AGAMEMNON I.
Vojáci pochodovali dlouhým údolím, jež dělilo Mykény od přístavu a zpívali si. Byli v dobré náladě, jak už vojsko, vracející se z vítězné války bývá. Zvlášť když ta válka trvala deset let. Díval se na ně s hrdostí. To on je dovedl k vítězství, on má zásluhu na kořisti, kterou jsou přeplněné vozy. A část zůstala ještě na lodích, na nichž včera dorazili k pevnině. Vojáci propadli zvláštnímu opojení, které je ovládlo v blízkosti domova, jenž neviděli deset let, pletli si rytmus pochodu a volali nadšeně na počest svého krále, velkého Agamemnona.
Jejich obdiv je omýval jako teplá koupel, stékal mu po těle a po pažích, jež vztáhl k domovu, k Mykénám, jejichž mohutné hradby se objevovaly na obzoru. Vždy měl rád obdiv a úctu. Proto nezaváhal ani na chvíli, když mu řečtí králové nabídli velení ve válce proti vzdálené Tróji. Ostatně pohaněný spartský král Meneláos, jehož ženu unesl prostopášný trójský princ Paris, byl jeho bratr. Tehdy ještě netušil, kolik utrpení přinese Řekům, ale i jemu osobně, tato válka. Toužil tehdy po vítězství, po kořisti a slávě, po lámání překážek. V každém muži je kus šelmy a v něm tehdy procitla. Teď to bylo za nimi. Trója shořela, obyvatelé byli pobiti nebo se v hrůze rozutekli po širém okolí. Bájné poklady krále Priama se přestěhovaly do řeckých lodí a teď vezl i on část toho pokladu své ženě a svému lidu. Měl tedy být na co hrdý.
A přece mu srdce svírala úzkost. Potíral ji, zaháněl ji od sebe, ale vracela se, byla neodbytná zvlášť několik posledních dní. Ve vřavě bitvy se dá dobře zapomínat, ale sotva bitva utichne a opojení z vítězství vyprchá, začnou se vracet vtíravé úvahy a marně je odnáníš.
Svou ženu Klytaiméstru neviděl deset let. Příliš dlouhá doba na to, aby nehleděl k nastávajícímu setkání s určitými obavami. Když ji opouštěl, nebylo už mladá, překročila už tehdy třicítku. Kdo ho přivítá? Nebude to šedivá stařena s několika zuby, od níž se s hnusem odvrátí? A děti? Jak vypadají jeho děti? Orestes se tehdy sotva batolil, když jej viděl naposledy. Teď bude mít dvanáct let. Jediný následník jeho trůnu. Jaký je? A jeho starší sestry Élektra a Chrysothemis? Ifigenie by měla dvacet čtyři. Možná by na něj čekala už s vnoučaty – ne všichni řečtí mládenci hynuli v té bláznivé válce před Trójou. Ifigenie… Raději nemyslet, taková vzpomínka i po deseti letech bolí.
Nerozešli se tehdy se ženou v dobrém. Věděl, že jí ublížil, hrozně ublížil, ale doufal, že pochopila, že nemohl jednat jinak. Když se loučila, proklínala ho. Jenže ženské vrtochy nemívají dlouhé trvání a deset let je nekonečná doba. Čas tiší vášně, hasí trpkost vzpomínek. A on se vrací jako veliký vítěz. Těm ženy padají k nohám a vzývají je jako bohy. Vstoupí do paláce v zlatém brnění krále Priama, obklopen vojáky a standartami. Lid bude jásat, vojáci zpívat vítězný chorál. Tehdy se láme ženská nenávist a ustupuje obdivu. Klytaiméstra nebude mít jinou volbu než mu padnout k nohám, aby ji mohl pozdvihnout a přitisknout na svou hruď. Mají přece ještě tři děti. Ale pro jistotu nechal část kořisti na lodích. Hlavně Kassandru. Je tak příjemná na lůžku. Ale o ní Klytaiméstra nemusí vědět. Aspoň zpočátku ne.
„Všechno bude zase dobré,“ ujišťoval se vracející král. „Všechno bude zase dobré.“
KLYTAIMÉSTRA I.
Viděla had vojska, vinoucí se krajinou, úrodnou rovinou Argolis a blížící se k hradu. Pozorovala je už dlouho, bez hnutí, větřík jí čechral vlasy. Bylo to příjemné a na tváři se jí snad i proto objevil spokojený úsměv.
„Vrací se,“ řekla Klytaiméstra a v té větě bylo vše. Strach, nenávist i chladná touha po pomstě. Jen strach v ní chyběl. Necítila ho.
„Možná se vracejí bez něho,“ řekl Aigisthos, stojící vedle ní. Chtěl ji vzít kolem ramen, jak si to v poslední době zvykl, ale nesebral k tomu odvahu. Manžel jeho milenky se vracel. Velký král Agamemnon!
„To by nenesli v čele ukořistěné praporce. Tohle je triumfující vojsko, příteli. S triumfujícím vojevůdcem v čele. Ne, bohové jsou spravedliví. Nezahubili ho u Tróje a vydávají jej do mých rukou. Myslel jsi snad, že bohové vykonají pomstu za nás?“
Ano, myslel si to. Doufal v to, pomyslela si královna s opovržením. Je to zbabělec. Jenže on může být zbabělý, on nemá důvod zabít mého muže. Jeho srdce není prostoupeno nenávistí jako moje, jen strachem. Cítí se jako přistižený cizoložník a proto se jeho odvaha ztrácí. Jenže já jeho odvahu nepotřebuji, mám vlastní dost. Potřebuji jen jeho svaly. Tak jako jsem celé roky potřebovala jeho objetí. Objetí, ne lásku! Na lásku mu kašlu, ale touha, ta musela být ukojena, abych mohla na dně srdce chovat svou nenávist chladnou a ostrou. Na to jsem tě potřebovala, Aigisthe, byl jsi dobrý nástroj, konzervační nástroj mé nenávisti. A teď se staneš nástrojem výkonným. Nepotřebuji lásku, tu jsem zažila jednou a bylo to víc než dost.
Nebrala jsem si krále Agamemnona z lásky, rodiče mne přinutili vzít si nejskvělejšího z helénských králů. „Moudrý k moudrému, krásný ke krásnému,“ tak to řekl otec, když zasnoubil mne z Agamemnonem a Helenu, mou sestru, s jeho bratrem Meneláem. Helena, ta čubka! Kvůli jejímu hárání jsem přišla o dceru a přijdu i o manžela. Protože ona nedovedla stlačit stehna k sobě, když ji položil na záda ten zatracený ubožák Paris. Moje sestra! Hnus!
Já jsem byla Agamemnonovi dobrou ženou, lepší než Helena Meneláovi. Jenže ona byla krásná a těm se všechno odpustí. Nám moudrým neprojde nic. Ani zločiny jiných!
Proč jsem musela já trpět za její kurvení? Proč? Proč jsou bohové tak nespravedliví? Vzali mi muže, na deset let odjel do války, už to samo o sobě je kruté. Jenže když do té války odjížděl, jel už pronásledován mou nenávistí.
Kněz Kauleas si vyžádal jako oběť pro úspěšný konec války naši dceru Ifigenii. A Agamemnon mu ji vydal. Podřízli ji jako dobytče, jako telátko s teplýma hnědýma očima. Mou nejstarší, mého miláčka, kterého jsem odkojila svými prsy, i když se to neslušelo, u lůžka kterého jsem probděla noci, když byla nemocná nebo když měla zlé sny. Stávala se právě ženou, byla zmatena z té proměny, a proto hledala ochranu v mém náručí. Vytrhli ji z něho a podřízli jí štíhlý bílý krk. Jako dobytku. A on to dopustil! To se nezapomíná a neodpouští, i kdyby dnes vstoupil po paláce v zlatém brnění Priamově a za zvuků fanfár. Nezajímá mne, že ho jeho vojsko k té oběti donutilo, nechci vzpomínat na slzy, které mu tekly po tváři, když Ifigenii vedli k oltáři. Obětoval ji své slávě. Teď tu slávu získal. Proto už nesmí žít ani o chvíli déle. Aspoň ne o tak dlouhou chvíli, aby zjistil, že jsem celých deset let vodila do své postele toho ubožáka Aigistha. Celému světu na očích jsem svému muži nasazovala parohy a schválně jsem si k tomu vybrala muže nejbezvýznamnějšího, aby byla má rozkoš z pomsty větší. Ano, rozkoš z pomsty byla větší než rozkoš z jeho laskání, to ona mne pravidelně dovedla k vyvrcholení. Jsem zvrhlá? Možná. Ale teď přichází chvíle, kdy se láme chléb a kdo udeří jako první, zvítězí. Vsadím se, že v přicházejícím vojsku jsou vojáci, kteří o mém poměru s Aigisthem vědí. Posílali jsme přece k Tróji posily, posílali jsme tam zásoby. Možná to vědí všichni. Ale stejně tak se vsadím, že mu to nikdo neřekl. Báli se mu to prozradit. Všichni se ho bojí, vždycky se jej všichni báli. Byly časy, kdy jsem se bála i já. Ale ty jsou pryč. To bylo už hrozně, hrozně dávno.
AGAMEMNON II
Vstoupil do paláce. Na sobě měl Priamovo brnění, které odráželo paprsky večerního slunce. Lid před palácem jásal, celá cesta před Lví branou byla plná jásajících lidí, vojáci troubili do rohů. Na hlavu králova doprovodu pršely květy. Může si vládce vůbec přát lepší uvítání?
Klytaiméstra stála uprostřed nádvoří. Před svým mužem poklekla, aby ji mohl pozdvihnout a přitisknout na hruď. Dvořané jásali. Vše tedy šlo tak, jak jsem si to představoval. Napětí pomalu polevovalo.
Manželku poznal hned, když prošel branou. Nezestárla tolik, jak se obával. Ve vlasech měla sice několik šedivých pramenů, tváře zůstaly ale plné a zuby svítily v krásném úsměvu. Paže měla ještě pevné, kůže na nich nevisela, ale obepínala svaly. Králova žena byla ještě hodna lásky a jeho to potěšilo. Musel přece odčinit svou desetiletou nepřítomnost a už se na to těšil. Kassandra bude muset zůstat v ústraní dlouho, možná navždy. Ukáže své ženě, že je nejen muž na bitevním poli, ale i na lůžku. A na lůžku se urovnají všechny spory a zmizí i poslední křivdy.
„Všechno bude dobré,“ řekl si král.
Královna jej přivítala vybranými slovy a vedla ho několik kroků stranou, kde stály děti. Nejstarší už byla skoro ženou. Krásná, trochu podobná na tetu Helenu, pomyslel si. To je tedy Élektra. Měl ji rád, ale ne tolik jako Ifigenii. Byla ještě dítě, kdežto Ifigenie už byla dívka, která vzhlížela k otci jako k muži a ochránci. Miloval ji. Odpustí mu někdy svědomí, že ji poslal na smrt? Ale nemohl přece jinak!
Objal Élektru a ona řekla: „Tatínku, chci ti…“ Nedokončila. Klytaiméstra ho už vedla dál. Cítil neochotu, s níž ho pouštěly její ruce. Co mu chtěla? Určitě mu chtěla říct něco důležitého. Ale to počká. Teď už na sebe budeme přece mít nekonečně mnoho času!
Ta druhá dívka tedy musí být Chrysothemis. Hledí do země, podobá se na matku, ale na rozdíl od ní je plachá. Vlastně si jej nemůže pamatovat. Je pro ni cizí chlap. Ale to se změní, dceruško! Vynahradím ti všechno, mám ti co vynahrazovat.
Jako Orestovi. Stál před hezkým dvanáctiletým chlapcem. Pěkně rostlým, s podmračeným ale přímým pohledem. Naučím tě válčit a pokládat ženy do trávy i na lůžka. Podle stavu jejich urozenosti, víš, chlapče? Bude z tebe král, jakého Mykény ještě neměly.
„Připravila jsem ti koupel, muži,“ řekla Klytaiméstra. „Po cestě ti jistě přijde vhod.“
„Jistě,“ odpověděl roztržitě. Nechtělo se mu do koupele, ale nevěděl, jak a proč ji odmítnout. Všiml si, že sebou Élektra trhla a muž stojící za jeho dětmi smrtelně zbledl. Někde toho chlapa už určitě viděl. Určitě někdo z jeho příbuzných, který nebyl u Tróji. Ale kdo si má všechny tváře pamatovat? Uplynulo deset let, kdy je neviděl. Ještě se s nimi seznámí. A budou mu muset složit účty ze svého hospodaření. Agamemnon byl přísný král. A opět bude. Jen co opadne první nadšení.
Nechal se odvést ženou do zadní části paláce, sluhovi odevzdal šat i meč a vešel do lázně.
KLYTAIMÉSTRA II
Vstoupil do paláce. Tak jak jsem očekávala. V brnění, za jásotu a zpěvu. Skutečně mne měl za tak hloupou a povrchní a doufal, že na mne tohle divadlo zapůsobí! Zbavíte-li muže nadlouho společnosti žen, zblbne. I když on tak zcela bez ženské společnosti nebyl. Nejdřív Chryseovna, pak Bríseovna a teď má na lodi tu trojskou poběhlici Kassandru. Vím vše, mí lidé jsou spolehliví. A nebojí se mi nosit i zlé zprávy. Ale on netuší, že já vím. Nu což, aspoň to všechno bude snazší.
Poklekla jsem uprostřed nádvoří a nechala se jím pozdvihnout. Zaznamenala jsem radostné překvapení v jeho pohledu. Určitě čekal starou bábu a nachází ženu v rozkvětu sil. Kdybys věděl, můj drahý nenáviděný manželi, kolik to stálo námahy, abych vypadala tak, jak vypadám. Nejen mé námahy, neméně se musel snažit tvůj příbuzný Aigisthos, který si chtěl vysouložit královskou korunu. Věru, že ho to stálo hodně potu. Ale to se ty nikdy nedozvíš.
Vedla jsem ho k dětem. Élektra skoro všechno pokazila. Naštěstí jsem to předvídala a odvedla jsem ho včas, než mohla říct něco strašného a osudného. Jistěže, Élektra se mění v mladou ženu. A proto očekávala návrat svého otce jako by měl přijít milenec. Touží po muži a on je muž. Proto nenávidí mne, která na něj mám zákonné právo. Na jeho lásku. Ale i na jeho smrt. Stačila jej jen oslovit a už jsem ho táhla k Chrysothemidě. Jak příšerně pomalu se rozplétalo objetí otce s nejstarší dcerou! S žijící nejstarší dcerou, musela jsem si připomenout. Ta skutečně nejstarší, ta už deset let nežije. A proto nebude žít ani on!
Stál před Orestem. Bohové vědí, nač myslel. Určitě se mu v hlavě honily plány, vždy měl jen plány a žádný cit. V myšlenkách z něj dělal bojovníka a krále. Jenže tohoto chlapce on vychovávat nebude! Jen já! Určitě se bude Orestovi těžko vysvětlovat, proč musel jeho otec zemřít. Nepamatuje si ty strašné události okolo smrti jeho sestry, byl tehdy jen batole a nerozuměl Ifigeniinu zoufalému objetí. Teď otce obdivuje jako celý národ. Navíc nenávidí Aigistha a ten zase jeho. Bude mne stát hodně úsilí, abych ty dva usmířila. Abych vysvětlila svému synovi, že Aigisthos je jen nástroj. Musí mne pochopit, je přece můj syn!
„Připravila jsem ti koupel, muži,“ pronesla jsem tím nejklidnějším a nejláskyplnějším hlasem, jehož jsem byla schopna. „Po cestě ti jistě přijde vhod.“
Uvěřil. Tak se mu slávou zalepily oči, až uvěřil, že ho skutečně miluji a myslím na jeho pohodlí. Před hostinou se přece sluší jít do koupele! A před milostnou nocí! Bohové jsou přece jen spravedliví. Učinili jej slepcem, když jsem to nejvíc potřebovala.
Élektra sebou trhla, Aigisthos zbledl jako smrt. Teprve teď všichni pochopili, že jsme vykročili na cestu bez návratu. Ale nikdo se nevrhl králi k nohám, aby ho zastavil a varoval. Deset let tu nebyl a deset let je dlouhá doba. Za ten čas se všichni naučili bát se mne. Pokynula jsem Aigisthovi, aby mne následoval.
A ostatní jen trpně hleděli, jak jejich král a hrdina se mnou odchází do zadní části paláce, aby odložil brnění a meč a vstoupil do koupele.
AGAMEMNON III
Náhle všechno pochopil. Snad to bylo dáno teplem páry, vystupující z lázně, z níž člověk zeslábne a náhle nad ochabujícím a usínajícím rozumem převládnou pudy. To temné v člověku, co je mnohem moudřejší a prozíravější než on sám a jeho rozum, protože mu to dali do vínku bohové. V té chvíli, kdy rozum opilý slávou a potleskem na chvíli usnul, zdálo se Agamemnonovi, jako by před ním někdo rozhrnul mlhu.
Teď viděl všechno jasně. Jak mohl uvěřit láskyplnému hlasu své ženy? Kdyby promluvila se špatně skrývanou nenávistí, tehdy by bylo přece všechno v pořádku, jen tehdy se mohl uspokojit. Nenávist by znamenala bezmoc a tím jeho bezpečí. A on zatím uvěřil tomu, co se nabízelo k uvěření nejlaciněji, ba co se dokonce podbízelo! Pochopil její zachovalou krásu. Jen pravidelné laskání mužské ruky může ženu udržet takovou, jakou Klytaiméstra je. I s tím leskem žádosti v očích. Po deseti letech bez muže by dávno tento lesk ztratila. I onu vyzývavost v pohledu. Proto tedy ten muž! Ano, je to jeho příbuzný, Aigisthos, taková nicka, proto ho hned nepoznal. Tak proto tedy zbledl! A nešel náhodou za nimi, když ho Klytaiméstra vedla do lázně? Ale jistěže šel, všiml si ho, jen ještě nebyl schopen spojovat souvislosti a chápat. A teď se nacházel na jediném místě v celém paláci, kde za ním nemohl ani jediný voják osobní stráže a navíc odevzdal meč i šat sluhovi za dveřmi. A kde je ostatně lazebník a masér? Ano, to byla ta skutečnost, která roztrhla mlhu před jeho očima. Která jej přiměla, aby pochopil, co se okolo něj odehrává. Král přece nebývá v lázni nikdy sám. Pokud jej ovšem někdo nechce zabít!
V té chvíli se v Agamemnonovi probudil voják. Vrhl se ke dveřím, aby zasunul závoru. Budou muset bušit do dveří, vylamovat je, pomyslel si, přivolají tím stráže. Ne, ještě není nic ztraceno. Proč bych měl umírat, když se mi nechce?
Závora na dveřích chyběla. Užaslým pohledem ohmatával nevěřícně prázdné místo, odkud byla očividně nedávno pečlivě odstraněna. Opřel se o dveře zády. Nohy se mu smekaly po vlhké podlaze. Pochopil, že dveře neudrží, stačí malý nápor zvenčí, aby jej svalil na mokrou podlahu na záda jako bezmocného brouka.
To je konec, napadlo ho. Poprvé v životě jej napadlo něco takového. Ani pod hradbami Tróje, ani když Trójané hnali Řeky do moře a Achilles se svými lidmi se odmítal připojit k zápasu, ani tehdy si nepomyslel, že je všechno ztraceno.
Ale teď stáli vrahové za dveřmi. Neslyšel je, ale cítil, že tam jsou. Že sbírají odvahu, aby vpadli dovnitř a vrazili mu do těla chladné železo zbraní. Kdo bude první? Aigisthos? Toho by možná ještě mohl zastrašit a vzít mu zbraň. Ne, Klytaiméstra je důsledná. Přijde najatý vrah, bez citu a zájmu na zločinu. Prožene mu meč tělem za pár dobrých zlaťáků a půjde. Anebo ona sama? Ucítil, jak mu po zádech přeběhl mráz. To snad ne! Ale vlastně, proč ne? Pomsta za Ifigenii musí být důkladná. Netvor, pomyslel si o své ženě. Ale já jsem nebyl netvor, když jsem své nejmilejší dítě vylákal lživým dopisem k vojsku, aby je mohlo obětovat? Komu jsem tehdy sloužil? Proč ještě lhát sám sobě tváří tvář smrti? Jen sobě jsem sloužil a své touze po slávě. Proto muselo to nešťastné děvče zemřít. Krev mé krve! Křičel jsem tehdy, že na tom oltáři teče i má krev. Nebyla to pravda. Byla to jen její krev, ta moje poteče až za chvíli a tady. Prostoupilo jím smíření. A proč ne? Trest je spravedlivý. A pro mne i přijatelný. Ještě dnes ráno jsem se bál, jak se zbavím výčitek svědomí, které mění mé noci v peklo. A hle, řešení se nabídlo samo. Smrt. Jak jednoduché! Zemřít a mít konečně pokoj, žádné výčitky, žádné povinnosti. Zemřít po velkém vítězství a jako hrdina. Ne jako prchající řvoucí naháč pronásledovaný smečkou ozbrojenců. Jako král, zabitý ve chvíli odpočinku, smířený a velkomyslný.
Odvrátil se od dveří a vstoupil do vany. Ulehl a zavřel oči. Ještě pár chvil. Pak se otevřou dveře a vběhnou vrahové. Sevřel víčka a čekal na to, co muselo každým okamžikem přijít.
KLYTAIMÉSTRA III
Věděla, že je jen otázkou času, kdy král vše pochopí. Od chvíle, kdy se za ním zavřely dveře koupelny, uplynulo jen několik okamžiků. Dveře neměly zevnitř závoru, aby se nedaly zavřít, královna neponechala nic náhodě. Svírala v ruce meč svého muže, podal jí ho sluha, který se hned nato vzdálil.
Šlo už jen o jedno. Získat odvahu k činu. Odvahu opřít se o dveře a vrazit meč do prsou nejmocnějšího muže Řecka. Byl teď za těmi dveřmi nahý a bezmocný, ale přesto z něj šel strach. Ten strach, který se v ní kdysi dávno přetavil na lásku a ta opět na nenávist. A náhle se ta nenávist měnila do své původní podoby, z níž vzešla, do strachu z velkého bojovníka.
„Půjdeme?“ zašeptala už podruhé netrpělivě.
Aigisthos byl bledý jako smrt a ruka s mečem se mu třásla. Bylo zřejmé, že to nedokáže. I bezbranný Agamemnon by jej byl schopen přemoci. Tak tedy ona sama. Bohové nic neodpustí, nic se nedá oklamat. Chceme-li pomstu, musíme ji vykonat. Já jsem jediná, kdo ho doopravdy nenávidí, proto musím i vraždit. I když ho, ale na to nesmím myslet, současně stále miluju. Ničila jsem v sobě tu lásku, ale přece přežila. Někde na zápraží mého srdce, odháněná a týraná, ale žije, jen musím zavřít oči, abych ji neviděla. Agamemnon už určitě všechno pochopil, jeden z nás tedy musí zemřít. Proč bych to tedy měla být já? Jsou věci, jež se nedají nikdy omluvit, ale mají-li se už vykonat, proč se trápit dalším váháním?
„Nezabijeme-li ho my, zabije on nás,“ řekla a dívala se Aigisthovi do očí.
„Ano,“ přikývl a oba pochopili, že od této chvíle se budou vzájemně nenávidět na smrt. Za to, že přinutili jeden druhého, aby se stali společníky na zločinu, který si vlastně v hloubi duše ani jeden z nich nepřál. Ona bude nenávidět jej za jeho slabost, on ji za to, že ji viděla. Po smrti krále se na dosah přiblíží i jejich vlastní smrt. Ale na přemýšlení bylo už příliš pozdě.
Klytaiméstra prudce kopla do dveří koupelny a s mečem v pravici se vrhla do páry vystupující z vany plné voňavé, teplé vody.