Slovo rasismus mi začíná jít pěkně na nervy. Stalo se jedním z nejpoužívanějších slov v „political correctness“. Taky slovo, které je nejčastěji zneužívané.  A hlavně nesmírně ruší až znemožňuje jakoukoliv smysluplnou debatu. Poukážeš na povaleče a on je náhodou snědší, jsi rasista. Jde ti nervy hlasitý řev pod okny a vydávají ho lidé arabského původu – jsi rasista. Nehodláš se vzdát vepřového v školní kuchyni, jsi rasista. Křikem o rasismu se dá překrýt jakákoliv nesnášenlivost a nesmyslná agresivita, má tedy přesně opačný význam. A nedej bože obvinit černocha z rasismu – i když tam není o mnoho zřídkavější než u nás.

               V bibli stojí že se synové praotce Noa Sem, Ham a Jafet rozešli do tří stran světa a založili pokolení lidí. Sem se stal praotcem Semitů, tedy Židů a Arabů, Ham praotcem Egypťanů a Jafet praotcem Evropanů čili indoevropské nebo kavkazské rasy. Raději nebudu to slovo vůbec používat, aby mě nevyloučili z používání internetu, hovořme tedy o etnických skupinách. Zajímavé je, že Židům ve Starém zákoně tak nějak unikli černoši, které přece museli znát (možná je považovali za snědší Egypťany, a tedy potomky Hama) A taky Asiati, kterým se, ještě když to bylo povoleno, říkalo žlutá rasa, i když vůbec nebyli žlutí a navíc k nim patří i američtí Indiáni, kteří se kdysi přepravili přes Beringovu úžinu ještě když byla zamrzlá a těm se zase říkalo rudoši, ne ovšem pro barvu jejich kůže ale pro barvu jejich válečnického malování.

               Češi jsou z rasismu permanentně podezříváni a přiznejme si, že v disciplíně zvané „political corretness“ nepatří zrovna k světové špičce. (Můžu si dovolit poznámku – chválabohu?). Ten takzvaný rasismus se vyvinul hlavně na základě chronických problémů s Rómy, kteří jsou ovšem – ať se nám to líbí nebo nelíbí – stejně jako Indové, Pákistánci či Iránci – stejná rasa jako my. Čili je v tom trochu zmatek. Zejména, když Arabi šíří Antisemitismus, i když jsou sami Semité. Tady by se to mělo jmenovat antijudaismus a rozhodně to není otázka rasy, proč Arabi Židy tak hrozně nenávidí.

               Všeobecně nenávidět jakoukoliv etnickou skupinu nebo národ je obraz nemocné duše. Paušalizace a obraz kolektivní viny, na to už naše civilizace vícekrát dojela. Jenže oni „jiní“ přicházejí z jiného konce světa. Kde jsou jiné zvyky, jiné náboženství, jiné životní tempo, jiné životní priority. Jsou prostě jiní. Tedy řečeno řecky, jsou „xenos“. A strach z cizího je „xenofobie.“ Což je hlavní příčina negativního postoje k cizincům. Cizího se podvědomě bojíme. A příslušníci jiných etnických skupin, kteří se od nás liší barvou kůže či tvarem očí a obličeje, jsou lehce identifikovatelní. Na rozdíl od Němců, Francouzů, Ukrajinců nevo třeba Norů. A najednou xenofobie s rasismem splývá, i když to není zdaleka totéž.

               Já jsem to ovšem vždycky věděl. A poslední návštěva mé staré domoviny mě v tom utvrdila. Češi nejsou žádní rasisté. Jsou prostě xenofobové, kteří se bojí všeho cizího a snaží se všemi možnými prostředky zabránit tomu, aby to cizí a neznámé vkročilo na území jejich státu.  Ty rozkopané cesty podobné protitankovým zábranám přece blokují jakékoliv cizince bez ohledu na jejich rasu či původ. Jestliže Čech se s děrami, výkopy, semafory a uzavřenými vjezdy a výjezdy dokáže smířit, protože je na to zvyklý, pro cizince se jedná o opravdový horror.

               Už roky jezdím k mamince po cestě mezi Bělotínem a Starým Jičínem. Kdysi, v mém mládí, to byla rychlostní silnice. Kdysi před mnoha lety ji rozkopali a od té doby je rozkopaná. Sice předstírají, že se na stavbě pracuje, ale po zhruba pěti letech jsem jim přestal věřit. Naštěstí byl výjezd na tuto rozkopanou silnici z dálnice zavřen jen půl roku, vjet se na ni dá a potom se člověk halt musí pohybovat rychlostí mezi třiceti a šedesáti kilometry za hodinu. Aspoň tak to přikazují tabule se značkami o omezení rychlosti. Samozřejmě, i když člověk jede sedmdesátkou, dojedou ho agresivní řidiči, kteří mu pak blikáním dávají najevo, že je debil, když dodržuje předpisy. Zpomalit na čtyřicet na místě s třicítkou jsem si vůbec netroufl, mohlo by mě to stát život. Ale člověk si zvykne na cokoliv, a tak jsem se smířil se skutečností, že se už dokončení této cesty nedožiju. Možná ale moje děti, nebo aspoň vnuci. Určitě bude pak úžasná.

               Jenže letos maminka projevila přání zajet na hrob mého strýce a jeho rodiny do Opavy. Jízda do Opavy má pro mě něco magického. Je to vzpomínka na dětství, kdy bylo oněch padesát kilometrů bráno jako cesta kolem světa, hlavně v zimě navíc vždycky provázená debatou, zda „projedeme Vrchy“ či ne. Vrchy jsou vesnice za Fulnekem ve směru na Opavu v kopcích, kde cesta stoupá a když v zimě namrzla (a nebyla posypaná, což se v komunistických časech stávalo často) mohla naše škodovka zůstat trčet ve svahu bez šance na další postup. Proto byla cesta do Opavy vždy spojena s nádechem jakéhosi dobrodružství.

               Myslel jsem si, že ty doby jsou už dávno za námi a měl jsem se hrozně mýlit.

               Hned za Starým Jičínem, kde se normálně najíždí na rychlostní cestu, byl nájezd uzavřen a přivítalo nás červené světlo semaforu. No jistě, je to ta stejná cesta jako z Bělotína, tedy žádné překvapení a taky žádný důvod se vzrušit. Prostě to člověk musí vzít přes dopravní zácpu v centru Nového Jičína a posouvat se krokem od jednoho kruhového objezdu k druhému – je jich jenom v centru pět a právě dokončili šestý, zavání to světovým rekordem. Nevadí, na to jsme taky zvyklí.

               Ale pak přišel Kunín a s ním další semafor. Byli jsme varováni, že tam semafor je. Co jsem nechápal, proč se na něm stojí tak dlouho. První stání jsem nestopoval, ovšem nestačili jsme projet než světlo znovu přebliklo na červenou. Druhé stání jsem tedy už časově sledoval a naměřil neuvěřitelných osm minut, než se barva světla znovu změnila na zelenou. Přiznám se, že něco takového neznám. Pochopil jsem, až když jsem naměřil, že ona uzávěra má tři kilometry délky. I v jiných zemích se občas při opravách cest dávají semafory, většinou na úseky o několik desítkách či stech metrech a se stáním okolo jedné minuty. Tohle stání na semaforu v Kuníně, které trvalo dohromady patnáct minut bylo pro mě nové a přiznám se, že i nervy drásající. Nicméně jsme se nakonec přece jen dali do pohybu a jeli mezi tabulemi uprostřed vozovky, přičemž nebylo úplně jasné, na které straně se máme držet, zejména, když se několikrát objevilo auto v protisměru, což jsem tak úplně nechápal a jako nezkušeného cizince mě to pořádně vyděsilo. Proč se vyskytovala auta v protisměru jsem pochopil později. Vzhledem na délku uzávěrky existuje hned několik přípojných cest, na kterých semafory nejsou. Řidiči, kteří chtějí na hlavní cestu odbočit, nemají tedy tušení, který směr provozu je právě povolen. Takže to musí zkusit, zariskovat a spoléhat se na štěstí. Štěstí měli, ani s jedním jsem se nesrazil. Rodilý Rakušák by se z toho zřejmě už po druhém protijedoucím autě zbláznil, odstavil by auto a hodil klíčky do řeky Jičínky. Podařilo se mi nicméně úsek projet bez nehody a vydechli jsme si – zhruba na minutu.

               Hned za Kunínem nás totiž přivítala opět světla semaforu. Samozřejmě se jednalo o světlo červené. Nevím, jak dlouho svítilo předtím, než jsme k němu dorazili – byli jsme třetí auto v pořadí – ale vím, jak dlouho svítilo, když jsem před ním stál. Celých sedm minut! Jednosměrný provoz byl opět dlouhý několik – pro cizince naprosto nepochopitelných – kilometrů!

               Přiznám se, že mé nervy už byly trošku nadranc, když jsem konečně dorazil do oněch Vrchů. Bylo krásně slunečno, žádné náledí, cestu mezi lesy jsem si užíval až do okamžiku, kdy jsem na konci obce dorazil za frontu čtyřech velmi pomalu jedoucích kamionů. Domníval jsem se, že mají problém s jízdou do kopce. Naivně jsem si myslel, že na rovině za vesnicí se jejich jízda zrychlí, či je dokonce budu moci předjet. Chyba lávky! Nezrychlily! Jely stále rychlostí okolo čtyřiceti až padesát kilometrů za hodinu a důvod jsem uviděl až na dlouhé táhlé zatáčce – před nimi jel traktor. Z Vrchů do Opavy je to víc než dvacet kilometrů – traktor jel až do Opavy, přes Lesní Albrechtice, okolo Skřípova, přes Kajlovec, Hradec nad Moravicí a Branku u Opavy,  a na celé té trase se nepodařilo předjíždět. Jednak tu byl prakticky stálý provoz v protisměru, jednak jely ony čtyři kamiony v tak minimálních rozestupech, že bylo prakticky nemožné zařadit se mezi ně. Mohl jsem si jen gratulovat, že jsem byl druhý v řadě nějakých padesáti aut, která se v naší frontě časem nasbírala. Traktor odbočil z hlavní cesty na začátku Opavy, sto metrů před křižovatkou, na které jsem odbočoval i já.

               Cesta ze Starojické Lhoty do Opavy dlouhá padesát kilometrů trvala hodinu a tři čtvrtě. Zřejmě si musím koupit lepší auto, tak dlouho to netrvalo ani v době komunismu, když měli rodiče starou škodu oktávii. A to, i když byla námraza ve Vrších!

               Rozhodl jsem se pro zpáteční cestu problém Kunína obejít. Jsem přece jen svými kořeny lstivý Čech, a ne naivní Rakušák. Za Lesními Albrechticemi cesta kříží dálnici z Ostravy a o čtyři kilometry dál je výjezd na Odry. Odtud se dá dojet po nevalných, ale víceméně sjízdných cestách přes Jeseník a Polouvsí až do vesnice v níž maminka bydlí. Aniž by člověk musel zažít semaforový horror v Kuníně.

               Najel jsem tedy na dálnici. Naprosto jsem podcenil vynalézavost českých silničářů. Po dvou kilometrech jízdy mě pozdravila tabule, že „Výjezd Odry je uzavřen“. Nebezpečí mozkové mrtvice se zvýšilo. Ale nejsem úplný cizinec, přece jen určitý trénink s českými cestami mám. Nezbylo než zatnout zuby a pokračovat dalších dvanáct kilometrů k dalšímu dálničnímu výjezdu. Je to samozřejmě Bělotín, od něhož vede ona rozkopaná, dvanáct kilometrů dlouhá cesta, o níž jsem psal na začátku tohoto příspěvku.

               Přesto jsem získal alternativní cestou skoro půl hodiny, i když byla ujetá vzdálenost nejméně o patnáct kilometrů delší. To už mi bylo jasné, že to všechno nemůže být náhoda. Je to obrana před imigrací, obrana vynalézavá a určitě i drahá. Ty zákopy na dálnicích a cestách stojí určitě nemálo miliard. Ale pokud to cizince zastaví, proč ne.

Ostatně, pokud by cizince neznechutily ony protitankové zátarasy, stačí, když si zajde k bankomatu a bude si chtít vyzdvihnout peníze ze své platební karty. Česká banka si počítá kurs 21,55 korun za euro, tedy provizi 13,5 procenta. To je loupež za bílého dne a nedivím se, že se české banky a jejich lobby zuby nehty brání vstupu do eurozóny. Ovšem zřejmě se to dá obejít. Když jsem platil na benzínce, ptala se mě paní čerpadlářka, zda si přeji platit v eurech nebo v korunách. Zmaten jsem řekl, že v korunách. Podle zprávy mé banky jsem v tomto případě zaplatil poplatek „pouze“ 1,15 procenta. Čili i v bankomatu je třeba stlačit koruny a ne eura. Ale který cizinec se v tom má vyznat? Nikdo nemá rád, když ho někdo okrádá, a hlavně když z něho ještě navíc dělá blbce. Takže moje chuť navštívit v dohledné době Česko zase o něco poklesla.

               Jenže…

               Jenže večer jsem ještě poněkud rozklepaný, navštívil kamaráda Karla, který se právě vrátil ze starojické pálenice s čerstvě vypálenou slivovicí. Ihned poznal, co potřebuji a můj třes odstranil několika panáky. Poté, co jsem na závěr ochutnal i skvělou meruňkovici jeho syna Tomáše (voňavou a sladkou – prostě úžasnou), pochopil jsem, že mi ani ony silniční zábrany nezabrání, abych tu kalvárii nepodstoupil znovu. Prostě přijedu zase. I kdybych měl přijet tankem.

               Být národem současně pohostinným a xenofobním je schizofrenie – možná je v tom i vysvětlení nevysvětlitelného, jako například zvolení současné hlavy státu nebo kandidatury trestně stíhaného agenta STB na prezidenta ve volbách současných. Něco takového nevymyslíš, to musíš zažít. Určitě je to vděčným podnětem k psychiatrickému zkoumání.

               Mimochodem – obávám se, že ruské tanky by ani tyto zákopy na českých cestách nezastavily. Ale proti nim zřejmě ani nejsou míněny.

Leave a Reply

Your email address will not be published.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.