Heldenberg znamená v češtině „Hora hrdinů.“ Nachází se v Dolním Rakousku nedaleko české hranice a hlavním z hrdinů, o kterých se zde jedná, je – nebo byl – Čech. V Česku stále ještě nedostatečně ceněný (přes rehabilitační pokusy Divadla Járy Cimrmana), v Rakousku ale uctívaný. Jestliže na počest vítězného generála složí rakouský kultovní komponista Johann Strauss slavnostní pochod a tento se hraje při důležitých vojenských událostech (ale nejen při nich) dodnes, hovoří to samo za sebe. Jen Češi nedokážou nějak svému nejlepšímu vojevůdci, Josefu Václavovi Radeckému z Radče odpustit, že sloužil věrně a oddaně armádě, ke které patřil a císaři, který byl zosobněním státu, který hájil.
Vztah Josefa Václava Radeckého k mladému císaři Františku Josefovi byl vysoce nadstandardní, císař starého maršála (věkový rozdíl mezi nimi byl 64 let) obdivoval a přisoudil mu dokonce právo, že může být po své smrti pochován v habsburské hrobce v kapucínském klášteře ve Vídni. Mezi císaři a členy císařské rodiny. Větší privilegium snad ani nebylo možné. Osud tomu chtěl jinak.
Pokud se hovoří o Radeckého vojenských úspěších, myslí se tím především potlačení italského povstání v letech 1848 – 1849, které zlomil v několika dnech tak přesvědčivě, že v důsledku toho abdikoval na svůj trůn Piemontský král Karel Albert. Zejména jeho brilantní vítězství u Custozy 24. – 25. července 1848 vstoupilo do dějin i učebnic válečné strategie a právě ono inspirovalo Johanna Strausse k vytvoření jeho Radetzkymarsche. Úspěchy proti italským vojskům bývají vždycky poněkud relativizovány, známý je vtip, že nejkratšími knihami na světě je anglická kuchařka a Italské hrdinské eposy. Ale odhlédnouc od toho, že Rakušáci dokázali po Radeckého smrti u Solferina prohrát i proti těm Italům (sice podporovaných Francouzi, ale pořád ještě v početní výhodě), největším činem Radeckého vojenského génia byla bitva národů u Lipska. Velitelem spojené armády bojující proti Napolenovi, byl sice Karel I. Schwarzenberg, ale náčelníkem generálního štábu, tedy tím, kdo vypracoval strategii bitvy, byl právě Radecký. Úkolem Schwarzenberka bylo koordinovat spojenecké armády a svou autoritou přinutit i neposlušné ruské generály, aby se zúčastnili bitvy podle jeho představ. Radeckého úkolem pak bylo vytvořit plán bitvy, který by umožnil uplatnit početní převahu spojeneckého vojska. Samotná početní převaha v bojích proti Napoleonovi neznamenala nutně záruku vítězství, (i u Slavkova bojoval proti přesile) malý Korsičan dokázal kompenzovat nedostatek vojáků koncentrovanými útoky na nepřátelské slabiny a skvělým používáním dělostřelectva. Ne úplně neoprávněně o sobě prohlašoval, že: „padesát tisíc vojáků a já, to je sto padesát tisíc vojáků.“
U Lipska se mu ale proti Radeckého taktice nepodařilo nic vymyslet. Schwarzenberkovi vojáci zatlačili Francouze do města a jejich spojence Poláky do Labe a tam je zmasakrovali natolik, že se ani Francouzi, ani Poláci z toho nevzpamatovali několik dalších desetiletí.
Radeckého vojenská kariéra byla velmi dlouhá, na jeho náhrobku je vyjmenováno 22 bitev, ve kterých se zúčastnil. Začalo to ve válkách s Turky pod Bělehradem v roce 1796, poslední bitvou byla pro něho definitivní porážka Piemontského vojska u Novary v březnu 1849.
Proč ale tedy neleží slavný maršál ve Vídni v kapucínské hrobce po boku císařů, kterým věrně sloužil, jak si to přál František Josef? Místo toho našel místo svého posledního odpočinku v Dolním Rakousku blízko vesničky Glaubendorf v okrese Hollabrunn.
Za tím vězí poněkud obskurní postava z první poloviny devatenáctého století, podnikatel Joseph Gottfried Pargfrieder.
Narodil se někdy mezi roky 1787 a 1789 jako nemanželské dítě. Sám o sobě vždy tvrdil, že byl nemanželským synem císaře Josefa II. V podstatě se o jeho původu neví ale vůbec nic. I data narození se udávají rozdílně, vedle obligátního 1787 i 1775 či 1782. Podle jedné verze měl vzejít s románku Josefa II. s krásnou Židovkou, podle jiné byla jeho matkou Anna Moser z Moravského pole, kam chodili Habsburkové rádi na lov. Ovšem Pargfrieder měl občanství měst Buda i Pest (tehdy to byla ještě dvě města) a dokonce existuje i teorie, že přišel na svět v moravském Bruntálu.
Ať tak či onak, v době, kdy vypukly napoleonské války, dostal náhle milý Pargfrieder zakázku na zásobování rakouské armády uniformami a botami. Bylo to něco, co známe i dnes, firma právě založená dostane státní zakázku a její majitel na ní pohádkově zbohatne. Kontakty na císařskou rodinu tedy tento muž mít musel. Pargfrieder skutečně pohádkově zbohatl, na konci napoleonských válek v roce 1815 byl registrován jako šestý nejbohatší muž v Rakousku – tehdy žil ještě v Budapešti. V roce 1832 koupil zámek Wetzdorf v Dolním Rakousku, který byl tehdy na spadnutí a dal ho velkoryse zrekonstruovat.
V roce 1849 mu po porážce maďarského povstání i povstání v Lombardii odlehlo natolik, že se rozhodl oslavit rakouskou armádu monumentálním památníkem (zřejmě stále ještě nevěděl, co s vydělanými penězi). Na svém pozemku tedy založil Horu hrdinů – Heldenberg. S bustami významných generálů a důstojníků rakouské armády, na nejvyšším místě stojí busty generalissima Karla I. Schwarzenberga, arcivévody Karla Habsbuského, Prinze Eugena Savojského a Gedeona Laudona (který zemřel 14. července 1790 v mém rodném městě Novém Jičíně). Je zde i alej německých a rakouských císařů – tedy jen těch, kteří patřili k habsburskému rodu.
Alej začíná Rudolfem I. Vznikl zde malý problém, protože Pargfrieder nebo ten, kdo monument plánoval, nerozlišoval mezi králi a císaři (kdyby tam umístil jen korunované císaře, bylo by jich nepoměrně méně). Proto jsou zde dva Fridrichové III. Ten první byl Fridrich sličný, milenec mé Richenzy, který svůj boj o vládu nad Německem prohrál s Ludvíkem Bavorským v bitvě u Mühldorfu v roce 1322, mohl si ale ponechat titul římského krále, když slíbil, že se Ludvíkovi do vládních záležitostí nebude míchat. Ten druhý Fridrich III, původně štýrský vévoda a římský král v letech 1440 – 1493, to skutečně dotáhl na císaře – byl korunován jako poslední císař v Římě v roce 1453 a tím získal titul císaře jako Fridrich III. Neinformovaného můžou dvě busty jednoho krasavce a jednoho ospalého škaredého muže se stejným jménem iritovat, proto toto objasnění. Alej je ukončena sochou tehdy ještě mladého Františka Josefa I. Po stranách je spousta slavných generálů rakouských i uherských. Marně jsem hledal vítěze od Bílé hory Buquoje, ale zřejmě jsem ho jen přehlédl – jeho kolega Dampierre tam je.
Všechno krásné, jenže pokud chtěl Pargfrieder dodat svému monumentu opravdovou přitažlivost, potřeboval nějakou prominentní mrtvolu, nějakého slavného generála, kterého by na svém pozemku pomohl pochovat a z jeho hrobky udělat centrální bod památníku. Měl už sice mrtvolu generála Maximiliána von Wimpffena, tvůrce první Napoleonovy porážky u Aspern v roce 1809, kde měl podobnou funkci jako Radecký u Lipska, tedy šéf generálního štábu. Jenže Wimpffena už nikdo v Rakousku neznal a Pargfrieder potřeboval pro svůj památník větší rybu. Štěstí mu přálo. Josef Václav Radecký měl jeden velký problém. Jeho manželka Francesca hraběnka Strassoldo-Graffemberg byla chorobná hráčka. Díky její závislosti nakupila neskutečné dluhy, které nebyl chudák maršál schopen platit. Pargfrieder vytušil svou šanci. Navštívil tehdy už 83 letého maršála v Miláně a předložil mu svoji nemorální nabídku. Pargfrieder zaplatí všechny maršálovy dluhy a bude financovat jeho další životní náklady až do jeho smrti, zato ale Radecký prodá podnikateli už teď zaživa svou mrtvolu, aby mohla být s pompou pochována na jeho Heldenbergu. Maršál neodolal, plácli si, Francesca Radecky si mohla zase zahrát karty (zemřela 1854, čtyři roky před svým manželem) a Radecký měl vystaráno. Pargfrieder se poněkud přepočítal, Radecký žil až do roku 1858, dožil se tedy 92 let, s čímž vídeňský podnikatel při podpisu smlouvy nemohl počítat a maršálova mrtvola se mu tak pořádně prodražila. (Podle jiné, méně zajímavé varianty příběhu podepsal Pargfrieder s Radeckým smlouvu a v roce 1857, sedm měsíců před maršálovou smrtí, ale ta první varianta se mi líbí víc). Po Radeckého smrti v Miláně byla jeho mrtvola převezena na Heldenberg a tam s pompou pochována. Císař František Josef utřel nos, o rok později, kdy Italové smrt velkého maršála využili k dalšímu povstání, se rozhodl z frustrace vést rakouskou armádu sám do pole a utrpěl u Solferina katastrofální porážku.
Radeckého hrobka je monumentální, pod velkým obeliskem s bohem Apolónem na vrcholu a trojicí řeckých bohyň Klóthó, Lachesis a Atropós, které určovaly lidský osud, za hrobkou, se jde do podzemí a u maršálova hrobu stále leží věnce rakouské armády a různých spolků. Rakušáci si velkého válečníka ctí, české věnce tam chybí.
Na druhé straně hrobky leží generál Wimpffen, u jeho náhrobku žádné věnce neleží. Být druhý není nikdy radostné.
Ovšem Heldenberg není jen Radecký a onen vojenský monument. Ten by možná přitáhl turisty, ale ne dost. A tak je zde až sedm atrakcí, tedy cíl pro celodenní výlet.
Nejimpozantnější je sbírka oldtimerů rakouského podnikatele Rudolfa Kollera. Ten se ke svým milionům dostal legálně. Měl prostě nápad, když v sedmdesátých letech minulého století začal vyrábět whirpooly – tedy vířivky. Dnes má svou hlavní výrobu v Jindřichově Hradci, přesto dostal od vlády Dolního Rakouska titul komerční rada – Rakušáci si na tituly nesmírně potrpí. Pan Koller oslavil letos osmdesátku, je prý ještě stále svěží a prohání se na svých odltimerech po cestách nejen Dolního Rakouska. Jeho sbírka je prostě úžasná. Najdete tam všechno, po čem srdce touží, podobnou sbírku jsem viděl jen v Monaku z pozůstalosti knížete Rainiera III., ani muzeum Fiatu v Turíně na mě neudělalo takový dojem. Mám pocit, že Koller má těch aut prostě víc a hlavně zajímavějších.
Od císařského vozu, Peugeota císaře Karla, přes první vozidla z konce devatenáctého století (s výkonem 0,75 PS!!!), až po vozy formule I. Dokonce i závodní vůz Jochena Rindta, mistra světa rakouského původu (vlastně německého, ale Rindt žil ve Vídni a považoval se za Vídeňáka a tak mu Rakušáci jeho německé občanství rádi odpustili). Jsou zde auta ze všech dekád, historicky seřazená. Koller má očividně značné sympatie k značce Tatra. Má zde tatrovek hned několik (i když chybí obligátní Tatra 603), Škodovka je na tom s jedním jediným vozem mnohem hůř.
Ale samozřejmě najdeme i Trabanta a moje žena objevila i Volgu, auto, které vlastnil její otec, do kterého se na cestě do Dalmácie vešla jejich celá osmičlenná rodina.
Jsou zde i motorky, je to prostě skutečný zážitek, velmi vkusně nakomponovaný, takže člověk si vývoj automobilismu skutečně může užít zblízka. Jsou zde i naprosté kuriozity, jako pozlacené vozy lidí, kteří skutečně nevěděli co s penězi, jsou zde samozřejmě i Ferrari a Porsche a výstavu ukončují moderní auta ze současnosti, které už si označení oldtimer nezaslouží. Pokud někdo historická auta miluje, měl by si poznačit návštěvu sbírky Rudolfa Kollera jako povinný program. Třeba i s výkladem. Páni, kteří se o sbírku starají, jsou stejní nadšenci jako Koller sám a rádi o vystavených modelech zapějí oslavné písně.
Kromě této sbírky je ještě na Heldenbergu tréninkové centrum Lipicánů, tedy bílých koní speciálního chovu o které se přou Slovinci s Rakušáky. Slovinci své sousedy dožrali na smrt, když si dali Lipicány na svou dvaceticentovou minci. (Lipica je opravdu v Slovinsku, ale koně tohoto chovu jsou hlavní atrakcí „Spanische Hofreitschule“ v Hofburgu ve Vídni.)
Dál je na Heldenbergu vesnice z doby kamenné, kterou tu vykopali a zrekonstruovali a kde děti můžou péct chleba způsobem jako před pěti tisíci lety. Dále je zd předvádění dravých ptáků – Falkenshow, anglická zahrada a samozřejmě – vinotéka. Už jsme sice opustili Wachau, ale Dolní Rakousko je země vína i mimo tuto oblast – v Heldenbergu nabízí svá vína třicet vinařů z okolí (stav roku 2020), letos tam nabízeli 155 druhů vína, zájemcům se dostane i odborného výkladu.
No prostě Heldenber stojí za to.
Na večeři jsme ale odjeli do Tullnu. Je to jen 27 kilometrů a to město na Dunaji – další z historických hlavních měst Rakouska, stojí za návštěvu. S parkováním není problém, podzemní parkoviště je přímo v centru. Tulln je hrdé město a má k tomu hned několik důvodů.
Je to rodiště Egona Schieleho, jednoho z nejvýznamnějších malířů rakouské moderny. Žil v letech 1890 – 1918 kdy zemřel na španělskou chřipku. Měl ostatně i úzký vztah k Českému Krumlovu, odkud pocházela jeho maminka a kde také určitý čas žil a tvořil. V Tullnu najdeme jeho muzeum, jeho procházkovou cestu a spoustu připomínek jeho dětství a mládí.
Je to působiště architekta Friedenreicha Hundertwassera (1928 – 2000), jednoho z nejznámějších moderních rakouských architektů. Zde žil deset let na lodičce Regentag, která je stále ještě zakotvena na svém původním místě na Dunaji a která umělci sloužila jako příbytek i ateliér.
Je to místo setkání a následné svatby burgundské královny Kremhild s králem Hunů Attilou.
Monumentální sousoší z roku 2005 připomínající tuto událost z Písně Niebelungů zdobí nábřeží Dunaje, vedle je umístěna symbolická kniha z bronzu popsaná symbolicky jen na jedné straně, ta druhá je volná pro další příběhy.
Je to místo někdejšího římského vojenského tábora Comagene. Z něho se dochovala jedna z věží opevnění, velkou část někdejšího tábora už zaplavil Dunaj, přesto jsou zde vykopávky a muzeum a všechno se tu jmenuje po Marku Aureliovi, který Comagene navštívil (zemřel v nedaleké Vindoboně, čili ve Vídni). Jeho socha stojí před sídlištěm, které po něm dostalo jméno a hledí přes Dunaj na území, kde v jeho době ještě řádili Markomani, které zpacifikoval jako poslední hrozbu pro římský Limes Romanus.
A jsou tu Tullnské zahrady. Květiny jsou tím, na co město Tulln vsadilo a vsadilo dobře. Zahrada se nachází západně od centra města nedaleko veletržní budovy a má vlastní parkoviště. Byla založena v rámci zemské výstavy Dolního Rakouska v roce 2008, stala se trvalou atrakcí města Tullnu – a stojí zato. Návštěva Tullnu bez návštěvy jeho zahrad prý neplatí, ovšem za návštěvu onoho zázraku se platí a ne málo – vstupenka stojí 13,50 euro. Jenže kdo má rád květiny, neodolá. Je tu i vyhlídková věž, aby si člověk mohl prohlídnout všechno shora a najednou. Komu je i to nudné, může se projet mezi záhony na lodičce nebo se nechat povozit turistickým vláčkem.
Ostatně i staré město je hezké. Ať už budova Sparkasse, kterou jsme považovali za radnici, či radnice samotná, ale i kostely, ať už gotický farní kostel svatého Štěpána nebo barokní kostel Minoritů.
Jídlo v restauraci S´Pfandl bylo taky dobré, číšník byl Slovák, takže jsme si s ním popovídali. Ona někdy ta dovolená doma má taky něco do sebe. A nikde jsme nepotkali žádného koronavira.
Takže až nějaký víkend nebudete mít co dělat….