Na svou obhajobu můžu říct, že jsem několik let kladl houževnatý odpor. Přesto, že mi manželka stále tvrdila, že lázně nutně potřebuji, jsem tento názor nesdílel. Ona tvrdila, že od určitého věku je takový pobyt nutný. Pak se ale přidaly děti – očividně navedené maminkou – a tvrdily mi stále intenzivněji, že se bez lázeňského pobytu prostě neobejdu. Ostatně můj otec pobyty v lázních přímo miloval. Chodil do Luhačovic každý rok, kde se procházel po kolonádě, chodil na koncerty a vedl nezávazné konverzace. Obvykle před odjezdem do lázní zorganizoval nějakou přestavbu v domě nebo aspoň malování, aby, až se vrátí, bylo všechno hotovo. Tento jeho postup se stal tak známým, že když jednou jel okolo manžel mé sestřenice a viděl, že maminka vyváží kolečko nějaké sutě, zeptal se hned „A copak, pan učitel je v lázních?“ Byl.
Ne, očividně jsem tyto geny nezdědil, lázně pro mě byly spíš strašákem, představa kolektivního cvičení ve vodě, ke které jsem se kdysi před lety víceméně nedobrovolně připojil, mě strašila dodnes – ještě nikdy jsem si nepřipadal tak starý, jako při oné podvodní gymnastice.
Nicméně letos se mé ženě podařilo můj odpor zlomit a místo výletu na Seychely, což byl dárek k mým už několik let starým šedesátinám, jsem se odebral „na léčení“ do Bad Tatzmansdorfu v Burgenlandu. Manželka za mě vyplnila i žádost, já jsem si pak zajistil termín, který jako jediný do jisté míry vyhovoval rozdílení služeb na oddělení – – koneckonců jsem měl být v té době na Seychelách. Čekala na mě nová zkušenost.
Už proto, že právě týden před mým nástupem do zařízení byl v Rakousku vyhlášen celostátní „lock down“ kvůli pandemii kovidu 19. Ten měl heslu Tatzmansdorfu: „slow down and relax“ dodat nový a naprosto neočekávaný význam.
Zřejmě mě mělo varovat jméno hotelu. Jestliže se hotel jmenuje „Reduce“, je dost možné, že se za tím něco skrývá. V tomto případě to byla „zdravá kuchyně.“ Nemám nic proti zdravému jídlu, ostatně moje manželka vaří zdravě, díky čemuž nejsme tlustí ani nijak zvlášť nemocní – tedy ona vůbec a já si s mými pěti tabletkami denně docela vystačím. ALE NIC SE NEMÁ PŘEHÁNĚT!
Jídelní lístek, kde se střídala grilovaná zelenina s vařenými bramborami s mrkví mě trošku zarazil hned na začátku. Mezi prvními patnácti chody (oběd a večeře) jsem objevil třikrát maso nebo rybu. Na snídani nebyl ani kousek šunky či jiného masového výrobku, vajíčka se nabízela jen vařená buď naměkko nebo natvrdo. Pochopil jsem tedy hned na začátku, že jde do tuhého. Šlo. Teprve v pátek při přivítací ceremonii nám bylo vysvětleno, že se hotel upsal „zdravé stravě“. Proto zavedl tři bezmasé dny v týdnu. Rozhodl jsem se to akceptovat, stejně jsem neměl jinou možnost. Ovšem když to maso skutečně jednou na talíř přišlo a bylo bez jakékoliv chuti, pochopil jsem, že ani tudy cesta nevede. Zkusili jste už jíst hovězí bez jakéhokoliv koření? Nezkoušejte to, nejde to. Ale i přílohy, či ravioli nebo rýže se zeleninou, nechutnaly vůbec po ničem. Tu rýži jsem ostatně musel nechat na talíři, suchou rýži bez jakékoliv chuti – zřejmě byla vařena bez soli – prostě nespolknete. Pochopil jsem, že buď mají v hotelu fanatickou dietoložku nebo jsou kuchaři – všichni kromě šéfa Maďaři – fanatičtí kalvíni – jak moji čtenáři vědí, kalvínská víra používání koření netrpí, protože chutné jídlo je hřích uzavírající cestu do nebe.
Vzpomněl jsem si na památník reformace v Ženevě, kde si Štěpán Báthory za svůj vídeňský mír v roce 1606, který Maďarům povolil členství v reformované církvi, vysloužil čestné místo, a dodatečně jsem ho proklel. Možná za to nemůže, možná ani ti kuchaři, možná to skutečně všechno spáchala místní dietoložka, ale když je člověk emocionální, potřebuje obraz nepřítele. A hlad budí emoce. Prostě tak to dopadá, když se rozhodnete vařit prakticky bez tuku. Tuk je nositelem chuti a jídlo bez tuku chutnat prostě nebude. Tedy pokud nejste vegán, jako můj partner u stolu. Ten sice taky naznačoval něco o tom, že by to jídlo mohlo mít víc chuti a pak se dokonce nechal zlomit a objednal si jednou tvarohovou pomazánku, ale trpěl očividně méně než my ostatní všežravci či dokonce masožravci. Pokud se z nás v hotelu rozhodli udělat vegetariány, nezvolili cestu slibující úspěch.
Člověk se sice mohl dvakrát denně dojídat salátem, ovšem bylo to téměř výhradně stále stejných osm druhů v salátovém bufetu a dávat si zelí, salát, fazole, mrkev, červenou řepu, zelenou fazolku dvaačtyřicetkrát po sobě (21 dní čili tolik obědů a večeří) začal můj trávicí trakt během třetího týdne pobytu kategoricky odmítat. Zelenina překračovala pravidelně při průchodu mými střevy nejvyšší povolenou rychlost.
A víte, co na tom bylo nejstrašnější? Když jsem se po dvou týdnech tohoto půstu zvážil, zaznamenal jsem úbytek váhy o půl kilogramu. A to po návštěvě toalety!
Manželka mi slibovala, že se zde aspoň dospím. Bylo by to teoreticky možné, kdyby každé ráno v šest hodin nezačaly zvonit zvony kostela (tedy v neděli a o svátcích až v sedm). Zvoní skoro deset minut, pokusit se potom ještě usnout je dost iluzorní. Tatzmansdorf má kostely dva jako prakticky všechny obce v okolí – katolický a evangelický. Maďaři se ve své většině hlásili k reformované církvi.
Léčba spočívala především ve skupinové gymnastice. Dobrá, můžu si za to sám. Paní doktorka mi nabídla dvě alternativy, buď zesílenou psychologickou péči nebo pohybovou. Zeptal jsem se nesměle, co ta zesílená psychologická péče znamená – přece jen měli moji kolegové v práci obavy o můj blížící se „burn out“. Když jsem se dozvěděl, že v tom je několik individuálních rozhovorů s psychologem, rozhodl jsem se pro pohyb. A dostal jsem ho. Zejména senzomotorický a silový trénink mi dal zabrat, spočívá totiž ve velké části cvičení ve stání na jedné noze – v této poloze se pak provádějí různá cvičení. Maximální počet povolených cvičení během pobytu je dvanáct, paní doktorka mi jich předepsala dvanáct a dostal jsem jich třináct. Zřejmě jako bonus – když jsem si holt přál ten pohyb. Abych si pořád nestěžoval, dostalo se mi i bahenních zábalů, ze čtyřech předepsaných iontoforéz jsem dostal dvě, a dokonce jednou i masáž. Ale přál jsem si přece pohyb!
Skoro bych zapomněl na pozitivní stránky pobytu. Ta voda, která založila slávu lázní, je opravdu dobrá. Se svým obsahem 1650 mg natriumhydrogenkarbonátu a 560 mg kalcia na litr má blahodárné účinky na podrážděný žaludek. Je sice třeba si na její chuť zvyknout, což trvá tak dva dny (kverulant Grillparzer chtěl lázně už po prvním dni opustit, protože mu nechutnala), ale mé chronické bolesti žaludku byly už po několika dnech pryč. Zda i díky či právě naopak navzdory zdravé stravě, nehodlám hodnotit.
Lock down pak znamenal zákaz opuštění lázeňského zařízení. I když Bad Tatzmansdorf žije ze svých léčebných pramenů. Poprvé byla jejich léčivá síla prozkoumána a publikována v odborném tisku v roce 1763 Ignácem Wetschem. Píšou o něm, že se díky svým lékařským úspěchům stal osobním lékařem ruského cara. Nevím kterého, v Rusku od roku 1762 vládla carevna Kateřina, a to ještě i v době, kdy doktor Wetsch v roce 1779 zemřel.
Už od roku 1621 a zejména v devatenáctém století, (tehdy se obec jmenovala Tárcsa) kdy lázně vlastnil kníže Batthyany, to bylo přímo centrum kulturního života, kde se střídali básníci a skladatelé, jako protičeský šovinista Franz Grillparzer, básník Adalbert Stifter nebo manželka krále vídeňských valčíků Johanna Strausse juniora Lily (která je na zdejším hřbitově i pochována). Lázně navštívila i císařovna Sissi a má v lázeňském parku svůj památník. Za druhé světové války zde bylo rehabilitační centrum pro zraněné německé vojáky a v roce 1945 se tudy prohnala fronta a srovnala Bad Tatazmansdorf se zemí. Obnova zařízení trvala do roku 1953, kdy byly lázně slavnostně znovu otevřeny – v té době se Bad Tatzmansdorf nacházel ještě v ruské okupační zóně. Od toho roku se staly lázně klíčem k prosperitě obce ale i celého regionu. Čili všude v okolí se nacházejí hospody, heurigen, vinné sklípky (dokonce jeden Batthyany keller, připomínající někdejšího majitele) ale všechny byly díky lock downu svorně zavřené. Jediné místo, kde si člověk mohl spláchnout svou frustraci, byla lázeňská kavárna, kde nabízeli jeden druh bílého a jeden druh červeného vína (v Burgenlandu!) a to až po sedmnácté hodině. Tvrdý alkohol, který by člověk vzhledem k sílícím zažívacím problémům nutně potřeboval, byl zakázán.
Prostě jsme byli nevybíravě upozorňováni na fakt, že pobyt v lázních není žádná dovolená. Není!
Přiznám se, že jsem neodolal, přes veškeré zákazy jsem se vydal k místnímu Sparu a koupil jsem si tam tyrolské klobásky. Jiní, odvážnější účastníci léčby se vydali až k vzdálenější Bille, kde podávali leberkäse či dokonce řízek v žemli.
Pohyb po okolí ze zdravotních důvodů nebyl výslovně zakázán, a tak jsem aspoň dal pár pěších výletů po okolí. Okolí je pěkné, pahorkovité se spoustou lesů – ovšem všechny památky byly díky lock downu zavřené. Stejně tak byly zavřené i místní Therme, čili welness lázně. Má představa, že si do nich dokoupím lístek a budu tam trávit večery v teplé vodě, tím tedy zemřela.
Pokud byste se v této oblasti byli v době po kovidu nebo pokud zrovna náhodou nebude lock down, pak můžu doporučit hned několik lokalit v okolí. V nedalekém Mariadorfu je nádherný pozdně gotický kostel. Zřejmě ho tam nechal postavit arcibiskup ostřihomský Jánoš Kaniszai (vystupující až ve dvou mých románech), který tuto oblasti obdržel v roce 1388 od krále Zikmunda. Proto je většina okolních vesnic známa právě od tohoto roku, kdy jsou poprvé zmíněny v oné darovací listině.
Jiným směrem se nachází Stadtschlaining s kouzelným hradem, na němž byla letos výstava ke sto letům existence Burgenlandu. Tento hrad vlastnila nejprve hrabata z Güssingu, vedoucí sedmnáct let dlouhý boj s králem Karlem Robertem (1310 – 1327), později Andreas Baumkircher, legendární postava z patnáctého století. Byl to mimo jiné i bratislavský župan a podporovatel císaře Fridricha III, kterého několikrát vytáhl z louže. (Ze které se císař sám, přezdívaný „arcispací čepice“ dostat nedokázal). Protože ale císař důsledně odmítal placení svých narůstajících dluhů, obrátil se Baumkircher nakonec proti císaři a chtěl si proplacení dlužné částky vynutit válkou. Tehdejší zákony takovou válku nazývanou „fehde“, v podstatě povolovaly, ale „Co je dovoleno bohovi, není dovoleno volovi“ platilo už tehdy. Císař byl příliš velké sousto, pročež byl Baumkircher v roce 1471 v Grazu zákeřně zajat a popraven. Poté patřil hrad rodu Batthyany až do roku 1849, kdy byl jeho majitel Lajos Batthyany, předseda revoluční maďarské vlády v letech 1848–1849, popraven a hrad zkonfiskován. (Tak nějak mám pocit, že vlastnictví tohoto hradu jejich majitelům příliš mnoho štěstí nenosilo).
Po druhé světové válce zde byl denacifikační tábor, kde se snažili přesvědčeným náckům se skromným úspěchem vytlouct z hlavy jejich ideologii a v roce 1956 pak sběrný tábor pro maďarské uprchlíky. Koneckonců byl Stadtschlaining kdysi maďarské pohraniční město, které dobře žilo z vybírání cel. Od roku 1980 patří hrad zemi Burgenland a ta se o něho stará opravdu dobře. Vedle katolického a evangelického kostela je v městečku i velký židovský hřbitov. Židovská komunita, prakticky vyhubená během holocaustu, tvořila po staletí významný prvek v životě Stadtschlainingu.
Jen čtyři kilometry od Bad Tatzmansdorfu se nachází jedno z největších burgenlandských měst Oberwart, kde není k vidění vůbec nic (pokud si odmyslíme budovu okresního úřadu, z jejíhož balkónu byl v roce 1921 vyhlášen „Svobodný banát Litava“ bána Pála Pronaye (o tom jsem nedávno psal).
Trošku dál na jih je ale pěkné městečko Güssing s majestátním hradem na kopci uprostřed města, někdejším sídlem mocných hrabat z Güssingu, česky z Kyseku či maďarsky z Köszegu. Svého času soupeřili o moc nejen s králem Karlem Robertem ale i s Matúšem Czákem Trenčanským. K mému překvapení není ale maďarské jméno Güssingu Köszeg, ale Németújvár, čili „Německý nový hrad“. Začalo se prý používat až v devatenáctém století, takže možná proto.
Deset kilometrů na sever od Bad Tatzmansdorfu je hrad Bernstein, toho času hotel s restaurací, samozřejmě v čase lock downu zavřenou. Hrad patřil uherskému rodu Almásy, nejznámějším členem rodu byl hrabě László Almásy, slavný zejména díky filmu „Anglický pacient“, který získal v roce 1997 devět Oskarů. Známého vědce, zkoumajícího africké pouště, zobrazil ve filmu Ralpf Fiennes. Almásy se skutečně podílel na operacích německých jednotek v Libyjské poušti (Maďarsko bylo od roku 1940 spojencem Hitlerovského Německa), jeho osudová láska s Katharine Clifton (kterou hrála Kristin Scott Thomas) je ovšem vybájená – milý hrabě László byl totiž homosexuál. Nicméně, kdyby nebyl lock down, mohl by se člověk v Bernsteinu přihlásit k prohlídce hradu, kde je životní osud nejslavnějšího majitele samozřejmě tématem prohlídky.
Pro milovníky nenáročné turistiky je ještě možné vystoupat na nejvyšší horu Burgerlandu. No, horu – Geschriebenstein (maďarsky Irottkö) měří 884 metrů nad mořem a k rozhledně na jeho vrcholu, který je přesně na rakousko-maďarské hranici, vede lesem široká lesní cesta a „výstup“ z průsmyku trvá zhruba půl hodiny. Kdo to chce mít trochu namáhavější, může vystoupat po zhruba dvouhodinové túře buď z jihu z vesnice Rechnitz nebo ze severu z obce Lockenstein.
V Lockensteinu se nachází další z burgenlandských hradů, kdysi už ruina, zrekonstruovaná manžely Kellerovými, kteří zříceninu koupili v roce 1968 a udělali z ní krásný hrad. Lákají turisty legendou, že právě na tomto hradě ukrývali templáři svatý grál, když ho transportovali ze Svaté země do Francie. Pokud to není pravda, je to dobře vymyšleno. Historku vymyslel spisovatel Gerhard Volfing a hrad z toho dobře žije. Tedy, pokud není zrovna lock down.
Ach, abych nezapomněl. Těsně před mým odjezdem na léčbu jsem se dozvěděl pravý důvod mého pobytu v lázních. Manželka chtěla vymalovat dům a potřebovala mě odsunout někam, kde nebudu zavazet. Čili mi to připomnělo historii mého otce, jen v jaksi obráceném gardu. Co mě zneklidnilo víc, že nevyplnila v přihlášce do lázní kolonku „stav“, takže jsem zde veden jako „svobodný“. Že by se mě chtěla zbavit napořád?
Nepodařilo se. Příští týden se vracím domů. Jsem spokojen, zvládl jsem najednou dva lázeňské pobyty. Ten první a ten poslední.