Tenhle kousek země (tedy vlastně pět kousků) jsem měl v mém cestovatelském plánu už celou řadu let. Napřed výlet tím směrem mařily cíle v jiných částech Itálie a poté koronavirus. Jenže letos, když jsem cestu naplánoval do severního Toskánska, bylo zřejmé, že mi tato pobřežní městečka nemůžou ujít. Problém byl jen, jak tam.
Celkem logicky jsem uvažoval, že při návalu turistů, který tam tradičně bývá a minimálním prostoru, který tam skalnaté pobřeží nabízí, může být velký problém s parkováním. Proto jsem se patřičně připravil. Zjistil jsem, jak jezdí vlaky z Luccy, kde jsme bydleli, do La Spezie, které platí za východisko k nejjižnější části ligurského pobřeží. A pak už jen stálo rozhodnutí, zda navštívit ona městečka lodí či vlakem. Vzhledem na kinetózu mé manželky padla volba jednoznačně na vlak. Přes ona městečka totiž vede hlavní železniční trať z Livorna do Janova (samozřejmě převážně systémem tunelů).
A v den „D“ jsme se probudili do deště. Nato moje milovaná žena prohlásila, že ona teda v dešti přes celou Luccu na nádraží „veru nepôjde“ a abych tedy nastartoval auto. Což jsem udělal. Její argumentace, že je půl osmé ráno a „Taliani spia“, zněla logicky. A logická i byla.
Pod nádražím v La Spezia bylo volných míst „neúrekom“. Mohli jsme tedy odstavit auto a starat se o to, jak dál. Když jsme ovšem odpoledne prdo auto přišli, bylo parkoviště plné do posledního místečka. Ono se tedy opravdu vyplatí si trošku přivstat.
Abyste mohli dál do Cinque Terre musíte nejdřív najít „Cinque Terre Point“. To nebylo až tak jednoduché, zejména protože jsem nevěděl, že něco takového hledat mám. Ale u výdejny jízdenek jsem byl patřičně poučen a odeslán k „Cinque Terre Pointu“ kde měl chtěl trefit šlak, protože tento byl zavřený. Naštěstí jsme se hned nevzdali a hledali dál a objevili další „point“, který byl v provozu. V této kanceláři je totiž nutné koupit si „Cinque Terre Card“, která člověk opravňuje k používání vlaků mezi všemi oněmi pěti městečky (dokonce až do šestého jménem Levante, které už k této oblasti přímo nepatří) a k chůzi po vyznačených chodnících v chráněné přírodní oblasti. Zřejmě i k dýchání tamějšího vzduchu a vůbec si člověk za 16 Euro kupuje právo na život mezi městečky Monterosso al Mare a Riomaggiore. Kupodivu ve vlaku nás nikdo nekontroloval (Cinque Terre Card není třeba před použitím aktivovat na nástupišti, jak je to jinak u italských vlakových lístku nezbytné, stačí na lístek napsat jméno majitele. Je to tedy překvapivě jednoduché ale koneckonců oblast navštěvují často i Američané), zato na chodníku mezi obcemi Vernazzou a Cornigliou byly až dva „check pointy“, kde nás na vlastnictví karty nekompromisně zkontrolovali.
Vlaky jezdí každých dvacet minut (dopoledne, odpoledne se interval může protáhnout až na hodinu), nasedli jsme a vydali se s ostatními turisty (kterých díky koronavirové pandemii bylo nezvykle málo) na sever. Rozhodl jsem se zahájit naše poznávání Cinque Terre v nejvzdálenějším místě a postupně se blížit k východišti v La Spezii. Nápad to byl určitě dobrý, ne ale originální, skoro všichni přítomní turisté se rozhodli pro tuto variantu.
Monterosso al Mare má poměrně velkou pláž, dá se tu tedy koupat.
Tedy pokud je na to vhodné počasí. Počasí vhodné nebylo. Kromě toho zde bylo k mému úžasu poměrně velké parkoviště. Marně jsme ovšem hledali centrum městečka, kde měla být k vidění Loggia del Podestá, farní kostel svatého Jana křtitele a klášter svatého Františka. Všechny odbočky od pobřeží nás zavedly neomylně mezi apartmány a hotely, když jsem se na cestu do centra zeptal ženy, která vypadala, že je místní, vyvalila na mně překvapeně oči. Myslel jsem si, že to bylo mou italštinou, která ji přivedla do tohoto stavu, opakování otázky v angličtině ovšem taky nepřineslo ovoce. Dali jsme si tedy skvělé espresso na terase nad mořem a opustili jsme Monterosso al Mare poněkud frustrovaní. Ovšem další průběh dne nás měl odškodnit.
Dalším městečkem je Vernazza a je zřejmě ze všech nejkrásnější. Má totiž svůj přístav, leží přímo u moře a pyšní se pevností s vyhlídkovou terasou, kostelem Svaté Marie z Antochie z roku 1318 a bezpočtem obchůdků s jídlem a nápoji, restauracemi, osteriemi a tratoriemi, prostě italský sen. Protože se to tak sluší, rozhodli jsme se překonat vzdálenost mezi městečky Vernazza a Corniglia pěšky. Přiznám se, že jsem si pod termínem „spodní cesta“, kterou jsme zvolili, představoval pohodlnou cestu po mořském pobřeží. Že cesta zpočátku stoupala nad městečko jsem přijal pozitivně jako snahu poskytnout nám co nejkrásnější výhledy na Vernazzu a těch jsme se skutečně o dočkali.
Ovšem cesta stoupala i nadále a nechtěla s tím přestat, což mě stále více naplňovalo neklidem a později i vztekem. Každých několik desítek metrů zde byly tabule, které dávaly na vědomí číslo záchranné služby. Jestliže jsem to na začátku ignoroval a později to považoval za zbytečnou provokaci, s přibývajícími výškovými metry byla tato informace stále cennější. Nakonec jsem si jednu tabuli dokonce ofotografoval, abych měl to číslo v případě nouze po ruce.
Těch výškových metrů totiž bylo nakonec 208 a to nebylo při teplotách nad třicet stupňů Celsia zrovna málo. Manželčino původní nadšení vystřídalo vystřízlivění, pak zklamání, pak remcání, aby to vše přešlo k vyčerpanému sténání a já si už opravdu dělal starosti. Naštěstí se na nejvyšším bodě cesty nachází hospůdka s vyhlídkovou terasou, ale hlavně s ovocnými džusy – doporučuji vřele kombinaci pomerančů s citróny, je to osvěžující, není to příliš sladké a ve stavu, ve kterém k tomuto baru dorazíte, je to život zachraňující opatření. Citróny ostatně rostou na skalách všude okolo, klima jim očividně svědčí a místní z nich dělají alkoholický likér Limoncino (neplést s Limoncelem z Kampánie, i když nevím proč. Podle mého soudu chutnají velmi podobně, pokud ne stejně, ale já nejsem samozřejmě v tomto oboru žádný odborník.) Na Cinque Terre pointu v La Spezii nám tam přítomná dáma prodávající lístky namluvila, že cesta z Vernazzy do Corneglie je procházkou na třicet minut: Bylo to nehanebné PR a Fake news. Potřebovali jsme na tu cestu skoro dvě hodiny, a nakonec se nám ještě snažili na nádraží v Corniglii namluvit, že ta trasa měla pouze 3,4 kilometru! Prdlačky! Navíc nás nikdo neupozornil, že není jedno, kterým směrem se na tuto cestu vydáte. Corneglia totiž leží sto metrů nad mořem, zatímco Vernazza na úrovni moře. Těch sto výškových metrů, které vás v Corneglii vyveze zadarmo autobus (samozřejmě pokud jste majitelem Cinqie Terre Card, ovšem bez ní byste stejně neměli právo na život), je k nezaplacení. Pozdě bycha honit, my jsme je sjeli oním autobusem dolů. Ve vesnici půjdete kolem kostela St Pietro z roku 1334, vyplatí se nakouknout dovnitř.
Na nádraží v Corneglii se manželka vzbouřila. Další zastávku v Manarole odmítla s tím, že „Quatro Terre“ jsou taky dost. Manarola je nejmenší z městeček, je u ústí řeky a moc domů se do toho stísněného prostoru tedy nevešlo. Nevešli jsme se tam tedy ani my a nenavštívili jsme kostel „Nativitá di Margina Vergine“.
Protože jsme takto trestuhodně vypustili Manarolu, přišli jsme o možnost projít se po „Via dell´Amore“. Tato cesta nad mořem mezi Manarolou a Riomaggiore byla místem, de se prý dříve setkávali zamilovaní z obou těchto obcí. Ale ani možnost seznámit se s krajinou na „Chodníku lásky“ nedokázal mou manželku pohnout k změně názoru. Měla pravdu – už zase! Následně jsem se dozvěděl, že je tato cesta kvůli sesuvu půdy zavřená, dá se navštívit jen prvních dvě stě metrů za Manarolou.
Popojeli jsme přímo k největšímu z městeček Riomaggiore vlakem. Napřed jsem se úspěšně pokusil překonat únavu z oné skorohorské túry vínem Cinque Terre. Sladké víno z Cinque Terre „Sciacchetra“ byla oslavována už Dantem Allighierim pro svou jantarovou barvu, sladkost a hedvábnou vůni. Ovšem mě po sladkém víně pálí žáha. Proto jsem zvolil „Il Vino Bianco Cinque Terre“, které má od roku 1973 certifikát DOC (Denominazione de Origine Controllata). To se míchá z tří druhů révy: Bosco, Vermentino a Albarola a chutná skvěle. Zejména, když jste předtím absolvovali přímořskou túru – údajně jen tři a půl kilometru dlouhou, čemuž ale nikdo nemůže věřit.
Riomaggiore je opravdu ze všech těch pěti zemiček největší a působí trochu impresionisticky, nedivím se, že byl jejím kouzlem nadšen impresionistický malíř Telemaco Signorini. Určitě by přivedlo do vytržení i Egona Schieleho.
Je třeba vystoupat do kopce ke kostelu Jana Křtitele z let 1340–1343, bohatě zdobená kazatelna je ale o dvě stě let mladší. Pokračovali jsme dále na samý vrchol obce, kde jsou zbytky někdejší janovské pevnosti. Odtud jsou krásné vyhlídky a lavičky ve stínu stromů, kde si člověk může odpočinout. Tady jsme potkali jistého místního seniora, který se s podpůrnými prostředky vyškrábal z městečka sem k pevnosti. Zaregistroval můj obdiv k jeho výkonu a dal se s námi do řeči. Mluvil skvěle německy, správně a jen s mírným přízvukem, přiznal se, že se celý život učil jazyky a sice francouzštinu, španělštinu, angličtinu, a nakonec i němčinu. Důvod těchto jeho snad vyplaval během rozhovoru na hladinu. Jednalo se o místního Casanovu, který se po celý život bavil lovem turistek. A očividně byl úspěšný. Nenechali jsme ho, aby nám vyprávěl o všech svých úspěších, stačilo objasnění jeho dobré němčiny – byla to jistá dáma ze Salzburgu. On sám působil jako státní úředník v Riomaggiore a jeho hobby bylo návštěvnicím přiblížit své město z té nejpříjemnější stránky. Bohužel zažil náš Casanova určitě už mnohem lepší časy, teď už byl jednoznačně ve výslužbě, a to nejen co se týká práce na úřadě. Bylo to na něm vidět a bohužel i cítit. Trval na jedné fotografii s mou ženou. Dopřáli jsme mu ji, pečlivě si poznačil jméno. Zřejmě má doma sbírku fotografií a vzpomíná na krásné časy, které minuly.
Posledním místem v oblasti, které stojí za návštěvu je Portovenere.
Z La Spezie je to sice jen třináct kilometrů, ale naplánujte si na pobřežní cestu plnou zatáček raději nejméně půl hodiny. Je to někdejší nejzazší výspa Janovské republiky, hlídající průliv k La Spezii (ta vznikla až jako moderní průmyslové město a není tu nic k vidění). Od roku 1997 je Portovenere na seznamu Kulturního dědictví lidstva UNESCO. Svítí barevně pomalovanými domy a úžasný je gotický kostel San Pietro na nejzazším výběžku skály. Nad městem stojí velká pevnost, někdejší ochránce janovských zájmů. Kdo má chuť, ať si k ní vyběhne, já už v mém věku nemusím mít všechno.