Kreischberg znamená v překladu „Vřeštivá hora“. Očividně si svůj název zasloužila, dnes je to ale jedno z větších lyžařských středisek v Horním Štýrsku. A středisko s největší dynamikou vývoje v posledních letech.
V podstatě jsem zvažoval, zda mám o hoře, který byl mým jakýmsi „domácím kopcem“ na nějž jsem se denně díval z okna nemocnice, kde jsem pracoval, psát. I když jsem ho letos v březnu navštívil a viděl, kolik se změnilo a jak se dál a dál rozšiřuje nabídka pro návštěvníky, stále jsem ještě váhal. Ale pak jsem uviděl jednu z gondol, z níž se na mě usmíval legendární „Ski Sepp“ a už jsem neváhal. Kreischberg má charakter, když si dokáže připomínat svého pionýra, který kdysi před mnoha a mnoha lety začínal propagovat a budovat lyžařský sport ve vesničce St. Lorenzen. Mezi všemi možnými reklamami, které jednotlivé gondoly zdobí, se přece jen našlo místo na vyjádření úcty člověku, který stál u kolébky dnešního centra, kde se konají mistrovství světa v Snowboardu (poslední zde bylo právě letos)a které přivádí turisty a peníze do jednoho z nejchudších okresů Rakouska.
Murau je městečko o 2500 duších, a jestliže je hlavním městem okresu, svědčí to už o tom, jak velké osady se v tomto okrese nacházejí (Murau není největší, má ale městská práva už od třináctého století a je geografickým centrem roztahaného a řídce obydleného štýrského okresu zaklíněného mezi Salcbursko a Korutany a proto mimo zájem zemským politiků v Grazu. Okres Murau má nejvyšší úbytek obyvatelstva v Rakousku – 0,9 procenta ročně – vystěhovalectví je přímo masové a zejména mladé ženy, které získaly nějaké vzdělání, hledají své štěstí jinde. Politici se pak rozhodli tento okres padnout a infrastrukturu regionu plánovitě odbourávají. Jediná naděje je v zimní turistice a největším ze středisek v tomto regionu je právě Kreischberg.
Nebylo tomu vždycky tak. Až do začátku devadesátých let se jezdilo na vrchol kopce nekonečně dlouho několika vleky a infrastruktura byla dost slabá. Pak přišli Maďaři. Měl jsem štěstí, že jsem jednou za velmi špatného počasí strávil příjemné odpoledne s majitelem budapešťské lyžařské školy, který byl objevitelem Kreischbergu. Po pádu komunismu založil ještě s jedním přítelem lyžařskou školu – v Budapešti, kde málokdo věděl, co jsou to lyže dost odvážný krok. Pak dostal za úkol vycestovat do Rakouska a najít tam centrum, které bude dosažitelné z Budapešti během 4 hodin autem, nebude drahé a bude mít už jakous takous infrastrukturu. Milý pán vycestoval, projel kus Rakouska a našel Kreischberg, který jeho představám odpovídal. A přivezl první Maďary, kteří dostali chuť na to, učit se lyžovat. Ti pak přijížděli znova, přiváželi své známé, poté své děti a teď už i děti svých dětí, z Kreischbergu se stala skoro maďarská poutní hora. Společnost, která středisko převzala (zprivatizovala) od země Steiermark, tedy Štýrsko (později přikoupila i nedaleké centrum Lachtal a z Kreischbergu se začalo stávat centrum přitahující nejen Maďary.
Samozřejmě, že bohužel současně s růstem infrastruktury a popularity a stoupajícím počtem návštěvníků stouply i ceny. Jestliže v roce 1996, kdy jsem do Murau přišel, stál celodenní lístek 290 Schilingů, čili v přepočtu 21 Eur, dnes je to 42,50 (Dvoudenní společný lístek pro Kreischberg a Lachtal stojí pak 80 Eur)
Kreischberg začal růst zejména, když se rozhodl přesunout své těžiště k novému sportu – snowboardu. Na Kreischbergu vyrostly rampy a další sportoviště, která potřebují snowborďáci a nakonec se domohl takové popularity, že se zde začaly jezdit nejen světové poháry v tomto sportu, ale i mistrovství světa. Ale přes tu všechnu svou slávu není ochoten vzdát se pod tlakem komerce svého charakteru, své historie. A to je důvod, proč jsem se rozhodl tento kopec mým článkem přece jen trošku zpopularizovat.
Nikdo mu neřekl jinak než Ski-Sepp. Občanským jménem se jmenoval Josef Seidl, kdybyste se ale na něho ptali v St.Lorenzenu tímto jménem, odpovědí by vám asi bylo pokrčení ramen. Vlastně jsem ho léčil, aniž bych věděl, že je to ona živoucí legenda ze St.Lorenzen. Byl to malý kulaťoučký a dobromyslný postarší pán. (Seidl znamená žejdlík, sklenici 0,3 litru, tedy vlastně malé pivo a v případě Schi-Seppa byl nomen skutečně omen). Nechyběl na žádné oslavě, na žádné akci, kde bylo veselo. Všude kde se se svou harmonikou objevil, staral se o zábavu. Kdykoliv se otvírala nová chata či nějaký bar na Kreischbergu, bez Ski-Seppa to prostě nešlo. Byl to člověk, který otevřel první sportovní obchod u paty „Vřeštivé hory“ založil první půjčovnu zimního sportovního vybavení. A to ještě v době, kdy nikdo v budoucnost Kreischbergu nevěřil. Sepp to ale dělal s vášní a zaujetím, které z něho udělaly už za jeho života legendu. Samozřejmě že při své kulaťoučké postavě a zálibě v dobrém jídle a pití trpěl (vlastně netrpěl) na cukrovku a vysoký tlak, které jsem se snažil dostat pod kontrolu. Nebylo to snadné, protože něco takového jako dieta pro něj nebylo nic zajímavého. Ski Sepp prostě rád žil a žil naplno. Stalo se to, co se stát muselo. Jednou ho k nám na oddělení přivezli se slabou mozkovou příhodou. Stav se rychle upravil, jednalo se o takzvanou transitorní mozkovou ischemii, která nezanechává žádné dlouhodobé následky. Když jsem jej chtěl propustit do domácího ošetřování, přišel za mnou a ptal se, zda se taková věc může opakovat. Řekl jsem, že samozřejmě může. Že jsme mu dali léky, které pravděpodobnost opakování příhody či dokonce mozkové mrtvice podstatně snižují, ale úplně jim zabránit nedokážou. Sepp poděkoval a odešel domů. O několik měsíců později jej přivezli se stejným problémem. Mrtvička se opět během jediného dne zcela upravila bez jakýchkoliv následků. Sepp se už tentokrát na nic neptal. Poté, co jsme ho propustili, sepsal závěť a ještě ten večer se doma zastřelil. Jeho strach, že by se stal přítěží nebo že by už nemohl užívat života tak, jak to dělal doteď, byl příliš velký. Když jsem se o jeho smrti dozvěděl, chytlo mě to za srdce, ten chlapík mi byl i přes svou nedisciplinovanost v dodržování léčby nesmírně sympatický.
Obec St.Lorenzen vzdala svému občanovi a pionýrovi zimních sportů čest a pojmenovala po něm jedno ze svých sídlišť. I dnes můžete bydlet nebo navštívit restaurace v „Ski-Sepp Siedlung“. A na jedné z gondol vozící lyžaře na vrchol Kreischbergu se usmívá jeho kulaťoučká tvář s komentářem: „ Ski Sepp, der humorvolle schi Kreischberg Pionier“. Tak nějak mě to chytlo za srdce, že v čase naprosté komerce, kdy bez peněz nejde vůbec nic, neztratil Kreischberg nakolik charakter, aby tvář svého zakladatele nahradil nějakou reklamou na A1, Nokii, Murauer Bier, A1, Mc Donalda nebo na něco jiného.
Kreschberg začíná v poslední době navštěvovat i stále více Čechů a Slováků. Je to dobře dosažitelná hora – z Brna se dá údajně dosáhnout autobusem za méně než tři a půl hodiny. U hospůdky Schluckspecht, kterou Schi-Sepprád navštěvoval a samozřejmě se svou harmonikou nechyběl při slavnostním otevření jsou ukazateel vzdáleností a ty tvrdí, že Budapešť a Praha jsou vzdáleny zhruba stejně – Budapešť 331 a Praha 333 kilometrů.
Infrastruktura střediska z roku na rok roste. V roce 2003, kdy se zde konalo mistrovství světa v snowboardu poprvé, vyrostlo pod horou chatové městečko, poté tu začaly růst hotely, restaurace a dokonce i malý pivovar. V oblasti není problém získat ubytování za přijatelné ceny- přímo v St. Lorenzen to může být trošku problém, největší hotel pod kopcem je specializovaný především na maďarskou klientelu a má i maďarský personál. Ale v okolí, ať už v Murau nebo v okolních vesničkách je dostatek možností v pensionech, hotelech nebo přímo u sedláků, prakticky každý „bauernhof“ nabízí slušné ubytování. My bydlíme tradičně v Pensionu „Käferhube“ – „Käfer“ je česky slunéčko sedmitečné tedy slovensky lienka, kterou má pension ve znaku. Manželský pár Leitner rozbudoval někdejší sedlácké stavení na kopci vysoko nad Murau na čistý útulný hotel s rodinnou atmosférou, výbornou kuchyní a úchvatným pohledem z terasy před hotelem na Murau hluboko pod nohama a Kreischberg na druhé straně údolí. Nabízí jak dvoulůžkové pokoje (40 Eur za osobu a za noc se snídaní)nebo apartmány pro 6-8 lidí – tam je cena podle počtu osob samozřejmě nižší.)
Murau samotné je pak sídlem rakouským Schwarzenbergů, jejich zámek se tyčí nad městem, v zimě se ale navštívit nedá.
Komu by byl Kreischberg málo, může navštívit některé z okolních středisek. Lachtal, jak už jsem napsal, patří dokonce stejnému majiteli, je to pěkné středisko, ale jen do opravdu dobrého počasí. Ne nadarmo jsou hřebeny hor posety větrnými elektrárnami. Pokud je větrno, není Lachtal nic pro požitkáře. V blízkosti je i menší centrum Grebenzen u obrovského kláštera v St.Lambrecht a pak trošku vzdálenější Turacherhöhe s krásnými sjezdovkami ale i běžkařskými stopami okolo jezer v horských údolích- to bylo dlouho moje oblíbené středisko než jsem objevil v nedalekém Lungau centrum Aineck-Katschberg, rovněž asi 40 minut autem vzdálené.
Lungau se svými centry Aineck-Katschberg, Grosseck-Speiereck, Fanninberg a Obertauern je ovšem už úplně jiná historie. Dnes o nich nebudu psát a dělat Kreischbergu konkurenci, jak jsem už řekl, pohled na usmívajícího se Seppa na jedné z gondol mě naladil trošku melancholicky.
Takže pokud vás můj článek zaujal, klikněte si na www.kreischberg.at a třeba si tam i zajeďte. Myslím, že by se vám tam mohlo líbit.
PS: ještě malý tip, zejména pro restaurace a bary u paty hory. Aby se vám nestalo to co mně: Když jsem před několika málo lety navštívil Jagahütte, pozdravil a požádal o jídelní lístek, rozzářila se číšnice krásným úsměvem a donesla mi jídelní lístek – v maďarštině. Poněkud rozpačitě jsem požádal o jídelní lístek v němčině. Zpražila mě nenávistným, přímo vražedným pohledem a přestal jsem pro ni existovat. Odešla a už mě neobsloužila.
Vysvětlení je poněkud skurilní. Nevím, čím to je, ale maďarština a čeština mají v němčině téměř totožný přízvuk. Díky němu jsem byl po celé dlouhé roky na Stolzalpe považován za Maďara – zejména, dokud jsem ještě nosil knírek. Pro onu číšnici maďarské národnosti jsem byl tedy Maďar, který se stydí za svůj původ a chce si hrát – a to prosím na Kreisbergu – na Rakušáka. Čin rovnající se velezradě, který musí být po právu potrestán, přinejmenším ignorací, hladem a žízní.
Pokud tedy budete objednávat jídlo v některé z hospůdek u paty Kreisbergu a němčina není vaším rodným jazykem, doporučuji používat raději angličtinu. A pro ty, kdo se zapomenou a dostanou pak menu v maďarštině, dovolím si připojit krátký slovníček praktických výrazů. Rodilí Maďaři, čtoucí tento článek, mi doufám případné nepřesnosti odpustí, případně prosím o korekturu. Píšu tak, jak jsem si to zapamatoval z onoho jídelního lístku z Jagahütte.
Házikolbász – domácí klobása
Palacsintaleves – polévka s fritáty, tedy osmaženou těstovinou
Gulyásleves – gulášová polévka
Béczi szelet burgonyával – vídeňský řízek s bramborem
Almás rétes – jablkový štrúdl
Zsemle – houska
Sör – pivo
Víc si nepamatuji, ale hladem už byste s touto slovní zásobou umřít nemuseli.
„Jó étvágyat čili „dobrou chuť.“
Pro Slováky toto doporučení neplatí, ti mají v němčině zcela jiný přízvuk.