Wahrheit anerkannt. Allerdings erleben wir beim Studium der Evangelien eine kleine Enttäuschung. Markus und Johannes beschäftigen sich mit der Geburt Christi gar nicht. Es geht ihnen um die Mission, die mit… Čti dál »

Jesličky – odkud je máme?

Vidíme je teď v předvánoční době všude. Na vánočních trzích, v kostelech i doma pod stromečkem. Jesličky jsou neodmyslitelnou součástí vánoc, bez volka a oslíčka si vánoce ani nedokážeme představit. Jenže odkud pochází tato tradice Ježíšova narození.  Kde se vzaly jesličky a ona dvě domácí zvířata, která ho měla v prosincových studených nocích zahřívat svým dechem? Samozřejmě že by tato scéna měla být popsána v bibli, jak jinak by se do tradice dostala? Podívejme se, jestli ji najdeme. Samozřejmě by zdrojem vánočních tradic měla být evangelia, jen to, co v nich stojí psáno, je církví i uznáno za pravdu. Ovšem při studiu evangelií budeme trošku zklamaní. Marek a Jan se Kristovým narozením vůbec nezabývají. Jim jde o jeho misi, která začíná křestem od Jana Křtitele, narození je pro ně nezajímavé.  Zvláštní je, že se zde zřejmě jedná o nejstarší evangelia, Markovo pochází zřejmě skutečně z prvního století našeho letopočtu a je připisováno zřejmě právem sekretáři svatého… Čti dál »

Grigorij Jefimovič Rasputin – podvodník nebo divotvorce?

  Kdybych napsal, že zítra, tedy 16 prosince uplyne 100 let od smrti této mysteriózní postavy světových dějin, byl bych neseriózní. Grigorij Rasputin skutečně zemřel v noci z 16 na 17 prosince 1916, ovšem podle juliánského kalendáře. Podle našeho to bylo 30 prosince, ovšem protože v čase Vánoc a Nového roku dávám svým čtenářům pokoj, rozhodl jsem se zveřejnit tento jemu věnovaný medailon už dnes. Pro nás, kteří jsme vychováni v duchu racionalismu, nemohl být samozřejmě tajuplný Gríša nic jiného než podvodník. Tak bývá většinou i zobrazován, ostatně v jeho době (a zejména v Rusku) se různými samozvanými proroky jen hemžilo a většina z nich byla politováníhodnými podvodníky, kteří i špatně skončili. Že špatně skončil i Rasputin, má jiný důvod. A jako jediný nezmizel v propadlišti dějin, ale zůstává stále slavným, postavou, jejíž osudy jsou stále znova popisovány a zfilmovávány. Prostě Gríša láká. V.P. Borovička ve své knize Atentáty, které měly změnit svět z roku 1984 nepochybuje ani v jediném… Čti dál »

Jak jsme – konečně – zvolili prezidenta

Nikdy jsem se netajil, že to byl i můj kandidát, v tom samozřejmě nejsem zajedno s pány Zemanem a Klausem, ale s těmi ostatně nejsem zajedno skoro nikdy, takže mě to nemrzí. O obou kandidátech jsem už psal v článku „Jak jsme volili prezidenta“ z 26. května 2016, takže kdo má zájem se o nich něco podrobnějšího dozvědět, má možnost podívat se i do tohoto článku. Hlavní rozdíl byl v tom, že Van der Bellen, zvaný „Profesor“ nejenom protože byl profesorem na ekonomické universitě v Innsbrucku, kde i on sám studoval, ale i díky svému vystupování, které vysokoškolského učitele nezapře, je zastáncem evropské integrace a přesvědčený demokrat. Hofer prodělal během volební kampaně, která trvala 10 měsíců proměnu. Na začátku vystupoval velmi radikálně a vyhrožoval okamžitým odvoláním vlády, pokud se stane prezidentem (musel by vypsat nové volby, v nichž by podle předpokladů vyhrál jeho stranický kolega a šéf Strache) a změnou stávajících zákonů („budete se ještě divit, co všechno… Čti dál »

Na lyže do Rakouska – za kolik?

(Za článkem je seznam středisek s cenami na rok 2017.) Tak tedy za kolik? Můžu hned odpovědět, že za moc. Lyžování se stává rok od roku dražší a dražší záležitostí, nárůst cen překonává jednoznačně výšku inflace a nárůst příjmů už vůbec, především co se týká nižší příjmové třídy. Lyžování se stává z národního rakouského sportu komfortem, a odborníci se diví, jak se zužuje základna výkonnostního lyžařského sportu a že skoro polovina rakouských dětí NEUMÍ LYŽOVAT!!! Nepředstavitelné. Opravdu nepředstavitelné? Může si prodavačka ze Sparu nebo dělník z Magny vůbec dovolenou na lyžích dovolit? I kdyby se mu podařilo sehnat levné ubytování nebo dokonce bydlel u známých či příbuzných? Když jsem přijel do Rakouska a poprvé šel lyžovat na Kreischberg – kopec, na který jsem viděl z okna mého služebního bytu či z pacientských pokojů v nemocnici, stál denní lístek 290 šilinků. To bylo v roce 1996 a mně se to zdálo dost drahé. V přepočtu to bylo 21… Čti dál »

Otevřený dopis Janu Petránkovi

Vážený pane Petránek! Kdybych znal vaši privátní adresu, asi bych vám tento dopis poslal osobně. Bohužel se mi ji nepodařilo objevit, proto se na vás obracím na mé webové stránce s nadějí, že se k vám tento dopis dostane. Poslechl jsem si nedávno vaše „Mýty o Rusku“. Dostaly se ke mně se zpožděním, takže z toho důvodu je i má odpověď takto opožděná. Ovšem právě fakt, že video s vaší přednáškou koluje po internetu za nadšeného aplausu rusofilů a bývalých i současných komunistů mi nedá, abych nereagoval. Přiznám se, že mi při poslechu vaší přednášky běhal mráz po zádech. Samozřejmě, ve stáří se člověk vrací ke svým kořenům. Vy jste své mládí prožil v době, kdy bylo „in“ (doufám, že vás tato terminologie naší mládeže nebude příliš dráždit) milovat Sovětský svaz jako vděk za osvobození v roce 1945. Já patřím ke generaci, která se naučila mezi tanky, které jezdily okolo mne, když jsem si hrál na… Čti dál »

František Josef – císař, který znamenal konec Rakouska

Za několik dní uplyne 100 let od smrti předposledního císaře rakouského Františka Josefa I. Věnoval jsem mu jeden medailon už před několika lety a při této příležitosti si jej dovolím umístit na můj web ještě jednou – doufám, že uplynula dost dlouhá doba, aby mí čtenáři na ten článek už buď zapomněli, nebo tehdy moji stránku ještě vůbec nenavštěvovali. A tak si ho – v poněkud upravené podobě, dovolím zveřejnit ještě jednou. Po celé století, jež uplynulo od jeho smrti, je předposlední rakousko-uherský panovník symbolem konzervativizmu, zpátečnictví a neschopnosti. Byl to v podstatě on, kdo dohnal podunajskou monarchii do záhuby, jeho následovník Karel jako poslední rakouský císař už toho moc zachránit nemohl.  „Starý Procházka“ jak se Františkovi Josefovi v Čechách s kousavou českou ironií říkalo, zůstal v paměti především jako stařičký mocnář, jenž se prochází s hůlkou po Karlově mostě, aniž by tušil, co se v jeho říši děje. Slavnou se stala věta, jež má vyjadřovat jeho… Čti dál »

Potřeba mimozemské inteligence

Hoffen wir, dass eines Tages tatsächlich außerirdische Intelligenz gefunden wird. Die hiesigen Vorräte scheinen langsam zu Ende zu gehen. Doufejme, že jednoho den bude skutečně objevena mimozemská inteligence. Zdá se totiž, že její pozemské zásoby už pomalu docházejí.   Tento citát jsem objevil minulou sobotu, i když bez autora. Oslovil mě. Natolik, že jsem si ho dovolil přeložit do češtiny. Je to hodně trpký humor. Mám ovšem stejný pocit jako onen neznámý autor. Americká prezidentská volba mě v tomto přesvědčení utvrdila. V podstatě jde skutečně o to, že je společnost všude na svět rozpolcená. Jak jsem psal ve svém článku, došlo k tomu, že se takzvané elity, čili vzdělaná lidé s perspektivou kariéry a dobrého výsledku, příliš odpoutali od těch, kteří se do této společnosti nedokázali dostat. Ať už proto, že na vzdělání neměli mentálně, finančně nebo jen proto, že jim k tomu chyběla vůle. To vše nehraje žádnou roli. Jsou prostě ukřivdění, protože zůstali… Čti dál »

Problém střetu kultur ve zdravotnictví

Jednou vám nervy prostě povolí. Jednou, dvakrát to zkousnete, ale pak si řeknete, proč vlastně? Nechci vypadat jako rasista a myslím, že jsem to svými články, ale nejen nimi dostatečně dokázal. Mezi mými přáteli je celá řada Iránců. Jsem pro to, aby se pomáhalo lidem, kteří to opravdu potřebují. Ale těm, kteří za to dokážou říci „děkuji.“ A kteří jsou ochotni se chovat podle zažitých pravidel. Prostě, abych to řekl egoisticky, kteří neruší mé kruhy. Máme v práci stresu víc než dost, nevíme, kam dřív skočit. A teď se objevila nová skupina lidí, kteří znamenají obrovskou přídatnou zátěž jak organizační, tak i psychickou. Orientálci. Teď nehovořím ani o Arabech, ani o muslimech. Jsou to prostě lidé z předního a středníhoo východu, kteří mají zcela odlišnou mentalitu, zcela odlišnou představu o tom, na co mají nárok a co jim jsme schopni nabídnout. A zcela jiné chování při vyšetřeních, než na jaké jsme… Čti dál »

Zips – eine geschichtereiche slowakische Region

Wenn sie an einem Ort leben, nehmen Sie Ihre Umgebung irgendwie als selbstverständlich wahr, ohne sich mit Details zu beschäftigen. Wenn Sie die Zips als ein Tourist besuchen, zieht die Hohe Tatra Ihre volle Aufmerksamkeit auf sich. Vielleicht kann Sie das Gebiet „Slowakisches Paradies“ mit seinen schönen Wanderungen auch ansprechen, üblicher ist hier allerdings das wandern im Hochgebirge. Was fast Schade ist – die Zips hat nämlich eine sehr reiche und bewegte Geschichte, die in der Region viele Denkmäler hinterlassen hat. Was man also tun kann, wenn das Wetter schlecht ist und man in die Tatra nur mit Regenschutz aufbrechen kann? Ich versuche, euch durch die Zips und ihre Schönheiten zu begleiten. Die Geschichte der Region unter der Hohen Tatra wurde entschieden von dem Mongoleneinfall im Jahr 1240 beeinflusst. Die Folge war nämlich beinahe eine Ausrottung der slawischen Bevölkerung, nur ein kleiner Teil konnte sich auf dem „Kamen zachrany“ also… Čti dál »

Spiš – mnohem víc než jen Tatry, výlet pro milovníky historie

Když někde žijete, vnímáte své okolí tak nějak samozřejmě, aniž byste se zabývali detaily. Pokud navíc přijedete na Spiš jako turista, udeří vás do očí Vysoké Tatry a přitáhnou na sebe celou vaši pozornost. Možná ještě trošku od nich dokáže odvést pozornost Slovenský Ráj, kde jsou také krásné túry, člověk ale přichází na slovenskou Spiš spíše jako vysokohorský turista. Což je skoro škoda. Spiš má totiž velmi bohatou a pohnutou historii, která v kraji zanechala mnoho historických památek. Takže co dělat, když nepřeje počasí a do Tater se dá vyrazit jen v pláštěnkách nebo vůbec? Tak trošku se vás pokusím po historii Spíše s jejími krásami povodit. Historii podtatranského kraje rozhodujícím způsobem ovlivnil mongolský vpád v roce 1240. Jeho výsledkem bylo vyvraždění téměř veškerého obyvatelstva tohoto regionu, malá skupina se zachránila ve Slovenském Ráji na takzvaném „Kameni záchrany“, kam Mongoli na svých konících přece jen nepronikli. Uherský král Béla IV., zvaný maďarskou tradicí „Obnovitel“… Čti dál »

Ramsau – ráj horských turistů

Tak jsme ho zase jednou nedali. Tedy onen osudný Dachstein. I když jsme se na něj připravovali, tentokrát měli celou potřebnou výstroj a obrovskou chuť. Jenže… Prostě už to začíná být podezřelé. Druhá polovina září byla nejkrásnější částí léta. Se stabilními teplotami nad dvacet stupňů bez bouřek a lijáků, prostě sen. Mluvit o babím létě bylo skoro škoda – bylo to prostě sice pozdní, ale nádherné léto. A tak jsme se těšili, jak v tomto nádherném počasí vyšplháme na vrchol nejvyšší štýrské hory. Chyba lávky. Měli jsme se pod horou sejít v sobotu 30 září a v neděli vyrazit na vrchol. Když jsem ve středu viděl předpověď počasí a ukázali, že právě v nedělí má přijít velký déšť a počasí se zcela přestaví, pokusil se o mně infarkt. Nicméně jsem doufal, že se meteorologové – jako už tolikrát – mýlí a že se ona studená a deštivá fronta někde zdrží a přijde později. Aspoň… Čti dál »

Mor nebo cholera – americká volba 2016

My v Evropě to známe. Už mnoho let volíme ne toho, kdo je nám sympatický a koho skutečně na postu předsedy vlády či prezidenta chceme mít, ale spíš toho, o kom si myslíme, že napáchá nejméně škod. Nadšení chybí, k volbám se jde z povinnosti, ze strachu, že jinak by to „mohlo dopadnout ještě mnohem hůř.“ V USA jsme byli zvyklí na nadšené obličeje. Nadšení až naivní, které provázelo volby v zemi neomezených možností. Jásající davy, které v bezmezné důvěře podporovaly svého favorita. Víra, že přijde spasitel a přesvědčení, že to občan může svým hlasem rozhodujícím způsobem ovlivnit. A teď najednou je tu americká volební kampaň 2016 a místo jásotu člověk vidí kyselé obličeje. Proti sobě stojí dva kandidáti, z nichž ani jeden neoplývá schopností získat si sympatie voličů. Statisticky viděno, je Donald Trump sympatický 31 procentům žen a 34 procentům mužů. Hillary Clintonová je na tom o fous lépe, je sympatická 49 procentům žen a 40… Čti dál »

Sebevražda

Je většinou velmi vážná věc. Pokud se člověk rozhodne ukončit svůj život, je to vždy velmi problematické a stressující rozhodnutí. Nejen pro postiženého, i pro toho, kdo jej najde a pro lékaře, který ho má zachraňovat. A někteří to skutečně myslí vážně. Jako když se u nás v Murau jeden sedlák oběsil a pro jistotu ještě střelil do hlavy. Přežil ještě tři dny. Je hodně zlé, když se sebevražna nepovede, ale zanechá trvalé nenapravitelné následky na zdraví. Tak i z těch, kdo se rozhodnou pro sebevraždu tabletkami na spaní v kombinaci s alkoholem a skutečně se jim to podaří, zemře jen třetina na zástavu dechu. Druhá třetina se udusí zvratky a ta poslední zemře na následky aspirační pneumonie v důsledku vdechnutí oněch zvratků. Nic skutečně příjemného. Jsou ovšem i situace jiné. Smutné, otravné ale i úsměvné, to když se například někdo prostřednictvím předstírané sebevraždy snaží dosáhnout lítosti, účasti, lásky či partnerem… Čti dál »

Služby rakouských drah – připomíná vám to něco?

Neustále jsem konfrontován s tím, že si lidé stěžují na služby v České republice, jak tam nic nefunguje a jak je to všechno na nic. Abych všechny tyto nespokojence poněkud uklidnil, hodlám vylíčit můj zážitek s Rakouskými drahami, zkratkou ÖBB (Österreichische Bundesbahnen). Samozřejmě si za to můžu sám. Kdybych nechal věcem volný průběh a třeba zapálil svíčku před soškou panenky Marie, mohl jsem si celý stres s informační službou rakouských státních drah ušetřit. Jenže člověk je už takový a je-li na cestě k nám do Rakouska má maminka, která neumí německy a nechá se tedy poměrně lehce vystresovat, chci mít jistotu, že dorazí bez problémů až do Grazu. A právě v této citlivé době mi někdo oznámil, že mezi Bruckem an der Mur a Grazem jezdí často náhradní autobusy, protože je na trati výluka. To mi vehnalo pot do čela, protože už jsem viděl, jak maminka bezmocně sedí ve vlaku v Brucku, s… Čti dál »

Západ proti orientu – boj o naději

Že se naše tzv. „západní“ kultura dostává do stále zřejmějšího konfliktu se zbytkem světa je nepřehlédnutelné. Zejména svět islámu se netají tím, že by naši kulturu nejraději zničil – což samozřejmě souvisí s faktem, že jen islám a křesťanství jsou takzvaná „misijní“ náboženství a tím pádem si leží ve vlasech už 1500 let. Ale i s dalšími kulturami probíhá zápas, když ne na vojenské tak přinejmenším na hospodářské úrovni. Samozřejmě má j náš svět řadu výhod. Kulturní vyspělost, vysokou produktivitu práce a vysokou úroveň vzdělanosti, jakož i technickou převahu. Stačí to ale na to, aby „Západ“ v souboji se zbytkem světa obstál? Můžeme to interpretovat všelijak, nicméně je zřejmé, že v posledních desetiletích dominance takzvaného „Západu“ ve světě velmi polevila. Už nedokáže expandovat a šířit své hodnoty, naopak dostal se do defenzívy, která je stále úpornější, ale i bezmocnější. Proč tomu tak je? Pokusím se nastínit několik klíčových bodů naší bezmoci, jak ji vidím… Čti dál »

Jak jsme (ne)volili prezidenta

Rakousko se definitivně zařadilo mezi banánové republiky (ovšem bohužel bez produkce banánů, protože ty u nás zatím i přes oteplení klimatu v zimě hynou). Ale třeba v průběhu dalšího oteplení dojde i na ně. Prezident je v Rakousku vždycky tak trošku problém už od časů Kurta Waldheima–  ne ale v posledních dvanácti letech, kdy seděl v Hofburgu Heinz Fischer, který byl tak ctnostný a neškodný, že se mu dokonce vyhýbali i satirici – prostě nebylo nic, z čeho by si člověk mohl dělat legraci. Zřejmě to obyvatelstvu chybělo, teď si užíváme legrace víc než dost. Možná až tolik, že to nakonec žádná legrace nebude. Jak známo, prezidentské volby proběhly 22. května a těsným výsledkem zvítězil Alexandr Van der Bellen. Vyhrál o 30 000 hlasů, tedy 0,6 procent a už probíhal protokol přebrání prezidentské funkce, protože Heinzi Fischerovi 8. července vypršel mandát. Jenže pak strana Svobodných, která do druhého kola voleb postavila svého kandidáta Norberta Hofera, volby… Čti dál »

Railjet – Der Zug nach Tschechien – wo kauft man die Karten

Aufgrund meiner eigenen Erfahrung möchte ich für alle, die mit Zug nach Tschechien fahren wollen, einen kleinen Tip geben. Der Railjet zwischen Prag und Graz ist eine hervorragende Verbindung, fährt jede 2 Stunden und ist schnell. Wenn man aber die Karte im Internet kaufen will, sollte die web Seite der ÖBB eher meiden. Sie ist sehr kompliziert gestaltet und nach meiner persönlichen Erfahrung auch unverlässlich. Ich wollte eine Karte für 18 September kaufen, es wurde mir aber eine für 19.September ausgestellt ohne  Möglichkeit einer Stornierung. (Dass ich mich verklickt hätte, finde ich sehr unwahrscheinlich – 18. ist nämlich ein Sonntag und 19. ein Montag und damit in dem Wochenplan sehr weit entfernt). Es wurde mir von dem kundenservice ÖBB geraten, den Warenkorb genau zu kontrollieren bevor man den Kauf bestätigt, um solche Zwischenfälle zu vermeiden. Es gibt aber eine einfachere und günstigere Lösung. Die webseite www.ceskedrahy.cz ist nämlich viel einfacher… Čti dál »

Angličtina

  Není to jazyk takzvaně v mé první linii. Tam se vyhřívají čeština slovenština a němčina. Angličtina se dělí s ruštinou o místo v druhé řadě (přičemž podstatně méně používanou ruštinu už zatlačila do pozadí), následovaná útržkovitými znalostmi řečí, které používám pouze na dovolené pro zábavu domorodců i mou vlastní jako je italština či polština – i když mě občas v nemocnici nutí i z těchto jazyků překládat a marně vysvětluji, že je neovládám. (Nějak to jde vždycky). Ale zpět k té angličtině. Po celá desetiletí mi bylo záhadou, jak je možné, že umím tím jazykem docela slušně mluvit, nicméně mu nerozumím. Všichni mi tvrdili, že normální člověk jazyku mnohem dřív rozumí, než jím umí mluvit, u mě je to naprosto naopak. Marně jsem pátral po příčině, až mě letos na kongresu ESC konečně osvítilo. Samozřejmě by nebylo problematické rozumět anglicky, kdyby byla angličtina jedna. Jenže ono je jich celé desítky. A v tom je onen problém…. Čti dál »

Wie man Kongressteilnehmer beim Kongress halten kann

Natürlich wäre es möglich, die Attraktivität der Vorträge zu erhöhen. Seien wir aber nicht naiv, gegen solchen Verführungen sind die Ärzte seit langer Zeit immun, besonders, wenn die Kongressstadt Rom heißt. Also müssen die Organisatoren zu anderen, viel raffinierteren Mitteln greifen. Die Italiener und besonders die Römer haben in solcher Raffinessen eine tausend Jahre alte Tradition. Erlauben Sie mir eine kurze Zusammenfassung aller dieser Methoden, wie ich sie selbst in Rom beim ESC Kongress erlebt habe. Das Kongresszentrum muss von der Stadt ausreichend weit entfernt sein. Was bei Fiera Nova di Roma definitiv der Fall ist – sie befindet sich gute 35 Kilometer vom Stadtzentrum Roms entfernt­­­­_nämlich in der Nähe des Flughafens Fiumicino da Vinci. Das Kongresszentrummuss muss so gebaut werden, dass ausreichend lange Transferentfernungen garantiert sind. Auch das ist erfüllt. Das Kongresszentrum ist so riesig, dass sie in einem Tag mehrere Kilometer zurücklegen müssen. Sehr wichtig ist es die… Čti dál »

Jak udržet pohromadě účastníky kongresu

Samozřejmě by bylo možné zvýšit atraktivitu přednášek. Nebuďme však naivní, proti takovým svodům jsou lékaři už dávno imunní, zejména je-li kongresovým městem Řím. Takže musí organizátoři, aby naplnili přednáškové sály, sáhnout k jiným, mnohem rafinovanějším prostředkům. Italové a zejména Římané mají v takových rafinesách tisíciletou tradici. Dovolte mi krátkou sumarizaci všech těchto metod, jak jsem je zažil na vlastní kůži na ESC kongresu v Římě. Kongresové centrum musí být od města dostatečně daleko. Což Fiera Nova di Roma splňuje, nachází se dobrých 35 kilometrů od centra města blízko letiště Fiumicino da Vinci. Samotné kongresové centrum musí být postaveno tak, aby existovaly extrémně dlouhé přesuny. I toto je splněno. Kongresové centrum je tak rozsáhlé, že nachodíte za den kilometry a kilometry. Důležité je umístit zajímavé přednášky střídavě na opačné konce centra a dát jen velmi krátké pauzy, nejlépe mezi 5 a 15 minutami. To nutí účastníky k velmi rychlým přesunům bezmála během. Při troše štěstí… Čti dál »

Vynálezy, které změnily náš svět

  Nehodlám se zabývat vynálezy ležícími daleko v minulosti, jako byl třeba vynález kola či peněz. Dokonce ani vynálezem knihtisku, kterým začal novověk. Knihtisk totiž otevřel cestu k vzdělání širokým vrstvám a byl prvním krokem do budoucnosti, která se vyvinula až k dnešnímu stavu, neovlivnil ale bezprostředn způsob života lidí. Chci zde vyjmenovat jen ty vynálezy, které naprosto změnily způsob života lidí v novověku, změnily způsob fungování společnosti na venkově i ve městě, změnily způsob fungování rodiny, které tedy radikálním způsobem změnily způsob života nás všech. 1) Parní stroj (James Watt, 1765) – vynález parního stroje umožnil průmyslovou revoluci. Průmyslovou výrobu, která nejen umožnila, ale přímo vyžadovala přesun lidí z venkova do měst, což vedlo k naprosté změně struktury společnosti, přesunu velké části obyvatelstva z vesnic a tvoření velkých center s novou infrastrukturou, naprosto se lišící od měst středověkých se strukturou cechů. Začalo vytváření dělnických sídlišť a s tím změna struktury rolnické rodiny a dělby… Čti dál »

Salento

Víte, kde to je? Mnozí zřejmě ano, nicméně jsme během naší návštěvy tohoto italského poloostrova nepotkali ani jedno auto s cizí poznávací značkou, dokonce ani žádné auto z Prahy (což se mi stalo poprvé v životě) a proto si dovolím o mých zážitcích z italského podpatku napsat krátkou – a nadšenou zprávu. Protože je tam krásně. Dva aspekty, kterých si určitě všimnete, když se tam vypravíte, jsou oleandry, které lemují cesty a to i ve svodidlech mezi jízdními pruhy a kámen, ze kterého se zde stavělo a staví, který je sice měkký a tím pádem umožňuje architektům a sochařům plně rozvinout jejich fantazii, ale na druhé straně odolný proti povětrnostním podmínkám a v zapadajícím slunci svítí zlatě. Stejný fenomén zažijete v Lecce, centru tohoto poloostrova, jako v Otrantu, Gallipoli, Brindisi, či na náhorní plošině Murgia trošku severněji v Locco Rotondo, Ostuni či Martině France, abych vyjmenoval aspoň nejdůležitější města v tomto okolí. A samozřejmě pláže dlouhé, bílé s křišťálově čistou… Čti dál »

Zvoní demokracii umíráček?

Možná je ta otázka nadsazená, ale chtěl bych skutečně vyjádřit své obavy ze současného vývoje společnosti. Jestliže byla na konci dvacátého století liberální demokracie považovaná na všeobecně přijímaný úspěšný princip fungování společnosti, o dvacet let později už to neplatí. Princip liberální demokracie je stále více a úspěšněji zpochybňován. Právě v těchto dnech zažíváme konec parlamentní demokracie v Turecku. Systém zavedený v roce 1922 Kemalem Pašou Atatürkem (mimochodem násilím, komu se demokracie v tehdejším Turecku nelíbila, visel), se nedožil stoletého jubilea. Chybělo mu šest let. Armáda, která pod Atatürkovým vedením demokracii Turkům vnutila, selhala a instaluje se tam totalitní islámský politický systém, který hrozí stát se nebezpečím pro  všechny své sousedy, tedy i pro Evropu. V Rusku pokus o zavedení demokracie po roce 1990 žalostně selhal. Rusové se prokázali jako na demokracii nepřipravení, zavládla anarchie a kriminalita ohrožující společnost v samých jejích základech a výsledkem bylo zavedení nové diktatury Vladimíra Velikého, tentokrát ne pod komunistickou ale… Čti dál »

Život off line

Vlastně jsem to neměl v úmyslu a dost nepříjemně mě to překvapilo. Když jsme se nastěhovali do apartmánu na sardinském pobřeží v Capo Comino, zeptal jsem se majitelky Sáry, zda je zde internet a ona řekla, že ne. Kromě toho, že jsme nebyli schopni zaktivovat její satelit (přesněji řečeno jeden program se nám zapnout podařilo, ale tím to skončilo, volit programy se nepodařilo nikomu z osazenstva apartmánu a tak si myslím, že Italové (nebo vlastně Sardové, protože oni se za Italy nepovažují) maí nějaký zašifrovaný přístup, který cizince neposlouchá. Bez italské televize se žít dá, ačkoliv jsem si od zpráv sliboval nejen dozvědět se předpověď počasí, ale i zlepšení mé chatrné italštiny. Ale bez internetu? Velký nezvyk. Takže jsem sám přešel do stand by modulu a šel se koupat. Má to něco do sebe. Najednou máte spoustu času. Samozřejmě i proto, že nemusíte chodit do práce, ale po jednom dvou dnech se vám… Čti dál »

Ztráta autonomie

  Vedle osamělosti je to právě tato ztráta osobní autonomie, čeho se staří lidé bojí nejvíce. Být odkázán na cizí pomoc, bez pomoci jiné osoby neumět uspořádat a žít svůj život je obrovský zlom v životní kvalitě, něco, čeho se logicky každý člověk bojí. Samozřejmě potřeba pomoci při základních životních funkcích jako je mytí či vyměšování a požívání stravy je frustrující a u většiny lidí vede k depresím a pocitům méněcennosti. Tak daleko samozřejmě nejsem. Tělesné potřeby zvládám bez problémů a dokonce i starost o mou zahrádku včetně ořezávání tují, kosení či – to už poněkud méně – vertikutování, zvládám, i když po některých těchto činnostech nejsem pak určitou dobu jinak použitelný. Doba potřebná  k odpočinku se prostě prodlužuje. Tohle ovšem není můj problém. Problém je moje závislost na počítači a elektronických přístrojích,které v mé přítomnosti neustále odmítají chovat se tak, jak by se chovat měly nebo aspoň jak bych… Čti dál »

Tankování v Rakousku po cestě do Chorvatska

Když jsem zase jednou viděl, jak na dálniční stanici Gralla stojí auta frontu, aby si mohla načerpat nesmyslně drahý benzín, řekl jsem si, že musím dát krajanům tip, jak můžou ušetřit peníze i čas. Gralla je poslední rakouská dálniční čerpací stanice na dálnici A9 před Mariborem, očividně zde čerpají mnozí předtím, než vjedou na slovinské území. V Rakousku ale stojí palivo na dálničních čerpacích stanicích o 30 centů za litr víc, než mimo dálnici. To dělá při padesáti litrech 15 Eur, čili okolo 400 korun. Jen dva kilometry za stanicí Gralla je totiž dálniční výjezd Leibnitz a zde hned za výjezdem jsou hned tři benzínové čerpací stanice, které nabízejí benzín o oněch 30 centů na litr levněji a bez čekání. Přičemž není třeba jezdit někam do města, je to dálniční přivaděč, kde jsou hned tři čerpací stanice Agip, JET a Roth. Stači zde načerpat na prvním kruhovém objezdu se otočit… Čti dál »

Turecko a Evropa

Plné náměstí červených vlajek s půlměsícem a hvězdou a výkřiky „Allahu Akbar!“ a „Sokaklar Bizim“ (Ulice patří nám).  Pokud si myslíte, že jsou to obrázky z Istanbulu nebo Ankary, pak se mýlíte. Jsem ve Vídni na Heldenplatzu pod sochami arcivévody Karla a prince Evžena Savojského. Chápu, že Karla něco takového nedokáže vyvést z míry, on se natahoval s Francouzi, ale že Evžen nesestoupí z koně a nerozdává facky napravo a nalevo, to mě opravdu zaráží. Byl to koneckonců on, kdo vytlačil Turky z dnešního Maďarska a tím z dohledu Vídně. Dnes je toto jeho dílo zpochybněno. Třeba ovšem je to s ním jako s blanickými rytíři, sestoupí z koně, až bude národu nejhůř – jenže, jak poznamenává klasik – jak poznat, že už to nastalo. Téměř všechny ženy, mluvící ostatně německy lépe než jejich mužští partneři, jsou zahalené v šátcích, právě totiž došlo ke „spontánní“ demonstraci na podporu tureckého prezidenta… Čti dál »

Rodinný výlet

          Život v cizině rodinu upevňuje. Protože člověk žije jakoby v obležení a provozuje soustavnou kruhovou obranu, drží to rodinu těsněji pohromadě. Není ale nic tak prospěšného pro udržení rodinné soudržnosti jako společné zážitky. Třeba rodinný výlet. Po řadě pozitivních zážitků v Praze, Římě a dalších městech jsme se rozhodli pro návštěvu Paříže. To bylo v roce 2002. Vyrazili jsme tam vlakem, cestuje se v noci, ráno je člověk ve městě, jde se ubytovat a může poznávat metropoli na Seině. V podstatě neměl plán chybu. Výlet probíhal uspokojivě, Francouzi dokonce vyjímečně ani nestávkovali a tak jsme chodili od památky k památce a od muzea k muzeu. Problém vznikl až při otázce, co s posledním dnem. Tím bylo totiž pondělí a zámky i muzea měla zavřeno. A tak jsem se rozhodl navštívit jediné místo, které zavřeno nemělo – totiž disneyland. Odstopoval jsem si poctivě čas, abychom neměli problémy s návratem. Metrem na náměstí Place de la Nation k zastávce rychlovlaku 40… Čti dál »

Mládežníci všech zemí spojte se

Anebo to nedělejte, ale začněte se konečně zajímat o politiku, aby vám staří nediktovali, jak máte žít. Protože to se teď ve stále zvýšené formě děje. Poprvé jsem si toho všiml –  a patřičně se naštval – při hlasování o zachování povinné vojenské služby v Rakousku. Mladí lidé ve věku do 35 let – tedy ti, kterých se to doopravdy týká, hlasovali v 67 procentech za její zrušení staří nad sedmdesát pak v 80 procentech za její zachování. Pokud byste chtěli znát pravý důvod tohoto hlasování, tak se na to posaďte. Není to proto, že by staří Rakušané byli až tak militantní a trvali na tom, aby se mladí kluci vzdělávali v zacházení se zbraní – (mohli by se vzdělávat v něčem užitečnějším). Šlo o to, že velká část mladých chlapců k armádě nejde a volí takzvanou sociální službu – (ta trvá na rozdíl od šestiměsíční vojenské služby devět měsíců)… Čti dál »

Takoví milí zabijáci

Tento článek jsem publikoval 23.června tohoto roku, na mém webu se ale neobjevil, nebo ihned zase zmizel. Důvod neznám Pokouším se tedy publikovat jej ještě jednou. Už se to stává skoro tradicí. Nějaký šílenec zabije bez důvodu spoustu lidí, svět strne v hrůze (stále si ještě tak úplně nezvykl), ale jako první se ozvou příbuzní vraha a začnou ho líčit jako milého a milujícího člověka bez jakéhokoliv sklonu k radikalismu či násilí. Prostě dobrák od kosti, který se nějakým nedopatřením dostal ke zbrani a zabil bezbranného člověka – případně 49 nevinných lidí. Z tohoto modelu vypadl snad jen norský atentátník Brejvik, který ovšem měl tu možnost se hájit sám, protože na rozdíl od mnoha jiných atentátníků přežil. Chtěl přežít, vyšel policii naproti s rukama vysoko nad hlavou, aby na něj nemohli vystřelit. Kdyby to některý z policistů udělal, šel by sedět na deset let skoro stejně jako Brejvik sám. On… Čti dál »

Jak Benátky přišly k svatému Markovi

Benátky představovaly skoro tisíc let významný mocenský faktor ve Středomoří a tím i v celé Evropě. Dlouho byly jedním z nejbohatších a tím i diplomaticky velmi důležitým státem. Státem který přiváděl jiné mocnosti k pádu aby z ukořistěných peněz stavěl nádherné paláce okolo kanálů, které chodí dnes obdivovat až dvacet milionů turistů ročně. Chtěl bych se ale zabývat především začátky benátských dějin, protože začátky jsou nejzajímavější, v nich je totiž zárodek budoucí velikosti, zde se rodí myšlenky, které v budoucnosti vedou k úspěchu. I když to někdy trvá i desítky či stovky let. Benátky vznikly jako sídlo uprchlíků před Huny, kteří v první polovině pátého století vpadli do Itálie a hrozně ji zpustošili. Zejména oblast okolo někdejšího patriarchálního sídla a osobního sídla císaře Augusta Aquileje hrozně trpěla. Mnozí z místních obyvatel se rozhodli uprchnout na ostrovy v laguně, kam za nimi Hunové, kteří neměli lodě, nemohli. A když už se… Čti dál »

Katastrofa jménem Windows 10

Možná si Bill Gates své miliardy opravdu zasloužil. Měl prostě správný nápad ve správný okamžik. Tehdy byl ovšem mladý, patřil ke generaci, která měla před ostatními náskok – fotku zakladatelů firmy Microsoft v jejich zelených letech jsem mohl vidět v muzeu komunikace v Bernu ve Švýcarsku a skutečně mě pobavila. Působila sympaticky rozevlátě, jak už to v sedmdesátých letech bylo normální. Přesto mě v posledních týdnech sžírá myšlenka, že si ty peníze možná zas až tak nezaslouží. Ta pochybnost se jmenuje Windows 10. Měl by si zřejmě na svou firmu dávat pozor. VĚTŠÍ POZOR! Protože nad svými programátory ztratil kontrolu. A co je ještě horší – jeho programátoři ztratili nad sebou kontrolu. Důkazem je právě onen paskvil jménem Windows 10. Roky jsem používal Windows sedmičku a byl jsem ochoten se s ní skamarádit. Ti, kdo mě  znají, vědí  že to není jednoduché.Počítače mě nemají rády a já jsem ochoten jim… Čti dál »

Kladsko – Klodzko – Glatz – kus zapomenuté kdysi české země

Po cestě od Wroclawi projedete průsmyky mezi lesy a kopci okolo řeky Nysa Klodzka a najednou se před vámi otevře krásné zelené široké údolí, ze všech stran lemované horami. Jste v Kladsku, zemi s pohnutými osudy a s historickou vazbou na naši zemi. Není divu, když se člověk podívá do mapy, tak tento hluboký zářez do severní hranice Čech nedává smysl. Z jihu objímají zemi Orlické hory a masív Kralického sněžníku, na severu se skoro dotýkají Soví hory na západě s Rychlebskými horami na východě a přímo se nabízejí tu skulinu mezi nimi uzavřít státní hranicí. Kdysi to tak bylo. První dokumentovaný majitel Castellum Glacium byl kníže Slavník. Jak to se Slavníkovci dopadlo, víme, takže Kladsko připadlo Přemyslovcům a tím české koruně. Přemysl Otakar II. udělil městský znak hlavnímu městu země, českého stříbrného dvojocasatého lva ve skoku na červeném pozadí, tento erb má město Klodzko dodnes. Roku 1297 se v… Čti dál »

Jak jsme volili prezidenta – prezidentské volby v Rakousku

Možná si řeknete, že vám nějaké volby v Rakousku můžou být ukradené a že vás tím nemám otravovat. Jenže dobrý soused je vždycky lepší než špatný. A při této volbě nešlo jen o to, kdo bude Rakousko dalších šest let reprezentovat, ale opravdu o směřování státu. A bylo to hodně těsné. Rozhodlo pouhých 31 026 hlasů, jinými slovy 0,3 procenta hlasů. Šlo o tom zda se Rakousko vydá cestou Polska a Maďarska nebo zůstane v rodině demokratických států. A ať se Poláci či Maďaři (tedy jejich vládnoucí strany) rozčilují jak chtějí, Bill Clinton zase jednou trefil hřebík na hlavičku, když jejich režimy přirovnal k Putinovskému Rusku. Zejména pro Kazcynského to muselo být na mrtvici, být přirovnán k odvěkému nepříteli a nepřímo obviněn, že si z něj bere vzor, jenže určité skutečnosti se prostě nedají zapřít či zamést pod koberec. Zejména když jsou tak zřejmé. V Rakousku to byl boj modrých,… Čti dál »

Wroclaw – Vratislav – Breslau

Město na Odře nedaleko za severní českou hranicí má všechna tato jména, což je dáno tím, jak často měnilo své pány. Založeno okolo roku 900 českým knížetem Vratislavem na ostrově řeky Odry, přešlo ještě v desátém století za Mieška I. pod vládu polských Piastovců, než je vévoda Jindřich V. odkázal českému králi Janu Lucemburskému. Od roku 1335 bylo tedy vratislavské vévodství součástí českého státu, o čemž svědčí český dvouocasý lev v městském znaku ale i například na františkánském kostele svatého Václava, Stanislava a Doroty. V roce 1526 přešlo pod vládu Habsburků a v roce 1741 sem napochodovaly pruské jednotky Fridricha II. Pruské zůstalo město až do roku 1945, kdy bylo předáno Polské lidové republice. Takže si zaslouží jak své české jméno, tak i německé či polské, které oficiálně užívá dnes. Slyšel jsem, že Wroclaw je pěkné město a proto jsem se rozhodl je navštívit. To jsem ještě netušil, že je… Čti dál »

Karel IV. císař římský

  Článek je věnován mému otci, učiteli dějepisu, který ve mně vzbudil zájem o dějiny a který by si ten článek možná i přes svou těžko překonatelnou nechuť k internetu rád přečetl.   Já vím, že teď o Karlovi píše každý. Pozítří budeme slavit jeho 700-sté narozeniny a to si samozřejmě sotva někdo nechá ujít. Proto jsem pociťoval po dlouhé týdny odpor připojit se k píšícímu davu. Jenže Otec vlasti je Otec vlasti a ignorovat ho si prostě netroufám. Zkusím to aspoň tak trochu jinak, místo chvalozpěvů na českého panovníka se pokusím napsat článek o římském císaři Karlovi jakožto evropském státníkovi a pokusit se analyzovat jeho význam pro dějiny Evropy. Před nějakou dobou pobouřil českou veřejnost historický seriál německé televize, který se věnoval velkým Němcům a zařadil do svého programu i Karla IV. V Česku se díky tomu zvedla vlna nevole. A to i když byl po otci Lucemburčan a… Čti dál »

Maximilián II.

  Tento císař je vždy posuzován tak nějak s rozpaky. Pokud je posuzován vůbec. Jeho sláva zůstává ve stínu jeho otce Ferdinanda I. i jeho syna Rudolfa II. Už proto, že vládl jen pouhých 12 let, než ho zkosila choroba, kterou v sobě nosil – syfilis. Druhá generace Habsburků na českém trůně mi byla vždy poměrně sympatická – ostatně jsem jednomu z členů této generace věnoval svou knihu „Cti otce svého ale miluj ženu svou.“ Působili na mne vždycky jako parta, která neztratila zdravý rozum. A to je v politice velmi důležité a dnes téměř nevídané. A to, i I když byli politickými náhledy velmi rozdílní. Zatímco Ferdinand Tyrolský zůstal přesvědčeným katolíkem a „pravou víru“ v Tyrolsku upevňoval  (přesto toleroval avengelickou víru svého kancléře Františka Turna) , nemladší Karel byl sice katolík, ale velmi tolerantní, který se snažil s protestantskou opozicí ve svých zemích takzvaného „Vnitřního Rakouska“ , tedy Štýrska,… Čti dál »

Všechno jen show

  Jmenuje se to zábavný průmysl. Je tedy div, že se chová stejně jako průmysl, tedy vyrábět levně a hodně prodávat? Kvalita nikoho nezajímá, pokud jsou zákazníci ochotni konzumovat šunt, bude jim i nabízen. Hlavně, že je výroba levná a obrat velký. Když jsem byl před několika měsíci u rodičů na návštěvu, zažil jsem hodně podrážděného otce, kterého psychicky ničil hopsající herec Adam Pavlásek jakožto „tancující“ hvězda v pořadu StarDance. Hvězda možná je, tancující určitě ne, přesto to díky přízni diváků dotáhl až do finále. Že nešlo o tanec ale o prostou lidovou a to dost pokleslou zábavu, muselo být každému jasné. Tehdy jsem děkoval bohu, že jsem v Rakousku a věřil jsem, že se něco takového v této zemi nemůže stát (ačkoliv „dancing stars“, jak se tento program v Rakousku jmenuje, sleduji pouze ve stavu naprostého pátečního vyčerpání, tedy po extrémním týdnu, kdy nejsem schopen ani hýbat prsty a… Čti dál »

Moje zahrádka a její návštěvníci

  Jak už jsem pravil, zahrádka je něco, co má být vyhrazeno skutečně jen mně, mé rodině a mým přátelům. samozřejmě chápu, že při jejím vzhledu existuje mnoho různých existencí,kteří neodolají a hodlají se se mnou o mou zahrádku dělit. Ovšem nehodlám se jen tak svého privilegia vzdát. Je to společné dílo kamaráda zahradního architekta Václava Babky, který ji vyprojektoval (buď mu za do vzdána chvála) zahradníka Kurze, který projekt zrealizoval (buď za to taktéž pochválen) a mé každodenní péče (za kterou se rovněž musím pochválit, protože to jinak nikdo neudělá. S některými návštěvníky se smířit musím. Jako párek krásných strak, které u nás bydlí od samého začátku.Pokud nenecháváme na stole či někde okolo domu šperky, nemáme se čeho bát. na rozdíl od většiny jiných ptáků straky nerozhrábavají dekoraci okolo stromů a jsou pěkné. Svého času jsem měl totiž na zahrádce skoro všechny druhy ptáků hrabavých, takže jsem je sledoval… Čti dál »

Báje o Asklepiovi

  Knížka Eduarda Petišky „Staré řecké báje a pověsti“ byla knihou mého dětství. Nicméně ani v ní ani v knize Rudolfa Mertlíka jsem se nedočetl o Asklepiovi , praotci mého – tedy lékařského řemesla. Dovolím si tedy vyprávění z řecké prehistorie doplnit. Je vždy znovu fascinující, jak staří Řekové dokázali ve svých bájích vystihnout veškerou tehdejší moudrost a pravdy, platné dodnes, jakož i do svých vyprávění zakódovat poselství, která měla dalekosáhlý společenský význam. Jako například báje o Asklepiovi. Lidé odjakživa toužili po schopnosti léčit nemoci, pomáhat strádajícím, právo léčit či nechat zemřít bylo ale vyhrazeno pouze bohům. Především to byl bůh Apollón, bůh slunce a sluneční léčivé síly – Řekové věděli už tehdy, že pobyt na slunci a čerstvém vzduchu přináší zdraví. V Böothii, zemi hraničící na jihu s Attikou, tedy zemí Athéňanů, vládl král Phlegyos a jeho krásná dcera Koronis se zabývala léčivou silou bylin. Chtěla pomáhat lidem, léčit… Čti dál »

Donald Trump a celosvětová krize demokracie

  K demokracii se už vyjádřili mnozí moudří lidé, většinou k ní nebyli právě zdvořilí, nicméně ji akceptovali jako něco, co je důležité pro fungování společnosti. Aristoteles ji považoval za nejhorší možnou formu vlády a zdůvodňoval to tím, že hloupí lidé mají vždy většinu a proto při hlasování vždy vyhrají. Winston Churchil ji považoval za sice špatnou, ale pořád ještě nejlepší z možných forem vlády. Atd. atd. Od roku 1945 od poslední velké lidské katastrofy si demokracii nikdo nedovolil zpochybnit (samozřejmě to neplatí pro tzv. východní blok nebo čínské komunistické režimy, mluvím o demokratickém tzv. „západním“ světě.) Až do teď. Najednou se tato forma řízení společnosti chvěje v základech a je tedy naprosto legální položit si otázku, proč tomu tak je. Proč lidé ztrácejí důvěru v liberální demokracii a přejí si „demokracii s mantinely“ , tedy přechod do diktatury? Přejí si vládu silné ruky, která „udělá pořádek“. Nejen v Maďarsku… Čti dál »

Čína jako vzor

Tak jsme zase jednou padli na zadek. Česko má tak nějak vrozenou vlastnost padat na zadek před mocnostmi, což se ale dá omluvit a dokonce i pochopit, protože jak říká Jára Cimrman, ze západu nás tísní imperialismus německý a z východu rozpínavost kolosu velkoruského, takže jen „zázrakem lze tady přežíti“. Nejde tedy v podstatě o fakt padnutí na zadek, spíše o způsob, jak se to provádí. I na zadek se dá spadnout s elegancí či dokonce s grácií. To ovšem není vlastnost, která by byla Milošovi Zemanovi vlastní. Tvrdit, že Česká republika podléhala diktátu USA a EU, ale teď je pod jeho vedením konečně samostatná a PROTO pozývá čínského prezidenta na státní návštěvu, je nehoráznost neskutečná a nezbývá než doufat, že byla pronesena  pod vlivem aspoň dvou promil alkoholu v krvi. Pokud ne, pak si pan prezident zaslouží okamžitou injekci 100 miligramů Thiaminu – proč, o tom se ještě zmíním… Čti dál »

Velikonoce a jejich posleství

Vlastně jsem chtěl publikovat zcela jiný článek. Už byl připravený, stačilo kliknout. Jenže pak přišly atentáty v Bruselu, pak vražedná noční služba bez spánku a najednou jsem viděl svět jinak, tak nějak smířlivěji. Proč pořád říkat idiotům, že jsou idioti? Oni to stejně nepochopí a koho jiného to už zajímá? A před námi jsou svátky velikonoc, něco, co by člověka mělo naladit smířlivě a pozitivně. Svátky, které jsou svým významem vlastně největšími v křesťanské tradici. Na rozdíl od vánoc, které jsou do značné míry plodem spisovatelského talentu kolegy lékaře evangelisty Lukáše(přiznejme si, že Matouš byl geniální plagiátor, který ale Lukášovu myšlenku patřičně rozvinul), opírají se velikonoce ve svém významu o dobře dokumentovanou historickou událost. A je jedno, nakolik si evangelisté v líčení posledních dní Ježíše Krista odporují, význam je důležitější než fakta. Na velikonoce roku 29 byl v Jeruzalémě umučen člověk a jeho smrt dala vzniknout světovému náboženství, které vytrvalo… Čti dál »

Leipzig – Lipsko, město bohaté moderní historií

Můj syn se vždycky směje, že Češi musí mít pro každé město v Evropě své vlastní jméno, s tím originálním nejsou nikdy spokojeni. Tak je z Wien Vídeň, z Grazu Štýrský Hradec, z Konstanze Kostnice či z Kopenhagenu Kodaň. Jenže někdy je české jméno to pravé a původní. Tak je tomu i z Lipskem. Původní jméno osady bylo Lipsk, tedy v srbském jazyce místo, kde rostou lípy. A celá severní strana Krušných Hor byla obydlena lužickými Srby, než je odtud vytlačili němečtí císaři Jindřich I. Ptáčník a jeho syn Otto I. zvaný Veliký. Od té doby ale uplynulo už víc než tisíc let a slovanská minulost Saska se odráží jen v početných slovanských jménech osad a měst. Že to funguje i opačně jsem už psal, například Krumlov je až podezřele podobný německému „Krumau“, tedy „Křivý luh“ a když se člověk podívá, jakou smyčku Vltava u tohoto města dělá, nabízí se… Čti dál »

Mrtvola na hřbitově

Neodolám,abych nenapsal o historce z mé poslední služby před dovolenou. I v maximálním stresu,kdy ambulanci mezi 15 a 19 hodinou navštívilo 16 pacientů (za celý den to bylo 93) jsme se dokázali aspoň jednou zasmát. Třeba se zasmějete i vy. Přiznám se, že začátek historky znám jen z doslechu, jak nám ji vylíčil lékař ze záchranky, tu druhou část jsme prožili už autenticky. V podvečer zazvonil na záchrance telefon. Vzrušený mužský hlas oznamoval, že na hřbitově v Leibnitzu je mrtvola. „Proč vás to tak vzrušilo?“ zeptala se dáma na telefonu. „Mrtvoly na hřbitov patří, k tomu hřbitov je.“ „Jenže ona není pochovaná,“ koktal mužský hlas. „Leží mezi hroby.“ „Tak zavolejte policii,“ mínila služba. „Pro mrtvoly je příslušná ona.“ „Ale mně se zdá, že ona ještě trošku žije,“ mínil onen muž na telefonu. „Tak se probuďte!“ vzrušila se službukonající paní. „Co se vám zdá, mě nezajímá. Žije nebo nežije?“ „Já si… Čti dál »

Evropa paní Merkelové

Posledního února tohoto  roku hovořila Angela Merkelová pro německou televizi. Mimo jiné se opřela do svého koaličního partnera SPD, který žádal, aby němečtí občané nemohli dostávat nižší sociální příspěvky než uprchlíci. Označila tento požadavek za „malost“ A k tomu se vyjádřila k současné situaci v Řecku: „Pokud Evropa nedokáže problém uprchlíků vyřešit, pak to už není MOJE EVROPA.“ Myslím, že v té jediné větě odhalila mnohem víc, než sama chtěla. Odhalila, že považuje EU za svůj majetek, za něco, co ona vybudovala, čemu dala své hodnoty, kterými tato Unie má žít. Že to tak není, nehodlá pochopit ani tváří tvář své úplné izolaci v rámci Evropy a stále zřejmější izolaci i ve SVÉM NĚMECKU. Skoro každému politikovi se to stane  – skoro proti tomu ani není obrana. Pokud je znovu zvolen, tedy pokud vyhraje volby v čase, kdy je v úřadě, podlehne představě o své vlastní genialitě. Takové volby jsou… Čti dál »

Bariatrické operace – medicína nebo obchod?

  Možná se ptám tak provokativně proto, že jsem jeden z těch, kteří musí řešit komplikace,  těmito operacemi způsobené. A těch není málo. Bariatrie je chirurgický obor, orientovaný na snižování tělesné hmotnosti, jsou to tedy operace na trávicím traktu, které mají odstranit obezitu a s ní spojené komplikace jako jsou diabetes, spánkové apnoe, vysoký tlak atd. atd. Jak víme, obezita byla definována jako nemoc, dokonce nemoc civilizační a jako taková by měla být léčena. Kdo si ještě pamatuje duo Šimka a Grossmana ví, že radili hodně jíst a hodně spát, aby mělo tělo sílu se obezitě bránit. Zřejmě to není nejlepší cesta, chci ale psát o jiné, kterou nepovažuji za o mnoho lepší. A ta se stále masověji provozuje. Samozřejmě, že je obezita masovým společenským i zdravotním problémem a dosahuje přímo epidemických rozměrů. Nicméně se prakticky nic nepodniká k jejímu předcházení. Dovede si někdo představit, že by se v televizi… Čti dál »

Vzdělání a vzdělanost

V dnešním článku se nehodlám zabývat otázkou vzdělání jako osobní záležitosti a vzdělanosti jako fenoménu společenského. Jde mi o rozlišení „člověka vzdělaného“ a „člověka se vzděláním“. Pokud si někdo myslí, že je to totéž, není… V  němčině odpovídá tomuto rozlišení „Ausbildung“ jako vzdělání v oboru, a „Bildung“ jako výraz všeobecné vzdělanosti. Být „ausgebildet“ nebo „gebildet“ je tedy něco úplně rozlišného. V češtině jsem tak jasné jazykové rozdělení nenašel (byl bych vděčný, kdyby mi ho některý z mých čtenářů objevil), budu tedy používat výrazy „člověk se vzděláním“ a člověk vzdělaný“ Doufám, že se mi podaří nevyvolat zmatek. Politici všeobecně nemají zájem na vzdělanosti svých občanů, rozuměj voličů. Nevzdělaný volič je totiž mnohem lépe manipulovatelný a tedy získatený. Sami politici občas ve svém vzdělání pokulhávají, rakouský premiér Werner Faymann to dotáhl až k  maturitě, jeho ministr Alois Stöger je vyučený zámečník. Nevím, jaká je situace v Česku, ale ani diplom z plzeňské… Čti dál »

Polypragmazie – brát léky nebo nebrat?

Hned na začátek na tuto řečnickou otázku odpovím – brát. To aby nevznikly pochybnosti. To ale… přijde až na konci tohoto článku .Nejsem zastáncem alternativní medicíny, považuji ji do jisté míry za módní trend a pravdou zůstává, že se díky účinnější léčbě především civilizačních chorob prodloužil průměrný věk obyvatelstva za posledních třicet let skoro o patnáct let. Samozřejmě hraje stěžejní roli i invazivní medicína, intervence při srdečním katetru, implantování srdečních chlopní či rozpouštění krevních sraženin při mozkových příhodách. Revolucí byly léky na blokování žaludeční kyseliny (blokátory protonové pumpy) či nové generace léků na léčbu  vysokého tlaku. Odhlédnouc od toho, že celá řada zhoubných nádorů (i když ne všechny) se stala léčitelnou. Medicína prodělala v posledních třiceti letech opravdovou revoluci a v porovnání s dobou mého studia „nezůstal kámen na kameni.“ A to je dobře. Jenže… Jenže když se člověk podívá na to, co naši pacienti skutečně berou, udělá se mu… Čti dál »

Saniťák

Saniťák neboli řidič sanitky je důležitá osoba, i když ne vždy až tak, jak byla v „Jak básníkům chutná život“ zosobněna hercem Zedníčkem. V Rakousku je to trochu nudná záležitost, protože transporty jsou organizovány červeným křížem, zeleným křížem nebo maltézskými rytíři, čili člověk k nim nemá skutečně důvěrný vztah jako tomu bylo na Slovensku či v Čechách – v mých vzpomínkách před rokem 1989. I když někdy jsou i tady velmi užiteční, jako když pět z nich drží opilého Afgánce, který vyhrožuje, že všechny kolem sebe zabije a přivolané policistky prohlásí, že s tím nemají nic co do činění, protože ten muž je opilý a proto nemocný a je záležitostí službukonajícího lékaře na ambulanci v nemocnici ho uklidnit v rámci zákona. Ale zpět do mého mládí a tedy na Slovensko. Po návratu z vojny jsem byl odeslán na post, kde jsem se měl osvědčit, do obce Hranovnice. K obvodu patřily ještě obce Vernár a Spišský Štiavnik…. Čti dál »

Mefisto a jeho historické pozadí

Nedovolím si nereagovat na žádost mé věrné čtenářky paní Ludvové, abych se nevyjádřil k jejímu přání objasnit, co je z mé poslední knihy fikce a co se opírá opravdu o historická data. Vyhnu se samozřejmě vysvětlování zápletky,musím předpokládat, že se k textu dostanou i lidé, kteří knihu ještě nečetli, nicméně pro ty, kdo ji četli a chtějí vědět „kolik je na tom pravdy“ jsem se rozhodl poskytnou následující vysvětlení. Jedním slovem – hodně. Nestačí? Ach tak, tak se přece jen rozepíšu víc. Ti, kteří se na čtení knížky ještě jen chystají, by měli teď vystoupit a k textu se vrátit, až se dostanou na její konec. Tak především: onen rukopis, o kterém ta kniha je, skutečně existuje a pan Rybka dokonce na vnitřní obal knihy převzal jednu jeho stránku, takže si čtenáři mohou o nevyluštitelných znacích, jimiž je napsán,  udělat přibližnou představu. Kniha se dnes nachází mezi vzácnými rukopisy v … Čti dál »

Ideologie, školy a školky

Vyučování jakékoliv ideologie bylo pro mne vždy hodně špatně stravitelné. Je zajímavé, že vše, co se točí okolo příkazů, zákazů a vysvětlování toho, co je správné a co ne, se snaží stát se povinným. Zřejmě ví, že jinak by na to lidi kašlali. Tak jsme měli v časech socialismu občanskou nauku, kde jsme byli vychováváni už od útlého dětství k správným socialistickým občanům – ne právě s převratným úspěchem. Výuka náboženství sice existovala, ale byla spíše jako „konkurenční ideologie“ nežádoucí. Na toto vyučování jsem jakožto syn učitelů nesměl. To je právě na ideologii to nejdůležitější, vysvětlovat, co se smí a co se nesmí. Zdravý rozum, jak pravil George Orwell, je z toho pohledu největším kacířstvím. Co ale když se začne ideologie vtloukat dětem už v předškolním věku? Dokáže tak malé dítě získat k tomu, co se mu nalévá do hlavy patřičný odstup? Určitě ne. Ve Vídni je 70 islámských školek. Už dlouho bylo zřejmé, že tam… Čti dál »

Shoping

I když je už po vánocích, dovolím si vstoupit do nového roku článkem z předvánoční tématikou. Před vánoci mi totiž v onom předvánočním stresu nezbyl čas, abych jej mohl napsat. A ostatně, v neděli jsem slíbil, že už konečně napíšu něco veselejšího. A tak tedy k oné předvánoční akci. Vydali jsme se s manželkou totiž za bodem „G“. Znáte ho, to je onen legendární bod, kterého dotykem dovedete kteroukoliv ženu k orgasmu. Dlouho byla jeho existence zpochybňována, Paolo Coelho se ve svém románě „12 minut“ věnuje hledání tohoto bodu na několika stranách. Před několika lety byla ale jeho existence definitivně potvrzena a byl objeven na konci slova „shoping“. Co je pro ženu rozkoš, je pro normálního muže mučení. Nákupní centra doslova nenávidím, do největšího z nich v blízkosti Grazu jménem Seiersberg by mně bylo možno dostat jedině s nabitou pistolí přiloženou ke spánku – dodávám, že jedině s odjištěnou. Už… Čti dál »

Rok 2015 – rok katastrof nebo jen předzvěst věcí budoucích?

  Byl to podivný rok. Rok, který naplňuje smutkem ale i obavami, co může přijít. Byly skutečně katastrofy roku 2015 náhodnou kumulací nešťastných událostí nebo je to jen předzvěst blížícího se zemětřesení, které změní svět k nepoznání až budeme muset uvažovat, zda se vyplatí v takovém světě žít. Svět se otřásal v základech, ať už to způsobila příroda nebo lidé sami. Letos toho ale lidé výjimečně napáchali víc než příroda. Už začátek roku předznamenal, co můžu přijít. Neuplynul z něj ještě ni týden, když dva teroristé povraždili 17 pracovníků v redakci „Charlie Hebdo“. Před koncem roku se pak teror vrátil v mnohem zesílené podobě – 130 zavražděných lidí v Paříži 13 listopadu. A kromě toho i teroristický útok s 37 mrtvými turisty v Tunisku, 18 mrtvých postřílených šíleným muslimským manželským párem v USA. To vše jako předzvěst konfrontace, které se svět nebude moci vyhnout. Příliš dlouho přihlížel radikalizaci mládeže v Palestině, Afganistanu, Iráku a v dalších zemích. Nenávist se stala nedílnou součástí… Čti dál »

Sunna šía a hrozící globální světový konflikt

Sunna, Šía a hrozíci světový konflikt Tak se zdá, že se svět definitivně zbláznil a centrum toho šílenství leží jednoznačně na předním východě. Tam už ožily i ty nejstarší animozity a bije se každý s každým. Co je ale horší, každý si hledá své spojence a co je úplně nejhorší, tato oblast je díky svým zásobám ropy v současném světě skutečně místem centrálního zájmu. Podobnost s rokem 1914 nebo spíš s lety bezprostředně před tímto rokem je stále nápadnější. Rusové si leží ve vlasech s Turky, Turci s Kurdy, Alavité se Syřany, o chronickém konliktu Židů s Palestinci ani nemluvě (skutečně se o něm teď prakticky nemluví) a teď se do sebe ještě pustili Sunnité se Šíity, tedy Saúdská Arábie s Iránem. Ne, že by se tyto dvě skupiny muslimů někdy měly rády, ale tentokrát hrozí opravdu otevřená konfrontace. Už dlouho mě rozdíl mezi těmito dvěma proudy islámu zajímal. Rozdíly… Čti dál »

Vánoční příběh -pohled z druhé strany

  Protože jsou vánoce, je čas na vánoční příběh.Letos si trošku troufale dovolím zveřejnit dva úryvky z mé knihy „Herodes, židovský král“ (v druhém vydání se jmenovala „Já,Herodes“), kde židovský monarcha celou tu historii s narozením Ježíše vidí logicky poněkud jinak. Přeji příjemné počtení pro ty, kdo román nečetli.     Všechno bylo chmurné a zlověstné, cítil jsem, jako by na mne padalo celé nebe a vina celého lidstva. Zemí táhly karavany tisíců lidí, kteří mířili k hrobům svých otců, aby se dali podle příkazu nejjasnějšího Augusta sečíst, v Jeruzalémě provokovali dále farizeové, lidé oplakávali Hasmodeovce a já tiše zuřil. A potom se to stalo. Bylo to krátce po svátku Posvěcení chrámu, tedy po dvacátém pátem kislewu, do zimního slunovratu chyběl asi týden. Tehdy mi přišel Ptolemaios oznámit, že mám návštěvu. Že mě přišli navštívit učenci z Babylonie. „Co chtějí?“ zeptal jsem se nevrle. Neměl jsem náladu na vědce. „Přinášejí dary a poselství,“ odpověděl Ptolemaios…. Čti dál »

Ferdinand Hoffmann – jeden z prvních česko-rakouských svorníků

Nemůžu odolat, abych této možná dost neznámé osobě nevzdal hold. Mému románu unikl o jeden jediný rok, zemřel v roce 1607 a já svůj Mefistův rukopis umístil do roku 1608 a tak už v něm mohla vystupovat jen Hoffmannova vdova Eliška. Když se ptali Karla Kryla, co mají Češi a Slováci společného, odpověděl „No přece děti“. Měl pravdu, opravdu toho není až tak moc, co Čechy a Slováky historicky spojuje, prvním jejich společným dítětem byl tatíček Tomáš Garique Masaryk. (I když připouštím, že teorie, podle které byl Masaryk synem Františka Josefa, mi připadá dost svůdná, abych jí věnoval moji důvěru. Nejen, že se Masaryk o svém otci prakticky ve svých pamětech nezmiňuje, je sotva pravděpodobné, že by se syn pacholka a později kočího domohl tak vysokého vzdělání a je málo pravděpodobné, že by se Masarykova maminka Terezka Kropáčková, pocházející ze zámožné měšťanské rodiny s pacholkem Josefem Masarykem zahodila). Ale zpět k Ferdinandovi Hoffmannovi. Jestliže… Čti dál »

Kreischberg

  Kreischberg znamená v překladu „Vřeštivá hora“. Očividně si svůj název zasloužila, dnes je to ale jedno z větších lyžařských středisek v Horním Štýrsku. A středisko s největší dynamikou vývoje v posledních letech. V podstatě jsem zvažoval, zda mám o hoře, který byl mým jakýmsi „domácím kopcem“ na nějž jsem se denně díval z okna nemocnice, kde jsem pracoval, psát. I když jsem ho letos v březnu navštívil a viděl, kolik se změnilo a jak se dál a dál rozšiřuje nabídka pro návštěvníky, stále jsem ještě váhal. Ale pak jsem uviděl jednu z gondol, z níž se na mě usmíval legendární „Ski Sepp“ a už jsem neváhal. Kreischberg má charakter, když si dokáže připomínat svého pionýra, který kdysi před mnoha a mnoha lety začínal propagovat a budovat lyžařský sport ve vesničce St. Lorenzen. Mezi všemi možnými reklamami, které jednotlivé gondoly zdobí, se přece jen našlo místo na vyjádření úcty člověku, který  stál u kolébky dnešního centra, kde se… Čti dál »

Proč budu volit pravici

S mými volebními preferencemi to nikdy nebylo zcela stabilní, i když jsem se vždy snažil řídit zdravým rozumem a mé emoce jsem se snažil držet pod kontrolou. Tak nějak jsem se vždy cítil být povinen volit tak, jak jsem volil a u toho zřejmě už zůstanu. Jsem tedy typický intelektuál, pro politiky naprosto nezajímavý, který ani nezná pojem věrnosti jedné straně, kterou je třeba volit, i kdyby trakaře z nebe padaly. Samozřejmě jsem s účastí na volbách – jako celá má generace – začal poměrně pozdě. To, co se nazývalo volbami před rokem 1989, samozřejmě s tímto aktem demokracie nemělo nic společného. Byla to manifestace souhlasu společnosti s vládou komunistické strany, která si svou vedoucí úlohu nechala dokonce zapsat do ústavy a účast byla vždy okolo 99,95 procent oprávněných voličů, přičemž okolo 99,7 procent oprávněných voličů volilo kandidáty Národní fronty. Účast na volbách byla povinná. Volit proti nebylo sice zakázané ale velmi nežádoucí a jít… Čti dál »

Menší cíle

Byly časy, kdy mi ani třitísicovka byla málo a toužil jsem vylézt nad čtyři tisíce metrů a dozvědět se, co to se mnou udělá. Dokonce se mi to i jednou podařilo, byl to Breithorn ve Švýcarsku u Zermattu a měl to být vlastně jen předstupeň k útoku na Jungfrau nebo dokonce Mont Blanc. Mám pocit, že se mě tyto kopce v mém současném životě už nedočkají. Zcela nepozorovaně, téměř zákeřně jsem zřejmě zestárl. Ještě to není potvrzená informace, jde spíše o spekulaci, která je právě ve stádiu analýzy. Jenže právě letos jsem se hned dvakrát musel vracet zpod vrcholu, který zůstal nedosažitelný. Z různých důvodů. To se mi dříve nestávalo. Pravda, dříve jsem za sebou neměl dvě operace levého kolena (před rokem 2002 dokonce žádnou, i když křížový vaz byl přetržený už od roku 1998). A taky žádnou bursitidu levé kyčle a chronický zánět šlachy svalu s podezřelým jménem musculus piriformis. Ta potvora se… Čti dál »

Strach, kde vzniká a co způsobuje

Strach je jedovatá věc, strach užírá duši a hlavně zatemňuje zdravý rozum. Kdo se boj, jedná podvědomě emocionálně, nedokáže se racionálně rozhodnout a hledá únik nejsnadnější cestou. Strach je skvělý artikl, který se dá dobře prodávat. Ať už politiky nebo zbrojní loby. Obě tyto skupiny mají zájem o to, aby bylo strachu co nejvíce. Dokážou ho tedy šířit a nešetří přitom prostředky a v jejich volbě nejdou vybíravé. Není politicky nic lákavějšího než lidem nahnat strach a pak se postavit do pozice ochránce. Funguje to už od konce devatenáctého století, kdy se rodila parlamentní demokracie našeho typu. Ochránců bylo vždy spousty, nebezpečí méně, strach byl pěstován přímo vášnivě. I kdyby se měl důvod k obavám vymyslet! Ještě horší ovšem je, když tento strach má reálný základ. A tentokrát ho opravdu má. Svět směřuje ke konfrontaci a to, co se v současnosti děje, je už válka. Nejen válka v Sýrii, na blízkém východě, ale válka… Čti dál »

Korupce – co s ní

Korupce je nepochybně obrovským problémem. Nejen u nás, ale ve většině zemí světa. Korupce se ukazuje jako nejvýznamnější brzda hospodářského vývoje, je to něco, jako železná koule, kterou vleče ekonomika té které země na noze za sebou.Čím je ta koule těžší, tím pomalejší je hospodářský růst. Má to dva hlavní důvody: 1)      Státní zakázky v zkorumpovaných režimech jsou mnohem dražší. Soutěže o jejich přidělení, pokud k nim vůbec dojde, jsou zmanipulované podle hesla – zakázku dostane ten, kdo nabídne víc. (Oficiálně míň, ale na úplatcích víc) Samozřejmě si vítěz pak ony úplatky započítá do ceny své zakázky – ztrátový být nemůže. Proto je kilometr dálnice v České republice dražší než kilometr v Rakousku, i když se tady stavbaři musí probíjet mnohem obtížnějším terénem. Část peněz tedy skončí v kapsách úředníků. (Jeden hořký vtip říká, že korupce při státních zakázkách je všude, jde jen o její míru. V Rakousku berou úředníci 1%, v Česku 10, na Slovensku 30… Čti dál »

Aachen – Cáchy

Cáchy (německy Aachen – vyslovuj Áchen), dovolím si v článku používat oba tyto názvy) vděčí za svou slávu jedné slabosti silného muže. Císař Karel Veliký totiž trpěl na slabůstku v ranném středověku ne zcela obvyklou – velmi rád se totiž koupal. A když hledal město, odkud by mohl vládnout své rozlehlé říši, hledal samozřejmě v zeměpisném středu (i proto je dnes centrem Evropy Brusel, který není od Cách zas až tak daleko), rozhodující ale byly teplé prameny, které zde vyvěrají a které byly slavné už v římských dobách. Objevil je prý legendární římský legionář Granus Severus (historicky nedoložený) – proto se město v římských časech jmenovalo Aquae Grani. Ty prameny jsou ostatně léčivé a nedejte se zmást tím, že u nich stojí napsáno, že se nejedná o pitnou vodu. To jsem se tedy opravdu vyděsil, protože ten nápis jsem objevil až poté, co jsem už vodu vydatně ochutnal (měl jsem  totiž pořádnou žízeň… Čti dál »

Umění být rozuměn

Tak už to zase začalo. Po dvou týdnech, které jsem strávil v Česku a na Slovensku, kdy jsem mohl normálně vždy jen jednou sdělit,, co jsem chtěl a nemusel to pokaždé opakovat, jsem se vrátil do reality. A současně si uvědomil, jaká je to pohoda, když vám lidé rozumějí. Zřejmě bude problém i u mě. Samozřejmě že mi v němčině zůstal cizí přízvuk, i když mí známí tvrdí, že zcela nepatrný. Nepatrný je ale zřejmě pro lidi, kteří mě znají, kteří jsou i vzdělaní a dobře slyší. Když jsem krátce před mou dovolenou dělal vizitu na oddělení a mohl si popovídat z 67 pacientů se třemi, naprosto mě to zlomilo a naplnilo zoufalstvím. V podstatě je pět možností, proč pacienti na mé otázky nereagují, či na mé vysvětlování reagují naprosto neadekvátně. 1)      Jsou hloupí. U našich početných alkoholiků žádný výjimečný fenomén. Tito lidé hovoří pouze dialektem a nerozumí ani zprávám v televizi, protože se tam… Čti dál »

Angela Merkelová jako ohrožení evropské demokracie?

O Turecku jsem psal už několikrát. Nedá se ale nereagovat na to, co se momentálně děje a čehož následky jsou naprosto neodhadnutelné. Angela Merkelová navštívila Turecko v době zuřící předvolební kampaně (volby zde budou 1. listopadu, tedy za několik málo dní), aby podpořila prezidenta Erdogana, který otevřeně usiluje o odstranění demokracie a zavedení diktátorského prezidentského systému (ruského typu). Před krátkou dobou ještě nepředstavitelný scénář, pod vlnou uprchlíků z předního východu dnes realita. Jak jsem psal naposledy, když jsem se zmínil o uprchlické krizi – ať už to dopadne jakkoliv, svět už nikdy nebude takový jako předtím. Určitě změny jsou nezvratné a demokracie jako základní stavební kámen evropského soužití se otřásá v základech. Diktátorská vláda Viktora Orbána najednou nikomu nevadí (kromě jeho vlastní mládeže, která masově opouští Maďarsko), s Putinem se už zase vyjednává a Erdoganovi se pomáhá v upevnění jeho moci. V Rakousku ostatně sílí nezadržitelně modří tedy svobodomyslní, kteří také hlásají vystoupení z Eura, z Evropské… Čti dál »

Mefistův rukopis -nový román

Dovolím si mým čtenářům představit mou nejnovější knihu, která se právě dostala na pulty knihkupectví. Samozřejmě s přáním, aby jim zpříjemnila dobu předvánoční, vánoční či povánoční. Za svůj vznik vděčí velkolepému daru pana Iva Purše, který mi kdysi daroval úžasnou knihu Alchymie a Rudolf II., jejímž byl editorem a autorem řady kapitol. Kapitolu, která rozhodla o vzniku mého románu ale nenapsal on, nýbrž René Zandbergen a Rafal T.Prinke (pan Purš se podílel aspoň na jejím překladu z angličtiny).  Právě článek těchté autorů mi nabídl téma, které mě nenechalo klidným. Trvalo poměrně dlouho, než se v mé hlavě vytvořil příběh, pomohlo tomu i zranění mého kolena minulého roku (zlomenina a zaklesnutí menisku vyžadovalo akutní operaci a následně pracovní neschopnost, během které jsem si mohl dát dohromady osnovu příběhu, který  mě pronásledoval.) Teď, tedy něco o rok později, mohu představit výsledek mé práce, který nakonec dostal jméno: „Mefistův rukopis“. Musím za vznik… Čti dál »

Köln – čili Kolín nad Rýnem

Člověk prostě musí mít nápad. A samozřejmě žádné skrupule či svědomí. Arcibiskup Rainald von Dassel měl to první a to další mu naprosto chybělo. V roce 1164 se jakožto vikář pro Itálii ve službách císaře Friedricha I. Barbarossy rozhodl převézt relikvie tří králů, kteří se kdysi klaněli božskému novorozeněti v Betlémě z Milána do Kolína. Zda se Miláňané zmohli na nějaké protesty, není známo. Po dobytí města v roce 1158 císařem museli být hodní a tiší. Na tom dobytí se ostatně podílely podstatnou účastí české jednotky, které si tam vysloužily pověst lidožroutů. Vojáci si totiž z těst uplácali sošky dětí a opékali si je nad ohni před milánskými hradbami, aby obránce patřičně vyděsili. Kníže Vladislav za tuto pomoc dostal královský titul a pán z Pardubic do erbu polovinu svého koně, kterého mu prý přesekla mříž v městské bráně. (Mimochodem, když z města prchal.) Tu půlku koně můžeme vidět v erbu města Pardubic dodnes. Arcibiskup Rainald tedy přenesl (v podstatě ukradl)… Čti dál »

Rodinný výlet

Život v cizině rodinu upevňuje. Protože člověk žije jakoby v obležení a provozuje soustavnou kruhovou obranu, drží to rodinu těsněji pohromadě. Nic není ale tak prospěšného pro udržení rodinné soudržnosti jako společné zážitky. Třeba rodinný výlet. Po řadě pozitivních zážitků v Praze, Římě a dalších městech jsme se rozhodli pro návštěvu Paříže. Vyrazili jsme tam vlakem, cestuje se v noci, ráno je člověk ve městě, jde se ubytovat a může poznávat metropoli na Seině. V podstatě neměl plán chybu. Výlet probíhal uspokojivě, Francouzi dokonce vyjímečně ani nestávkovali a tak jsme chodili od památky k památce a od muzea k muzeu. Problém vznikl až při otázce, co s posledním dnem. Tím bylo totiž pondělí a zámky i muzea měla zavřeno. A tak jsem se rozhodl navštívit jediné místo, které zavřeno nemělo – totiž disneyland. Bylo to v roce 2002, synovi bylo čtrnáct, dceři sedmnáct, zájem tedy byl.  Odstopoval jsem si cestou tam poctivě čas, abychom neměli problémy s návratem. Metrem z hotelu… Čti dál »

Pasov – Passau – klenot hned za českou hranicí

  Pasov si spojujeme nejspíše s vpádem Pasovských do Čech v roce 1611, kdy si je na pomoc pozval císař Rudolf a potom se k nim nechtěl znát. Jejich řádění v Praze a v jižních Čechách, kde se chtěli odškodnit za nezaplacený žold se zapsal nesmazatelně do českých dějin a dal slovu „pasovský“ už navždy negativní náboj. Tehdy zachránil Čechy starý Petr Vok z Rožmberka, který je nakonec vyplatil a oni odtáhli zpět na jih. Tato negativní historická událost se váže k období, kdy o nesmírně bohatý Pasov projevili poprvé zájem Habsburkové. V roce 1598 se podařilo na post pasovského biskupa prosadit mladšího bratra pozdějšího císaře Ferdinanda II. Leopolda, kterému tehdy bylo dvanáct let. O třináct let později se zapletl do oné pražské záležitosti. Knězem se nikdy nestal 8 i když byl biskupem i ve Štrasburku), nakonec si vyžádal papežský dispens, vystoupil z církevních služeb a v roce 1626 se oženil s mladou vdovou Klaudií Medicejskou. Tolik tedy k oné neslavné… Čti dál »

Wahlarzt – sonda do pracovní náplně privátního lékaře v Rakousku

Napřed bych měl vysvětlit, co to ten „wahlarzt“ vlastně je. V Rakousku jsou samozřejmě soukromí lékaři, kteří mají smlouvy s pojišťovnou. Kteří tedy dostanou za návštěvu pacientů zaplaceno od pojišťovny, nesmí ale brát žádné jiné honoráře. Jejich praxe jsou většinou přeplněné, u internisty je až šedesát pacientů denně, čas na rozhovor s pacientem tedy není, na jednoho nemocného má lékař pět až deset minut, za tu dobu mu toho moc nevysvětlí. Tedy masová záležitost. Protože u těchto lékařů (nemluvím o obvodních lékařích, ale o odbornících v oboru, jako jsou internisté, oční lékaři či urologové) jsou čekací doby až několik měsíců, vznikl paralelní systém wahlarztů. V určitých oborech – ne ve všech – je možné otevřít si takovou praxi. Pacient musí u wahlarzta zaplatit honorář, dostane účet s výkony, které lékař vykonal a pak tento účet předloží na pojišťovně – ta mu pak vyplatí zpět část honoráře – maximálně do výšky 80 procent uznaných výkonů. Je… Čti dál »

Ticho před bouří

Víme, že přijdou. Nevíme kdy a nevíme přesně, kolik jich bude. Ale že přijdou a že jich bude hodně, to je jednou jisté. Seděl jsem ve službě u večeře, venku štěkali psi. Zlověstně a mnohem víc než obvykle. Jakoby cítili, že se něco blíží – zvířata vycítí nebezpečí dřív než člověk. Ze zpráv víme, že Srbi začali utečence převážet v autobusech na chorvatskou hranici. Odtud vede cesta přes Slovinsko do Rakouska a do vytouženého Německa, kam chtějí všichni. Spielfeld na hranici se Slovinskem je logicky místem, na které musí na své pouti za snem o německém ráji (ze kterého jednou procitnou a pak bude zle) dorazit. Nemocnice, ve které pracuji, je dvacet kilometrů od Spielfeldu – první na cestě na sever po překročení hranice – první, ve které můžou být nemocní a zranění ošetřeni po překročení rakouské hranice. Upozorňoval jsem primáře na tuto skutečnost začátkem týdne, dnes vstoupil do platnosti katastrofický… Čti dál »

Počátky renesance – zrození našeho dnešního světa

Kdy a jak vznikla renesance? Ta otázka mě zaujala vlastně až v době, kdy jsem se připravoval na můj román „Cti otce svého a miluj ženu svou“, který se skutečně v době renesance odehrává a letohrádek Belveder z pražských královských zahrad na obálce knihy to i demonstruje. Až do té doby byla pro mě renesance především novým směrem architektury a umění – malířského umění Leonarda da Vinciho či Sandra Boticelliho. Až v době, kdy jsem studoval knihy, abych mohl napsat svůj román, jsem pochopil, že se jednalo o něco zcela jiného a mnohem důležitějšího. Renesance totiž znamenala především úplnou změnu myšlení, náhledu na svět jako takový. Renesance a její dítko humanismus otevřely cestu k pozdějšímu osvícenství a vytvořily předpoklady k vzniku novodobé společnosti, jak ji známe dnes. Zatímco středověk upínal svůj zájem k nebi a pozemský život byl jen „slzavým údolím“, které člověk musel protrpět, aby si svým utrpením vysloužil nebe, renesance obrátila tento obraz na hlavu…. Čti dál »

Dekadentní Evropa

Je náš kontinent opravdu dekadentní, jak je mu předhazováno  nejen od muslimských fanatiků z východu ale i od amerických přátel zpoza Atlantiku? A co vlastně znamená dekadence v kontextu politiky? De-cadentia odvozována od slova cadere, tedy padat, znamená úpadek. V uměleckých směrech spíše výstřednost. Je tedy Evropa v úpadku nebo je jen výstřední, protože si to může dovolit a není spoutána pravidly boje o přežití? A hlavně, je Evropa schopna přežít? Udržet si svou kulturu, svou identitu, svou prosperitu? Má náš kontinent sílu zůstat sám sebou? Samozřejmě je to důležitá otázka. Je Evropa vůbec ještě schopna přežít, je její společnost odolná proti cizím vlivům a hlavně, je schopna se vůbec udržet na životě vlastní reprodukcí? To jsou všechno otázky, které ovlivní rozhodujícím způsobem život našich dětí a našich vnoučat. Odpovědi ale nejsou jednoduché. Člověk se ptá, jaké má moderní evropská společnost priority, oč jí vlastně jde. Do jisté míry je… Čti dál »

Verona a její kouzlo

Na jaře roku 1304 se v paláci rodu della Scala ve Veroně odehrála důležitá scéna. Důležitá pro kulturní dějiny světa. Bartolomeo della Scala, Signore (tedy vládce) města Verony přijal s velkou pompou Danteho Allighieriho, v té době vyhnance ze své rodné Florencie, kde byl odsouzen ke ztrátě majetku a posléze k trestu smrti upálením. Jeho vinou bylo, že stál na císařské straně, když se města Florencie zmocnili s pomocí francouzského prince Karla z Valois černí guelfové, čili stoupenci papežské moci. Boj mezi císařskou a papežskou mocí, který vzplanul v první polovině třináctého století mezi papežem Řehořem IX. a císařem Friedrichem II., pokračoval stejně neúprosně i po smrti obou protagonistů a neměl nijak brzy skončit. U rodu della Scala se Dante mohl spolehnout na ochranu, koneckonců se první z nich Mastino I. della Scala, stal vládcem města díky zeti císaře Friedricha II. Ezzelinovi dela Romagna. Dante našel ve Veroně klid a zázemí pro tvorbu své Božské komedie, stěžejního díla… Čti dál »

Mistr Jan Hus a jeho zdravontí stav

Slíbil jsem článek k tomuto tématu v mém příspěvku k Janu Husovi před jeho jubileem 6. července a chci tedy tento závazek splnit. Mezitím jsem na tento příspěvek v každodenním stresu zase zapomněl – očividně se nemám úplně pod kontrolou. Při prohlížení mé webové stránky v první volnou a poklidnou neděli po mnoha týdnech, jsem tento článek marně hledal, musím tedy usoudit, že jsem ho zapomněl na mou stránku umístit. Napravuji tedy toto opomenutí a umisťuji ho, i když téma Hus už není zcela aktuální. Jsem lékař a zdravotní stav historických osob mě zajímá, už proto, že často rozhodujícím způsobem ovlivňuje jejich rozhodování, jejich chování a v důsledku toho i světové dějiny. O králi Zikmundovi se například vypráví, že bitvu na Vítkově prohrál i díky tomu, že poté co zavelel svým rytířům k útoku, dostal takový záchvat dny v palci u nohy, že byl „řvoucí bolestí“ odnesen do svého stanu a… Čti dál »

Hrad Křivoklát žije svým příběhem

  Hrady potřebují příběhy. Ty oživí jejich kamenné zdi, vyplní je a dají jim svůj smysl. Za minulého režimu se to nenosilo, už proto, že podobné příběhy byly spojeny s osobami nenáviděné šlechtické třídy, kterou se komunisté snažili s dějin vymazat. A už vůbec ne, jednalo-li se o dějiny spojené s rodem Habsburským, který podle tehdejší interpretace uvrhl náš národ do čtyřistaleté poroby. Chválabohu se v té věci za posledních dvacet pět let leccos událo, Habsburkové (ale i například Zikmund Lucemburský) byli oddémonizováni a začalo se na ně pohlížet jako na normální lidi a vládce (koneckonců si je Češi v roce 1526 zvolili za své vládce naprosto dobrovolně,i když úplatky se nešetřilo, ale to patřilo k tehdejší době stejně jako k době dnešní a zřejmě k době jakékoliv). Dva naše krásné zámky si pak mohly vzpomenout na příběh zakázané lásky ze šestnáctého století, který jim dodal nový šarm, nový smysl a měl by přivábit nové návštěvníky, kteří… Čti dál »

Svět pro digital natives

  Znáte je, jsou všude kolem vás. Vypadají normálně lidsky, myslí ale jinak než my. Jsou to mladí lidé či děti narozené v epoše počítačů a internetu, lidé, kteří s počítači vyrostli od raného dětství. To jsou oni „digital natives“, čili domorodci v digitálním světě, kterým očividně bude patřit budoucnost a kteří nás odsunou do starého železa. Celý svět se totiž orientuje jen na život „on line“. Bez internetové adresy, bankovního konta s internetovým ovládáním, facebooku, twiteru atd atd. nejste prostě „in“. Vlastně vůbec nejste, neexistujete. Angličtina se vkrádá do našeho jazyka stejně jako ony počítače, už proto, že je jednoznačně nejpoužívanějším jazykem elektronického světa. A ta angličtina má s tou mluvenou používanou v normálním životě jen málo společného. Jako by se celá tato elektronická komunikace chtěla uzavřít do nějaké kapsle, která kontakt s „normálním“ životem odmítá. Právě v tom je ona diference – co považujeme za „normální život“. Rozhovor u… Čti dál »

Problém integrace

Samozřejmě tu je, stačí, když se dostanete do poněkud cizího prostředí a musíte se integrovat – pokud chcete být úspěšní a nemít problémy. Otázka je jen, nakolik se ono nové prostředí liší od vašeho původního, čím je ten rozdíl větší, tím je integrace svízelnější a obtížnější. Teď možná naštvu obě strany, jak ty, kteří tvrdí, že integrace vůbec není problémem a každý migrant se buď přizpůsobí nebo žije svým způsobem a obohacuje nás svým multi-kulti přístupem, tak i ty, kteří tvrdí, že migranti jsou nepřizpůsobitelní a neintegrovatelní a měli by být všichni posláni okamžitě domů. Proud uprchlíků není možno pozorovat bez emocí, je jich nato příliš mnoho. Jen v Rakousku podalo letos žádost o politický azyl už přes 80 000 lidí – to odpovídá jednomu procentu rakouského obyvatelstva.  Naprosto šílené číslo! Pokud ale necháme hovořit pouze emoce a vypneme zdravý rozum, pak nás to samozřejmě zavede na scestí. Ten problém je… Čti dál »

Navigace

GPS Navigace je samozřejmě výborná věc. Zejména, když jedete do neznámého města nebo z něj vyjíždíte, je to velká pomoc. Pokud ovšem funguje. Jak mí čtenáři už vědí, mám ke všem elektronickým přístrojům rezervovaný vztah. Odmítám kategoricky mou vinu, ony si začínají. Zatímco klíče v hotelech to už vzdaly a pouštějí mě do pokoje bez většího odporu, ostatní přístroje se ještě stále podílejí na spiknutí techniky. Připomíná mi to motiv Terminátora III, stroje se rozhodly zbavit se nepohodlných lidí. Proč jsem právě první na seznamu, nevím, mohl bych to chápat, jako kompliment- totiž že představuji pro moc elektroniky nad lidstvem svým pasivním odporem nebezpečnou překážku, ovšem může to znamenat, že jsem prostě jen lehká kořist. S mým prvním GPS přístrojem jsme nakonec našli společnou řeč. Sice se mě napřed několikrát pokusil zabít, jako když mi na Sicílii na Forza d´Agro, kam se jede po serpentinách okolo kopce, v jedné z… Čti dál »

Islandské imprese

Je zbytečné snažit se čtenáři popisovat krásy Islandu, protože jste už tam stejně všichni byli (Aspoň takový dojem jsem získal, po Němcích byli Češi asi nejčastějšími návštěvníky). Když jsem cestu na tento severní ostrov objednával, cítil jsem se provinile. Všichni mí známí i neznámí už byli na Islandu a v Dubai, jen já ne, nejsem tedy „in“. Když jsem se měl rozhodnout, kde tento deficit zmírnit, rozhodl jsem se pro Island. Přece jen je to Evropa (o mém zarputilém evropanství jsem se už zmiňoval) a žijí tam křesťané, tedy lidé kulturně blízcí. Hned po vystoupení z letadla jsem o tom zapochyboval. Ceny všeho byly totiž nekřesťanské. Rychle jsem se zorientoval. Ano, na Islandu žijí křesťané, přes 80 procent obyvatelstva vyznává luteránské náboženství augsburského vyznání, ty nehorázné ceny tedy nemají zřejmě s náboženstvím nic společného. Člověka tu sdírají z kůže bez ohledu na to, že věří ve stejného boha (i když trošku jinak). To luteránství… Čti dál »

Kruhová obrana

Co jiného člověku zbývá, když má nepřátel celé řady. A když musí bránit někoho nebo něco, co se samo bránit nedokáže. Je půvabná, je milá, a je tak bezbranná! Samozřejmě hovořím zase jednou o mé zahrádce. Rozhodl jsem se všechna nebezpečí a nepřátele spočítat a uvést do seznamu, jinak se s nimi nevyrovnám. Nedají pokoj, ohrožují to, co jsem po celé roky budoval. Rozhodl jsem se bránit a vzhledem na množství nepřátel zaujímám pozici kruhové obrany. 1)      Pampelišky, které se mi neustále snaží prorůst mým anglickým trávníkem a znehodnotit ho.  Nemám nic proti pampelišce v salátu, v trávníku mě ale dokáže patřičně rozčílit – tedy v tom mém. Naštěstí se vždy prozradí, když vykvetou, jejich žluté hlávky se nedají přehlédnout. Sice se rafinovaně pokusily rozkvést, když jsem byl v Mannheimu na kongresu, ale nestihly to. Podcenily mě, myslely, že budu pryč celý týden. Vrátil jsem se už v úterý a spočítal jsem jim to. V zoufalství volají… Čti dál »

Reforma zdravotnictví ve Štýrsku

Už jsem v mém životě několik reforem prodělal a nepamatuji si, že bych na některou z nich měl pozitivní vzpomínky. Má to svou logiku, reformami řeší politici SVÉ problémy, nikdy ne problémy obyvatelstva. Reformy se rozdělují na ty, kde se reformátoři od začátku snaží obyvatelstvo odřít z kůže a na ty dobře míněné. Ale i ty dobře míněné se ve svém konečném dopadu od těch prvních příliš neliší, protože jak víme, „dobře míněno“ je pravým opakem „dobrého“. Teď tedy uhodila reforma zdravotnictví v Rakousku. Ne že by nebyla dopředu dostatečně nahlášená, přesto rakouské politiky zcela překvapila a vyvedla z míry. Je to něco podobného, jako když jsou údržbáři cest každý rok překvapeni až šokování příchodem zimy (letos možná nepřijde a tak si svůj obvyklý šok ušetří). Už v roce 2003 totiž Evropská unie oznámila,a že hodná snížit týdenní pracovní dobu lékařů ze 60 na 48 hodin. Při současné pracovní zátěži – mohu samozřejmě hovořit pouze za… Čti dál »

Mistr Jan Hus – člověk a legenda

I když si budeme jubileum šestistého výročí úmrtí Jana Husa připomínat až za o něco víc než týden, dovolím si dát můj článek na webovou stránku už dnes. Důvodem je, že v neděli odjíždím na dovolenou a zda budou mít farmy na Islandu, kde budeme přespávat, WLAN, si nedovoluji odhadnout. 6.července si tedy připomínáme státním svátkem okamžik, kdy český kazatel vystoupil na předměstí švábského města Kostnice na popravčí hranici a přijal mučednickou smrt. Člověk ochotný obětovat za své přesvědčení život se stává legendou a pod nánosy staletí je často těžké najít ještě reálného člověka. Obraz, který známe a který nám byl prezentován v hodinách dějepisu, je poněkud jednostranný. Obraz reformátora, vlastence a hrdiny. Postava herce Zdeňka Štěpánka bude ještě dlouho ovlivňovat naše představy o Janu Husovi. Už jen představa, že mistr Jan byl kulaté postavy a trpěl bolestmi žlučníku a zubů (k jeho zdravotním problémům bych se rád vrátil v samostatném článku, v tomto textu… Čti dál »

Waterloo

18. června 1815, tedy přesně před dvěma sty lety se odehrála jedna z nejznámějších (nějak se zdráhám napsat nejslavnějších) bitev světových dějin. Bitva, která se stala synonymem katastrofální zhoubné porážky, z níž už neexistuje zotavení. Bitva u Waterloo znamenala nejen konec kariéry Napoleona Bonaparteho a konec dvacetiletých francouzských revolučních bojů, ale konec jedné epochy válčení. Měla význam nejen politický ale i strategický, bez ohledu na to, že ani pro jednoho z velitelů, kteří se jí zúčastnili (Napoleon, Wellington či Blücher) nebyla skutečně vrcholným výkonem jejich velitelských schopností. Že byla bitva pojmenována po vesničce Waterloo jižně od Bruselu je zásluha velitele anglických vojsk Arthura Wesleyho, vévody z Wellingtonu. Gebhard Leberbrecht Blücher, velitel pruské armády, navrhl při setkání s Wellingtonem pro jméno bitvy „La belle Aliance“. Tak se totiž jmenovala hospoda na cestě do Brusselu, kde se po bitvě setkali a kde před bitvou a během ní sídlil Napoleon. Tento název měl i symbolizovat,… Čti dál »

Turecké volby a jejich význam pro Evropu a svět

Má nás vůbec něco tak vzdáleného jako jsou volby v Turecku zajímat? Čím vůbec můžou být pro řadového Čecha zajímavé? Co se děje na Bosporu a v drtivé většině dokonce daleko na východ za ním, jsou věci, kterými si snad hlavu lámat nemusíme. Pokusím se čtenáře přesvědčit, že bychom měli. Za prvé je Turecko dovolenková destinace a i českého dovolenkáře by mělo zajímat, zda cestuje do země stabilní a klidné anebo ohrožené nebo dokonce zmítané občanskou válkou. Za druhé je Turecko kolos se sedmdesáti miliony obyvatel před branami Evropy a už po celá desetiletí usiluje o mimořádné vztahy s Evropskou Unií, eventuálně o členství v ní. Nezapomeňme na historicky mimořádně dobré vztahy Turecka s Německem už v čase před první světovou válkou ale i po druhé světové válce a o nemalé turecké menšině v Německu ale i v jiných evropských státech. Ze třetí stojí Turecko už skoro sto let –… Čti dál »

Vídeňský kongres a jeho následky

Ve škole jsme se vlastně o této nejvýznamnější události devatenáctého století příliš neučili. Možná i proto, že Marx a Engels viděli v této události základ špatného reakčního vývoje první poloviny devatenáctého století, který „roztrhalo až revoluční úsilí mezinárodního dělnictva“. Čili jakousi kontrarevoluci potlačující ideály Francouzské revoluce z roku 1789. V tom mohli mít do určité míry i pravdu. Přesto je význam této události pro dějinný vývoj příliš velký, než abychom ji mohli přejít mlčením. 9. června uplyne právě dvě stě let od podepsání finálních dokumentů této velké diplomatické show, možná největší v dějinách lidstva. Svět v té době ještě nebyl monopolární ani bipolární, aby jedna nebo dvě velmoci mohly diktovat ostatním, a žádná jiná diplomatická akce předtím ani potom nepřinesla tolik změn na mapě Evropy i světa a neovlivnila natolik následující vývoj. Vídeňský kongres byl zahájen 18. 9. 1814. Podnětem k němu byla abdikace Napoleona jako francouzského císaře a s tím spojená potřeba nového uspořádání evropských poměrů,… Čti dál »

Demokracii zvoní umíráček

  V mém nedávném článku jsem napsal, v souvislosti s vlnou utečenců, zaplavujících Evropu: „Samozřejmě, že nebezpečí plynoucí z vlny utečenců cítí celá Evropa a tento strach má nedozírné následky v podobě sílící popularity extrémně pravicových populistických stran, které mají jediný cíl – roztrhat scelenou Evropu a zavést znova národní diktatury.“ Promiňte, že se sám cituji, ale netušil jsem sám, jak rychle mi dá osud zapravdu. V neděli jsme totiž měli ve Štýrsku volby. Výsledky jsou katastrofální a důsledky zatím neodhadnutelné. Sociální demokrati a lidovci, tedy dvě velké demokratické strany, ztratily dohromady 16 procent hlasů, které získala FPÖ, tedy Rakouská strana svobodných, kteráí se zcela právem řadí k extrémní evropské pravici. Celá jejich volební kampaň se nesla v tónu: „Cizinec ve vlastní zemi“, „Více nových bytů místo nových mešit“ atd.atd.  Strana slibuje blahobyt jednoduchými recepty: vyhnáním všech cizinců, vystoupením z Evropské Unie a zrušením Eura.  Lidé, zejména ti jednoduší, na to slyší…. Čti dál »

Je korupce porazitelná?

Na začátek cituji v mém překladu z dnešního rakouského rádia: „Dnes se rakouští občané dozvěděli dvě překvapivé zprávy- „FIFA (světová fotbalová aosiciace) je zkorumpovaná a štědrý večer bude letos zase 24. prosince. Někteří byli opravdu překvapeni a ptali se, proč musí být štědrý večer vždycky ve stejný den.“ Jak už jsem uvedl, mám rakouský humor rád, připomíná mi ten starý dobrý český, který si dokázal s trochou nadsázky pohrát se slovy, byl intelektuální, ale ne zase tak moc, aby mu lidé nerozuměli. Což se mi stalo s plakáty strany zelených před letošními volbami do zemského parlamentu ve Štýrsku. Prostě byly tyto plakáty očividně určeny lidem inteligentnějším, než jsem já, protože jsem při nejlepší vůli nepochopil, co tím naši milí zelení radikálové chtějí říct. Například obraz holící se mladé ženy s textem: „Jednou budeme se svou výplatní páskou všichni stejní.“ Syn se domníval, že by to možná mohlo znamenat, že ženy a muži mají vydělávat stejně,… Čti dál »

Song contest – zpěvácká, politická nebo hospodářská show?

Řeknu předem, že odpověď na tuto otázku nedám, sám ji totiž neznám. Oficiálně jde o zpěv a je pravdou, že pokud chcete vyhrát, musíte mít dobrý hlas a předvést dobrou písničku. Ale… To rozhodující je totiž v detailech. A tam hraje politika, přátelství národů a jejich animozity významnou roli. Celé hlasování je tedy daleko od pouhého „Poslouchej a co se ti nejvíc líbilo, pro to hlasuj.“ Už proto, že o polovině bodů rozhoduje odborná porota složená ze čtyř expertů. Letos museli dokonce „Experty“ z Černé Hory a z Makedonie vyloučit, až tak nápadné bylo jejich hlasování. Už minulého roku bylo zřejmé, jak se „vkus“ porotců liší od vkusu posluchačů, do jejich rozhodování se promítají politické úvahy, na rozdíl od posluchačů u televizorů nejsou totiž porotci anonymní a musí za své rozhodnutí nést důsledky – třeba i ztrátou práce či postavení ve státních televizích v zemích, kde to se svobodou mínění není myšleno zas až… Čti dál »

Problém šátku

Někteří – a to mnozí – to jako problém nechtějí vidět. Možná proto, že je to tak pohodlné. Pštros taky strčí hlavu do písku, protože se mu nechce běhat. Argumenty, které tito lidé oplývající tolerancí používají, jsou naprosto srozumitelné, ale podle mého soudu přece jen poněkud naivní a povrchní. Jistěže, i moje babička nosila šátek. Když šla na pole, měla na hlavě šátek, bylo to praktické i pro pohyb po vesnici, vítr jí necuchal vlasy a nemusel chodit tak často ke kadeřníkovi. Ovšem když šla do divadla nebo do společnosti, samozřejmě pak ke kadeřníkovi šla a divadlo navštívila s perfektním účesem. I v naší kultuře bylo donedávna zvykem, že vdané ženy nosily šátek na hlavě – ne nadarmo se říkalo o nevěstě, že je „začepená.“ Proč tedy protestují rodiče ve školce v Leibnitzu, když se tam o jejich děti starají ženy zahalené v šátcích? Před sto lety by to považovali za naprosto přirozené, dokonce… Čti dál »

Stěhování národů – uprchlická vlna a přetížená Evropa

To co se děje v roce 2015 nemá v historii lidstva obdoby. Podobné přesuny obyvatel jaké začaly minulého roku, se odehrávaly naposledy někdy ve čtvrtém a pátém století po Kristu, tehdy ale se zbraněmi v rukou a se snahou dobýt zemi, kam noví přišelci dorazili a vnutit jí své hodnoty. To dnes není možné. Ale vlna uprchlíků z předního Východu a z Afriky, která zaplavuje Evropu, je naprosto novým fenoménem, fenoménem, se kterým si Starý kontinent, mající svých problémů víc než dost, prostě nemůže poradit. I kdyby chtěl. Jestliže bylo jen za minulý víkend vyloveno ze Středozemního moře 6300 utečenců, tedy více než 3000 za den, i slabý matematik přijde na to, že za 365 dní jednoho roku se jedná o čísla okolo milionu lidí. A to nejsou započítáni ti, kteří to zvládají suchou nohou z Turecka do Řecka či po jiných, méně známých trasách, jako jsou například španělské enklávy v Africe Ceuta a Melilla. Co sem… Čti dál »

Porýnská Falc II

Jestliže jsme se minulý týden pohybovali na levém břehu Rýna v zemičce zvané Porýnská Falc, přesuneme se dnes na břeh pravý.  Rád bych vás pozval na historickou procházku po centru Falce, po městě Heidelbergu. Toto město, ležící na řece Neckaru, uzavíralo cestu od Rýna na východ a hrálo tedy strategicky důležitou úlohu. Je považováno za nejhezčí z falckých měst a to přesto, že i zde řádili Francouzi v roce 1689. Právě v Heidelbergu jsou stopy jejich řádění nejzřetelnější a dávají městu jeho neopakovatelnou atmosféru. Obrovská pevnost tyčící se nad městem je považována za nejromantičtější zříceninu v Německu a v devatenáctém století neexistoval snad ani jeden básník, který by nepsal verše ve stínu hrozivých zbytků nepřekonatelných hradeb vysoko nad městem a řekou a neveršoval o lásce a zmaru. Přiznám se, že když jsem ten hrad nad městem viděl, udělal na mě taky dojem, ačkoliv nejsem básník ale prozaik. Takže místo básně tento článek. Pod heidelberským hradem totiž… Čti dál »

Porýnská Falc

  Falc znamená tvrz, pevnost. Jestliže dostala takové jméno země, má to určitě svůj důvod. Když se člověk podívá na mapu Německa v devátém či desátém století, vidí, že se rozprostíralo okolo Rýna – zbytek dnešního Německa byl prales, který musel být v následných stoletích pomalu vyklučován, Labe či Dunaj nehrály zdaleka tak významnou roli, (Na Dunaji bylo druhé centrum říše okolo Regensburgu (Řezna) a Pasova, Labe bylo tehdy ještě v moci slovanských kmenů a Hamburk vznikal jako misijní biskupství v divočině) jako veletok na západě, tedy Rýn. Význam Rýna pro Německo jsem si uvědomil, když jsem kdysi před několika lety seděl na jeho břehu v Eltville a pozoroval, jak po řece pluje jedna loď za druhou, skoro nalepená přídí na záď lodi předcházející. Ne nadarmo je největším „německým“ přístavem ne Hamburk ale Rotterdam. Právě oblast soutoku Rýna s Neckarem dostala zvláštní význam a stopy této rané historie jsou zde ještě i dnes viditelné. Zřejmě zde… Čti dál »

Preventivní vyšetření

Každý ministr zdravotnictví a každá vláda se hlásí k preventivní medicíně. Prevencí se dá hodně zachránit, jeden gram prevence je lepší než kilo léků. V Číně údajně dostává lékař zaplaceno za své pacienty, jen dokud jsou zdraví, jakmile onemocní, už jim za ně nikdo neplatí. To je všechno pěkné, ovšem důležité je, jak se ta prevence dělá a co má za svůj cíl. Nedávno vybuchla bomba v podobě dánské studie, která porovnávala lidi, kteří chodili na pravidelné preventivní prohlídky a ty, kteří to nedělali. Vědci s úžasem zjistili, že mezi oběma skupinami neexistuje žádný rozdíl, co se týká úmrtnosti a vážných chorob, které vyžadují hospitalizaci v nemocnici. Co teď? Je všechna prevence zbytečná? Je to jen bublina? Odpůrci hned zajásali. Je to jasné, všechno je to jen kšeft, lékaři potřebují pacienty, aby mohli kasírovat, farmaceutické firmy potřebují klienty, kteří polykají léky ne proto, že jsou nemocní, ale proto – ABY NEBYLI NEMOCNÍ. Výsledky jsou žalostné,… Čti dál »

Případ mladého džihádisty Olivera N.

Oliverovi N. je šestnáct let. Není to žádný přistěhovalec, nýbrž rodilý Vídeňák, pocházející s ekonomicky dobře zabezpečené rodiny. Navštěvoval gymnázium, jeho prospěch nebyl valný, ne proto, že by byl hloupý ale prostě ho učení nebavilo. Učitelé se ho snažili přimět k lepším výkonům a snažili se mu vysvětlit, že se učí pro svou vlastní budoucnost. To ho nudilo a rozčilovalo ještě víc. Pak našel kamarády, kteří ho zavedli do mešity. Tam si vyslechl, že se není třeba učit. Naopak, že je to škodlivé. Že je třeba vzít do ruky zbraň a jít zabíjet všechny nevěřící. Oliver N. si představil svou moc, až bude se samopalem rozhodovat o životě a smrti jiných lidí. Přestoupil na islám a ilegálně utekl přes Turecko do Sýrie. Vstoupil do řad bojovníků Islámského státu. Odtud poslal všem svým spolužákům ze třídy na gymnáziu výhružné SMSky, že je všechny pozabíjí, protože nevěří v pravého Boha, děvčata ze třídy pak označil… Čti dál »

Bipolární nebo monopolární svět?

  Je to otázka, jak vlastně současný svět funguje. A jak fungoval v minulosti? V devatenáctém století existovala multipolární rovnováha sil. To bylo v době, kdy ještě střed světa ležel v Evropě a kdy směr politických světových událostí určovaly evropské mocnosti. Tedy takzvané velmoci – ten název budí blažený pocit všemocnosti, i když samozřejmě všemocná žádná z velmocí nikdy není a nebyla. Mimochodem slovo velvyslanec pochází také od „velmoci“ vyslanci byli povyšováni na velvyslance, pokud některá země dosáhla statutu velmoci. Dnes jsou už v každém státečku – aby se tento neurazil. Od roku 1815 vládla světu Velká Británie, nicméně konkurovaly jí Francie, Rusko, Rakousko-Uhersko a Prusko. Ty byly ochotny spojovat se do koalic, aby vládnoucí moc oslabily, stejně jak to bylo do roku 1815 proti tehdy vševládnoucí Francii. Už tehdy ale francouzský politolog a historik Alexis de Tocqueville předpovídal, že svět se v budoucnosti stane bipolárním a předvídal, že novými mocnostmi, které budou světu diktovat svou vůli,… Čti dál »

Velikonoce

  Tradice považuji za důležité. Dávají pocit jistoty, pocit návratu, jsou známkou kruhu na přímce našeho života. Jestliže se totiž staré kultury pohybovaly v kruhu a tak chápaly i čas, teprve bible, která kruh narovnala do přímky, dala životu směr a tím i pocit strachu, co nás v neznámé budoucnosti čeká. Kruh, to je jistota, proto je dobré aspoň několikrát za rok tento pocit zažít. Velikonoce jsou jedním z takových momentů. Jestliže jsem ovšem po odchodu do Rakouska vánoční tradice mohl podržet beze změny a jen se divit Rakušákům, že se už na Štědrý den nacpávají šunkovými chlebíčky, když naše štědrovečerní večeře je – i když postní – mnohem nápaditější a chutnější – s velikonocemi je to podstatně složitější. V sobotu je to ještě dost podobné jako u nás. Po velkém pátku – hlavním svátku protestantů, kteří mají v tento den i pracovní volno, pokračuje půst. S tím jsme měli své zážitky. Už čtvrtek je v podstatě bezmasý… Čti dál »

Boží trest v dějinách

  Ta otázka se opakuje stále znova. Pokud se člověk dopustí něčeho opravdu zlého, bude zato potrestán či ne? A jestliže se jedná o diktátora s absolutní mocí nad lidmi, kteří ho potrestat nemohou, převezme tuto úlohu Bůh sám? Anebo osud, pokud člověk v Boha jako takového nevěří. Říká se, že boží mlýny melou pomalu ale jistě, že se tedy takový zločinec svého trestu dočká, i když to někdy může trvat dost dlouho. Otázka je, zda se v této větě neskrývá jen marná touha po spravedlnosti, v kterou doufají bezmocní. Herodes velký, mocný vládce Izraele na přelomu letopočtu vládl železnou rukou nad svým státem, zůstaly po něm stovky mrtvých, neváhal popravovat dokonce vlastní syny. Bylo mu prý už v dětství prorokováno, že se stane velkým vládcem, zemře však strašnou smrtí. Stalo se. Herodes umřel opravdu příšerně na takzvanou Fournierovu gangrénu (gangrenózní fasciitidu) provázející někdy selhání ledvin, kdy se mu rozpadla kůže v oblasti genitálií a doslova… Čti dál »

Vánoce

  Povídka z roku 1988, kdy byly ještě pobyty v nemocnicích podstatně delší než dnes a zabezpečení pacientů doma – například kyslíkem – bylo ještě jen hudbou budoucnosti. Proto prosím o patřičný odstup a pochopení. Způsoby léčby se od té doby revolučně změnily, lidé se ale změnili jen málo. A o ty jde především.     Lidské osudy bývají komické, tragické nebo tragikomické. Ty třetí nemám rád, připadají mi falešné. A tenhle příběh začal doslova tragikomicky. Uprostřed vizity odvolali primáře k telefonu, Chvíli poslouchal a sledovali jsme, jak se mu na tváři šíří výraz nesouhlasu. Napjali jsme pozornost, ale to už primář omluvně pokrčil tameny, dělal to vždy, když musel něco odmítnout, ať už ho ten druhý viděl či neviděl, ba zlé jazyky tvrdily, že takhle vzdychá i při vyřizování korenspondence. Primář si tedy povzdechl, pokrčil rameny a trpělivým hlasem začal vysvětlovat: „Ne opravdu, vzali bychom vám ho, ale musel… Čti dál »

Kitzbühel

  Kitzbühel je kult, navštívit Kitzbühel je povinností každého rakouského občana. Po dvaceti letech v Rakousku jsme se, jak už jsem vzpomenul, začali naplňovat povinný rakouský program. Napřed v Terstu, teď v zimě tedy návštěvou Kitzbühlu, nebo, jak říkají místí Kitzu. (Doporučuji každému používat tuto zkrácenou verzi, protože jinak bude považován za neznalého blbečka, Rakušáci si na svůj „Kitz“ totiž potrpí. Kitz znamená kůzle, v tomto případě je myšleno kůzle kamzíka, zvířete rozšířeného v místních horách na hranici Tyrolska, Salcburska a Bavorska. Tato hraniční poloha je dnes pro místní region požehnáním, nebylo tomu ale vždy tak. Kitzbühel stejně jako nedaleký Kufstein patřily historicky  dlouho k Bavorsku, přesněji k Hornímu Bavorsku. Od hornobavorského vévody Ludvíka II. zvaného přísný dostal Kitzbühel v roce 1271 městská práva. Tehdy byl významný svou těžbou mědi.  O osudu Kitzbühlu a celého regionu se ale tradičně rozhodovalo na řece Innu, v městě Kufsteinu, pyšnícího se obrovskou pevností. Dovolím si tedy trošku odbočit, a protože si… Čti dál »

Očkování

Očkovat – ano nebo ne?   Otázka více než provokativní. Jenže s těmito provokacemi musím žít už celá desetiletí.  Nyní celá diskuse znova vzplála – impuls je neobyčejně silná epidemie spalniček – jen v Německu 20 000 případů a dokonce jedno úmrtí – šestiměsíční kojenec tomuto onemocnění podlehl.  Spalničky (latinsky morbilli a slovensky osýpky, německy masern) sice platí za relativně málo nebezpečné onemocnění, přesto ale mohou být vedle vyrážky komplikovány životu nebezpečnými komplikacemi – zápaly plic a mozkových blan. V rozvojových zemích způsobují až 1,7 milionu úmrtí ročně (statistika z roku 2000). Světová zdravotnická organizace se snaží o vymýcení (eradikaci) tohoto onemocnění, její snaha ale stojí a padá s ochotou matek nechat své děti očkovat. Co je principem očkování? Člověku je podán buď oslabený virus (živá vakcína), který není schopen rozvinout obraz infekční choroby, anebo mrtvý virus (mrtvá vakcína) která dodá do těla jen antigen viru s tím, že jej imunitní systém rozezná a vytvoří proti… Čti dál »

Kolik Putina vydrží Evropská Unie

Očividně ne příliš mnoho. Stačí, aby ruský vládce trochu zatlačil, a už se drobí. Samozřejmě že hraje roli ruský plyn, na němž je Evropa životně závislá (norská těžba může hlad po plynu pokrýt jen z malé části). Ale to není jediný důvod. Jistěže, s Ukrajinou vsadila Evropská Unie na špatného koně. V průběhu uplynulých měsíců se potvrdilo, co jsem svého času psal. Totiž že Ukrajina má velký problém s hledáním své vlastní identity. Ze čtyř znaků definujících národ, tedy území, dějiny, jazyk a kulturu má ukrajinský národ jen dvě, totiž jazyk a kulturu. Dějiny i nepochybné území chybí a tím i pocit národní sounáležitosti. Západní Ukrajinec ze Lvova má s východním Ukrajincem z Charkova opravdu jen velmi málo společného a proto není ani příliš ochoten jít na východ země nasazovat krk. Při posledních odvodech do armády se z povolaných 120 000 mladých mužů dostavilo k odvodu pouhých 6 000. Vedení války na východě je údajně chaotické, ukrajinští generálové… Čti dál »

Rozhovory

Rozhovor pro Slovenský rozhlas 15.2.2015

Ferdinand I.

  Byl sice až čtvrtým Habsburkem na českém trůnu, ale současně tím, kdo založil českou královskou habsburskou dynastii, která u nás vydržela až do roku 1918. Tato poněkud méně známá postava českých dějin mě fascinuje už dostatečně dlouho, abych o ní konečně napsal článek. Své literární místo dostala už v mém románu „Cti otce svého ale miluj ženu svou“. Pokud byla čtenářům románu nesympatická, pak se pokusím vysvětlit, proč byl Ferdinand takový, jaký byl. Chladný, cílevědomý, bez emocí, vládce bez skrupulí ale i milující manžel a otec. Ferdinand se narodil 10.března 1503 ve Španělsku a sice na zámku Alcalá de Henares blízko Madridu jako čtvrtý ze šesti sourozenců (kteří se všichni!!! dožili dospělosti) manželskému páru Filipovi I. Habsburskému (zvanému Sličný), tehdy ještě vévodovi burgundskému a Johaně, španělské princezně. Rok nato zemřela Filipova tchýně, kastilská královna Isabela (ta která poslala Kryštofa Kolumba za oceán) a Filip se stal králem kastilským toho… Čti dál »

Malý česko rakouský slovník nekonvenčních výrazů.

Je to už nějaký čas, bylo to ještě vloni, když pan prezident Zeman vyčítal knížeti Schwarzenberkovi, že používá příliš často slovo „hovno“. Nehodlám v tomto příspěvku hodnotit, jak se liší slovník těchto pánů a zda je tento rozdíl jen marginální či zásadní, dovolím si jen osvětlit pozadí této knížecí slabosti. Pokud totiž člověk používá dva jazyky prakticky paralelně, stává se velmi často, že přeloží nějakou frázi doslovně a ne v pravém významu slova. To jsem poprvé naplno pochopil, když mi manželka jednou při odchodu z domu řekla, že „je už tak daleko“ v originále „Ich bin schon so weit“. Ve skutečnosti to znamenalo, že už byla připravená a oblečená a mohla tedy jít, čili správný překlad by byl „už jsem připravená, nebo „už jsem hotová“. A to se zřejmě stává i našemu panu knížeti. V Rakousku se používá slovo „Scheiße“ tedy „hovno“ skutečně neproporcionálně často. Je to tím, že Rakušanům chybí krásné české „do prdele“… Čti dál »

Islámský stát – gangsteři skrývající se za jméno Boha

IS si vylili vztek za prohranou bitvu u Kobane tím nejbrutálnějším způsobem, jaký si člověk dokáže představit. Upálit zaživa válečného zajatce je něco v civilizovaném světě naprosto nepředstavitelné. Svědčí to jen o nesmírné brutalitě těchto „božích bojovníků“ ale i to tom, že naprosto ztratili soudnost. Upálení bylo ve středověku trestem pro kacíře, pro lidi, jejichž duše byla ztracena a tělo nesmělo být tedy pochováno a bylo upalováno. Z našich slavných předků na to doplatili Jan Hus, Jeroným Pražský, ale i tisíce nevinných lidí, označených za kacíře a mučením přinucených k přiznání, že prováděli černou magii. Poslední tyto procesy proběhly ještě na konci 17. století (1678 – 1696), tedy za vlády císaře Leopolda I., ve Velkých Losinách (toto hrůzné a přímo perverzní pronásledování tamějších místních počestných občanů zobrazil film Otakara Vávry Kladivo na čarodějnice. Románovou předlohu vytvořil Václav Kaplický.) Tehdy bylo upáleno na 100 nevinných lidí. Jenže IS hmátli ve své… Čti dál »

Co s Řeky?

V podstatě si Evropa klade tu otázku už od roku 2008, ale odpověď na ni ještě nenašla. A teď, když moc v Řecku převzal Alexis Tsipras se svou stranou Syriza, která nemá daleko ke komunistické ideologii (a která se hned postavila vehementně na stranu Putina ve sporu o východní Ukrajinu) nabyla tato situace na pikantnosti. Možná bude nejlepší začít analýzou řecké finanční situace a pak se zamyslet nad jejími příčinami. Ty jsou samozřejmě nalezitelné především v řecké historii a s ní spojené řecké mentalitě. Řecký státní dluh dosahoval v roce 2008 360 miliard Euro, což znamenalo 150 procent HDP – čili hrubého domácího produktu. Víceméně nepředstavitelná suma, když si člověk představí, že roční rozpočet Řecka představoval něco kolo 60 miliard Eur ročně. V té chvíli Řecku hrozil akutně hospodářský kolaps a státní bankrot. Státy si samozřejmě pomáhají vydáváním státních dluhopisů, aby pokryly své rozpočtové deficity. Tyto státní dluhopisy jsou pak… Čti dál »

Právo na smrt

Možná dnes trochu dloubnu do vosího hnízda a některé ze svých čtenářů znejistím či dokonce rozčílím. Ale toto téma, téma smrti, se kterou jsem denně konfrontován už nejsem schopen držet pod pokličkou ve svém nitru. Potřebuji se o ně podělit a prosím tedy o pochopení. Smrt kdysi patřila neodmyslitelně k životu lidí. Jiří Wolker o ní píše „Smrt není zlá, je to jen kus života těžkého, jen umírání je hrozné.“ Měl určitě pravdu, zažíval utrpení umírajícího celé měsíce na vlastním těle. Na blízkém východě a v Africe umírají denně nesmyslně desítky a stovky lidí. Mladých a zdravých, jen proto, že jsou jiného náboženského vyznání, nebo se znelíbí nějakému sadistovi, který má po ruce zbraň. V Evropě právě naopak udržujeme každý život bez ohledu na to, jaký smysl ještě má. Abychom si rozuměli, nejsem pro eutanázii a to z důvodu, že by se dala zneužít – a ten příklad tu už… Čti dál »

Humor jako zbraň

Není to jen zbraň bezmocných, i když ti jej používají nejčastěji. Pamatujete se přece ještě na vtipy „O zlatou mříž“, které kralovaly době komunismu? Totalitní režim byl vděčným cílem a reagoval patřičně podrážděně. Jako každý totalitní systém. Humoru nerozuměli komunisti ani nacisti, s panem Putinem se člověk taky zrovna nezasměje a džihadisté zakazují smích jako dílo ďáblovo. Proč se všichni lidé, toužící po naprosté kontrole společnosti, smíchu tolik bojí? Antika humor a satiru znala, dokonce hodně štiplavou. Řekové vymysleli pojem komedie – ne nadarmo tam byla demokracie a zdi v Římě byly neustále pomalovány karikaturami mocných (i v dobách císařství tedy diktatury, ale i Řím byl pět set let demokratickou republikou). Ani Caesar ani Augustus proti tomu ale mnoho nedělali, měli dost sebevědomí, aby věděli, že jim to neublíží, hůř se už dařilo jejich věrným služebníkům a milenkám. Hůř už bylo, když se moci ujal takový Caligula, Nero nebo Domicián,… Čti dál »

Džihádistický teror – pouze francouzský problém?

Původně jsem měl na tento týden připravený zcela jiný článek. Když teror v Paříži vypukl, myslel jsem si, že není důvod, abych se k němu sám vyjadřoval. Je přece tolik politologů, blogařů a žurnalistů, kteří celou situaci bez přestání analyzují a komentují, další komentář mi připadal v podstatě nadbytečný. Jenže pak jsem si uvědomil, že psát o něčem jiném je v podstatě ignorace. Že k tomu, co se právě děje, by se měl vyjádřit každý. Protože se to každého z nás týká. Nejen Francie a nejen novinářů. Svět totiž skutečně stojí na pokraji globální války. Samuel P. Huntigton ve svém střetu civilizací psal o tom, že skoro všechny konflikty v posledních desetiletích minulého století vznikaly na lomné čáře mezi islámem a ostatními náboženstvími – jedno zda s křesťanstvím nebo s hinduismem či židovstvím. Hranice s islámem je vždy velmi problematická a potenciálně nebezpečná. Ve Francii pak probíhá tato hranice v… Čti dál »

Jak to asi bylo s Kristovým narozením

Vánoční doba je vždy i časem k zamyšlení, meditace, možnost zamyslet se nad věcmi, na něž nezůstává v běžných dnech čas. Možná jsem měl tento článek psát už před vánoci, ale právě z výše vzpomenutého důvodu mě toto téma ovládlo až během vánočních bohoslužeb a proto s tímto článkem začínám nový rok 2015. Především bych rád připomněl, oč opravdu o vánocích jde. Ne primárně o dárky a vyzdobený stromeček, ale o křesťanský svátek narození Krista. Možná přece jen není tak úplně pozdě – pravoslavní Rusové budou slavit vánoce až 7. ledna a vlastně, dlouho v počátcích křesťanství byl svátečním dnem 6. leden, takzvaná Epifanie čili zjevení Krista, dnes tento den slavíme jako Den tříkrálový. Ovšem pouze katolíci, u protestantů je to stále Epifanie, ten původní křesťanský svátek. Den, kdy byl Kristus poznán a poprvé uctěn a obdarován. Proč slavíme vlastně vánoce 25. prosince? (24. prosinec, na který se samozřejmě především… Čti dál »

Ruská schizofrenie

Důvěra v ruskou ekonomiku a ruskou měnu v Rusku samotném rapidně klesá, důvěra v prezidenta Putina stoupá a poprvé přesáhla hranici 90 procent. Rusové masivně nakupují dolary a eura, tedy měny svých úhlavních nepřátel. Je to něco, jako kdyby Němci Hitlerova Německa masově nakupovali francouzské franky, britské libry a ruské rubly. Nedělali to, neměli ovšem ani takové možnosti, jako jsou dnes. Věřím tomu, že by to ale nedělali stejně. Rusové to dělají. Rubl se zhroutil někde na 100 kusů za euro, během jediného dne oslabil o 20 procent, a jestli to tak dále půjde, dosáhne brzy kurzu jeden ku jedné, totiž za jedno euro jeden kýbl rublů. Před šesti lety, když jsem v Rusku byl, bylo euro někde mezi třiceti a čtyřiceti rubly (přesně si to už nepamatuji). Tedy skutečně pád z výšky. Zda pomůže, že centrální banka vyhnala úrok na 17 procent, si dovoluji pochybovat. Brání úvěru na podnikání… Čti dál »

Záměna pacientů

Známe to z novin, na operačním sále se odřeže pacientovi špatná noha, nebo se odřežou varlata špatnému pacientovi. Je to vždycky malér, noviny z toho několi dní žijou a nešťastný pacient vysoudí nakonec nějaké finanční odškodné, které mu ovšem jeho ztracené pohlavní žlázy už nevrátí. Na grazské klinice vyvolali porod špatné pacientce (problém byl v tom, že v čekárně čekaly dvě Turkyně, ani jedna z nich neuměla ani slovo německy a když byla vyvolána jedna, šla do ambulance ta druhá a identita se pak už díky jazykové bariéře nedala ověřit. Přesto byli podle soudu vinni lékaři). Tak tragický případ jsme zatím v naší nemocnici ve Wagně neměli. Přesto jsme si se záměnou pacientů už užili. Pan Tischler měl při příjmu jeden handicap – byl uznaný a registrovaný alkoholik. S cirhózou jater, jícnovými varixy i s malým ascitem, čili všechno tak, jak má být. Tvrdil, že už sice tři týdny nepije… Čti dál »

Příběh z alba

Příběh z alba (povídka z roku 1988) Od té doby, co děda zemřel, začala babička strašně rychle stárnout. Přestala chodit na pravidelné procházky k Petrovu, zůstávala celé dny ve svém malém bytě a opouštěla ho, jen když šla nakoupit. Se mnou se stýkala ještě nejčastěji. Zastavila jsem se u ní vždycky, když jsem šla do centra a zůstávala jsem u ní často, abych se učila. Byl tam klid. Když jsem řekla babičce, že se potřebuji učit, stáhla se pokaždé hned do ložnice a chodila se jen každou půlhodinu zeptat, jestli nemám na něco chuť nebo jestli nechci čaj. Doma to bylo s učením slabší, oba bráchové, desítiletá dvojčata, si z bytu udělalli nejčastěji válčiště či závodiště a učit se v tom mumraji opravdu nešlo. Moje studovna byla v babiččině malém obýváčku, vyloženém desítkami knih, které zůstaly po dědovi. Pamatuji si dědu dobře, zemřel před třemi roky, byl to bývalý řídící… Čti dál »

Zkoušky

Dělal jsem jich už moc a několikrát jsem si přísahal, že už s tím skončím, že už to není nic pro člověka v mém věku a vůbec – že mi to nestojí zato. A stále znova se proti tomu slibu prohřešuji. Když jsem dělal druhou atestaci z interny, přísahal jsem si po jejím velmi stresujícím průběhu, že to byla má zkouška poslední. To bylo v roce 1992. Od té doby jsem dělal sedm nostrifikačních zkoušek, (o těch jsem psal v mém článku nostrifikace) zkoušku na rakouský řidičský průkaz,(toto martýrium jsem také popisoval v článku řidičský průkaz) zkoušku na závěru manažerského kurzu, zkoušku na rizikového manažera a konečně – a u té bych se chtěl zastavit – zkoušku ze srdečního ultrazvuku, tedy řečeno nesrozumitelným medicínským jazykem – echokardiografie. Samozřejmě si za to zase jednou můžu sám. Kurzy na „Echo“ jsem dělal už v letech 1998 a 1999, zkoušku jsem tedy mohl… Čti dál »

Takový obyčejný středoevropský příběh

Obyčejný může být tento příběh jen ve Střední Evropě ve dvacátém století. Nikde jinde nezažili lidé tolik státoprávních změn a revolucí, jako tady. Dovolím si přiblížit jeden obyčejný a přece z dnešního pohledu neobyčejný příběh prastrýce mé švagrové, který dějiny dvacátého století v oblasti někdejšího Československa nejlépe dokumentuje. A současně se chci ptát, kdo chce ve střední Evropě hrát s nacionalistickou kartou? Dělají to mnozí a každý, kdo zde seje tímto způsobem vítr, riskuje, že sklidí bouři. Nevěříte? Tak si poslechněte životní příběh pana Arnošta Mauritze z Gelnice na východním Slovensku. Narodil se v roce 1905 jako Ernst (později si počeštil jméno na Arnošt) Mauritz v rodině drobného německého řemeslníka. Němci žili v oblasti středního Spíše od 13-století, kdy je sem pozval uherský král Béla IV Obnovitel, aby osídlil od Tatarů zpustošené oblasti horních Uher. Přišli zde až z dolního Saska, tedy oblasti blízko holandských hranic, kde bylo tehdy už… Čti dál »

Naši páni prezidenti

Tak si popovídali. Zavzpomínali, kupodivu ani moc výjimečně nenadávali na svého předchůdce. Pan prezident Zeman se domníval, že ke svržení komunismu došlo vlastně omylem nebo možná cílenou provokací, protože masakr na Národní třídě byl vlastně úplně normálním zásahem proti rebelujícím občanům. Ostatně tito dva pánové si vždycky dobře rozuměli, už když podepisovali opoziční smlouvu, něco v demokratické společnosti nevídaného – jen proto, aby mohli lépe rozkrást republiku. Že ostatně oba s demokracií jako takovou mají nemalý problém, není žádné tajemství, a to i když oba stojí – podle zažitých schémat – na opačných pólech politického spektra – jeden extrémně vpravo a druhý extrémně vlevo. Je to div, nebo zákonitost? Pan Klaus navštívil tento týden společnost extrémně pravicových stran evropského parlamentu. Byl přivítán paní Marine Le Pen a pány Strachem a Wildersem. Tyto strany sice představují extrémní pravici, mají ale naprosto rozdílné priority a proto se nějak nemohou shodnout na vytvoření… Čti dál »

Zviditelňování prezidenta Zemana a České republiky

Vlastně jsem už neměl vůbec v úmyslu se k panu prezidentovi Zemanovi vyjadřovat. Měl jsem pocit, že se to prostě nevyplatí a že svůj čas, kterého stejně nikdy nemám dost, můžu využít na něco jiného a užitečnějšího. Skutečnost, že po zabijácké noční službě přece jen sedím u počítače a píšu, znamená, že jsem svůj názor změnil. Mlčet se prostě nedá, zejména, když jiní kříčí až příliš hlasitě. Na podporu prezidenta Zemana už existuje petice (logicky ne na internetu, kde se naopak požaduje jeho odstoupení – pan prezident a jeho příznivci s internetem moc spřáteleni nejsou a nikdy nebyli), kde je nazýván obětí štvavé kampaně. Dnes jsem si dokonce přečetl, že tato kampaň má být organizována z amerického velvyslanectví a jejím cílem je odstranění Zemana a zvolení Andreje Babiše prezidentem, aby Američané mohli prosadit své ekonomické zájmy – zejména při dostavbě Temelína. Odhlédněme od otázky, co by získal Babiš tím, že… Čti dál »

Kam směřujeme

Na východ k Rusku nebo na západ, kde má svou dominantní úlohu USA? Pro mě je šokující, že si tuto otázku vůbec musím položit. Před pouhými dvaceti pěti lety, kdy padl komunistický systém ve střední Evropě, naimplantovaný zde stalinistickým Ruskem a udržovaný násilně z Moskvy prostřednictvím svých poslušných nohsledů, jsme měli jasno. Pryč od násilníka na východě, rychle se obejmout se Západem a vstoupit do jeho hospodářských i bezpečnostních struktur. To se nakonec podařilo. Česká i Slovenská republika, na něž se mezitím rozdělilo někdejší Československo, vstoupily do NATO (Češi v roce 1999, Slováci o pět let později) a v roce 2005 pak oba společně do Evropské Unie. Pro mne byla tím věc vyřízená, vlastně jsem se nějakým politickým směřováním našich zemí přestal zabývat. Asi jsem měl, byl bych teď méně šokován. Při mé poslední návštěvě Slovenska před týdnem mě nejprve po cestě do Popradu šokovala řada billboardů okolo dálnice, silně… Čti dál »

Stárnutí

Jak známo, nebo přesněji, jak pravila Katherine Hepburn, není to nic pro zbabělce. Co se toho týká, zejména po vizitách na našich geriatrických pokojích opravdu nevím, zda jsem pro tento proces dostatečně statečný. A přitom se mi začíná připomínat a to v dost nešetrné podobě. Nemyslím teď různé zdravotní problémy a chronické choroby, které prostě člověka navštíví, usadí se u něj, zalíbí se jim tam a už nechtějí odejít. Ty mají dokonce určité výhody, minimálně se můžu s většinou mých pacientů bavit o jejich chorobách využívaje vlastní zkušenost, což výrazně zvyšuje jejich důvěru. Ale frustrující jsou spíš náznaky z venku, které můj – zdůrazňuji začínající – proces stárnutí zaznamenávají. Začalo to kdysi před sedmi lety v Lübecku. Když jsem si chtěl koupit vstupenku do městské radnice, zeptala se mně paní u pokladny mile: „Nějaká sleva?“ nechápal jsem. „Jaká sleva?“ opětoval jsem otázku. „Mile se usmála a pravila – „No přece… Čti dál »

Arcivévoda Maximilán – císař mexický

Být mladším bratrem, je vždy trošku problematická mise. Být schopných bratrem mnohem méně nadaného staršího sourozence, zavání už poměrně velkými potížemi. Jestliže je ale tento nepříliš schopný starší bratr císařem, pak je malér v podstatě neodvratný. Proto byl arcivévoda Maximilán, mladší bratr císaře Františka Josefa, poslán na tento svět v roce 6. července 1832 s poměrně hodně špatnými kartami. A to přesto, že byl hezčí, větší a mnohem nadanější než jeho o dva roky starší brat. Zřejmě se dal Maximilán na maminku Žofii Bavorskou, energickou a inteligentní dámu, František Josef podědil geny po svém otci Františkovi Karlovi, jenž nesl dále nedostatečné nadání císaře Františka I. (Ponechme stranou spekulace, že pravým otcem Maximilána měl být vévoda Orlík, tedy syn Napoleona I., pravdou ovšem je, že původně neplodnou Žofii vyléčily pravidelné návštěvy v lázních Bad Ischlu.) Třeba v tom měly prsty jen hvězdy, Maximilán se narodil ve znamení Raka a raci mají,… Čti dál »

Terst

Rakušáky popadne při vzpomenutí tohoto města vždy jakási melancholie. Mají k onomu přístavu v severním Jadranu citový vztah, je to jakási nostalgická vzpomínka na časy, kdy bylo Rakousko velké a mocné. Ztráta žádného jiného území (snad ani Jižního Tyrolska ne) je nebolí tak jako ztráta Terstu s okolním územím. Terst patří tedy k povinnému programu každého rakouského občana, nenavštívit toto město s okolními zámky Miramare či Duino (jež patřily rovněž k habsburskému území) je prostě nenapravitelný deficit ve vzdělání a handicap v každé slušné společnosti. Že jsme se k návštěvě tohoto města dopracovali až po téměř dvacetiletém pobytu v Rakousku má kořeny především v tom, že kolega Köck, neurolog v Murau, jenž o Terstu vždy pěl ódy, neměl nikdy čas tam zajet, když jsem ten čas měl já. Letos jsme se tedy rozhodli na něj už nečekat a vydat se do Terstu bez neurologa ( a psychiatra v jedné osobě)…. Čti dál »

Konec dálnic v Čechách

Tak jsem si naběhl. Je to jen a jen moje vina, protože jsem byl varován. Tedy varován – bylo mi řečeno, abych si na cestu z Prahy do Brna vyčlenil „trošku“ víc času, protože je tam několik stavenišť. Zapomněl jsem nebo nepochopil poselství Karla Schwarzenberga, který pravil, že Češi a Rakušáci jsou jeden národ, který si může dovolit komfort hovořit dvěma různými jazyky. Včetně významu slova „trošku“, což se v Rakousku dá přeložit „ein bisschen“ a nemá to naprosto, ale naprosto nic společného s německým „ein wenig“, což opravdu znamená „trošku“. Češi chápou tento termín očividně už v rakouském tvaru a skrývat se za ním může všechno, od maličkostí až po katastrofy. Protože jsem byl varován, ponechal jsem si na cestu z Prahy do Olomouce čtyři a půl hodiny (normálně mi trvá něco přes tři – a myslel jsem, že to musí stačit. Přiznávám se, že jsem naivní, možná odrozený… Čti dál »

Jak vysokou hru hraje Putin?

To je opravdu otázka a přiznám se, že ji nejsem schopen zodpovědět. Považoval jsem jej vždy za sice bezcharakterního a mocí posedlého diktátora, ale v podstatě za racionálního muže. Proto jsem cítil určitou jistotu, že nějakou globální válku ten člověk nevyvolá. Už si tím nejsem tak jistý. Samozřejmě moc stoupá do hlavy, i v demokracii se premiéři – jsou-li zvoleni podruhé – chovají většinou úplně jinak, než při své první misi, získají totiž svým znovuzvolením pocit všemocnosti a neomylnosti. Jenže v demokracii to pravidelně vede k jejich odvolení a odchodu do politického důchodu. Ne tak ovšem v diktatuře nebo demokratuře ruského typu. Vladimír je u moci už nepřetržitě skoro patnáct let. Čtyři roky byl sice „jen“ premiérem a nechal se v prezidentské funkci zastupovat svým komplicem Medvěděvem, ale ani tehdy nikdo nepochyboval, kdo skutečně drží opratě ruské politiky. Putin prodělal za těch patnáct let velkou proměnu. Ve svých počátcích, kdy… Čti dál »

Alibaba a tisíc loupežníků

Čínská obchodní společnost Alibaba vstoupila na burzu a její vstup byl skutečně fulminantní. Jestliže nabídla akcie v celkové hodnotě 25 miliard dolarů, kus za 68 dolarů, vystoupila cena cenných papírů do konce obchodního dne na 92,70 dolarů a tím stoupla hned na začátku o 40 procent. Celková hodnota tohoto čínského on-line obchodu dosáhla tak 230 miliard dolarů a překonala velikány jako Walt Disney a Coca-Cola. Tolik zprávy o včerejším největším obchodě na newyorské burse Wall Street. Člověk na to tak trochu nevěřícně kouká, protože si nedovede představit, že by vůbec něco mohlo mít hodnotu 230 miliard dolarů – roční rozpočet Rakouska činí 68 miliard Eur čili něco okolo 80 miliard dolarů a z toho musí vyžít více než 8 milionů lidí, musí za to jíst, bydlet, léčit se, učit se, být chráněni policií, z těchto peněz se čerpají dotace na zemědělskou výrobu či na kulturní projekty, žije z nich armáda… Čti dál »

Islám a Islamismus

V čem je rozdíl, ptají se někteří. Z čeho máme mít vlastně strach? Ten rozdíl je naprosto jasně definovaný. Islám je náboženství, islamismus je ideologie, která islám využívá či zneužívá k dosažení určitých politických cílů. Právě hlasatelé této agresivní ideologie se snaží tento rozdíl setřít a přesvědčit nejen své příznivce, ale i odpůrce, že zde žádný rozdíl neexistuje. Se všemi „ismy“ má lidstvo ovšem nedobrou zkušenost – ať už to byl komunismus, nebo je teď kapitalismus, stejně tak nacionalismus a i na socialismu se dá najít leccos nelichotivého. O sionismu či antisemitismu rasismu atd. nemusíme snad ani hovořit. Proč? Protože každý „ismus“ znamená ideologii, tedy povýšení idey na úroveň dogmatu a to samo o sobě už znemožňuje racionální jednání a komunikaci s jinými proudy. A vyrábí problémy, protože každá ideologie je velmi rezistentní vůči působení zdravého rozumu. To platí dokonce i o racionalismu, který povýšil rozum nade vše a zapomněl,… Čti dál »

Sardinie – trošku jiná Itálie

Poprvé jsem se s tím fenoménem setkal v Berlíně. Tam jsme navštívili restauraci „Vino e libri“. Pozdravil jsem při příchodu z neuváženosti italsky a personál se nadchl. Když jsem pak objednal k špagetám s lanýži víno Greco di Tuffo, čímž jsem podle vrchního číšníka dokázal, že se mohu počítat mezi kulturní národy Evropy, bylo naše přátelství zpečetěno. Skoro kolem nás stančil, nadšen, že nemá před sebou nějakého „požírače psů“. K tomu jen tolik. Italové nemají o německé stravovací kultuře právě vysoké mínění, že ale Němce nazývají „požírači psů“ pramení z jazykového nedorozumění. Zatímco Italové vyslovují písmenko „r“ vpředu na horních zubech, tedy stejně jako my (kdybyste viděli nadšení mé učitelky italštiny paní Mucci, když jsem jako jediný v její skupině uměl „r“ správně vyslovit!) , Němci je vyslovují v hrdle, napůl ho přitom spolknou a Italové prostě to německé „r“ neslyší. Jestliže se tedy Ital zeptá Němce, zda jí „carne“… Čti dál »

Augustus – génius moci a předobraz všech diktátorů

V předdovolenkovém stressu jsem skoro přehlédl jedno důležité jubileum. Už nebyl čas k němu vytvořit patřičný příspěvek, dělám to tedy teď s mírným zpožděním, ale ještě ve správném měsíci – měsíci, který po tomto člověku dostal své jméno – August.  My mu samozřejmě říkáme srpen a řadíme se tak k několika málo národům, kteří dali tomuto měsíci jiné jméno, než jméno prvního římského císaře. 19. srpna roku 14 našeho letopočtu, tedy přesně před 2000 lety zemřel ve věku nedožitých 77 let (narozen 23. září roku 63 před naším letopočtem) první římský císař Gaius Julius Caesar Octavianus Augustus. Skutečný génius moci, jemuž se podařilo římskou republiku přetvořit na autoritativní stát, v němž měl on sám absolutní moc, a podařilo se mu dokonce tento nový systém natolik stabilizovat, že přečkal dalších skoro tři sta let (počítám po reformu císaře Diokleciána) bez ohledu na mnohem méně nadané následníky a změněné politické i ekonomické podmínky. Augustus nebyl jen císařem… Čti dál »

Nepřítel Popenec

Jmenuje se popenec obecný, nebo taky břečťanovitý, což mu myslím vzhledem k jeho nemožnému chování pasuje lépe, latinsky glechoma heredacea a jedná se o léčivou rostlinu. Což mě s ním vůbec nesmiřuje. Bojuji s ním už léta. Máme totiž s manželkou rozdělené kompetence, já se na naší zahradě starám o plevel, ona o vetřelce ze zvířecí říše. Je to dáno našimi rozdílnými schopnostmi zaplašit nežádané hosty. Jde především o sousedova kocoura, který je jediným prvkem, ohrožující sousedské mírové spolunažívání. Nejen že spává na mém autě, aniž by si předtím umyl nohy a zanechává tedy každou noc na mém předním skle nezapíratelné stopy své přítomnosti. Ta bestie zjistila, že máme lepší trávník než jeho páníček (protože soused neumí česky, dovoluji si to sem napsat) a chodí se na něj vyvenčit. Přičemž jeho moč vypaluje do mého trávníku žluté díry. Jestliže si ovšem dovolil do mne během mých zahradních prací dokonce šťouchat… Čti dál »

Rizikový management

Co to proboha je? Ptáte se asi. Já se ptal stejně. Dnes už to vím, ale k tomu poznání vedla trnitá cesta, kterou chci na tomto místě popsat. Nebojte se, nezklamu, na konci vám odpověď na onu otázku poskytnu. Začalo to, jako obvykle, docela nevinně. Z naší koncernové centrály se nahlásila komise, jež prý bude v spolupráci s personálem oddělení zkoumat možná rizika, jež při naší práci mohou vzniknout pro pacienty, personál či dokonce pro existenci našeho oddělení. Zdánlivě dobrá myšlenka. Šéf mne zavolal do kanceláře a sdělil mi, že mne nominoval, abych ve jménu lékařů našeho oddělení s touto komisí spolupracoval. Namítl jsem, že jemu, jakožto šéfovi, jsou možná rizika mnohem lépe známá, protože koneckonců on za všechny ručí. Že já bych mohl někteeré z podstatných rizik nepoznat či přehlédnot, což by mohlo mít fatální následky. Pročež se mi jako nejzpůsobilější pro spolupráci s danou komisí zdá šéf sám… Čti dál »

Litva

Estonsko je v podstatě Tallinn. Ano, jsou tu i jiná města, jako universitní Tartu nebo na ruské hranici ležící Narva. Ale z 1,3 milionu obyvatel žije v hlavním městě 450 000, tedy víc než každý třetí. J            Ještě víc to platí o Lotyšsku, tady je Riga víceméně Lotyšsko – 770 000 obyvatel z 1,9 milionu. Několik městeček na pobřeží dominanci hlavního města zlomit nedokáže. Litva není Vilnus a Vilnjus není Litva. Ani svou velikostí, (540 000 z 3,4 milionu obyvatel), ale ani svou historií. I když toto město založil velkokníže Geminidas v roce 1316 (brzy bude tedy litevské hlavní město slavit 700 let své existence). Údajně ho k tomu pohnul sen, když po lovu odpočíval na vršku nad soutokem řek Neris a Vilnja. Hlavní město Litvy leželo tehdy u nedalekého hradu Trakai. Jestli to bylo v důsledku snu nebo ne, volil dobře. V jinak ploché zemi je kopec o výšce několika desítek metrů přímo na soutoku dvou řek naprostou výjimkou… Čti dál »

Největší šílenství lidstva v dějinách

Největší šílenství lidstva začalo právě před sto lety a trvalo s dvacetiletou přestávkou na oddych bezmála 31 let. Dnes si to vlastně ani nedokážeme představit, že se byli lidé schopni zabíjet ne po stovkách, po tisících ale po miliónech, aniž by vlastně věděli, proč to dělají. Bylo třeba vyhrát válku. Ale proč? Proč ta válka vlastně byla? Samozřejmě za ní byly strategické zájmy, především zájmy ekonomické. Velká Británie a Francie si zajistily v osmnáctém a devatenáctém století rozsáhlé koloniální državy. Co začalo jako misijní činnost, změnilo se v běhu času na důležitý hospodářský faktor. Kolonie byly poslušný odběratel zboží bez ohledu na jeho kvalitu a cenu a dodavatel surovin za ceny, které diktovaly mateřské země. Tyto koloniální trhy byly uzavřeny systémem cel a proto pro jiné státy nedosažitelné. Což muselo nejvíc vadit Německu. To díky své rozdrobenosti, kterou dokázalo překonat až v roce 1870, mělo velký handicap při dělení světa… Čti dál »

Riga

Možná je to skutečně mým přízvukem. Prý ho mám typicky český ať už v angličtině nebo v ruštině. Ale tam, kde jsem objednával v baru anglicky, dostal jsem správné víno, až když jsem mé přání vysvětlil číšníkovi v ruštině a naopak při snaze nakupovat v ruštině jsem rychle musel přejít do angličtiny, abych dostal skutečně to, co jsem chtěl. Takže nevím. Prostě po celou dobu mého pobytu v Rize mne pronásledovala nejistota, v kterém jazyce mám prodavače (číšníka, paní u pokladny) oslovit. Není to tím, že by Lotyši Rusy zas až tak milovali, je to prostě vysvětlitelné skutečností, že více než polovina obyvatel lotyšské metropole jsou Rusové. Stará generace reaguje ještě stejně jako Flámové v Bruselu – pokud má pocit, že člověk, kterého oslovili, nerozumí lotyšsky, přechází automaticky do ruštiny. (Stejně jako bruselský Flám do francouzštiny) Mladí Lotyši už ale ruštinu neovládají, šprtají angličtinu, protože se stejně po skončení školy… Čti dál »

Moc zbraní

Systém je to naprosto jednoduchý a zcela šílený. Kdo má v ruce zbraň, má pravdu a moc. Ten, kdo ji nemá, je poddaný a vydaný ozbrojenci na milost a nemilost. V tomto systému neexistuje žádné hlasování, žádná spravedlnost, moc daná zbraní je absolutní. Důležité pro nositele té zbraně ovšem je, aby se navenek mohl prezentovat jako ochránce oněch bezbranných, které ovládá a terorizuje. I středověcí pánové, vykořisťující a utlačující své sedláky byli oficiálně jejich „ochránci“. Je to tedy stereotyp, který má nač navázat. Takový systém je perverzní a brutální, ale i nevypočitatelný a lehce se vymkne jakékoliv kontrole. Už proto, že ti nositelé zbraní většinou nejsou žádní filosofové, kteří by byli schopni domýšlet důsledky svých činů a myslet do blízké či vzdálené budoucnosti. Právě dnes máme na světě několik ohnisek takové moci a nikdo si s nimi neví rady. Demokratická společnost má v konfliktu s mocí stojící jen na brutální… Čti dál »

Tallinn

Je to město daleko na severu (s důrazem na slovo daleko), prakticky na úrovni St.Petersburku. Proto tam slunce v létě zapadá až někdy těsně před půlnocí a v zimě zase skoro ani nevyleze nad obzor. Přesto stojí za návštěvu – tedy v létě, kdy je tam vidět a teploty někdy vystoupají i nad dvacet stupňů. Tallinn (to dvojité „ll“ se vyslovuje jako dlouhé a měkké l, to dvojité „nn“ zase jako dlouhé n) – Estonci totiž každou hlásku kterou chtějí vyslovit dlouze napíšou prostě dvakrát) a tyto hlásky dává tomu jménu dojemnou trošku melancholickou krásu. Vždy se tak ovšem nejmenovalo. Jako první se zde (kromě domácího ugrofinským nářečím hovořícího obyvatestva) objevili Dánové. Dánští Vikingové, tedy král Waldemar II., zde roku 1219 založil pevnost, které se říkalo Castrum Danorum, tedy Dánský hrad, což se řekne estonsky Taanni – linna. Když se města zmocnili křižáci, dali mu jméno Reval a to mu… Čti dál »

Baltikum a jeho dějiny

Pod tímto jménem vnímáme tři malé republiky na pobřeží Baltického moře Estonsko, Lotyšsko a Litvu. Od roku 2004 jsou členy Evropské Unie a NATO, čili součástí našeho životního prostoru, přesto se o ně sotva někdo zajímá. Snad jen v poslední době v souvislosti s krizí na Ukrajině a novým záchvatem ruského expansionismu se objevily tyto státečky ve světových zprávách jako potenciálně ohrožené země, rychle ale z nich zase zmizely. Na skutečné ohrožení totiž nikdo vážně nevěří. Estonsko má 1 300 000, Lotyšsko 1 900 000 a Litva 3 400 000 obyvatel, dohromady tedy asi šest a půl milionu lidí a proto se zdá být docela legitimní otázka, proč se ti tři trpaslíci nedají dohromady a nevytvoří nějakou společnou unii. Otázka je, zda by něco takového bylo vůbec možné a pokud by bylo, zda by to mělo nějaký smysl. Litevci a Lotyši se považují za bratry a Estonce berou jako bratrance…. Čti dál »

Kdož sú boží bojovníci

Pamatujete, alespoň ty starší ročníky, jak jsme tuto bojovou píseň husitů zpívali ve škole? Pro oficiální osnovy výuky dějepisu v časech komunistického režimu byli Husité hrdinové bojující za sociální spravedlnost a za zájmy českého národa proti zlým Němcům. Až po pádu režimu se začali historici o toto stěžejní období českých dějin zabývat objektivněji a podrobněji a zjišťovali, že to jednoduché schéma, prezentované nám komunistickými učebnicemi, tak úplně nesouhlasí. Jistě husitské hnutí vzniklo z idealismu, z touhy po sociální spravedlnosti a po odstranění zlořádů církve. Bylo odpovědí na popravu hlavního ideologa mistra Jana Husa v Kostnici. V roce 1419 bylo skutečně spontánním lidovým hnutím a z tohoto hlediska se dala pochopit i první pražská defenestrace – v podstatě brutální vražda představitelů Nového města pražského rozzuřeným (a řečmi radikálního Jana Želivského patřičně nabuzeným) davem. Jenže v dalších letech toto spontánní nadšení přešlo v každodenní politickou realitu. Moc převzali ti, kdo se v… Čti dál »

Co se opravdu stalo v Sarajevu 28.6.1914?

Tato otázka může někomu připadat trošku podivná. Přece je všechno jasné. Vše je zdokumentováno do detailu. Mladistvý srbský atentátník Gavrilo Princip zastřelil následníka rakouského trůnu Františka Ferdinanda d´Este a jeho manželku Žofii Chotkovou, vévodkyni z Honebergu. Proběhly soudní procesy, obvinění se přiznali a byli popraveni nebo uvězněni (povětšinou ve vězení zemřeli). Co je tady tedy nejasného? Při bližším pohledu na dění v Sarajevu v červnu 1914 se ale objevují stále větší otazníky. Kdo se vlastně skutečně chtěl zbavit Františka Ferdinanda a kdo chtěl jeho smrt politicky využít? František Ferdinand nebyl ani ve Vídni příliš oblíben. Císař František Josef ho přímo nesnášel, v Budapešti věděli o jeho chorobné nenávisti k Maďarům a jeho plánech na reformu (federalizaci) říše a nenáviděli jej tedy víc než mor. V hlavním vojenském rakouském štábu byl krajně neoblíben, protože byl jednoznačně proti jakékoliv válce. Zcela správně totiž odhadl, že Rakousko není na válku připraveno (materiálně ani… Čti dál »

Jak autem do Chorvatska

Před velmi krátkou dobou jsem četl nadšený článek na idnes.cz, který popisoval, jak je rakouská dálnice A9 mezi Grazem a Mariborem, která byla minulého roku rozkopaná, letos dobře průjezdná. Ihned jsem zareagoval a poslal na idnes mé varování, nevím, jakého se mu dostalo ohlasu. Nicméně jsem se dnes na cestě z práce mohl přesvědčit, že jsem měl pravdu. Práce na opravě dálnice zase začínají a promění českým turistům cestu do Chorvatska v žhavé peklo v stojící dopravní zácpě. V Rakousku totiž začínají opravy dálnic vždy 1.července. Nějaký blb na mně blíže neznámém úřadě totiž přišel na to, že v dovolenkovém období je na dálnicích méně aut – rozuměj rakouských aut – protože část lidí je na dovolené a tím pádem v cizině a méně lidí dojíždí každý den do práce. Co zapomněl zohlednit, je historická touha českého národa strávit dovolenou na chorvatských plážích. Existuje už od třicátých let, vlastně to… Čti dál »

Psychiatrie

Zkuste se bavit denně se šedesáti lidmi, kterým přeskakuje v hlavě a zůstat přitom normální. To vyžaduje velkou disciplínu a odstup. Ne každému psychiatrovi se to podaří, ono to taky není legrace léčit chorobu, kterou nevidíte. Gastroenterolog najde při gastroskopii vřed, může si do něj kleštičkami dokonce i kousnout a potom naordinuje léky. Kardiolog vidí svůj oblíbený infarkt aspoň nepřímo na EKG a v Echokardiografii a potom se raduje, když se ucpaná céva skutečně potvrdí při vyšetření srdečním katetrem (anebo je celý den naštvaný, protože to byla jiná, ale i tu nesprávnou může dilatovat a zabezpečit stentem a zachránit tak pacientovi život). Kožní lékař vidí chorobu svého pacienta dokonce přímo před sebou. Sice stejně neví, co to je, ale aspoň může posoudit, zda jeho mastička pomohla. Jen chudák psychiatr nevidí nic – zato si toho o to víc vyslechne. V době, kdy jsem studoval medicínu, byla nabídka léčby psychických poruch… Čti dál »

Martnotratnost dnešního světa

Už nevím v kterém časopise mého mládí vycházely na pokračování „Neuvěřitelné příhody žáků Kopyta a Mňouka“. Pamatuji si ale na dobrou radu, kterou dávali tito šibalové svým čtenářům: „Nevyhazujte hříšné peníze oknem, budou vám dobré, i když jsou hříšné.“ Tato pravda se hluboko zapsala do mého podvědomí a od té doby nevyhazuji z okna ani hříšné peníze, ale ani ty, které si vydělávám svou prací. K těm hříšným se stejně nedostanu. Bohužel mám někdy pocit, jako by se mocní a bohatí tohoto světa doslova předháněli v tom, kdo těch peněz vyhodí co nejvíc a pokud možno co nejnesmyslněji. Toto nutkání pochází zřejmě z toho, že mají těch peněz příliš a chtějí to za každou cenu ukázat těm ostatním bohatým. Na určité světové podniky se investují miliardy, aniž by tyto „investované„ peníze v budoucnosti něco přinesly. Pamatuji si, jak jsem se seznamoval s rozpočtem olympijských her v Albertvillu 1992. Francouzi jako… Čti dál »

Případ pro psychoanalýzu

Tím případem jsem já. Aspoň jsem o tom přesvědčen odnedávna. Myslím, že by se na mně Sigmund Freud vyřádil, raději ani nechci vědět, k jakým výsledkům by dospěl. Proč si to myslím? Pokusím se vám vylíčit sny mé služby zhruba před měsícem – jak na potvoru si je pamatuji! Byl jsem ve službě. Podařilo se mi usnout okolo půl dvanácté v noci poté, co jsem prošel oddělení, rozdal tabletky na spaní, zabezpečil na intenzívce další postupy podrobnými návody co dělat, když… Usnul jsem a měl jsem hrozný sen. Byl jsem zavřený v kleci u nějaké zlé čarodějnice. Ve vedlejší kleci byl ještě jeden člověk. Toho z klece vybrala a odvlekla jej ke dveřím vedlejší místnosti a hodila jej dovnitř. Poté se odtud ozval hrozný nářek a ten neustával. Trval celé dny (aspoň tak to v tom snu vypadalo). Nevěděl jsem, co se tam děje, věděl jsem ale, že mě čeká… Čti dál »

Evropské volby

Tento článek píšu ve chvíli, kdy Češi už odvolili, nemohu tedy nikoho ani motivovat k volbám jít ani ovlivnit jeho rozhodnutí. V Čechách už rozhodnutí padlo, v Evropě padne až zítra. Možná proto si prostý volič myslí, že stejně nemůže nic ovlivnit. Nakonec stejně rozhodne 80 milionů Němců, či šedesát milionů Italů nebo Francouzů. Je tu jakýsi pocit, že člověk stejně nemůže nic ovlivnit a to se zrcadlí v účasti na volbách. Nejen v Česku. Tak nějak jako by si lidé neuvědomovali, že nevolí proti Němcům, Britům, Francouzům, ale právě naopak, že volí společně s nimi, že volí směr, kterým se Evropská unie má ubírat. Zda bude Evropa v následujících letech víc sociální nebo víc egoistcká, ale hlavně, zda ještě vůbec bude! Proto volí buď sociální demokraty nebo pravicové strany nebo strany liberální. A volí buď strany, jež chtějí Evropskou unii zachovat nebo ty, které ji chtějí zničit. A těch… Čti dál »

Půjčovny aut

                  Je to velmi praktická věc a využívám jejich služeb už několik let. Prostě se mi nechce honit mé autíčko až někam na jih Itálie – o ostrovech nemluvě. Je tedy praktické koupit si let a na letišti si pak vypůjčit na sedm či deset dní auto a pak jej zase vrátit. Pokud jej člověk vrátí nepoškozené – což není například v jižní Itálii tak úplně snadné – přidá se k hezké dovolené ještě pocit hrdosti a víry ve vlastní schopnosti. Pro jistotu se ale nechávám pojistit a to vždy bez spoluúčasti – člověk v krajích, kde vládne Camorra, nikdy neví. Vše zatím vždy fungovalo bezvadně, ať už v Catanii, Palermu nebo Neapoli, určitá rizika jsou ovšem s tímto postupem přece jen spojena.                 Poprvé jsem měl problémy na Krétě, kde jsem místo objednaného Peugeota dostal Opel Astra. Ono je to tak, což jsem tehdy ještě nevěděl, že člověk neobjednává konkrétní auto, ale jen… Čti dál »

Conchita Wurst a dekadence současné Evropy

Tak jsme vyhráli Song contest. Po roce 1966, kdy zvítězil Udo Jürgens s písní „Merci Cherie“ Rakousko žádné vítězství v této soutěži nezaznamenalo, účast v posledních letech, kdy se to hemžilo posledními místy už v semifinále, byla spíše tristní. A teď najednou zase euforie. Já vím, že v České republice tato zpěvácká soutěž Eurovize příliš registrována není. V časech komunismu byla československou televizí ignorována a dva pokusy České republiky o účast v letech 2007 a 2008 dopadly katastrofálně posledními nebo předposledními místy v semifinále a tím skončila i účast České republiky na této show. Protože to je show a nic jiného. O to tady vlastně jde.             Vítězové Song contest zažijí většinou svou hvězdnou hodinu, aby pak zmizeli v zapomenutí. Jsou ovšem i výjimky, jako už vzpomenutý Udo Jürgens, který má dokonce už za svého života už náměstí se svým jménem v rodném Villachu, nebo ABBA, jež právě na této soutěži prorazila na světové jeviště v roce 1974 s hitem Waterloo. Anebo… Čti dál »

Savojsko

Až do roku 1992 jsem vlastně nevěděl, že tato země existuje. Tehdy jsme pozdě v noci dorazili do Albertvillu (zácpa na německé dálnici zpozdila náš příjezd o několik hodin) a když jsem ráno vstal a podíval se z okna hotelu, uviděl jsem na věži v blízkosti hotelu ne francouzskou vlajku, jak bych očekával, ale červenou vlajku se stříbrným křížem, kterou jsem nejprve považoval za vlajku švýcarskou a zapochyboval jsem, kam jsme to vlastně dojeli. Nebylo to Švýcarsko, byla to vlajka Savojska, někdejšího hrdého vévodství, jež se stalo součástí Francie až v roce 1860 a ačkoliv byla tehdy anexe savojského území Francií schválena následným referendem údajně 99,8 procenty voličů (výsledky tohoto typu jsou mi od časů voleb kandidátů lidové fronty do komunistického parlamentu vždy tak nějak podezřelé) savojští horalé se nikdy pravými Francouzi nestali.                 Savojsko je krásná země vysoko v horách – průměrná nadmořská výška území je přes 1000 metrů…. Čti dál »

Putin, Lavrov a harašení zbraněmi 100 let po Sarajevu

                To, co se teď odehrává na východě Evropy, přesněji na hranicích Ruska a Ukrajiny by nemělo nechat nikoho chladným. Pocit, že se nás to netýká je sice silný, umocněný tím, že po dlouhá desetiletí se nás to, co se odehrávalo na východ od Čiernej nad Tisou nás ani zajímat nesmělo. Na Východ jsme se nikdy nedívali až tak rádi (odhlédnouc od panslavistů, slovenských obrozenců devatenáctého století a pánů Zemana a Fica). Vzory a partnery jsme hledali 8 s větším či menším úspěchem vždy na Západě. Bylo to dáno samozřejmě i tím, že České země patřily historicky do svazku Římské říše národa Německého, tedy do následovníka Západořímské říše a Východ a Západ se už při dělení Říma v roce 395 kulturně natolik lišily, že ono dělení připadlo tehdejším lidem vlastně přirozené. Ty rozdíly se od té doby nezmenšily, spíše zvětšily. (I když za časů cara Ivana Hrozného byly přece jen o něco… Čti dál »

Svatořečení

            Dnes tedy vstoupí mezi světce Jan Pavel II. a Jan XXIII., dva papeži pohnutého dvacátého století. Přiznám se, že mám se svatořečením vnitřně tak trochu problém. A to s jakýmkoliv. I když to bylo právě svatořečení svaté Anežky české, které v listopadu 1989 zlomilo komunistům v Praze definitivně vaz.             Společenství svatých je součástí vyznání víry a každý dobrý katolík je tedy povinen na ně věřit. Tedy věřit, že jsou jakýmsi shromážděni v nebi a denně se přimlouvají u Boha za nás hříšníky – to je jaksi jejich pracovní náplň. Zda taková představa odpovídá poměrům a myšlení člověka v 21. století, je samozřejmě otázka. Protestanti s tím problém nemají, jedním z prvních činů Lutherovy reformy bylo, že společenství svatých zrušil.             Po pravdě řečeno mi byl tento čin vždy značně sympatický. Svatí a jejich kult je totiž tím nejpohanštějším, co křesťanské náboženství obsahuje. Byl také vytvořen z naprosto pragmatických důvodů –… Čti dál »

Služba podle plánu

V nemocnici Jsou služby většinou nevypočitatelné. Dost těžko se dá naplánovat, zda pacient dostane selhání ledvin, krvácení ze žaludečního vředu či srdeční infarkt. Takže nikdy nevíte, kdy se na vás přižene nějaká katastrofa. Osobně se domnívám, že někde nahoře v nebi jsou jednotlivé případy naplánovány už měsíce nebo přinejmenším týdny předem. Asi tam už taky vládne byrokracie. Proč si to myslím, či proč jsem o tom vlastně přesvědčen?                 Už na Stolzalpe jsem byl znám tím, že jsem míval nejhorší služby. Mladí lékaři se mnou odmítali sloužit, protože do mých služeb se přihnaly všechny možné katastrofy od srdečních poruch, které potřebovaly kardiostimulátor, přes reanimace až po krvácení ze žaludku či ze střeva. Vždy bylo tak veselo, že už ani veselo nebylo. Pouze kolegyně Metnitzer si se mnou brala služby dobrovolně, protože se těšila, kolik se toho v mých službách naučí. Když jsem ale jednou krátkodobě vyměnil službu s kolegou Buchebnerem, měl jsem jednou po… Čti dál »

Ženeva

                Návštěva města, kde kdysi vznikl Kalvinismus mě podvědomě naplňuje nedůvěrou, ti kdo četli můj článek „Ze všechno může Kalvín“ vědí proč. Přesto je návštěva Perle du lac, tedy perly na ženevském jezeře, nazývaném francouzsky Lac Leman, lákavá.                 Už proto, že má přímý vztah k našim dějinám. Nejen, že tu zemřela císařovna Alžběta-Sissi, jako oběť anarchistického atentátu, ale ve stejném hotelu Beau Rivage, kde 10.září 1898 naposledy vydechla, podepsal Tomáš Garique Masaryk o dvacet let později, přesněji 1.listopadu 1918 dokument o vzniku Československa. Salón v hotelu, kde k tomuto historickému podpisu došlo, se jmenuje „Masarykův salón“ a když pěkně požádáte pracovníky recepce, tak vám jej rádi ukážou. Před hotelem pak stojí socha císařovny Sissi, postavená zde v roce 1998, která ji znázorňuje tak, jak by asi znázornila nejraději ona sama. Až chorobně štíhlá a koketní za roztaženým vějířem.                 Moderní dějiny Ženevy začaly v roce 1536. Tehdy pozval místní reformní kazatel Guillaime Farel tehdy… Čti dál »

Andrej Kiska – první nepolitický prezident

                Tak nějak mi to nedá, abych se k tomuto fenoménu nevyjádřil. Už proto, že jsem v Popradě, městě, odkud nový slovenský prezident pochází, 11 let žil. Ovšem pokud ode mne čekáte, že se teď dozvíte intimnosti z jeho života a zamlčené skandály, musím vás zklamat. Nevím o novém slovenském prezidentovi nic, nebo přesněji řečeno vím o něm stejně málo, jako celá normální veřejnost.    I když Poprad pravidelně navštěvuji a mám tam řadu kamarádů, se kterými jsme vždy probrali nejnovější popradské skandály, jméno Andreje Kisky se nikdy neprobíralo. Zřejmě byl až do své kandidatury na slovenského prezidenta naprosto nezajímavý. Bohatý, ale nezajímavý. Na Wikipedii má záznam o délce několika řádků, podstatně kratší než já sám. Kdysi jsem přispěl nějakou nevelkou sumou na nadaci „Dobrý anjel“ aniž bych věděl, že právě on je zakladatelem této nadace. Je označován za filantropa, tedy člověka, který dělá dobré skutky, protože jej to baví. To je určitě chvályhodné…. Čti dál »

Reanimace

                Není to opravdu nic veselého. Když se člověk náhle skácí, má zástavu srdeční činnosti a nedýchá, nikdo se z toho nepotěší. Lékaři, sestřičky, případně laická veřejnost, se pouští do reanimování (taky se tomu říká resuscitace, můžete si vybrat), tedy znovuoživování pacienta. Je to nepochybně nesmírně důležité. Zažil jsem už hodně pozitivní případy, jako když při výletu  na kole náhle zkolaboval vídeňský turista. Jeho společnice, shodou okolností zdravotní sestra, jej sama oživovala přímo na cestě dvacet minut, než přijela záchranka. Musela to dělat hodně dobře, protože přežil svou zástavu srdce bez jakýchkoliv negativních následků, tedy bez jakéhokoliv trvalého poškození mozku.                 Proto je důležité, aby oživování ovládali i laici. V čase komunismu byli mistry světa v reanimaci Maďaři. Musel jim být ve škole či kde kladen obrovský důraz na tuto činnost, protože s ní začínali okamžitě, když někde uviděli bezvědomého člověka.  Háček byl v tom, že nezjišťovali, zda dýchá a zda jeho srdce tluče, ale… Čti dál »

Ranní semináře

                Tak něco tak zvráceného dokážou vymyslet jen Němci! Jsou to přednášky, začínající už v sedm ráno. Na universitě v Olomouci jsme měli na farmakologii profesora Lenfelda. Vynikajícího pedagoga, ale neoblíbeného u komunistické vrchnosti. Proto dostal termín pro přednášky pro náš ročník na sedm ráno. Dostavil se jen jednou. Postavil se před tabuli a pravil: „V noci nepřednáším. Kdo má zájem, nabízím náhradní termín zítra v pět odpoledne.“ Měl narváno.                 Němci tyto dobré mravy neznají a tak organizují na kongresech takzvané ranní semináře. Na ty se dostaví několik rozespalých účastníků (kupodivu je jich ale rok od roku víc), dostanou tam kávu a chlebíček od firmy, jejíž produkt je propagován. Někdy se dostaví i přednášející.                 Já jsem takové štěstí neměl. Když jsem byl ještě mladý a naivní a domníval jsem se, že musím skutečně vstřebat všechny vědomosti, které vstřebat můžu, přišel jsem jednou i na tento ranní seminář. Pak jsme hodinu čekali na… Čti dál »

Odchod jedné landesrätin aneb rakouský způsob jak se zbavit nepohodlné političky

Tak už nemáme naši štýrskou ministryni zdravotnictví. Ti, kdo četli můj blog, vědí, že za ní nijak nesmutním. Zasáhla rozhodujícím způsobem do mého života, zničila jedním škrtem pera něco, co jsem pomáhal budovat šestnáct let, aniž se byť jen jednou na to, co hodlá zničit, přišla podívat. Arogance jí byla vlastní (výroky jako „mne zákon nezajímá“) nejsou rozhodně dobrým vysvědčením pro někoho, kdo má být příkladem pro ostatní občany. Ty výroky jí ale neublížily, protože se nikdy neobjevily v médiích, o to se postaral její otec s velkým vlivem v rakouských sdělovacích prostředcích. Ty směly psát o štýrské zdravotní reformě jen pozitivně. Možná se usmějete a podotknete, že v Rakousku přece musí existovat něco jako svoboda tisku. V principu skutečně existuje. Můžete psát, o čem chcete. Otázka je jen, zda to někdo i uveřejní. Noviny i televize totiž dostávají státní dotace a tady nezávislost tisku končí. Kdo o peníze se státního rozpočtu nechce přijít, musí… Čti dál »

Ukrajina – hledání vlastní identity

                Vlastně jsme za komunistického režimu ani nevěděli, že nějací Ukrajinci jako svébytný národ existují. Vůbec jsme toho o někdejším ruském impériu hodně nevěděli a ani vědět neměli. Můj kamarád Milan byl šokovaný v kyjevském metru, kdy se mu na rusky vyslovenou otázku, jak se dostane na Kresčatik, dostalo opovržlivé odpovědi: „Fuj, ty durak ruskyj!“ To bylo poprvé, kdy jsem se nad Ukrajinou zamyslel. Dnes o ní přemýšlí celý svět.                 Jenže co je vlastně Ukrajina. Už sám název je podezřelý, Ukrajna znamení pohraničí, hraniční oblast. Jenže hranice mezi kým? Mezi Východem a Západem? Mezi katolickým a ortodoxním náboženstvím? Myslím, že je to mnohem prozaičtější. Byla to prostě hraniční oblast v boji velmocí, které si Ukrajinu mezi sebou dělily podle poměru vlastních sil. Byly to Polsko a Rusko, mezi nimiž byli Ukrajinci stále rozemleti. Mezi nejpočetnějšími národy západního a východního Slovanstva a mezi katolicismem a ortodoxií, kde hledali marně kompromis v takzvané řecko-katolické… Čti dál »

Komu vlastně patří Krym?

                Otázku, která se dnes a denně probírá v médiích, zodpověděl svého času skotský novinář a spisovatel Neal Ascherson lapidárně: „každému a nikomu.“                 Dnes se ptáme, zda má patřit Rusům, kteří na poloostrově tvoří národností většinu, Ukrajině, na kterou poloostrov pevninským spojením navazuje a politicky k ní stále ještě patří, nebo Tatarům, z jejichž jazyka pochází jméno poloostrova? Krym pochází zřejmě z tatarského slova Kerim, což znamená pevnost. Pohled na mapu vysvětlí, proč Tataři poloostrov tak nazvali. Všechny ruské pokusy o přejmenování poloostrova ( a že jich od roku 1783, odkdy Krym k Rusku patřil, nebylo málo) ztroskotaly.                 Jestliže si určitá země vydobude takovýto statut země všech a nikoho, je na malér zaděláno. Pokusím se v krátké historické studii zodpovědět otázku, proč tomu tak bylo a je.                 Už pohled na mapu signalizuje, že tento relativně malý poloostrov je zvláštní. S pevninou je spojen jen uzoučkou pozemní cestou zvanou Perekop, od pevniny na východě jej… Čti dál »

Putin a jeho olympiáda

Olympiáda v Soči skončila a všichni se nemůžou udržet, aby ji nechválili až do nebes. Přiznám se, že mne taky oslnila. Rusové zorganizovali představení, jaké zůstane v paměti. Prostě zase jednou se prezentoval „Velký národ“. Nemám podobné megalomanské projekty rád, člověk se vždycky ptá, zda se tolik peněz nemohlo použít nějak jinak a praktičtěji. (Na to se právě ptají brazilští demonstranti, kteří si dovolí V BRAZÍLII!!!) demonstrovat proti mistrovství světa v kopané. V Rusku se nedemonstrovalo, a když, tak ne proti Soči. Rusové mají jiné – mnohem palčivější – problémy. Jenže na ně je právě nechal jejich vládce Vladimír Vladimírovič Putin aspoň na chvíli zapomenout.                 Vyšlo mu doslova všechno. Jako by nad ním držel ruku pravoslavný Bůh. On totiž vychází s pravoslavnou církví tak dobře, jak se jen dá, a je jednou z opor jeho moci. Zda se modlí osobně, nebo tuto činnost deleguje na popy, je už jiná otázka, každopádně jsou nakonec oni kněží ochotni… Čti dál »

Padáme na hubu – malá sonda do stavu – nejen rakouského – lékařského stavu

                Co se v posledních dnech odehrává v naší (ale nejen v naší) ambulanci je prostě nezvládnutelné. Před ambulancí se řadí pacienti, částečně na lehátkách, doprovázeni personálem červeného kříže, který chce samozřejmě rychle odevzdat a odejít, což není možné, protože všechny místnosti jsou obsazené. Ještě víc stoupá nervozita u příbuzných těch stařečků, kteří přišli po svých (ti dovezení sanitkou mají právě z výše jmenovaného důvodu přednost a proto se ti opravdu chytří nebo zkušení nechají raději přivézt než by přišli sami). Jestliže člověk musí v sobotní službě (vedle 72 plně obsazených lůžek, z toho 5 intenzivních a z toho čtyři na umělém dýchání a konzilií na jiných odděleních) vyšetřit v ambulanci 38 lidí, není možné udržet patřičnou kvalitu. A člověk se marně ptá, nechápou to ti pacienti? Proč nejdou ke svému lékaři? Musí jim být přece jasné, že vystresovaný lékař, který neví, kam dřív skočit a který je vůbec nezná, je nemůže vyšetřit tak dobře jako jejich obvodní… Čti dál »

Okno

Povídka z roku 1988 Že je úrazové oddělení na osmém poschodí, si Bezděk všiml hned, když ho vyvezli nekonečnou šachtou monobloku z příjmového oddělení. To měl již za sebou zasádrování zlomené nohy a půlhodinové kázání chirurga, který ho ošetřoval a přitom nemohl přijít na jméno lidem, kteří se opijí a potom spadnou ze střechy stodoly. Což byl Bezděkův případ.                 „Když se už chcete zabít, tak neskákejte z výšky prvního poschodí, ale aspoň z pátého,“ řekl mu naštvaně na rozloučenou, celý bílý od sádry.                 Bezděkovi se ta slova vybavila, když ho vezli okolo velkých prosklených oken na chodbě osmého poschodí. Pronikalo jimi mnoho světla, které se lámalo do spektrálních složek a město ležící hluboko pod nohami pacienta hrálo spoustou nepřirozených barev. Snad ty barvy, vystřelující ze špičky kostelní věže do Bezděkových očí, způsobily v hlavě nemocného krátkou iluzi, že ho to okno zve, že mu nabízí slavný odchod a vyřešení všech problémů současných… Čti dál »

Syndrom bílého pláště

Dobrá, někteří jsou Turci, jiní zase Chorvati, u těch se prostě musí počítat s tím, že němčinu neovládají a že se s nimi člověk nedomluví. Mnoho našich pacientů je nedoslýchavých a hodně dementních, tady se to dá taky omluvit. Navíc mám český přízvuk, dobře. Pracuju na tom, aby nebyl příliš výrazný, ale zcela odbourat se mi ho už nepodaří. Navíc neovládám jihoštýrské nářečí – naschvál, zkuste se ho naučit! Ale někdo mi přesto přece rozumět musí! Tak jsem byl zase jednou úplně zoufalý a musel jsem už volat nahlas „Proč mi nikdo nerozumí?“, abych se aspoň trochu uklidnil. Přece nežiju mezi samými dementy hluchými a přistěhovalci z Balkánu! Je dost takových, kteří ani do jedné takové skupiny nezapadají, A přesto s nimi konverzace troskotá. Popíšu prostě zážitky z posledního pátku, abyste mému zoufalství porozuměli. V ambulanci se objevila stará dáma s hypoglykémií. Tedy s nízkou hladinou krevního cukru. Doprovázela ji dcera. Poměrně snadno jsem z přiložených papírů zjistil, že… Čti dál »

Ukrajina

    Já vím, že se k ukrajinským událostem snaží vyjadřovat už opravdu každý. Nechci své čtenáře nudit, jenže jsem ještě ani v jedné analýze nenašel názor, který by se kryl s mým. Proto se pokusím nabídnout tuto alternativu aspoň v tomto článku. Samozřejmě se nedostanu ke všem článkům k tomuto tématu a tak, pokud pro někoho opakuji  už známé myšlenky, omlouvám se.                 Obecně se revolta, jež zasáhla zemi s takovou vražednou intenzitou, popisuje jako boj mezi prozápadním ukrajinským západem a proruským východem. Na první pohled to tak opravdu vypadá, zejména při pohledu na to, kde se země proti prezidentu Jakukovičovi skutečně postavila (s výjimkou Zakarpatské (někdejší naší Podkarpatské – to záleží na úhlu, z kterého se na tu zemičku díváme) Ukrajiny povstal celý západ země, východ buď prezidenta hlasitě podporuje (jako například Krym) nebo aspoň mlčí. Ano, na Krymu žije skutečně 95 procent Rusů, je to dáno tím, že Stalin kdysi vystěhoval místní Tatary na východ… Čti dál »

Arcivévoda Jan (Johann)

Dnes bych ve své sérii článků o habsburské rodině rád představil postavu pro české čtenáře spíše neznámou, nicméně musím v jeho osobě vzdát hold mé nové domovině, čili Štýrsku. Zde platí tento Habsburk skoro za světce, a pokud budete znát třeba i jen toto jméno, protlučete se ve Štýrsku všude bez problémů. Ne nadarmo stojí jeho socha na Hlavním náměstí (Hauptplatze) v Grazu, hned vedle stojí hotel Arcivévoda Johann, štýrské zemské muzeum se po něm jmenuje Johanneum a ve městě samozřejmě najdete náměstí arcivévody Johanna, ulici arcivévody Johanna i alej arcivévody Johanna.  Dokonce když naše milovaná landesrätin pro zdravotnictví chtěla zavřít a poté prodat (pardon privatizovat) nemocnici v Enzenbachu u Grazu novému německému majiteli, zjistila s hrůzou, že to nejde. Pozemek, na němž ona nemocnice stojí, byl totiž věnován právě arcivévodou Janem k stavbě nemocnice, jež měla podle darovací listiny „navěky sloužit léčení nemocného obyvatelstva Štýrska“, což nový německý majitel v žádném případě neměl v úmyslu.  Takže… Čti dál »

Pan prezident začíná nudit

Pan prezident se snaží, aby zůstal v pozornosti médií. Novináře sice nesnáší, sebe na stránkách novin ale miluje. Sahá přitom do stále špinavějšího arzenálu svých urážek. Jestliže si klade řečnickou otázku, koho kromě idiotů a analfabetů vyjmenuje ministry, zarazí se za normálních okolností člověku dech. Jestliže označí předsedu nejsilnější opoziční strany za mrtvolu, do které se nekope, pokouší se tím opět posunout hranici nevkusu o kousek dál. Jenže stále stereotypní opakování začne jednou nudit. Na urážku Karla Schwanzerberga zareagoval ostatně jen předseda karlovarské organizace TOPky. Možná to považoval za svou povinnost, možná se taky chtěl aspoň jednou objevit v novinách – kdo ví. Knížeti to nestálo ani za komentář. Stereotyp urážek a bonmotů pana Zemana začíná být pomalu ošuntěný, nebudí téměř pozornost. Ovšem posouvá funkci prezidenta republiky do stále křivějšího světla. Měl jsem letos možnost sledovat silvestrovský program české televize. Jestliže je hlavním cílem humoristů prezident republiky (dokonce oba poslední prezidenti, když… Čti dál »

Srdeční záležitost

Dovolím si mým čtenářům nabídnout několik povídek, které jsem nedávno objevil mezi starými papíry, které z mého sklepa neodnesla povodeň minulého roku. Jsou staré už skoro třicet let a proto neodpovídají současnému stavu společnosti ani medicíny. Je to snad jen jakési melancholické retro, které ocení spíše ti, kdo si osmdesáté roky sami pamatují. Ty povídky – to je taková má mladistvá nerozvážnost – proto prosím mé čtenáře o přiměřený díl tolerance.   Srdeční záležitost (povídka z roku 1986)                 Světlo semaforu se změnilo a doktor Marek pustil spojku. Město mizelo za jeho zády a on z toho měl dobrý pocit, na který se těšil už od včerejšího večera. Od  výstupu s Hanou. Vždycky, když se se ženou takhle chytili, řešil to tímhle jediným způsobem. Sedl si do vozu a jel na chatu do hor. Se spoustou odborné literatury a cigaret. V klidu, který mu daly hory, pak prostudoval noc a duševní vyčerpání mu… Čti dál »

František Ferdinand d´Este – konzervativec nebo reformátor?

V roce 2014 si budeme připomínat stoleté jubileum od začátku největšího lidského vraždění v dějinách – první světové války, jež je moderními historiky považována jen za první etapu vraždění ještě většího – druhé světové války. Určitě se objeví mnoho článků i knih k tomuto tématu. Rozhodl jsem se navázat na svou sérii postav habsburského rodu a v tomto článku přiblížit postavu, jež je se začátkem první světové války bezprostředně dávána do souvislosti – Františka Ferdinanda d´Este, následníka rakouského trůnu, jehož zavraždění v Sarajevu bylo onou dlouho očekávanou záminkou k zahájení celosvětového konfliktu.                 V porovnání se svým bratrancem a předchůdcem ve funkci následníka rakousko-uherského trůnu korunním princem Rudolfem se jím historici a hlavně spisovatelé a filmaři zabývali nepoměrně méně. A to přesto, že jeho život skončil stejně tragicky jako život Rudolfův. Jenže jestliže život Františka Ferdinanda jen tragicky skončil, Rudolf tragicky žil. A to přitahuje historiky i umělce samozřejmě mnohem více.                 Ale i osud Františka… Čti dál »

Samostatnost pro Katalánsko?

Jedni se zdraví „Buenos días“, ti druzí „Bon dia.“ Je to důvod na rozchod? Ovšem mezi Čechy a Slováky byl rozdíl jen v jednom háčku, čili ještě menší. Že Katalánsko není Španělsko, vím už samozřejmě dlouho a dával jsem si vždycky pozor, abych v Barceloně nemluvil o Španělsku, protože bych mohl dopadnout, jako když bych Slováka v Bratislavě označil za Čecha. Podobnosti tu tedy jsou, dopadne to ale i stejně jako v roce 1993 s námi?                 V katalánském případě se od mateřské země chce oddělit ta sice menší část (tedy podobně jako to bylo se Slovenskem) ovšem hospodářsky nejsilnější část (teď to tedy nesouhlasí) Španělska. Katalánsko má sice jen 7 milionů obyvatel, žijících na pouhých 6,3% španělského území, přináší ale 30 procent hospodářského výkonu Španělska. Navíc se počet obyvatelstva země zvýšil za posledních 15 let o celý milion. Samozřejmě ne díky vysoké porodnosti, ale masivním přistěhovalectvím z ostatních zaostalejších provincií Španělska. Barcelona sama má jen… Čti dál »

Dvě tváře moderního Turecka

                Samozřejmě, že škarohlídi hned namítnou – existuje vůbec moderní Turecko? Obraz, který nabízejí přistěhovalci, kteří se usazují v Německu či v Rakousku nabízejí obraz společnosti spíše pozdně středověké se svými rituály, přepjatou religiozitou a domluvenými sňatky či vraždami na zachování cti rodiny.                 Myslím si, že právě tato skupina přistěhovalců poskytuje falešný obraz, i když se jedná o jednu z autentických tváří současného Turecka. Jsou to lidé většinou z východní Anatolie, z vesnických poměrů, s jejichž zvyky a nepoddajností vůči platným zákonům má problémy i turecká vláda. Ne nadarmo řekl jeden z tureckých představitelů. My nemáme s Islamisty žádné velké problémy, ti problémoví jsou všichni v Německu. Západní společnost se svou naprostou přeháněnou tolerancí a politic correctness je pro fanatiky živnou půdou, v níž se cítí jako ryba ve vodě, protože jim zde na rozdíl od jejich domoviny nehrozí skoro žádný nebo přinejmenším z jejich pohledu naprosto směšný trest.                 Turecko má ovšem i jinou tvář. Pokud navštívíte Izmir nebo… Čti dál »

Kampánie

To jméno pochází z latinského Campus, což znamená pole nebo rovina. Kdo na ten nápad přišel, by mne rozhodně zajímalo. Ta země je doslova pokryta horami v čele se slavným Vesuvem, jediný kousek rovné země je na pobřeží mezi Salernem a Paestem. Možná i to ovšem Italům k tomuto euforickému pojmenování země stačilo, protože pádskou nížinu tehdy možná ještě neznali. Každopádně to byla země, o niž se stále mnozí snažili a o niž se téměř bez přestání bojovalo. Původní obyvatelstvo kmene Osků se poddalo Etruskům, kteří zde zakládali své obchodní stanice. Pak se zde začali na pobřeží usazovat Řekové, kteří založili napřed Kúmy, Paestum, Veliu  a pak i Neapol. Nakonec si  vjeli s Etrusky do vlasů a první velký zápas o nadvládu nad  Kampánií se zdánlivě rozhodl v roce 474 v námořní bitvě u Kúm. Jenže válka není nikdy dobrá věc. I vítězové se v ní oslabili a navíc ztratili v Etruscích možné spojence proti divokým Samnitům, obývajícím… Čti dál »

Ať zemře král, obsah knihy

Itálie 1249. Nenávist mezi císařem Fridrichem II. a papežem Inocencem IV. dosáhla nového vrcholu. Císař musí zemřít! Papež tak rozhodl a pověřil svého nejlepšího atentátníka úkolem nenáviděného  panovníka odstranit. Římský patricij Oddo Colonna, Fridrichův spojenec, posílá obratem svého důvěrného služebníka do císařské rezidence ve Foggii, aby císaře varoval. A teď tu tedy stojí, Alessandro Bardone, někdejší osobní strážce kontantinopolského císaře i nikajské císařovny, v dešti, před zavřenými branami paláce, a dožaduje se audience. Konečně jej císařské stráže vpustí a kancléř Walter z Ocre vede Alessandra k císaři. Na toho ale Alessandrovo varování neudělá žádný dojem. Papež se jej přece pokouší sprovodit ze světa už dlouhou dobu a stále neúspěšně! Skutečně se takový úmysl zdá být odsouzen předem k neúspěchu. Císařova osobní arabská garda provází panovníka na každém kroku, velitel jeho tajné služby Nicefor má přehled o každém hnutí palácového služebnictva a císařovo hlavní město Foggia má pouze dvě brány, jež… Čti dál »

Ať zemře král

Doufám, že touto zprávou potěším mé čtenáře. Po třech letech se znovu objeví na trhu moje nová kniha. Bude to 3.prosince tohoto roku, aspoň podle mých informací by měla v tento den opustit sklady a nastoupit svou cestu ke knihkupcům a čtenářům. Doufám, že jich bude dost a že jim dokážu připravit příjemný zážitek. Kniha se jmenuje „Ať zemře král!“ a odehrává se v Itálii v polovině třináctého století. Já vím, že část českých čtenářů má problém s tématy, jež se netýkají české kotliny, přesto prosím nezavrhovat mou knihu hned na tomto řádku. Rád bych vysvětlil, co mne k zpracování tohoto tématu pohnulo a oč zde vlastně jde (aniž bych chtěl samozřejmě prozradit zápletku knihy). Je to pro mě vlastně nová zkušenost, psát o vlastní knize na blogu, ten jsem totiž založil krátce potom, co se objevila na trhu má poslední knížka „Cti otce svého ale miluj ženu svou“ a to už jsou celé tři… Čti dál »

Capri

Tentokrát mě varovali známí a kamarádi. Prý na Capri opravdu není oč stát. Tisíce lidí v úzkých uličkách, kde se člověk jen s obtížemi procpe, pár luxusních obchodů a hotelů a hlavně vysoké ceny. Zvažovali jsme tedy opravdu, zda si to máme spáchat nebo ne. Jenže proti všem těmto argumentům stále na mne jako historika působil svůdně fakt, že se tam někde nachází vila, z níž kdysi dávno císař Tiberius vládl celému tehdejšímu známému světu. Historikova duše se bouřila při pomyšlení, že jsem tak blízko a že bych se na to nepodíval. Zvažovali jsme, že je přece jen polovina září a tak už snad ten hlavní proud turistů ochabl a dalo by se to snad přežít. Nakonec jsme se tedy rozhodli, že tam přece jen pojedeme – a nelitovali jsme. Na Capri se musí lodí – je to přece jen ostrov. Dá se sem jet prakticky odevšad, z Neapole, ze Salerna, Amalfi či Positana,… Čti dál »

Na horách s Vladimírem

Došel jsem k názoru, že můj přítel Vladimír je mimozemšťan. Přišel jsem na to po třicetileté známosti, naše přátelství má své kořeny v době základní vojenské služby. Zatím úspěšně své mimořádné schopnosti tajil, mlžil. Na Breithornu ve Švýcarsku dokonce zahrál oběhový kolaps při výstupu na vrchol, aby mne přesvědčil, že má i lidské slabosti. Nemá. Abych svou hypotézu mimozemského původu mého přítele doložil, krátký výčet jeho aktivit posledního víkendu. Předešlu, že Vladimír je sice v porovnání se mnou mladík (je o pět měsíců a deset dní mladší) ale přece jen ročník 59 a mimo jiné už i dědeček. Ale popořádku: V pátek seděl a zpíval s našimi společnými přáteli do čtyř do rána (já jsem to vzdal v jednu). Ráno v sedm vstal, všechny probudil (tedy zdaleka ne všechny, část byla neprobuditelná), poté nás naložil do auta a odvezl do Zakopaného. Odtud jsme vyrazili na horskou túru na Giewont, bratru tři hodiny na vrchol a dvě a… Čti dál »

Hrátky pana Zemana

Jak to, že ještě nevyjeli? Co tam dělají? Asi zase chrápou. Země je neovladatelná, vítězná politická strana se štěpí, v parlamentu sedí dokonce už i přemoudřelý Japonec a oni se tam v tom svém Blaníku povalují, a nic nedělají. Mí přátelé na srazu ve Vysokých Tatrách si mysleli, že volby nedopadly vlastně až tak špatně. Čímž mínili, že nevyhrála levice. Menšinová vláda sociální demokracie s tichou (a stále hlučnější) podporou komunistů byla totiž zlým snem nejen jejich ale i mým. Můj názor byl jiný než jejich. Volby nevyhrál vlastně nikdo, jediný, kdo se mohl těšit, je prezident Zeman. Sociální demokracie si mohla lízat rány po vítězství – nevítězství, Babiš byl šokován svým úspěchem a konsternován představou, že se bude muset podílet na vládě, které nerozumí. Komunisté se drží na svých pozicích a chtějí být jazýčkem na vahách, ODS se zhroutila, TOPka jakžtakž přežila, KDU-ČSL to zvládla, ovšem mezi ní a sociální demokracií leží… Čti dál »

České volby 2013

Samozřejmě vím, že do toho nemám co mluvit. Žiji v cizině, pokud se mne výsledky nadcházejících voleb dotknou, pak jen nepřímo. Neohrozí moji životní úroveň, nezmění mé daňové zatížení (které je mimochodem v Rakousku obrovské a větší než v Česku), nemusím se bát zákonů, který tento nově zvolený parlament přijme. (Všichni zřejmě známe onen výrok, že „Žádný občan si není jist majetkem, svobodou ani životem, dokud zasedá zákonodárný sbor.“) Přesto mi není a nemůže být jedno, jak to o víkendu dopadne. Člověk zůstává se svou někdejší domovinou svázán citově, emocionálně a samozřejmě i lidsky – žijí tam mí rodiče a spousta mých přátel a já jim samozřejmě držím palce, aby se měli lépe nebo aspoň aby se neměli hůře. Mne se to osobně týká jen do té míry, že mě vůbec netěší, když musím vysvětlovat charakter českého voliče volícího tak jako v posledních volbách prezidentských. Těžko se mi vysvětlovalo, že Češi si sice zvolili… Čti dál »

Neapol

Zřejmě každý zná pořekadlo, že „Neapol vidět a zemřít“. Protože ho známe taky a abychom nezemřeli ještě než Neapol uvidíme, rozhodli jsme se jet tam vlakem. Naši Lancii jsme nechali pěkně zaparkovanou u hotelu, na recepci si vyžádali jízdní řád vlaků mezi Salernem a Neapolí a poprvé jsem pochopil, že to možná nebude až tak úplně snadné. Což o to, vlaky jezdí mezi těmito dvěma městy každou hodinu, jízdenka stojí něco málo přes 4 Eura, čili na první pohled vypadá všechno bezproblémově. Na druhý vás ovšem zarazí, že u většiny vlaků je uveden příplatek – mezi 5 a 19 Eury. Do takového bychom tedy neměli lézt, protože si dovedu přestavit, že za přikoupení příplatku ve vlaku může být připočten ještě nějaký další obnos za kupování ve vlaku, za neoprávněné nastoupení atd. atd. A vymluvte to průvodčímu mou italštinou. Problémy jsou ovšem na to, aby se řešily. Zaškrtl jsem si vlaky,… Čti dál »

Pobřeží Amalfi

Německý cestovní průvodce výslovně varuje před tím, aby tu člověk používal vlastní dopravní prostředek. Doslova píše, že použití vlastního vozidla může být kontraproduktivní.  Může mít pravdu. Pobřežní cestu spojující přístav Salerno s městy Amalfi , Positano a Sorent postavili díky Nobelovu dynamitu až v devatenáctém století, do té doby bylo spojení mezi těmito městy jen po moří a za špatného počasí žádné. V podstatě je ta cesta myšlena pro dvě proti sobě jedoucí vozidla a tato by se měla (mimo obce, v nich je to trochu těsnější) minout. Samozřejmě se v čase stavby oné cesty nepočítalo s autobusy, které teď ovšem, plně naložené po zážitcích hladovými turisty, křižují tuto magistrálu v obou směrech. Přesto by to stále nebylo až tak špatné, kdyby ta cesta nebyla s výjimkou nejstrmějších zákrut po celé své délce proparkovaná. Italové stavějí svá auta sice až úplně ke skále, s pravými koly v příkopu (jak se dostanou ven, je a už pro mne i zůstane záhadou)… Čti dál »

Skalka

Máme nejnověji za domem skalku. Vlastně jsem si ji vždycky přál mít, i když jsem o tom nevěděl. Jak už jsem psal, miluji svou zahrádku, teď ji miluji ještě víc, protože právě ta skalka byla oním kořením, jež ji dovedla k dokonalosti. Na to, abych ji ovšem postavil, jsem potřeboval rakouské úřady, jinak by mne vlastně ani nenapadlo, že jsem po něčem takovém vždy už od mého útlého mládí toužil. Jsou věci, jež uchováváte v hlubokém podvědomí a nevíte o nich. Až přijde onen blesk osvícení. V mém případě to nebyl blesk ale povodeň. Sedmého května tohoto roku nás podruhé vyplavilo. Po nočním strašném lijavci se 100 milimetry srážek na metr čtvereční během dvou hodin se na nás přihnala povodňová vlna. Připomenu ještě, že když jsem pozemek na stavbu domu kupoval, nechal jsem si ukázat na obecním úřadě mapu stoleté vody. K mému uspokojení jsem zjistil, že na místě, kde chci stavit, povodeň ještě… Čti dál »

Politické zemětřesení ve Štýrsku

Takže máme po volbách. Dopadlo to v podstatě tak, jak se dalo čekat. Vlastně bych měl mít škodolibou radost, protože se – zase jednou – potvrdily mé předpovědi a ukázalo se, že se nejednalo o můj vrozený pesimismus, jak mi předhazuje má žena, ale jen o realistický odhad situace. Stejně tak, jako když jsem kdysi v létě roku 1991 předpověděl v městské radě v Popradu rozpad československé federace na 1. leden 1993.  Ostatně – jak víme – optimista se od pesimisty odlišuje jen nedostatkem informací. Vládnoucí koalice sociálních demokratů a lidovců ztratila v celém Rakousku, nikde ale ne tak hodně jako ve Štýrsku. Zatímco v Rakousku udrželi červení nebo černí v jednotlivých zemích těsnou většinu, Štýrsko zmodralo – zde vyhráli svobodní se svým lídrem Heinzem-Christianem Strachem. Jak už jsem psal, jeho dědeček se opravdu jmenoval Strach a pocházel z Liberce, Hanz Christian se sice poněmčil a píše se Strache, přesto zůstává věrný heslu,  že nomen est omen.  Ve… Čti dál »

Zeman a Putin – malé srovnání

Tak jsem si zase pár dní pobyl v Čechách a dospěl jsem k názoru, že naše rakouské problémy se s těmi českými přece jen nedají tak úplně srovnávat. Srovnání kulhá nejen proto, že v Česku je subjektů, ucházejících se o vstup do parlamentu ještě víc a pokud všechno špatně dopadne – a víme, že pán Bůh žertuje rád a podobné výsledky jej vždy dokážou pobavit, mohlo by se do české poslanecké sněmovny dostat až devět subjektů. Ale i kdyby to dopadlo dobře a bylo jich jen sedm, nebude vládnutí v Čechách a na Moravě ničím, co by měl člověk novému předsedovi vlády závidět. Zejména dokud sedí na hradě neřízená střela jménem Miloš Zeman. Která chce vládnout sama. Kdyby onoho hradního pána nebylo, bylo by to o hodně jednodušší. V podstatě by si předseda sociálních demokratů Sobotka po volebním vítězství, o němž nikdo nepochybuje, mohl jen popřemýšlet, zda chce jít do vlády s TOP 9 a vytvořit koalici… Čti dál »

Volby v Rakousku

Nejen český a německý ale i rakouský volič má privilegium přistoupit tohoto roku k volebním urnám a určit tak na další čtyři roky svou budoucnost. Ne přesněji řečeno, je mu tato možnost sugerována. Jestli si totiž naivní český občan myslí, že v zaběhané demokracii rakouského typu si volič láme hlavu, kterému ze skvělých a ještě lepších kandidátů by měl dát svůj hlas, můžu ho z této představy vyvést. Jediný hmatatelný rozdíl je v osobě prezidenta. Heinz Fischer je opravdu slušný člověk, tak slušný, že o něm ani nekolují vtipy a humoristi s ním mají hodně těžkou úlohu – nenabízí jim žádné téma. To Klestil se svými aférami se ženami či Waldheim se svou minulostí z druhé světové války byli jiní borci. Fischer je tak nenápadný, že by člověk Čechům Zemana skoro záviděl. Ti se aspoň zasmějí, i když je ten smích občas hořký. Rakouský volič má ovšem jinak stejné nebo aspoň podobné dilema jako český –… Čti dál »

Bude se v Sýrii válčit?

Otázka samozřejmě není na místě, válčí se tam už dva roky. Jenže teď se skutečně zdá, jako by se tahle země, jež v podstatě nikdy nikoho nezajímala (protože nemá ropu) mohla stát rozbuškou k velkému konfliktu na předním východě. Pomiňme záminku, která se pro harašení zbraněmi vždycky najde. Že by právě Assad vydal sebevražedný rozkaz k použití chemických zbraní, musí připadat padlé na hlavu každému, kdo má zdravý rozum. Teď jsem sice nechtíc téměř citoval Vladimíra Putina, jenže i diktátor v Kremlu má právo na normální rozumný projev. Jenže Amerika chce válčit. Očividně se už zase ve skladech nashromáždily rakety Tomahawk v nadměrné míře, je třeba je vyprázdnit a jen tak střílet do vzduchu, jako to dělá Severní Korea se na velmoc jako Amerika nesluší. Je třeba ukázat celému světu svou sílu  a nahnat strach. Ze tejného důvodu rozbombardovali v roce 1999 Srbsko, teď se tedy chystají na stejnou akci v Sýrii. Je zajímavé, že každý americký… Čti dál »

Nadýmání

Je to určitě nepříjemná věc. Zajímavé ovšem je, že nejvíc postihuje malé děti a pak naše stařečky. Věk mezitím si s nadýmáním zas až takové problémy nedělá – pokud nahromaděné plyny má kde vypustit. Ovšem pamatuji si, jak jsem jakožto dítě trpěl a stavěl se na hlavu, abych se nafouknutého břicha nějak zbavil. Nemůže to souviset s nedostatkem pohybu, protože ten sice postihuje naši stařeckou generaci, určitě ne ale děti. Ve složení stravy to asi taky nebude.  Možná je to v psychice, v té si mají postižení asi nejblíž. Paní Kaufmann jsem potkal spíše náhodou při gastroskopii.  Vlastně jsem tam ani neměl být, jen jsem zaskakoval. Položil jsem pacientce obligátní otázku, proč se u ní gastroskopie dělá a ona odpověděla, že je to kvůli nadýmání. Pak jsem si prohlédl její podklady a do očí mne přímo udeřilo její EKG. „Poslouchejte, neměla jste někdy problémy se srdcem?“ zeptal jsem se tváří v tvář skutečně výrazným chorobným… Čti dál »

Kdy zase na dovolenou do Egypta?

Je tomu něco málo přes tři roky, když jsem se chystal na dovolenou do Egypta. Samozřejmě že v mém případě to bylo trochu komplikované, protože jsem chtěl vidět Káhiru s egyptologickým muzeem, pak samozřejmě Karnak, Luxor a Abu Simbel, zatímco moje žena se chtěla hlavně koupat. Hledání kompromisu nebylo snadné, ale protože jsme Evropané, vychovaní v demokracii a zvyklí na hledání společných ploch i když jsou mizivě malé, podařilo se mi nakonec slepit dohromady program na 14 dní s návštěvou všech oněch míst a ještě zbyl skoro týden na koupání v Rudém moři. Žena nakonec ale jet nechtěla. Že ona by raději do Itálie a že do Egypta můžeme někdy jindy. Namítl jsem, že právě do té Itálie můžeme kdykoliv jindy, zatímco u Egypta to není vůbec tak jisté. Dokud je tam Mubarak, řekl jsem jí tehdy, ničeho se tam nebojím. Až tam nebude a to je jen otázkou času, pak se tam už nepodíváme…. Čti dál »

Psychiatrie

                Zkuste se bavit denně se šedesáti lidmi, kterým přeskakuje v hlavě a zůstat přitom normální. To vyžaduje velkou disciplínu a odstup. Ne každému psychiatrovi se to podaří, ono to taky není legrace léčit chorobu, kterou nevidíte. Gastroenterolog najde při gastroskopii vřed, múže si do něj kleštičkami dokonce i kousnout a potom naordinuje léky. Kardiolog vidí svůj oblíbený infarkt aspoň nepřímo na EKG a potom se raduje, když se ucpaná céva potvrdí při vyšetření srdečním katetrem. Kožní lékař vidí chorobu svého pacienta dokonce přímo před sebou, sice stejně neví, co to je, ale aspoň může posoudit, zda jeho mastička pomohla. Ale chudák psychiatr nevidí nic – zato si toho o to víc vyslechne. V době, kdy jsem studoval medicínu, byla nabídka léčby psychických poruch ještě poměrně hodně omezená a hlavně nikdo nevěděl, proč a jak ty léky vlastně působí. O nějakých neurotransmiterech měla ponětí jen malá skupina vědců a ty stejně nikdo… Čti dál »

Průjmová onemocnění

Nejsou v žádném případě populární a nikdo je neléčí rád. Většinou skončí nešťastníci s vodnatými stolicemi na samotce a minimálně dva dny k nim přicházejí lékaři, sestry i uklízečky v ochranném oděvu s maskou na tváři, aby si oni pacienti připadali jako naprostí vyděděnci ze společnosti. Pokud ještě k tomu zvracejí, odstup nenakažené společnosti k nim se dále zvětšuje. Vzpomněl jsem si na příběh z období hluboké totality, kdy byla jednotka vojáků z České Lípy poslána na vynikající výsledky za odměnu na rekreaci do Astracháně. Chlapci zřejmě nesnesli dobře tamější klima, možná nedali pozor na to, co jedí či pijí (kdyby pili jen vodku jako domorodci, nebylo  by se jim to určitě stalo). Místo toho se už před odletem domů dostavily nemalé potíže. Už nalodění do letadla nebylo snadné, poté vojáci pohnojili celé území Ukrajiny, Slovenska a České republiky. Protože ve vojenském speciálu, očividně na takovou kalamitní situaci nepřipraveném, došel toaletní papír, použili nejprve všechny noviny, sešity na poznámky… Čti dál »

Bitva na řece Halys

Upozornění pro čtenáře – tato povídka je stará asi třicet let a objevil jsem ji přednedávnem při listování mými starými texty. Možná přece pobaví, prosím, abyste jí odpustili její mladistvou nezralost.     Motto: … válku vedli přibližně se stejným štěstím, v šestém roce se při jedné srážce stalo, že uprostřed boje se náhle den změnil v noc. Tuto změnu předpověděl Iónům Thales Milétský a stanovil ji právě na ten rok, ve kterém se tato změna i skutečně stala. Když Lýdové a Médové uviděli, že nastala noc místo dne, přestali bojovat a obě strany raději rychle uzavřely mír. Hérodotos – Dějiny, I.Kniha Bitva se odehrála 28.března roku 585 př.n.l. Onoho dne leželi dva muži na slunné stráni, hleděli do údolí, kde se někde za kopečny vinul proud řeky Halys, opalovali svá svalnatá těla na jarním sluníčku a trávili tučný oběd. Ačkoliv by se z jejich poetického rozpoložení dalo očekávat, že si vyšli jen… Čti dál »

Opravy dálnic

Nevím, jestli je to jen můj dojem, ale mám pocit, že začínají (nabo zažívají svůj vrchol protože o začínání nemůže být řeč, otravují nám život celý rok) vždy se začátkem dovolených. Škola skončí, rodiče naloží školáky do aut a vyrazí za odpočinkem k moři nebo do hor. A tehdy se jim do cesty postaví oranžové kužely, svádějící dopravu na dálnici do jednoho pruhu a z dopravních značek se na ně šklebí chlap s lopatičkou a hromádkou hlíny. Copak cestáři nejezdí na dovolené? Nebylo by možné, kdyby nasadili k opravám někdy v březnu nebo dubnu, když roztaje sníh a povrch cest vyschne, do konce června by to zvládli (samozřejmě by museli správně odhadnout délku úseku, který by si troufali v daném časovém úseku opravit), pak si dali na dva měsíce volno a v září se zase dali do práce? Možná by to možné bylo, ale naprosto to neodpovídá skutečnému životu. Možná cestáři milují vedro potencované roztopeným asfaltem, nebo… Čti dál »

Priapismus

                Je  to určitě hodně nepříjemná věc. Trvalá bolestivá erekce, při níž hrozí, že v se v penisu vytvoří trombóza, což může vést k nekróze a ztrátě tohoto tak vysoce ceněného a hlavně proklatě citlivého orgánu. Právě toto onemocnění bylo vždy zlým snem našeho pana oberarzta Feyerla. Neptejte se mne proč, na podobné otázky neodpovídá, ale má panickou hrůzu z viagry a kdo by mu ji podal, riskoval by zřejmě svůj život. A jak už boží žerty většinou bývají, musela se stát následující příhoda právě jemu. Na naše oddělení se dostal poněkud exotický pacient. Dostal se k nám nepřímo, o to víc nám ale  dal zabrat. Jednalo se o továrníka ze státu Trinidad a Tobago, vyrábějícího kanálové poklopy. Nevěřil bych, že se s tímto artiklem dají vydělat milióny, ale dají se. Panu továrníkovi se dařilo tak dobře, že se vykrmil na nějakých 180 kilo. Byl původem Němec a tak se rozhodl vyjet si na výlet do… Čti dál »

Poslední pomazání

Poslední pomazání je důležitým rituálem pro každého křesťana katolického vyznání, který se chce dostat do nebe aniž by na této cestě musel příliš zdůvodňovat své skutky na tomto světě. Proto kroužil po naší nemocnici denně tichoučký a nenápadný pan farář Fussi a dával pozor, zda se ať už vůlí osudu nebo naší neschopností nestával z některého našeho jeho člověk. V obci Schöder měl pan doktor Kellner vitálního devadesátiletého pacienta. Nikdy nebyl nemocný a k lékaři chodil spíše jen ze společenské povinnosti, protože jej jeho žena přesvědčila, že se to na devadesátiletého chlapa sluší a že by si jeho nepřítomnost v ordinaci mohl pan doktor vysvětlovat jako ignoraci a urážku. Doktoru Kellnerovi nedělal starosti pacientův zdravotní stav, jako spíše skutečnost, že se na pravidelné kontroly krevního tlaku (na nějž kategoricky odmítal brát léky, protože ty by mu mohly uškodit) přijížděl autem. Vzhledem ke skutečnosti, že hodně špatně slyšel a ještě hůře viděl, byla ta skutečnost… Čti dál »

Kdo vlastně vládne v České republice?

Odstřel premiéra Nečase za sebou táhne vlny. Zřejmě takové, s jakými iniciátoři jeho pádu vůbec nepočítali. Možná ani počítat nemohli, situace je totiž zcela nová, v české demokracii nevyzkoušená a tedy nevypočitatelná. Že se prezident Zeman pokusí převzít moc do svých rukou, je v parlamentní demokracii překvapením. V České republice ale ani v Československé první republice se to nikdy nestalo a vlastně to ani nebylo možné. Prezidenti byli od Masaryka až po Klause voleni parlamentem, byli mu tedy poplatní a měli vlastně jen reprezentativní funkce. Skutečné boje o moc a o „rozdělení koryt“ se odehrávaly od roku 1918 vždy ve snemovně a hrad mohl jen přihlížet a eventuálně komentovat. Tak to dělával Tomáš Garrique Masaryk, tak to dělal i Václav Havel. Zeman je první prezident zvolený přímo lidem a snaží se tak vytvořit novou legitimitu svého mocenského postavení. Zřejmě je to nechtěný efekt změny ústavy. Při poslední volbě Václava Klause (ale v menším i při druhé… Čti dál »

Srovnání dvou českých státností

Česká republika 1993 – 2003 a Československá republika 1918 – 1939 Jestli jsem dobře počítal, tak zhruba před měsícem, právě 19. května tohoto roku překonala samostatná Česká republika délkou své existence někdejší 1. Československou republiku (1.leden 1993 – 19. květen 2013 proti 28.říjen 1918 – 15.březen 1939). Dá se tedy už hovořit o jedné epoše a snad je tedy dovoleno i hodnotit a porovnávat. Pro mne je šokující poznatek, jak rychle ten čas utekl a jen zpětně člověk vidí, co všechno se za tu dobu, jež představuje zhruba jednu generaci, změnilo. Zatímco na onu první republiku byli lidé hrdí, vzpomínali na ni jako na jakousi „Zlatou dobu“ mezi katastrofami (pamatuji si na moji babičku, ale i na jiné pamětníky, kteří na toto období dějin nedali dopustit), o současné České republice takhle mluvit asi nebudou. Otázka je proč. Tento článek nemá ambice být kompletní nebo aspoň podrobnou věcnou analýzou, spíše se… Čti dál »

Konečně obrození?

Vlastně jsem se právě chystal sednout k počítači a začít psát článek, jímž jsem chtěl porovnávat současnou českou republiku s takzvanou „první republikou“ mezi roky 1918 a 1939. Pokud jsem správně počítal – omyl o několik dní nevylučuji – bylo to právě 18 května tohoto roku, kdy samostatná Česká republika překonala v době trvání onu republiku první (28.října 1918 až 15.března 1939 – proti 1.1.1993 až 18.5.2013). Jenže jsem si pustil zprávy a přede mnou byly – v rakouské státní televizi – Hradčany. Nechal jsem tedy počítač počítačem a zesílil zvuk televizoru. V Praze se něco děje, říkal komentátor a já si vydechl „konečně!“ Pak se hodně hovořilo o tom, že vlastně nikdo neví, co se děje a já jsem pochopil, že jsem na tom stejně. Čím víc informací jsem měl, tím víc jsem začínal pochybovat, že se jedná skutečně o onen velký úder proti korupci v České republice, o pokus vyčistit onen Augiášův chlív,… Čti dál »

Poslušný pacient

Vlastně se tento výraz nesmí ani používat. Jde o slůvko compliance, jež znamená skutečně povolnost či ochotnu plnit příkazy. Místo toho máme používat politicky korektní slovo (tahle korektnost mi už dost leze na nervy, protože se v Rakousku  v poslední době musí  každé slovo  používat i v ženské podobě, což občas působí hodně komicky) adherence, čili věrnost. Samozřejmě je to nesmyslná debata, protože něco takového jako poslušný pacient v podstatě neexistuje nebo je jen naprostou světlou výjimkou z pravidla. Tento spor se tedy odehrává výhradně na akademické úrovni. Pacient zpravidla buď nerozumí, co mu lékař doporučil nebo to považuje za blbost a dělál dál to, nač byl zvyklý. A pokud i má vůli něco změnit, pak následuje raději rady léčitelů a šarlatánů než lékaře. Možná je to i tím, že lékaři v značné míře už rezignovali nebo si na pacienty nevezmou dost času, aby Jim něco vysvětlili. A zasypou je hromadou léků, jež by potřebovaly opravdu “kachní”… Čti dál »

Otorhinolaryngologie

Pod tímto tajuplným a jazyk lámajícím názvem se skrývá krční, nosní a ušní lékařství, tedy obor zabývající se částmi těla, které jinak nikoho nezajímají. Pracují tam obvykle lékaři, kteří chtěli či chtějí být chirurgy, nemají ale dost ostré lokty k tomu, aby se prorvali k operačnímu stolu a sázeli pacientům nové kyčle, či z nich vybírali žlučníky a žaludky. Krční, nosní a ušní je malý obor a chirurg, jenž netouží po slávě, se v něm dostatečně vyřádí, ať už při vybírání mandlí, či korekturách nosní přepážky. V oboru tedy pracují někdy poněkud obskurní typy (toho není ušetřen v principu ale žádný medicínský obor). Měli jsme na fakultě asistenta Tesaříka. Znám byl tím, že chodil zásadně bez ponožek a zastával teorii, že pokud bude v noční službě probuzen a poté promluví, už znova neusne. Když tedy v noci dorazil k pacientovi, ukázal jen rukama složenýma v podobě otevřené škeble, že má otevřít ústa. Pak nahlédl dovnitř, vytáhl rybí kost nebo v případě… Čti dál »

Kompetence – člověk nebo počítač

Když vám dům zaplaví voda, není to nic příjemného. Stalo se nám to během čtyř let už podruhé, tentokrát – aby to bylo napínavější –  v noci a vody přišlo ještě mnohem víc než v roce 2009. Naštěstí se mi podařilo ještě včas položit okolo sklepních oken pytle s pískem a když tyto zdaleka nestačily, (vody okolo domu bylo až nad kolena) podařilo se mi přesvědčit požárníky, by přišli k nám, postavili bariéru za domem a začali vodu a bahno z našeho sklepa odčerpávat. Díky tomu dosáhlo to svinstvo jen 70 cm a natropilo škody ve výšce „jen“ několika tisíc euro. Poté, co jsme ze sklepa vynesli všechno bahno, umyli podlahy a stěny, vynesli zničenou pračku, chladničku a mrazničku, všechen zničený nábytek atd. atd. přizvali jsme naši pojišťovnu, aby se na všechno podívala a zhodnotila výšku utrpěné škody. Nebyla malá, hlavně ale psychická, čili těžko penězi vyčíslitelná. Práve minulého roku… Čti dál »

Oslavy

Patří prostě k životu. Oslavy narozenin se sice konají na pracovišti už jen zřídka, protože si každý z finančních důvodů chrání své soukromí, ale jsou ještě stále příležitosti, kdy se slaví otvírání nových zařízení, oddělení, či se slaví, že se nějaké takové oddělení (či jeho primář) dožilo padesáti, šedesáti či sta let. V takovém případě se v nemocnici zastaví život, ze všech stran se sjíždějí prominenti, kteří chtějí být vidět, zejména pak takoví, kteří by dané oddělení nejraději zavřeli a řadu let o to i usilují. Teď se ale usmívají s ostatními, třesou si rukama a někteří si vynutí i přednesení zdravice. Přitom chválí do nebes kvality primáře, jehož nenávidí a nejraději by jej viděli v důchodu nebo pod zemí, úroveň oddělení, které se pokusili už třikrát zrušit a sklidí poté ukázněný potlesk publika. Problém je, že se právě kvůli nim musí zastavit onen život v nemocnici. V Brucku otevírali nové zařízení na vyšetřování koronaroangiografií, tedy srdečním katetrem…. Čti dál »

Brescia

Co tam chcete dělat? Tak se mne ptali italští přátelé, když jsem projevil svůj úmysl navštívit toto severoitalské město. Vždyť tam nic není! Průmyslové, chaoticky rostoucí město na úpatí Alp, turisticky absolutně nezajímavé, tak změl jejich posudek. Nenechal jsem se zviklat, můj průvodce sliboval uprostřed brescijského chaosu krásné městské centrum. Kromě toho varoval, aby se člověk připravil na nezměrné množství školních exkursí. Jestliže tam jezdí tolik italských školáků, musí tam něco být, trval jsem na logice uvažování. A měl jsem pravdu. Těch školních výprav tam bylo nepočítaně. Hlučné italské děti s ještě hlučnějšími učiteli, snažícími se nezvedenému dorostu přiblížit slavnou historii jejich národa. Učitele jsem chápal. Jestliže se chtěli ve svých třídách prosadit a něco svým svěřencům sdělit, museli vyvinout hlas o intenzitě 80 – 100 decibelů. A oni chtěli. Kde jinde, než v Brescii se totiž dá sledovat celý historický vývoj Itálie – nejen té severní. Nikde jsem zatím nezažil město,… Čti dál »

Bergamo

Především se to člověk musí naučit správně vyslovovat. Moje Bergámo Italy očividně znervozňovalo. Když mne popáté upozornili, že se důraz nachází na první slabice a správě se to tedy vyslovuje Bérgamo, začínali být jinak vždy velmi tolerantní a usměvaví hostitelé nervózní a podráždění. Nevím tedy, zda jsem oním špatným přízvukem neříkal něco neslušného. Neodvážil jsem se na to zeptat, dával jsem si ale poté pozor, abych zdůrazňoval onu první slabiku. Všichni mi chválili rozhodnutí jet se do města podívat. Má pověst města krásného a hodlá se ucházet o titul hlavního kulturního města Evropy v roce 2019. Očekávání byla tomu odpovídající, tedy vysoká. Jenže do hry vstoupil střevní virus. Nejdřív jsem si myslel, že to byl oběd v Miláně, jenž moje střeva odmítla přijmout. Už po cestě z Milána jsem musel hledat nouzově toaletu a to byla voda na mlýn mé ženy, která mi vyčetla všechny ony mořské příšery, jež jsem požil jako předkrm,… Čti dál »

Bostonský atentát – fikce a realita

Ta fotka se mnou opravdu pohnula. Před americkým velvyslanectvím ve Vídni demonstrovaly desítky v Rakousku žijících Čečenců. Demonstrovali za propuštění Džochara Canajeva, který je podle nich nevinný a hrdina. Odhlédnouc od samotné protimluvy této argumentace (buď je Džochar bojovník džihádu a v jejích očich hrdina, ale pak není nevinný, nebo atentát v Bostonu nespáchal a pak je nevinný, ale žádný hrdina), je samotný fakt takové demonstrace pro mne těžko stravitelný. Nechat vybuchnout bomby v prostoru cílové linie maratonského běhu, kde chodí především děti přivítat a obejmout tatínky a maminky, které jsou dost bláznivé na to, aby se plahočily 42 150 mestrů bostonskými ulicemi, je něco perverzního, nepochopitelného a zločinného. Nikdo, kdo vraždí děti není hrdina, protože ty se nemůžou bránit. Šířit teror není hrdinství ale zbabělost. Teroristé nemají odvahu postavit se ozbrojeným vojákům, útočí tedy na bezbranné, aby šířili strach. Možná se cítí oni sami jako hrdinové, měli by v tom ale sami i… Čti dál »

Milán

Samozřejmě – čtenáři mého článku z minulého týdne už vědí, oč v první řadě při návštěvě severoitalské metropole Milána šlo – samozřejmě o nákup kloboučku pro naší vnučku Veroniku, čiili capollina. Měl jsem z návštěvy Milána autem trochu respekt, prostudoval jsem plán města, kde všude jsou podzemni (nadzemní, jiné) garáže a cesty, jak se tam dostat. Nakonec bylo všechno jednoduché. Milán má dokonale vybudovaný systém záchytných parkovišť, dokonce mne k nim zavedlo naprosto spolehlivě i mé jinak nespolenhlivé GPS – tedy žádný strach z návštěvy tohoto města, pokud náhodou pojedete kolem. A ono se vyplatí je navštívit. Když jsem auto odstavoval na onom záchytném parkovišti, měl jsem v žaludku trochu divný pocit. Parkoviště je obýváno bezdomovci a před ním se jen hemžily desítky a možná i stovky rumunských Rómů s igelitovými taškami. Přesto se autu nic nestalo a parkovné dvě eura čtyřicet za celý den bylo skutečně velmi akceptovatelné. Od všech parkovišť pak jede metro přímo do… Čti dál »

Cesta do Turína

Když jsme se rozhodli zase jednou navštívit Itálii a to v její severní části, kterou jsem ještě neměl prozkoumanou, nadšeně jsem souhlasil. To jsem ještě netušil, že hlavním posláním naší cesty je koupit klobouček pro vnučku Veroniku – čili jak jej Italové rozkošně nazývají – „capollino“. Průhlednou záminkou pro tuto cestu na capollinem byl manželčin seminář zabývající se plicní rakovinou. Naivně jsem si myslel, že je to skutečně hlavní důvod naší cesty. O capollinu jsem se měl dozvědět až na místě, kdy už nebylo cesty zpět. Na cestu jsme se vydali autem. Už jsem si na italské řidiče zvykl a jejich způsob jízdy je víceméně (ovšem spíše méně než více)  bezproblémový. V podstatě tam platí stejná dopravní pravidla jako u nás – jen jejich výklad je poněkud jiný a volnější. Už nedělám takové hlouposti jako při mé první cestě do Itálie v roce 1993, kdy jsem pro místní řidiče naprosto nepochopitelně zastavoval na… Čti dál »

Nostrifikace

                Za časů, kdy ještě Česká republika nepatřila do svazku zemí EU, musel lékař, jenž se rozhodl pracovat v cizí evropské zemi, nostrifikovat, čili nechat si potvrdit svůj diplom získaný na české univerzitě. Chci vyvrátit fámu, která se houževnatě držela po celá desetiletí – i absolventi Karlovy university se nostrifikačním zkouškám podrobovat museli, že se jedná o universitu starší než všechny ostatní v německy hovořícím prostoru nikoho naprosto nezajímalo. Nad kompatibilitou vzdělání bděla speciální komise, která vysekala cizinci řadu zkoušek, kterým se musel podrobit, pokud zjistila, že měl jen o jednu jedinou hodinu přednášek či praktik méně než předepisovala universita vídeňská. Minimální počet zkoušek byl čtyři a sice hygiena, farmakologie, sociální lékařství a soudní lékařství. Mně přidali ještě gynekologii, kožní lékařství a oční, proč, to mi nikdo nevysvětloval. Klinické psychologii jsem se ubránil argumentem že jsem se narodil ve stejného okresu jako Sigmund Freud, což udělalo na členy komise patřičný dojem. Rakouští… Čti dál »

Náledí

              Náledí je nepřítel. Lidi na něm padají, lámou si krčky stehenní kosti a předloktí, které se pak musí operaovat nebo aspoň reponovat. Na náledí havarují auta a musí k nim vyjíždět rychlá a hasiči, aby vyprošťovali a následně ošetřovali nepozorné řidiče. Náledí ale pořádně ztěžuje návštěvy u pacientů. Bylo to někdy v lednu, když mne zavolali k ledvinné kolice. Podezřelé bylo, že pacientka měla mít podle údajů sedmnáct let a její bydliště bylo v rómské kolonii. Sanitky v komunistických časech náledí nemilovaly, díky svému zadnímu náhodu a motoru vpředu byly značně nestabilními dopravními prostředky, o čemž se můj řidič přesvědčil. Při příjezdu do kolonie se naše sanitka otočila okolo osy a narazila do jednoho ze stavení. Okamžitě se otevřelo okno – nejen v tomto ale i v jiných domech – a paní domácí, rozložitá Rómka, spustila vodopád nářků. „Ta čo vy ste tu porobili? Vy ste mi do doma narazili! Nemožte dať viac pozor?“ „Teta, nenadávajte,“… Čti dál »

Cyril a Metoděj – Bratři ze Soluně

Letos to tedy bude 1150 let, kdy dorazili na Moravu. Svatí Cyril a Metoděj, patroni Evropy, uctívaní věrozvěstové, kteří přinesli křesťanství do Velkomoravské říše. Mám velkou radost z toho, že se můj vydavatel Rybka rozhodl k této události uvést na trh druhé vydání mé knihy z roku 1995, která nese stejné jméno jako tento příspěvek. (A udělal to zase jednou krásně, jak je u něj ostatně zvykem) Osmnáct let v životě jedné knihy jsou celé věky a skutečně mám pocit, jako by od té doby celé věky přešly. Odkaz obou bratří ale zůstává stále aktuální, ta právě to je hezké na knihách s historickými tématy, totiž že neztrácejí na aktuálnosti. I když, pokud si vzpomenu na dostupnost materiálů potřebných pro vytvoření této knihy v době, kdy vznikala a dnes, dělí tyto dvě období ne 18 let, ale celé světelné věky. O napsání knihy s tématikou svatých Cyrila a Metoděje jsem… Čti dál »

Habemus papam

Přiznám se že jsem nejprve nevěřil vlastním uším. Když z balkónu v Chrámu svatého Petra zaznělo ono obligátní „Habemus Papam“ a poté jméno kardinála Bergogllia, myslel jsem opravdu, že jsem špatně slyšel. Ti, kdo četli můj článek z 6.března, vědí proč. Překvapivé bylo pro mne už to, že byl zvolen. U kandidátů, kteří volbou už jednou neprošli a proto mohou být považování za favority při volbě nové, to nebývá zvykem. Pravým šokem pro mne ale bylo, že byl zvolen tak rychle. Pouhé dva dny a čtyři skrutinia stačila k tomu, aby argentinský kardinál získal dvě třetiny ze 115 volitelských hlasů! Co se ve Vatikánu změnilo od roku 2005, kdy byl Bergoglio ještě jako liberál se sklonem ke komunismu pro konzervativní většinu kardinálů nepřijatelný? Hlavním poslestvím volby pro mne je, že ve Vatikánu skutečně došlo ke změně poměru sil. Přinejmenším Opus Dei, jenž se tak silně angažoval proti volbě Bergoglia před… Čti dál »

Sedisvakance – obavy prostého věřícího

Sedisvakance je čas bez papeže. Právě v jednom takovém období žijeme, někteří prožívají tuto skutečnost velmi intenzivně, jiným je to víceméně jedno. V dnešním světském státě je lidí, hledících k Vatikánu, stále méně. Otázka je, zda je to tak správně. Vatikán dnes nemá skutečně žádnou reálnou politickou moc. Vliv na politiku i každodenní život je ale stále obrovský, ať již to chceme nebo nechceme vnímat. Nemělo by nám být jedno, kdo na stolci svatého Petra sedí. Už proto, že církev by MĚLA hlásat a prakticky podporovat lásku mezi lidmi. Je to její poslání, ať už je ochotna je akceptovat nebo ne. Poprvé v historické době (podruhé pak v celých dějinách katolické církve) došlo k sedisvakanci, aniž by papež zemřel. Je to svým způsobem historická událost, která nám ušetřila pohled na zhrouceného těžce nemocného papeže, který jsme měli k dispozici v posledních letech pontifikátu Jana Pavla II. Benedikt se rozhodl odstoupit,… Čti dál »

Nacionalismus

Jakožto člověk žijící už dvacet šest let na území obývaném jiným národem, než ke kterému patřím já, jej samozřejmě odsuzuji, protože se jím cítím být osobně ohrožen. Doufám jen, že bych jej stejně odsuzoval, i kdybych byl v pozici národnostní většiny. Už skladba naší rodiny, kde představuji národnostní menšinu mezi třemi Slováky mi znemožňuje uplatňovat nacionální stanovisko, protože jsem vždy přehlasován. Nicméně je soužití našich dvou národů pod jednou střechou víceméně bezkonfliktní. Výjimkou jsou pouze fotbalová či hokejová utkání mezi českým a slovenským národním výběrem. Tehdy jsou emoce v obývacím pokoji před televizorem vypjaté. Poprvé se tak stalo, když na mistrovství světa v hokeji koncem devadesátých let hráli proti sobě Češi a Slováci poprvé ve finále o titul. Syn, tehdy přibližně desetiletý, se těšil, jak to Slováci Čechům nandají. Když česká reprezentace vyhrála, byla to rodinná katastrofa. Slzy tekly proudem a syn ležel na zemi a zoufale křičel, ukazujíc na… Čti dál »

Gynekologie

Je jasným důkazem, že rovnoprávnost  mezi pohlavími neexistuje.  Ať už ženy naříkají nad nespravedlivým rozdělením funkcí v managementu, o nižších platech, které dostávají za svou práci, jedno nemůžou popřít – že mají „svého“ doktora, s kterým se urologova práce nedá srovnávat. Navíc je tu urolog i pro ně, ačkoliv nemají prostatu. Zlé jazyky tvrdí, že kvalita dobrého urologa i gynekologa se měří ve stejných jednotkách – totiž v centimetrech (délky jejich prstů), přičemž ovšem urolog potřebuje jen ukazováče, zatímco gynekolog i prostředníček, čímž je jeho práce samozřejmě zodpovědnější a namáhavější, prostě, jak už jsem řekl, rovnoprávnost v medicínském zabezpečení prostě nefunguje. Gynekologové jsou zvláštní národ. Patří mezi operační obory a tí pádem mají většinou ctižádost chirurgů. Mají ovšem frustraci.  Jednak je jejich potenciální klientela v porovnání s chirurgy jen poloviční a navíc se musí vyřádit na velmi malém prostoru. Protože jsou to ovšem lidé ambiciózní, každá s těch několika málo operací, jež provádějí, se dá dělat… Čti dál »

Graz – Štýrský Hradec

  Vlastně bych měl konečně už něco napsat i o městě, ve kterém (přesněji u kterého) žiji. Zaslouží si to, je totiž skutečně hezké a má bohatou historii.   Není sice nejstarším štýrským městem, toto privilegiuim si osobuje severněji položený Judenburg, to má ale jeden důvod a tím byli tehdy ještě zlí Maďaři, ohrožující jižní hranice štýrské marky a tak zeměpáni raději ponechávali na jihu štýrska prales, přes nějž se uherští kočovníci jen těžko dostávali. Město bylo založeno pravděpodobně v roce 1128, jak svědčí jedno obdarováním makrabětem Leopoldem, první zmínka, kde je jmenován pochází pak z roku 1140. Město bylo založeno jako pevnost, jež měla uzavřít cesti do severního Štýrska spolehlivěji než onen zmíněný prales – ještě dnes pohled na staré měst tuto funkci potvrzuje. Město je sevřené mezi proud řeky Muru, okolo níž vedla jediná cesta na sever a kopec Schloßberg, jenž prý tam kdysi odhodil sám čert. Jedná… Čti dál »

Österreichische Post

Sie befördert die Postsendungen möglicherweise nicht mehr in der Kutsche (obwohl ganz sicher bin ich nicht) sonst hat sich aber seit der Zeiten des Kaisers nicht viel verändert. Natürlich bin ich selbst schuld. Ich bin nämlich umgezogen und habe somit meine Adresse geändert. Das ist im alten guten Österreich unanständig und ich muss Konsequenzen tragen. Zu meiner Verteidigung kann ich aber sagen, dass ich nicht freiwillig umgezogen bin. Unsere Frau Landesrätin hat nämlich beschlossen, dass unseres Krankenhaus, oder genauer gesagt unsere Abteilung, überflüssig ist und es notwendig sei, diese zu schließen. Das nächste Krankenhaus ist doch nur lächerliche 70 Kilometer entfernt und bei ein bisschen Glück (natürlich darf auf der Strecke Murau-Judenburg zu keinem Unfall kommen, was dort leider ziemlich oft passiert) kann ein Rettungswagen diese Entfernung in einer Stunde und 15 Minuten zurücklegen. Also wechselte ich unfreiwillig und arbeite jetzt im Krankenhaus Wagna in der Südsteiermark. Mein Hauptwohnsitz ist… Čti dál »

Pochybná naděje rakousko-uherské monarchie – František Ferdinand d´Este

Tato rozporuplná postava našich dějin je mimo jiné úzce spjata s Čechami a kdo ještě nebyl na zámku Konopiště, měl by tento deficit rozhodně dohnat. Zejména návštěva privátních komnat na prvním poschodí je naprosto jedinečným zážitkem, tak intimní pohled do života rodiny nejvyšší šlechty nenabízí zřejmě žádný jiný zámek nejen v Čechách a na Moravě, ale možná nikde na světě. Přiznám se, že mám s tímto člověkem dost velké problémy, když jej mám posuzovat a když mám odhadnout, jaký by byl jeho vliv na zachování Rakousko-Uherské monarchie, kdyby jej netrefila 28.června 1914  v Sarajevu kulka atentátníka Gavrila Principa. Neplatí na něj ani má schémata, jež jsem uvedl v Zločinech českých králů, musím u něj předpokládat psychickou poruchu jiného typu. Na jedné straně to byl člověk moderní a pokrokový, otevřený reformám, věrný manžel a obětavý otec. Jen namátkou vzpomenu, že zámek Konopiště měl první výtah v Čechách, Franz Ferdinand nechal i fotografovat každou stěnu zámku, protože už… Čti dál »

Co jsou Češi

Tak nazval svou knihu filosof Jan Patočka. Napsal ji v čase, kdy měl jakožto nepřítel komunistického režimu zakázáno publikovat (jeden z výslechů na Stb v roce 1977 nakonec nepřežil). Proto pašoval jednotlivé kapitoly jako dopisy jedné své známé do Německa (samozřejmě že pod falešnými jmény odesílatelů) a tak kniha vyšla nakonec dříve v němčině než v češtině. Odvážím si tohoto velikého člověka několikrát citovat, i když někdy slova jeho knihy doslova bolí. Pravda je totiž někdy opravdu bolestivá. Kniha začíná následujícími větami: „Češi jsou malý středoevropský národ, který obývá uzavřenou, dřívě velmi těžko přístupnou zemi (Čechy) a otevřenou průchozí zemi k ní přiléhající (Moravu), jsou doby, kdy si jich ostatní Evropa buď vůbec nebo skoro nevšímá a pak se zase stávají tématem rozhovorů, kdy kolem nich vzniknou dramatická napětí, která se však zase uklidní, a opět je ticho, většinou doprovázené jistým zahanbením.“ Proč jsem si vybral tento citát, je myslím nabíledni. Právě v posledních dnech jsme byli… Čti dál »

Zeman nebo Schwarzenberg?

  Sledoval jsem napjatě první kolo českých prezidentských voleb a přál jsem si jediné. Aby z toho nevzešla zase ostuda, jíž máme po působení presidenta Klause už v celém světě víc než dost. Aby byl zvolen někdo rozumný, za nějž by se člověk ve světě nemusel stydět. Žaludek se mi svíral tak trochu nejistotou, nakolik lidé podlehnou populismu a zda vůbec půjdou volit. V sobotu večer jsem si mohl oddychnout. Češi se zhostili své první přímé prezidentské volby s bravurou. Jednak je účas přes šedesát procent v době všeobecné únavy z politiky víc než dobrá. Je signálem, že lidem není ještě všechno jedno a že nerezignovali pod náporem politické arogance a korupce, ale touží něco svým hlasem ovlivnit. Výsledek mne rovněž překvapil a to pozitivně. Předpokládal jsem Zemanovo vítězství s velkým odstupem a tajně jsem doufal, že se na druhé místo prodere kníže Schwarzenberg. Ten to dokázal s nečekanou suverenitou, nakonec se ani nejednalo o předpokládaný boj o… Čti dál »

Mýtos naděje – korunní princ Rudolf

Tragické osudy lákají vždycky spisovatele, scénáristy i režiséry, aby byly zvěčněny uměleckým způsobem, i historiky, aby tyto příběhy dostaly profesionální podobu. Osud následníka rakouského trůnu Rudolfa byl právě proto zpracován v nespočtu románů, novel, divadelních her i filmů. V mém článku se chci zabývat otázkou, zda byla Rudolfova osobní tragédie i tragédií Rakouska Uherska a zda by on dokázal monarchiii zachránit, kdyby k tomu dostal šanci. Rudolf se narodil 21.srpna 1858 v zámečku Laxenburg ve Vídni. Už jen dědičným zatížením neměl pro svůj život dobré výchozí postavení. Otcem byl suchopárný František Josef, trpící svou alexythymií a neschopný díky této poruše chápat dětský svět plný emocí, už proto ne, že emoce nebyl schopen vnímat vůbec. Matkou byla pak císařovna Alžběta, zvaná Sissi, psychicky nevyrovnaná osoba s narcistickými sklony a trpící chorobnou anorexií. Pocházela z bavorské rodiny Wittelsbachů, kde se to psychicky „normálními“ lidmi právě nehemžilo – ať už člověk vybere namátkou krále Ludvíka I, či Alžbětiny bratrance… Čti dál »

Václav Klaus se loučí velkým třeskem

Václav Havel jednou nepovedenou amnestií svůj prezidentský úřad zahájil, Václav Klaus se podobnou amnestií s tímto úřadem loučí. Samozřejmě se ihned nabízí srovnávání a taky se provádí. Ti, kdo nechtějí nechat na polistopadovém vývoji společnosti ani jednu nit suchou, triumfálně vykřikují, že jak Havel tak Klaus byli prezidenty především pro zločince a ne pro slušné „pracující“ lidi. Havel to skutečně také s amnestií přehnal. Přesto si myslím, že se kroky našich dvou postkomunistických prezidentů prostě srovnávat nedají. Havel byl naivní, v roce 1990 neměl s politikou ani tu nejmenší skušenost a odtud pramenila jeho idealistická amnestie či snaha zastavit zbrojní průmysl. Klausovi se naivita rozhodně přisoudit nedá. Je profesionální politik už více než dvacet let, zkušeností má víc než dost. A nna rozdíl od svého předchůdce ve vězení nikdy neseděl. To, co k prvnímu lednu tohoto roku udělal, učinil s jasným úmyslem a účelově. Pustil na svobodu lidi, jež na svobodu pustit chtěl. Václav Klaus… Čti dál »

Sociální experiment Berlín

Takže jsme byli v Berlíně. V podstatě to byla rodinná návštěva, protože tam momentálně působí náš syn. Bylo tedy třeba zjistit, zda žije, jak žije, je-li tam s ním správná přítelkyně atd. Návštěva dopadla nad očekávání dobře. Syn žije a vzhledem k tomu, jak mu jeho zaměstnávatel neplatí, docela dobře a přítelkyně, již jsme tam střetli, byla ta správná, kterou už známe a má ji schválenou. Takže jsem si mohl vydechnout a začít se věnovat Berlínu samotnému.  To město skrývá či spíše nabízí mnohá překvapení, už tím, že všechna kritéria hlavního města vlastně nesplňuje. Ono je to tam, abych citoval Johna Travoltu „všechno v podstatě jako u nás, ale jsou tam takové drobné rozdíly“. Alexanderplatz je jednoznačně nejošklivější hlavní náměstí v Evropě, možná i na světě a na místě někdejšího paláce brandeburských kurfiřtů je zelená louka. Na jeho ruinách, jež vznikly následkem bojů s Rudou armádou, nechal východoněmecký režim postavit Palác kultury, kam moje… Čti dál »

Za všechno může Kalvín

Začalo to vlastně už v Ženevě. Na město s francouzštinou jako hlavním jazykem byla místní kuchyně překvapivě chudá. Přikládal jsem to ovšem skutečnosti, že v tomto městě v nejzápadnějším cípu Švýcarska nikdo nemluvil německy či anglicky a já zase neumím francouzsky. Tedy jsem neměl dost informací a dobré lokály jsem prostě nenašel. To jsem si opravdu myslel. Zato jsme si v katedrále mohli prohlédnout židli, na nííž sedával Kalvín osobně.  Běžný kus nábytku, ovšem s historií. Dokonce jsem si tu židli vyfotil. To jsem jej ještě považoval za reformátora jako každého jiného a neměl jsem mu to za zlé. Pak jsem se ale rozhodl dát si speciality místní kuchyně v Amsterodamu. Mám hloupou vlastnost, jež se jmenuje zvědavost a jím místní speciality všude, kam jezdíme. Hrachová polévka se špekem se ještě jíst dala, ale smažené koule s naprosto neidentifikovatelým mazlavým obsahem, to už byla jiná káva. Káva ostatně byla v Amsterodamu taky mizerná. Jen tak mimochodem jsem se dozvěděl,… Čti dál »

Tak a je to

Občanská strana sice obhajuje své volební vítězství z posledních voleb, ztrácí ale přes pět procent hlasů a tím i možnost jednoduché tvorby vládní koalice. Sociální demokracie je doslova zdecimována a propadá se se slabými patnácti procenty hlasů až na třetí místo jen těsně před pravicové radikály hlásající nenávist rasovou i nenávist vůči menšinám a přistěhovalcům a snící o zavedení pořádku podobnému Hitlerově třetí říši. Zelení ztrácejí třetinu svých hlasů a končí jako poslední strana, která se ještě vůbec dostává do parlamentu.Bezvýznamná, na okraji politického spektra. Vítězem voleb se stávají jednoznačně komunisté se ziskem dvaceti procent hlasů. Bez nich není vlastně další vládnutí možné. Oficiální vítěz voleb – občanská strana pravého středu přiznává, že tvorba koalice nebude snadná a pozývá k rozhovorům o budoucí koalici komunisty i fašisty protože velká koalice se sociálními demokraty nestačí na dosažení padesáti procent mandátů v parlamentu. Obě strany přijímají nabídku a přicházejí na jednání o vytvoření nové vlády… Čti dál »

Mrtvola

Mrtvola je vlastně definitivně konečný produkt medicínské práce. Nejsme na takový výsledek samozřejmě zrovna hrdí, ale smrt je to jediné jisté v lidském životě. Nicméně i s mrtvolami může člověk zažít veselé zážitky. Pacient Josef Stamm byl Němec, který se do okresu Murau přistěhoval už v podkročilém věku. Proto nevím, zda byl někdy jiný a méně protivný. Každopádně já jej už zažil jen naříkajícího. Na všechno. Na kříže, na záda, na srdce, na plíce, na klouby, na žaludek, jednou měl řídkou stolici, jednou zase tvrdou, nejhorší bylo samozřejmě, když ji neměl vůbec, o nic lépe se nám ale nevedlo, když ji měl dvakrát za den. Pokud dokáže někdo lézt člověku na nervy, pak to byl on. A pak se to stalo. Jednoho odpoledne nouzové volání, že se panu Stammovi daří velmi špatně. Vyrazila rychlá, v ní kolega Laszlo, jenž pana Stamm velmi dobře znal. Přesto uháněli stokilometrovou rychlostí po cestičkách mezi poli, protože hlas… Čti dál »

Nábytek

                Chcete si užít trochu vzrušení při vybavení nového domu nábytkem? Objednejte si jej u firmy XXXLutz. Moje manželka se skutečně nechala svést velkým výběrem, jakož i přiměřenými cenami tohoto giganta v oboru prodeje nábytku a objednala vybavení našeho nového domu u této firmy. Nepočítala s tím, že bude až tak veselo. nikdo z nás s tím nepočítal! Původní termín, kdy měla firma nábytek jakož i obě koupelny dodat, byl v polovině března. Všechno telefonicky domluveno, žena vzala dovolenou a čekala v novostavbě, zatím nezpůsobilé k bydlení. Čekala celý den a nedočkala se. Zavolala do XXXLutzu, nikdo jí nebyl schopen říci, kdy nábytek dorazí. O půl čtvrté ztratila trpělivost a zajela do prodejny. Tam jí v reklamačním oddělení řekli, že mají neschopenky a proto naši objednávku museli přesunout. Na otázku, proč jí to nikdo nebyl schopen dát vědět, aby si zbytečně nebrala dovolenou, jí sice nikdo nebyl schopen odpovědět, ale usoudila, že na vině jsou ony… Čti dál »

Zdravotní reforma na rakouský způsob

Když se setkávám s mými kolegy v Čechách a na Moravě, láteří na připravovanou zdravotnickou reformu a vyjadřují závist, že se mne to netýká. Takže proto tento článek, aby závidět přestali. I v Rakousku se reformuje. Ono se totiž reformuje všude. Neexistuje stát, jenž by si myslel, že si poskytovanou zdravotní péči může dovolit. V Německu reformovali za posledních dvacet let už třináctkrát, pokaždé bylo potom zdravotnictví horší a dražší. Na Slovensku potřebovali na kompletnní zničení péče reformu jen jednu. Zdravotnictví je opravdu levnější, deficit ve státním rozpočtu se tím ale nezmenšil, Zdravotnictví totiž opravdu stojí stát peníze, ovšem je i významných hospodářsým faktorem. Zajišťuje pracovní místa personálu a tím jejich kupní sílu, nakupuje přístroje a spotřební materiál, což zase popohání prosperitu průmyslu a na nemocnice jsou samozřejmě navázáni i dodávatelé potravin, prádla, služeb atd atd. Jenže to politici vidět nechtějí, Lékař byl, je a bude nepřítelem ministra financí, protože stojí spoustu peněz a… Čti dál »

Evropa není Římská říše

V poslední době jsem se s tím srovnáním setkal až příliš často. Současná krize, slábnutí našeho  světa, se doslova podbízí pro srovnání se zánikem někdejší vrcholné kultury světovládné Římské říše. Pan Vondruška se snažil toto srovnání v relaci „Před půlnocí“ vysvětlit, že každá kultura je stejná jako člověk, napřed mladá a dravá, pak zralá a nakonec stará a unavená. V jeho vysvětlení je kus pravdy, pan Vondruška je totiž opravdu fundovaný historik, ne ale pravda celá. Ne všechny kultury zahynuly na svou únavu, mnohé se dokázaly vícekrát znovuzrodit. Ať už to byl starý Egypt, jenž zažil celou řadu zániků a nových renesancí, aby jej nakonec převálcovali Peršané, když Egyptská říše, povzbuzená novou řeckou krví, prožívala právě jeden ze svých vrcholů. I ten arabský svět byl kdysi mladý a dravý, pak byl na svém vrcholu, aby zdegeneroval a dostal se do cizího područí, vitalita se mu ale dnes upřít nedá. Unaveně na mne nepůsobí ani… Čti dál »

Rakouská pošta

Možná už nepřeváží zásilky v dostavníku (i když úplně jistý si nejsem) jinak se ale od časů císaře pána příliš nezměnilo. Samozřejmě si za to můžu sám. Přestěhoval jsem se totiž a změnil adresu. To se v starém dobrém Rakousku nesluší a následky si tedy musím přičíst sám. Na svou obhajobu ale musím říci, že jsem se nestěhoval dobrovolně. Naše milá paní landesrätin usoudila, že naše nemocnice, nebo spíše naše odddělení, je přebytečné a je ho třeba zavřít. Vždyť nejbližší nemocnice je jen 70 kilometrů daleko a při troše štěstí (na cestě mezi Murau a Judenburgem nesmí dojít k nehodě, což se tam ale bohužel děje poměrně často) se tam záchranka dostane během hodinky a čtvrt. Zákon sice ukládá dosažitelnost nemocnice během  půl hodiny,ale na to naše politička pravila, že ji zákon nezajímá. Nevím sice koho by už měl zákon zajímat víc než politiky, ale s tím máte v České republice taky své zkušenosti. Jak vidno,… Čti dál »

Umírání měst

Právě jsem se vrátil z Bardejova. Pro ty, kteří by  nevěděli, kde se to město nachází, můžu upřesnit, že je to v prdeli světa. Ovšem, jak my muži víme, některá prdelka může být velmi hezká a svůdná a tak je to i s tímto východoslovenským městem. Vlastně se těch 1400 kilometrů, jež jsem na cestě tam a zpátky urazil, vyplatilo. Bardějov byl v roce 2001 přijat mezi historické dědictví UNESCO (právem) a ve stejném roce se začal krášlit. Což se mu opravdu povedlo, návštěva města se určitě vyplatí. Budete-li mít cestu kolem (z Prešova už je to například jen 35 kilometrů), nezaváhejte a zajeďte se tam podívat. Je tam krásná katedrála svatého Egidia, muzeum ve  staré radnici na obrovském, nově zrekonstruovaném náměstí. A tady vlastně začíná můj problém. Kdyby se na pamětní desce psalo, že náměstí opravili nebo zrekonstruovali, vlastně by tento článek vůbec nevznikl. Jenže ono tam bylo hrdě… Čti dál »

Pane Nečas probuďte se nebo odejděte

Krajské a senátní volby nejsou pro poliltický vývoj v zemi možná zrovna rozhodující, jsou ale lakmusovým papírkem, vypovídajícím o náladě obyvatelstva a o spokojenosti s vládou, jež mu právě vládne.  Volby do krajských zastupitelství a do senátu vystavily vládnoucí koalici zdrcující vysvědčení, nejvíc byla bita ODS. Pokud se předseda takto zničujícím způsobem poražené strany nedokáže podívat pravdě do očí ani v dané situaci, pak zřejmě není člověkem na svém místě. Premiér Nečas pochopil výsledky volby jako trest za „dobré vládnutí“, za odvahu provádět reformy, jež nejsou pro obyvatelstvo nepohodlné. Jinými slovy sse snaží danou situaci vysvětlit, že národ je příliš hloupý pro jeho chytrou vládu, nic nechápe a v podstatě si ani tak šikovnou vládu nezaslouží. Je to výsměch občanovi jako takovému. Problém je totiž někde úplně jinde. Jak to, že jediným skutečně úspěšným politikem ODS, jenž svou stranu dokáLIdézal dovést k vítězství, je Jan Pospíšil v Západočeském kraji? Právě politik, jehož se Nečas narychlo zbavil,… Čti dál »

Mýtos neschopnosti – František Josef I.

Po celé století, jež uplynulo od jeho smrti je předposlední rakousko-uherský panovník symbolem konzervativismu, zpátečnictví a neschopnosti. Byl to v podstatě on, kdo dohnal podunajskou monarchiii do záhuby, jeho následovník Karel jako poslední rakouský císař už toho moc zachránit nemohl.  „Starý Procházka“ jak se Františkovi Josefovi v Čechách s kousavou českou ironií říkalo, zůstal v paměti především jako stařičký mocnář, jenž se prochází s hůlkou po Karlově mostě, aniž by tušil, co se v jeho říši děje. Slavnou se stala věta, jež má vyjadřovat jeho přístup k vývoji a k politickému uspořádání: „Všechno se musí zlepšit, ale nic se nesmí změnit.“ Už jen tou větou se zapsal do galerie nejhloupějších politických výroků historie. Jenže – František Josef vládl prostě příliš dlouho – nejdéle ze všech panovníků v historii, s 67 lety 11 měsíci a 19 dny vlády drží absolutní rekord před faraonem Ramsesem II (66 let) a britskou královnou Viktorií (63 let a 7 měsíců). Stařičký mocnář v posledních letech svého… Čti dál »

Mýtos Sissi

Lidé mýty potřebují. Bůh ví proč, ale právě postavy nestardantní, zvláštní, prostě řečeno lidové tak trochu ujeté, mají schopnost lidi přitahovat ještě po desetiletích a staletích. Rozhodl jsem se v následujících textech vrátit k mým kořenům, tedy k historii a přiblížit čtenářům mé stránky několi takových postav, tak jak je chápu já, ze stránky historické, lidské i medicínské. Něco podobného jsem dělal už ve své knize „Odvrácená tvář moci“, tam jsem ale přibližoval nekalé praktiky našich panovníků, což bylo dostatečně zajímavé, aby se taková kniha dala prodávat. Tentokrát  se pokusím přiblížit postavy našich dějin v kratších textech, snad budou dost zajímavé na to, abyste je četli. Co vlastně dělá z nešťastné císařovny Alžběty postavu, po níž lidé šíí ještě po více než sto letech, v Budapešti ještě víc než ve Vídni či v Bad Ischlu? Tam všude na ni budete narážet na každém kroku, nejen v místních cukrárnách, ale naříklad celý zámek v Bad Ischlu, kde císař František Josef… Čti dál »

Arabská zima

Arabský svět zase jednou vře. Prý se spontánně vzrušil následkem amerického filmu hanobícího proroka Mohameda. Kdo chce, ať  té pohádce věří! Je to podobné jako kdysi  před několika lety, kdy dánský časopis zobrazil Mohamedovu karikaturu s turbanem v němž se skrývala bomba se zápanou šňůrou. Ten film údajně ani nenašel distributora, na to byl údajně příliš špatný, je z něj vidět jen ukázka na You tube, jeho tvůrce s mnohoříkajícím jménem Bacile je pod policejní ochranou. Je sice možné, že Arabi, žijící po celý život v diktaturách, si nedokáží představit, že někdo může natočit a zveřejnit film bez souhlasu vlády dané země, ale i tak to, co se děje, nemá s reakcí na daný film nic společného. Kolik z oněch „uražených Arabů“  jej opravdu vidělo a kolik z nich umí anglicky natolik, aby mu i rozumělo? Ne, tady se nejedná o reakci na film,  je to výbuch nenávisti. Nenávisti ne proti Bacilovi, ne proti USA, ale proti… Čti dál »

Maďaři

                Určitě za to mohl můj knír. Ten jsem si nechal narůst někdy v roce 1983 na přání mé nastávající ženy – s kterou jsem ostatně ženat dodnes. Knír už nemám, oholil jsem si jej na přání mé ženy (téže) v roce 2006. Děti se poté mohly potrhat smíchy, protože mne nemohly poznat. Dokud jsem ovšem knír měl, byl jsem všeobecně považován za Maďara. Vedl jsem si dokonce statistiku. Po třiceti pacientech, kteří se mne ptali odkud jsem a zemi mého původu tipovali, tipovalo 28 na Maďarsko, dva ve mně odhalili Čecha. Radost z těch dvou mi kalila skutečnost, že jeden byl přistěhovalec od Příbrami a druhý měl v Čechách početné příbuzenstvo, které tam jezdil navštěvovat. Ostatní chválili Uhry a jejich působení v někdejším císařství (na které si ještě někteří pamatovali). Nikdy by mne nenapadlo, že dva tak rozdílné jazyky jako maďarština a čeština mohou mít v cizí řeči téměř identický přízvuk, ale je tomu tak. Oběma… Čti dál »

Korupce vítězí

To, co se děje v České republice je natolik šokující, že určitě přitáhne i pozornost zahraničních médií. Jde totiž o zatím nevídaný precedens války zkorumpovaných politiků s tzv „nezávislou“ soudní mocí. Ono se krade všude na světě. Zejména v posledních dvaceti letech se korupce mezi politiky a ilegální financování politických stran rozmohly natolik, že se staly prakticky standartem. Do afér podobného typu byl namočen Helmut Kohl, Francois Mitterand, jeho nástupce Jacques Chirac, v Rakousku pak celá černomodrá vláda z let 1999 – 2006. Všude se ale korupčníci v podstatě bojí odhalení, bojí se, že se jim zavěsí na paty policie a vyšetřovací soudce a že můžou skončit na mřížemi, v lepším případě pak na smetišti vyhozených a zapomenutých politiků. Německý prezident Wolf si dovolil vzít jen výhodný úvěr a přece to vedlo k jeho politickému pádu! Protože v Německu se politici ještě bojí o to, aby neztratili důvěru svých voličů, důvěru národa. V České republice je to jinak. Zde s naopak musí třást hrůzou každý, kdo se roozhodne korupci odhalovat. Pokusil… Čti dál »

Latina

Pacienti a celá laická veřejnost žije v představě, že lékaři umí latinsky a domouvají se mezi sebou tímto tajemným dávno mrtvým jazykem (mrtvým proto, že vymřel národ, který jej kdysi dávno před dvěma tisíci lety používal), aby jim pacienti nerozuměli. Není to pravda. Lékaři umí v průměru tolik latinských slov, kolik já maďarských (tedy méně než sto).

Islamizace Evropy

Na začátku chci odpovědět zásadní otázku, abych pak nebudil pochybnosti o mém pohledu na věc. Představuje islamizace Evropy nebezpečí pro naši kulturu? Tuto otázku musím zodpovědět jednoznačně „ano.“ Tváří v tvář skutečnosti, že podíl muslimské populace v Evropě stoupá a v určitých oblastech jižní Francie dosahuje až 20 procent jakož i s ohledem na její vysokou porodnost není možné tento problém ignorovat a tvářit se, že neexistuje nebo jej bagatelizovat.

Sebeničení církve

Britský historik Paul Johnson napsal v úvodu své knihy „Dějiny křesťanství“, že křesťanství mělo na formování lidských osudů během své dva tisíce let trvající existence větší vliv než jakákoliv institucionální filosofie. Dnes se však objevují náznaky, že éra jeho panování se blíží k závěru, tato skutečnost pak vybízí k tomu, abychom se ohlédli zpět a zhodnotili, co bylo dobré a co špatné. Hovoří tedy o křesťanství jako o něčem, co právě končí svou existenci a tím pádem je na čase hodnotit a sumarizovat. Považoval jsem tuto výpověď za příliš pesimistickou a přehnanou. Jak by mohlo zaniknout něco, co má za sebou dvoutisícletou tradici a je nositelem kultury našeho kontinentu? Kromě toho nemám toho historika příliš rád. Napsal sice geniální „Dějiny dvacátého století“, ale už v „Dějinách amerického národa“ se projevil jako fanatický republikán bez smyslu pro objektivitu. Proto jsem se rozhodl jeho výpověď o konci panování křesťanské filosofie ignorovat jako… Čti dál »

Zničit krtka

A tím vstoupil boj o můj trávník na zahrádce do další fáze. Konečně jsem přišel na to, co platí na popenec – totiž ostré hrábě. Poséct se nedá, vytrhat taky ne. Protože má ale dlouhé šlahouny, zakotvené na vícero místech v zemi, ostré hrábě dokáží tyto šlahouny vytrhnout a pak už stačí jen sbírat a vyhazovat. Popenec se dal na ústup, pampelišky na něm byly stejně už dlouho a jejich chabé pokusy vrátit se na můj trávník likviduji v zárodku. Byl jsem spokojen, ale euforie trvala jen krátce. Objevil se krtek. Znáte ho. Takové to milé zvířátko v modrých kalhotkách s kapsama – velkýma. Tak ho představuje legendární kreslený film. Není to pravda! Je to podlá bestie, která ničí výdobytky mé mnohaměsíční práce. Nevěřte kinematografii, jež vidí realitu, jak ji vidět chce. Začalo to vlastně už vloni. Na trávníku za domem se objevily krtince. Naštěstí za domem, kam není až… Čti dál »

Schwarzenberg

Zase se mi jednou dostal internetem do rukou jeden štvavý pamflet, který mi pořádně pohnul žlučí. Člověk se až ptá, proč vzniká tolik nenávisti, jež se vylévá na každého dosažitelného. Jakoby dnes nebylo vůbec nic řádného. Samozřejmě, potácíme se v korupční společnosti, prohnilé a vytunelované, politici z převážné většiny myslí jen na vlastní zájmy nebo na zájmy bank či koncernů s nimi spojených. Ale kýbly špíny neušetří nikoho, jakkoliv by byl čistý. Sám jsem to zažil, když jsem se v politice (i když jen komunální) pohyboval. Ani já jsem nebyl ušetřen anonymních dopisů a lživých plakátů vylepených na zdech nemocnice. I to byl jeden z důvodů, proč jsem politiky nakonec docela rád nechal. Skoro by bylo třeba ptát se, kdo má potřebu špinit úplně všechno bez rozdílu. Jsou to buď ti, jež mají na hlavě tolik másla, že se snaží vzbudit dojem, že jsou všichni bez rozdílu stejně špatní jako… Čti dál »

Sicílie

Vlastně je to ještě Evropa, dokonce je to Evropská unie a tím pádem tam platí stejné zákony a předpisy jako u nás. Jen ta interpretace je poněkud odlišná. To jsem pochopil nejpozději v okamžiku, kdy mne při průjezdu Palermem předjížděly dva motocykly současně, jeden zleva a druhý zprava. Podle značení za vozovce se dalo předpokládat, že ona rychlostní silnice má dva pruhy. Když se ale Palermitáni rozhodli, že je to málo, vytvořili spontánně pruh třetí. Nedoporučoval bych kazit jim hru, potom totiž můžou znervóznět. Ostatně ta středová čára chvílemi je a chvílemi taky není. Je mi záhadou, jak pak pokračoval v jízdě onen skoro stoletý děda, jenž se houževnatě držel středové čáry, zřejmě, aby udržel směr jízdy a vytvářel tak středový pruh permanentně. Ale jinak je ježdění autem po Sicílii poměrně klidná záležitost. Nikdo nikam moc nepospíchá, počet aut na dálnicích v západní části ostrova je spíše nízký a za… Čti dál »

Česko-slovenská vzájemnost a má rodina

Karla Kryla se kdysi na Svobodné Evropě ptali, co mají Češi a Slováci vlastně společného. Odpověděl tehdy mezitím už legendární větou „No přece děti.“ Naše rodina je žijícím důkazem, že měl pravdu. Naše děti jsou namíchány česko-slovensky, i když se oba cítí být podle místa svého narození Slováky. Češtinu obě ovládají pouze pasivně, protože jim přece slovensky tatínek rozumí a tím pádem nebyla potřeba naučit se česky i aktivně slovem a písmem (odhlédnouc od katastrofální písemné slovenštiny mého syna, u něhož se rodná řeč mezitím propadla až na třetí místo za němčinu a angličtinu). Nicméně se na vídeňské universitě hrdě přihlásil na kurs češtiny, aby tam exceloval – neexceloval, protože kromě několika šílených Rakušáků, jež se rozhodli pochopit úskalí a takzvaná pravidla našeho komplikovaného jazyka, byli na kurzu samí Slováci a Poločeši. Naše národnostní rozdíly nám nečiní v rodině problémy s výjimkou, když hrají Češi se Slováky lední hokej. To… Čti dál »

Relikty bývalého režimu

Bylo nebylo – moje děti narozené v letech 1985 a 1988 tomu nechtějí věřit – žili všichni občané Československa a nejen oni v takzvaném reálném socialismu. Život to byl napínavý sháněním nedostatkového zboží a zápasem s nefungujícími službami a úplatky. Mezitím se mnohé změnilo, setkání s relikty tohoto režimu je téměř dojemné. Aspoň pro mne. Zatímco povahy vzdětlivé planou a mají chuť vraždit, mně to připadá veselé. Možná je to tím, že jsem s nimi konfrontován jen zřídka. Psal se rok 2010 a já jsem doprovázel maminku k řezníkovi. Bylo půl páté odpoledne, řeznictví mělo otevřeno do pěti. Nic tedy nemělo stát v cestě, aby člověk nakoupil podle vlastní chuti. Až do okamžiku, kdy maminka chtěla, aby jí prodavačka nakrájela šunku. „My už nekrájíme,“ pravila prodavačka. „Mám už umytý krájecí stroj.“ Naštěstí jsem zřejmě stál v zvukovém stínu a proto jsem nerozuměl, co řekla. Ale zřejmě i kdybych rozuměl, nevěřil… Čti dál »

Úskalí komunikace

Můj šéf ji považuje za nejdůležitější část naší práce a má určitě pravdu. Škoda, že nikdo nerozumí tomu, co chce sdělit on. Dávno jsme si na to zvykli a rozhovoru s ním přikládáme víceméně jen formální význam. Oddělení funguje přesto. Trpí na zřídkavou poruchu zvanou alexythymie, což znamená, že člověk vnímá sice slovní obsah zprávy, ne ale její emocionální část. Tím pádem není schopen pochopit, co mu někdo chce sdělit a není schopen ani předat své vlastní myšlenky dál. Ostatně v tom není sám. Stejnou poruchou trpěl císař František Josef I a stačilo to k tomu, aby dokázal zlikvidovat celou svou říši, obrovské Rakousko-Uhersko. Předávání a hlavně přijímání informací hraje totiž v naší společnosti klíčovou úlohu. Obsah informace určuje ovšem její příjemce, a je bohužel nezvratnou skutečností, že dnešní příjemci zpráv jsou na nepřetržitém vysílání a nepřepínají na příjem. A zkuste jim pak něco sdělit! Jednou mi v nemocnici zazvonil… Čti dál »

Delirium

Delirium je postrach alkoholiků, ne ovšem pro ně ale pro medicínský personál, který je musí ošetřovat. Právě proto alkoholiky nemáme rádi. K deliriu se člověk propije jedině dlouholetým úsilím, jež stojí hodně peněz, kocovin a bolestí hlavy. Když se ale pak povede, stojí za to. První delirium, které jsem viděl, byl v Popradě muž, přijatý z neurčitých důvodů – původem kominík. Z alkoholismu ho v podstatě nikdo nepodezříval, i když tak na první pohled vypadal, proti alkoholové závislosti totiž hovořilo, že se střechy ještě nikdy nespadl. Přišlo to na něj ve společenské místnosti při sledování fotbalu a to v podobě epileptického záchvatu. Z místnosti se ozval křik, nato odtud vyrazil dav pacientů prchajících v panice a na zemi sebou v křečích házel onen kominík. Všude byla krev, protože si narazil hlavu do stolu a měl na čele velkou tržnou ránu. Ve snaze zabránit dalšímu poranění jsem se na něj vrhl… Čti dál »

Kreščak

„Pusťte mne ke králi.“ „Nahlásím vás, Výsosti,“ odpověděl jeden ze strážců, stojících před stanem. „Veličenstvo,“ opravil jej příchozí. „Promiňte,“ voják zbledl úlekem a otočil se k odchodu. „Pusťte jej dovnitř,“ poručil mužský hlas ze stanu. A pak se ozval jízlivý dodatek: „Veličenstvo.“ Příchozí byl dobře rostlý asi třicetiletý muž. Ne právě hezký, na čele mu už začaly ustupovat vlasy a velký nos i silná brada působily poněkud zarputilým dojmem. Obličej mu navíc u kořene nosu hyzdila příčná jizva po ráně mečem. Když vcházel do stanu, musel se sklonit. U stolu uprostřed stanu seděl muž podstatně starší. Ne ještě starý, mohlo mu táhnout na padesátku, či ji možná právě překročil, působil ale přes svou ryšavou kštici a ještě pevné držení těla starým dojmem. Jeho pohled jakoby hledal příchozího, pak se ale zastavil mimo něj a hleděl do prázdna. Byl slepý! „Tak co chceš, Veličenstvo?“ zeptal se mladého muže a v jeho… Čti dál »

Prostě ji miluji

Prostě ji miluji. Zatím jsem o ní ještě nikdy nepsal, protože by to mohlo u mé ženy vzbudit nával žárlivosti, manželky přece jen nemají zrovna rády, když jejich muži milují někoho jiného, než je. Ale je krásná. Stálo to hodně úsilí, než se z ní stala krasavice, jakou je teď, ale vyplatilo se to. Nebylo to samozřejmě levné, ale krása není nic co člověk pořídí za pakatel. Přesto člověk takové investice podstoupí. Zejména v podvečer, když za ní zapadá sluníčko a ozařuje ji zezadu svými načervenalými paprsky, pak teprve vyzní její rudá krása v zeleném oděvu naplno a naplňuje mne opravdu štěstím a obdivem. Určitě jste si toho už všimli, že rudovlásky v zeleném vypadají prostě sexy. Ach tak, abycho neodbočoval, samozřejmě hovořím o mé zahrádce. Letos jsem se konečně dočkal, aby vypadala podle mých představ a teď si to užívám. Nebylo tomu vždycky tak. Původně to byla velká plocha… Čti dál »

Letiště

Trávíme na nich stále víc času. Potkáváme se tam, někteří tam i žijí. Můj syn se setká s přítelkyní, studující v Madridu na letišti v Helsinkách (kam přiletěl z Kodaně), spolu pak letí do Osla a poté do Stockholmu. Na stockholmském letišti se zase rozloučí a on letí do Kodaně, zatímco ona do Madridu. Jsme mobilní a letiště patří k naší mobilitě. Pokud by všechno fungovalo a pokud by člověk neměl schopnost přivést ke kolapsu každý počítač, ke kterému se přiblíží, což je můj případ. Ve Vídni zavedli automaty na prodej letenek. Nápad je to dobrý, měl by šetřit personál. Očividně nešetří. První automat, u něhož jsem si chtěl koupit letenku se zhroutil, ukázal temnou obrazovku a odmítal vydat známky života. Pracoviště letiště, jež mi přišla na pomoc, jej také nedokázala oživit. Nicméně byla ochotna mi pomoci u automatu druhého. Když jsme dostali letenky, dozvěděli jsme se, že sedíme každý… Čti dál »

O nestíhání

Nestíhám. Kdo moje stránky navštěvuje pravidelně, už si toho určitě všiml. Týdenní rytmus článků se rozpadl a nevidím možnost, jak do něj zase naskočit. Nestíhám tedy. Jedná se o definitivní a neodvolatelný stav. Určitě ho většina z vás zná a je považován v podstatě za normální. Problém je jen v tom, že pro mne je ten stav nový. Zatím jsem měl pocit, že mám svůj život pod kontrolou, teď je ten pocit pryč. Jak a kdy se to stalo, nevím. Ale najednou je to tady. Už se nesnažím zabránit vzniku požáru, už jen hasím. Přesto, že si vedu podrobný kalendář termínů – a to v psané podobě, protože v elektronické by v mém případě určitě došlo k zhroucení systému a tím bych byl definitivně ztracen. Ale v poslední době jsem svůj zápisník s termíny už dvakrát zapomněl v Grazu, když jsem odjížděl na Stolzalpe. A hlavně, než si stačím poznačit… Čti dál »

Kardiostimulátory

Miluju je. Což jde s ohledem na mé schopnosti vyřadit z provozu jen mou pouhou přítomností jakýkoliv počítač či magnetický klíč malý zázrak. Kardiostimulátory ale vědí, že je miluju a na rozdíl od počítačů (které rád nemám a ony to vědí) nevypínají svou činnost, když vstoupím do místnosti a nepřipravují si na mne zákeřné výpadky funkce – a to, i když se v podstatě o počítače jedná. Vybavené baterií, jež má vydržet zhruba deset let a tím pádem vyrábí nejdražží proud na světě a spojené s tím hloupým svalem, zvaným srdce, který mají nakopávat a popohánět, jednou či dvěma elektrodami. Je na tom něco trochu mysteriózního. Člověk přestává být uzavřeným systémem, část jeho těla se dá programovat zvenčí. Jenže tyto mašinky jsou tu proto ne aby nesmyslně prodlužovaly život, jak si mnozí myslí, ale aby zlepšovaly životní kvalitu – aby člověka vracely zpět do normálního života – a proto je… Čti dál »

Svatokupectví

Pomalu se blíží jubileum úmrtí Mistra Jana Husa. Ještě tři roky a několik málo měsíců a připomeneme si kulaté šestileté výročí jeho hrdinské smrti na hranici. Jsem opravdu zvědavý, jak se s tím náš stát vyrovná. Jak hlasité budou oslavy – obávám se, že spíše dosti tiché. Vždyť Mistr má přece svůj státní svátek, tak co by ještě chtěl? Proč si to myslím? Protože jeho odkaz je v současnosti tak živý, jak už dlouho nebyl. Právě čtrnácté a patnácté století od nastoupení Jana XXII na papežský trůn v Avignonu až po Lutherovo vystoupení, bylo totiž obdobím, kdy o všem a o každém rozhodovala jen a pouze jeho finanční síla. Vše se dalo koupit, tituly, funkce, úřady a hlavně – beztrestnost. Připomíná vám to něco? Jako bychom se vraceli proti proudu času. Samozřejmě, tehdy to byla církev, jež vládla ve jménu Boha a přisvojovala si monopol na finanční toky, jejichž kontrola… Čti dál »

Setkávání

Lidé se potkávají už po celá tisíciletí, vždyť jich je na zeměkouli tolik miliard, že pomalu není možnost se uchýlit někam, kde by člověk nikoho nepotkal. Potkávají se rádi i neradi, jenže tam, kde se potkávají, mají z toho nakonec vždy prospěch. Není náhoda, že se oblasti Středomoří, kde lidé žili na ulici a byli v každodenním intenzivním kontaktu, vyvíjely historicky mnohem rychleji než nehostinný sever, kde se lidé před bouřemi a závějemi museli schovávat do příbytků a žili více izolovaně. Setkávání nás obohacuje, ať už se jedná o setkání příjemné nebo nepříjemné. Obohacuje nás, pokud jsme otevřeni přijímat, pokud jsme ochotni se učit. I od člověka nesympatického se můžeme leccos naučit, pokud se jej pokusíme pochopit, o to více pak nás obohatí setkání s člověkem, jehož máme rádi. Proč jsem dnes tak sentimentální? Protože mám za sebou plodné období plné krásných či příjemných setkání s lidmi, které mám rád,… Čti dál »

Selhání státu

Stále častěji mi chodí maily s články plačícími za starým komunistickým režimem. Dlouho jsem je ignoroval, až konečně žluč přetekla a cítím potřebu k té nostalgii něco říci. Hlavním argumentem podobných výlevů bývá, že se lidem žilo lépe, komunističtí funkcionáři nekradli, země byla bohatá a měla fungující ekonomiku a jediné omezení, které lidé měli, byla nemožnost cestovat. Žasnu nad tím, jak krátká je lidská paměť, ale i jak velká dokáže být frustrace ze současného života, když si někdo dokáže sám před sebou vylhat něco takového. Především – co se týká takzvaně fungující ekonomiky. Centrálně plánovaná ekonomika byla právě achilovou patou celého socialistického systému. Kdyby se Rusům nezačalo hroutit hospodářství a neztráceli dech v závodech ve zbrojení s velkým ďáblem na oceánem, nikdy by nedošlo k žádným pokusům o reformy, jež nakonec systém jedné strany nevydržel. Gorbačov se nepokoušel o reformy, protože se mu zachtělo, byl k nim donucen hroutící se… Čti dál »

Svět se zbláznil

Muž v tmavé motocyklové helmě zažene osmiletou holčičku do kouta školní chodby, pak jí přiloží k hlavě pistoli a zastřelí ji. Blonďatý vysoký fešák kráčí po malém ostrově uprostřed moře ozbrojen dvěmi automatickými zbraněmi a střílí jednoho mladého člověka po druhém celou hodinu a půl jen proto, že jsou jiného politického názoru než on. Uprostřed zástupu modlících se lidí se náhle jeden z nich s výkřikem „Alah akbar“ vyhodí do vzduchu a zabije dalších čtyřicet ve svém okolí. Ani jeden z nich své oběti nezná, nevedou ho žádné osobní pohnutky. Jen nenávist, jenž nemá konkrétního adresáta. A přesto zabíjí. Do budovy egyptského soudu vtrhne skupina holemi vyzbrojených mužů a poláme kosti obžalovanému stejně jako jeho advokátovi a soudci. Bezpráví na území, jež má zjednávat spravodlnost a právo. Všechno jsou to projevy brutálního a nepochopitelného násilí, při němž jsou zabíjeni nevinní lidé a dokonce děti jen proto, že jsou jiného náboženského… Čti dál »

Soutěživost

Soutěživost je lékařům vlastní. Každý chce být aspoň o maličko lepší než ten druhý. Komunistický systém tuto soutěživost podporoval a organizoval na medicínské fakultě Palackého university v Olomouci „Socialistickou soutěž o nejlepší studijní skupinu.“ Zúčastnili jsme se. Ne že bychom něco výjimečného dělali, ale řekl jsem si, že to nemůže škodit, sepsal jsem si určité činnosti naší studentské skupiny, nezdůrazňoval jsem, že podstatná část z těchto aktivit se odehrávala ve Studentské klubu, tedy universitní vinárně. Stručně a krátce jsem popsal naši činnost a na konci jsem žasl, že naše skupina vyhrála. Odměnou byl týden lyžování v Beskydách. Zaplacený školou a v normálním studijním týdnu, všechna praktika nám byla takto uznána, i když jsme místo na pitevně jezdili na sjezdovkách na Soláni. Samozřejmě to mé spolužáky patřičně motivovalo. V následujícím roce jsme se do soutěže zapojili skutečně aktivně. Řada z nás pracovala ve studijní odborné činnosti, chodívali jsme darovat krev (s… Čti dál »

Lungau

Po několika posledních, částečně vskutku nádherných dnech už nemůžu dále odolat a rozhodl jsem se napsat několik řádků o části Rakouska jménem Lungau. Jedná se o nejdále na východ ležící okres rakouské spolkové země Salcbursko, (gau je starogermánské označení pro okres) – území se zvláštním kouzlem, jež stojí za to poznat. Lungau je drsný kraj, kde byl život vždycky tvrdý a formoval tak i své obyvatelstvo. Nenechjte se překvapit, když vás ihned po vystoupení z auto pozdraví místní člověk „Servus“ a začne vám ihned tykat, takový je tu zvyk. V hospodě nezůstanete u stolu sedět dlouho sami, hned si k vám někdo z místních přisedne a začne se s vámi bavit. Jestli si ale myslíte, že se s ním německy domluvíte, budete zklamáni – místní dialekt je skutečně brutální a němčinu připomíná jen vzdáleně. Což ovšem v dorozumění obvykle není překážkou. Lidé jsou tu tedy přátelští, ale hrdí. Bůh vás… Čti dál »

Jak se tvoří bestseller

Tak jsem včera neodolal a podíval jsem se na to, jak píše historické romány konkurence. Abych upřesnil – vysoce úspěšná konkurence, knihy Iny Lorentz (jedná se o švýcarský manželský pár) se prodávají v milionových nákladech a jsou opravdovými šlágry na prodejních pultech. Přiznám se, že jsem její (nebo jejich) první knihu ze série četl. Jmenovala se „Wanderhure“ čili – volně přeloženo – „Potulná kurva“ a příběh se odehrával v období kostnického koncilu. Protože jsem v té době vydával můj román „Mezi císařem a papežem“, zajímalo mne, jak se s tou tématikou konkurence vyrovnala. Příběh byl jednoduchý, ale čtivý, to musím uznat, a tak jsem drobné historické nesrovnalosti, že totiž král Zikmund sídlil v Praze a ne v Budíně a byl český a ne uherský král, a obdržel od Boha korunu ne ale rozum, přešel taktním mlčením. Kniha byla zfilmována, v hlavní roli s Alexandrou Neldel, v současnosti úspěšnou a populární… Čti dál »

Studená válka na příkladě Sýrie

V Sýrii se už rok vraždí lidé. Zemřelo jich už přes 7000 a ještě hodně jich zřejmě zemře. Pro „demokratické státy západního typu“ je všechno jasné. Lid touží po svobodě, zlý diktátor Bašár-al Assad jim ji nechce dopřát a střílí do demonstrantů. Jeho zločiny proti lidskosti jsou nepochybné, je třeba intervenovat a zlé Rusko a Čína svou blokádou v radě bezpečnosti potřebné intervenci zabránily. Linie mezi světy dobra a zla je opět jednou jasná a nepochybná. Aby bylo jasno. Nezastávám se ani v nejmenším Assada a jeho bestiálního postupu proti vlastnímu lidu. Ruský postoj mi leze příšerně na nervy, protože je jasné, že Rusko nechává lidi v Sýrii umírat zaprvé, aby Assad dále kupoval od Ruska zbraně, zadruhé, aby zde Rusové udrželi svůj jediný vojenský opěrný bod v Středozemním moři a zatřetí aby se Putin mohl před prezidentskými volbami prezentovat jako silný a protizápadní muž, jenž nenechá své spojence na… Čti dál »

Interna

Interna je nepochybnou královnou medicíny. Samozřejmě to zůstane jen mezi námi a nedoporučuji tuto větu opakovat v přítomnosti chirurga či ortopeda, zejména, je-li ozbrojen skalpelem. Internisty se stávají namyšlení intelektuálové, kteří věří své hlavě více než svým rukám a hodlají se celý život zabývat neřešitelnou otázkou, proč člověk nefunguje nebo proč nefunguje podle jejich představ. Na rozdíl od gynekologa, očního lékaře, či krčaře, kteří se zabývají jen malými zajímavými kousky lidského těla, zajímá internistu člověk celý – tedy s výjimkou hlavy – ta patří neurologovi, eventuálně psychiatrovi. Internisty se stávají lidé, kteří potřebují výzvy osudu, aby se cítili v životě spokojení a nezbývá jim mozková kapacita k poznání, že si vybrali nejnepraktičtější obor, jaký jen může existovat. Jestliže totiž vybavení soukromé praxe kožního lékaře přijde na investicích na tisíc Euro, internista si musí koupit ultrazvukový přístroj, gastroskop, někteří šílenci i kolonoskop, musí mít vlastní laboratoř a místnost na věšení infuzí,… Čti dál »

Postavit dům

Jeden ze tří úkolů, jež má pravý muž je postavit dům. Protože strom jsem už zasadil a syna zplodil, nechal jsem se ženou přemluvit, abychom se dali i do tohoto dobrodružství. Stavěli jste někdy vlastní dům? Takže si myslíte, že víte, o čem budu mluvit. Nevíte, nestavili jste jej totiž v cizině. Tam je to mnohem napínavější. Nejen proto, že vám to přivede do často do nečekaných těžkostí, protože právě mezi jednoduchými lidmi je častý reflex „Ti Jugos mají čas“ (Pro vysvětlení, pro každého Rakušáka, jemuž se nedostává vyššího vzdělání, je cizinec buď Turek nebo občan bývalé Jugoslávie – čili Jugo.) Ale problém je i v tom, že na vašem domě budou skutečně pracovat především dělníci ze Srbska, Bosny (to by ještě nebylo tak zlé, s těmi se Slovan nakonec domluví), ale i Rumuni a Maďaři, s nimiž je dorozumění už přece jen podstatně obtížnější. Německy totiž nebude umět ani… Čti dál »

Dialog mezi mužem a ženou

Barbara a Allan Peasovi se ve své knize „Proč muži nenaslouchají a ženy špatně parkují“ zamýšlejí nad rozdíly mezi pohlavími. Doporučuji každému přečíst si tuto knihu, snadněji pak odolá nutkání zavraždit svého partnera v jistých situacích, které může být bez znalosti těchto rozdílů neodolatelné. Když jsem ten dopis objevil, pokusila se o mne mrtvice. Nejen, protože jsem se dozvěděl, že mne vyloučili z bytového družstva v Popradě, protože jsem nezaplatil 5 Euro členský poplatek, o němž jsem neměl ani nejmenší tušení, ale hlavně proto, že na obálce stálo téměř čtrnáct dní staré datum, kdy tento dopis dorazil na poštu v Gössendorfu. „Miláčku, kdy přišel tento dopis?“ pokusil jsem se být milý. „Niekedy minulý týždeň.“ „Proč jsi mi jej nedala? Nebo aspoň neotevřela, abychom věděli, co v něm je?“ „Veď bol adresovaný na teba.“ V tom měla má žena naprostou pravdu. Na obálce bylo skutečně mé jméno. Jsem ovšem trošku senzibilizovaný… Čti dál »

Návrat bojovníka

„Trója padla už před deseti lety,“ řekl jeden z mužů sedících před pastýřskou chýší. Byl pěkný den, pofukoval svěží větřík od moře a cuchal vlasy. Oba byli staří, ale zatímco ten, který právě čtvrtil sele a napichoval kusy na rožeň, byl zestárlý věkem prožitým při své práci, stáří toho druhého vypadalo falešně. Měl svraštělou kůži starců a solí vyhlodané hluboké rýhy kolem očí a úst. Ale jeho oči, i když unavené, měly mladší výraz, než jaký by odpovídal šedinám jeho vousů a vlasů. Mluvil málo, hleděl zasněně na pahorky ostrova, a tak bylo na tom druhém, aby udržoval rozhovor. „Už deset let je tomu,“ pokračoval ten starší z nich, pastýř jménem Eumaios. „A všude se vypráví, jaká to byla válka. Řekové ještě takovou nezažili.“ „Válka je vždycky hnusná věc,“ řekl ten druhý. „Mrtví a pláč. Pobití lidé a nikdo neví proč, znásilněné ženy a zavražděné děti, ukrutnosti, za něž se… Čti dál »

Demence

Demence je postrachem naší společnosti. Moderní medicína dokáže znova rozpumpovat srdce, kterému se už nechce, dokáže rozdýchat plíce, dokáže nahradit funkci ledvin, které toho už mají dost. Neumí si ale poradit z mozkem, který začne vynechávat. Když se ve videotéce začnou ztrácet videokazety jedna za druhou a člověk je nemůže najít, přichází doba, kdy začnou děti trnout a člověk trpí. Naštěstí většinou jen krátce, protože poté zapomene, že zapomíná a je zase šťastný. Méně už jeho okolí. „Dítě, jak se jmenuje ten zlý Němec, který mi schovává věci po bytě?“ „Alzheimer, babičko, Alzheimer.“ Jenže někdy až tak zlý ten Němec není. Přijali jsme manželský pár. Oba byli už nad osmdesát let věku a starali se o sebe sami. No – starali, nějak přežívali. Když po jejich převzetí do nemocnice do jejich bytu vpadla sociální služba, nestačila se divit, co všechno ve skříních a i všude jinde našla. Muž byl těžce… Čti dál »

Ochrana osobních dat

Ochrana osobních dat, ochrana lidských práv, ochrana všeho možného. A to v demokratické společnosti, kde člověka mají chránit zákony. Na ochraně osobních dat hoří v Rakousku už roky projekt ELGA, projekt elektronického průkazu pacienta, na němž by měly být uvedeny jeho nejdůležitější diagnózy, léky, jež užívá a výsledky posledních vyšetření. Nic mi nepřipadá potřebnější! Přivezou-li do nemocnice bezvědomého neznámého pacienta, bylo by opravdu velkou pomocí, kdybych se z jeho karty dozvěděl, že trpí třeba na cukrovku, ischemickou chorobu srdeční, epilepsii nebo se třeba už dvakrát pokusil o sebevraždu. Stejně jako by bylo praktické vědět, zda si třeba nepíchá inzulín a jaké bere léky (jak už jsem se zmínil, ví to necelá desetina pacientů). Třeba by tam mohl být uveden i typ jeho kardiostimulátoru, protože co pacient spolehlivě při poslání do nemocnice doma zapomene, je průkaz nositele kardiostimulátoru a my stojíme před záhadou, jaký přístroj má a jakým kontrolním přístrojem ho… Čti dál »

Standard and Poors a neschopnost politiků

Útok je tentokrát generální. Ratingová agentura Standard and Poors zaregistrovala, že se Evropa začíná uklidňovat, začíná jednat a že by se z toho svého průšvihu mohla snad i dostat. Rozhodla se tedy pro radikální krok a zhroršila rating hned devíti evropským zemím najednou. Protože Euro se podle přání spekulantů ze svých potíží dostat nesmí. Musí se rozpadnout a otevřít nové netušené (nebo spíše tušené) možnosti k obohacení malé skupinky lidí činných na „finančních trzích“. Angličané nazývají tyto „trhy“ dokonce „financial industry“ což považuji za zcela zcestné, ne-li perverzní. Zhoršení ratingu se nevyhnula především Itálie, přestože nebo spíše právě proto, že schválila přísný úsporný program. Kdo o tom ještě pochyboval, musí teď už chápat. Ratingové agentury (nebo přinejmenším Standard and Poors), stvořené z důvodů ekonomických, přijímají politická rozhodnutí. Dokonce si to už politici i odváží říci. Že by začínali chápat, že jsou ve válce? Kdepak! Zase jednou jsem měl možnost poslechnout… Čti dál »

Vítězný návrat

AGAMEMNON I. Vojáci pochodovali dlouhým údolím, jež dělilo Mykény od přístavu a zpívali si. Byli v dobré náladě, jak už vojsko, vracející se z vítězné války bývá. Zvlášť když ta válka trvala deset let. Díval se na ně s hrdostí. To on je dovedl k vítězství, on má zásluhu na kořisti, kterou jsou přeplněné vozy. A část zůstala ještě na lodích, na nichž včera dorazili k pevnině. Vojáci propadli zvláštnímu opojení, které je ovládlo v blízkosti domova, jenž neviděli deset let, pletli si rytmus pochodu a volali nadšeně na počest svého krále, velkého Agamemnona.

Svět se někam řítí

Myslím, že to vnímáme všichni. Svět se někam řítí. Nikdo sice nedokáže říci, kam, zato ale všichni cítí, že se tam žene proklatě rychle. Je zřejmé, že žijeme v době, jež předznamenává velké změny, po nichž už svět nebude takový, jako byl dříve. Zda bude lepší nebo horší, nedokáže asi nikdo říci, člověk má ale ve své většině ze změn spíše strach a proto se jich spíš bojí, než aby se na ně těšil. Poslední velké změny v uspořádání světa proběhly před dvaceti lety a my jsme se na nich podíleli aktivně. Pád železné opony změnil poměr sil ve světě, změnil hranice, vyvolal ale i konflikty, naštěstí pro nás jen lokálního charakteru (Balkán nebo Kavkaz). Jenže to, co se děje teď, změny z konce osmdesátých let minulého století nepřipomíná. Musíme zabloudit hodně dál do lidských dějin, abychom našli atmosféru odpovídající dnešku.

Lékařské kongresy

Jsou příležitostí k získání posledních znalostí v oboru, příležitostí k takzvanému „up to date“. Lékař se tak dozví nejnovější poznatky z úst nejpovolanějších, tedy těch, kdo je objevili. Ušetří si tak spoustu času, který by jinak musel věnovat přehrabaváním se v odborné literatuře. Účast na kongresech podporují často farmakologické firmy, což je solí v očích všem, kdo by taky rádi cestovali na cizí útraty. Všechny úředníci od Bruselu přes Vídeň a Prahu až po Graz či Olomouc vedou tedy proti lékařům a jejich účasti na kongresech neúprosnou válku a obviňují je z korupce. Jsou přesvědčeni, že za účast na kongresu pak nepředpisují jiný lék než ten,produkovaný firmou, jež je na kongres pozvala a to bez ohledu na to, zda jej pacient potřebuje či ne. Není tomu tak a bez podpory farmakologických firem by podobné kongresy brzy zkrachovaly, protože není mnoho lékařů, kteří by si ze svého platu mohli dovolit platit… Čti dál »

Kdo potřebuje Irák

Jsou vánoce a v křesťanském světě aspoň na několik dní utichly hádky, dokonce i ratingové agentury mlčí, politici sedí doma a nebombardují nás zákony, zprávami o neúspěšných vyjednáváních a katastrofickými vizemi. Čas míru, aspoň zdánlivého. Je tradicí, že si lidé na ty tři vánoční dny darují iluzi lásky a smíření. Iluzi, která sice vezme už 27.prosince za své, ale přesto díky za ni. Těšíme se na ni rok co rok, i když víme, že je to jen iluze. Jsou země, kde lidem není dopřáno ani tolik. Den poté, co Irák opustili američtí vojáci, eskaluje násilí v Mezopotámii. Šíitský premiér sesadil sunnitského vícepremiéra a vydal na něj zatykač. Během jediného dne zahynulo při teroristických útocích 70 lidí. Včera k nim přibylo dalšich pět. Občanská válka se zdá být neodvratnou. Vzpomene si někdo ještě na slova britského premiéra Tonyho Blaira, jenž se nechal (jak se na pravého Brita sluší) od amerického prezidenta… Čti dál »

Václav Havel – neobyčejný obyčejný člověk

Samozřejmě, že vím, že momentálně píše o Havlovi kde kdo. A že nemám větší právo než kdokoliv jiný psát, co si o něm a jeho působení myslím. Ale neodolal jsem a sedl jsem si k počítači, protože mne jeho smrt skutečně zasáhla. Třeba bude někoho můj osobní názor zajímat, proto si odvážím dát tento článek na můj web. Jsou to vzpomínky člověka, který Havla nikdy osobně nepotkal, ale pro něhož náš první polistopadový prezident něco důležitého znamenal. Myslím, že nám všem bude chybět. I těm, kteří si to zatím neuvědomují. Těm, kdo ho měli rádi, i těm, kdo ho rádi neměli. Těm, kdo ho milovali i těm, kdo se mu vysmívali. Symboly, jež odešly, vždy chybí a Havel symbolem byl. Symbolem světa, jenž odchází. Odchází s ním. Mohl ještě sledovat jeho slábnutí, naštěstí se nedočkal jeho úplného zániku. Světa, kde měla vítězit pravda a láska nad lží a nenávistí. Ideál,… Čti dál »

Dluhová krize

Je docela veselé sledovat handrkování politických stran a jejich zástupců. Vyjímečně jsem se v televizi podíval na zasedání rakouského parlamentu živě. Ne, nezbláznil jsem se, ale musel jsem žehlit a v televizi nedávali ani závody Formule 1 či rakouskou fotbalovou ligu, což jsou mé oblíbené přenosy, jež při žehlení sleduji. Nic se tam totiž neděje a pokud náhodou přece (někdo omylem vystřelí na branku či někdo někoho předjede) pak to stejně čtyřikrát z různých úhlů zopakují. Ale bylo dopoledne, práci bylo potřebné vykonat a v televizi dávali zasedání rakouského parlamentu. Posílil jsem se tedy jednou skleničkou whisky (zas až tak odvážný, abych se na takový program mohl dívat za střízliva, nejsem) a dal jsem se do poslouchání politických argumentů. Zatupitelé jednali o takzvané „Schuldenbremse“ čili brzdě zadlužování státu. (je to mimochodem zcela nové slovo, vymyšlené pro aktuální potřebu a stihlo se už stát se „slovem roku“) Rakousko chce dát do… Čti dál »

Dieta

Chcete získat zarputilého nepřítele? Pak řekněte Rakušákovi, že má držet dietu. Už několikrát jsem to zkusil a několikrát jsem bolestně narazil. Přesto se v Rakousku vyskytuje povolání dietní asistentky – pravděpodobně se jedná o nejfrustrovanější pracovnice v zemi. Měl jsem kdysi skotského přítele, který prohlásil, že nejzbytečnější povolání na světě je učitel angličtiny v Americe. Se zdůvodněním, že dialekt se vyučovat nedá a anglicky se tam za oceánem stejně nikdo nenaučí. Doplním jeho tvrzení, že stejně beznadějným povoláním je i dietní asistentka v Rakousku. Jak by se mohl pravý Rakušák vzdát svého schnitzlu, leberkäse či pečeného vepřového, o pivku ani nemluvě. Cervantes kdysi napsal knihu o donu Quichotovi. Pokud se chcete cítit v jeho kůži, staňte se dietním poradcem. Zažil jsem jeden nervový kolaps naší dietní asistentky, když se snažila pacientce se syndromem krátkého střeva vysvětlit, co má jíst a co jíst rozhodně nesmí. Postižená paní vážila už jen 35… Čti dál »

Podzemní garáže

Jsou vděčným a věčným tématem filmových kriminálek – kde už dá oběť lépe, než tam? Je to pod zemí, už tento fakt má v sobě něco mysteriózního, člověk tam bývá většinou sám, prostě skvělá půda na vznik horroru. Kromě toho producent nemusí uzavírat části města a platit pak obchodům odškodné, když se střílí a vraždí na ulici. Mohu strašidelnost tohoto zařízení potvrdit. S podzemními garážemi jsem si užil své a absolutní špičku v této zábavě představuje město Vídeň. Už proto, že Vídeňáci jsou nesmírně pracovitý národ a své město stále přestavují. S oblibou pak umisťují staveniště před vjezdy do oněch garáží. Když se člověk pak nakonec k vjezdu přece jen prokličkuje, je s nervy na konci a dělá chyby. Jako když mi při východu z podzemní garáže na Karlsplatzu dveře přiskříply kabát tak nešťastně, že jsem nejen nemohl dál, ale nedokázal jsem si ten kabát ani vysvléci. Naštěstí jsem se… Čti dál »

Srážka s úřadem

V podstatě člověk chápe, že se státy snaží z příjemců příspěvků v nezaměstnanosti a sociálních dávek tvořit plátce daně z příjmu. To je chvályhodné, pokud by to stát dělal správnými zásahy do trhu s podporou podnikání. Jenže právě drobný podnikatel je ničen daňovými výměry, protože je třeba platit státní aparát a ten bují a bují. I úředník samozřejmě platí daně z příjmu, což je chvályhodné, mohl by ale dělat i něco navíc. Tedy aspoň nekteří z nich. Potřeboval jsem najít kompetentního úředníka. Zkusil jsem to. Bez úspěchu. Moje dcera vystudovala, ačkoliv je rakouská občanka, medicínu v Brně. Neměl to být a ani to nebyl problém. Přestoupila tam z Grazu po prvním ročníku studia, skutečně velmi milá a starostlivá pani proděkanka pro ni vytvořila pro první semestr studijní program, aby se studium z Rakouska a České republiky, běžící podle zcela odlišných schémat (ostatně si stále myslím, že to české je lepší)… Čti dál »

Trhové hospodářství

Slovo, jež se stalo v součastnosti velmi neoblíbené. Všeobecně se ztotožňuje s heslem „trhni, co můžeš“ a člověk má skutečně pocit, že tomu i tak je. Jenže když jsme v roce 1989 svrhávali komunismus, šli jsem do toho právě s vědomím, že takové trhové hospodářství chceme budovat. Proč nás tak zklamalo? A zklamalo nás opravdu ono? Je volání po silném státu skutečně řešením na východisko ze současné krize? Když zavzpomínáme, přijdeme na to, že stát žádný zvlášť dobrý hospodář nebyl. Plánovalo se neplánovatelné, rozhodovaly přitom většinou ideologické důvody. Jednoho zboží bylo pak nedostatek ať už proto, že se jeho potřeba špatně odhadla nebo proto, že na ně chyběly devizy (jako to bylo u banánů). Naproti tomu paměti mongolského vůdce se vydaly v 50 000 výtiscích a skoro stejné množství bylo pak zešrotováno. Řekneme, to byla ideologie. Jenže demokratické státy nejsou o nic lepší. Stát není totiž nic imaginárního, žijícího vlastním… Čti dál »

Nepřítel Euro

Euro se zmítá v krizi a všichni skeptici triumfují. Řeší se otázka, zda byla celá koncepce zavedení společné měny omylem, či zda se staly pouze chyby při její realizaci. Přiznám se, že mi při takové diskusi vstávají vlasy hrůzou na hlavě (moc jich nemám, takže si toho naštěstí nikdo nevšimne). Položme si tedy jednu základní otázku – proč euro vůbec vzniklo? Mělo to několik důvodů a to veskrze pozitivních. Zaprvé mělo zjednodušit zbožní výměnu a platby za ni v evropském prostoru. Samozřejmě mělo i zjednodušit cestování po Evropské unii, hlavním cílem bylo ale vytvoření silné měny, odolné proti spekulacím na burze. Po zkušenostech s britskou librou v roce 1992, později i s německou markou, došli politici k závěru, že ani jeden ze států Evropy nemá dost finančních prostředků, aby mohl vlastními silami vzdorovat spekulacím, které odsávají peníze bez ohledu na hospodářské dopady. Máte-li dost kapitálu, je spekulace na určitou měnu… Čti dál »

Cirhóza jater

Cirhóza jater je hodně špatná choroba. Nepostihuje bohužel jen alkoholiky, aby si člověk mohl říci, že dobře jim tak, ale bohužel vzniká i na základě autoimunní choroby, kdy se proti játrům tvoří ve vlastní těle protilátky, aby tento důležitý orgán posléze zcela zničily. Hlavní příčinou ale je přece jen alkohol, tedy jeho požívání v nezřízeném množství. Zvláštní je, že jednotlivé druhy alkoholických nápojů působí na játra zcela odlišně. Zdůrazňuji, že následující řádky nemají žádný podklad v evidence based medicin, ale jsou jen mým subjektivním pozorováním, opírajícím se o poznatky mých kolegů a přátel. Zatímto pití piva játra až tak neničí (o to víc ale zase srdce, takže si člověk vlastně nevybere), víno ničí játra pomalu, takže se člověk dopracuje k cirhóze po šedesátce a spíše jen tak pomalu a víceméně mile zhloupne, takže smrt ho zastihne poměrně nenásilně bez stresu pro ošetřující lékaře,tvrdý alkohol, zejména však jakýkoliv alkohol nekvalitní ničí… Čti dál »

Proč chodit do hor?

Ti, kdo mne už znají, vědí, že lezení po kopcích, pokud možno vysokých a lysých, miluji. Jsou-li navíc vrcholky pokryty sněhem, miluji je ještě víc. Neptejte se proč, asi to líp vypadá nebo aspoň opticky výš a nebezpečněji. Nikdy jsem se nezamýšlel nad tím, proč to dělám a co z toho mám. Až mi syn položil zákeřnou otázku – totiž onu „proč?“ Mínil, že neexistuje jediný rozumný důvod, aby člověk šplhal na nějakou skálu, zato spousta důvodů proti. Zaprvé tam nahoře nic není, tím mínil hospodu. Zadruhé je to namáhavé a zatřetí tam člověk může zmoknout, zmrznout, případně i spadnout a polámat se či zabít. Přiznám se, že proti takové argumentaci se těžko hledají protiargumenty, schopné ji vyvrátit. Když jsem připomněl krásné výhledy se světem u nohou, namítl, že ty si může zažít v televizi. Vzpomněl jsem si na mé začátky v Popradě, kdy jsem všechny místní domorodce udivoval svou… Čti dál »

Zapnout mozky místo počítačů

Ten zážitek je zcela čerstvý. Ve středu tohoto týdne jsem měl mít malou kožní operaci. Odstranění několika malých fibromů, nezhoubných kožních nádorů. Věc naprosto nepatrná, prováděná ambulantně. Můj syn byl ale na vyšetření se mnou a bylo mu doporučeno nechat si odstranit znamínko na noze, zákrok o něco větší, na nějž je potřeba operačního sálu. Syn však termín musel zrušit a tak se odhlásil. Já jsem poctivě na svůj zákrok dorazil. U okénka, kde jsem se přihlásil a zahlásil své jméno, se slečna zeptala: „Polách Lubomír?“. „Ne“, opravil jsem ji, „Antonín.“ Pozdvihla obočí a něco do počítače zapsala. Pak mi vrazila do ruky mou složku a pravila. „Na druhé poschodí.“ Na druhém poschodí na kožní klinice jsem neště nebyl, prostor ambulance jsem ještě nikdy opustit nemusel. Protože jsem ale dobře vychovaný a vím, jak lékaři nesnášejí odpor přemoudřelých pacientů, disciplinovaně jsem se odebral tam, kam mne poslala. Na druhém poschodí… Čti dál »

Setkání s profesorkou češtiny

Jednou to prostě muselo přijít. Vlastně nemuselo. Kdybych zůstal ve svém doupěti na Stolzalpe a nevystrkoval z něj nos, tak by se to určitě nestalo. Jenže člověk je zvědavý, samozřejmě i ctižádostivý a tak jsem byl najednou na gymnáziu, kde jsem kdysi dávno strávil krásné čtyři roky svého tehdy ještě mladého života a proti mně u stolu seděla moje někdejší učitelka češtiny. Vlastně jsme se od doby, kdy jsem začal fušovat do literatury, nikdy nesetkali a mne ani nenapadlo hledat ji a ptát se na její názor. Přece jen se jednalo o doby dávno minulé a vzdálenost mezi námi (myslím tu fyzickou) byla taky nezanedbatelná. A ani náhoda našemu setkání až do tohoto dne nepomohla. Ale najednou byla tady a její názor mohl každou chvíli zaznít a já dostal strach a přál jsem si, aby raději nezazněl. Ona paní profesorka Petrželová si na čistotu a krásu českého jazyka potrpěla. A… Čti dál »

Moc papežů

Jejich moc byla kdysi obrovská. Budovali ji cílevědomě po staletí a neváhali sáhnout k jakémukoliv prostředku, aby ji upevnili, aby umlčeli ty, kdo je kritizovali a aby zničili kohokoliv, kdo by jejich moc omezoval. Chtěli vládnout nad celým světem, sesazovat a dosazovat panovníky podle vlastního uvážení, určovat, co je v politice dobré a co špatné. Jejich moc kulminovala v třináctém století, kdy se rozhodli definitivně skoncovat s mocí světskou a zlomit moc císařství. Papeži Inocenc III, Řehoř IX, Inocenc IV vedli nesmiřitelný boj s mocí císařského rodu Štaufů, v němž nebylo míru ani přiměří. Šlo jen o to, kdo koho zničí, papež císaře nebo císař papeže. Papeži zvítězili, poslední velký císař Friedrich II roku 1250 zemřel, jeho následníci nedosahovali jeho velikosti, rod Štaufů se podařilo vyhladit – poslední z nich Konradin byl popraven roku 1269 v Neapoli a papežská moc triumfovala. Byla obsolutní nebo si to aspoň myslela. Jak to… Čti dál »

Prý divočáci!

Tak jsem se po letech setkal s bývalým profesorem – ostatně vždy distingovaným a milým pánem a jak jsme tak zabředli do vzpomínek na časy dávno minulé, pravil, že jsme byli těžko ovládatelná třída. Kluci prý byli divočáci – to cituji – a holky spíše minoritní bez skutečného vlivu na dění. Napřed jsem pocítil stejný pocit jako před oněmi více než třiceti lety – zase nám ti dospěláci nerozumějí. Bylo to stejné, jako když nám třídní profesorka vyčetla volbu miss třídy a pravila, že zavádíme kapitalistické soutěže, jež dehonestují lidskou podstatu našich spolužaček. Cítili jsme se nepochopeni – vůbec jsme neměli nic proti našim děvčatům, naopak jsme je obdivovali, milovali či dokonce zbožňovali. Že jsme neuskutečnili volbu nejhezčího mladého muže ve třídě mělo jeden jediný důvod, že totiž proti Rosťovi Tomanovi stejně nikdo neměl šanci. Pomyslel jsem si, že vzpomínky pana profesora byly zřejmě poznamenány dozorem nad naší třídou na… Čti dál »

Korupce na rakouský způsob

V Rakousku právě objevují Ameriku. Je to tak překvapivý proces, že novinářům zůstává rozum stát. Objevují něco, co prostý občan věděl už před lety. Ale chválabohu za to, že na to páni novináři přišli aspoň teď, se zpožděním mnoha let. Přišli totiž na to, že politika v Rakousku byla (nebo je?) zkorumpovaná. To je překvapení, že? Ale zpět ke kořenům. V roce 1999 vyhráli volby v Rakousku sociální demokraté. Jejich obvyklí spojenci lidovci ale spadli na třetí místo za Haidrovy „Svobodné“. A vznikly problémy s tvořením koalice. Předseda strany Lidovců Wolfgang Schüssel totiž vyhlásil, že pokud jeho strana skončí ve volbách jako třetí, odchází do opozice a ve vládě jej nikdo po celé následující období nikdo neuvidí. A třetí skončil. Sice jen o nějaké půl promile hlasů – údajně to bylo asi 400 hlasů, ale byl třetí. A zatímco se sociální demokraté usilovali jej přece jen přemluvit, aby do té… Čti dál »

Návštěva v bordelu

Tedy ne, že by návštěva takového zařízení patřila k nedílné části praxe zahraničného lékaře. Jenže člověk jezdí (vlastně jezdil, i tahle tradice se pomalu ale jistě hroutí) na podnikové výlety. A tento v roce 2003 nás zavedl do raději nejmenovaného chorvatského města (kdybych jeho jméno prozradil, mohli byste se vydat po mých stopách). Poslední večer jsme měli jít na společnou večeři, se sestřičkami jsme se nicméně dohodli, že po večeři ještě někam zajdeme. A pokud bychom opouštěli restauraci v rozdílný čas, bylo třeba domluvit místo, kde se setkáme. Protože jsme právě v době, kdy jsme řešili tento problém šli okolo budovy, před nímž se skvěl nápis „Diskotéka“ považovali jsme za skvělý nápad, že se setkáme právě tady. Z večeře jsme pak opravdu odcházeli v rozdílný čas. Děvčata zmizela už o hodně dřív, zatímco my jsme ještě vedli moudré hovory o medicíně a nefungování našeho světa. Když jsme tedy restauraci opouštěli,… Čti dál »

Ein bisschen čili “kousíček”

V rakouské němčině není slovo, které by se používalo častěji. „Ein Bisschen“ tedy v doslovném překladu „kousíček“ ve volnějším „trošičku.“ Tady je všechno „ein bisschen“. Dobré, špatné, pomalé, rychlé, zlé, příjemné, člověk je trošku hladový, sytý, naštvaný, spokojený, dokonce i „ein bisschen“ mrtvý. Jediné, s čím jsem se zatím nepotkal, žádná z mých pacientek nebyla ještě „ein bisschen“ těhotná – ale myslím, že i toho se dočkám. Člověk si na to zvykne, dokonce i jinak integračně rezistentní Němec žijící v Rakousku, začne toto slovní spojení nakonec používat místo svého bezbarvého „ein wenig“. Co ovšem lékaře frustruje, že i pacientům se daří – pokud vůbec – vždy jen „ein bisschen“ lépe. Víc není v Rakousku možné. Pacientka, která dorazila večer v plicním edému, zralá na intubaci a napojení na dýchací přístroj, sedí po celonoční intenzivní léčbě u snídaně a s očividným požitkem se nacpává houskou s medem. Pak primář, jenž právě… Čti dál »

Kapitola 12 a Epilog

Konec vojny se blížil, ale ještě rychleji se blížil termín radostné události v Markově rodině. Marek chodil po kasárnách celý nervózní, protože se se situací, kdy bude otcem a hlavou rodiny, nedovedl vyrovnat. Zpráva jej zastihla zrovna, když spěchal na letiště. „Pane doktore,“ volala za ním sestřička z ošetřovny. „Pane doktore, volali vaši. Máte dceru. Právě před chvílí se narodila!“ Marek, zmrazený očekávanou zprávou přece jen po určité latenci usoudil, že by měl projevit radost. „To je skvělé, sestřičko. Zavolejte mi, prosím vás, Jardu Páleníka.“ „Jarouši, tu máš tři stovky a kup tři litry rumu. Až se vrátím z letiště, oslavíme moji dceru.“ „To je skvělé, gratuluji,“ zajásal Páleník, i když nebylo zcela jasné, zda proto, že se Markova rodina rozrostla nebo pro vidinu pijatyky. „A kdy přijdeš?“ „Máme štěstí,“ podíval se Marek na nebe. „Za chvíli začne lít a nejpozději v šest jsem v kasárnách.“ „Máme větší štěstí, než… Čti dál »

Kapitola 11

Dostál byl ostatně neobyčejně zdatný zdravotník. Marek se o tom přesvědčil už po třech měsících vojenské služby. Právě sedali ke snídani, když se rozletěly dveře ošetřovny a v nich stál vyděšený zpocený vojáček ze spojovacího praporu. „Súdruh doktor, Jano, tam u nás, asi zomiera.“ „Co trojčíš?“ namítl Marek, kterému se nepříliš chtělo vstávat od snídaně. „Odpadol, je celý červený, zle dýcha. On zjedol ráno penicilin, akýsi bol nachladený a teraz…“ Vojáčkovo zděšení bylo dostatečně plastické, aby Marek popadl brašnu s léky a zařval na Dostála a šoféra: „Jdeme!“ „Co budeme dělat?“ zeptal se v sanitce Dostál, svírající lékařskou brašnu. „Co bude třeba,“ zavrčel Marek. Sám cítil, jak je nervózní. Kasárna spojovacího praporu byla vzhůru nohama. Zlé zprávy se vždy šíří přesně rychlostí světla. Pozitivum bylo v tom, že vrata kasáren byla otevřena a všude stáli vojáci, kteří sanitku naváděli až k těm správným dveřím. Chlapec ležel v ložnici, trhaně těžko… Čti dál »

Povstáni frustrovaných chaotů

V Londýně řádí chuligáni, rabují, zapalují a obracejí celé čtvrtě v trosky. Bude svatokrádeží, když člověk řekne “konečně?“ Prosím, nenadávejte, nevystupujte z této stránky, dokud si nepřečtete, proč jsem to takto napsal. Ne, nesympatizuji s oněmi rabiáty ani v nejmenším, nemám rád násilí a už vůbec ne takové, kdy neovladatelné hordy ohrožují existenci spousty spořádaných občanů. Jenže… Jak jinak dát najevo našim politikům, našim vládám, že je tu jeden veliký a po dlouhá desetiletí neřešený problém? Problém, který ignorovali, o kterém tvrdili, že neexistuje. Není to přece tak dávno, kdy se ve stejné peklo proměnila předměstí Paříže a stejné bitvy sváděla policie s mládeží v Athénách, ve Španělsku se podobnému násilnému peklu vyhli jen těsně, zatím… Náhoda? Psychóza nevychovaé mládeže? Všude stojí na ulici mladí lidé, lidé bez zaměstnání, bez perspektivy, bez slušné šance na budoucnost. Zatím se nikdo nezeptal, proč tomu tak je. Člověk bez šance na lepší budoucnost… Čti dál »

Kapitola 10

V tom čase se Marek konečně dočkal toho, o čem snil celou vojnu. Na útvarovou ošetřovnu se dostavil poručík Maierhofer. Vstoupil nesměle, čepici v ruce a s potem oroseným čelem. Pohlédl na doktora za stolem, nesměle mávl rukou a šeptl:  „Ahoj.“ „Dobrý den soudruhu poručíku, pojďte dál. Jste nemocný?“ Maierhofer se plaše rozhlédl po nastoupených zdravotnících a přisedl až k Markovi. „Viete, súdruh doktor, mám ísť od stredy na služobnú cestu. A tak som myslel, či byste mi nemohol dať krátku maródku, abysom mohol odcestovať už v piatok. Stačia mi dva dni, pondelok a utorok.“ Marek měl pocit, že se mu to jen zdá. Maierhofer za ním přišel jako za nejlepším přítelem. „Co jste říkal, soudruhu poručíku? Jste nemocen?“ „Hrdlo ma bolí.“ Nadskočil poručík vylekaně. „Á, hrdlo. Jardo, podej mi špátli.“ Marek hluboce nahlédl do zcela zdravého hrdla, stlačil kořen jazyka a dotkl se mandlí, až důstojníka natáhlo na zvracení. „Hm,“ konstatoval. „Začínající katar hrtanu…. Čti dál »

Jak vylézt na Pannu

Když chlapi po padesátce (a někdy i před ní) začnou blbnout, jejich ženy si klepou na čelo (pokud už mají svého chlapa poměrně dost) nebo se třesou strachy (pokud je domácnost zatížena velkými dluhy, jež si netroufají samy splatit). Mluví se o krizi středního věku, i když vlastně nikdo neví, co ten střední věk je. Každý si ho definuje podle vlastních potřeb a představ a hlavně nikdo nechce připustit, že se v takové krizi nachází. Můj otec tuto takzvanou krizi středního věku definoval poměrně výstižně, totiž že „mládí je v prdeli a do důchodu ještě daleko.“ Nicméně vlastně takový chlap po padesátce vůbec neví, jak vlastně biologicky starý je. Patří už do odpadu nebo může ještě svět obohatit spoustou nápadů, tvůrčích činů či dokonce potomků? (před posledním bych raději varoval, kdo se o ně bude starat?). A proto si to chce vyzkoušet. Zkouší nové účesy, kterým se ještě před deseti lety smál,… Čti dál »

Kapitola 9

V pozdním jaru přibyl na útvar nový nadporučík. Přišel odněkud od tankistů, tvářil se skromně až bázlivě a jmenoval se Porubek. Asi dva týdny budil na útvaru úsměv, když se nejistým, váhavým krokem pohyboval přes dvůr, ale z druhé roty se brzy začaly ozývat výkřiky zoufalství. Písaři objevil tajný sklad potravin a dal ho zavřít. Písemnosti si v čase jeho basy vyřizoval sám a z toho všichni pochopili, že jde do tuhého. Další jeho obětí byli vojíni z vepřince, které dovezl v autě na útvar a dal je umýt, ostříhat, oholit a odvšivit. V autoparku přichytil majora Bodnára s rotnou Rottovou a dal je do hlášení, což majorovi vyneslo kádrový šmouh. A potom postavil do stráže osobního šoféra velitele pluku. Naneštěstí v den, kdy plukovník Csabo musel na služební cestu. Spustil se řev, nadporučík Porubek byl zavolán k veliteli pluku, bylo mu pohroženo degradací a propuštěním z armády. On ale argumentoval tím, že podle základních řádů je každý voják povinen chodit… Čti dál »

Banány

Myslel jsem původně, že je to evoluce. Ten problém mne zaměstnával několik let. Čím to je, že opice loupou banány vždycky po délce a člověk od špičky. Je to jeden z hlavních (dobrá, přiznávám, že ne jediný) rozdílů v chování mezi člověkem a opicí. Podezíral jsem evoluci a uvažoval, zda se v tomto případě ubírá správným směrem a proč to ty opice dělají už po statisíce let stále stejně, i když od nás už mohly odkoukat naši – samozřejmě mnohem efektivnější – metodu. A pak jsem na to jednou přišel, bylo to ja ko zjevení. Našel jsem totiž zralý banán. Opice sbírají zralé banány, které spadly ze stromu a které jsou sladké. A jejichž slupka praská – a to  po délce. Tak jsou zvyklé a to je pro ně znamení, že se jedná o dobrý banán. My lidé trháme banány ještě zelené, aby zvládly dlouhý transport k spotřebiteli, necháme je dozrávat za naprosto nepřirozených… Čti dál »

Kapitola 8

Velká část Markových povinností spočívala v tom, že sloužil pohotovostní služby pro veškeré vojsko v Košicích. Sloužit měli vlastně všichni lékaři, ale protože bylo jako bylo, sloužil Marek pohotovosti patnáct dní v měsíci, tedy skoro všechny dny, které netrávil na letišti. Pochopitelně, že při takové vytíženosti se ty služby sotva daly brát zcela vážně a zodpovědně a tak Marek od prvních služeb, které trávil v naprosté abstinenci a v řádné nervozitě na lůžku na ošetřovně přes hraní karet a vyvařování báječných večeří dospěl až k neomezené konzumaci alkoholu v době služby a v závěru vojenské služby, když se mu podařilo zjistit telefonní číslo do kuchyně ve Velkopopovické, sloužil už přímo v hospodě a sanitka jej odtud vyzvedávala na výjezdy. Občas se do tohoto koloběhu pokusil zasáhnout někdo z nadřízených a vnést do věci pořádek, ale tyto pokusy měly jepičí život. I když pohotovost znamenala určitá omezení, měla i své světlé stránky, které se stupňovaly v období vánoc a velikonoc. V tu dobu… Čti dál »

Kapitola sedmá

            Oficiálně byl Marek vlastně jen jedním ze skupiny poddůstojníků absolventů, kteří u útvaru sloužili. „Špagáti,“ tvořili sice nesourodý ale víceméně dobrý kolektiv. Kromě Marka k němu patřili četař absolvent Horáček, veterinární lékař, který zastával nesourodou funkci velitele družstva psovodů a velitele odloučené jednotky ve vepřinci. Chtěli mu přidat i zavedení chovu sokolů na odhánění ptactva z letiště, ale na tuto funkci přijali pak nakonec z civilu jednoho veterináře se zálibou v ptactvu a dali mu hodnost nadporučíka. S tím ptactvem to bylo tak – před několika lety v rozporu s předpisy dal nějaký velitel vysadit v okolí letištní budovy stromy, aby to  „trochu ozelenil a zkrášlil.“ Teprve po letech vyšel najevo smysl zákazu výsadby stromů v okolí letiště. V jejich větvích totiž začali hnízdit ptáci a ti byli pro letadla smrtelně nebezpeční. Pták, který by vletěl do sání vzduchu tryskového motoru mohl činnost tohoto motoru zastavit a způsobit havárii stroje. Proto mělo několik vojáků vyhledávanou funkci „plašiče ptáků“. Ta… Čti dál »

Bella Italia

Itálie, především ta jižní Bella Italia. Vrátili jsme se z dovolené na jihu Itálie, na podpatku italské boty, přesněji řečeno na ostruze onoho podpatku, na poloostrově Gargano. Pokud někdo hledá dovolenou odpočinkovou s koupáním v moři, pak je tu správně. Krásné pláže, klid, čistá voda, ráno studená, pardon osvěžující, odpoledne teplá na „člupkanie“ což je oblíbená činnost mé ženy. Pokud jste se ovšem rozhodli poznávat Itálii a její historii jako já, pak tu nejste úplně správně. Vieste, kde jsme se nacházeli, je sice překrásné městečko, ale od zbytku světa je odděleno horami poloostrova Gargano a dostat se na jakoukoliv rozumnou cestu bez tisíce zatáček a serpentin znamená projet nejméně hodinu cesty právě po takových zatáčkách a serpentinách. Protože moje žena a v mírnější podobě i syn trpí kinetózou, bylo vymalováno. Přesto se mi lstí a zatajením určitých okolností podařilo přesvědčit minimálně syna, aby se mnou vyrazil aspoň na jeden výlet… Čti dál »

Kapitola 6

Jednoho krásného slunečního jarního dne sedělo několik vojáků v letištní budově zvané Jihozápad (prozaicky proto, že se nacházela jihozápadně od startovací plochy) vojáky přezdívaný „Divoký Jihozápad“ a sázeli se. Šlo o to, zda vojín Matla dostane vycházku. Sestava Jihozápadu se skládala ze dvou částí. Z vojáků stálých a z těch, kteří tam dojížděli na denní směny. Lze jednoznačně říci, že ti druzí na tom byli lépe. Každému, kdo ztrávil na Jihozápadě víc než tři měsíce, začalo jednoznačně přeskakovat. V absolutní odloučenosti, kde jediným partnerem byla televize a jediným rozptýlením riskantní cesta do vesnice vzdálené šest kilometrů na pivo, na něž vojáci stejně neměli peníze, museli čtyři stálí vojáci rychle začát trpět ponorkovou nemocí. Momentálně se nejvíc projevovala na veliteli budovy, vojínovi druhoročákovi Jelkovi. Začínal trpět samomluvou, při zapínání televize se mu třásly ruce. Markovi před několika dny plakal ve vyšetřovně. Marek opakovaně žádal jeho přeložení nazpět do města k útvaru,… Čti dál »

Kapitola 5

Jedním ze závažných problémů, na které Marek narazil na začátku své služby, byla spousta vojáků, kteří se na vojnu nikdy neměli dostat, ale přesto na ní byli. Stále platilo jako za Švejka: „Kolik máme branců k odvedení?“ „Padesát.“ „Kolik jich musíme odvést?“ „Padesát.“ A tak se Marek nestačil divit. Glomerulonefritidy, srdeční vady, jeden voják slepý na jedno oko. „No co, vždyť na druhé vidíte,“ řekli mu u odvodu a konečně jeden, kterému chyběly na pravé ruce tři prsty, na kterýžto defekt se přišlo, až když šel poprvé do stráže. Ale absolutní většina byla těch, kteří na vojenskou službu prostě neměli psychicky, jednoduše měli být superarbitrováni pro blbost, jak psal už klasik. Marek tímto úkazem nebyl až tak překvapen, protože s něčím podobným se setkal už na vojenské katedře. Student Fojtík, velitel prvního družstva druhé čety, trpěl epilepsií typu petit mal. To je záchvatovité onemocnění, které se sice neprojevuje tak dramaticky… Čti dál »

Kapitola 4

4.kapitola Problém, který Marka zaměstnával v onom období, byl problém PŠM. Jako zástupce náčelníka ošetřovny útvaru měl politické školení mužstva na ošetřovně vést, ale pohříchu se mu do toho ani trochu nechtělo. Brzy ale pochopil, že vyhnout se této nepopulární činnosti nebude tak snadné. Nad zařazením všech vojáků do této činnosti totiž bděl podplukovník Fedorčák, zástupce velitele praporu pro věci politické, krátce politruk útvaru. Znali ho všichni a s oblibou vyhlíželi, jak pravidelně v pondělí se plíží přes buzerplac, aby zkontroloval, zda všichni vojáci sledují Azimut, televizní program vojenské redakce československé televize, jejíž sledování bylo pro vojáky povinné. Azimut sice nikdo nesledoval, ale zato u každého okna byl jeden pozorovatel, který bledě sledoval pohyby podplukovníka Fedorčáka, aby v případě, že se tento přiblíží k dané rotě, včas spustil poplach a nahnal vojsko před televizi. Byla to určitě bohulibá činnost a asi jediná,kterou podplukovník Fedorčák vykonával. I tím se ale výrazně… Čti dál »

Nespravedlivost

Toto téma mne zaměstnává už dlouho. Už proto, že jsem od přírody na nespravedlnost citlivý a mám velké problémy nespravedlnost k mé osobě odpouštět. Vše ostatní je pro mne snazší než odpustit někomu, kdo ke mně nespravedlivý (podle mého názoru) byl. Jenže, co je to vlastně spravedlnost? Abychom mohli definovat její opak, měli bychom v tom mít jasno. Nemáme. Nikdo v tom jasno nemá. Dokážeme ji popsat jednou větou? Asi ne. Protože příroda je ve své podstatě nespravedlivá a člověk se marně pokouší svými zásahy tento základní princip změnit. Člověk se totiž z přírody vyčlenil. Mojžíšovými zákony z hory Sinaj si vyznačil hranici, jíž se chtěl odlišovat od všeho ostatního živého. Ty první tři definovaly jeho vztah k Bohu, faktoru, který ostatní živočichové neznají, dalšími sedmi se pokusil regulovat vztahy mezi lidmi. Už jen tím, jak velké má člověk problémy tyto zákony dodržovat, jak velké je pokušení tuto hranici vymezenou… Čti dál »

Kapitola 3

Bylo pondělí ráno, když Marka před bránou kasáren zabezpečovacího praporu nazvaných po sovětském maršálovi Malinovském, vysadila dvanásettrojka i s hromadou zavazadel. Vadilo mu to, protože si náhle připadal uprostřed rušné košické ulice hrozně nápadný. Markovým životním programem bylo spíš být nenápadný. Neměl rád konflikty, ale neuměl se jim dostatečně šikovně vyhýbat a proto ho s radostí vyhledávaly. Odstudoval sice s průměrným prospěchem, postavou nebyl ani tlustý ani hubený, ani vysoký ani malý a tak, aby se aspoň něčím odlišil od běžného průměru, nosil hrdě knírek pod nosem a pěstil svůj účes. O účes přišel u civilního holiče před měsícem a knírek ho přinutil oholit sadistický Maierhofer, jenž těsně před Markovým odjezdem do Prahy zjistil, že je Marek ve vojenské knížce zobrazen bez knírku. Prohlásil tehdy, že pokud Marek do Prahy pojede, tak jedině bez knírku. Praha byla příliš lákavá a nebezpečí vojenského vězení příliš konkrétní a tak za strašného proklínání… Čti dál »

kapitola 2

Přesně dva týdny později seděli tři z výše uvedených pěti doktorů v Košicích v hospodě na sídlišti Luník 1 a řešili problém, zda jít či nejít zpět do kasáren. Marek zastával názor, že by se vrátit měli, Smolko byl jednoznačně proti a Šimek váhal. Proto bylo hlasování nerozhodné a milí vojáci začínali už čtvrtou rundu piv. Samotný předmět sporu svědčil o tom, že měli za sebou čtrnáctidenní báječné školení v matičce Praze a jejich kázeň jakož i strach z kapitána Prammera a poručíka Maierhofera zcela vymizela. Pokud něco vedlo Marka k tomu, aby prosazoval návrat do kasáren před setměním, nebyl to respekt k nadřízeným, ale skutečnost, že následující ráno měla proběhnout slavnostní přísaha a on se podvědomě obával (opět následek tvrdého výcviku olomoucké vojenské katedry), že zelení nadřízení určitě vymysleli nějakou absurditu, která by jim v účasti na přísaze mohla zabránit. Což by ho až tak nemrzelo, ale měla za… Čti dál »

Kapitola I

Dušan Marek seděl u holiče a sledoval, jak mu na hlavě ubývá vlasů. Usměrňoval holiče svými požadavky ke kompromisu, kdy by mu na hlavě zůstalo ještě dost vlasů, aby vypadal jako člověk a přitom aby uspokojil důstojnictvo v jeho požadavcích na vzhled dokonalého socialistického vojáka a obránce vlasti. Marek totiž dnes nastupoval na základní vojenskou službu a měl z toho patřičný mindrák. Zkušenosti z vojenské katedry totiž dokázaly proti službě v československé armádě naladit i mnohem militarističtější povahy, než byl Marek, považující se za téměř naprostého pacifistu. Co se vlasů týká, začínali tehdy na katedře skutečně impozantně. Měli na to specialistu podplukovníka Nutila, který každý den ráno v době úvodního čtrnáctidenního kurzu obcházel všechny studenty a denně posílal pět až sedm k holiči. To byla jeho denní norma. Což o to, zpočátku to šlo. Někteří z chlapců přišli skutečně na úvod kurzu s vlasy nad normu a tak bylo z… Čti dál »

Zelené výšky

Milí přátelé! Rozhodl jsem se na své webové stránce zveřejňovat na pokračování kapitoly mého románu z mládí, přesněji řečeno mé vzpomínky na vojenskou službu v Košicích v letech 1984 – 1985. Sepsal jsem si je už dávno, několik mých přátel dostalo tuto knížku svázanou, nikdy jsem se ji ale nesnažil publikovat. Koho už zajímá, jak vypadala vojenská služba v časech komunismu, když už o tom psal např. Škvorecký? Ale aspoň třeba ty příběhy někoho pobaví. Kdo se naladil už dopředu nevěřícně, musím jej upozornit, že celá kniha se opravdu zakládá na pravdivých událostech, jen jména protagonistů byla změněna, nehodlám být nikým ani po letech žalován pro urážku na cti. Lidé totiž pravdu o sobě stále hůře snášejí a to se po roce 1989 spíše ještě zhoršilo. Jedno nakolik nedůvěryhodně ta skutečnost působí, služba ve výcvikové divizi byla skutečně spíše kabaretem než životem. Takže kdo máte chuť, prožijte si ten příběh… Čti dál »

Mcdonaldizace medicíny

Proč měl vlastně řetězec McDonalds takový úspěch? Vždyť nabízí nekvalitní jídlo, které je navíc nezdravé, způsobující obezitu, cukrovku a další choroby a člověk v těchto restauracích jí skoro jako u stánku v parku. Obsluha u pultu a odpadky aby pak sám vyhodil do připravených kontejnerů. Neosobní, chladné, nekvalitní – ale rychlé a levné! A ovšem, abych nezapomněl, je tam bezkábelové připojení k internetu. A záchod. Tyto vymoženosti stánek s párky nemá. Právě to je hlavním hnacím motivem dnešní společnosti – vše udělat rychle a levně. Zejména ten čas přitom nesmí přijít nazmar. Ve stále se zrychlujícím tempu se rychlost stala hlavním zákonem – rychlost výměny informací, rychlost obratu peněz a zboží, rychlost cestování, rychlost výroby. Vše se měří na sekundy, minuty, nejvýše na hodiny. Při výkazu hospodářských výsledků jsou už samozřejmě dávno zapomenuty pětileté plány. Ale i roční vyúčtování je už obsoletní, přešlo se na kvartály a brzy se bude… Čti dál »

Anatomie

Anatomie je postrachem studentů medicíny. Je to síto, jež má prověřit jejich schopnost se obětovat pro blaho lidstva, a které je schopno měřit jejich připravenost k této oběti kvantitativně. Na štítě anatomie zůstávají vždy hromady padlých studentů, kteří raději studium medicíny ukončují nebo jim ukončeno je. Je to obor, na nějž se nejlépe hodí heslo mého přítele Marka, že „medicína nepotřebuje chytrou hlavu ale železnou prdel.“ Navíc v oněch časech let osmdesátých byl člověk onou uličkou medicínského utrpení prohnán během pouhých dvou semestrů, na jejichž konci musel zkoušku absolvovat, nebo se mu brány university zavřely. Znamenalo to přednášky v pondělí a v úterý, praktika pak ve středu a ve čtvrtek. Na každém praktiku se zkoušela připravenost, kdo propadl, tomu praktikum nebylo uznáno. Jedno propadnutí bylo tolerováno. Druhé si mohl student nahradit v tzv. „svatém týdnu“ bezprostředně před zkouškovým obdobím. Tedy slovy JEDNO praktikum. Kdo propadl třikrát, měl problém. Kdo víckrát,… Čti dál »

Čepička

Nazývali jsme jej „Häubchen“ čili čepička. To proto, že pletenou čepičku nikdy nesundal se své velké plešaté hlavy. Jak ve dne tak i v noci ji měl vždycky nasazenou, podezřívali jsme ho, že už roky stále tutéž. Aspoň tak dráždivě voněla. Skoro jsme zapomněli, jaké je jeho skutečné jméno. Jmenoval se ve skutečnosti Schickelgruber (jméno jsem z bezpečnostních důvodů změnil), byl bývalý koňský handlíř (tedy oficiálně obchodník s dobytkem), měl se svou ženou deset dětí a ani s jedním se nestýkal. Všechny utekly z domu a přerušily s ním veškeré kontakty. Nedivili jsme se jim. Protivnějšího pacienta, než byl náš „Čepička“, jsme nikdy neměli. Denně na vizitě vyprávěl, že je velmi přímý a upřímný člověk, za zády ale pomlouval každého. Pobyt v nemocici jej velmi vyčerpával, nedokázal zvládnout víc než jeden zákrok za den, dva byly už příliš. Přižemž za zákrok považoval odběr krve či měření tlaku. Po ultrazvuku břicha… Čti dál »

Populismus

Populismus Význam tohoto slova je vlastně hezký. Populus znamená lid, populisté jsou tedy politici, obracející se k lidu. Komu by to už mělo vadit, proto jsou přece tady. Jenže něco jiného je obracet se k lidu, aby s ním člověk vedl dialog, aby vysvětloval svá rozhodnutí a hledal souhlas a konsenzus (Kdo už to ale dnes dělá? Je to přece tak namáhavé a nepohodlné a nedá se to dělat z kanceláře od počítače) a něco jiného je snaha se lidu prostě jen zalíbit. Bohužel dostalo slovo populismus právě tento význam. Populista nestojí lidu skutečně blízko, přesněji řečeno, je mu vzdálen stejně jako každý jiný politik. Jeho hlavním a jediným cílem je ale se lidu zalíbit a proto nešetří sliby a nezaváhá při své snaze získat důvěru občanů (rozuměj voličů) před ničím. Jeho cílem je dostat dostatek hlasů a vyhrát volby. Proto je populismus dítětem demokracie. Ne právě mladé dítě. Už… Čti dál »

Rituály

Jsou velikonoce a tím pádem vstupuje křesťanský kořen naší kultury zase do popředí. Ať už v Boha věříme či nevěříme, určité svátky nás s tradicí svazují a ať už vědomě či nevědomě se hlásíme ke kulturnímu dědictví našich předků, jež byla udržována nepředstavitelných dva tisíce let. Dva tisíce let je neuvěřitelně dlouhá doba, představující okolo sto generací. Pokud připočítáme i velikonoce židovské, pak slaví lidstvo velikonoce ať už v té či oné formě, tři a půl tisíce let. Samozřejmě je hluboko na těmito svátky stará touha lidstva po jaru, po ukončení zimního nepříjemného období, po novém životě. Proto se jarní rovnodennost slavila bouřlivě už i v pohanských časech. Ale až rituály připomínající útěk Židů u Egypta a pak Kristovy mise v Jeruzalémě daly těmto svátkům jejich podobu a jejich přesné místo v běhu kalendářního roku. Už i jen onen pohyblivý termín velikonoc, opírající se o starý židovský lunární kalendář, jenž… Čti dál »

Demokracie v nebezpečí

Je demokracie v ohrožení? Teď budu obviněn z kacířství. Jak může člověk, žijící v současné Evropě, takovou myšlenku vůbec vyslovit? Demokracie je přece jedním z pilířů moderního světa, je nezpochybnitelnou oporou pokroku a tržní společnosti. Samozřejmě, že demokracie ohrožena není a nikdy nebude. Přece nejsme tak hloupí, abychom volili diktátora! Skutečně? Byli snad Němci v třicátých letech hloupí? Byl to vzdělaný a inteligentní národ s vysokou kulturou a přece podlehl svodům nejhoršího diktátora všech dob. Stačilo, aby se společnost zdestabilizovala hospodářskou krizí, stačila frustrace a zklamání z toho, že DEMOKRACIE, zavedená do Německa Weimarskou republikou, není schopna řešit problémy malého člověka a malér byl tady. A jaký! Je schopna dnešní demokracie řešit problémy současného člověka? Ve svém článku o odbourávání sociálního státu jsem na tuto otázku hledal odpověď a ta, kterou jsem našel, byla negativní. To je ale jen jedna stránka mince. Skutečnost, že politici díky globalizaci hospodářství nejsou schopni… Čti dál »

Breznice 9.dubna 2011

Někdy je člověku jen prostě dobře. Je to proto, že se nachází mezi lidmi, k nimž má důvěru, má pocit, že si s nimi rozumí, že jsou prostě na stejné vlně jako on. Takové chvíle nejsou časté a člověk by si měl každou z nich užít, protože se nemusí opakovat. Něco takového jsem zažil devátého dubna tohoto roku v Březnici. Jsem ještě stále pod vlivem dojmu z onoho večera a proto se mi píše dost těžko. Jestliže se snažíte pocity uchopit slovy, ztrácejí svou magickou sílu. Jako by se do sudu, plného dobrého vína, navrtala dírka. Jak se snažíte své pocity popsat a pojmenovat, jako byste z toho vína upíjeli a je tu nebezpečí, že sud bude jednou prázdný. Kdysi minulého roku jsem se na své webové stránce zabýval otázkou, kde jsem vlastně doma. Mezitím jsem objevil krásnou větu člověka, který prožil většinu svého života v emigraci, tedy mimo Českou… Čti dál »

Odbourávání sociálního státu

Žijeme v době liberalizace. To slovo zní krásně, voní svobodou, protože “libertas” skutečně znamená v latině svobodu. Člověk chce být svobodný a je to i jeho naprosté právo. Problém je v tom, že ne právě malá část lidstva si slovo “svoboda” vykládá po svém. Právě kvůli nim a na ochranu před nimi byly vytvořeny zákony a státy. Lidé se združili do větších celků (až do velikosti států) právě aby vyřešili problémy, jež samostatně řešit nedokázali. Ať už bezpečnost, či ekonomiku anebo péči o slabé. Liberalizaci zahájila koncem let osmdesátých Margaret Thatcherová s Ronaldem Reaganem. Bylo to v podstatě otevření akciových trhů, kapitál se mohl začít přesouvat ze země do země a začal to i dělat – stále větší rychlostí a stále méně kontrolovatelně. Jak měny států, tak jejich průmysl či nerostné bohatství se stalo objektem obchodování na světové burze – od tohoto okamžiku už politici vlastně proti tomu nemohli nic… Čti dál »

Klíč

Nevím, proč ty bestie nefungují. Tedy všichni tvrdí, že fungují až do okamžiku, kdy se dostanou do ruky mně. Mluvím o magnetických hotelových klíčích, módě posledních let, která mně vhání pot na čelo. Ve chvíli, kdy jej na recepci hotelu dostanu, vím, že se pro mne můj hotelový pokoj stává těžko dobytnou pevností. A je jedno, zda je to v Paříži, Praze, Ženevě, Londýně či jen v obyčejném hotelu Jägerwirt ve Fuschlu v Salcbursku. Všude se opakuje stejné schéma. Dostanu na recepci klíč, nuceně se usměji, odeberu se k pokoji a vsunu klíč do zámku. Rozsvítí se červené světlo. Poté klíč různě točím, měním směr, kterým ho do zámku vsouvám, rychlost, s kterou jej vytahuji (zavěcení tvrdí, že to má taky vliv) a ta bestie svítí stále stejně neúprosně červeně. Odejdu tedy na recepci a zahlásím, že klíč nefunguje. Oni se shovívavě nad blbečkem, hovořícím východoevropským akcentem, usmějí, zkontrolují klíč… Čti dál »

Infarkt myokardu

Srdeční infarkt je závažná diagnóza. Už při pouhém podezření se dává medicínská mašinérie do pohybu přesahující svou rychlostí stressovou toleranci zúčastněných. Jestliže před dvaceti lety lékař píchl pacientovi heparin a postavil vedle něj defibrilátor a po týdnu sledování jej přeložil na lůžko mimo jednotku intenzivní péče, dnes mu ihned poté, co jej uložil do postele, píchne vedle heparínu ještě Aspirín, Reteplázu ( lék na rozpuštění krevní sraženiny v koronárních cévách), nacpe do něj osm tabletek Plavixu (se stejnou nadějí, že tato látka zabrání, aby se ta sraženina vytvořila znova) a pak visí na telefonu. Musí zavolat kardiologické centrum, aby zjistil, zda mají volnou kapacitu. Jestliže ji nemají, musí volat další kardiologické centrum se stejnou otázkou. Poté musí upovědomit červený kříž, že potřebuje transport vrtulníkem a dozví se, že vrtulník nemůže letět, protože je zlé počasí. Poté musí objednat sanitku, najít lékaře, který může pacienta doprovázet, pohádat se s ním, protože… Čti dál »

Kupujte japonské akcie

Země se třese, lidé umírají, obrovská vlna tsunami je splachuje do moře. Vybuchují reaktory atomových elektráren, radioaktivita se šíří po hrůzami strádané zemi. Obrazy utrpení, obrazy hrůzy, které by měly pohnout každého člověka k soucitu a snaze pomoci. Minimálně k poznání lidské bezvýznamnosti, vystavené zkouškám mnohem mocnější síly – přírody. Jenže je tomu skutečně tak? Myslí tak skutečně všichni, kdo patří k lidskému plemeni? Jsem ochoten dát ruku do ohně, že tomu tak není. Japonské hospodářství se přece otřásá v základech, akcie padají v panice, vyvolané burzovními makléři. Je pravá příležitost se na neštěstí lidí obohatit! Jen ještě trošku počkat, až akcie padnou na dno, pak je rychle a šikovně koupit – japonská pracovitost a disciplina určitě nakonec vyhrají nad nepřízní osudu, budou se na tom dát vydělat miliardy! Vydělat? To slovo mi zní v této souvislosti naprosto nepřístojně. Lépe vystihuje podstatu slovo vyspekulovat, tedy v podstatě ukrást. Protože ty… Čti dál »

Biochemie

Biochemie je v podstatě napínavá věda, která se snaží nacházet odpovědi na otázky proč lidské tělo funguje nebo naopak nefunguje tím, že zkoumá nesmyslně malé předměty zvané molekuly, jak prostupují různými tělesnými membránami a vytvářejí tam elektrické a jiné potenciály. Biochemii vyučoval na lékařské fakultě v Olomouci profesor Šantavý. Vědec světového formátu, objevitel Demekolcinu, látky zastavující mitózu. Tradovalo se , že jen skutečnost, že chtěl zveřejnit svůj objev, převratný pro zkoumání mitóz, chromozómů a tím genetického kódu živočichů v době, kdy komunistická propaganda považovala genetiku za buržoazní pavědu a tvrdila, že vše je dáno jen a jen výchovou, mu znemožnila dosáhnout Nobelovy ceny. Ta byla udělana později za objev Colchicinu, látky se stejným účinkem jako Šantavého Demekolcin. Až pak se prý páni komisaři chytili za nos a udělili panu profesorovi za jeho objev „Cenu Klementa Gotwalda“. Což frustraci pana profesora nedokázalo nijak podstatně zmírnit. Zda je ta historka s demecolcinem… Čti dál »

Bond

Jeho jméno je Bond. James Bond. Za časů komunistického režimu jsme o něm nesměli vědět. Když byl u mne na návštěvě můj finský přítel, nemohl pochopit, že o tomto hrdinovi nic nevím. Abych taky věděl, když stále bojoval proti komunismu a všude jej porážel! Ale o tom psát nechci. Otázka totiž je, v čem je jeho úspěch – a ten spočívá v tom, že vždy a všude zůstává „cool.“ A to je cesta k úspěchu. Byli jste někdy na sezení vysokých prominentů, kde jste neměli absolutně nic co hledat? Já ano. Začalo to tím, že jsem ve své poštovní schránce našel pozvánku na zasedání v centrále koncernu KAGEs (Štýrský zdravotnický koncern) na téma zřizování geriatrických oddělení s ručně psanou poznámkou mého šéfa primáře : „Jsem v té době na dovolené, zastup mne.“ Šéfův rozkaz je svatý, nezapochyboval jsem ani na chvilku a v daný den jsem se vydal do Grazu,… Čti dál »

Anatomie

Anatomie je postrachem studentů medicíny. Je to síto, jež má prověřit jejich schopnost se obětovat pro blaho lidstva, a které je schopno měřit jejich připravenost k oběti kvantitativně. Na štítě anatomie zůstávají vždy hromady padlých studentů, kteří raději studium medicíny ukončují nebo jim je ukončeno. Je to obor, na nějž se nejlépe hodí heslo mého přítele Marka, že „medicína nepotřebuje chytrou hlavu ale železnou prdel.“ Navíc v oněch časech let osmdesátých byl člověk onou uličkou medicínského utrpení prohnán během pouhých dvou semestrů, na jejichž konci musel zkoušku absolvovat, nebo se mu brány university zavřely. Znamenalo to přednášky v pondělí a v úterý, praktika pak ve středu a ve čtvrtek. Na každém praktiku se zkoušela připravenost, kdo propadl, tomu praktikum nebylo uznáno. Jedno propadnutí bylo tolerováno. Druhé si mohl student nahradit v tzv. „svatém týdnu“ bezprostředně před zkouškovým obdobím. Tedy slovy JEDNO praktikum. Kdo propadl třikrát, měl problém. Kdo víckrát, byl… Čti dál »

Řidičský průkaz

Boj o řidičský průkaz byl mým prvým tvrdým střetnutím s rakouskými úřady. Prosím tedy tímto čtenáře o trpělivost, protože to byla srážka tvrdá, trvala dlouho a proto je i příběh poněkud delší. Rakušané si totiž na svou úřednickou tradici, založenou ještě císařem Františkem Josefem, potrpí. Začalo to v podstatě úplně nevinně. Protože jsem spořádaný občan, informoval jsem se už krátce po příchodu do Rakouska, jak je to s řidičským průkazem, tedy zda mohu s českým řidičským průkazem řídit auto s rakouskou poznávací značkou. Bylo mi sděleno, že to není problém, že stačí zajít za okresní úřad s jedním svědkem, který dosvědčí, že člověk jezdil s vozidlem po Rakousku bez nehody a průkaz bude bez problémů přepsán. Kolega Maričič, pocházející z Bosny, to tak udělal a teď vlastnil rakouský řidičský průkaz, i když na cestu po serpentinách z Murau na Stolzalpe potřeboval místo mých sedmi skoro dvacet minut. Když se tedy… Čti dál »

Alkohol z pohledu lékaře

Alkohol je metla lidstva, alkohol je jediná volně prodávaná droga, alkohol je poživatina, alkohol je utěšitel osamělých lidí. Alkohol se samozřejmě vyskytuje v nejrůznějších podobách a tiskne své kontury celé lidské kultuře. Všimli jste si, že kultura zemí, kde se pije víno je zcela jiná než těch, kde je národním nápojem pivo? Má to samozřejmě svůj důvod. V zemích, kde se urodí víno, je klima mnohem příznivější a umožňuje lidem žít venku, na náměstí v kolektivu, domů se chodí jen přespávat. V zemích, kde se už víno neurodí a lidé jsou odkázáni na pití piva, se žije spíše doma, pokud se lidé setkávají, tak v hospodách, čili pod střechou a tam se sedí a nekorzuje, život je tedy spíše uzavřený. I jídlo odpovídá těmto dvěma kulturám, ve vinných oblastech jako je třeba Itálie je to zelenina, chléb, ryby sýr, prostě lehká strava, protože jinou by tělo v tamějším horku nestrávilo…. Čti dál »

Informovany souhlas

Rozhodl jsem se začít publikovat některé zážitky z mého medicínského života. Spisuji je už několik měsíců, což má co do činění s nastupující mojí zapomětlivostí. Přiměl mne k tomu strach, že by některé historky mohly zmizet v hloubce zapomění, jakož i skutečnost, že nikdy nebudou publikovatelné jako “vzpomínky lékaře” či něco podobného, protože takových titulů už vyšly spousty a nehodlám věhlasným pánům profesorům konkurovat. Zkusím to tedy aspoň takto. Takže dnes první z příběhů, snad se bude těm, kteří na tu stránku kliknou a najdou čas a odvahu, aby se do textu začetli, líbit. Informovaný souhlas je dokument, který podepisuje pacient dřív než se na něj lékaři vrhnou, aby mu provedli něco, čím poruší kontinuitu jeho tělesné soustavy. Čili operaci, gastroskopii, punkci či něco podobného, někteří šílení juristi už chtějí informovaný souhlas i před odběrem krve – vždyť se za tímto zákrokem skrývá přece tolik nebezpečí! Formuláře, formuláře a zase… Čti dál »

Dialekty

S tou babylonskou věží to nebyl dobrý nápad. Dal totiž všemohoucímu možnost předvést zase jeden z jeho velmi podařených žertů a vytvořil stovky rozličných jazyků, aby se lidé nemohli dohovořit. Což o to, podařilo se mu to nad očekávání. A aby nebyla ani trochu nuda, mluví lidé nejen česky, slovensky, francouzsky nebo německy, ale hovoří tak jak jim zobák narostl – totiž dialekty. V Čechách a na Moravě ten problém není až tak vypouklý a tak jsou pěstování moravskoslezského nářečí mým přítelem ze studií Vrbou, či blog Ostravaka ostravskeho věci milé, nicméně nebrání našemu vzájemnému porozumění. I když sestra Eva, původem z Prahy, měla v naší české (nebo spíše moravské) komunitě na Stolzalpe nemalé problémy se slovy jako kobzole, šufánek či sopel. Spisovné jazyky vymysleli totiž lidé až poté, když Evropou natáhli politické hranice a v rámci nich se pokoušeli vytvořit pocit národního uvědomění a sounáležitosti. Přesto má stále Slovák… Čti dál »

Murau

Možná že je už čas, abych aspoň těm, kdo najdou cestu k mé webové stránce, popsal, kde vlastně žiji. Myslím si totiž, že to místo stojí za to – v jiném případě bych tu zřejmě asi nebyl. Okres Murau se nachází na nejzápadnější výspě Štýrska, tak západní, že na jih od něho se už nacházejí Korutany. Murau je okresním městem – tedy městem – městská práva samozřejmě má a to už po řadu století, ale žije v něm 2400 duší, čili kritéria města, jak ho chápame my, vlastně nesplňuje. Ale v Rakousku, kde se přesně rozlišuje historická hierarchie vesnice – trh – město, to má svůj význam. Ostatně „město“ Oberwölz v našem okrese má obyvatel jen osm set. O to je tu všechno menší, milejší a hlavně zapomeňte, že byste tu mohli mít nějakou anonymitu. Znají se tu úplně všichni. Potkám-li člověka na ulici ve věku nad padesát let a ještě nebyl mým pacientem, je… Čti dál »

Spätzeit

Es handlet sich um deutsche Version des Artikels “Pozdní doba”. Meiner Ansicht nach leben wir nicht mehr in der Neuzeit, die offiziell im Jahre 1492 begonnen hat, sondern in einer neuen Epoche. Ich glaube, dass nicht die Entdeckung Amerikas, sondern die Erfindung des Buchdrucks der Anfang der Neuzeit bestimmt hat. Ähnliche Änderung des Informationsaustausches wie damals die Erfindung Guttenbergs brachte die Einführung des Internets im Jahr 1989. In diesem Artikel werden Aspekte genannt, die den Einbruch einer neuen Zeit kennzeichnen – die kulturellen, wirtschaftlichen, soziologischen bis zu Aspekten einer neuen Kriegsführung. Alles Zeichen vom Ende des Humanismus und dem Übergang zu einer virtuellen Welt. Es brach also eine neue Epoche der Menschengeschichte an, welche die Menscheit vor ganz neue und bisher unbekannte Herausforderungen stellen wird. Niemand kann heute noch sagen, was diese neue Epoche mit sich bringt, die Menschheit hat aber bisher immer einen ausreichend starken Selbsterhaltungtrieb bewiesen, um diese… Čti dál »

Myslíme opravdu rádi?

Pán Bůh dal člověku rozum, aby jej tak odlišil od ostatních stvoření na této zemi. Tak zní přinejmenším ideální představa, kterou si lidé o sobě vytvořili. Jenže já, a myslím že nejen já, jsem denně vystaven pokušení tomu až tak úplně nevěřit. Denně a vlastně neustále zakopávam o lidi, kteří tento boží dar buď nechtějí nebo neumí používat. Ono to tak trochu bolí zapnout ten orgán v příliš těsné lebce, ale nebojte se, ono se to nakonec vyplatí. Jako lékař jsem denně vystaven povinnosti vyptávat se lidi na věci, na které by si měli vzpomenout, jenže ono se jim nechce. Ani fakt, že by jim takto předané informace mohly pomoci v jejich léčení je tak zcela nemotivuje. Zkuste se zeptat pacienta, jaké bere léky. Odpovědi: Nemám tušení – 40 procent To máte v počítači, pane doktore – 30 procent To ví moje žena – 20 procent ( tuhle odpověď dávanou… Čti dál »

Kde jsem doma

V principu těžká otázka pro někoho, kdo se narodil a vyrostl na Moravě, první část své profesionální kariéry strávil na Slovensku, aby jej pak osud zavál do Rakouska. Doma je člověk tam, kde se cítí dobře. Je to tam, kde má svůj dům, kde tráví nejvíc času, kde jsou jeho blízcí a přátelé. A v tom je vlastně můj problém. Tyto atributy jsou totiž v mém životě roztroušeny do několika míst. Domek se zahrádkou, na jejíž vzhled jsem hrdý, protože péče o ni je mým koníčkem, se mi podařilo postavit nedaleko Grazu tedy Štýrského Hradce. Nejvíc času trávím ale na Stolzalpe, ve štýrských horách, kam dojíždím za prací. Nejbližší přátele (nebo tedy jejich nejvyšší počet, protože mám přátele ve všech zemích někdejší rakousko uherské c. a k. monarchie) mám v Popradě na Slovensku, ale své kořeny jsem měl a stále ještě mám v Česku. Rakušané mají pro nejdůležitější místo v… Čti dál »

Jak se žije spisovateli v cizině

Jaké to je, když člověk píše romány v češtině a vydává je v České republice, žije ale v jiném státě? Má to své výhody i nevýhody. Výhodou je, že autora v jeho okolí nikdo nezná, nikdo nezná jeho knihy což znamená, že se s ním nesnaží o nich hovořit, když se autorovi právě nechce. Nevýhodou je, že autora nikdo nezná, nikdo nezná jeho knihy a nesnaží se tedy s ním hovořit ani když se autorovi právě chce. Vlastně si po těch letech odloučenosti přeji potkat jednou ve vlaku, v autobuse či na letišti člověka s otevřenou mou knihou. Nevím, zda bych sebral odvahu jej oslovit, zeptat se jej, zda se mu ta kniha líbí či se mu dokonce představit. Nevím to, protože se mi to ještě nikdy nestalo – mých čtenářů není zas tolik. Každá z těch knih je jakýmsi duševním dítětem. Stvořím ho, odevzdám vydavateli a tím je posílám… Čti dál »

Proč píšu historické romány

Proč píšu historické romány? Tu otázku mi položila jedna velmi milá a vzdělaná žena, kterou smím už řadu let počítat k mým přátelům. Tu druhou část otázky jsem si pak položil já sám – nepovažuješ se při tom za dinosaura? A konečně je to už řada let, kdy se mne jeden spolužák zeptal – proč nepíšeš něco pořádného – o současných lidech? Teď se mi tedy ty tři otázky složily do jedné a já jsem se rozhodl sám sobě na ně odpovědět. Za každým rozhodnutím bývá obvykle nějaký příběh. Tak je tomu samozřejmě i u mně. O dějiny jsem se zajímal od svých nějakých třinácti let, samozřejmě byla jedním z podnětů pro můj zájem skutečnost, že můj otec vyučoval dějepis. Jenže stejně jako historie mne v té době zajímala i biologie, především botanika, ani fyzika nepřišla úplně zkrátka, teprve časem se můj zájem přikláněl stále více k dějinám. Proč? Stalo se to v okamžiku, kdy… Čti dál »

Pozdní doba 1

NOVÁ EPOCHA LIDSKÝCH DÈJIN– POZDNÍ DOBA  1. část Mrznoucí déšť se záplavami v lednu, teroristické útoky, inteligentní zbraně, ozónové díry v atmosféře, přibývání psychických onemocnění a drastické změny přírody. Jsou to všechno známky, že se náš svět neodvolatelně mění? Jsme svědky zániku obrazu světa, jak jsme ho znali a namlouváme si, že jej ještě tak známe? Že jsme právě současníky vzniku nové časové éry, nové doby? Začíná snad pravě teď po starověku, středověku a novověku nová epocha lidských dějin? Nebo už dokonce začala? Jaké dostane jméno, je v podstatě jedno. Určitě bude hodně záležet na dalším vývoji, zda to bude doba atomová, doba kosmická nebo doba elektronické komunikace. Každopádně to ale bude epocha, v níž bude lidstvo konfrontováno ze zcela jinými hrozbami, výzvami a pořadavky, než v nám dobře známém odeznívajícím novověku. S mým vrozeným konzervatismem a sklonem k skepsi bych tuto novou epochu nazval prostě „dobou pozdní“. I do… Čti dál »

Pozdní doba 2

NOVÁ EPOCHA LIDSKÝCH DÈJIN– POZDNÍ DOBA   2. část Jiným problémem je, že s exponenciálním nárůstem informací a vědomostí roste specializace. Tento trend vede znova do izolace. Neexistují a nemohou existovat polyhistoři typu antických filosofů či humanistů šestnáctého století, kteří dokázali jakžtakž držet tempo s vývojem do konce novověku. Teď už to není možné. Tisíce odborníků v jednotlivých podoborech ztrácejí společný prostor na diskusi, v superspeciálních oborech dokáže komunikovat jen několik specialistů, rozptýlených na obrovských prostorách, kterým jako způsob komunikace zůstávají zase jen elektronická média. Jestliže před dvaceti lety vznikaly nové objevy tempem jeden za pět vteřin, dnes je to sedm za vteřinu. A je patrný trend k dalšímu zrychlování. I když je tento vývoj patrný ve všech oborech, nejzřejmější (lépe řečeno nejviditelnější) je zřejmě v medicíně. Už proto, že medicína se v konečném důsledku dotýká každého jedince, téměř každý se jednou stane na její úrovni existenčně závislý. I v medicíně… Čti dál »

Vláda peněz

Své mládí jsem prožil v totalitě. Když padla a já u toho pomáhal, těšil jsem se na svobodu, na nový zatím nepoznaný pocit. Trval několik – přesněji řečeno něco víc než deset let. V poslední době se mi zdá, že se totalitní moc obnovuje. Jenže tentokrát nemá tvář. Jestliže komunismus jsme mohli personifikovat do tváře Husáka, Biľaka či Brežněva a mohli jsme je jako symboly moci nenávidět, tentokrát je ta věc těžší. Můžete nenávidět americký dolar, Euro či českou korunu? A vlatně bychom měli. Vládnou nám totiž peníze. A ve své moci nejsou vybíravější než někdejší totalitní moc – vládnou opět absolutně a nestrpí opozici. Vše se podřizuje jejich získávání – tedy takzvané “optimalizaci zisku”. Člověk přestává být lidským jedincem, stává se zbožím a je obchodován, jako cokoliv jiného. Teď nehovořím o fotbalistech či hokejistech, kteří jsou opravdu prodávání jako někdejší gladiátoři ve starém Římě – jsou bohatí, ale nesvobodní…. Čti dál »

Články

Přečtete si moje nejnovější články a komentáře k aktuálním tématům…

Comments are closed.