Záměna pacientů

Známe to z novin, na operačním sále se odřeže pacientovi špatná noha, nebo se odřežou varlata špatnému pacientovi. Je to vždycky malér, noviny z toho několi dní žijou a nešťastný pacient vysoudí nakonec nějaké finanční odškodné, které mu ovšem jeho ztracené pohlavní žlázy už nevrátí. Na grazské klinice vyvolali porod špatné pacientce (problém byl v tom, že v čekárně čekaly dvě Turkyně, ani jedna z nich neuměla ani slovo německy a když byla vyvolána jedna, šla do ambulance ta druhá a identita se pak už díky jazykové bariéře nedala ověřit. Přesto byli podle soudu vinni lékaři).
Tak tragický případ jsme zatím v naší nemocnici ve Wagně neměli. Přesto jsme si se záměnou pacientů už užili.
Pan Tischler měl při příjmu jeden handicap – byl uznaný a registrovaný alkoholik. S cirhózou jater, jícnovými varixy i s malým ascitem, čili všechno tak, jak má být. Tvrdil, že už sice tři týdny nepije (protože mu to přestalo chutnat s to byl vlastně důvod, proč navštívil lékaře a ten jej ihned s tak alarmujícím příznakem poslal do nemocnice), ale kdo by mu už věřil.
Ve vedlejší posteli pak ležel dementní pan Maier. Tomu se v noci podařilo vymočit se do postele. V mokré posteli mu bylo ale nepříjemně, a tak se přesunul o postel dál a přilehl k panu Tischlerovi. Ten se uprostřed noci probudil s pocitem, že není v posteli sám. Když zjistil, že ten dojem je správný, dostal hysterický záchvat. Vyskočil z postele a začal křičet. Na oddělení vznikl ve dvě v noci chaos, sestry běžely za křikem a viděly pobíhajícího pana Tischlera. Okamžitě jim bylo jasné, že u alkoholika se může jednat pouze o abstinenční delirium. Zavolaly doktora a ten byl bohužel nablízku. Náš mladý kolega Seemann má dva metry a hodně přes sto kilo. Jako vedlejší zaměstnání (tou medicínou se i v Rakousku mladí kolegové neživí snadno) je vyhazovačem v baru a má tedy bohatou zkušenost, jak zklidnit agresivní lidi. Když se vynořil před Tischlerem, vyděsil se tento ještě víc. Nedokázal ovšem svou situaci vysvětlit, na to byl příliš vyděšený. A než ze sebe něco mohl tváří v tvář obrovskému doktorovi vytlačit, rozhodl se tento už léčit ono delirium a píchl mu jednu ampulku Haldolu. Poté se pana Tischlera pokusil uložit do postele – samozřejmě do té prázdné, tedy postele pana Maiera. Když Tischler ucítil nezvyklé vlhko, pokusil se protestovat ještě jednou a dostal druhou ampuli Haldolu, tedy uklidňujícího prostředku, po němž spokojeně usnul i v pomočené posteli a spal celou noc a celé dopoledne až do ranní vizity.
Sestra, která vizitu prováděla, byla naštěstí ve službě i předešlého dne a tak jí něco nesouhlasilo. Po nějaké chvíli přišla na to, že Tischler a Maier leží ve špatných postelích. Jak se to mohlo stát, ještě nevěděla, nicméně je oba probudila a vyzvala, aby se odebrali do svých vlastních. V tom okamžiku se Tischler opravdu probudil a zvolal: „Kde je moje zubní protéza? Já nemám zubní protézu!“
Nato pan Maier vysunul spodní čelist a pravil hrdě. „Zato já mám novou!“
Tischler se chtěl na kolegu vrhnout, ale vtom se opět objevil na scéně doktor Seemann. Na nic se neptal, situaci přece už z nočního zážitku znal, uklidnil Tischlera silou, vtlačil ho – do nesprávné mokré postele – a píchl mu další ampulku Haldolu.
Sestřička se nepokoušela jeho omyl opravit, bylo stejně už pozdě, Tischler dostal v tváři opět blažený úsměv a usnul. Sestra přispěla k nápravě aspoň tím, že když si pan Maier zase začal hrát se zubní protézou pana Tischlera a vystrkoval ji z úst, chytila ji a vytáhla mu ji z huby. Pak ji důkladně otřela a vložila do úst spícímu Tischlerovi.
V podstatě jsem se nedivil, že pan Tischler v pondělí trval na okamžitém propuštění z nemocničné péče a to přesto, že jsme jeho hlavní problém ještě stále nedokázali odstranit. Alkohol mu stále ještě nechutnal.