Nejen český a německý ale i rakouský volič má privilegium přistoupit tohoto roku k volebním urnám a určit tak na další čtyři roky svou budoucnost. Ne přesněji řečeno, je mu tato možnost sugerována. Jestli si totiž naivní český občan myslí, že v zaběhané demokracii rakouského typu si volič láme hlavu, kterému ze skvělých a ještě lepších kandidátů by měl dát svůj hlas, můžu ho z této představy vyvést. Jediný hmatatelný rozdíl je v osobě prezidenta. Heinz Fischer je opravdu slušný člověk, tak slušný, že o něm ani nekolují vtipy a humoristi s ním mají hodně těžkou úlohu – nenabízí jim žádné téma. To Klestil se svými aférami se ženami či Waldheim se svou minulostí z druhé světové války byli jiní borci. Fischer je tak nenápadný, že by člověk Čechům Zemana skoro záviděl. Ti se aspoň zasmějí, i když je ten smích občas hořký.

Rakouský volič má ovšem jinak stejné nebo aspoň podobné dilema jako český – proboha, koho s těch pitomců mám volit, aby nenastala úplná katastrofa – které zlo je menší. Že volební účast volby od voleb klesá, není žádný div, ostatně podle dnešního průzkumu ještě 2,8 milionu Rakušáků není rozhodnuto, komu dá svůj hlas. Patřím k nim. I když mám tak široký výběr jako ještě nikdy. Ještě nikdy nesedělo v rakouském parlamentu tolik politických stran.

Takže bych si dovolil představit je jednu po druhé. Především jsou to obě strany „Velké koalice“ sociální demokraté barvy červené a lidovci strany černé. Jejich koalice trvá už od roku 2006, nejprve byla tato koalice opravdu velká, tedy s ústavní většinou, teď už je spíš malá s většinou těsně nad padesát procent. I to jim ale stačí k tomu, aby si rozdělili Rakousko jako kdysi Zeman s Klausem Českou republiku na základě opoziční smlouvy. Ve všech úřadech a státních firmách je pokud možno dvoučlenné předsednictvo s jedním šéfem delegovaným sociálními demokraty a jedním  s napojením na lidovce. Výsledek jejich vlády je naprostá nehybnost. Co navrhne jedna strana, druhá odmítá, trochu se na veřejnosti pohádají a pak se nestane vůbec nic. Už celých sedm let řeší například problém, zda učitelé mají vyučovat 20 či 22 hodin týdně a zda mají mít mladí nastupující učitelé stejné smlouvy jako staří. Proběhlo už 31!!! koaličních jednání k tomuto tématu, aniž by přinesly aspoň minimální výsledek. Šéf odborů, starý odborář Neugebauer (překvapivě lidovec) si myslí, že těchto 31 jednání přineslo slušnou bázi, aby jednání mohla skutečně začít. Jestliže si to někdo myslí po 31 kolech v průběhu sedmi let, myslím, že se konce jednání nedožije on, ale zřejmě ani já. A hlavně by měl tenhle člověk rychle zmizet z politiky. Vsadím se ovšem, že tento starý rutinér ani po volbách nezmizí a z politiky ho může odstranit jen smrt osobně. Stejné je to s existencí osmiletých gymnázií, které chtějí zachovat lidovci, zatímco soc. dem. horuje za společnou školu až do patnácti let a gymnázium čtyřleté.  Samozřejmě, že se nic nestalo a vše běží stejně, jako když jsme do Rakouska přišli. A tak je to se vším. Samozřejmě že i přednostové mé organizace KAGES, v níž pracuji, jsou dva a s udanou politickou orientací. Do minulého roku byli tři, ale tento model se neosvědčil, byl asymetrický. Takže kdo chce, aby vše zůstalo tak, jak je, může volit jednu z těchto dvou stran, jedno kterou. Oni se už po volbách dohodnou, jejich televizní debata vzbudila dokonce dojem, že tak už učinili.

V čele sociální demokracie stojí Werner Faymann, dítko bulvárních novin Kronen Zeitung – měl mimořádné dobré vztahy k vydavateli Dichantovi, který k smrti rád fušoval do politiky a díky vlivu, který Kronen Zeitung má, udělal Faymanna v roce 2008 premiérem. Jeho protějšek Michael Spindelegger, šéf černých, tedy lidovců, udělal skvělou kariéru tím, že byl naprosto nenápadný. Nikdy nic neřekl a nic neudělal, a proto nikomu nevadil, což stačilo k tomu, aby stal se šéfem strany. Jeho pravá ruka, ministryně financí Maria Fekter (zvaná lidově „Mici“, což se jí hrubě nelíbí) rozumí financím sice jako koza petrželi, je ale universální ministryní, v minulém období se starala o školství a zůstane nám určitě i po příštích volbách zachována.

Není si ovšem třeba dělat žádné iluze. Jak Faymann tak Spindelegger nehrají ve svých stranách rozhodující roli. Jsou jen vývěsními štíty a jejich povinností je usmívat se do kamer. Skutečnou moc mají hejtmani rakouských zemí, u červených je to všemocný vídeňský starosta Häuptl, u černých pak dolnorakouský hejtman Erwin Pröll. Häuptl má problémy s alkoholem porovnatelné s novým obyvatelem pražského hradu, Erwin Pröll – první dolnorakouský farao – má pak problémy s megalomanií. Tito dva ovšem určují v současnosti rakouskou politiku a starají se o stav naprostého bezvětří. Možná to není tak úplně špatná taktika, když se totiž v roce 1999 vytvořila pravicová černomodrá koalice, dala se rakouská politika skutečně do pohybu. Katastrofální následky tohoto pohybu se nepodařilo odstranit dodnes.

Kdo by se ale rozhodl vyjádřit protest proti vládnoucím stranám má tyto „lákavé“ alternativy:

Především jsou tu zelení. Ti těží z toho, že nejsou zkorumpovaní. To má jeden důvod, totiž, že ještě nikdy nikde nebyli u moci. Musím přiznat, že zelení byli jediní, kdo se zastali našeho oddělení na Stolzalpe a pokoušeli se jej zachránit před zavřením. Bez úspěchu. Zavření prosadili černí ze zajímavého politického důvodu. Něco se zavřít muselo, aby se ukázala politická vůle. A v okrese urau mají právě černí jistou většinu a jak mi řekl jeden politik z lidové strany – „Muraučané  budou voit černé, i kdyby se jim sralo na hlavu. Tak proč jim nechávat špitál, když to nebude stát žádné hlasy?) Stejně jako u nás se zeleným daří i na celorakouské úrovni. Mají dva problémy, které od nich voliče odhánějí. Především je to jejich fundamentalismus hraničící s fanatismem. Ať už jde o otázky životního prostředí – poslední kousek se jim podařil, když zlikvidovali prakticky nejoblíbenější ulici ve Vídni Mariahilfestrasse, ale hlavně ve stálém zdůrazňování proženské politiky se snahou zavádět všude ženské kvóty a pak v přistěhovalecké politice, kdy jsou ochotni chránit každého přistěhovalce, jedno, zda je to slušný člověk utíkající skutečně před politickým pronásledováním a ochotný se přizpůsobit, drogový dealer anebo radikální muslim, jenž hlásá nenávist vůči všemu evropskému. I toho berou zelení okamžitě pod svou ochranu a zpochybňují tak sami sebe. Navíc mají problém identity. Jejich celé vedení jsou pohrobci zeleného hnutí ze sedmdesátých a osmdesátých let – už poněkud proexpirovaní hippies. Dnes už tedy nejsou nejmladší, stále ale stranu reprezentují. Protože je ovšem jejich cílovou skupinou mladá generace, nedokáže se tato s jejich tvářemi identifikovat a opouští je. Skandinávské poměry, kde tlačí kočárky už jen muži, aby je probůh někdo neobvinil z protiženského šovinismu, taky nikdo v Rakousku moc nechce.

Mladé se totiž snaží oslovovat i strana modrých, pod vedením Hanse-Christiana Stracheho. (Jeho dědeček pocházel z Liberce a jmenoval se Strach). Vnuk zůstává věrný dědečkovu jménu – šíří strach a nenávist kde se jen dá. Zejména vůči cizincům žijícím v Rakousku, ale i proti jiným státům Evropské Unie, jako Řekům, Italům atd atd.. Podle Stracheho by se všechny problémy vyřešily okamžitě, kdyby se vyhnali všichni přistěhovalci, vystoupilo se z Evropské unie a zrušilo Euro. Možná by si v tom dobře rozuměl s bývalým prezidentem Klausem, zřejmě ne náhodou má i jeho strana modrou barvu. Strana „Svobodných – Freiheitliche“ vznikla po druhé světové válce z pohrobků nacistů a své tradici zůstává věrná. Z jejích kruhů pochází nejvíc právoplatně odsouzených politiků (protože jim ale rakouské zákony ukládají, že se musí vzdát poslaneckého mandátu až od výšky trestu jeden rok vězení nepodmíněně, sedí přes svá právoplatná odsouzení na svých poslaneckých křeslech nadále).   V poslední době se strana snaží zbavovat aspoň těch nejokatějších příznivců někdejšího Hitlerova režimu, Strachemu se podařilo zbavit se třetího místopředsedy parlamentu Grafa s pevnou vazbou na radikální Burschenchaft Olympia a po dlouhých tahanicích i šéfky dolnorakouské organizace Barbary Rosenkranz, desetinásobné matky, jejíž manžel je odsouzen za vydávání nelegálního pronacistického časopisu. Strache to ovšem dělá z pragmatických důvodů. V poslední době mu začali mizet voliči, přecházející do jiného tábora, o němž se hned zmíním. To byli protestní voliči, kteří sice nechtěli volit ani červené ani černé, ale vazba na někdejší hitlerovský režim jim u modrých vadila. Tito začali teď modrý tábor houfně opouštět a to přimělo Stracheho k akci. Nakolik je jeho snaha vyčistit stranu míněna upřímně, je otázka. Každopádně jeho lidé z Korutan přivedli tuto maličkou spolkovou zemi na jihu Rakouska k bankrotu a několik z nich je odsouzeno k nepodmíněným trestům – věc v Rakousku naprosto neobvyklá. Strache tyto své korutanské spojence podporoval až do hořkého konce (v posledních korutanských volbách spadli ze 44 procent na sedmnáct) a je pro něj dost obtížné se teď od jejich řádění distancovat s výmluvou, že „nevěděl“. Když se modří dostali v roce 1999 po dlouhých desetiletích zase jednou do vlády, dostala korupce a vykrádání státu takové rozměry, jaké předtím Rakousko neznalo. To, co teď bylo odhaleno v Korutanech spolu s korutanskou ještě Jörgem Haiderem založenou bankou Alpe Adria, do níž Rakouský stát napumpoval už 3,5 miliardy Eur (přes 80 miliard korun) a jenom v prvním půlroce 2013 musí znovu dodat dalších 750 milionů Eur (18,5 miliardy korun), jsou jen dozvuky oné modré éry. Tedy žádné skutečně dobré doporučení.

Co dělá modrým opravdové vrásky, je kanadský miliardář Frank Stronach, původním jménem Franz Strohsack, pocházející z Vídně. Rozhodl se ve svých osmdesáti letech vstoupit do politiky, ačkoliv o ní nemá ani nejmenší představu. Možná je to známka začínající demence, nicméně dokázal v zemských volbách dobýt se svou stranou, jež se nazývá nápaditě „Tým Stronach“ několik zemských parlamentů. Parlamentní stranou se stal tím, že si prostě koupil několik poslanců z jiných stran a platil tak dlouho, až vytvořili parlamentní klub. (Zlé jazyky tvrdí, že si je nekoupil – protože je potřebuje jen jednorázově, tak si je lízl). I k němu totiž utíkají takzvaní protestní voliči a odcházejí tedy panu Strachemu. Stronachovy představy jsou poněkud zmatené, nejprve přišel s myšlenkou okamžitého zrušení eura. Když mu řekli, že by to jemu jakožto podnikateli produkujícímu v evropském hospodářském prostoru mohlo škodit, změnil názor a prohlásil, že by každá země v Evropské unii měla mít svoje Euro, které by se směňovalo v aktuálním, v každé zemi jiném kurzu. Nepřesvědčil tak zrovna, že by problému financí rozuměl. Frank se ucházel o vstup do politiky už i v Kanadě. Zachoval se tajný papír jeho oponentů s radou pro televizní debatu, který zněl: „nechat mluvit, neodporovat, on se znemožní sám.“ V Kanadě to fungovalo, Stronach se tam do parlamentu nedostal. (Jeho dcera ale ano a poté, co změnila jakožto poslankyně stranu, dostala za toto přeběhnutí dokonce ministerský post). V první rakouské televizní debatě s jeho účastí se jeho konkurent choval podle této rady a s úspěchem. Preference „Týmu Stronach“ klesly po prvním televizním vystoupení svého šéfa na polovinu. Z čehož má radost ovšem jen pan Strache.

Poslední stranou, zastoupenou v rakouském parlamentu je BZÖ, čili svaz pro budoucnost Rakouska. Jsou to pohrobkové Jörga Haidera a jejich barva je oranžová – zřejmě proto, že v čase, kdy se Haider oddělil od modrých, žádná jiná k nebyla dispozici a oranžová zrovna v té době letěla na Ukrajině.  Je jich už jen málo, jsou to ti, kdo se nevrátili s pláčem po smrti svého bosse do náruče matky modré strany (jako to udělaly skoro celé Korutany) nebo si je nekoupil (pardon lízl) Frank Stronach. V jejich čele stojí Josef Bucher, inteligentní a v podstatě nekonfliktní člověk. Nikomu nevadí, ale nikdo ani neví, proč by ho měl volit. Snaží se profilovat jako liberální pravicově orientovaná strana s důrazem na ekonomiku a volný trh, jenže to Rakušáky prostě neoslovuje.

O přízeň voličů se ucházejí i další strany jako například rakouští komunisti, kteří jsou silní ale jen v Grazu a na spolkové úrovni jsou bez šancí, či Piráti, spoléhající se na kampaň na internetu.

Takže kdybyste se mne ptali, koho budu volit, musel bych na to jít vylučovací metodou. Určitě ne Buchera, protože jeho někdejší šéf Haider zanechal v Rakousku spoušť a Bucher se od něj nikdy nedokázal distancovat. Stronacha už vůbec ne, protože pak bych si musel přestat vážit sám sebe. Stracheho v žádné případě, protože bych si v případě jeho volebního vítězství zřejmě musel začít balit kufry. Zelené jsem sice volíval, dokud v jejich čele byl pan Van den Bellen a ve Štýrsku bojovali o udržení mého oddělení na Stolzalpe a mé pracovní místo. To už prohráli a volit je jen z vděčnosti přes jejich feministický fundamentalismus  a jejich novou šéfku Evu Glawischnig by bylo příliš těžké.

Červení mi lezou na nervy svou arogancí, s níž jsou si jistí, že budou vládnout na věky a svým spojením s Kronen Zeitung,  štvoucí proti Evropské Unii a Bruselu, černí se pak už jen chvějí, až zase budou moci rozdávat státní zakázky svým kamarádům a privátní sféry a koneckonců byla to jejich reprezentantka, která zavřela naše oddělení, aniž by tam jednou jedinkrát zašla či se aspoň podívala na statistiku našich výkonů. Kromě toho nemůžu „Mici“ Fekter vystát.

Tak řekněte – mám k těm volbám vůbec chodit?

Máme to tady skutečně jednodušší než v Česku?

Leave a Reply

Your email address will not be published.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.