My v Evropě to známe. Už mnoho let volíme ne toho, kdo je nám sympatický a koho skutečně na postu předsedy vlády či prezidenta chceme mít, ale spíš toho, o kom si myslíme, že napáchá nejméně škod. Nadšení chybí, k volbám se jde z povinnosti, ze strachu, že jinak by to „mohlo dopadnout ještě mnohem hůř.“
V USA jsme byli zvyklí na nadšené obličeje. Nadšení až naivní, které provázelo volby v zemi neomezených možností. Jásající davy, které v bezmezné důvěře podporovaly svého favorita. Víra, že přijde spasitel a přesvědčení, že to občan může svým hlasem rozhodujícím způsobem ovlivnit.
A teď najednou je tu americká volební kampaň 2016 a místo jásotu člověk vidí kyselé obličeje. Proti sobě stojí dva kandidáti, z nichž ani jeden neoplývá schopností získat si sympatie voličů. Statisticky viděno, je Donald Trump sympatický 31 procentům žen a 34 procentům mužů. Hillary Clintonová je na tom o fous lépe, je sympatická 49 procentům žen a 40 procentům mužů. Ani jeden z kandidátů ale nepřekročí padesátiprocentní hranici, v každé kategorii tedy převládají lidé, kteří by na jeho místě viděli raději někoho jiného. Jenže nikdo jiný není k dispozici. Američané si tedy zvykají na evropský způsob volby – volby mezi morem a cholerou. Bez jasných představ, co jim ta volba přinese. Mnozí by byli raději, kdyby kandidát, kterého budou volit, raději ani nevyhrál – aby pak nenesli za jeho činy spoluzodpovědnost.
To vše je jen obrazem celosvětové krize politiky – tedy demokracie. Státníci, tedy lidé s vizí, jak pomoci státu a jak zlepšit úděl lidí v něm žijících, už nejsou. Zůstali politici, kteří bojují v první řadě o vlastní křesla. Ve světě, kde vládnou peníze a burzy totiž státník ani existovat nemůže. Pro svou vizi nedostane prostor, a pokud by se pokusil finančnímu kapitálu postavit, je dostatečná možnost jej zničit prostřednictvím veřejných sdělovacích prostředků. Potřebujete k tomu jen dostatek peněz pro ochotné novináře a ty samozřejmě finanční vládci tohoto světa mají.
Američané trpí samozřejmě pocitem ztráty vlivu ve světě – proto slyší na Trumpovo heslo „make Amerika great again!“ Jenže to se sotva někomu podaří. Vliv tzv. demokratického světa na zeměkouli slábne a mizí. Nedokázal prosadit svůj způsob chápání politiky do zbytku světa, jak si to naivně představoval Francis Fukuyama, místo toho sílí nezadržitelně absolutistické diktátorské režimy a zatlačují demokratické země do stále větší defenzívy. Souvisí to samozřejmě i s růstem ekonomické síly tzv. rozvojových zemí, ale i se slabostí koncepce (nebo spíše bezkoncepčností) v působení demokratických velmocí.
Možná to skutečně začalo nešťastnou volbou z roku 2000, kdy americký ústavní soud zabránil svým rozhodnutím vítězství Ala Gora v prezidentských volbách a posadil do křesla tehdy nejmocnějšího muže světa Georgea Bushe juniora, člověka, který svým duševním potenciálem na tuto funkci jednoduše neměl.
Zda to byla náhoda či úmysl, že právě v době jeho vlády došlo k útoku na Word Trade Center v New Yorku, je vedlejší, následky ale rozběhly řetězovou reakci, se kterou se svět nedokáže srovnat dodnes. Bush po sobě nechal nepořádek, který administrativa demokratů (Obamy a Clintonové) nedokázala ani v nejmenším uklidit. Právě naopak, za jejich vlády doslova explodoval. Naivita, faleš a bezkoncepčnost byla rozhodujícími rysy jejich působení ve světové politice. Politika je trochu jako hra v šachy. Uděláte tah, ale jeho fatálnost zjistíte až o několik tahů později, kdy jej už není možno vzít zpět. Americká šachová škola (s výjimkou geniálního ale bláznivého Billy Fishera, za tou ruskou vždy hodně zaostávala.
Finanční krize roku 2008 zastihla politiky naprosto nepřipravené a z jejími následky bojuje svět víceméně neúspěšně dodnes. Globalizace, nabízená jako řešení, jen zvyšuje rozdíly mezi bohatými a chudými, převádí peníze do rukou několika málo stovek lidí na světě a ožebračuje široké masy, vede k přesouvání pracovních míst do zemí s nízkými náklady na pracovní sílu a snižuje tak kupní sílu obyvatelstva v zemích rozvinutých, které vždy byly hlavními spotřebiteli a tím hnacím motorem spotřebního hospodářství.
Američané přivítali nadšeně tzv. „Arabské jaro,“ aniž by v nejmenším rozuměli poměrům v arabském světě. Představa, že se v arabských zemích právě rodí „demokracie amerického typu“ byla naprosto naivní a samozřejmě falešná. Tento experiment skončil katastrofou a stejně jako Bushovi vojáci pomáhali zabít Saddama Husajna, který byl svým násilnickým režimem garantem stability v oblasti Perského zálivu, tak Obamovi lidé pomohli zabít Muamara Kaddáfího a zdestabilizovali tak celou severní Afriku. Následkem jsou proudy uprchlíků jak z černé Afriky, tak z předního východu a pomalá destrukce do té doby jakž takž stabilního politického systému Evropy.
Obamovi svázala ruce naivně (nebo zákeřně) udělená Nobelova cena míru ještě než opravdu začal vládnout. Otázka je, zda by si bez této ceny vedl lépe. Dovolím si o tom pochybovat.
Clintonová jakožto ministryně zahraničních věcí vsadila naivně na jakousi „umírněnou syrskou opozici,“ v syrské občanské válce, kterou viděla snad opravdu jen ona. Amerikou podporovaní bojovníci nejenže uřezávají hlavy pětiletým dětem, ale prodávají či dokonce darují zbraně Islámskému státu, proti němuž chce USA bojovat. Stejně tak končí u IS zbraně dodávané Turecku jakožto členu NATO přes osobní obchody prezidenta Erdogana (pardon, jeho syna) či ty, které dostávají za své petrodolary Saúdští Arabové. A strategické zájmy (rozuměj ropa) jsou tak silné, že se Obama s Hillary nezmohli ani na to, aby pokárali Saúdy, šiřitele nenávistného wahabismu a tím ádem vlastně kořen všeho současného zla. Protože právě v Rijádu by člověk musel s uklízením začít, pokud by chtěl skutečně na předním východě udělat pořádek. Za toto všechno samozřejmě nese Hillary Clintonová jakožto ministryně zahraničí bezprostřední zodpovědnost, nedá se tedy očekávat, že by si ve funkci prezidentky vedla lépe.
Otázka je jen, zda je lepší volit někoho, kdo není schopen svinčík zanechaný svým předchůdcem uklidit nebo někoho, kdo žádný svínčík ani nevidí a je ochoten a připraven dělat další.
Že je Donald Trump neschopný vykonávat funkci prezidenta USA, o tom nepochybuje skoro nikdo. Je to klaun, který profituje z toho, že je proti všemu, tedy proti současnému establishmentu – a tím oslovuje masy nespokojených outsiderů současné společnosti. Aféra s jeho sexistickým videem je ovšem směšnou až trapnou záležitostí, zoufalým pokusem jej „nějak“ zastavit. Jakkoliv. Může to snad fungovat v prudérní Americe (nebo tedy v Americe, která si na prudérní hraje) v žádné evropské zemi (snad s výjimkou Skandinávie) by mu taková aféra neublížila (pamatujete si ještě na výroky Sarkozyho, že je chlap s vejci, schopný se obsloužit?) Ostatně ve Francii je prezident bez milenky stejně nevolitelný looser (Holland ale pracuje na tomto titulu i s milenkou). Dokonce i prezident Klaus se snažil vylepšit si image mimomanželskými poměry – i když jen se skromným úspěchem.
Zda je funkci prezidentky schopna vykonávat Hillary Clintonová, o tom taky není mnoho lidí přesvědčeno. I když prý kdysi řídila kroky svého manžela Billa (ovšem tehdy byl svět v hospodářské konjunktuře, terorismus byl vzdálenou budoucností a banky půjčovaly peníze bez ohledu na následky (což postihlo naplno vládu Clintonova nástupce Obamy). Svět je zcela jiný než na konci minulého tisíciletí a nezdá se, že by to Hillary skutečně pochopila.
Jestliže v době Billa Clintona neměla Amerika prakticky konkurenta a mohla si bombardovat, koho chtěla (jako například Madelaine Albrightová Srbsko), protože Rusko bylo v jelcinovském rozkladu a Čína ještě bojovala s následky revolty na Náměstí nebeského pokoje, dnes stojí proti Američanům Putin, který zastabilizoval svou moc v Rusku. V zahraniční politice má možná ne líbivou, ale naprosto jasnou koncepci a jeho příklad úspěšného diktátora táhne. Od principu liberální demokracie se tak odvrací stále více zemí (Turecko či Maďarsko, pravděpodobně i Polsko). Čína se zdvihla na velmoc, která si z amerických instrukcí či obstrukcí nic nedělá a zapomene při státní návštěvě rozvinout Obamovi červený koberec k letadlu. A to nehovořím o IS a islámském terorismu, který stále znova zasahuje i samotné občany Spojených států. Svět je nepoměrně komplexnější a složitější, nemám ale pocit, že by to paní Clintonová pochopila, či že by si toho i jen všimla.
Trump si myslí, že si toho ani všímat nemusí. Postaví okolo USA zeď a zbytek světa mu může být ukradený. Izolacionismus v současném globalizovaném světě je cesta do pekla, dopustit oslabení NATO a obětovat EU je věc, která se může jen vymstít. Rusko už čeká na hranici pobaltských států.
Clintonová současný chaos nechápe, a proto není schopna jej odstranit, Trump pak vůbec žádný chaos ani nevidí. Ž jeho volbu podporují masově ruská státem kontrolovaná média a to přesto, že otevřeně hrozil Rusku třetí světovou atomovou válkou, je paradoxem jen na první pohled. Putin si samozřejmě přeje na postu amerického prezidenta člověka bez autority a bez schopnosti získat si ji ve světě a navíc je tu naděje, že zlí chlapci se nakonec spolu stejně domluví. Už proto, že hodní se s nimi nechtějí bavit.
V čase rozkladu Evropské Unie vypadá osa Rusko-USA přímo smrtelně nebezpečně. Pro základní hodnoty, kterými žijeme nebo žít chceme.
Volba 7. listopadu rozhodne o mnohém. Nejen v Americe, ale na celém světě. Proto je tak i sledovaná. Hlavním problémem je, že lidé, kteří jsou (úmyslně) politicky nevzdělaní, cítí podvědomě, že současný systém není v pořádku, že nefunguje. Chtějí změnu a jsou ochotni volit kohokoliv, kdo jim tuto změnu nabídne. Tak se svého času dostal k moci Adolf Hitler, stejně se moci chopil Benito Musolini. Z nespokojenosti ožebračeného obyvatelstva povstala moc Vladimíra Putina. Jestliže se ale začne hroutit demokratický systém USA, či dojde k tomu, že se Amerika nešikovnými intervencemi ve světě dále zkompromituje, může nastalý chaos postihnout nás všechny.
Z toho pohledu je letošní americká volba klíčová. Ovšem zda ten klíč bude pasovat do zámku k řešení současných světových problémů je víc než sporné.