Možná je ta otázka nadsazená, ale chtěl bych skutečně vyjádřit své obavy ze současného vývoje společnosti. Jestliže byla na konci dvacátého století liberální demokracie považovaná na všeobecně přijímaný úspěšný princip fungování společnosti, o dvacet let později už to neplatí. Princip liberální demokracie je stále více a úspěšněji zpochybňován.
Právě v těchto dnech zažíváme konec parlamentní demokracie v Turecku. Systém zavedený v roce 1922 Kemalem Pašou Atatürkem (mimochodem násilím, komu se demokracie v tehdejším Turecku nelíbila, visel), se nedožil stoletého jubilea. Chybělo mu šest let. Armáda, která pod Atatürkovým vedením demokracii Turkům vnutila, selhala a instaluje se tam totalitní islámský politický systém, který hrozí stát se nebezpečím pro všechny své sousedy, tedy i pro Evropu.
V Rusku pokus o zavedení demokracie po roce 1990 žalostně selhal. Rusové se prokázali jako na demokracii nepřipravení, zavládla anarchie a kriminalita ohrožující společnost v samých jejích základech a výsledkem bylo zavedení nové diktatury Vladimíra Velikého, tentokrát ne pod komunistickou ale pod nacionalistickou vlajkou.
A Američané si zřejmě zvolí prezidentem Donalda Trumpa.
Ale i v samotné Evropské Unii se v některých zemích demokracie chvěje v základech – v Maďarsku se o ní dá hovořit jen se značnou dávkou nadsázky a v Polsku jde vývoj stejným směrem. V obou zemích jsou demokratické principy demontovány, ústava obcházena a zavádí se autoritativní režim. Tragické je, že EU, která si princip liberální demokracie napsala do svého erbu, není schopna s těmito fenomény nic udělat. A právě to je kořen celé tragédie – liberální demokracie se neumí bránit. Proč to tak je? Protože se narušil základní princip jejího fungování.
Principem demokracie je spokojenost většiny obyvatelstva s daným principem fungování společnosti. Jednalo se o takzvaný princip dvojtřetinové společnosti, který definovali sociologové v šedesátých letech dvacátého století. Jestliže jsou dvě třetiny společnosti spokojené, motivované tvořit hodnoty a tím pádem i sebevědomé, jsou schopny konstruktivně přispívat i k fungování politického systému. V okamžiku, kdy se tento podíl začně zmenšovat, stává se demokracie nestabilní.
Už dvacet pět let je dvojtřetinový systém společnosti úspěšně podkopáván. Pádem železné opony zmizel strach z východního agresora a zmizel pocit, že demokratická společnost musí držet pohromadě, aby se mohla bránit. Přerozdělování bohatství se omezilo, vsadilo se na individualismus. Tedy na schopnosti jedinců, kteří díky své inteligenci, díky své píli (ale i šikovnosti v obcházení zákonů) a dosaženému vzdělání jednak hýbou technickým pokrokem, jednak ale vydělávají mnohem více než zbytek společnosti a obsazují v této společnosti klíčové posty. Tomuto systému vlády talentovaných lidí se říká meritokracie. V podstatě systém, který mnozí filosofové, počínajíc Aristotelem, doporučovali, protože v něm viděli možnost rozumného spravování společnosti. Kdo před tímto systémem varoval, byl člověk, který slovo „meritokracie“ dokonce vymyslel – spisovatel Michael Young v roce 1958.
Systém opírající se o elity společnosti totiž vede ke konfrontaci s těmi, kdo k těmto elitám nepatří. Někteří proto, že na to prostě nemají dostatečný intelektuální potenciál. Jiní proto, že se jim studovat nechtělo. Jiní proto, že v životě neuspěli, zkrachovali, jejich plán nevyšel. Jiní proto, že jsou prostě líní a pracovat a tvořit se jim nechce. Nebo sešli z cesty zákona a nebyli dost „šikovní“, aby přitom nebyli přistiženi. Alkoholici, konzumenti drog. Co je všechny spojuje, je pocit neúspěšnosti a pocit vyloučení ze společnosti, z podílu na rozhodování o jejím směřování ale i na konzumaci jejího bohatství. Frustrace a nenávist k elitám. Stačí se podívat na kolující maily s přílohami útočícími na každého úspěšného nebo bohatého člověka. V očích těchto „vyděděnců“ je úspěch neodpustitelný, je zdrojem nejen závisti ale i nenávisti. Těchto vyděděnců je stále víc a nespokojených lidí je už v podstatě většina. Reálný příjem v Rakousku poklesl v posledních pěti letech o 1,1 procenta. To nezní až tak dramaticky, i když je samozřejmě jakýkoliv pokles reálního příjmu nežádoucí a plodí společenské napětí. Ale právě vrstvy s nejnižším vzděláním trefil tento pokles nejvíce (zde pokles až o 5 procent) a hlavně lidé bez vzdělání mají stále menší šanci najít místo na pracovním trhu. Výsledkem je na Rakousku rekordně vysoká nezaměstnantost přesahující 8 procent. Všichni tito lidé jsou nespokojeni, jsou frustrovaní a chtějí změnu. A mají v rukou strašnou zbraň – a to je demokracie. Tím, že tvoří většinu, jsou podle demokratických principů oprávněni měnit stávající politický systém.
Dalším problémem jsem soudy. Lidé od nich očekávají spravedlnost, ovšem ony takdy nejsou na sjednávání spravedlnosti, ale na výklad zákona. A zákony jsem postaveny tak, aby chránily především ty, kteří se proviňují proti morálním zásadám. Je prakticky nemožné odsoudit zkorumpované politiky, soud pustí k olympijským hrám všechny v minulosti nadopované sportovce, i když byli příslušnými komisemi z her vyloučeni. Možná je to skutečně důkaz fungování právního státu, ovšem prostý člověk to chápe jako selnání systému, který zajišťuje beztrestnost zločincům.
Změnu jim nabízejí strany populistické, které slibují modré z nebe, aniž by byly schopny to splnit, které ale hrají na strunu nenávisti k elitám, ale i k přistěhovalcům a lidem jiných etnik. I onen vyděděnec se totiž chce cítit být lepší než lidé v jeho okolí. Hlásání méněcennosti přišelců je samozřejmě něco, na co slyší, něco, co jim pomáhá tlumit jejich vlastní pocity méněcennosti. Už neslyší a možná ani nejsou schopni pochopit, že tyto strany, které jim slibují snadné řešení a brojí proti těm, které oni nenávidí, hodlají princip demomkracie odstranit. Viktor Orbán se tím ani netají. Hlásá, že se liberální demokracie přežila a je třeba zavést demokracii sloužící zájmům národa. Čili národní demokracii. To zní už zní hodně podobně jako národní socialismus – a slibuje podobné hodnoty.
Paradoxně se tedy oni slabí hodlají zbavit jediné zbraně, kterou mají. Což jim v budoucnosti dá pozici bezmocných hraček systému. Problém populistických režimů je v tom, že odstraňují ony elity jako přirozeného nepřítele (a ony skutečně přirozeným nepřítelem jsou, protože intelektuálové se s diktátorskými systémy omezujícími osobní svobodu vnitřně neztotožní – i když jim mnozí z oportunistických důvodů slouží). Pamatujete si ještě na to, jak se říkalo, „on není komunista, on je u komunistů“ jako definici oportunismu úspěšných managerů za bývalého režimu. Erdogan zavřel 6000 soukromých škol, které měly mnohem lepší úroveň vzdělání než školy státní – protože uměly zaplatit své učitele, zatímco učitelé na státních školách se živili v noci jako taxikáři a přes den ve škole si potřebovali pospat (je pravda, že mi o tomto systému vyprávěl jeden student v Istanbulu v roce 1990 – mnoho se ale prý od té doby nezměnilo). Erdogan, jako zbožný muslim patřil taky k vyvrženým z elitní sekularizované turecké společnosti, která s z něj dělala legraci. Teď se oněm elitám krutě mstí. Jak může jeho stát fungovat bez úředníků, bez akademiků, bez soudců? Jejich místa zaberou oni zavržení. Že jim chybí kvalifikace? Copak to někoho v Československu padesátých let zajímalo? Úředníci bez kvalifikace jsou poslušnější, protože jsem na diktátorovi mnohem víc závislí. A žádný diktátor si nepřeje vzdělaný národ, protože ten je pak méně manipulovatelný. Opírá se o masu a čím je tato masa nevzdělanější, tím lépe.
Demokracie znamená vlidu lidu. Novodobí diktátoři ale slovo „Demos“ intrerpretují jako „plebs“. A opírají se právě o tyto lidové vrstvy. Že i elity patří k „demos“ nehodlají akceptdovat, jsou to nenávidění elitáři, které je třeba zlikvidovat. Bez ohledu na následky.
Samozřejmě že každé historické srovnávání kulhá. Ale ve starém Římě skončila demokracie podobně – na síle vyvržených, na síle plebsu. Se zaváděním latifundií bohatých Římanů jakož i vyvlastnováním pozemků ve prospěch vojenských veteránů se vytvářela stále silnější vrstva „proletarii“ lidí bez majetku, bez půdy, bez politického vlivu. Díky levné práci otroků ve velkých manufakturách museli své provozy zavírat řemeslníci. I no se přidružili k plebsu. Tuto vrstvu si pro sebe dokázali získat takzvaní „populáři“ – v dnešní podobě populisté – typu Maria či Césara. S pomocí těchto bezprávných vrstev se jim podařil politický převrat se zlomením moci parlamentu (senátu) a zavedení osobní diktatury opírající se o moc ulice. Erdogan nedělá nic jiného. Masy na ulici volají „Poruč a zabijeme, poruč a zemřeme.“ Dal jim perspektivu změny režimu a oni doufají v lepší budoucnost. Že nepřijde, to nevidí a ani vidět nemohou.
Ovšem stejní lidé v Americe volí Donalda Trumpa. Stejně bezmocní, stejně frustrovaní jako oni Turci, i když na poněkud jiné úrovni a za jiných podmínek. Ale jmenovatel je společný. Nenávist k elitám, které svůj elitarismus v posledních letech dávaly přiliš najevo a dráždily tak city nemajetných a bezmocných. Teď dostávají vystaven účet. Meritokracie je v čase fungující demokracie jed pro tuto demokracii. Začarovaný kruh. Protože lidé typu Erdogana, Putina či Hitlera vyhrávají volby jen jednou – a to jen proto, aby žádné další volby nebyly. Proto taky nemají žádný problém slibovat nesplnitelné. Účet za nesplněné sliby by jim vystavily další svobodné volby a ty už prostě nebudou.
A diktátoři, vyděděnci demokratické společnosti – se spojují. Tak jako rváči vytvářejí ve školních třídách vlastní bandy, protože ti „slušňáci“ se s nimi nechtějí bavit. A tím se stávají ještě nebezpečnější. Erdogan už uzavřel bratrství s Putinem, osa Istanbul – Moskva, připomíná velmi osu Berlín – Řím z třicátých let minulého století. Kvůli společné nenávisti k světovému společenství, které jimi pohrdá, jsou ochotni zapomenout na všechna stará nepřátelství, od bojů Petra Velkého s Turky o Azov, přes Potěmkinovy vesnice na Krymu až po sestřelenou ruskou stíhačku nad Sýrií.
Jak už jsem psal, ohánějí se dnes nastávající diktátoři ne odstraněním demokracie jako takové. Buď se snaží získat obyvatelstvo hesly o demokracii národní jako Orbán nebo o demokracii přímé. Přímé hlasování, tedy referenda, jsou pro diktátory pravým požehnáním. Díky ovládnutí sdělovacích prostředků a díky tomu, že jejich příznivci, oni vyvržení, tvoří ve společnosti přirozenou většinu (jak věděl už Aristoteles a proto se demokracie bál) vyhrají každé takové lidové hlasování. Přímým hlasováním vládl jak Hitler tak i Kadáfí – je to tedy ověřený politický model. Stačí položit správně otázku a zpracovat obyvatelstvo diktátorem ovládanými sdělovacími prostředky. Erdogan teď zakázal všechny noviny, které jej někdy kritizovaly – získal tak absolutní monopol na informace a to je dnes cesta k absolutní moci. Tak dokázal vládnout Mugabe v Zimbabwe či Chávez ve Venezuele, i když lidé hladověli. Vždy se dá oné většině vysvětlit, že bez diktátora by se jim dařilo mnohem hůř a že jejich bída je výsledkem intrik zahraničních (nebo tuzemských) nepřátel. Výsledkem bývají procesy proti – často domnělým – vnitřním nepřátelům a válka proti nepřátelům zahraničním. Obojí zajistí diktátorovi velmi slušnou mocenskou bázi – za předpokladu že onu válku neprohraje. Nemusí ji vyhrát, vůbec nejlepší válka je válka nerozhodná a proto věčná, prohrát ji ale nesmí. Argentinští generálové nebo portugalský diktátor Salazar padli právě proto, že prohráli války, které je měly držet nadále u moci. Nepřítele je tedy třeba volit s rozvahou. Jako například Rusko bezmocnou Ukrajinu.
Demokracie se tedy opravdu chvěje v základech a to i v zemích v Evropě, která byla považována za její neotřesitelnou baštu. Po Maďarsku a Polsku je další ohroženou zemí Rakousko a samozřejmě i Francie. Chaos v Řecku se dá jen těžko přiřadit nějakému politickému systému, je to spíš život ze dne na den a z ruky do huby. Stabilní se zdá být Skandinávie, kupodivu i Itálie či Španělsko. I Británie, která ovšem už z Evropy vystoupila a brzy bude mít nemalý problém zvládnout politické nároky své stále rostoucí muslimské menšiny. Britští muslimové sní o zavedení muslimského právního systému v celé Británii a Brexitem se ke svému cíli zase o chloupek přiblížili – ostatně přistěhovalci z Pákistánu a ostatních asijských zemích hlasovali pro Brexit ve více než 80 procentní většině. Pro Evropu bude samozřejmě rozhodující vývoj v Německu. Dokud hraje „Alternative für Deutschland“ jen okrajovou úlohu, je demokracie v Německu pevná. Ovšem popularita této populistické strany roste i tam, zejména pak ve východním Německu, kde nejsou principy demokracie tak hluboce zakořeněny jako na Západě. V někdejší NDR přešli členové gestapa přímo do služeb STASI a mohli svou idelologii beztrestně a hlavně beze strachu přenášet na své děti a vnuky. Situace na východě je mnohem nestabilnější než na západě, přesto zatím v nejbližších letech nehrozí žádné bezprostřední nebezpečí, že by se Německo dalo na cestu nacionální diktatury. I když tuto cestu přes negativní historické zkušenosti s nacionalistickým Německem podporuje například i Václav Klaus.
Nejbližší volbu mezi demokratickou nebo autoritativní vládou čeká Rakousko. Poté, co ústavní soud zrušil výsledky prezidentských voleb (otázkou je, zda skutečně chtěli ústavní soudci jen svou chvilku slávy nebo je mezi nimi silná nacionalistická lobby) vyhraje zřejmě opakované volby začátkem října kandidát nacionalistů Hofer. Rozpuštění vlády je v jeho pravomoci a podle jeho vlastního vyjádření bude následovat do konce roku. Aby umetlo cestu k moci jeho stranickému příteli Strachemu, který patří k populistickému evropskému proudu (tazvaných patriotů) toužících po odstranění parlamentní demokracie a zavedení demokracie přímé. I když se oba tito politici v poslední době (po Brexitu) začali velmi mírnit ve výrocích na adresu vystoupení z Evropské Unie, což byl předtím jejich hlavní program, o odbourání demokracie se určitě pokusí. Na to, aby zavedli ve vlastní zemi diktaturu, totiž z EU vůbec vystupovat nemusí. Maďarsko a Polsko jsou příklady, že to jde i v rámci EU, aniž by tedy riskovali narušení hospodářských smluv a propad ekonomiky.
Jak to dopadne při příštích volbách ve Francii je otázka, nicméně Marie Le Pen má jasný program vystoupení z Evropské Unie – což bude logicky znamenat obnovení starých rivalit a nepřátelství s konkurentem na druhém břehu Rýna – Německem.
Příští roky budou tedy určitě napínavé. Samozřejmě nakonec rozhodne, který systém bude úspěšnější – zda demokratický či autoritativní. Pravdou ovšem je, že liberální demokracie není schopna najít recept na válku s vnitřním ohrožením – s terorismem. To je její největší slabina a voda na mlýn populistů. Soudit v čase války podle zákonů z času míru a usvědčené teroristy či jejich pomocníky odsuzovat na šest měsíců vězení znamená jen jedno. Ten člověk se definitivně dostane do skupiny vyvržených bez možnosti získat zaměstnání a mít ve společnosti úspěch. Jeho odhodlání se společnosti za svůj neúspěch pomstít se znásobí. Po návratu z vězení se stane ještě odhodlanějším bojovníkem za svou „pravdu“.
Recept by byl podle mého soudu jednoduchý. Teroristé Islámského státu, jedno z které země, se svých zločinů dopouštěli na území Sýrie a Iráku. Podle platných zákonů by se tedy měli za své činy zodpovídat tamějším vládám. Proč tedy navrátilce ze Sýrie sledují naše tajné služby a soudí naše soudy, proč tito teroristé sedí (na několik málo měsíců či let) v našich vězeních na naše náklady? Měli by být hned po návratu vydáni vládám zemí, na jejichž území se svých činů dopouštěli – a měli by být souzeni podle tamějších zákonů. Stačilo by se překousnout a uznat Assada za legitimního prezidenta Sýrie. Myslím, že po vydání prvních deseti, dvaceti navrátilců by se už nikdo víc nevracel. Je přece tolik zemí, které vyznávají šariu a muslimské zákony, kam by mohli tito bojovníci odejít. Třeba do Saúdské Arábie, která jim po celé roky dodává zbraně – jak jsme se dozvěděli, i slovenské výroby. Možná by potom Saudi poznali, jakého hada si pěstovali na prsou a s jejich podporou přestali. Bludný kruh by se přerušil a směřování společnosti by znovu dostalo určitý směr přímky.
Samozejmě že ochránci lidských práv by v tomto případě protestovali, že oněm lidem hrozí v Sýrii či Iráku trest smrti, který v Evropě není a oni jsou rakouští – francouzští – belgičtí – britští občané. Ovšem když do Sýrie odcházeli, museli vědět, co dělají a musí být tedy připraveni převzít za své činy a jejich důsledky i zodpovědnost. Pašerák drog v Thajsku není souzen podle evrospkých ale thajských záonů. Proč platí pro bojovníky IS jiný metr? Evropa se musí konečně rozhodnout, co je pro ni důležitější – lidská práva nebo právo na život.
Pokud se nerozhodne demokraticky, převezmou toto rozhodnutí lidé, kteří se s demokracií párat nebudou. A pak opravdu demokracii zazvoní umíráček.