Vše objímající a vše dusící ruská duše

               Pokud máte nebo jste měli přátele v Rusku, pak víte, že se v osobním kontaktu jedná o nejpohostinnější a nejmilejší lidi, jaké si dokážete představit. Naše kamarádka Oxana nás provázela po St. Petersburgu a večer nás s manželem pozvali do restaurace, i když se účet na večeři musel rovnat jejich měsíčnímu platu. Přijít na návštěvu bez „podarků“ bylo nemyslitelné – k významu tohoto zvyku se ještě dostaneme.

               Když se pak člověk zamyslí nad historickou úlohou, kterou Rusko hrálo a hraje v lidských dějinách, musí si položit stejnou otázku, jakou si kladl arabský terorista ve filmu „American dreamz‘ (to není překlep, tak se ten film s Hugem Grantem v hlavní roli opravdu jmenuje) po příchodu do USA – jak může tolik milých lidí způsobit světu tolik utrpení? Proč se jeden Rus tolik liší od Rusů jako národa? Ta podobnost mezi Rusy a Američany není v tomto bodě náhodná. Oba tyto národy se cítí být předurčeny zachránit svět. Činí to ale z naprosto odlišných výchozích pozic. Zatímco Američan se cítí být reprezentantem rozvinuté západní demokratické kultury a je ochoten ji šířit všude ať se to místním líbí nebo ne, Rus se cítí být povinen svět před západní dekadentní kulturou všemi prostředky chránit. Logicky narazí tyto dva systémy myšlení jeden na druhého a musí dojít ke konfrontaci. Pokud se Rusko a USA k sobě názorově začnou blížit, může to být pouze, když jedna z těchto zemí opustí dogma svého fungování. To bylo v devadesátých letech, kdy se Jelcinovo Rusko pokoušelo neúspěšně převzít určité aspekty západní demokracie nebo v čase vlády prezidenta Trumpa, kdy zase USA tyto principy začaly opouštět.

               Snažit se Rusy pochopit není snadné. Kořeny jejich myšlení jsou naší západní kultuře poměrně hodně vzdáleny. A navíc, Rusové trpí pocitem méněcennosti, který chtějí za každou cenu kompenzovat. A to jim dává jen jejich imperialismus, pocit schopnosti dobýt svět. Podle hesla: Když už nás svět nedokáže obdivovat, ať se nás aspoň bojí.

               Rusko nepatřilo a nikdy nebude patřit do evropského kulturního prostoru, patří k Evropě jen geograficky, a i to jen proto, že antičtí geografové nenašli k oddělení Evropy od Asie nic lepšího než pohoří Ural a Kavkaz. Mělo to hned několik objektivních důvodů, za které Rusové opravdu nemůžou.

1. Země ležela velmi vzdálena od kulturních center, kterými byly Řím a Konstantinopol. Západní kultura je dědicem řecko – římské kulturní tradice (s příspěvkem křesťanství které má své kořeny v židovství). Jejím nositelem byla logicky hlavní města někdejší římské říše. Rusko bylo od obou těch center beznadějně daleko vzdáleno a v době, kdy nebyla televize ani internet a kultura se šířila pěšky, to hrálo podstatnou úlohu.
2. Kulturní vývoj země byl brutálně přerušen vpádem Mongolů, kteří rozvrátili slovanské státy a přervali kontinuitu kulturního vývoje na dlouhých sto padesát let. Kyjev jako tehdejší hlavní město padl do mongolských rukou v roce 1240 a teprve v roce 1380 po bitvě na Kulikově poli získali Rusové, když je nezávislost tak aspoň sebevědomí k boji proti asijským utlačovatelům. Až do poloviny patnáctého století ale byla Zlatá Horda jejich hlavním politickým protivníkem i partnerem, Evropa nehrála v politickém životě tehdejšího Ruska, bojujícího statečně o vlastní identitu, žádnou roli.
3. Rozsáhlost země a její řídká obydlenost představovala vždy a představuje i dnes velký handicap při budování infrastruktury, která je nezbytná ke kulturnímu vývoji. I v době největšího rozkvětu ruské kultury byla tato soustředěna jen do velkých měst jako byl Petrohrad, Moskva a Kyjev. Široké vrstvy lidu tento vývoj prostě dostihnout nemohl.

Výsledkem těchto faktorů bylo zaostávání za Evropou – kulturní, politické i ekonomické. Musíme si uvědomit, že Ivan Hrozný vládl v letech 1547–1584. V době, kdy v Evropě už ustupovala renesance a hledaly se nové směry kulturního vývoje, v Rusku vládl ještě temný středověk. Na tom nezměnilo nic ani to, že Ivan nechal přenést korunovační klenoty byzantského císaře do Moskvy, kterou vyhlásil novým Římem a sám sebe za cara, tedy císaře, aby se tak zmocnil byzantského dědictví. Politicky to byl prozíravý tah, který natrvalo zvýšil ruskou prestiž, země tím ale svůj vývoj příliš nezrychlila. Musel přijít Petr Veliký či Kateřina Veliká, aby přiblížili Rusko Evropě ale i oni si mohli započítat jen dílčí úspěchy.

               V západní Evropě vycházel tlak na politické změny vždy zespoda, od lidu, zejména pak obyvatel měst. Díky své narůstající ekonomické síle si občané vynutili politický vliv a nutili vládce k ústupkům, vyjednávání a reformám v jejich prospěch. Jinými slovy, politický vývoj byl západoevropským vládcům vnucen jejich lidem.

               V Rusku to bylo právě naopak. Pokud zde docházelo k nějakému politickému vývoji, bylo to díky osvíceným vládcům, kteří si uvědomovali zaostávání jejich země dělo se tak proti odporu obyvatelstva. Ten pak potlačovali s nesmírnou brutalitou, jakou si v západní Evropě žádný vládce nemohl dovolit. Prostě museli svému lidu pokrok vnutit a tekla přitom krev.

               Rusové jsou proto zvyklí vidět ve svém vládci nositele pokroku, nedovedou si tedy představit život bez něho. Dokážou uctívat i masové vrahy jako Stalina (ostatně Petr Veliký se způsobem vlády od Josefa Visarionoviče příliš nelišil). Vladimír Vladimirovič Putin musí tedy působit skoro jako lidumil, vždyť sahá k vraždám jen v ojedinělých případech. Na západě vždy bojovali o moc císař s papežem a z toho boje profitovala jak místní knížata, tak města. V Rusku stejně jako v Byzanci byl car absolutním pánem a patriarcha jeho prvním služebníkem. Západní císař měl sice korunu ale hodně omezenou moc. Proto nebyl o tuto korunu zas až tak extrémní zájem a zavražděn byl pouze jediný císař Albrecht I. a i to svým synovcem a z osobních, ne politických důvodů. V Byzanci a poté v Moskvě byl císař absolutním pánem nad životem a smrtí svých poddaných. Taková moc je velmi svůdná, a proto se zavražděných císařů a carů tak snadno nedopočítáte. O to pozornější ale i brutálnější museli být východní panovníci při obraně své osoby a moci. Lidé, vyvíjející vlastní iniciativu byli vždycky suspektní a potenciálně nebezpeční. Rusové zažili náznaky demokracie jen dvakrát ve svých dějinách. Poprvé v roce 1917, ovšem to trvalo jen půl roku, než tuto epizodu ukončili bolševici. Podruhé v letech 1991–2000. Ani tentokrát si s touto formou vlády nedokázali poradit. Svoboda je náročná věc předpokládající vlastní iniciativu a připravenost na převzetí zodpovědnosti za vlastní činy. V Rusku skončil tento pokus v chaosu a mnozí tedy přijali „moc silné ruky“ s ulehčením. Aktivisty, bojující v Rusku za demokracii, sleduje prostý občan s nedůvěrou a považuje je za agenty západních mocností a propaganda vládní televize či tisku mu toto jeho tušení už jen potvrdí.

               Rusové si samozřejmě uvědomují, že přijímali pro svůj vývoj západní vzory a sami přispěli k tomuto výměnnému obchodu jen minimálně. Ne nadarmo se na carském dvoře hovořilo francouzsky (jako ostatně na všech královských dvorech v Evropě – abychom byli spravedliví. Například Marie Terezie se nikdy nenaučila psát spisovně německy, svou korespondenci vedla ve francouzštině, stejně jako její současnice carevna Alžběta II.)

               Možná to čtenáře trochu překvapí, ale byla to právě Marie Terezie, která přivedla Rusy do Evropy. Do té doby byli izolováni na východě a neměli na události na kontinentu žádný vliv. Byla to tzv. koalice tří sukní proti Friedrichovi II. pruskému (Marie Terezie, madame Pompadour a carevna Alžběta), která přivedla poprvé ruské vojáky do střední Evropy – obsadili dokonce načas i Berlín. A zalíbilo se jim tady. Od druhé poloviny osmnáctého století začínají hrát Rusové v evropské politice stále důležitější roli. Ta vyvrcholila obsazením Polska v roce 1795, čímž poprvé Rusko učinilo svými poddanými katolíky čili příslušníky západního kulturního okruhu (když si odmyslíme obsazení Livonska ve Velké severní válce v roce 1721 – zde se jednalo o protestanty). To byl obrovský úspěch, vždyť ještě v roce 1610 to byli Poláci, kteří bez problémů obsadili Moskvu a rozhodovali o tom, kdo se stane carem.

               V napoleonských válkách hráli Rusové už významnou ba rozhodující roli a tento úspěch zůstal už součástí jejich národní hrdosti. Zjistili, že jejich síla není v ekonomice ani v kultuře, ale v jejich statečnosti a síle jejich zbraní. Naučili svět, aby si jich vážil jako vojáků a aby se jich proto i bál. Tento rys měl už zůstat navždy součástí ruské mentality.

               Ekonomickou zaostalost se jim totiž nikdy nepodařilo dohnat. Zrušení nevolnictví, což bylo předpokladem rozvoje průmyslu, zažilo Rusko až v roce 1861! Masivní rozvoj průmyslu daný možnosti sociálního inženýrství za komunistické diktatury byl brzděn plánovaným hospodářstvím, korupcí a nedostatečným růstem spotřeby. Systém vlády jedné strany a brutální potlačování jakékoliv opozice i umělé vyvolávání hospodářských krizí v pro Evropu nepředstavitelných rozměrech (uměle vyvolaný hladomor na Ukrajině v letech 1932–1933) působily jako brzda, i když v některých vládou z propagačních důvodů podporovaných odvětvích vývoje dosáhli Rusové velkých úspěchů.

               Vítězství v druhé světové válce bylo pro ně o to sladší, že vyléčilo jejich frustraci z porážky ve válce první. Bylo to ovšem vítězství za cenu obrovských ztrát. Země byla zdevastována jako málokterá jiná, a protože byl komunistický režim uzavřen do sebe, nemohl profitovat při znovuvybudování země z mezinárodní výměny zkušeností ani z mezinárodního kapitálu. Sebevědomí dodávala prostým Rusům jen skutečnost, že vedle své rozsáhlé koloniální říše (čtrnáct republik Sovětského svazu nebylo nikdy ničím jiným než ruskými koloniemi) získali pod kontrolu další území ve střední Evropě. Ovládnutí střední Evropy byl nejprestižnější čin, jaký se kdy Rusku podařil. Nikdy se to nepodaří z ruských hlav odstranit. Když byli moji spolužáci z fakulty začátkem osmdesátých let minulého století v Rusku na prázdninové praxi, chtěl kamarád Milan poslat domů dopis a ptal se, kolik stojí známka do Československa. A dostalo se mu odpovědi, že: „Stejně jako do každé jiné gubernie.“ Nejstrašnější na tom bylo, že to ona dáma na přepážce vůbec nemyslela zle. Pro ni to byla prostě realita. A tak zatímco my vnímáme snahu Ruska stavět u nás Dukovany jako ohrožení naší bezpečnosti a suverenity, prostý Rus chápe naši obranu proti tomu jako obyčejnou neposlušnost vzpurné provincie.

               Tyto někdejší satelity mají nárok na přátelství a podporu ruského režimu jen za předpokladu, že opustí principy konkurenčního západního systému fungování státu a přikloní se k systému ruskému, tedy systému samoderžaví – jako to vidíme v Bělorusku nebo v Maďarsku.

               Každý člověk chce být na něco hrdý, chce být v něčem lepší než ostatní. Proto se hospodářsky zaostalý muslimský svět tak zoufale chytá Alláha a Mohamedova učení. Rusové jsou tedy hrdí na svá válečná vítězství. Víc toho nemají. Svůj kulturní deficit si ovšem bolestně uvědomují a jsou nesmírně citliví na jakékoliv přezíravé jednání. Tady selhal Západ, když v době po roce 1991 nepřijal Rusko jako rovnocenného partnera, ale dával mu okázale najevo svůj přezíravý postoj a poukazoval na slabiny ruské ekonomiky i státních struktur. Ano Boris Jelcin holdoval alkoholu víc, než bylo společensky přípustné. Rusové si ho ale zvolili a bylo třeba to akceptovat. A přiznejme si, že pokud ho porovnáme se současným opilcem na Hradčanech, byl to stále ještě politik o několik úrovní lepší. Rusové tento přezíravý postoj nemohli necítit a nezapomněli dodnes. Touží po odvetě. Po pomstě nebo po uznání? Jak kdo. Ale pokud si nalejeme čistého vína, musíme uznat, že i tolik oslavovaný Navalný je ruský nacionalista a mezinárodně oslavovaný spisovatel Solženicyn zplodil ve své knize „Rusko v troskách“ návod na vybudování současného fašistoidního režimu. To je jeden z důvodů, proč má očividně zkorumpovaný ruský vládnoucí režim ještě stále tolik příznivců a proč – pro Evropany nepochopitelně – znovu ožívá kult Stalina. Proč Rusko ústy svého hlavního diplomata a odchovance komunistické diplomatické školy Lavrova reaguje přehnaně podrážděně na jakoukoliv kritiku a s arogancí, která nás šokuje, lže a uráží. Jestliže totiž někdo lže tak průhledně až primitivně, dává tím svému protějšku najevo jeho bezmocnost. Demonstruje tak svou sílu. Lež se stává projevem opovržení a vlastní sebedůvěry. A sklízí za své průhledné a o to arogantnější lži právě z tohoto důvodu na domácí scéně potlesk.

To se samozřejmě netýká většiny intelektuálů, ale jestliže i v Západní Evropě tvoří inteligence úzkou a pro politiky z hlediska voličského potenciálu nezajímavou skupinu, v Rusku je tato vrstva ještě mnohem tenčí. Byla vždycky úspěšně decimována, ne nadarmo n obdivujeme z ruské literatury nejvíc depresivní díla Tolstého či Dostojevského, Bulgakova či Vysockého. Ne náhodou zemřeli tragicky nejen Tolstoj, Puškin, Lermontov, ale i Jesenin či Majakovský. Ruští autoři si byli víc než kdokoliv jiný vědomi své zranitelnosti a pomíjivosti. V Rusku je život pomíjivý a Rusové to vědí Ve stepi nebylo kam před útočníky utéct, nebylo se kam skrýt. Proto onen ruský fatalismus a posedlost dárky. V daru žije člověk dál, i když jeho pozemský život už skončil. Obdarovaný si na dárce vzpomene, kdykoliv dárek uvidí.

               Na závěr snad jen jednu příhodu. Když jsme seděli s našimi známými v Petrohradě v restauraci „Idiot“ (pojmenované podle Dostojevského románu), bylo to v salónku zařízeném intelektuálně i s knihovničkou. V té byly dvě busty. Jednu z nich jsem poznal, byl to Lomonosov. Tu druhou jsem neznal. Proto jsem se zeptal, kdo je to v té knihovničce. „To je Džeržinskij“ odpověděla Oxana. Užasl jsem. Džeržinský, zakladatel Čeky, předchůdce KGB a masový vrah v jedné skříňce s nejvýznamnějším ruským vědcem? „Co dělá proboha Džeržinský s Lomonosovem spolu v jedné skříni?“ vyrazil jsem ze sebe. Oxana se zamyslela. Zřejmě si absurdnost této situace uvědomila taky. A pak řekla: „Rossiju toľko serdcom možno ponimať.“

               Ano, tak to je. Rusku se dá rozumět pouze srdcem. Rozum při tom příliš nepomůže.