Tak jsme ho zase jednou nedali. Tedy onen osudný Dachstein. I když jsme se na něj připravovali, tentokrát měli celou potřebnou výstroj a obrovskou chuť. Jenže…
Prostě už to začíná být podezřelé. Druhá polovina září byla nejkrásnější částí léta. Se stabilními teplotami nad dvacet stupňů bez bouřek a lijáků, prostě sen. Mluvit o babím létě bylo skoro škoda – bylo to prostě sice pozdní, ale nádherné léto. A tak jsme se těšili, jak v tomto nádherném počasí vyšplháme na vrchol nejvyšší štýrské hory. Chyba lávky.
Měli jsme se pod horou sejít v sobotu 30 září a v neděli vyrazit na vrchol. Když jsem ve středu viděl předpověď počasí a ukázali, že právě v nedělí má přijít velký déšť a počasí se zcela přestaví, pokusil se o mně infarkt. Nicméně jsem doufal, že se meteorologové – jako už tolikrát – mýlí a že se ona studená a deštivá fronta někde zdrží a přijde později. Aspoň o den – o jeden jediný den. Nezdržela se.
Když jsem přijel v sobotu odpoledne do Ramsau, svítilo ještě slunce a Dachstein na mně shlížel ve své kráse. Nechtělo se věřit, že by to mohlo být hned ráno příštího dne jinak.
Bylo. Přišel déšť, vichřice, sníh, mlha. V pondělí předpovídali krátkodobé zlepšení a tak jsme to přece jen zkusili. Došli jsme přes ledovec až k nástupu ramene Dachsteinu, ale tam byl šlus. Nulová viditelnost, silný vítr, mráz a sněžení nám vzaly jakoukoliv naději, že bychom se o slezení hory mohli pokusit.
Když člověk nemůže lézt po horách, může se vzdělávat. A tak jsem se v následujících dnech dozvěděl o historii Ramsau a Dachsteinu víc než kdykoliv předtím.
Horolezectví se zdoláváním horských vrcholů začalo v druhé polovině osmnáctého století, bylo jakýmsi doprovodným příznakem osvícenství a průmyslové revoluce. Člověk prostě už nebojoval o holé hospodářské přežití a mohl si dovolit zvědavost a vyhledávání „nepotřebného“ nebezpečí. I když první slézání hor bylo i vědeckým projektem – bylo zkoumáním a proměřováním nových zatím neprozkoumaných životních prostor.
Mont Blanc byl zdolán v roce 1786, tedy ještě před francouzskou revolucí. Großglockner padl v roce 1800. Dachstein musel čekat déle. První pokus se uskutečnil už v roce 1802, výpravu vedl dokonce mladší bratr císaře Františka Karel, expedice ale vrcholu hory nedosáhla. Trošku mě odvaha arcivévody překvapila. Byl sice skvělý vojevůdce, který jako první dokázal v bitvě u Aspern porazit Napoleona, za což si zasloužil svou sochu na Heldenplatzu ve Vídni, byl ale chabého zdraví a trpěl na epilepsii. V roce 1810 se na dachsteinském ledovci objevil Karlův mladší bratr arcivévoda Johann. Ten byl podstatně silnější kondice – je dokumentováno, že dokázal v sedmi dnech zdolat sedm vrcholů v Taurách ( a tehdy nebyl žádné lanovky a každý den se bylo třeba vrátit až do osad v údolích, což dělá tento výkon přímo neuvěřitelným). Podařilo se mu přejít ledovec z Hallstattu do Ramsau, o vrchol Dachsteinu se ale nepokusil. Údajně jako první stanul na vrcholu hory už v roce 1812 jistý sedlák z Gösau. Tento pokus ale nebyl dokumentován a tím pádem ani uznán.
Oficiálně tedy na vrcholu poprvé stanul až geolog z Hallstattu Friedrich Simony. A teď doufám potěším mé české čtenáře – Friedrich Simony (nebo snad Bedřich?) se narodil v roce 1813 Hrochově Týnci nedaleko Chrudimi, tedy v Čechách. Jeho otcem byl maďarský vojenský lékař – proto tedy ono maďarské příjmení. Studium na gymnáziu zahájil v Mikulově, nedokončil ho ale, protože se rozhodl vystudovat farmacii v Trenčíně. Odtud pak přesídlil do Vídně a posléze do Hallstattu. A odtud vyrazil na výpravu, která jej učinila slavnou – v roce 1842 vstoupil na vrchol nejvyšší štýrské hory. Je třeba připomenout, že všechny první pokusy o zdolávání Dachsteinského pohoří byly organizovány ze severu – z Hallstattu, zatímco dnes se na horu hodí z jižní strany z Ramsau. Vzdálenost ze severu je totiž mnohem větší – a Simony dokázal svou kondici, naposledy vystoupal na dachsteinský ledovec v roce 1890, tedy ve věku 77 let! Klobouk dolů!
Ostatně i ona ferrata, která vede na vrchol hory, je v podstatě jeho dílem. Protože se mu po oné skále „špatně lezlo“ uspořádal sbírku na vylepšení vrcholové cesty. Vysbíral 260 zlatých – největším podílem přispěl štýrský „otec vlasti“ arcivévoda Johann – a za ony peníze byly upevněny chyty a lana, která pomáhají turistům v zdolávání vrcholu dodnes. Pokud jim tedy přeje počasí!
Po Simonym se jmenuje chata na dachsteinském ledovci, kterou ještě osobně otvíral, po arcivévodovi Johannovi byla pojmenována nejdelší feratta na jižní stěně Dachsteinu, vlastně druhá část jištěného výstupu na horu. První – kratší a méně nebezpečná část – dostala jméno po Johannově lásce a manželce Anně Plochl (o jejich lásce jsem psal v medailonu, který jsem arcivévodovi věnoval). Ta třetí – nejsnadnější – pak vede z ledovce na vrchol – to je ona cesta, kterou se na vrchol dostal Friedrich Simony. Těch jištěných lezeckých stěn je v oblasti Ramsau nepočítaně. Ať už přímo na dachsteinské jižní stěně nebo v oblasti Silberkarklammu či na Reicheralmu anebo na Großem Koppenkarsteinu – též na dachsteinském ledovci. A spousty dalších.
Ovšem to je samozřejmě pro ty opravdu zkušené a statečné lezce. My, postarší turisté, se spokojíme s lanovkou na ledovec, pak čtyřicetiminutovou cestou přes ledovec k nástupu a poté následuje jeden a půl hodinový výstup na vrchol.
Jenže Ramsau, to není jen Dachstein. Je tu neskutečně mnoho turistických cest nejrůznější náročnosti, od procházek až po pořádné túry, nejhezčí je takzvaná „Královská etapa“ ke Guttenbergově chatě s převýšením tisíc metrů vedoucí i přes Silberkarklamm, tedy soutěsku s vodopády podobnou chodníkům ve Slovenském ráji.
Když mi o tom vyprávěl strýček Ríša, který do Ramsau jezdil na dovolenou každý rok, nechtěl jsem mu věřit – měl ale pravdu. Velmi doporučuji – i když až na budoucí rok, protože letos už sezóna ve špatném počasí skončila – zajistit si při ubytování takzvanou Sommercard. Neposkytují to všechny apartmány a hotely, je třeba se při objednávání ubytování ujistit, zda daný pronajímatel tuto službu poskytuje. V té kartě je totiž obsaženo používání lanovek (zadarmo) ať už na dachsteinský ledovec, na Planai nad Schladmingem, na Hauser Kaibling, Hochwurzen nebo Reiteralm – všechno úžasné výchozí body pro horské túry, přičemž vás lanovka vyveze – zadarmo – do výšky až 1800 metrů – v případě Dachsteinu dokonce 2400 metrů. Stejně tak bezplatné je používání horských cest, kde se jinak platí mýto, jako je cesta pod Dachstein nebo na Stoberzinken u Gröbmingu – nejkrásnější horská cesta v Alpách, vedoucí až do výšky 2000 metrů. V kartě je i bezplatné používání bazénu ve Schladmingu či v Ramsau, návštěva muzeí ve Schladmingu, Grömingu, zámků a muzeí v Großsölku či v Trautenfelsu, v klášteře Admontu i jinde a sleva na další vstupenky, jako je například zámek Strechau a na různé atrakce – třeba jízda na trojkolce z Hochwurzenu do údolí. Prostě je pořád co dělat.
A pokud se vám počasí pokazí až tak jako nám, je možné zajet do Solné komory, údajně nejkrásnějšího místa v Rakousku. S městy jako je Bad Aussee, kde arcivévoda Johann poznal svou milovanou Annu (někdejší poštovní úřad, kde Anna jako dcera poštmistra žila, se dnes jmenuje „Haus Meran“ podle jejího pozdějšího titulu – císař nepřenesl přes srdce, že je jeho bratr ženatý s neurozenou ženou a povýšil ji tedy do stavu hrabat z Meránu.
Pak je tu samozřejmě slavný Hallstatt u Hallstattského jezera. To město dalo jméno celé jedné epoše lidstva – mladší perioda mladší doby železné mezi lety 800 – 400 před naším letopočtem – říká se jí hallstattská epocha. Bohatství tohoto města spočívalo v těžbě soli („Hal“ znamená v keltštině „sůl“, odtud tedy název města). V té době si lidé začali solit jídlo a za pytlík soli se vyměňoval za stejně velký pytlík zlata. Bronzové šperky v tvaru spirál jsou nejmarkantnějším znakem tohoto období. V roce 400 ukončil prosperitu osady obrovský sesuv půdy, který celý tehdejší Hallstatt zasypal a ukončil tak jeho prosperitu. Později se začala těžit sůl na jiném místě, období po roce 400 před naším letopočtem se už ale nazývá kulturou La-Téne podle osady u jezera Neuschatel ve Švýcarsku. Hallstatt proslavily vykopávky hrobů z oné slavné doby jeho historie – protože místní Keltové pochovávali své mrtvé vysoko na kopci, nebyly hroby oním sesuvem půdy postiženy. S vykopávkami začal hallstattský rodák Georg Ramsauer. Objevil je ve čtyřicátých letech devatenáctého století a uměl svůj objev dobře prodat. Když objevil zvlášť velké hroby, počkal s jejich odkrytím, až když v roce 1855 přišel na návštěvu císař Franz Josef se svou milovanou Sissi, bratrem Maximilánem a dalšími členy císařské rodiny. Neměli to do Hallstattu daleko, císař trávil pravidelně léto v Bad Ischlu, vzdáleném pouhých dvacet kilometrů. I když se do Hallstattu až do roku 1890 dalo jezdit pouze lodí a v roce 1842 zemřelo při návratu z pohřbu příbuzných ve vlnách rozbouřeného jezera 36 lidí z nedalekého Obertraunu. Ramsauer byl za své zásluhy povýšen do šlechtického stavu, dostal od císaře medaili za zásluhy a se svými prvními dvěma ženami dokázal zplodit 22!!! (slovy dvacet dva) dětí.
Z Obertraunu vedou lanovky jednak k dvěma jeskyním – ledové a mamutí (v té první opravdu led je, ta druhá dostala své jméno jen podle své velikosti. Lanovkou se dá vyjet i na severní stranu dachsteinského ledovce. Co kdysi museli pionýři horolezectví zvládat pěšky, nabízí dnes turistům technika.
Hallstatt stojí za návštěvu, ubytovávat se tu ale nemá cenu. Do Hallstattu se totiž zamilovali Číňané a je jich plno město. Jestliže je statisticky viděno každý druhý člověk na zeměkouli Asiat, tak v Hallstattu to opravdu platí. Číňané si dokonce doma v Číně vybudovali kopii Hallstattu – zřejmě aby nemuseli létat tak daleko. V pravém Hallstattu ale zničili cenové relace – protože samozřejmě konzumují všechny atrakce bez ohledu na ceny, stojí cesta lanovkou k vyhlídkové platformě sky walk nad městem 16 euro!!! Kupodivu rozumné vstupné je do místního muzea, které svého času zakládal náš český rodák Friedrich Simony.
Ale Solná komora má i další krásná města a městečka jako císařskou letní rezidenci Bad Ischl, či Gmunden na Traunsee se svou slavnou, na můj vkus příliš kýčovitou keramikou, se zámkem Orth uprostřed jezera, kde strávil své dětství český král Ladislav Pohrobek a s náročným, ale nádherným výstupem na Traunstein s úžasným výhledem na jezero a okolní krajinu.
Pokud někdo na to lezení po horách až tak není, pak je možné se na nedalekém Wolfgangsee nechat vyvézt na vrchol hory vláčkem. Ale je zde i Mondsee, považované za nejkrásnější jezero v Rakousku nebo Fuschl, kde se na místním zámku točily legendární filmy režiséra Ernsta Marischky „Sissi“. Fuschl hrál roli rodného zámku císařovny Alžběty Possenhofenu.
Protože jsou cíle od sebe vzdáleny zhruba 20 kilometrů, je samozřejmě Solná komora ideálním cílem pro cyklisty.
Prostě je tu toho hodně, co se dá navštívit, třeba to narok zkuste.
