Odbourávání sociálního státu

Žijeme v době liberalizace. To slovo zní krásně, voní svobodou, protože “libertas” skutečně znamená v latině svobodu. Člověk chce být svobodný a je to i jeho naprosté právo. Problém je v tom, že ne právě malá část lidstva si slovo “svoboda” vykládá po svém. Právě kvůli nim a na ochranu před nimi byly vytvořeny zákony a státy. Lidé se združili do větších celků (až do velikosti států) právě aby vyřešili problémy, jež samostatně řešit nedokázali. Ať už bezpečnost, či ekonomiku anebo péči o slabé.
Liberalizaci zahájila koncem let osmdesátých Margaret Thatcherová s Ronaldem Reaganem. Bylo to v podstatě otevření akciových trhů, kapitál se mohl začít přesouvat ze země do země a začal to i dělat – stále větší rychlostí a stále méně kontrolovatelně. Jak měny států, tak jejich průmysl či nerostné bohatství se stalo objektem obchodování na světové burze – od tohoto okamžiku už politici vlastně proti tomu nemohli nic dělat a nemohou dodnes. Vzdali se kontroly peněžních toků a kdo je nekontroluje, nemá skutečnou moc. A oni ji v posledních dvaceti letech skutečně nemají!Jestliže se tváří, že ji mají, je to jen fasáda, za níž není nic než strach – a korupce.
Samotná Británie musela už několik let po zavedení oné liberalizace čelit útoku spekulantů na britskou libru a ubránila se jen s vypětím všech sil a solidární pomoci ostatních velkých národních bank. Ano, čtete správně – stát (politický útvar a to jeden z největších v Evropě a rozhodně ne bezvýznamný ani ve světovém měřítku) měl obrovské problémy ubránit se, aby jeho měnu a s ní i ekonomiku neposlalo do kolen několik soukromých osob. Kteří za tímto útokem větřili “zisk”.
V době zavedení liberalizace nebyl na světě ani jeden dolarový miliardář (multimilionáři samozřejmě byli) – dnes jsou jich tisíce a majetek nejbohatších z nich se šplhá do výšky stovky miliard (samozřejmě za těch dlouhých dvacet let znehodnotila peníze inflace, ale přesto se majetek těch nejbohatších zvětšil mnohonásobně. Otázka je, odkud ty peníze jsou.
Odpověď není tak těžká, jak by vypadala na první pohled. Poválečná Evropa měla recept, který ji přivedl k blahobytu a to bylo přerozdělování bohatství. On se totiž na tvorbě onoho bohatství obnášející biliony dolarů podílí svým nepatrným podílem i obyčejný stavební dělník. Pokud dostane tolik, že se nemusí obávat o svou existenci a jsou zabvezpečeny jeho základní potřeby, pracuje prostě líp. A jaké jsou ty potřeby? Střecha nad hlavou, dostatek jídla pro něj a pro jeho děti, bezpečnost před kriminalitou a válkou, zdravotní a penzijní zabezpečení. Stát to poskytoval a dělník pracoval a byl spokojený. Společnosti se dařilo dobře a bohatla. Takzvaný západní svět díky tomuto systému překonal nejen egoistické ekonomiky Afriky a Asie, jež přerozdělování neznaly, ale i centrálně plánované hospodářství komunistických zemí. Na to, aby zabezpečoval tyto funkce, potřeboval stát ale peníze a ty získával z daní. Daň z přidané hodnoty byla naprosto geniálním vynálezem konzumní společnosti, protože z každého kousku koupeného zboží přinášela peníze do státní kasy a ta financovala ony další funkce – tedy zdravotnictví, policii, soudnictví, místní správu i armádu, jež poskytovaly občanovi onu bezstarostnou bezpečnost, v níž se mu dobře pracovalo.
Liberalizace přesunula obrovské množství peněz ze zbožního obratu na burzu – do obchodů akciových, jež zdaňovány nejsou – stát z nich nevidí ani haléř nebo cent. Dokud ekonomika prosperovala jako v letech devadesátých (díky počítačům, mobilním telefonům a dalším hnacím motorům pokroku) vše se dalo strávit – ovšem státy i v této době prosperity dělaly dluhy. Už to mělo být varováním – v době konjunktury státy své dluhy, nadělané v době krize, mají splácet. Nedělaly to, ale zadlužování nerostlo rychle, vlastně pomaleji než inflace a tak to považovaly za úspěch. Až krize ukázala jejich bezmocnost. A teď vědí, že peníze nemají a ani mít nebudou. Protože politickými prostředky je onen proces liberalizace, odstartovaný před dvaceti lety nezvratný. Už proto, že by proti němu musely jednotně vystoupit všechny ekonomicky silné státy světa – a američtí poslanci, volení za sponzorské peníze podnikatelů, proti němu ani hlasovat nemohou. Takže politici ukládají úsporné balíčky, tím samozřejmě snižují dále kupní sílu obyvatelstva, tím budoucí příjmy z daně z přidané hodnoty (a samozřejmě i z daně z příjmu, protože klesá počet pracovních míst i příjmy obyvatelstva). Výsledek bude další pokles státních příjmů a za pár let další nutná úsporná opatření a kolotoč se začne točit po oné obávané spirále směrem dolů (nezačne, už začal). Jestliže teď zavírají nemocnice, propouštějí zaměstnance, zejména v sociálním sektoru, je to jen přechodné řešení. Za pár let nebude mít stát ani na ty nemocnice, jež teď zůstaly a tak zavře další a další až nakonec bude lékařská péče dostupná jen v privátních klinikách za přímé platby. Jako je to dnes v Nigérii či v Thajsku nebo na Filipínách, kde stát selhal už dávno, případně nikdy nezačal fungovat. Že je to jen katastrofická vize? Jen země Štýrsko propustí letos 750 zaměstnanců, starající se o postižené lidi (protože tito jsou ekonomicky i politicky nezajímaví, odebírají se jim sociální vymoženosti jako prvním – jak daleko je pak ještě k programu eutanasie, provozované nacistickým režimem? Samozřejmě že demokratická společnost nebude provozovat aktivní eutanazii jako nacisté, jen nechá ty slabé prostě zemřít, protože nebude mít peníze na to, aby jim pomohla) Politici se sami vzdali moci a stali se jen správci zániku.
Vytváří se malá skupina superbohatých a velký dav chudých. Model, jenž známe z arabských zemí či zemí v Asii, kde se přerozdělováním ani nezačalo. Jsou to země, jež jsou chudé bez ohledu na svůj lidský i průmyslový potenciál. Protože tam žijí lidé, jež jsou denně ohrožováni existenčními starostmi, kteří se nedostanou k pořádnému vzdělání (protože to státem financované je mizerné a soukromé si nemohou dovolit). Ta malá vrstva bohatých totiž není schopna a ani ochotna státní kasu naplnit, myslí především na tu svou. My jsme se rozhodli jít tímto směrem, proč to děláme a proč valná část společnosti přitom dokonce i jásá, je tak trochu záhadou. Ano, v takovém systému se daří těm schopným. Odvážným a bezohledným, ale samozřejmě i lidem s geniálními nápady, jež z nich dokážou udělat rychle bohaté. Ale je jich dost, aby zajistili svými daněmi fungování státu, jenž má garantovat bezpečnost občanů a nakonec i oněch bohatých? Dění v současném arabském světě tomu nenasvědčuje. Skutečně chceme dojít až tam? Na cestu tímto směrem jsme se už vydali, jen nikdo neví, jak bude dlouhá. A hlavně, zda je z té cesty vůbec možná návrat, až většina lidí prohlédne a zjistí, že ta cesta vede do pekla.
Jsou lidé a není jich málo, kteří volají – “málo státu.” Jenže stát vznikl na ochranu slabých. Především starých, nemocných a handicapovaných.Ozbrojení psychopati – jedno zda ozbrojení mečem či samopalem, tedy ti silní v pravém slova smyslu, stát nikdy nepotřebovali. Možná by si každý měl položit sám pro sebe otázku. Jsem dost silný na to, abych bez státu přežil? Já i moje rodina?
Doufejme, že to věršina z nás dokáže. A když ne my, tak aspoň naše děti.