Ticho před bouří

Víme, že přijdou. Nevíme kdy a nevíme přesně, kolik jich bude. Ale že přijdou a že jich bude hodně, to je jednou jisté. Seděl jsem ve službě u večeře, venku štěkali psi. Zlověstně a mnohem víc než obvykle. Jakoby cítili, že se něco blíží – zvířata vycítí nebezpečí dřív než člověk.

Ze zpráv víme, že Srbi začali utečence převážet v autobusech na chorvatskou hranici. Odtud vede cesta přes Slovinsko do Rakouska a do vytouženého Německa, kam chtějí všichni. Spielfeld na hranici se Slovinskem je logicky místem, na které musí na své pouti za snem o německém ráji (ze kterého jednou procitnou a pak bude zle) dorazit. Nemocnice, ve které pracuji, je dvacet kilometrů od Spielfeldu – první na cestě na sever po překročení hranice – první, ve které můžou být nemocní a zranění ošetřeni po překročení rakouské hranice. Upozorňoval jsem primáře na tuto skutečnost začátkem týdne, dnes vstoupil do platnosti katastrofický plán. Vojáci na hranici ještě nejsou, zemská vláda nevydala žádné směrnice. Náš zaměstnavatelský koncern KAGes se má setkat na krizovém jednání dnes. Aspoň že tak! Jsme na azylanty zvyklí, jedno centrum je v Leibnitzu a prakticky denně ošetřujeme 1-2 pacienty, pocházející ze Sýrie nebo Afgánistánu. Nejsme ale připravení na desetitisíce, jsme zranitelní a brzy budeme zavaleni vlnou syrských a afgánských utečenců jako vlnou tsunami. Aniž bychom dostali jediného dodatečného pracovníka! Očekává se 10 000 přišelců denně. Bude-li jen jedno procento z toho nemocné, znamená to náš kolaps. Vyčkejme, říká se, že předem nahlášené katastrofy se nestávají.

Jenže následky tohoto putování národů už jsou víc než citelné. Odkdy Němci začali kontrolovat své hranice, tvoří se na dálnicích až 25 kilometrové fronty s čekací dobou 4 hodiny. (Do takové míry se rozmohla mezistátní doprava po odbourání hraničních překážek – jestliže bychom tedy hraniční kontroly znovu zavedli, musíme počítat s tím, že to tak bude vypadat všude – potom bude lepší nikam nejezdit a raději sedět doma.) Vlaky do Německa nejezdí, rakouský železniční dopravce ÖBB zastavil veškerý provoz ve směru na Německo. Už jen chybí, aby začala opět stávkovat Lufthansa (divil bych se, kdyby piloti tak příhodnou možnost nevyužili) a Německo se stane nedobytnou pevností.

Ne zcela chápu, proč volá pan Klaus po zavření českých hranic. Do Čech žádný uprchlík nechce, v jejich manuálech, které s sebou mají (úžasné? ne?) jsou výslovně varováni před vstupem na české či slovenské území. I kdyby se EU dohodla na kvótách o rozdělení utečenců, nevím, jak chce zabránit tomu, aby se všichni ti, kteří budou odsunuti z Německa do jiných zemí, ihned zase nevrátili do vysněného německého ráje.

Situace je naprosto nezvládnutelná a chaotická, EU prostě nemohla tento proud zvládnout. Podle platných zákonů se imigranti měli nechat registrovat v první zemi EU, kterou dosáhli a čekat na další transport. To by bylo možné, kdyby jich bylo několik set nebo tisíc. Za daných okolností byly Itálie a Řecko prostě převálcovány uprchlickou vlnou a na dodržení těchto pravidel rezignovaly. De jure jsou všichni uprchlíci, pochodující do Německa, ilegálové. De facto měli sotva jinou možnost. Maďarsko v podstatě začalo jen uplatňovat doslovně platný zákon. Uprchlíkům, kteří v Maďarsku teď po dokončení hraničního plotu, kladou jen jednu otázku  – jak byli politicky pronásledování v zemi, ze které do Maďarska přišli  – tedy v Srbsku. Protože Srbsko platí jako bezpečná země. (Zda je pro muslimy skutečně bezpečná po srbských zkušenostech s několikastaletým zápasem s Turky a občanskou válkou v devadesátých letech je jiná otázka). Zpětný odsun do Srbska je tedy podle litery zákona možná a správný. Jenže stav je tak výjimečný, že uplatňování zákona zní jako výsměch. Zákony se tváří v tvář statisícům uprchlíků prostě uplatňovat nedají. Na jejich změnu ale není čas ani politická vůle.

Následkem je bezprostřední ohrožení samotného projektu Evropské Unie jako takové. Dílo, u  jehož kolébky stáli francouzský prezident de Gaulle a německý kancléř Adenauer, a které mělo navždy zabezpečit mír a spolupráci národů na našem kontinentě, se ukazuje jako projekt do pěkného počasí. V okamžiku krize se láme a zřejmě se skutečně i rozláme. V Německu sice pravicoví radikálové nemají politickou podporu a mohou tedy pouze provozovat teroristické akce, ve Francii, Holandsku či Rakousku je ale situace jiná. Zde se vítězství pravicových extremistů za současných podmínek zřejmě nedá zabránit. Programem Hanse Christiana Stracheho, vůdce rakouských „Svobodných“ je vystoupení z Eura a Evropské Unie. Jestliže Německo skutečně uzavře hranice (zatím tomu tak není, jde jen o kontrolu a registraci (konečně!!!) utečenců na hranici), zůstanou všichni viset v Rakousku. Už teď registrujeme letos 85 000 žádostí o azyl – to je víc než 1 procento obyvatelstva – další statisíce utečenců jsou na cestě.

Angela Merkelová si zřejmě zpečetila svůj politický osud. Svým neuváženým výrokem, že Německo přijme všechny uprchlíky ze Sýrie, se stala na blízkém východě ikonou emigrace. Včera demonstrovali v Bagdádu Iráčané s jejími portréty a vyhrožovali zkorumpované vládě, že VŠICHNI odejdou do Německa – to je cirka 24 milionů obyvatel. Stačí už jen ta Sýrie – Syřanů bylo před občanskou válkou 20 milionů. Angela to zřejmě neudýchá a bude muset odstoupit. Dokud je totiž kancléřkou, existuje v její osobě signál, že utečenci jsou v Německu vítaní – a díky tomu trpí i všechny ostatní evropské země. V době, kdy panuje vysoká nezaměstnanost, je prostě nemožné přijmout miliony lidí, najít pro ně všechny ubytování i práci. Jenže pokud Angelu nahradí někdo jiný, kdo hranice opravdu uzavře – co pak? Statisíce jsou na cestě a miliony se na tuto cestu chystají. Snad by se podařilo zadržet aspoň ty miliony, s těmi statisíci se nedá dělat už vůbec nic.

Navíc mají utečenci zcela zkreslené představy o tom, co je v Evropě čeká. Představa ráje, kde bez práce padá z nebe mana, se rychle rozptýlí. Sociální systém je nebude schopen utáhnout, pracovní trh je může přijmout jen v nepatrném zlomku. Navíc nemají představu o intenzitě práce v Německu a vůbec v Evropě (která je základem evropského blahobytu). Pod touto zátěží se budou rychle hroutit – v Orientu platí – už díky klimatu – pracovat pomalu. Samozřejmě že naprostá většina z nich chce pracovat a ne žít ze sociálních dávek. Jenže pracovní místa nejsou, a pokud budou, je otázka, zda budou imigranti zvládat požadovanou zátěž. K čemu ale tato nabídka pracovních sil povede, bude pokles ceny práce – pokles mezd a dumpingové platy. Odhlédnouc od práce na černo. Imigranti budou konkurovat lidem s nízkou kvalifikací (že většina imigrantů má poměrně vysoké vzdělání – ze Sýrie k nám prchá především střední vrstva – nebude hrát podstatnou roli, budou nuceni brát jakoukoliv práci). Už i tak těžko snesitelné napětí na pracovním trhu se ještě zhorší a právě ti postižení jsou voliči radikální pravice – protože nepřemýšlejí a ani přemýšlet nechtějí, co změna režimu s sebou přinese nebo by přinést mohla. O náboženském problému raději ani nebudu psát. Samozřejmě že imigranti nehodlají na svém způsobu života nic měnit, jejich náboženství je přece to jediné správné. Sociální tíseň je dokáže jen zradikalizovat – toho jsme už svědky ve Francii. Diví se někdo, že Francie se snaží hranice utěsnit a nikoho dalšího nepřijmout? Už teď tvoří muslimská populaci 8 procent francouzského obyvatelstva. Marie Le Pen se může postavit do pozice zachránkyně – novodobé Jany z Arku. Francouzi na to slyší.

Samozřejmě, že za tím vším je cítit i program ochránců muslimské víry v Saúdské Arábii. Údajně existuje pracovní papír o islamizaci Evropy, je nápadné, že Saudi žádné uprchlíky – bratry ve víře – nepřijímají. Syřan v Saudské Arábii by ale po celý život zůstal občanem druhé kategorie stejně jako například v Dubaji. Uprchlíci to vědí a proto se jim k bratrům v okolí Mekky ani moc nechce.

Z Řecka se vydalo na cestu dalších 200 000 utečenců. Jejich proud neustává a neustane. Je za tím i mnoho politického kalkulu. Včera poskytl Bashar al-Assad rozhovor, v němž obvinil Evropu z podpory teroristů bojujících proti němu. Evropa podle něj nese vinu za všechno. Samozřejmě, že to není pravda a ani syrský diktátor tomu nevěří. Jenže tyto věty byly úlitbou jeho příteli Vladimírovi Putinovi. Bez něj by už dávno padl a Putin, jak známo, leží s Evropou v klinči ohledně osudu Ukrajiny. Ruští vojáci v Sýrii jsou, nehodlají ale zaútočit na IS, aby umožnili emigrantům návrat domů. Mají jen chránit oblasti, které má pod kontrolou Assad – válka se tedy bude táhnout do nekonečna a tím i proud uprchlíků. Politický kolotoč se točí – uprchlíky zavalená Evropa se třeba bude přece jen ochotna vzdát ochranné ruky na Ukrajinou.

Další z rádobydiktátorů v regionu Recep Tayyip Erdogan si na konfliktu taky přihřívá svou politickou polívčičku. Jeho útok na Kurdy byl promyšleným tahem, který má vyřadit v nadcházejících volbách kurdskou stranu, která mu svým vstupem do parlamentu zabránila získat v tureckém zákonodárném shromáždění absolutní většinu. Tato strana je ve velmi těžké situaci. Bude-li proti vojenským zásahům v Kurdistánu protestovat, obviní ji Erdogan z podpory terorismu a s pomocí radikálních tureckých nacionalistů ji zakáže. Pokud protestovat nebude, ztratí podporu svých voličů, umírajících pod tureckými bombami. Pokud tedy v nastávajících volbách klesne podpora této strany pod deset procent (tak vysoká je hranice pro vstup do tureckého parlamentu) bude mít Erdogan zase možnost vládnout sám a to byl i cíl bombardování bojovníků PKK, se kterými už několik let panovalo příměří. Erdogan sice usídloval uprchlíky ze Sýrie ve východní Anatolii – tedy v kurdských oblastech, tam jsou ale pochopitelně málo vítaní. Kurdové nejsou hloupí, tuto osidlovací politiku samozřejmě chápou a rozumí, kde je zakopán pes. Navíc už dochází k střetům kurdských bojůvek s tureckými extrémními nacionalisty – stav se začíná stále více podobat občanské válce. Následkem může být jen další vlna utečenců. Kam budou prchat? Jejich příbuzní žijí už po několik generací v Německu.

Nevím, jestli Muhammad Atta myslel tak daleko, když naváděl první z letadel 11. září 2001 na Světové obchodní centrum, ale pokud ano, výsledek určitě překonal i jeho nejoptimističtější očekávání. V muslimském ráji by si zasloužil místo přímo u Mohamedových nohou. Ostatně – na svůj čin se taky připravoval v Německu!

Zda to bylo štěstí, či kalkulace, že k útokům došlo právě, když prezidentský úřad USA vykonával člověk, který nebyl právě obdařen rozumem, to se už nedozvíme. Následkem byl útok USA v Afganistanu – něco, co bylo světu srozumitelné a koneckonců se – minimálně dočasně – setkalo s úspěchem. Jenže s jídlem rostla chuť a proto pak následoval naprosto nesmyslný útok na Irák a po pádu a popravě Saddáma Husajna rozpad iráckých státních struktur, které se už nikdy nepodařilo obnovit. Pád jednoho diktátora působil dominový efekt a vyvolal takzvané „arabské jaro“ v roce 2011. Kdo má zájem, může si přečíst, že jsem navzdory tehdejší euforii zaujímal velmi zdrženlivé stanovisko k tehdejšímu „demokratizačnímu procesu“ v arabském světě. Západ kupil chybu na chybu, intervenoval v Libyi, po smrti Kaddafiho v Libyi došlo k rozpadu státu i tam.  Po převzetí moci armádou v Egyptě v roce 2013 (což bylo v podstatě díky nesmyslnému způsobu vlády prezidenta Mursího a jeho Muslimských bratří nezbytné) odešly desetitisíce radiálních muslimů do řad Islámského státu a tvoří tam teď jádro fanatických milicí. Nemají totiž co ztratit, v Egyptě jsou stejně odsouzeni k trestu smrti. A zlatou třešničkou na dortu bylo pak „demokratizační hnutí“ v Sýrii, které se neslo pod heslem „křesťany do Libanonu, Alavity do rakve“. Protože Alaviti s tímto plánem nesouhlasili, vznikla občanská válka. Z ní se zrodil „Islámský stát“. Tehdejší syrští demonstranti teď utíkají k nám. Zda se na jejich plánech něco změnilo, těžko říci, možná ne, je ale zřejmé, že všichni evropští křesťané se do Libanonu nevejdou a ani tam nebudou chtít odejít.

Ať už to dopadne, jak chce, svět už nikdy nebude takový, jaký byl. Třetí tisíciletí začalo nešťastně a pokračuje stále nešťastněji.   Naděje na lepší svět, kterými žila devadesátá léta o pádu železné opony, se nesplnila.

Tony Blair, který se nechal strhnout k asistenci k americké invazi do Iráku, pronesl, když už bylo zřejmé, že se záminka k vojenské intervenci – totiž Saddámovo vlastnictví zbraní hromadného ničení – nepotvrdí: „Myslím si, že svět bez Saddáma Husejna bude lepší než svět s ním“

Rád bych se ho zeptal, zda si to myslí ještě i dnes.