Sto let od Hitlerova mnichovského puče

               Ta noc z osmého na devátého listopadu 1923 byla jakousi hrozivou předzvěstí toho, co mělo přijít o necelých deset let později.

               Byla to první velká zkouška Adolfa Hitlera a selhal v ní nejen, když před vojáky a policisty utekl, ale i když nedokázal zmáčknout spoušť pistole, kterou chtěl spáchat sebevraždu. Na to se ukázal být příliš zbabělý. Kdyby nebyl, mohly se možná dějiny ubírat jiným směrem.

               Události listopadu roku 1923 na páté výročí vzniku Německé republiky, zvané Výmarská, měly samozřejmě své důvody a svou předehru. Největším důvodem byla německá frustrace z prohrané války. Němci potřebovali někoho, kdo jim vrátí ztracenou sebedůvěru a tehdy ho našli.

               V listopadu 1918 Německo kapitulovalo před spojeneckými vojsky. Kapitulovalo, když jeho vojska stála ještě na cizím území, samotné Německo tedy zažilo hlad a válečnou nouzi, nebylo ale ničeno dělostřelbou či bombardováním jako Francie, Belgie či Nizozemí. Anebo Rusko, či Polsko.

               V Bavorsku vyhlásil 8.listopadu Kurt Eisner „Svobodný stát Bavorsko“ „Freistaat Bayern“, prohlásil posledního bavorského krále Ludvíka III. za sesazeného a oznámil, že nový stát bude republikou. Den nato se stalo něco podobného v Berlíně. Tam sesadili císaře a vyhlásili republiku – ovšem oficiální jméno státu se nezměnilo – nadále to byla „Německá říše – Deutsches Reich“.

               V Bavorsku visely černo – bílo – červené vlajky, v Berlíně černo-červeno-žluté. Německé císařství totiž mělo poněkud komplikovanou strukturu. Aby zachovali pocit identity jednotlivých někdejších německých států, ponechali pruští císaři po vzniku císařství v roce 1871 krále a vévody na jejich trůnech. Sice neměli žádnou moc, ale formálně nadále spravovali své státečky a státy.

Bavorský král Ludvík III. narozený 1845 a od roku 1912 princ regent za svého duševně zaostalého strýce Otta a od roku 1913 pak bavorský král, zemřel v maďarském exilu v roce 1921.

               Kurt Eisner se pokusil získat v Bavorsku moc demokratickou cestou, jeho krajně levicově orientovaná strana USPD (Unabhängige sozialdemokratische Partei Deutschlands) získala ale v bavorských volbách v únoru 1919 jen 2,5 procenta hlasů. Když šel Eisner do bavorského zemského sněmu, aby rezignoval, zastřelil ho hrabě von Arco auf Valley. Bavoráci říkají dodnes, že v Bavorsku existovaly až čtyři dobré důvody, proč Eisnera zastřelit.

1. Byl Prušák
2. Byl Žid
3. Byl komunista
4. Byl ateista.

Bavorsko se stalo po krátké čtyřtýdenní epizodě pokusu o ustanovení komunistické „Republiky rad v dubnu 1919 baštou konzervativních německých sil. Vedoucí silou byla Bayerische Volkspartei, která jmenovala po celou dobu až do převzetí moci nacisty bavorského předsedu vlády. Bavorsko přijalo svou ústavu 14.srpna 1919. Bavorská vláda si neustále hrála se separatistickými tendencemi, nedůvěra k „Prušákům“ v Berlíně je v Bavorácích přímo geneticky zakódovaná a nezbavili se jí dodnes. Navíc byla v Německu nejsilnější politickou stranou ve všech volbách až do roku 1932 sociální demokracie, zatímco Bavorsko volilo vždycky doprava.

Jenže problémů, se kterými muselo Německo a tím pádem i Bavorsko zápasit, bylo příliš.

Především to byla hyperinflace. Válka totiž v Německu nebyla financována jako v ostatních zemích z daní, ale prostřednictvím půjček. Takto vzniklý dluh vůči věřitelům byl nesplatitelný, a navíc muselo Německo podle rozhodnutí Versaillské mírové konference platit obrovské válečné reparace v zlaté měně. Jediným řešením bylo tištění obrovského množství nekrytých peněz, což vedlo k ožebračení obyvatelstva. Jestliže v červenci 1922 se jedna zlatá marka rovnala 120 papírovým v prosinci 1923 to byl bilion papírových marek za jednu zlatou. (S tímto motivem hraje Erich Maria Remarque ve svém románu „Černý obelisk“).

Kromě toho spojenci obsadili průmyslovou oblast Porúří a odváželi odtud všechny produkty do Francie a Belgie, což nouzi v zemi dále prohloubilo – ostatně Sársko zůstalo obsazeno až do roku 1935, kdy se v referendu 90procentní většinou rozhodlo zůstat v Německu – to už byli Němci díky svému „Vůdci“ zase hrdí na to, že jsou Němci.

Navíc byla demokracie Němcům cizí. Byli svým přesvědčením royalisté, ochotní poslouchat svého císaře a rozhodovat sami o sobě jim připadlo namáhavé a nejisté. Zejména protože demokratické volby měly za důsledek stálé změny v politických poměrech a na to nebyli zvyklí. Považovali republikánské uspořádání a s ním spojenou demokracii za něco, co jim bylo taky vnuceno vítěznými velmocemi a pokud demokracii přímo nenenáviděli, lásku k ní vypěstovat nedokázali.

V roce 1923 je ovládala frustrace a podléhali konspiračním teoriím. Ty jim servírovaly především dvě osoby. Mladý Rakušák Adolf Hitler, který se stal členem ministrany DAP – Deutsche Arbeitspartei (měl průkaz číslo sedm), který ve svým projevech v pivnici Hofbräukeller označoval za příčinu vší bídy Židy a slavný generál Erich Ludendorff. Ten šířil zase „Dolchstoßlegende – tedy rána dýkou do zad“, kdy tvrdil, že mu to v osobním rozhovoru řekl francouzský generál (se kterým se Ludendorff ve skutečnosti vůbec nepotkal). Že totiž spojenci převzali německý nápad s Leninem, který přivedl k pádu Rusko a platili v Německu spiknutí socialistů s pacifisty, kteří přesvědčili císaře ke kapitulaci, i když německá armáda byla ještě v plné síle schopná válku vyhrát. Stejně jako dnešní dezinformátoři Ludendorff zapomněl na to, že v říjnu 1918 hlásil do Německa, že je armáda na konci svých sil.

24.února 1920 se DAP přejmenovala na NSDAP, čili Národně socialistickou dělnickou stranu. Program této strany ještě psali jiní, ale Hitlerův vliv díky jeho nesporným řečnickým schopnostem rychle stoupal a posléze ve straně převzal vedení.

Hitler se nikdy necítil být Rakušákem. Ve své knize Mein Kampf píše o tom, jak nenáviděl skutečnost, že Braunau, kde se narodil, bylo na „špatné straně řeky Inn“. Tento malý kousek Bavorska, takzvanou Innskou čtvrť, dostalo Rakousko v roce 1779 jako kompenzaci za to, že se pod tlakem ostatních evropských velmocí vzdalo nároků na celé Bavorsko. Mladé roky prožil Hitler ve Vídni, kde se neúspěšně pokoušel o přijetí na Akademii výtvarných umění – jeho kresby sice nebyly vysloveně špatné, ale zřejmě jim něco chybělo. Jenže kdo ho ve Vídni ovlivnil nejvíc, byl vídeňský starosta Karl Lueger. Ten dokázal vyhrát vídeňské volby několikrát díky nestoudnému antisemitismu (byl i antiklerikální, a i tyto stopy se u Hitlera dají v jeho další činnosti vystopovat). Císař ho třikrát odmítl starostou vyjmenovat, nakonec ale tlaku ulice podlehl. Když Lueger 10.března 1910 zemřel, tehdy dvacetiletý Hitler jeho smrt oplakal, jako ztrátu svého největšího učitele. V Mein Kampfu popisuje, jak stál na chodníku, když kolem něho projížděl katafalk s Luegerem a plakal zoufalstvím.

Kvůli své (zřejmě odůvodněné) nedůvěře v schopnosti rakouské armády nastoupil Hitler v první světové válce jako dobrovolník do armády německé, kde se stal desátníkem. Jeho velícím důstojníkem byl Žid, a to Hitlera dále utvrdilo v jeho nenávisti.

Židé byli vždycky vděčným terčem nenávisti. Protože nesměli po celý středově a ranný novověk vlastnit půdu a nemohli se živit zemědělstvím, museli přestoupit na peněžní obchody a podnikání, ale hlavně, vsadili v druhé polovině devatenáctého století, kdy přestali být otevřeně diskriminováni, na vzdělání. Mezi intelektuály měli velmi silné zastoupení, byli skvělými lékaři, žurnalisty, lékárníky, právníky, spisovateli. Prostě byli úspěšní, a to lůzu vždycky popuzuje. Hitler trefil správný nerv svých posluchačů a těch bylo stále víc. Stal se předsedou strany NSDAP a ta pod jeho vedením rostla a zvyšovala svůj vliv. To mu dalo pocit, že by mohl změnit poměry v Německu násilím. Věděl ale, že sám na to ještě potenciál nemá, proto se spojil s velmi populárním generálem Ludendorffem. Společně naplánovali státní převrat.

Vzorem jim byl Benito Mussolini se svými černými košilemi a jejich pochodem na Řím. Tím způsobem převzal Benito v Itálii 28.října 1922 moc a vládl tam podle vlastních představ bez otravné demokracie. Od jeho vítězství uplynul rok a jeho úspěch dělal školu. Plán německých spiklenců ostatně Mussoliniho přímo kopíroval. Hitler chtěl zůstat v Mnichově stejně jako Mussolini v Miláně a Ludendorff měl táhnout na Berlín – to bylo pragmatické, protože slavný generál měl větší šance, že se k němu přidají vojenské jednotky, pokud by je berlínská vláda proti povstalcům poslala.

Datum puče 8.listopadu nebylo voleno záměrně k pátému výročí vzniku Svobodného státu Bavorsko. Hitler chtěl provést povstání už 29. září, neměl ale úspěch. Jeho lidé s SA využili 8.listopadu skutečnosti, že v tento den svolali shromáždění lidu do pivnice Bürgerbräukeller reprezentanti pravicového křídla bavorské politiky pod vedením bývalého předsedy vlády a předsedy tzv „Deutsches Kampfbund“ – Gustava von Kahr – od 20. října, kdy vláda z Berlína zakázala noviny NSDAP „Völkischer Beobachter“ vytvořil jakousi separátní bavorskou vládu. Bavorská politika se dělala výhradně v pivnicích hlavního města. Kahr byl bezmála stejně radiální antisemita jako Hitler, v říjnu vykázal z Bavorska několik set židovských rodin, které se sem přistěhovaly z východní Evropy, tzv „Ostjuden“. 8. listopadu chtěl tedy promluvit k „lidu“ a s ním zde byli i velitel policejního sboru Hans von Seißer a velitel vojenských jednotek na území Bavorska Otto von Lossow.

Hitler využil situaci. Jeho lidé z SA obklíčili pivnici, on sám pak vnikl s Hermanem Göringem dovnitř, výstřelem do stropu si zjednal pozornost a pak nechal odvést triumvirát Kahr, Seißer a Lossow do vedlejší místnosti, zatímco úlohu řečníka převzal Göring. Ten vyhlásil vládu „zrádců“ v Berlíně za sesazenou. Mezitím oni tři politici souhlasili s tím, že se přidají k puči. Jestli to udělali dobrovolně nebo pod nátlakem se už dnes nedozvíme, později všichni tři tvrdili, že byli k souhlasu přinuceni hrozbou násilí. Mezitím přišel i Ludendorff, což je skutečně mohlo pohnout k souhlasu k spolupráci – Hitlerova autorita v tom čase ještě nebyla dostatečná. Současně obsadil Ernst Röhm se svými SA tlupami úřad Lossowa, tedy vojenské bavorské ředitelství.

30 ozbrojenců SA pod vedením Rudolfa Heße pak internovalo předsedu bavorské vlády Eugena von Knilling, ministra spravedlnosti Franze Gürtnera, ministra vnitra Franze Schwevera a další vlivné politiky.

Až sem běželo všechno jako na drátku a mohlo se zdát, že puč bude úspěšný. Ale objevily se první problémy. Zástupce předsedy vlády Franz Matt se zbytkem vlády se přesunul do Regensburgu, distancoval se od puče a požádal o pomoc armády a bavorským jednotkám udělil příkaz střílet na povstalce. Rozhodující bylo váhání Lossowa. Ten sice hrál navenek se spiklenci, měl ale výhrady a nebyl ochoten se podřídit Hitlerově autoritě. Německý prezident vyměnil ještě v noci velitele armády a vyhlásil výjimečný stav. Za těchto okolností vyhlásili i Kahr a Seißer, že byli k proklamaci spolupráce s pučisty přinuceni a distancovali se od nich. Už v noci došlo k prvnímu zatýkání povstalců.

Přesto 9.listopadu ráno byli ještě pučisté přesvědčeni o svém vítězství a na nové mnichovské radnici vlála černo-bílo – červená vlajka a několik radních bylo pučisty vzato jako rukojmí. Jenže mezitím už příslušníci Sicherheitspolizei – tedy polovojenské bezpečnostní policie – postupovali proti vojenskému velitelství, které držel Röhm. Při přestřelce byli zabiti dva pučisté a Röhm souhlasil s příměřím na dvě hodiny. Doufal, že mu za tu dobu přijde pomoc.

I Ludendorff chápal, že právě ona vojenská centrála je pro úspěch puče rozhodující a navrhl zorganizovat pochod od Bürgerbräukeller k onomu vojenskému velitelství. Tím pochodem chtěli pučisté strhnout na svou stranu obyvatelstvo a dosáhnout masovou demonstrací, že armáda přejde na jejich stranu. Ve dvanáct hodin vyrazili. V čele průvodu šel Ludendorff, který už převzal velení, vedle něho Göring, pak Hitler a vedle něho Max Erwin von Scheubner-Richter.  Jenže velitel jednotek obléhajících Röhma Godin dostal na telefonický dotaz od svého šéfa Seißera příkaz zastavit ten pochod VŠEMI PROSTŘEDKY. Godin měl 130 mužů, jedno dělo a několik kulometů.

V 12:45 začali policisté do blížícího se průvodu, který prorazil policejní zátarasy, střílet. Během jedné minuty bylo zabito třináct pučistů, ostatní se vrhli k zemi – Hitler byl údajně k zemi stržen Scheubner-Ritterem, s kterým se držel pod paží – tento byl zasažen smrtelně. Hitlerův tělesný strážce Ulrich Graf byl zasažen až jedenácti střelami a padl na Hitlera a zakryl ho svým tělem. Celý zásah rval přesně minutu a bylo po puči. Přeživší demonstranti se rozutekli, Röhm se svými muži se vzdal.

Hitler utekl s pomocí sanitky, legendu, že z palby odnesl do sanitky desetileté dítě, zpochybnili lidé okolo Ludendorffa, kteří byli svědky události, takže ji posléze i sám Hitler označil za výmysl. On sám se ukryl v domě Ernsta Hanfstaendla v Uffingu am Staffelsee. Tam údajně přemýšlel o sebevraždě, ale podle vlastního líčení se rozhodl, že by to byla zrada jeho hnutí a nechal se posléze 11.listopadu zatknout.

Puč byl poražen, jenže německá justice ukázala nebývalou shovívavost, která se měla v budoucnu nejen Německu, ale celému světu strašně vymstít. (Případ Donald Trump a jeho útok na Kapitol ve Washingtonu 6.ledna 2021 dává zdravit) Jednak byla justice prošpikována pravicovými radikály a Berlín se navíc obával ukázal vůči Bavorsku příliš velkou tvrdost, aby nerozdmýchal ještě větší separatistické tendence. Socialisté promrhali trestuhodně svou šanci. Ludendorff byl dokonce s ohledem na své zásluhy ve světové válce osvobozen a Hitler byl odsouzen k čtyřem a půl roku vězení, byl ale z vazby propuštěn za dobré chování už po devíti měsících. Za tu dobu stačil sepsat svůj ideologický spis „Mein Kampf“. NSDAP byla sice zakázána, její časopis „Völkischer Beobachter“ taky a majetek strany byl zkonfiskován. Jenže zákaz trval jen do 27.února 1925. Ve volbách v roce 1928 získala NSDAP pouhých 2,63 procent hlasů a zdálo se, že je nebezpečí ze strany extrémního rasismu a nacionalismu zažehnáno. Jenže pak přišla hospodářská krize a s ní bída srovnatelná s poválečnými roky, a to byly pro pravicové populisty opět pravé žně. V roce 1930 vystoupala NSDAP na 18,33 procent hlasů a v roce 6.listopadu 1932 už s 37,27 procent hlasů přesvědčivě vyhrála. Hitler nebyl nikdy poslancem v německém Reichstagu, protože jako cizinec neměl volební právo. Teprve v roce 1932 mu bylo přiznáno německé občanství, aby se mohl stát kancléřem. Vyjmenován byl 30 ledna 1933 a během několika měsíců proměnil německou demokracii v totalitární stát, který směřoval nezadržitelně ke konfrontaci se zbytkem světa a k druhé světové válce.

Patnáct padlých pučistů je vyjmenováno jako mučedníci za národní myšlenku v úvodu Hitlerovy knihy „Mein Kampf“. V roce 1933 byl tento diletantsky provedený puč stylizován nově k heroickému činu a každý rok připomenut pompézními oslavami.

Vzhledem ke svým důsledkům by neměl být zapomenut ani dnes.