Někdo se nás snaží nasrat

               A prosím, nemyslete si, že je to jen v Česku. Zdá se, že je to celosvětový trend, kterému se nedaří zabránit. A možná se to ani nedá. Nasírat lidi je, zdá se, takové nové politické hobby.

               Když jsme zažívali idylické devadesáté roky (aniž bychom tušili, že jsou idylické a samozřejmě jsme nadávali na poměry jako vždycky) nedokázali jsme si zřejmě tento vývoj ve společnosti vůbec představit. A nebyli jsme sami, ani Fukujama to nedokázal. I když právě tehdy vznikaly předpoklady pro tento vývoj. Pomalu, nepozorovaně. Optimisticky jsme přehlíželi divokou privatizaci a organizovanou kriminalitu a utěšovali jsme se, že jsou to dětské choroby nového vývoje, které pominou. Nepominuly. Ukázaly se jako nesmírně nakažlivé a zamořily celou společnost.

               Se začátkem devadesátých let totiž nastoupila doba vlády peněz. Státy se vzdaly regulace finančních toků, vše bylo přenecháno „neviditelné ruce trhu“, jak hlásal Václav Klaus. V rámci „prosperity“, tedy větších zisků, rezignovaly vlády na celém světě na to, aby dbaly o sociální smír. Právě ten neumí ona „neviditelná ruka trhu“ nastolit. Smír ve společnosti a motivace lidí, aby se podíleli na tvorbě společenských hodnot, to byl recept na úspěch „západní“ společnosti.

               Devadesáté roky začaly tvořit miliardáře, zbohatlíky a u nás organizovanou kriminalitu v rozsahu, který jsme tehdy neznali. Šlo o to vydělat peníze a vydělat je rychle. Klausovo heslo, že „někteří budou mít víc“ se neukázalo jako šťastné pro stabilitu společnosti. Jako první se totiž obohatili kriminálníci, kriminálními způsoby se totiž dalo k penězům, dostat nejrychleji. Samozřejmě byli i takoví a ne málo, kteří zbohatli legálně. Ale šlo to pomaleji a namáhavěji. Peníze neznají morálku. A rozvrat morálky je to, s čím zápasíme dnes. A ten boj stále víc prohráváme.

               První generace polistopadových politiků vyrostla ještě částečně v disentu. Jakkoliv byli někteří z nich problematičtí, snažili se přece jen obnovit určité morální principy z doby před komunistickou érou. Jenže problém byl v tom, že tyto principy právě opouštěl i onen vysněný „západ“ a najednou vypadaly ve světle drsné skutečnosti, kterou vytvořili Tchacherová s Reaganem anachronicky. Lidé se s těmi to ideály nedokázali ztotožnit, jejich dodržování je totiž dostávalo do role outsiderů – tedy neúspěšných lidí druhé kategorie. Havel se za své ideály dočkal nejen obdivu ale i hojného posměchu.

               Proto se mohly na vrchol mocenské politiky dostat typy jako Václav Klaus, Miloš Zeman nebo dokonce Andrej Babiš. Tedy lidé naprosto nemorální, prolhaní a nečestní. Svou každodenní přítomností v televizi, novinách a na veřejnosti nastavili nová morální pravidla. Podle svých vlastních neexistujících zásad. Není divu, že se s nimi velká část společnosti dokázala ztotožnit. Bylo to lákavé a pohodlné. Morálka svazuje, nemorálnost osvobozuje.

               Jak už jsem jednou citoval: „V politice jde především o čestnost a pravdomluvnost. Pokud se obou těchto vlastností dokážete zbavit, dotáhnete ho hodně daleko.“

               Velké části společnosti nevadí lži, podvody, a dokonce ani krádeže – to dělají, podle Klause – přece šikovní lidé. Moje spolužačka ze základní školy tweetovala nedávno na facebooku při příležitosti otevření soudního procesu proti Andreji Babišovi „Držím vám palce, pane Babiši, ukažte všem těm závistivcům.“  Zarazilo mi to dech. Tak tedy všichni, kdo chtějí spravedlnost a prosazení práva, jsou závistivci! Prostě jen závidí, že neměli odvahu zákony ignorovat a krást? Ti jsou tedy hodni opovržení a zloději jsou vyzdviženi na piedestal obdivu?

               S úžasem jsem sledoval demonstraci na Václavském náměstí. 70 000 lidí přišlo podpořit proruské agitátory, strany usilující o odstranění demokracie a nastolení fašistické diktatury pod ruskou ochranou. Trička s Putinovým obličejem, a to pod českými vlajkami! Přišli by ti lidé skutečně vítat ruské tanky? Spíš by řekli, že oni to tak nemysleli. Že nevěděli, že Rusové vezmou to jejich pozvání vážně. Petr Fiala řekl správně, že organizátoři demonstrace byli proruští agitátoři. Nemluvil o demonstrantech, ale i z nich většina naslouchala ruské propagandě a neodešla ani neprojevila nesouhlas. Jestliže Fialu hned za ta slova kritizovala vnitrostranická opozice – tedy jihočeský hejtman Kuba – znamená to, že už skutečně neexistují žádná pravidla. Rvačka o moc panuje tedy i v ODS a nevím, zda si pan Kuba uvědomil, jak svým výpadem zpochybnil vlastní stranu.

               Evropa se nachází v boji o zachování své identity. Buď zůstane Evropou v současném kulturním smyslu nebo se stane součástí „Euroasijského kulturního prostoru od Lisabonu po Vladivostok“. Tu druhou variantu se snaží prosadit vládce v Kremlu. Má v rukou několik trumfů – navzdory tomu, že jeho armáda žalostně selhává.

               Prvním je plyn a ropa. Rusko sedí na nevyčerpatelných zdrojích nerostných surovin a je si toho vědomo. Ve společnosti, kde státy rezignovaly na regulaci trhu, stačí přiškrtit kohoutek a ceny hned vystřelí do výšky. Tak se dá za méně zboží vydělat mnohem víc peněz. Evropa šokovaná tímto vývojem a na něho nepřipravená reaguje těžkopádně a nerozhodně. Takzvané meritové pravidlo ceny elektřiny mělo být odstraněno okamžitě poté, co Rusko začalo plyn zdražovat. Je to pravidlo z doby blahobytu a jistoty, které v krizových dobách naprosto nemůže fungovat. Podle tohoto pravidla se elektřina prodává za cenu nejdráž vyrobené energie. Rozhoduje potřeba. Napřed se prodává energie atomová, momentálně nejlevnější, potom energie vyrobená z vody, slunce či větru, pak uhelné zdroje. Jestliže ale tím není ještě potřeba pokryta a musí se nakoupit elektřina vyrobená v plynových elektrárnách, která momentálně stojí 1000 eur za megawathodinu, pak se všechna elektřina prodává za tuto cenu. To pravidlo je z doby, kdy se Evropané ze všeho nejvíc báli „blackoutu“ a kdy rozdíly v ceně energie nebyly ani náznakem takové jako jsou dnes. Že toto pravidlo ještě stále existuje (i když se o jeho odstranění DISKUTUJE), je dost neuvěřitelné. Politikům zase jednou chybí odvaha, klepou se před „nepředvídatelnými“ následky takových rozhodnutí.

               Ropa zdražila hned po začátku invaze a projevilo se to na explozivním nárůstu ceny pohonných hmot. Mezitím už její cena klesla na předválečnou úroveň, ale na ceně benzínu a už vůbec ne nafty to nepozorujeme. Zase se někdo rozhodl na válce nabalit. Jestliže například Exon zvýšil svůj zisk o 450 procent, pak něco není v pořádku. Ale v okamžiku, kdy vlády přijdou s návrhem tyto nestoudné zisky zdanit, okamžitě se objeví ekonomičtí proroci, varující před snížením atraktivity investičního prostředí. A „nepředvídatelnými“ následky. Vysoké ceny plynu a pohonných hmot i elektřiny ruinují celou ekonomiku, ale to je pánům v dozorčích radách jedno. Můžou si gratulovat, jak byli chytří a rozdat si miliony ze zisku. Co s nimi ale budou dělat, pokud se celá ekonomika zhroutí? Právě tady by měla vláda zasáhnout. Jde o to, aby přežili výrobci, hoteliéři, služby! Mimochodem, že je diesel tak drahý, je samozřejmě zase jednou dáno nízkým stavem vody na německých řekách. Němci, jako hlavní výrobci motorové nafty, ji k nám nemají jak dopravit. Navíc se pokazilo zařízení na výrobu dieselu v ÖMV ve Schwechatu. A nedaří se to opravit. Tu písničku o nízkém stavu německých řek poslouchám každý rok koncem léta, když se cena dieslu žene pravidelně nahoru. Že ještě nikoho nenapadlo udělat si zásoby na jaře, kdy je vody v řekách dost? Člověk může buď té báchorce věřit a tankovat nebo se nasrat, že z něj dělají blbce a tankovat stejně. Jistě, mohl bych přesednout na jízdní kolo. Ale prostě těch 35 kilometrů do práce na kole nedám. Samozřejmě jsem naštvaný. Na Putina, na ropné koncerny, na ÖMV. Která navzdory pokažené výrobní lince na diesel vykazuje zisk přes čtyři miliardy eur. A i na vládu, která se zdráhá ty čtyři miliardy zdanit. Jediný dostupný, komu bych mohl vynadat, je ale pumpař. A ten za to může ze všech nejméně.

               Druhým faktorem jsou strany a politici s Moskvou kolaborující. Rusko investovalo mnoho miliard dolarů na financování stran jako je česká SPD nebo rakouská FPÖ, peníze šly na konto stran  Le Penové ve Francii či Salviniho v Itálii. Teď přinášejí tyto peníze své plody. Viktor Orbán stojí neochvějně na straně ruského zločinného režimu a dělá vše, co je v jeho silách, aby naštípl evropskou jednotu a blokoval sankce, které by mohly škodit ruské ekonomice (nebo dokonce potrestat ruského patriarchu Kyrilla za jeho válečné štvaní! To by pak ctihodná hlava ruské pravoslavné církve a důstojník KGB nemohl trávit dovolenou ve svém luxusním sídle ve Švýcarsku! To by byla neslýchaná křivda!). Brzy dostane Orbán mocného spojence. Italské volby jsou důsledkem intrik Silvia Berlusconiho (údajně dobrého Putinova přítele, mají prý dokonce společného plastického chirurga). Podařilo se mu rozštěpit vládní koalici a vyvolat nové volby. V nich vyhraje podle všech předpokladů strana „Fratelli d´Italia“ Giorgie Meloniové, tedy fašistická strana, která se hlásí k odkazu Benita Mussoliniho. Spolu se Salvinim a Berlusconim je Meloniová schopna vytvořit vládu – logicky bude následovat odklon od evropské politiky a příklon k fašistickému režimu v Moskvě. Mussolini byl přece otec fašismu (to slovo pochází od fasces, čili svazků prutů nošenými před římskými konzuly a vymyslel ho Mussolini sám). Giorgia Meloniová nebude mít s kontakty se zločinným fašistickým režimem v Rusku žádný větší problém. Mussolini byl přece s Hitlerem taky kamarád. U nás se snaží SPD za ruské peníze co nejvíc destabilizovat společnost, rozsévat nespokojenost se současnou vládou a tím i se směrováním naší země. Na Rusko se stále víc obracejí i politici, kterým díky jejich činnosti hrozí soudy s vězením, jako je Andrej Babiš nebo Robert Fico na Slovensku.

               Šíření dezinformací a konspiračních teorií je další silnou zbraní lidí, snažících se destabilizovat společnost. Internet umožňuje produkovat je a šířit v takovém množství, že jim uvěří i lidé vzdělaní a v podstatě ne úplně slabomyslní. Ale neustálá konzumace těch nesmyslů mozek otupí natolik, že se s nimi nakonec nedá mluvit, Oni jsou ti vědoucí a ostatní jsou nevědoucí ovce. O toto privilegium nikdo nechce přijít. Cílem ruských dezinformací není ani to, aby jim lidé věřili, spíše, aby nevěřili vůbec ničemu. I k jasné pravdě se dá vymyslet alternativa, která dokáže člověka znejistit. A nasrat. Destrukce společnosti a hlavně – v Česku vrozená – nedůvěra k „těm nahoře“ se takto skvěle daří. Zejména ve společnosti, kterou dokázali zamořit svým působením páni Klaus, Zeman a Babiš.

               Rusko všemožně podporuje ilegální imigraci do zemí EU. Jeho spojenec Lukašenko vozil imigranty dokonce autobusy na polskou hranici. Putin i Lukašenko dobře vědí, že není silnější třaskaviny pod demokratickým systémem Evropy, jako je obava z nepřizpůsobivých přistěhovalců z jiných kultur, zejména z muslimských zemí. Ti dokážou destabilizovat společnost víc než vysoká cena plynu, a hlavně jsou municí pro proruské strany, nacházející se logicky na pravém okraji politického spektra. Tak si upevnil moc Orbán, díky africkým imigrantům se dostane k moci Meloniová. Ve Švédsku, které to s přijímáním cizinců opravdu přehnalo, se dostali k moci Švédští demokraté. Všechno to jsou strany, které nemají zájem demokratické principy fungování společnosti chránit. Už proto, že vědí, že své sliby nebudou moci splnit, a proto se budou snažit dalším svobodným volbám všemi prostředky zabránit.

               Čtvrtým faktorem je evropský blahobyt spojený s lidskou hloupostí. Lidé nejsou ochotni odříct si prostě nic. Je to důsledek konzumní společnosti, byli k tomu vedeni celých dlouhých třicet let. Jakýkoliv pokles životní úrovně vyvolává ihned nepokoje. A poklesem životní úrovně jsou bohužel nejvíc postiženi ti sociálně slabší. V současné společnosti je to spojeno povětšinou s nízkým vzděláním a tím i neschopností pochopit politické souvislosti. Lehká práce pro manipulátory. Lidé nejsou tak úplně proti tomu vyměnit svou svobodu za levný plyn a elektřinu. Svoboda je totiž namáhavá věc, nutí totiž člověka přemýšlet. A to potom bolí hlava. Poslouchat diktátora je jednodušší, ten udá směr a lidi se dají na pochod. Zda je ta cesta správná a zda nevede do záhuby, není třeba řešit. To přece vyřeší ti (nebo ten) nahoře! Na Hradčanech nebo v Kremlu, to je pak přece jedno. Demokracie vždy padá ve svobodných volbách. Zpět se získává krvavě a bolestně. To pak bolí hlavy mnohem, mnohem víc, než kdyby je člověk ještě v době demokracie zatížil myšlením.

Na závěr citát z 31 článku konstituce Gaudium et spes, jak ho prezentoval ve svém článku ve Forum24 Zdeněk A. Eminger:

„Lidská svoboda často slábne, když se člověk dostává do krajní nouze; upadá i tenkrát, když se člověk oddává příliš pohodlnému životu a uzavírá se jakoby do krásné ulity. A naopak sílí, jestliže člověk přijímá nevyhnutelné obtíže společenského života, bere na sebe mnohotvárné požadavky lidského soužití a zavazuje se k službě lidskému společenství.“

Zkusme to. Stojí to za to.