Urbino

Urbino je renesanční architektonický skvost. Tak to vypadá, když budovatel paláce řekne architektovi, že na penězích nezáleží. Který architekt by takovou větu nechtěl slyšet. Jeho fantazie dostane křídla a neomezené finanční možnosti dávají vzniknout dílům neomezené krásy. Jako vévodskému paláci v Urbinu.

               Urbino je malé hnízdo v horách italské provincie Marche. Má zhruba 15 000 obyvatel, ale i univerzitu, založenou v roce 1508 rodinou Della Rovere, kterou navštěvuje 15 000 studentů. Důsledkem je dojem mladého města. Na ulicích potkáváte samé mladé usměvavé lidi, což zvyšuje dobrou náladu i atraktivitu města. Pokud navíc město navštívíte v prvních červencových dnech, je doba promocí a po městě chodí absolventi university s vavřínovými věnci na hlavách obklopeni hrdými členy rodiny, všichni samozřejmě slavnostně oblečení – je to pastva pro oči. Ostatně mladé Italky nikdy nevycházejí na ulici neupravené („aby mohly kdykoliv potkat muže svého života“). Prostě Urbino je oslava krásy.

               Význam tohoto města daleko přesahoval jeho velikost, vrcholu dosáhlo město v patnáctém století kdy zde vládl vévoda Federico de Montefeltro. Kdy se rod Montefeltrů stal vévody není zřejmě úplně jasné. Do Urbina dosadil jako císařské vikáře hrabata Montefeltro z hrádku blízko Rimini Friedrich I. Barbarossa v roce 1155.  Marka byla vždy nárazovým územím, kde císař s papežem měřili své síly. Proto není divu, že další obdarování tohoto rodu pochází od Barbarossova vnuka Friedricha II. který vedl s papeži nelítostný zápas o moc po několik desetiletí. Ale kdy postoupili MOntefeltrové do řádu knížat, tedy vévodů a suverénů?  Na Wikipedii jsem se dočetl, že v roce 1442, jiný zdroj tvrdí že prvním vévodou byl právě Federico, jenže ten začal vládnout až v roce 1444. A aby toho zmatku nebylo dost, Urbino slaví právě letos 600 let od vzniku vévodství, čili podle místních kronikářů byli Montefeltrové povýšeni papeži na vévody už v roce 1422. Ovšem povýšit je měl papež Eugen IV. který se stal papežem v roce 1431 a někteří historici tvrdí, že byl Federico Montefeltro povýšen na vévodu papežem Sixtem IV. který ovšem nastoupil do úřadu až v roce 1471.

V podstatě je to jedno, důležité je, že Palazzo ducale je skutečně důstojným sídlem knížete.

A vše v tomto městě se točí okolo jeho nejvýznamnějšího syna Federika. (Tedy ne vše, ale o tom později, město má v záloze ještě jednu slavnou osobnost). Federico byl condotiere, tedy vojevůdce a to ne ledajaký. Měl pověst neporazitelného, a proto se ho snažila všechna knížata, republiky či dokonce papežové získat do svých služeb. Bylo to praktické. Pokud se nepřítel dozvěděl, že vojsko protivníka vede Federico z Urbina, okamžitě kapituloval. Čímž výrazně klesly náklady na vedení války a Federico si tedy mohl žádat nestoudné honoráře. Za takto získané peníze postavil svůj palác, ale nejen to. Federico byl vášnivý čtenář (možná proto i všude vítězil, představte si vzdělaného sečtělého vojevůdce a to v té době!) a sběratel knih. Knihtisk tehdy teprve začínal, Federico tedy sbíral rukopisy, které nechával kopírovat. Do této své vášně investoval na tu dobu nepředstavitelnou sumu 30 000 dukátů. Aby měla jeho knihovna patřičnou úroveň, angažoval, za nemalý honorář Ottaviana Ubaldiniho jednoho z tehdejších největších učenců, aby knihy pro něho vybíral. Na konci obsahovala jeho knihovna 900 spisů, 600 v latině nebo italštině 168 v řečtině, 86 v hebrejštině a dva v arabštině.

Ne nadarmo sepsal na právě jeho dvoře Baldesar Castiglione knihu „Il libro del Cortegiano“ tedy „Kniha o dvořanovi“ ve které popisuje obraz ideálního vládce, který se Federicovi podezřele podobá.

Jediný condotiere, který ho opravdu zlobil, byl Sigismondo Pandolfo Malatesta z Rimini. Ten se nehodlal vzdát, a tvrdil dokonce, že je lepším vojevůdcem než Federico. Taková drzost! K jeho pokoření musel papež na Federicův popud dát dohromady velkou koalici, která Sigismonda nakonec v roce 1463 u Ceseny (samozřejmě pod komandem Federica) porazila.

Ten palác je prostě úžasný. Už široké mramorové schodiště s nízkými schody, aby byly překonatelné i pro koně. Federico se nechal hned v prostoru schodiště znázornit jako římský imperátor. Palác obklopuje čtvercové nádvoří s nádhernými renesančními oblouky, reprezentační i soukromé místnosti vévody a vévodkyně. Federicova manželka Battista Sforza, neteř zakladatele slávy rodu Sforzů Francesca, obývala své vlastní křídlo paláce – čili už tehdy se nosily oddělené ložnice. Hned na začátku prohlídky je svatební sál, kde tito dva uzavřeli manželství. Skutečnost, že Sforza, který se sám proválčil až k vévodské koruně v Miláně, provdal svou neteř za Federica byla jakýmsi uznáním kolegových schopností. O třetím z tehdejších condotierre  – Sigismondovi Malatestovi – jsem už psal v článku o Rimini, čtvrtého – Jacopa Piccinina – nechal zavraždit a vycpat pro svou sbírku kuriozit neapolský král Ferrante.

Osobní místnosti vévody Federica, zejména jeho pracovna „studiolo“ se nacházejí za úžasnou západní fasádou paláce. Všechny dveře mají mramorové rámy s intarsiemi, zdi zdobené gobelíny a obrazy, dva obrovské sály jeden z nich korunovační sál, ten druhý dostal jméno „Sál nočních hlídek“, protože se v něm pravidelně dlouho do noci flámovalo. Bylo za co a bylo i proč.

Federico financoval u svého dvora i slavné umělce, malíře a sochaře. Byli mezi nimi Luca della Robbia, který tvořil původní fasádu florentského dómu  a v Urbinu terakotový portál kostela svatého Dominika, stojícího naproti vévodského paláce, nebo Piero della Francesca, od něhož se dochovaly portréty Federica (ale i jeho konkurenta Sigismonda z Rimini). U Federicova dvora tvořil i jistý Giovanni Santi, uprchlík z městečka Colbordola, zničeného vojsky z Rimini. Tento talentovaný malíř (jeho díla se dnes nacházejí v muzeích ve Florencii, Londýně i Římě) se vypracoval na dvorního umělce, koupil si ve městě dům, který se nachází na ulici, která nese jméno jeho syna Rafaela Santiho. To je totiž druhý z urbinských rodáků, kterého není možné opominout.

Rafael se narodil v Urbínu v roce 1483 a prožil zde svých prvních šestnáct let života. Tento naprosto výjimečný malíř a architekt je v Urbinu zastoupen pouze dvěma díly – tzv. „Němá“, portrét urozené ženy se nachází v Palazzo ducale a v jeho rodném domu je zachována freska Madony s dítětem a knihou – někteří vědci ji připisují Raffelovu otci, jiní ale tvrdí, že je to jeho první práce, kterou vytvořil ještě pod otcovým dohledem.

Samozřejmě je jeho rodný dům plný kopií jeho děl, ale ty se nepočítají. Giovanni zemřel v roce 1494 když bylo Raffaelovi jedenáct let (matka zemřela už dříve). Raffael proto v roce 1500 opustil Urbino a odešel do Perugie, aby se tam vzdělával u mistra Pietra Vanucciho, zvaného Perugino. Do Urbina se už nevrátil, zemřel mladý v roce 1520. Jeho rodný dům je dost rozlehlý i s dvorkem a malou kolonádou, Giovanni Santi se tedy musel domoci slušného majetku. Město Urbino je na svého rodáka patřičně – možná až nepatřičně hrdé, s Raffaelovým jménem se potkáte na každém kroku.

Třetím slavným rodákem města byl papež Klemens XI. vlastním jménem Francesco Albani narozený v Urbinu v roce 1649, papežem byl v letech 1700–1721.

Po něm se jmenuje Museo Albani vedle dómu. Jeho socha se nachází jak před dómem, tak i na ulici Bramanteho na cestě od brány svaté Lucie do centra města. I Donato Bramante, pozdější budovatel Říma, patřil k urbinské umělecké škole, dostal vzdělání od  Luciany Laurana, architekta, který stavěl urbinský vévodský palác. Bramante odešel v roce 1476 do Milána a poté do Říma, v Urbinu se po něm jmenuje jedna z nejdůležitějších ulic.

Papež Klemens XI. to neměl ve svém úřadě úplně jednoduché. Už v prvním roce jeho pontifikátu vzplanula válka o dědictví španělské, ve které stál nejprve na straně Ludvíka XIV, ale poté, co se po bitvě u Blenheimu karty obrátily a císařská vojska vtrhla do papežského státu, musel měnit strany. Jenže když v roce 1711 zemřel císař Josef I. šli Habsburkové znovu do defenzívy a papež s nimi. Navíc ho hned v roce 1700 rozpálil do běla braniborský kurfiřt Friedrich III., který se svévolně prohlásil Pruským králem. Papež to sice nikdy neuznal a nazýval pruského vládce jen braniborským kurfiřtem, to bylo ale asi tak všechno, co proti tomu mohl dělat. Pokud budete hledat v Římě nějakou stopu po tomto pontifikovi, zajdete do kostela „Basilica Santa Mariu degli Angeli“, což je geniální dílo Michelangelovo, který tento kostel vystavěl z římských lázní. Na zemi je Meridián, který zde dal umístit právě Klemens XI. poté, co nechal skupinou vědců přezkoumat Gregoriánský kalendář.

Urbinský dóm je zvenku velkolepý, je to renesanční obrovská budova, na kterou byla, jak už je tomu v Itálii zvykem – nalepená klasicistická fasáda. Jinak to zřejmě nešlo, dóm byl poničen zemětřesením v roce 1789 a do roku 1801 postaven prakticky znova. Dojem to neruší, klasicismus se s renesancí docela dobře snáší, i vnitřek kostela je ale jednoduchý, klasicistní, pouze s barokními obrazy především od místního barokního mistra Federica Barocciho – řada jeho obrazů je vystavena i ve vévodském paláci.

Pokud chcete vidět město Urbino z výšky – což se opravdu vyplatí – je třeba vystoupat k pevnosti Fortezza Albornoz nad Parco della Resistenza, pojmenovaným tak na počest obětí odporu proti fašismu za druhé světové války.

Federico de Montefeltro měl pouze jediného syna Guidobalda, který zemřel v roce 1508 bezdětný. Poté, co ho z Urbina už stejně vyhnal Cesare Borgia, převzal po Guidobaldově smrti vládu nad městem rod De la Rovere (z kterého pocházel papež Julius II. papežem 1503–1513). Pouze na tři roky 1516–1519 se stal urbinským vévodou Lorenzo Medici. Díky tomu se jeho jediná dcera Kateřina mohla chlubit titulem princezny z Urbina (i když toto město nikdy neviděla, narodila se v roce 1519 ve Florencii a její rodiče zemřeli 15 a 21 dní po jejím porodu). Ale tento titul hrál významnou roli, když se ji její strýc papež Klemens VII., vlastním jménem Giulio di Medici, snažil úspěšně provdat za druhorozeného syna francouzského krále Františka I. Jindřicha. Jako dcera bohatého kupce Mediciho by neměla šanci a Medičejští nemohli ve Florencii, která byla republikou, používat žádný titul, i když městu neoficiálně už po celá desetiletí vládli. Díky svému urbinskému titulu se Kateřina stala posléze francouzskou královnou a organizátorkou příšerné „Bartolomějské noci“ v Paříži v roce 1572.

Rodina De la Rovere převzala po roce 1519 znovu moc v Urbinu a v knížecím paláci si nechala vybudovat své soukromé apartmány na druhém poschodí. Je možné je navštívit, slouží dnes jako obrazárna. Po vymření rodu De la Rovere v roce 1625 připojil papež Urban VIII. Urbino přímo k papežskému státu a význam města upadl. Z této doby pochází jen egyptský obelisk, vztyčený na náměstí před Palazzo ducale v roce 1737.

A co si dát v Urbinu k jídlu? Zatímco v Rimini nabízejí všude na ulicích jako rychlé občerstvení Piadine, čili placky z mouky, vajec, soli a vody, v Urbinu se podobný pokrm (poněkud tučnější) jmenuje Cresce případně Cresce sfogliate. Obsahuje vedle mouky, vajec, vepřového sádla a mléka už jen sůl a pepř. Jejich původ prý sahá opět jednou až do doby vlády Federica de Moltefeltra, který jako voják měl rád jednoduchá jídla. Když chtěl ale pohostit hosty, chtěl jim přece jen servírovat něco lepšího a tak bylo do tradičních placek místo vody přidáváno mléko, ale hlavně v té době vzácný a ceněný pepř. Do takové placky se dá zabalit cokoliv, nejjednodušší náplň je prosciuto crudo a sýr nebo rucola. A rychlé občerstvení pro tisíce hladových studentů je na světě. Proto jsou v Urbinu „Crescerie“ na každém rohu.