Jak už jsem pravil, zahrádka je něco, co má být vyhrazeno skutečně jen mně, mé rodině a mým přátelům. samozřejmě chápu, že při jejím vzhledu existuje mnoho různých existencí,kteří neodolají a hodlají se se mnou o mou zahrádku dělit.
Ovšem nehodlám se jen tak svého privilegia vzdát. Je to společné dílo kamaráda zahradního architekta Václava Babky, který ji vyprojektoval (buď mu za do vzdána chvála) zahradníka Kurze, který projekt zrealizoval (buď za to taktéž pochválen) a mé každodenní péče (za kterou se rovněž musím pochválit, protože to jinak nikdo neudělá.
S některými návštěvníky se smířit musím. Jako párek krásných strak, které u nás bydlí od samého začátku.Pokud nenecháváme na stole či někde okolo domu šperky, nemáme se čeho bát. na rozdíl od většiny jiných ptáků straky nerozhrábavají dekoraci okolo stromů a jsou pěkné.
Svého času jsem měl totiž na zahrádce skoro všechny druhy ptáků hrabavých, takže jsem je sledoval na terase s otevřenou knihou „Zvířata“, abych měl aspoň trochu představu, kdo to všechno k nám na návštěvu chodí. Jednou se na mém trávníku připravovali na nálet na sousedovy třešně špačci, to byl trávník na asi půl hodiny černý, než se sešikovali a zaútočili. Soused nato třešeň porazil a je klid.
Trošku větší svízel je s párkem kosů. Na jedné straně vyzobávají z trávy mravence ( na tento úkol ale naprosto nestačí, žížaly a možná i jinou verbež, rozhodli se ale u nás ubytovat. A to přímo na trámu nad vchodovými dveřmi. Naštěstí jsme jejich hnízdo odhalili včas, ještě něž stačili položit vejce. Jednalo se jednoznačně o nepovolenou černou stavbu a proto jsem rázně zakročil a strhl jsem ji. Argumentaci, že kos stavět na černo může, protože je sám černý jsem odmítl akceptovat. Jak už by to v Evropské Unii vypadalo, kdyby každý černý stavěl, kde se mu zachce – a ne že by se o to nepokoušel. Tady je třeba plnit literu zákona nesmlouvavě a to jsem taky učinil. Buď jsou ovšem kosi nechápaví nebo hrozně tvrdohlaví. Musel jsem zmařit celkem čtyři pokusy zahnízdit se nad našimi hlavami a obšťastňovat nás svými výkaly a výkaly svého potomstva kdykoliv se rozhodneme do domu vstoupit či ho opustit, než pochopili, že tam nejsou vítaní a dalších pokusů se vzdali. Tedy minulý rok- letos to už zkusili znova. Očividně nezatrpkli, pobíhají po mém trávníku nadále.
Někde pod ním se totiž chystají k dalšímu útoku mravenci. Určitě jsou jich tisíce, či dokonce miliony, nevěřím, že se mi je podařilo vypudit. Možná zatlačit do defenzívy, ale zahrabali se pod trávníkem jako IS pod městem Rakká a čekají na svou příležitost. Musím být ve střehu, kosi na to stačit určitě nebudou. Některé předsunuté jednotky se a povrch už vyhrabaly mezi kameny blízko mé vrby, ale hned jsem je odhalil, zasáhl a přinutil je stáhnout se znova do ilegality. Uvidíme, zda se poučili a hlavně, kde vyrazí k útoku příště. Bezpečnostní opatření jsem posílil, ještě ale necítím potřebu vyhlašovat výjimečný stav.
Krtci, kteří mi ztrpčovali život několik let, se všichni utopili při potopě v roce 2013. Sice mi lezli na nervy ale takovou smrt jsem jim nepřál. Měl jsem na ně připravený karbid abych je vysmrděl, o život jsem jim ale neusiloval. Nicméně nelítostná příroda rozhodla za mně.
Bažant, který se kdysi promenádoval na příjezdu k našemu domu, nás přestal navštěvovat, když si vedle nás postavili dům sousedi, už jsme pro něj nebyli zajímaví, nebyl už tak dobře vidět, když se naparoval a ukazoval celou nádheru svého peří.
Občas profuní za domem rodinka ježků, která se neustále stěhuje mezi polem napravo od našeho domu a zahradou souseda Sommera nalevo. Pokud mi nefuní příliš hlasitě přímo pod otevřeným oknem ložnice a neruší tak můj spánek, mám je rád.
Takže jediným nepřítelem zůstal sousedův kocour. Nejen že si nemyje pracky, když se rozhodne spát na mém autě ( a rozhoduje se pro to očividně každou noc nebo minimálně vždy v tu noc, kdy jsem si čerstvě umyl auto), ale kálí a močí mi po trávníku. Hovínka (slušně řečeno, je to velká bestie a po trávníku netrousí hovínka, ale pořádná hovna) mi až tak nevadí, zato vypálené kruhy po jeho močí mě přivádějí k nepříčetnosti.
Použil jsem tedy tajné zbraně, kterou mi poradila kamarádka Eszter- zasadil jsem kozlík lékařský, čili baldrián, latinsky Valeriana officinalis). Zasadil jsem ho hned vedle odpadkových košů, abych ho přivábil tam. Pokud si zřídí toaletu na onom místě, není problém jeho exkrementy odstranit. Od té chvíle sleduji, zda se u kozlíka povaluje. Pro kočky prý není baldrián ani tak marihuana jako spíš LSD. Měl by tam tedy ležet, nepříčetně koulet očima, zpívat a pokoušet se létat. Neleží tam, nezpívá a nelétá. Možná už byl někde na odvykačce a drogám se vyhýbá. A na trávníku přibyly nové vypálené skvrny. Dostal jsem další tip. Prostě akce zoufalce, rozumíte. Topící se i stébla chytá. Existuje bylina, latinským jménem Coleus caninus, česky Kopřivěnka psí. Na nápad ji zasadit mě přivedlo její německé jméno „verpiss dich“. (Je to v podstatě nepřeložitelné, česky bychom to přeložili jako „zmiz“ jenže v doslovném překladu to znamená „odčurej se“.) Což mi připadlo velmi výstižné k situaci, ve které se s oním zlým kocourem nacházím. Ta rostlina má totiž svým zápachem odpuzovat jak psy tak kočky – je zvláštní že prý v tomto bodě jsou tyto znepřátelené zvířecí druhy zajedno. (Milejší by mi bylo, kdyby se ta rostlinka jmenovala Coleus catus, jenže co už nadělám. Musím věřit, že se aspoň v tomto bodě sousedův kocour bude cítit být psem.) Zasadil jsem ji mezi domem našim a domem sousedovým jakož i před carportem, kde parkuji mé stále špinavýma kocouříma nohama znesvěcované auto. A čekám na výsledek. Zatím nevím co si o tom mám myslet.
Možná zase jednou půjdu umýt auto. Uvidíme.
Třeba mám mou zahrádku opravdu už jen pro sebe, mou rodinu a mé přátele. Pokud se rozhodnou nás navštívit a přijedou. Udělal jsem pro to opravdu vše, co bylo v mých silách.
PS: Auto jsem umýval zbytečně. Ta kocouří bestie zřejmě buď ztratila čich nebo je úplně blbá. Pokud ji chyhtím, odvleču ji k zvěrolékaři, ať jí propláchne nos.
