Kdo potřebuje válku?

               Kdo potřebuje válku? To je otázka, která mě zaměstnává už léta. Žádný rozumný člověk si válku přát nemůže, protože ohrožuje v nejlepším případě jeho blahobyt a v nejhorším jeho život. Přesto se na světě pořád válčí. Musí být tedy významné síly, které válku chtějí.

               Především politici. Zejména tam, kde jim teče do bot, kdy jejich zeměmi cloumá hospodářská krize a stoupá nespokojenost obyvatelstva, potřebuje vládce nutně válku. Aby odvedl pozornost od vnitropolitických problémů, aby mohl každou kritiku svého vládnutí označit za velezradu placenou nepřátelskou stranou. Válku vedou především diktatury, protože tam je možné vyvolat válku jednodušeji, prostě rozkazem diktátora. K této metodě sahá se stále rostoucí oblibou ruský car Putin (Gruzie. Sýrie, Ukrajina), turecký sultán Erdogan (Sýrie, Ázerbájdžán), ekonomicky se hroutící teroristická vláda Hamásu nebo iránský režim ajatolláhů.

               Ale válku můžou vyvolat i demokratické státy, zejména když dlouholetému premiérovi hrozí vězení za korupci a přes veškerou snahu není schopen sestavit už několik let vládu, protože s ním nikdo do koalice jít nechce.

               A najednou je válka tady. Znovu na onom výbušném Předním východě, kde se lidé z nepochopitelných důvodů mydlí už šest tisíc let. A pořád ještě nikdo nepřišel na to, proč to dělají, když na tom kousku země zhola nic není.

               Současný konflikt má tolik front, že je skoro obtížné je spočítat. Důvody jsou víceméně vymyšlené, hlavním důvodem je snaha získat si politické body – to se týká jak izraelského jestřába Netanjahua, tak teroristického Hamásu nebo zkorumpovaného režimu Al Fatahu. A kupodivu si zde chtějí přihřát svou polívčičku nejen turecký diktátor Erdogan, ale i rakouský premiér Kurz nebo český prezident Zeman. Kdo chce být vidět, má k tomu příležitost, na jedné nebo na druhé straně.

               Je vždy těžké postavit se ve válce na jednu stranu, vinu na vyvolání konfliktu mají totiž většinou strany obě. Tak i tentokrát. Můžeme zvažovat, že vina Izraele je menší, ale nevinný není z politiků nikdo. Jen jejich oběti.

1. První fronta je klasická. Izrael proti Palestincům žijícím na Západním břehu Jordánu a v pásmu Gazy. Tuto bojovou linii známe už od roku 1967 ne-li od roku 1948. Jablkem sváru je východní Jeruzalém. Jeruzalém byl smlouvou z roku 1948 rozdělen na dvě části, přičemž jeho východní část i se starým historickým městem připadla Palestincům. V šestidenní válce 1967 Židé město dobyli. Aby ušetřili mešity a chrámy, vzdali se použití těžkých zbraní. 183 padlých Židů zahynulo právě při dobývání Starého jeruzalémského města. Na Sionské bráně je dodnes vidět stopy střelby, pomocí které Židé vnikli do města. V roce 1980 prohlásili Izraelité Jeruzalém za jednotné a nedílné hlavní město Izraele. Na rozdíl od muslimů, kteří v letech 1948–1967 zakazovali Židům vstup do Starého města a tím i modlitbu u Zdi nářků, přenechali Izraelité po roce 1967 Chrámovou horu muslimské autonomní správě.  Jenže od roku 1967 mění pomalu ale nezadržitelně demografickou strukturu východního Jeruzaléma. V onom válečném roku nežil ve Východním Jeruzalémě ani jeden Žid – ostatně by zde ani nepřežil. Stavěním sídlišť s byty, kde je nájem podstatně nižší než v Západním Jeruzalémě nalákala izraelská vláda do této části města statisíce mladých židovských rodin, které si bydlení v západní části města nemohly dovolit. A mladé židovské rodiny mají děti. Židů ve Východním Jeruzalémě přibývá, za několik desetiletí zde můžou tvořit většinu. A právě vyvlastňování domů, aby vznikly stavební pozemky pro izraelské stavební projekty bylo rozbuškou současného konfliktu. Odpálenou tak promyšleně, že se nedá nevidět úmysl. Zaprvé těsně před židovskou oslavnou dobytí východního Jeruzaléma, zadruhé v čase postního měsíce Ramadán, kdy jsou hladoví a žízniví muslimové dráždivější a v čase, kdy byl premiér Netanjahu poprvé skutečně reálně ohrožen, že se vytvoří vládní koalice bez něho. Soudní výměr o vyvlastnění oněch sporných domů byl údajně už několik let starý. A teď se najednou přistoupilo k exekuci. Palestinci okamžitě skočili na špek – Netanjahu zná své Pappenheimské a může se na své nepřátele spolehnout. Následoval obvyklé demonstrace, násilné pouliční nepokoje, molotovovy koktejly a střelba oslepujícími granáty a gumovými projektily. Zatímco zkorumpovaný Al Fatah v Ramalláhu se zmohl jen na protesty, teroristé v pásmu Gazy okamžitě pochopili svou šanci na upevnění svého režimu a získání mezinárodní pozornosti, protože po nich v poslední době už ani neštěkl pes, začali tedy na podporu demonstrujícím pálit rakety na Izrael. Přičemž se ukázalo, že jich mají několik tisíc a hlavně, že tyto rakety mají stále delší dostřel – dokáží pokrýt prakticky celé území Izraele. To bylo zřejmě to nejúděsnější poznání – válka nabyla nové dimenze, jakou Izrael v posledních desetiletích neznal. Nicméně zde se jednalo o obvyklou bojovou linii, která nikoho nemohla překvapit.
2. Náhle vzplanula potlačovaná nenávist mezi Židy a Araby – obyvateli Izraele. Arabové mající izraelské občanství tvoří 20,9 procenta obyvatel Izraele. Mají všechna občanská práva, nemají ale povinnost sloužit v izraelské armádě. Jejich životní úroveň je nepoměrně vyšší než jejich krajanů na západním břehu neřkuli v pásmu Gazy. Obývají hlavně centra starých historických měst jako je Akko nebo Jaffa nebo města jako Nazareth či Kaana, kam se stáhli po válce v roce 1948. Netanjahu investoval v posledních letech mnoho peněz do těchto komunit, budoval tam infrastrukturu (v historických centrech měst je to logicky namáhavější než na nových sídlištích Tel Avivu) s cílem koupit si tak loajalitu místního obyvatelstva. Marně. Nenávist mezi etniky je příliš silná, byl jsem hodně nepříjemně překvapen, když prodavači v Kaaně, tedy na území Izraele odmítali ode mne přijmout platbu v šekelech a trvali na amerických dolarech – oficiální platidlo „jejich“ státu jim nevonělo. (Samozřejmě nakonec platbu přijali, když se ujistili, že dolary nemám). Jestliže v židovských částech Izraele jsou nápisy trojjazyčné (hebrejsky, arabsky a anglicky) v arabských částech jsou pouze v arabštině. Místní si zřejmě neuvědomují, jak se tím diskreditují. Navíc k nárůstu napětí přispěla koronavirová epidemie. Jednak omezením oněch investic, na které si Arabi už zvykli, jednak byly izraelské pořádkové síly vůči arabským komunitám přísnější – protože Arabové příkazy nenáviděné izraelské vlády odmítali akceptovat a tím pádem zde byla mnohem větší nemocnost i úmrtnost. Teď náhle došlo k pouličním bojům v ulicích izraelských měst, k lynčování židovských obyvatel jejich arabskými spoluobčany a naopak. Ničily se židovské obchody a hořely synagogy. Arabská mládež, zfanatizovaná přes sociální sítě, zaútočila na křehké spolužití obou etnik ve státě Izrael. Tyto rány se budou hojit těžko a dlouho, nedůvěra už zůstane. Tato bojová fronta byla zcela nová a Netanjahu s ní zřejmě nepočítal.
3. Další fronta se otevřela mezi sekularizovanými Židy nakloněnými jednání a příměří a ultraortodoxními Židy, chtějícími stejně jako militantní Arabové svatou válku. Ultraortodoxní Židé tvoří uzavřené komunity, jako například v jeruzalémské čtvrti Me´a Sche´arim, v Izraeli jich žije zhruba půl milionu, jejich podíl ale neustále vzrůstá. Mají totiž hodně dětí – okolo deseti na rodinu. Velká část z nich neuznává stát Izrael a čeká na Mesiáše. I oni byli postiženi koronavirovou epidemií víc než zbytek obyvatelstva, už proto, že z principu odmítají všechna vládní opatření. A máte-li devět sourozenců a každý z nich má deset dětí – kolik lidí se sejde na narozeninové oslavě každého z dětí? Nebo dokonce při Bar micvě některého ze synů? A jak často se takové oslavy při tomto počtu příbuzenstva konají? Jenže jsou ortodoxní Židé, kteří chodí k volbám, a dokonce kandidují do Knésetu, izraelského parlamentu – koalice tří ortodoxních stran se do parlamentu dostala a Netanjahu je závislý na jejich podpoře. Jinak mu hrozí otevřený konflikt s touto komunitou, což by byla jeho politická smrt. Je na nich závislý stejně jako Donald Trump na lidech věřící na Quanon – jestli se jim to líbí nebo nelíbí, potřebují je. Ultraortodoxní Židé se mohli díky současné válce zviditelnit a samozřejmě si svou šanci nenechali ujít.
4. Muslimský svět otevřel další všeobecnou antisemitskou frontu všude na světě. Je to trošku paradoxní, označit Araba za antisemitu, protože on sám je Semita, geneticky i jazykově s Izraelci spřízněný. Ale raději to žádnému neříkejte! Muslimské státy sice už Palestince dávno odepsaly jako nepotřebnou přítěž, hospodářské vztahy s Izraelem jim byly důležitější. Palestinci si za to mohli ze značné části sami. V době, kdy měli možnost vyjednávat, to kategoricky odmítali a když chtěla OSN nechat v Gaze budovat největší blízkovýchodní přístav, který by městu přinesl obrovskou prosperitu, chopili se tam moci teroristé Hamásu. Jenže teď, ať už chtěli nebo ne, museli arabští vládci za skřípění zubů vyjádřit Palestincům solidaritu. A hrozit Izraeli, i když to z velké části nemysleli vážně. Otevřeli tak další – mezinárodní frontu, zatím jen na diplomatickém poli ale s dostatečně hrozivým charakterem. Protože k obvyklým bezzubým protestům arabských vládců přibyl nový faktor. Turecký vládce Erdogan usilující o pozici hegemona v oblasti i v islámském světě. Jestliže chce totiž Erdogan „uštědřit Izraeli lekci, na kterou nezapomene“ měli by všichni nastražit uši. Protože Erdogan potřebuje nutně další válku. Turecká lira je ve volném pádu, rezervy turecké národní banky jsou nulové a úroky na úvěry představují momentálně v Turecku 19 procent. Kromě toho se nevyplatila sázka na očkování čínskou a ruskou vakcínou – momentálně zuří v Istanbulu pandemie nejvíc za celou dobu – téměř porovnatelně s Indií. A Erdogan chce být vedoucí silou muslimského světa, brání v tom pouze maličkost, že Turci nejsou Arabové. Disponují ale jednoznačně největší armádou v regionu, ostatně jednou z největších na světě.
5. A Erdoganova politika vede k otevření další fronty. Muslimská a křesťanská kultura na sebe tvrdě narazily. Spíš se oživil odvěký konflikt orient versus okcident, protože na Západě se už o křesťanství jako vedoucí ideologii nedá hovořit. V okamžiku, kdy na kancléřském úřadě v Rakousku zavlála jako výraz solidarity s Izraelem izraelská vlajka, vypukly ve vídeňských ulicích nepokoje. Organizované z Istanbulu, už minulý rok si to Erdogan vyzkoušel, když sem poslal agenty své rozvědky, aby aktivovali hnutí „Šedých vlků“ a vyvolali pouliční boje s místními Kurdy. Mezi Erdoganem a Kurzem panuje nenávist – oba z toho získávají politické body. Datuje se to už z doby, kdy tehdejší ministr zahraničí Kurz předvolal tureckého prezidenta a zakázal mu konat předvolební mítinky na území Rakouska. To ponížení turecký sultán nikdy nestrávil, teď si dovolil ve svém projevu Rakousko dokonce „proklít“. Což je signál pro jeho v Rakousku žijící věrné, aby pokračovali v násilnostech. Podobné problémy můžou čekat všechny země s muslimskou, a hlavně tureckou či palestinskou menšinou – nejvíc Turků žije v Německu.
6. Americko-Iránský konflikt znovu vzplane. A ten znamená ohrožení skutečně globální. Přiznám se, že jsem nebyl nadšený Trumpovou politikou vůči Iránu. Zrušit dohodu o omezení výroby obohaceného uranu a uvalit na iránský režim sankce jsem považoval za kontraproduktivní. Mezi teroristy zodpovědnými za útoky v Evropě a USA nebyl ani jediný šíita, jednalo se bez výjimky o muslimy sunnitské orientace. Irán se samozřejmě angažoval v Sýrii (bez pomoci iránských dobrovolníků byl režim Bašára Assada dávno padl) a podporoval Hizballáh v Libanonu. Tedy teroristickou organizaci, která politicky destabilizovala tuto malou ale prosperující zemičku na sever od Izraele. Teď už z její někdejší prosperity nezbylo nic. Že je ale Irán hlavním dodavatelem vojenské techniky (tedy raket a jejích komponent) pro Hamás v pásmu Gazy, to mě opravdu překvapilo. Nenávist mezi sunnity a šíity je větší než je jejich společná nenávist ke křesťanům. Irák je se svým náboženským terorem nejlepším příkladem. Ale očividně je nepřítel mého nepřítele můj přítel. Pokud by se – poprvé v historii – dokázali zkoordinovat sunnitští bojovníci Hamásu se šíity z Hisballáhu, nastala by pro Izrael nová a to hodně nebezpečná situace. Rakety pro Gazu se pašují z Iránu do Súdánu, odtud do Egypta a beduíni na Sinaji si z pašování zbraní udělali úžasný obchod. I když se Egypt zoufale snaží ničit a blokovat podzemní tunely, které vedou z pásma Gazy na jeho území. Nepomáhá ani ochranná zóna 1500 metrů od hranice, ani betonové zdi, zapuštěné pět metrů pod zemský povrch. Irán okamžitě odřekl účast na jednání o uranovém obohacování ve Vídni. Ona vlajka na budově kancléřství byla dostačující záminkou. Joe Biden toho zřejmě hodně nedosáhne. I proto, že jeho demokrati nejsou v otázce Izraele zdaleka tak jednotní jako Trumpovi republikáni. Což je další bojová fronta v tomto izraelském konfliktu.

V době, kdy dopisuji tento článek, se začíná vyjednávat o příměří. Hamásu zřejmě přece jen docházejí rakety a Netanjahu dosáhl svého, žádná koalice proti němu se neutvoří a do vězení – zatím – nepůjde. Dovolím si ale zkonstatovat, že vítězem tohoto konfliktu jsou v podstatě arabští teroristé v pásmu Gazy. Podařilo se jim otrávit atmosféru nažívání Židů a Arabů přímo v Izraeli, otevřeli tedy další frontu, o které nedávno ještě ani nesnili. Po čerstvých ranách zůstanou jizvy, které se budou hojit těžko, pokud vůbec. Izrael a s ním i svět se stal zase o něco nestabilnějším

Nevím, kolik z toho premiér Netanjahu zamýšlel, když se rozhodl vyvlastňovat arabské domy právě v nejvýbušnějším období. Možná mu šlo skutečně jen o jeho vlastní osobní záchranu. Ale co už by politik neudělal, aby se zachránil před kriminálem. Nemusíme pro příklady chodit tak daleko. Jen musíme doufat, že izraelský příklad nebude dělat školu i u nás. I když ona dotace podniku Fatra jakožto zkušební sonda na vyvolání soudního procesu o dotace pro Agrofert a to i za cenu, že by Česká republika několik let žádné dotace dostávat nemusela, je taky těžko pochopitelná jinak, než že se tu někdo snaží vyvolat konflikt. Zatím neozbrojený. Že toto srovnání kulhá? To uznávám. Ale jestliže Babišovsko-Zemanovská klika zůstane po podzimních volbách u moci a žádné dotace nepotečou, může se Babišova proevropská orientace rychle změnit na protievropskou. S agitací pro vystoupení z Evropské Unie a spojenectví s Ruskem. A pak už to bude o něčem jiném. Jsou režimy, které se zbraní neštítí.

               To je to, co mě zneklidňuje nejvíc. Diktátorů na světě stále přibývá a hodně z nich už své země dovedlo do tak neutěšené ekonomické situace, že jim pro udržení moci nic jiného než válka nezbývá.