Karel IV. císař římský

Článek je věnován mému otci, učiteli dějepisu, který ve mně vzbudil zájem o dějiny a který by si ten článek možná i přes svou těžko překonatelnou nechuť k internetu rád přečetl.

Já vím, že teď o Karlovi píše každý. Pozítří budeme slavit jeho 700-sté narozeniny a to si samozřejmě sotva někdo nechá ujít. Proto jsem pociťoval po dlouhé týdny odpor připojit se k píšícímu davu. Jenže Otec vlasti je Otec vlasti a ignorovat ho si prostě netroufám. Zkusím to aspoň tak trochu jinak, místo chvalozpěvů na českého panovníka se pokusím napsat článek o římském císaři Karlovi jakožto evropském státníkovi a pokusit se analyzovat jeho význam pro dějiny Evropy.

Před nějakou dobou pobouřil českou veřejnost historický seriál německé televize, který se věnoval velkým Němcům a zařadil do svého programu i Karla IV. V Česku se díky tomu zvedla vlna nevole. A to i když byl po otci Lucemburčan a po matce Čech, ta ovšem měla zase rakouskou maminku. Ale u korunovaných hlav to už tak bývalo a národnost panovníka se určovala především podle toho, které zemi vládl.

Samozřejmě chápu, že by si Češi svého „Otce vlasti“ nejradši nechali sami pro sebe. Je to zcela legitimní přání, jenže Karel a jeho význam přesahuje obrovsky „malé české poměry“. Neformoval totiž jen politiku České kotliny, ale politické dění celého kontinentu a to na celá staletí dopředu.

Je přece faktem, že Karel i jako český král vystupuje se čtyřkou za jménem, i když byl českým králem toho jména prvním. Tu jedničku za jeho jménem (a i to v závorce) jsem našel jen v jediné knize – ve spisku „Die Sankt Wenzels-Krone“ od Karla VI. Schwarzenberga – ano otce našeho Karla, který byl nadšeným historikem. To bylo samozřejmě dáno tím, že Karel IV. byl římským králem dříve než králem českým, byl zvolen ještě jako moravský markrabí 11.července 1346 a českým králem se stal až po tragické smrti svého otce na bitevním poli u Kreščaku 26.srpna 1346, tedy o šest týdnů později. Nápadné ale je, že Čechům to nijak nevadí a své Karly číslo jedna až tři nijak nepohřešují. I když jim vládl král, který se nazýval čtvrtým podle svého německého titulu.

Stopy Karlovy činnosti totiž nenajdete jen v Čechách, ale budete o ně zakopávat v Aachenu, Kolíně nad Rýnem, Norimberku či v Berlíně. (Blíže jsem ses jeho dědictvím v Aachenu zabýval ve článku o tomto městě s názvem Aachen – Cáchy z pátého listopadu minulého roku, stojí totiž opravdu za to). Karel byl totiž státník tělem i duší, který měl svou ideu a dokázal ji důsledně prosazovat. Měl výhodu, že neexperimentoval s neznámým, měl velký vzor, císaře Friedricha II, který e pokoušel sto let před Karlem o totéž, totiž dát rozměklému  rozpadajícímu se státnímu útvaru Svaté Říše  Římské formu a řád. Friedrich neuspěl, Karel se poučil z jeho chyb a dílo dokončil. Říši zastabilizoval na celá staletí.

Měl na to skvělé předpoklady a ty dokázal dokonale využít. Samozřejmě mu přála doba jako málokterému jinému vládci, ale právě schopnost poznat přízeň chvíle pro politický čin a ten pak  konsekventně provést, v tom je Karlova genialita. Pokusím se jím jako osobností zabývat a to poněkud šířeji, než jsem to učinil ve své knize „Odvrácená tvář moci, kdy jsem mu věnoval jeden ze svých medailonů.

Karel byl chytrý, vzdělaný (což v jeho době nebylo naprosto samozřejmé) a bezcharakterní – v politice se tomu říká pragmatický. Určitě se na tom podepsalo jeho dětství s chybějící vazbou na rodiče. Matce byl odebrán jako tříletý, pak dokonce držen ve vězení, než ho otec dal dopravit do Francie k tamějšímu královskému dvoru. Tam mu sice rozhodně nebylo špatně, ale citové vazby už sotva mohl vytvořit – pro kariéru státníka deficit přímo k nezaplacení. Navíc měl patřičné kontakty. Vyrostl v Paříži v podstatě jako člen královské rodiny (jeho teta Marie byla manželkou krále Karla IV. zvaného Sličný, posledního krále dynastie Kapetovců) a svatbou s Blankou z Valois, sestrou po Karlovi následujícího francouzského krále Filipa VI. si zajistil podporu tehdejšího nejmocnějšího evropského panovníka, který navíc díky „avignonskému zajetí papežů“ určoval do značné míry i církevní politiku. Karlův strýc Balduin byl mohučským arcibiskupem, tedy nejdůležitějším duchovním kurfiřtem a díky své inteligenci a politické šikovnosti nejmocnějším z nich, Karel se navíc znal osobně s papežem Klementem VI. civilním jménem Pierrem de Rosiers, svým učitelem z mládí, s nímž měl přátelské vztahy (který učitel už nemiluje svého nejchytřejšího žáka?) což mu poskytlo netušené možnosti. Když se podíváme na státotvorné činy Karla IV. na území českého království (založení arcibiskupství 1344, založení university 1348, rozšíření hlavního města Prahy 1347, založení Karlštejna 1348, ale i na území Říše – německá Karlova volba římským králem a boj o královskou korunu (1348 – 1349), spadají právě do vlády papeže Klimenta VI. (1342 – 1352), od něhož mohl novopečený král očekávat naprostou politickou podporu.  V zájmu tohoto papeže šel přece do sebevražedné mise boje proti císaři Ludvíkovi.

Karel se ale i ve své další kariéře důsledně stranil konfliktu s církví –poučil se z chyb svého předchůdce Friedricha II. Karlovi přezdívali posměšně „Kněžourský císař“, ovšem on si z toho nic nedělal. Pocit přehnané důstojnosti mu byl cizí. Řídil se svým pragmatismem a heslem, že jen ten, kdo uteče včas, může nastoupit do nového boje. Po prohrané bitvě u Kresčaku prošel Německem, kde ho zoufale hledali lidé tehdy panujícího císaře Ludvíka Bavorského, v přestrojení za pacholka, před polským králem Kazimírem utíkal dokonce v převlečení za ženu. Kazimír to komentoval pohrdáním, jenže nakonec se musel sklonit před politickým tlakem, který na něj Karel dokázal vyvinout. Musel se před císařem  sklonit a dokonce mu i dát svou neteř za manželku.

V tom byl Karel mistr. Zatímco jeho otec Jan hledal své úspěchy na válečném poli, vedl mnoho válek, mnoho bitev vyhrál, ale politicky nic nedosáhl, Karel se bitvám vyhýbal jako čert kříži. (To samozřejmě neplatí o období, kdy se živil jako kondotiér v Itálii. Z této doby si přinesl jizvu, která mu po zbytek života hyzdila tvář.) Poučil se ale z chyb svého otce a věděl, že výsledek bitvy je vždy nejistý a válečná přímá konfrontace může mít fatální následky. I on vedl mnoho válek, v nichž ale prakticky k žádným větším bitvám nedošlo. Karel dokázal svého soupeře vždy zničit svou převahou finanční a diplomatickou, zbavil protivníka spojenců a přinutil jej nakonec kapitulovat, aniž by riskoval přímý boj muže proti muži.

Možná v tom hrála roli i jeho fyzická konstituce. Karel trpěl na dnu (díky jí objevil Karlovy Vary), na jeho kostře jsou pokročilé zánětlivé změny malých kloubů, jejich majitel musel žít celý život s hroznými bolestmi. Navíc od svého téměř smrtelného úrazu z roku 1350 (zřejmě na turnaji, kterých se zúčastňoval inkognito i po své volbě římským králem) při kterém si zlomil a zablokoval obratle krční páteře byl nahrblý a měl problémy s pohybem – koneckonců zemřel na následky pádu a zlomeniny krčku stehenní kosti. To jistě jeho možnosti vést do boje vojsko, značně omezovalo. Ale rozhodující bylo poznání, že diplomacií se dá dosáhnout víc než mečem.

V říši byl tak trochu zjevením. Měl francouzské vychování – ostatně i jeho jméno Karel bylo v německých poměrech neobvyklé. Mezi římskými panovníky se to hemžilo Jindřichy, Konrády, bylo tu i pád Ottů a Fridrichů, ale jméno zakladatele středověkého západořímského císařství se používalo spíše ve frankofonním jazykovém prostoru a do té doby poslední toho jména, Karel III. zvaný Tlustý, zemřel v roce 887, tedy před víc než čtyřmi sty lety. Karel, původním jménem Václav, získal své jméno při biřmování, kdy mu byl kmotrem francouzský král Karel IV.

Pro České království, zmítající se od smrti posledního přemyslovce Václava III v roce 1306 po celá desetiletí v anarchii, znamenal Karel pravé požehnání. Zavedl zde pořádek, zemský mír, provedl hospodářské a správní reformy, které daly zemi poznat nebývalý blahobyt. Provedl to nejen nelítostným potlačením kriminality, ale i zaváděním pěstování nových plodin a hospodářských odvětví, jako bylo vinařství či chování ryb. Podařilo se mu odklonit obchodní cesty, které vedly přes Wroclav, Lipsko či Norimberk a až do jeho doby míjely českou kotlinu. Vybudováním hlavního města říše Prahy zajistil i dostatečný počet odběratelů dováženého zboží, na císařském dvoře samozřejmě sídlili vyslanci a diplomati a přijížděly sem časté urozené a bohaté návštěvy, které udělaly Prahu pro obchodníky se zahraničním zbožím lákavou. To vše vedlo rychle k rozkvětu země. Budováním Nového města, městského opevnění (Hladová zeď), či mostu, který nese dodnes jeho jméno, ale i např. Karlštejna pak dal lidem práci a tím i kupní sílu. Karel ale všemi těmito opatřeními na posílení hospodářství Českého království sledoval především jeden cíl. Pro své evropské ideje potřeboval pevnou hospodářskou základnu, z níž byl mohl čerpat peníze. To bylo možné jen z velké a prosperující země. Svou velikostí České království vyhovovalo, bylo ho jen třeba hospodářsky „nakopnout“. I v tom kopíroval Karel opět svého předchůdce Friedricha II., který si takovéto hospodářské zázemí vybudoval v Sicilském království. Císař bez peněz by byl jen bezmocnou figurkou v rukou kurfiřtů a to neměl Karel rozhodně v úmyslu.

Jako typický „Alfa samec“ se snažil rozvolnit vazby od lidí, jimiž byl zavázán za svůj vzestup a obklopit se loajálními spolupracovníky, kteří za svůj vzestup vděčili jemu. Sto let předtím, než takový postup radil vládcům Machiavelli. V tom měl šťastnou ruku, nebo spíše dokázal odhadnout potenciál svých budoucích spolupracovníků. Ať už to byl jeho bratr Jan Jindřich, který se vzorně staral o moravské markrabství či Arnošt z Pardubic, první pražský arcibiskup, který se stal prakticky spolutvůrcem fundamentů nové české státnosti. Karel dokázal jeho jmenování u papeže prosadit.

Karel poznal moc psaného slova. Nejen že sepsal propagandisticky dodnes účinný vlastní životopis, v němž patřičně oslavil své dílo, ale dal sepsat zákony a to jak pro České království, tak i pro Říši římskou. Definice a rozčlenění „Zemí koruny české“ bylo jeho dílo, které zohledňovalo specifika jednotlivých zemí království. V Německu pak vydal  v roce 1356 svou „Zlatou bulu“, která měla zůstat ústavou této říše až do jejího zániku v roce 1804. Tento dokument se nachází v Muzeu v Berlíně. Hledal jsem ho v očekávání velkolepé listiny na půl stěny ozdobené velkou zlatou pečetí císaře. Byl jsem dost zklamaný, když jsem zjistil, že je to malá útlá knížečka o formátu A5. Karel volil vždy racionální formy vlády, účel mu byl důležitější než pompa. I na svou korunovaci do Říma přijel v roce 1355 jako první císař spíše jako poutník bez velkého vojska. Ještě jeho dědeček Jindřich VII. se snažil přinutit Italy k poslušnosti velkou armádou, ztratil na tom tažení nejprve svého bratra Walrama, pak ono vojsko a nakonec i život. Karel se poučil, nehledal konfrontaci, která by byla náročná a sotva by se dala vyhrát. Měl s italskými poměry bohaté zkušenosti ať už z dob, kdy se seznamoval s politikou po boku svého otce, který neúspěšně budoval v Itálii své malé imperium, či později jako nájemný kondotiér. Karel IV. sice pohnul papeže Urbana V. k přesunu z Avignonu do Říma a nechal se tam od něj v roce 1368 (už podruhé) i se svou čtvrtou manželkou Alžbětou Pomořanskou korunovat císařem (tu první korunovaci provedl v papežově zastoupení kardinál Petrz Ostie). Další podpora vratkého papežského trůnu mu ale byla příliš náročná. Jako chladný kalkulátor si spočítal, že mu to nic nepřinese a nechal papeže na holičkách. Ten musel znechucen opustit Řím a na zpáteční cestě do Avignonu zemřel v Marseille.

Karel byl vždy chladným kalkulátorem, věděl, co chce a většinou i znal cestu, jak cíle nerychleji a nejefektivněji dosáhnout. Jeho nepřátelé neměli jednoduchý život – a většinou taky jen krátký. Nehynuli mečem, ale na záhadné choroby. Ludvíka Bavorského možná skutečně trefil šlak, ale například Karlův protikandidát Günther ze Schwarzburgu zemřel smrtí velmi podivnou, která dala Karlovi u německých historiků už navždy pověst traviče.

U jiných „neposlušných“ politiků sáhl k nekrvavým prostředkům. Protože mu jeho zeť Rudolf IV. Habsburský lezl svými nezkrotnými ambicemi nesmírně na nervy, „zapomněl“ rakouského vévodu zapsat ve Zlaté bule do seznamu voličů – tedy kurfiřtů – fakt, kterým Hasburkové trpěli po celá staletí. Rudolf kontroval falsifikátem takzvaného „Privilegium maius“, které ale Karel nechal přezkoumat svými učenci a samozřejmě ho neuznal.

Karel měl k učencům a vůbec ke kultuře velmi těsný vztah a platil za mecenáše časného humanismu. Sám hovořil plynně latinsky, francouzsky, italsky, německy a česky, přičemž češtinu se učil až naposledy. Měl osobní kontakty s Colou di Rienzo či Francescem Petrarcou, kterého dokonce pozval do Prahy a slavný básník pozvání rád přijal. Karel pozval do Prahy i velkého kazatele Konráda Waldhausera a tím – možná trochu nechtěně, dal do pohybu českou reformaci. Poznání génia Petra Parléře a financování jeho hutě změnilo architekturu v celé střední Evropě (kromě Prahy třeba Norimberk, Budapešť, ale i Kladsko).

Založením university v Praze překročil Karel další z milníků. Ovšem Karel nezakládal svou universitu jako universitu českou, tou se stala až po vydání Kutnohorského dekretu jeho synem Václavem v roce 1409. Pražská universita byla první na území Římské říše na sever od Alp (tedy v její neitalsky hovořící části) a měla sloužit všem lidem toužícím po vzdělání, které od Itálie dělilo ono těžko překonatelné pohoří. Že se projekt podařilo realizovat, nebylo vůbec samozřejmé – na založení university byly potřebné finanční prostředky, zajištění schopných učitelů a zlomení odporu místní šlechtické opozice, která takovým „novotám“ nikdy nebyla nakloněna.  Založení university ztroskotalo například za císaře Zikmunda v Budapešti nebo za krále Vladislava ve Wroclavi. Zakládající listina neznamenala zdaleka, že universita i vznikne a dosáhne určité kvality. Že se to v Praze setkalo s tak velkým úspěchem, je určitě zásluhou Karlovy důslednosti a jeho porozumění potřeby vzdělání pro výchovu schopného úřednictva. I tady kopíroval svého Předchůdce Fridrich II. který za tím účelem založil universitu v Neapoli. Karel svou ideu povznesení vzdělanosti v Římské říši zrealizoval a proto nese pražská universita právem jeho jméno dodnes. Karlova činnost tedy skoro vždycky přesahovala české hranice, jeho vliv nikdy nezůstal omezen pohraničními českými hvozdy a Karel ani nikdy v českých dimenzích nemyslel. Byl panovníkem evropským a byl panovníkem velkým.

Pozastavme se ještě u jednoho bodu, který na Karlovi lpí jako poněkud temná skvrna a to je jeho vztah k Židům. Karel měl v tehdejší Evropě pověst Židobijce, ve vzdáleném Katalánsku se dokonce vyprávělo, že platí občanům za každého zabitého Žida zlatku a na něho jako na svůj vzor a na praotce holokaustu se odvolával i jistý Adolf Hitler. Skutečnost je samozřejmě poněkud jiná, ovšem pro Karla přesto nepříliš lichotivá. O jeho působení ve věci norimberského pogromu v listopadu 1349 jsem psal ve své knize „Odvrácená tvář moci“.  Karel udělal v podstatě jedinou věc – vzdal se ochrany Židů na území Říše. Židé byli vždy vděčný terč pogromů a pronásledování, jen z nejznámějších v našem bezprostředním okolí byl pogrom v Praze 18. dubna 1389, ve Vídni 1420 nebo ve Wroclawi 1435. Proti nenávisti obyvatelstva chránil Židy na území Římské říše takzvaný Judenregál, tedy židovská daň, kterou platili přímo císaři. Byl to pro panovníka vítaný zdroj příjmů, na který se dívala církev s nevolí, ne nadarmo stáli za oněmi židovskými draze zaplacenými privilegii císaři z dynastie Štaufů, kteří byli s papeži a s katolickou církví permanentně na nože. Wormské privilegium stanovilo, že vražda Žida je trestným činem a je trestána přímo panovníkem, Friedrich II. pak podrobil všechny Židy přímo císařské komoře. Zabití Žida tedy s sebou neslo trest, většinou finanční a to dost citlivý, protože císař si samozřejmě nenechal ujít příležitost vylepšit svůj věčně deficitní rozpočet. A protože nikdo neplatí rád, těšili se Židé až do vlády Karla IV. určitému bezpečí. Jenže v roce 1346 vpadla do Evropy nová hrůza – mor. Epidemie, jakou náš kontinent ještě nepoznal, během několika málo let zemřela třetina evropského obyvatelstva. V atmosféře strachu a  apokalyptických vizí byli Židé obviňováni z otravování studní. Jejich úmrtnost na epidemii byla díky izolaci v ghettech, nábožensky předepsaným předpisům čistoty i zákazu návštěv veřejných lázní a nevěstinců podstatně menší než u křesťanského obyvatelstva a to budilo podezření. Od podezření nebylo daleko k rozsudku – a když dostala lůza volnou roku, tragédiím se nedalo zabránit. Otázka je, zda by byl Karel vůbec schopen v dané situaci Židům nějakou účinnou ochranu nabídnout – v roce 1349, kdy mor vstoupil na území Německa, ještě jen o svou korunu bojoval – definitivně ji získal kapitulací Günthera ze Schwarzburgu v Eltville 26.května 1349. Karel řešil praxi tak, že onen židovský regál pronajímal městům a místním hrabatům či vévodům a ti si pak mohli dělat se Židy, co uznali za vhodné. Až v roce 1356 se císař ve své „Zlaté bule“ k této problematice vrátil – tentokrát systematicky – a delegoval ochranu židovského obyvatelstva na kurfiřty. Tím se situace aspoň částečně uklidnila.

Bylo by zajímavé zjistit, jak by Karel reagoval na církevní schizma, ke kterému došlo bezprostředně před jeho smrtí a které změnilo politickou mapu Evropy. Této poslední zkoušky byl ale císař ušetřen. Protipapež Klement VII. byl zvolen 20. září 1378, Karel zemřel 29. listopadu téhož roku, očividně byl ale už týdny předtím díky své zlomenině stehenní kosti upoután na lůžko.

Karel byl tedy opravdu velkým panovníkem. Nebyl jen politikem, cílícím na krátkodobý zisk. Byl státníkem s vizí, kterou dokázal uskutečnit a zastabilizoval tak na dlouhá staletí svou říši. Všeobecně je uznáván za jednoho z největších císařů. A to právem. Že se stal mimo to – tak trochu mimochodem – i Otcem vlasti českého národa, mu určitě slouží ke cti.

V podstatě je jedno, jaké prostředky k tomu použil. Hlavní věcí bylo, že z nich měli největší prospěch jeho poddaní. Možná aspoň to by mohli současní politici od něho převzít. Aby se mohli stát státníky, živočišným druhem, který současnému světu tak zoufale chybí.