Atestace – zase jednou pro změnu trošku medicíny

               Atestace byla zkouška medicínské zralosti. Zřejmě ještě i je. Nevím ovšem, jak probíhá dnes, chci své čtenáře zavést do dávné minulosti minulého tisíciletí, kdy museli mladí lékaři vykonávat dvoustupňovou atestaci nejprve všeobecnou po třech letech lékařské praxe a pak druhou, prokazující jejich odbornost v daném specializovaném medicínském oboru. Samozřejmě, že každá zkouška je stres. Nikdo dopředu neví, jak to dopadne.

               Když jsem odjížděl na mou první atestaci do Košic, byl jsem samozřejmě hodně nervózní. Jel jsem tam už den dopředu s plánem přespat u mého kamaráda Václava Babky a ráno se dostavit na zkoušku. V cestovní tašce jsem měl vedle bílého pláště a stetoskopu i lahev bílého vína. Během mého medicínského studia se mi osvědčila taktika, večer před zkouškou se uklidnit malým množstvím vína (pivo se neosvědčilo, protože potom člověk musel v noci běhat na záchod), díky tomu se dobře vyspat a pak relaxovaný na zkoušce přesvědčit zkoušejícího, že se zkoušky nebojím, protože všechno vím. Že se jednalo o opožděný pozitivní účinek konzumu alkoholu, jsem samozřejmě nikomu na nos nevěšel. Taktika fungovala. Když jsem ji jednou nedodržel, protože se mi zkouška ze soudního lékařství nezdála být tak nebezpečná, abych musel mou taktiku nutně dodržet, skoro jsem z ní vyletěl. Od té doby jsem už byl konsekventní a bez mírné hladinky alkoholu v krvi jsem večer před zkouškou nikdy spát nešel.

               Na nádraží v Popradě jsem potkal dva spřátelené farmaceuty, nešťastnou náhodou měli taky cestu do Košic. Ihned mě unesli do restauračního vagónu a poručili ferneta pro všechny. Prý potřebuji uklidnění. Samozřejmě jsem musel rundu objednat taky, a protože cesta do Košic byla dlouhá, otočili jsme dvě kola. Poté, tedy po šesti fernetech, jsem vystoupil z vlaku na košickém hlavním nádraží a přesunul se ke kamarádovi Babkovi.  

               Když jsem se druhý den ráno probudil, bylo mi zle a bolela mě hlava. Matně jsem si vzpomínal, že jsem o něčem s Václavem někdy mezi desátou hodinou večerní a půlnocí u mé lahve vína vášnivě diskutoval, jenom jsem si nemohl vzpomenout o čem.

               Václav mě u snídaně opravil v několika bodech.

1. Nebylo to mezi desátou a půlnocí ale mezi půlnocí a druhou hodinou ranní
2. Nebylo to u mé lahve vína, protože tu jsme vypili už předtím, ale u jeho lahve, kterou měl u příležitosti mé návštěvy připravenou
3. Řešili jsme problém Perestrojky (psal se rok 1987) a já jsem ji hájil

Pochopil jsem, že je zle. V tomto stavu jsem v žádném případě nemohl nastoupit ke zkoušce, která měla rozhodnout o mé medicínské budoucnosti. Bylo mi zle a trpěl jsem bolestmi břicha a průjmem. Ale nebylo vyhnutí. Vyčistil jsem si zuby, vypláchl ústa ústní vodou, aby nikdo nepřišel na dechovou stopu po požitém alkoholu a vyrazil jsem. Bledý jsem dorazil ke zkoušce, zahajovali jsme zkouškou praktickou. Během vyšetření pacienta jsem musel třikrát navštívit toaletu. Sestřičky pro mě měly pochopení.

„Pán doktor? Neberte si tu skúšku až tak vážne, veď to urobíte.“

Moji bledost a průjem tedy děvčata interpretovala naprosto špatně, ale pro mne pozitivně.

Z praktické zkoušky jsme se přesunuli na fakultu, oporou v mých zdravotních problémech mi byl kolega z plicní nemocnice z Vyšných Hágů. U zkoušky jsem mu dal přednost, už proto, že jsem se ještě stále necítil ve své kůži. Bylo to správné rozhodnutí. Kolega byl opravdový fešák a zkoušela nás mladá asistentka, na kterou udělal velký dojem. Já se mezitím už docela dal do pořádku a otázky mi taky dobře sedly. Ostatně zkoušející byla během mé zkoušky ještě stále trošku zasněná, každopádně ve velmi dobré náladě, což mému úspěchu nemohlo uškodit. Naši zkoušku komentovala kolegyně, která doplňovala naši trojici, následovně:

„Najprv nastúpil ten krásavec, že som si myslela, že ho ta skúšajúca na mieste znásilní, potom ten múdry, od toho si myslela, že sa niečo nové dozvie, a potom som nastúpila ja, chudera.“

Nicméně prošli jsme všichni. I ona, chudera.

Horší to bylo s druhou atestací z nefrologie. Ta se konala v Bratislavě a páni profesoři se domnívali, že Bratislava leží uprostřed Slovenska. Není to pravda, málokteré hlavní město má tak nevýhodnou polohu jako Bratislava na Slovensku. Tak například změnili pravidla zkoušek pro plicní lékaře. Jestliže se zkouška, skládající se z praktické a teoretické části, konala předtím ve dvou na sebe navazujících dnech, změnili to a dali mezi zkouškami odstup měsíc. Velmi se pak divili, že toto rozhodnutí vyvolalo mezi zkoušenými nevůli, protože museli – i z východního Slovenska – cestovat do Bratislavy dvakrát. Pan profesor se omluvil, netušil prý, že nějací plicní lékaři existují i mimo Bratislavu.

Nefrologové sice věděli, že se nějací adepti tohoto oboru mimo Bratislavu vyskytují, ostatně byla doba otvírání nových dialyzačních center, ovšem pak profesor, kterého raději nebudu jmenovat, prohlásil, že napřed odatestují všichni jeho asistenti a až potom bude dávat termíny lékařům z periferních nemocnic. Což mohlo trvat roky.

Naštěstí jsem byl v té době náměstkem ředitele nemocnice pro léčebně preventivní péči a tak jsem se z ministerstva zdravotnictví dozvěděl, že si přes odpor bratislavské kliniky vymohla košická lékařská fakulta dvě vzdělávací místa v oboru nefrologie i s následnou zkouškou. Ihned jsem zavolal do Košic.

„Ale pán doktor,“ protestovala sekretářka. „Ja vás na to miesto nemôžem zapísať, veď my ani nevieme, či nám ho na ministerstve povolia. Ešte k tomu nemáme vyjadrenie.“

„Můžu vás ubezpečit, že to povolení dostanete, už je podepsané a bude vám doručeno. Takže mě tam napište jako prvního.“

Díky tomu jsem se tedy dostal na vzdělávací místo na košické fakultě. Byli jsme dva. Já a kolega Makohús z Michalovec. První dva předběžci prestižního projektu košických internistů Takáče a Mydlíka. Tito dva byli také v zkušební komisi. Jenže třetím byl pan profesor, kterého jsem už na začátku toho článku nechtěl jmenovat a to byl malér.

Jednak naprosto nesouhlasil s tím, že by košická fakulta měla také mít právo vychovávat nové nefrology a navíc musel cestovat vlakem z Bratislavy do Košic, což jeho nevůli ještě znásobilo. Rozhodl se dokázat, že Košice nové absolventy prostě vychovávat nemohou, protože je nic nenaučily. Já jsem nastoupil do ringu jako první. Otázka nefrotický syndrom mi sedla jako ušitá, byl jsem přesvědčen, že o této chorobě vím opravdu úplně všechno. Pan profesor byl jiného mínění.

„Ako vyzerá pacient s nefrotickým syndrómom?“

„Má opuchy.“

„Myslím ešte predtým. Ešte kým opuchy vzniknú. Ako vyzerá?“

To mě zaskočilo. Právě otoky jsou vedoucím příznakem nefrotického syndromu. Zauvažoval jsem, co asi chce pan profesor slyšet.

„Je bledý.“

„Čo to tárate, bledý! Ako vyzerá?“

„Má niekedy vysoký krvný tlak.“

„To máte dobré oči, keď vidíte, aký má pacient tlak. Ako vyzerá?“

Nechápal jsem, co chce pan profesor slyšet a raději jsem se proto odmlčel.

„Neviete? Toto neviete? No predsa má opuchy! To chcete byť nefrológom, keď toto neviete?“

Pochopil jsem, že nemám šanci pana profesora uspokojit a že každá má odpověď bude špatně. V čemž jsem se nezklamal. Ale současně jsem se i uklidnil. Jednak bylo zřejmé, že průběh zkoušky nemůžu svým výkonem nijak podstatně ovlivnit. Na druhé straně bylo zřejmé, že zkušební komise bude o výsledku hlasovat a hlasy obou košických internistů jsem měl jisté. Za daných emocionálně velmi vypjatých okolností nemohli přistoupit na bratislavskou hru a souhlasit s tím, že neumí vychovávat mladé kádry. Odpovídal jsem klidně za nesouhlasného křiku bratislavského a souhlasného přikyvování košických profesorů.

Naštěstí jsem za téma mé atestační práce vybral problém, o kterém neměl pan profesor ani tušení a to metabolický dopad bikarbonátové dialýzy. Volil jsem to téma proto, že jsem byl tehdy první na Slovensku, kdo tuto dialýzu provozoval. To mělo své důvody. Dialýza se provozovala do té doby acetátem, který muselo tělo pacienta metabolicky zpracovat. Ne každý pacient to dokázal. Výsledkem byly pády krevního tlaku během léčby a kachektizace, tedy ztráta tělesné hmotnosti. Dialyzovali jsme i tetu našeho kardiologa, která tuto léčbu naprosto nesnášela. Chřadla a obávali jsme se nejhoršího. Byla zima, leden, když za mnou kardiolog přišel s prosbou.

„Nemohol by si niečo urobiť? Keď teta zomrie, teraz v zime, veď je vonku tridsať pod nulou. Predstav si ten pohreb. Ani na cintoríne nevydržíme. Aspoň do jari keby prežila.“

Vzpomněl jsem si, že nám firma Gambro při otvírání dialyzačního centra darovala několik kapslí s bikarbonátem a řekl jsem si, že to na tetě vyzkouším. Ležely ve skladu zatím nepovšimnuty. Bylo to jako zázrak. Teta se vzpamatovala, začala přibírat na váze a přestala během dialýzy kolabovat. Jenže těch kapslí jsme měli jen na několik týdnů. Pak došly a teta začala trpět znovu. V červenci byla situace znovu kritická. Kardiolog se dostavil znova.

„Tonko, teraz v lete aby zomrela? V tej horúčave? Predstav si to na pohrebe, veď je tridsať stupňov. Potiť sa budeme, dýchať sa nedá. Nemohla by nejako vydržať do jesene?“

Dobrá rada byla drahá. Naštěstí náš šéf dialýzy znal dobře šéfa nemocniční lékárny. A ten se uvolil, že budou v lékárně pro tuto jednu pacientku míchat dialyzační bikarbonátový roztok – doslova na koleně, ale kreativně. Vždy čerstvý ráno před dialýzou. Fungovalo to, teta se vzpamatovala. A pak mi začalo být líto další pacientky, sympatické poměrně mladé paní, která acetátovou léčbu taky nesnášela. Náš magistr se skřípáním zubů svolil míchat roztoky pro obě pacientky. Když jsem ale přišel s prosbou pro třetí, namíchl se a našel firmu, která byla ochotna tyto roztoky dodávat. Byla až z Vysokého Mýta!

Fungovalo to až do chvíle, kdy k nám dorazila komise, která měla přezkoušet kvalitu naší dialyzační léčby. Členové nemohli uvěřit, že dialyzujeme bikarbonátem, když tato léčba není na Slovensku oficiálně dostupná. Následně se do toho obuli a roztoky se začaly vyrábět na Slovensku.

Měl jsem tedy největší soubor pacientů léčených bikarbonátem a jejich metabolickou situaci jsem prezentoval. Pan profesor neměl tušení, o čem mluvím, a proto se zdržel diskuze.

Zkoušku jsem dostal. Předpokládám, že při hlasování to dopadlo dva ku jedné.

Připravili jsme s kolegou Makohúsem pro naše zkoušející a další personál, který měl se zkouškou práci, malé pohoštění. Nalili jsme koňak do skleniček a já jsem si neodpustil malou pomstu.

„A predovšetkým by som sa chcel poďakovať u našich skúšajúcich za príjemnú atmosféru, ktorú nám pri skúške sprostredkovali a ktorá určite prispela k nášmu úspechu.“

Pan profesor postavil svou skleničku s koňakem na stůl, aniž by ochutnal a opustil místnost směrem na vlak do Bratislavy.

Po mé této mé druhé atestaci jsem přísahal, že to byla poslední zkouška v mém životě, že takový stres prostě nepotřebuji. Od té doby jsem vykonal včetně nostrifikačních zkoušek, řidičské zkoušky v Rakousku, manažerského kurzu a kurzu rizikového managementu  a echokardiografie nejméně deset dalších.

               Nikdy neříkejte „nikdy“.