Mistr Jan Hus a jeho zdravontí stav

Slíbil jsem článek k tomuto tématu v mém příspěvku k Janu Husovi před jeho jubileem 6. července a chci tedy tento závazek splnit. Mezitím jsem na tento příspěvek v každodenním stresu zase zapomněl – očividně se nemám úplně pod kontrolou. Při prohlížení mé webové stránky v první volnou a poklidnou neděli po mnoha týdnech, jsem tento článek marně hledal, musím tedy usoudit, že jsem ho zapomněl na mou stránku umístit. Napravuji tedy toto opomenutí a umisťuji ho, i když téma Hus už není zcela aktuální.

Jsem lékař a zdravotní stav historických osob mě zajímá, už proto, že často rozhodujícím způsobem ovlivňuje jejich rozhodování, jejich chování a v důsledku toho i světové dějiny. O králi Zikmundovi se například vypráví, že bitvu na Vítkově prohrál i díky tomu, že poté co zavelel svým rytířům k útoku, dostal takový záchvat dny v palci u nohy, že byl „řvoucí bolestí“ odnesen do svého stanu a vojsko tím pádem zůstalo bez velitele. O tom bych mohl něco vyprávět, červencovou nedělní službu jsem absolvoval s akutním dnavým záchvatem v palci u levé nohy – což o to, na vizitě jsem se nějak protloukl (naštěstí máme dnes kolchicin, který Zikmund ještě neměl), ale nevěřili byste, co bych byl dal po cestě do práce za auto s automatickou převodovkou – řadil jsem totiž právě oním zapáleným palcem.

O Husovu zdravotním stavu toho víme sice hodně, ale přece jen ne dost, abychom si udělali skutečně ucelenou představu, co ho především v jeho osudových dnech a týdnech v Kostnici trápilo a nakolik to ovlivnilo jeho osud a jeho chování. Je jisté, že se k němu jeho věznitelé chovali šetrněji než k jeho druhovi Jeronýmovi Pražskému, kterého nutili k odvolání jeho názorů mučením přímo nelidským. Obávali se, že by Hus takové zacházení nepřežil nebo zde přece jen působila ochranná ruka císaře Zikmunda, která Husovy věznitele do značné míry brzdila?

Husovo věznění se dá rozdělit do čtyř období, které se od sebe tvrdostí vazby podstatně liší.

1)      Po svém zatčení byl umístěn v hrozné kobce nad výtokem kanalizace v klášteře Dominikánů na ostrově na Bodamském jezeře (dnes po násypu pro železnici je tento ostrov součástí pevniny a stojí na něm luxusní hotel Steigenberger, což pro pravověrného Čecha zní trochu jako výsměch. Dominikáni byli věrní papežovi služebníci (ne nadarmo se jejich latinský název „dominicani“ měnil v lidské řeči na „domini canes“ tedy „psi pána“.) Byli považování za papežovu tajnou policii a v žádném městě je neviděli rádi – ovšem netroufali si je odmítnout, když se už jednou rozhodli ve městě usadit. Proto byli ale v Kostnici na ostrově za městskými hradbami. Počáteční Husova vazba byla nesmírně krutá a Husa skoro stála život.

2)      Po Zikmundově intervenci byl Hus 8. ledna přemístěn do prostornější cely ve stejném klášteře, kde mohl i psát a přijímat návštěvy. Jeho zdravotní stav se tam upravil, ovšem jen dočasně. 5. března píše, že byl jeho stav doslova kritický – „Vždyť opětovně jsem byl hrozně trápen kaménky, jimiž jsem dříve nikdy netrpěl a těžkým zvracením i horečkami. Již se strážcové báli, že zemru, a vyvedli mě ze žaláře… Hus se ale opět uzdravil.

3)      Po útěku papeže z Kostnice 20. března se Husovy naděje na propuštění nenaplnily. Naopak. Byl převezen na hrad Gottlieben na břehu Rýna, vzdáleného asi 2,5 km od Kostnice, kde byl vězněn ve velmi krutých podmínkách ve věži, měl na nohou okovy a na noc byl připoutáván i na rukou. Jeho zdravotní stav byl zde opět velmi povážlivý.

4)      5. června byl Hus dopraven opět do Kostnice do kláštera Františkánů, kteří požívali u obyvatelstva mnohem větší oblíbenosti než Dominikáni. Husova vazba zde byla mírnější, strava lepší, jeho zdravotní stav se upravil natolik, že byl schopen veřejných slyšení i sepsání své obhajoby. 6. července byl pak odsouzen a popraven.

S velmi zajímavou myšlenkou se mi v dopise svěřil pan doktor Miloš Gerstner z Benecka. Svou hypotézu ostatně publikoval v časopise „Pod Zvičinou“. Podle popisovaných příznaků se domnívá, že byl Hus otráven olověnými substancemi, možná suříkem nebo jinou olovo obsahující sloučeninou. Jeho vývody jsou velmi přesvědčivé, nezbylo mi tedy, než abych se Husovým stavem zabýval blíže.

Hus si už ve svém prvním dopise z první vazby stěžuje, že byl „velmi nemocen a klysterován“. Klystýr svědčí pro břišní onemocnění, zřejmě zácpu s bolestmi břicha. Zřejmě k tomuto období se vztahuje i jeho poznámka o Pálečovi: „navštívil mne v nejtěžší nemoci v žaláři.“

Po převedení do lepší cely píše 19. ledna, že se „opět uzdravil“. 5. března ale zmiňuje krizi, která jej očividně téměř stála život a poprvé se zmiňuje o kaméncích (není uvedeno, zda žlučových či ledvinných. Vzhledem k neustálým zažívacím potížím předpokládáme kaménky žlučové, ovšem ty se tehdy bez ultrazvuku nedaly diagnostikovat. Ledvinné, pokud spontánně odešly, ano – Hus mohl tedy mít močovou infekci s tvorbou kamenů, což by při podmínkách vazby nebyl žádný div). Ledvinná kolika mohla skutečně být stavem, který mohl vypadat jako ohrožující život, zejména u pacienta, který by už svými dřívějšími potížemi oslaben.

Z Gottliebenu píše, že má „zubóv bolenie, črvenú nemoc a zimnici“ tedy opět střevní problémy a později u Fratiškánů ještě vzpomíná na svou vazbu na Gottliebenu, že jej trápilo zvracení s krví, bolesti hlavy a kaménky. Nicméně chválí františkánskou kuchyni, že zde dostal k jídlu tolik dobrých věcí, jako za celé předcházející věznění ne.  Později už si stěžuje jen na nespavost a zlé sny, což vzhledem na probíhající proces nebyl žádný div.

Jak se tedy projevuje otrava olovem? Lidé trpí trávicími a srdečními problémy. Otok dásní, hnisání zubních lůžek, bolesti břicha a koliky, pocení a zácpa. Dále je člověk postižen zánětem kloubů a cév, postižen je ústřední a periferní nervový systém. Projevuje se to bolestmi hlavy, deliriem, epileptickými záchvaty a manickými fázemi.

Husovy příznaky opravdu v řadě bodů chronické otravě olovem odpovídají. Bolesti břicha, zácpa, problémy s chrupem.

Mohli mít ctihodní otcové zájem na tom, aby Hus zemřel a mohli mu tedy podat do jídla jed? Vyloučit se to nedá, ušetřili by si tak pro ně nepříjemný proces. Navíc zastávám teorii, že Husa do Kostnice pozval Zikmund proto, aby si zabezpečil ideologickou podporu pro svůj nastávající boj s papežstvím. Už fakt, že byl Hus zatčen před Zikmundovým příjezdem, svědčí o tom, že si konciliární otcové tohoto nebezpečí byli vědomi. Husova smrt by tedy pro ně nebyla ničím nepříjemným. A skutečně během první části své vazby si Hus stěžuje na bolesti břicha a zácpu, těžkou chorobu, což mohlo znamenat celkovou slabost, jež je také příznakem otravy olovem. Dominikáni by byli jistě ochotnými vykonavateli takovéto politické zakázky. Pokus Husa otrávit v této době zní víc než logicky i po politické stránce.

Situace se ovšem změnila po příjezdu Zikmunda na vánoce 1414. Zikmund ihned velmi dramaticky intervenoval proti Husovu zatčení, na protest proti němu opustil dokonce Kostnici a ubytoval se ve Petershausenu na druhém břehu Rýna. To muselo být pro účastníky koncilu varováním, navíc i mezi nimi zuřila politická válka mezi stoupenci papežství sdruženými okolo papeže Jana a konciliární opozicí, kterou vedli francouzští kardinálové D´Ailly a Filastre. Husova smrt mohla být v tomto boji ihned zneužita jednou nebo druhou stranou, podle mého soudu se v této době s trávením (pokud k němu předtím skutečně došlo), přestalo.

Na Gottliebenu Hus zřejmě nikoho nezajímal. Politický boj se přenesl na úroveň zápasu papeže s císařem ve smyslu kdo z koho, navíc vedl Zikmund rychlou a úspěšnou válku proti rakouskému vévodovi Friedrichovi. Musel se snažit za každou cenu udržet pokračování koncilu a získat aspoň některé z kardinálů, aby jej podpořili – což se mu nakonec podařilo. Hus je na Gottliebenu hodně nemocný, zvrací krev a má krvavou stolici – příznaky onemocnění trávicího traktu – a bolení zubů, kterého se na dlouhou dobu nezbaví, má je ještě na začátku vazby u Františkánů. K tomu, aby jej někdo trávil, chyběl ovšem v této době prostě objednávatel. Soukromou iniciativu věznitelů sice nemůžeme vyloučit, je ale poměrně málo pravděpodobná.

V poslední etapě věznění se pak Husův stav upravuje, takže je schopen výslechů, veřejných slyšení, kde působí silným odhodlaným dojmem, jeho problémy jsou psychického rázu, což při duševní zátěži, které byl vystaven, není žádný div.

Chci uzavřít teorii pana doktora Gerstnera tím, že pokus o otravu, zejména v úvodní části Husova věznění, zní velmi pravděpodobně. Pokud se ale jednalo o pokus o vraždu, nebyl tento dotažen do konce, ať už proto, že vykonavatel vraždy ji dokončit nemohl, nechtěl nebo nesměl.

Pro Husovy zdravotní problémy v dalších fázích jeho pobytu ve vězení je možná řada jiných hypotéz. Mne zaujala skutečnost, že Hus byl oblé postavy, tedy že měl nadváhu. To bylo vzhledem k jeho do jisté míry asketickému způsobu života překvapivé. Dále pak údaje o bolestech břicha, zvracení krve a krvavých průjmech. To vše může budit podezření na to, že Hus trpěl dvanáctníkovými vředy. Pacienti s vředy duodena, tedy dvanáctníku, mají bolesti zejména nalačno, hlavně ráno, jejich problémy jsou do jisté míry i sezónně vázané, nejsilnější bývají na jaře a na podzim. Většinou jsou spíše obézní, protože jim jídlo od jejich potíží pomáhá.

I dnes pokud přijde člověk s nadváhou do ambulance s bolestmi břicha, myslíme nejdříve na žlučníkové koliky. Proto se zřejmě vyskytuje tato diagnóza i v Husových dopisech. Tehdy se ale tato diagnóza nedala potvrdit, neexistovala metoda, jíž by se daly kameny ve žlučníku prokázat. Při žlučníkových kolikách ovšem pacient nezvrací krev ani nemá krev ve stolici (při krvácejícím dvanáctníkovém vředu ano!)

Žlučníkové záchvaty jsou vyvolány především tučnou vydatnou stravou, dvanáctníkové vředy se aktivují, pokud člověk nic pořádného k jídlu nedostane a nedokáže tak neutralizovat produkci žaludeční kyseliny, která je za ony vředy zodpovědná. U Husa se zhoršovaly jeho problémy, když byla jeho strava špatná (u Dominikánů a na Gottliebenu) naopak se upravila, když dostal stravu vydatnější (Františkáni). I to svědčí spíše pro problémy dvanáctníku a ne žlučníku.

Bolesti zubů, kterými trpěl několik měsíců, jsou očividně jiná kapitola – jak už jsem uvedl, patří i do obrazu otravy olovem, jenže Hus si na zuby stěžuje až na Gottliebenu a pak u Františkánů a očividně se pak tyto problémy upravily. Co když se jednalo zcela jednoduše o kurděje čili skorbut, chorobu vyvolanou nedostatkem vitamínu C? V Husově stravě, zejména u Dominikánů a na Gottliebenu se se zeleninou zřejmě nepotkal, po měsících takové stravy mohlo dojít k Hypovitaminóze C – po dodání zeleniny (třeba jen kyselého zelí, které se v Německu konzumuje k vepřovince – Hus si přece pochvaluje, kolik dobrých věcí dostal u Františkánů k jídlu – se taková porucha upraví).

Co hovoří proti otravě olovem v posledních měsících Hudsova života, je jeho naprosto dobrý psychický stav. Stěžuje si sice na bolesti hlavy, je ale schopen se před koncilem velmi dobře hájit a má přímo fenomenální paměť. Jeho obhajovací spis se hemží přesnými citáty z bible, i když neměl tento spis a ani žádné další knihy k dispozici a musel se tedy spolehnout jen na svou paměť. Citovat církevní otce či dokonce svaté písmo bylo v té době obvyklé, ale i nebezpečné. Pokud byl citát nepřesný, mohlo to být použito okamžitě proti tomu, kdo ho použil a mohl být obviněn z překrucování Svatého písma, což by bylo právě v kacířském procesu pro žalobce přímo úžasné sousto. Hus se však podobných chyb nedopustil.

Má hypotéza tedy je, že není vyloučeno, že se Husa v prvních týdnech jeho vězení skutečně pokusili otrávit a odstranit ho tak z politického jeviště. V dalším průběhu byly ale podobné pokusy očividně zastaveny a Hus musel bojovat už jen se svými chronickými zdravotními problémy, které byly potencovány krutými podmínkami vězení.

Jeho zdravotní problémy jej ale nezlomily a nijak neovlivnily jeho odhodlání bránit své učení. Konciliární otcové nakonec museli, i když neradi, sáhnout k poslednímu prostředku. K rozsudku smrti za kacířství a následně k Husovu upálení. Že tím podpálili rozbušku pod kotlem se střelným prachem bylo jasné jak D´Aillymu ( který situaci v Čechách jakožto papežský inkvizitor velmi dobře znal) tak i králi  Zikmundovi. Ale Hus jim nenechal jinou volbu.