Je Maďarsko pro demokracii ztracené?

Tuhle otázku jsem si odpověděl mi jasným „ano“ už před čtyřmi lety, takže tentokrát už tuto odpověď jen zopakuji a spíš se pokusím analyzovat proč tomu tak je. Proč se maďarský národ ve své většině nadšeně vzdaluje demokracii, svobodě a evropskému kulturnímu prostoru a směřuje bezstarostně k autokracii a stále pevnějšímu spojení s diktaturami východu, ať už je to Putinovo Rusko nebo Čína.

               Je symptomatické, že nadšenou gratulaci poslal Viktorovi Orbánovi k jeho volebnímu vítězství Vladimír Putin. Kromě Miloše Zemana byl Putin jedinou hlavou státu, kterou drtivé Orbánovo volební vítězství nadchlo. Ale ani tato skutečnost Maďary z jejich mozkové hibernace neprobudí.    

               Je to na první pohled zvláštní. Maďaři jako by zapomněli nejen na porážku u Világoše v roce 1849, kdy v ruské palbě zahynul i jejich národní básník Sándor Petöfi, ale i na potlačení pokusu osvobodit se z komunistického jařma v roce 1956, kdy je rozdrtily ruské tanky. Najednou jim blízké přátelství s diktátorem následnického státu Sovětského svazu nevadí, a to v době, kdy tento hlasitě nárokuje obnovu svého vlivu ve všech postkomunistických zemích, tedy i v Maďarsku samotném. Zatímco Marie le Pen spěšně stahuje volební plakáty, na nichž si třese rukou s Putinem, Orbán své přátelství s válečným zločincem z Kremlu vystavuje na odiv, a jeho voličům to nejen nevadí, ale dokonce to hodnotí pozitivně. Samozřejmě jsou podrobeni dennímu vymývání mozků v sdělovacích prostředcích, které buď přímo podléhají Orbánově vládě nebo jsou koupeny jeho kamarády a spojenci. V nich se jako v jediné zemi EU hovoří o válce na Ukrajině v dikci kremelského diktátora jako o „speciální operaci“ a o solidaritě s Ukrajinou nemůže být ani řeč. Ale přesto, odkud se bere ta důvěra ve vůdce, jak to že lidé nevidí nastupující diktaturu a jak to že se jí nebrání? To jim na demokracii skutečně tak málo záleží?

               Při pohledu na maďarské dějiny s úžasem zjistíme, že si Maďaři demokracie moc neužili a o demokratické tradici tedy hovořit nemůžeme. V dobách Rakouska Uherska probíhaly skutečně svobodné volby a od roku 1905 existovalo dokonce všeobecné volební právo (pro muže), jenže v Uhersku vyhrávaly nacionalistické strany. Ty hlásaly hlavně odpor vůči Vídni a potlačování slovanských národů, které v rámci Uherského království existovaly. Stejně jako František Ferdinand d´Este (který Maďary až chorobně nenáviděl), tak i císař Karel poznali, že nejsilnějším živlem v mocnářství je živel slovanský. Ale zatímco Rakušáci hledali cestu dohody, Maďaři se snažili tento živel oslabit, případně eliminovat.

               Trianonská dohoda, která od Maďarska amputovala rozsáhlá území obydlená převážně maďarskými národnostními menšinami, se stala trvalým traumatem a zůstává v podvědomí obyvatelstva natrvalo jako vděčná živná půda pro nacionalisty, kteří, jak víme, demokracii příliš nemusí. Snaha o znovuzískání ztracených území zůstává natrvalo součástí politického myšlení. Určité množství nacionalismu bylo nezbytné, je obdivuhodné, že si Maďaři jako jediní z asijských přistěhovalých národů dokázali udržet svůj jazyk a kulturu v obklíčení slovanského a germánského živlu. Mají být tedy na co hrdí. Ale jejich politici hrají na tuto strunu příliš hlasitě.

               Po válce existovala jen krátkodobě demokratická vláda hraběte Károlyho, následoval rudý teror bolševických band Bély Kuna a po porážce bolševiků ještě hroznější bílý teror admirála Horthyho. Ten byl zvolen v roce 1920 za správce uherského království, které ale existovalo bez krále. Horthy odmítl snahy císaře Karla o restauraci na uherský trůn a zůstal v zemi autoritativním vládcem. Demokracii země v době jeho vlády na rozdíl od tehdejšího Československa nezažila a Horthy se stal věrným spojencem Adolfa Hitlera. Maďaři tedy už tehdy neměli žádný skutečný problém s přátelstvím s nacistickým režimem. Tehdy stejně jako dnes. Ani dnes jim kremelský nacista nevadí. Maďarská armáda se zúčastnila v roce 1941 útoku na Jugoslávii i na Sovětský svaz. Horthyho protižidovský politika byla ale opatrná, pronásledování nebylo až tak brutální jako například v Německu nebo na Slovensku.  Horty sice nechal odtransportovat Židy z nově získaných území do Generálního Gouvermentu, „své“ maďarské Židy ale chránil až do 15.května 1944, kdy přece jen pod tlakem Němců začaly transporty, které ale Horty 9.čerence 1944 zastavil. Za svou věrnost Třetí říši obdržel území obydlená maďarskými menšinami, v roce 1938 ve Vídeňské arbitráži jižní Slovensko, při druhé vídeňské arbitráži 30. srpna 1940 od Rumunska severní Sedmihradsko a po porážce Jugoslávie v roce 1941 pak i části Vojvodiny. Maďaři zato následovali Němce až ke Stalingradu – ne náhodou vedli Rusové svou protiofenzívu u Stalingradu přes jednotky rumunských a maďarských spojenců, kde čekali menší odpor než u samotného wehrmachtu.

               Když dorazily jednotky Rudé armády na území Maďarska, pokoušel se Horthy uzavřít separátní mír, což vedlo k jeho svržení SS komandem. Byl pak internován v Bavorsku, kde ho 1.května 1945 osvobodila americká armáda. K moci se po Horthyho svržení dostali fanatici Šípových křížů Férence Szalasiho, který uspořádal na břehu Dunaje pravý masakr maďarských Židů, kteří ještě v Maďarsku zůstávali (z původních 800 000 Židů přežilo holocaust 200 000, kdo se chce o osudech maďarského židovského obyvatelstva dozvědět něco víc, doporučuji knihu maďarského nositele Nobelovy ceny Imreho Kertésze „Člověk bez osudu“.)

               Po skončení druhé světové války připadlo Maďarsko do sféry ruského vlivu a Sověti zde ustanovili komunistickou diktaturu pod taktovkou stalinisty Matyase Rakosiho. Po potlačení povstání v roce 1956 převzal moc János Kádár. Ten sice komunismus poněkud změkčil a povolil dokonce i soukromé podnikání, demokracie ale do Maďarska přišla až v roce 1989. A vydržela do roku 2010, čili pouhých 21 let. V roce 2011 byla přijata parlamentem, ve kterém měl ústavní většinu strana FIDESZ vedená Viktorem Orbánem nová ústava, která předznamenala postupné odbourávání demokratických principů. Podobně jako v Jelcinově Rusku i Maďaři usoudili, že se demokratický chaos neosvědčil a zatoužili po vládě silné ruky. Tu mají a už jim i zůstane. Zajímavým signálem bylo už to, že v nové ústavě byl změněn název státu z Maďarská republika (Magyar Köztársaság) na Maďarsko  nebo Maďarská země (Magyarország).

            Orbán šel nekompromisně za svou osobní mocí a s pomocí EU a především Německa a jeho kancléřky Angely Merkelové ji dokázal upevnit. Ovládnutí mediálního prostoru bylo prioritou, už v roce 2011 přišlo masové propouštění špičkových žurnalistů a jejich nahrazení novináři loajálními. Orbán dokázal šikovně ovládnout i soudní systém (šikovněji a nenápadněji než Poláci) a to mu umožnilo upevnit svou moc ve skupině kamarádů a spolužáků, kteří se rychle stali nejbohatšími Maďary a vytvořili vládnoucí bohatou vrstvu. EU svými dotacemi korupci podporovala, jakož i zánik svobodných médií (pokud nějaká firma inzerovala v opozičním tisku, bylo jasné, že se už nikdy nedostane k státní zakázce ani k dotacím z EU a tak nezávislé noviny postupně zahynuly na úbytě). Co se týká svobody médií, propadlo se Maďarsko za dvanáct let Orbánovy vlády o 70 míst a je momentálně na 92.místě.  O jedno místo před Srbskem, ale například za Gambií nebo Lesothem. Proto se ani lidé v Maďarsku nedozvědí, že Maďaři měli nejvyšší počet mrtvých v kovidové pandemii na světě, přepočítáno na počet obyvatel. Nezvládnutí pandemie Orbánem, který si k tomu dal od parlamentu propůjčit zvláštní pravomoci, tedy ve společnosti nijak nerezonuje a pro volební vítězství bylo irelevantní. Po celé roky toto odbourávání demokracie tolerovaly strany frakce Křesťanských demokratů, kde se Orbánovi dostávalo krytí od Angely Merklové i například od rakouského kancléře Kurze. Velmi šikovně využil migrační krize, v době, kdy ho za to všichni kritizovali začal stavět plot na hranicích, aby mu později všichni dali za pravdu. To mu propůjčilo nimbus „ochránce“ národa“, ze kterého těží dodnes. Teprve v roce 2020 vystoupila Orbánova strana z Křesťanskodemokratické frakce, aby předešla svému vyloučení a spolupracuje s pravicově radikálními stranami jako s rakouskou FPÖ, německou AFD, italskou Liga Nord nebo Rassemblement national Marie le Pen. Všechny tyto strany mají blízko ke Kremlu, buď s Putinovou stranou „Jednotné Rusko“ úzce spolupracují nebo jsou z Ruska dokonce placeny.

               Kdysi mi jeden český velvyslanec vyprávěl o tom, jak Višegrádská čtyřka koordinuje svůj postup v rámci Evropské Unie. Bylo to v roce 2018 a už tehdy jsem se divil, jak můžeme postupovat koordinovaně s protievropským Viktorem Orbánem. Jeho přístup k současné krizi a válce na Ukrajině mi dává za pravdu. Tento umělý útvar V4 je třeba buď rozpustit nebo v něm členství Maďarska pozastavit. I to je úkol české demokratické pětikoalice. Tedy kromě odstavení prezidenta Zemana od jeho mocenských výstřelků a otevření Hradčan pro turisty. Ale obávám se, že ani na to nebude mít Fialova vláda „koule“.

               Symptomatické je, že admirál Horthy, který platil dlouho za kontroverzní či dokonce odmítanou postavu maďarských dějin, je v době Viktora Orbána oslavován. Orbán ho osobně označil v roce 2017 za „Výjimečného státníka“.  Horthyho tělesné pozůstatky byly ostatně do Maďarska z Estorilu, kde v roce 1957 zemřel, přeneseny do jeho rodné obce Kenderes už v roce 1993.

               Pavel Lendvay, maďarský politolog, žijící v Rakousku, dává Maďarsku stejně malé šance jako já. Má to řadu důvodů.

1. Nacionalismus a volání po revizi hranic je něco, co v Evropě hlásá už jen jediný stát, a to je Putinovo Rusko. (A ještě snad Srbsko) Už proto si tyto režimy dobře rozumí. Nenarušitelnost současných hranic cítí Maďaři pořád jako okov zachovávání nespravedlivého míru z Trianonu
2. Jejich politika byla vždy negativní, tedy odpor proti někomu, nikoliv konstruktivní zaměřená na budování vlastní státnosti. Ať už to bylo proti Vídni, později proti Moskvě a teď proti Bruselu. Na tuto písničku Maďaři dobře slyší a dá se kdykoliv úspěšně použít
3. Už celá jedna generace je infikována nacionalismem na školách. Orbán si dal práci s přepsáním školních učebnic a existuje úřad, který dohlíží na to, aby děti byly v nacionalistickém duchu vychovávány.
4. Demokratická tradice je v obyvatelstvu poměrně slabá – důvody jsem uvedl výše.
5. Stoupající blahobyt je výsledkem tancování Viktora Orbána mezi dvěma židlemi. Na jedné straně přivedl zemi do úplné závislosti na Rusku. Vedle plné energetické závislosti v plynu a ropě nechává Rusy budovat jadernou elektrárnu v Paksu. Na druhé straně pobírá z EU dotace ve výšce 4-5 procent HDP – bez nich by Maďarsko upadlo do ekonomické recese. Díky těmto penězům mohla vláda před volbami zavést 13.důchod, osvobodit lidi pod 25 let od placení daní, zvýšit platy a zmrazit ceny potravin. Všechno drahé předvolební dárky, které by si maďarská ekonomika bez evropských dotací nemohla dovolit. Jenže EU nenachází mechanismy, jak tyto peníze svému zlobivému dítěti vzít či aspoň zredukovat. I když porušuje všechna pravidla, na kterých EU stojí a působí jako trojský kůň jejího úhlavního nepřítele Vladimíra Putina.
6. Sdělovací prostředky jsou a zůstanou pod kontrolou vlády a ta svou propagandou dokáže působit zejména na prosté voliče na venkově. Že ze země utíkají vzdělaní lidé – obyvatelstvo Maďarska se za posledních deset let zmenšilo o půl milionu Orbána nijak zvlášť nemrzí, jsou to většinou kritici jeho politiky. Měl jsem možnost pracovat s řadou maďarských kolegů a spolupracovníků. Prakticky všichni byli odborně i lidsky skvělí, Rakousko z jejich přítomnosti profituje. Maďarsku chybí, Viktorovi Orbánovi ne. Znám řadu vzdělaných Maďarů žijících v Čechách nebo na Slovensku, jsou to skvělí lidé. V V současném Maďarsku by ale museli mlčet. Symbolické je, že ředitel Petöfiho literárního Muzea v Budapešti říká otevřeně, že ho literatura nezajímá, zřejmě i proto, že téměř všichni dobří maďarští spisovatelé jsou k současné vládě kritičtí. Toto muzeum má být místem pro výchovu „zodpovědných žurnalistů“. Je k tomu třeba komentář?     
7. Na změnu směrování je už příliš pozdě. Kdyby se něco udělalo v roce 2011, možná by Maďarsko zůstalo na linii zemí společných hodnot s evropskými státy. Takto se Viktor Orbán pomalu propracovává na pozici maďarského Lukašenka, zatím se ale pohodlně drží v sedle bez podpory svého přítele Vladimíra.

               Pan Zahradil psal, že je Orbán nejúspěšnějším východoevropským politikem, kterému se podařilo už popáté za sebou vyhrát volby a že ho musíme začít prostě akceptovat. Dovolím si ho opravit, nejúspěšnějším východoevropským politikem je Vladimír Putin, ten je u moci už 22 let. Viktorovi chybí výcvik v KGB, ale ten může při svých častých přátelských návštěvách v Moskvě dohnat.

               Orbán se po nedělních volbách chlubil tím, že jeho volební úspěch je slyšet až na měsíci a určitě v Bruselu. V to chci doufat. Ale nestačí jen slyšet, je třeba reagovat. Vyhrálo Antievropanství, proč ho tedy z Evropy dál financovat? A doufám, že slyšeli politici v Praze, Bratislavě a Varšavě. Višegrád je sice v Maďarsku a po něm dostala spolupráce středoevropských zemí své jméno. Ale spolupracovat je možné i bez Budapešti.