Afghánistán – stručný průvodce dějinami nešťastné země

               Afghánistán – to jsou hory, hory a zase hory. Mají své jméno Hindúkuš a výšku až 7485 metrů na mořem (vrchol Nošak na hranici s Pákistánem). Od nepaměti se tuto zemi snaží někdo ovládnout, a ještě nikomu se to nepodařilo – protože se to prostě nedá. Proč, to je jiná otázka. Kromě hor tam není totiž vlastně nic, snad až na strategicky důležitý Chajbarský průsmyk, který byl vždy hlavní tepnou obchodu mezi Persií a Indií s měl tedy strategický význam. Osud Afghánistánu tak trochu připomíná osud Svaté země – stále se o ni lidé perou a vlastně ani nevědí proč – tak nějak se to stalo tradicí a zvyk, jak víme, je železná košile.

               Afghánistán je totiž rozený chaos. Nejen geograficky, kdy je rozdělen na spoustu horských údolí, z nichž nejúrodnější je údolí řeky Kábul, po které se jmenuje hlavní město. Na jihu pak jsou jen pouště a teploty do 50 stupňů Celsia. Na severu v horských údolích zase v zimě panují mrazy až minus 20 stupňů. Zemědělství, ze kterého žije většina obyvatelstva, je možné jen díky ledovcům v horách, které napájejí horské řeky a ty zase slouží k zavlažování jinak suchých polí. Co se týká složení obyvatelstva není to o nic lepší. V roce 2000, kdy bylo možné ještě provádět jakés takés sčítání lidu, žilo v Afganistánu 54 procent Paštunů, 21 procent Tádžiků, 8,5 procenta Uzbeků, 8,5 procenta Hazárů, 3% tvořili pro mě naprosto neznámí Ajmákové, 2% Turkmeni a jedno procento Bačúnové. Mluví se tu oficiálně dvěma jazyky paštú a darí, což je perský dialekt, a i když je státní náboženství islám, 74 % tvoří Sunnité a 25 % Šíité, kteří se tradičně nenávidí na smrt.

               Stačí? A tady by měl někdo zavést pořádek? Pokud ovšem dnes všichni jednotně odsuzují USA za katastrofální výsledek posledního pokusu o zavedení tohoto pořádku, je třeba si uvědomit, že na začátku dnešního chaosu a násilí stojí zcela jiná mocnost. Bylo to Ruské impérium, nazývané v té době Sovětským svazem, které stálo u zrodu největší tragédie moderních dějin.

               Ale zpět na začátek afgánské historie. I perská nadvláda Achajmenovců v starověku zde byla víceméně jen formální. Poté, co toto území připojil ke své říši Alexandr Makedonský, bylo území Afghánistánu, nazývané tehdy Baktrie, prvním státem, který se odštěpil od říše Alexandrových nástupců Seleukovců. Parthové, a jejich nástupci z perské dynastie Sasánovců si při pokusech toto území ovládnout vylámali zuby. Arabové sem vnikli na svém vítězném tažení za dynastie Ummájovců. Přinesli sem Islám, skutečnou nadvládu tady ale nikdy nezískali. Ve třináctém století sem vpadli Čingischánovi Mongolové, ale ani pro jejich koně nebyly afgánské hory to pravé ořechové, následně zde vykonával víceméně formálně vládu perský šáh. Ovšem potomek Mongolů Bábur (1483–1530) vytvořil v okolí Kábulu opět jednou nezávislou říši, z níž mohl napadat bohatou Indii. Následujících dvě stě let bojovali o nadvládu nad Hindúkušem perští Salafidovci na západě, indičtí Mogulové na východě a ze severu útočili uzbečtí Šebainidové, zřejmě ani jeden z nich neměl tak úplně jasno v tom, proč to dělá. Konečně v roce 1747 po zavraždění perského šáha Nadera vytvořil velitel jeho osobní stráže a náčelník Paštunů, největší etnické skupiny na území dnešního Afghánistánu, Ahmad Šáh Durrani, nezávislý stát, který na začátku devatenáctého století dostal poprvé jméno Afghánistán.

               Jenže nový stát se dostal opět pod tlak třech mocností. Ze západu to byli tradičně Peršané, ze severu nové Ruské impérium a z východu Britové, kteří mezitím ovládli Indii a vytvořili tam Indické císařství pod vládou anglické královny (a indické císařovny) Viktorie. Britové vedli ve snaze afghánské území ovládnout a připojit ke své koloniální říši celkem tři britsko-afghánské války (v letech 1839–1842, 1878–1880 a 1919. Tyto války určily dnešní východní afgánskou hranici a v mírové smlouvě z Rávalpindí 8.srpna 1919 uznala Británie konečně Afghánistán jako nezávislý stát.

               Kdo četl geniální knihu Patricka Ryana „Jak jsem vyhrál válku“, ví, že anglický instruktor mladých odvedenců měl ještě v roce 1940 největší strach z taktiky „lstivých Afghánců“, kterých se bál víc než nacistického Německa. Zdá se, že se od té doby v afghánských horách mnoho nezměnilo.

               Po zkušenostech s Británií a Persií se afghánští králové rozhodli opřít se o říši na severu, tedy o Ruské impérium a tyto mimořádné vztahy trvaly i nadále v čase Sovětského svazu.  Že to bylo spojení s ďáblem, měli zjistit až jejich vnukové o šedesát let později. Ale co měli Afghánci dělat? Šíitský Irán byl nebezpečný ideologicky a s Brity měli hodně špatné čerstvé zkušenosti. Afghánští panovníci se snažili z té bídy, kterou měli k dispozici, vytvořit něco smysluplného a dá se říct, že se jim to do značné míry dařilo. Vnutit centrální vládu kmenovým náčelníkům v odlehlých horských údolích se ale nepodařilo ani jim. Ovšem pro porovnání s dneškem – v šedesátých letech bylo šedesát procent absolventů afghánských univerzit ženského pohlaví a hlavní třída v Kábulu byla skutečnou „shopping mall“ se zastoupením špičkových značkových obchodů! I když se jednalo oficiálně o islámskou zemi, šáh Mohammed Zahir se snažil o sekularizaci země a zavedením ústavy vytvořil konstituční monarchii, povolující ustanovení politických stran a volby do parlamentu. V roce 1965 tak vznikla i Demokratická lidová strana, odnož komunistické strany pod ochranou Sovětského svazu a třetí internacionály, jejímiž zakladateli byli mimo jiné Babrak Karmal a spisovatel Muhammad Tarákí. Protože se zde sdružovali jak Paštunové (Tarákí) tak Tádžikové (Babrak Karmal), hned se rozhádali a rozštěpili a jen na nátlak Moskvy se za skřípání zubů zase v roce 1977 sjednotili.

               Monarchii totiž zlomila vaz neúroda a následující hladomor v roce 1972. 17.července 1973 převzal moc Mohammed Daoud Khan. Král byl právě na léčení v lázních v Itálii, a tak se převrat odehrál bez krveprolití. Daoud, který byl už od roku 1953 ministerským předsedou, vyhlásil Afghánskou republiku, snažil se ale vládnout bez kontroly parlamentu jako diktátor. Provedl čistky v armádě, což vyvolalo velkou nespokojenost – mimo jiné v Rusku, protože třetina důstojníků afghánské armády byla vycvičena v Sovětském svazu – nebyla to náhoda, že prezidentský palác při dalším převratu z 27.dubna 1978 bombardovaly stihačky MIG 21 a SU 7. Afghánistán nakupoval zbraně v Sovětském svazu, a to byl dobrý obchod. Daoud založil v roce 1976 Národní revoluční stranu a v roce 1977 svolal velkou Džihru, (čili shromáždění kmenových náčelníků), která měla posvětit vládu jedné strany – té jeho. Ale přes veškerou snahu nedokázal ani zkušený harcovník Daoud stabilizovat svou moc. V dubnu 1977 se navíc rozkmotřil při návštěvě Moskvy s Leonidem Brežněvem, který po něm požadoval okamžité vykázání poradců NATO ze země.

               O rok později byl Daoud mrtvý, takzvanou „Revoluci Saur“ (nebo Sawr) vedla Demokratická lidová strana podporovaná z Moskvy. Novým prezidentem se stal Tarákí. Už v červenci ale ožily staré nacionalistické animozity, frakce Parchan (tádžická část strany) byla vyloučena z vlády – její vůdce Babrak Karmal byl jmenován velvyslancem v Praze. O měsíc později byli tito členové strany obviněni z velezrady a vyzváni k návratu do země. Babraka Karmala ukryla československá státní bezpečnost ve vesničce Šindelová na hranici s NDR, protože návrat do země logicky odmítl – sebevraždu neměl tento vášnivý ochlasta v plánu. Rusové si ukryli pro nastávající vysokou hru tajný trumf do rukávu.

               Proti komunistickému režimu, zavádějícímu nekompromisní sekularizaci, se vytvořilo až třicet odbojových skupin mudžahedínů, kteří zahájili ozbrojený odpor proti Tarákímu a jeho vládě, v níž hrál hlavní úlohu velitel tajných služeb a ministr zahraničí Hafizulah Amin. Tarákí žádal pro boj proti mudžahedínům o pomoc Moskvu, politbyro ale zatím tažení do Afghánistánu neschválilo. Situace v Kábulu se přiostřila po únosu a zavraždění amerického velvyslance Adolpha Dulse islámskými fundamentalisty v únoru 1979. V březnu 1979 se stal Amin ministerským předsedou a Tarákí dostal strach. Prosil Brežněva o zavraždění politického konkurenta, Amín ho ale předešel a dal Tarákího sám 8.října 1979 zavraždit – aniž by v Moskvě požádal o povolení. To nehodlalo moskevské politbyro tolerovat. Proti vraždění politických odpůrců v Moskvě v podstatě nic neměli, ale bez jejich povolení? Taková drzost nemohla zůstat bez trestu! Už 13. října se pokusili Rusové prostřednictvím nastrčeného kuchaře Amína otrávit – neúspěšně. Amin se přesunul do paláce Tajbeg, který byl mnohem lépe opevněn než prezidentský palác. Domníval se, že je tam díky své po zuby ozbrojené osobní gardě v bezpečí. Chyba lávky.

               27.prosince 1979 přistály na kábulském letišti sovětské vojenské speciály. Amin přežil další pokus o otravu (zachránil ho zřejmě špatně instruovaný sovětský lékař), jeho rodina ale na otravu zemřela. Následně v noci vpadly do paláce speciální jednotky 345 výsadkového pluku sovětské armády, které vystřílely osazenstvo paláce do posledního muže – včetně Amina.

               Afghánská tragédie nabrala svůj nezvratný chod. Z Československa byl dovezen Babrak Karmal a byl ustanoven novým prezidentem. Tajný trumf byl zase na stole. Že to bylo nefér? Ale prosím vás!

Sověti obsadili zemi a hodlali zde „zavést pořádek“ sovětského typu. Následný bojkot olympijských her v Moskvě v roce 1980 ze strany demokratických zemí Západu je v jejich odhodlání nemohl zastavit. Jenže ozbrojení mudžahedínové tu už byli a teď se počet bojovníků proti okupační moci zvyšoval závratným tempem. Určitě není náhodou, že se boje v Afghánistánu pod vlajkou islámu shodují s nástupem takzvané islámské renesance, odstartované atentátem v Mekce 20. listopadu 1979. Ozbrojené sunnitské milice byly od začátku podporovány ze Saúdské Arábie, odtud pocházel ostatně i velitel Al Kaidy Osama bin Ladin. Afghánistán se stal jakousi laboratoří rodícího se ozbrojeného islamismu. Dokud mudžahedínům chyběla výzbroj, nebyli pro Sověty skutečnými protivníky. Ovšem v okamžiku, kdy jim začaly dodávat zbraně a zejména rakety Stinger USA (Vznik této americké iniciativy popisuje film „Válka Charlieho Wilsona“ s Tomem Hanksem v hlavní roli) začaly sovětské ztráty rychle narůstat – nakonec dosáhly 50 000 mrtvých sovětských vojáků. (Ve stejné době zemřel milión Afghánců a pět milionů uprchlo ze země). Právě v osobě texaského kongresmana demokratické strany Charlieho Wilsona vstupují na afghánskou půdu poprvé Američané, které do té doby Afghánistán ani v nejmenším nezajímal. Ovšem Rusové se cítili v obsazené zemi stále méně komfortně. Po nástupu Gorbačova k moci začali hledat cestu k ústupu. Babrak Karmal byl v roce 1986 v čele strany vystřídán Mohammedem Nadžibulláhem (který byl od roku 1980 šéfem afgánské tajné policie. Původně se jmenoval Nadžíb, ale změnil si jméno, aby se více líbilo islámským fundamentalistům – doufal si je tím získat, ovšem neúspěšně). V roce 1987 pak Nadžibulláh převzal prezidentský úřad. Babrak Karmal odešel do Moskvy, kde ho alkohol konečně udolal a on zemřel v roce 1996 na rakovinu jater. Nadžibulláh se snažil stabilizovat situaci svoláním velké džihry a snahou získat na svou stranu kmenové náčelníky. Nepovedlo se. V roce 1992 byl zbaven prezidentského úřadu. Chtěl emigrovat do bezpečí, ale velitel ozbrojených severních milicí Abdul Rašíd Dostum mu to nedovolil. Nadžibulláh našel dočasný azyl v sídle UNO v Kábulu.

               Od roku 1992 se dá hovořit o naprostém rozpadu afghánského státu. Prezidentem byl zvolen Burhánudin Rabbáni, řada mudžahedínských skupin ho ale za svého vládce neuznala. Byl zvolen na dva roky, ale odmítal se svého „úřadu“ vzdát až do roku 2001. Sedm nejdůležitějších sunnitských mudžahedínů uzavřelo sice v roce 1992 takzvanou Pešávárskou smlouvu o spolupráci, ale jednak ji nedodržovali a jednak zde byly i šíitské milice Hizb-i Wahdat, podporované z Iránu. Sunnité Ittihad -i – Islámi byli zase placeni Saúdy a proto nemohli najít se šíity společnou řeč. V roce 1994 se náhle v nejchudší části Afganistánu, na pouštním jihu v okolí Kandaháru objevilo nové ozbrojené hnutí – Taliban. Následně zaútočilo na Kábul a po dvouletém obléhání ho v roce 1996 dobylo. Jeho bojovníci vyvlekli Nadžibulláha z jeho úkrytu v budově UNO a bestiálně ho zavraždili. Napřed ho vykastrovali, pak ho ještě živého přivázali za krk za auto a vláčeli po ulicích Kábulu. Taliban tehdy sice ovládl většinu země, ne ale celou. Na severu bylo několik na jejich moci nezávislých enkláv, zejména tádžický vůdce Abdul Rašíc Dostum si vybudoval vlastní víceméně nezávislý stát, dokonce i s vlastními aeroliniemi.

               Taliban zavedl islamistický teror na území, které měl pod kontrolou, tím se ale definoval jako nebezpečí pro relativně sekulární autonomní území Tádžiků a Uzbeků na severu. Navíc poskytl základnu Al Kaidě, která se přihlásila k teroristickému útoku na newyorská „Dvojčata“ 11. záři 2001. Tím se Afghánistán dostal do hledáčku prezidenta George W. Bushe a amerických ozbrojených sil.

               Následovala intervence USA. S pomocí leteckých útoků se podařilo severním milicím Taliban porazit – jeho vedení (jakož i vedení Al Kaidy) se stáhlo do emigrace do Pákistánu a odtud dál řídilo operace proti „okupačním“ silám. Američané se na svou afghánskou misi nedokázali nikdy příliš koncentrovat – chudá země jim prostě neměla co nabídnout, od roku 2003 byli zaměstnáni převážně svou nesmyslnou válkou v Iráku, Afghánistán se stal vedlejším bojištěm – to bylo na zavedení „pořádku“ příliš málo. Pomoci měly vojenské jednotky spojenců. Místo ISAF (International Security Assistance Force) tedy jednotek poskytnutých na pomoc afghánské vládě převzalo tíhu bojů NATO – a tím se na afghánskou půdu dostali i čeští vojáci.

               Prvním prezidentem „demokratického“ Afghánistánu se stal z milosti USA Hamid Karsai. Podařilo se mu při jednáních v prosinci 2003 až lednu 2004 na jednání velké džihry získat od kmenových náčelníků souhlas s novou ústavou Afghánské islámské republiky. V roce 2004 byl pak v prvních „svobodných“ volbách zvolen prezidentem. (Jak chcete provést demokratické volby v kmenové společnosti?) O demokratičnosti jeho volby se dalo úspěšně pochybovat, kontrola platnosti hlasování je v Afghánistánu prakticky nemožná. To se potvrdilo zejména při jeho druhé volbě v roce 2009. Zda opravdu volby vyhrál nebo byl vítězem jeho protivník Abdullah Abdullah se už nikdy nedozvíme, USA nechtěly riskovat a potvrdily ve funkci raději poslušného Karsaie.

Od roku 2014 byl pak prezidentem Ašraf Ghání, který se ukázal být stejnou loutkou jako jeho předchůdce.

               Od 15 srpna 2021 vládne v Afghánistánu opět Taliban. Bude otázkou dlouhých analýz, jak bylo možné, že tajné služby neodkázaly odhalit naprosto chybějící bojovou morálku afghánských vládních jednotek, které proti Talibanu prostě odmítly bojovat. Pro srovnání – podle oficiálních čísel měla afgánská armáda 300 000 vojáků proti 60 000 bojovníkům Talibanu, a byla navíc dobře vyzbrojena západní technikou a vycvičena v její obsluze. Měla dokonce na rozdíl od Talibanu i letadla, která hrála v porážce tohoto hnutí rozhodující roli v roce 2001. Jenže letadla ani nevzlétla, jednak nebyla většinou v provozuschopném stavu a jednak chyběli piloti ochotní vzlétnout. A o tom americké tajné služby nic nevěděly???

               Je specifické, že USA se prakticky vždy ve svých válkách opírají o místní naprosto zkorumpované režimy. Tak to bylo s režimem Fulgencia Batisty na Kubě, s vládou Jižního Vietnamu či teď s takzvanou afgánskou vládou. Tyto režimy mají vždy zájem jen o vlastní obohacení a spoléhají se plně na svého amerického spojence, aniž by udělaly cokoliv pro zisk důvěry a upevnění vlastní moci. Nemají nikdy oporu v obyvatelstvu, a proto bez podpory západních ozbrojenců ihned kolabují. Samozřejmě, že současnou tragédii má na svědomí především Donald Trump, který v září 2020 uzavřel s Talibanem příměří a propustil jako akt dobré vůle 5000 zajatých Talibanců – mnozí z nich teď v televizi pózují jako velitelé ozbrojených jednotek fundamentalistů. Ovšem naprosté organizační selhání současné americké administrativy poškodí obraz USA ve světě ještě víc než chaotická vláda Trumpova. Co si myslet o CIA, když její představitelé tvrdili, že se Kábul dokáže bránit nejméně tři měsíce a skutečnost byla, že to nebyly ani tři hodiny? Byl vůbec některý z jejích agentů v Afghánistánu a pokud ano, odkud čerpal informace? O mizerné morálce afghánských vládních jednotek si štěbetali i vrabci na střeše. Nebylo výjimkou, že 10 000 vojáků afghánských ozbrojených sil uteklo před 800 Talibánci, aby vzápětí stejné město očistilo 1500 Američanů od 10 000 bojovníků Talibanu. K Joeovi Bidenovi se tyto informace očividně nějak nedostaly. Což staví USA a celou západní koalici do velmi špatného světla.

               Pořádek se v Afghánistánu nepodařilo zavést ani demokratickými prostředky, ale ani diktaturou komunistů. Teď je na řadě náboženský fundamentalismus. Zda se mu to podaří a v jaké formě, nechceme možná ani vědět.

               Paradoxem je, že Rusko, které celou tragédii v této zemi odstartovalo, zůstává v klidu v Kábulu a je ochotno s novou vládou úzce spolupracovat. Nebo už spolupracovalo? Stejně tak se hlásí k spolupráci s islámskými fundamentalisty i Čína. Svůj k svému, diktatura k diktatuře, Hitler se taky kamarádil s Mussolinim, i když měli hodně odlišná ideologická východiska pro své režimy.

               Ovšem že Tomio Okamura označuje vojenské síly západní koalice v Afghánistánu za „okupační vojska“, to je na mě hodně silná káva. Uvědomuje si vůbec, že do tohoto koše hodil i české vojáky, kteří tam proti islámským teroristům bojovali a umírali a uvědomuje si, že se tímto výrokem postavil na stranu Talibanu? Uvědomuje si ten člověk vůbec něco? Ale to už do stručného přehledu afgánských dějin nepatří. Snad by mu jen mohl někdo připomenout, že za celou tu afghánskou katastrofu jsou v konečném důsledku zodpovědní jeho chlebodárci z Moskvy a že spojení s Moskvou bylo, je  a zůstane spojením s ďáblem.