Už to tak vypadá. Odpůrci očkování dosáhli významného vítězství, podařilo se jim zabránit proočkovanosti obyvatelstva, která by dokázala zastavit šíření viru Covid 19. Nicméně se musí o toto vítězství podělit, radost nemají jen oni, ale samozřejmě i virus sám. Může spokojeně vydechnout, jeho zničení definitivně nehrozí.
Ani v Izraeli, který byl dlouho vzorným dítětem ve věci očkování, se nepodařilo dostat kvótu proočkovanosti nad šedesát procent, oněch vysněných osmdesát procent, které by životní prostor viru opravdu dokázalo podstatně omezit, zůstane jen snem. V Německu odmítá očkování 14 milionů lidí. Očkuje se stále, ale není možné si nevšimnout jeho zpomalování a jestliže na začátku vakcíny chyběly, teď přebývají. Nejsou o ně zájemci.
Musíme si tedy zvyknout na to, že tu virus s námi zůstane. Bude dál mutovat a měnit se, bude hledat cestu k přežití. Každý chce přežít a dělá pro to všechno možné, i viry. Jedinou výjimkou se zdá být člověk. Ten je ochoten se opatření, která mu můžou život zachránit, vzdát. Paradoxně proto, že se bojí.
Odpůrci očkování můžou tisíckrát argumentovat přirozenou imunitou a zdravým způsobem života, životem v souladu s přírodou, za jejich chováním je prostě strach. Čím vášnivěji to popírají, tím víc se usvědčují. Ať už jde o ten prostý strach z injekční jehly, který hraje velmi podstatnou úlohu, nebo strach z možných vedlejších účinků očkování. Paradoxně se jejich strach poté, co očkování odmítli, nezmenšil, naopak roste. Je to vidět na jejich rostoucí agresivitě. Samozřejmě že člověk při prakticky žádném rozhodnutí nemá jistotu, že se rozhodl správně. A odpůrci očkování, kteří nedokázali potlačit svůj strach z očkování, samozřejmě žijí dále se strachem z nákazy. I ti, kteří křičí, že žádný virus neexistuje, podvědomě tuší, že nemají pravdu a jejich křik je jen snahou utišit své svědomí. Agresivita odpůrců očkování na sociálních sítích je až neuvěřitelná. Hrozby toho, že člověk pustí plyn a zapálí ho, pokud ho přijdou očkovat, protože raději vyletí do vzduchu, než by se nechal píchnout jehlou, jsou jen špičkou ledovce. Ale překvapilo, kolik obránců našel ihned doktor Vlastimil Voráček poté, co nakazil v letadlo do Tokia několik sportovců a zničil jim jejich celoživotní sen účasti na olympijských hrách. A s jakým nadšením a agresivitou ho jeho příznivci bránili proti všem útokům.
Je samozřejmě možné, aby se lékař nenechal očkovat. Je možné, i když hloupé, když absolvent medicíny považuje za nejúčinnější prostředek proti coronaviru ústní vodu. Ale že s olympijskou výpravou letí lékař, který očividně odmítá klasickou medicínu a spoléhá na alternativní metody léčby, je obraz bídy a selhání organizace ze strany Českého olympijského výboru. Následné podsouvání černého Petra, kdo doktora Voráčka kandidoval, je jen ukázkou morálního marasmu, ve kterém se naše společnost nachází.
Demokratické systémy se ukázaly jako neschopné koncentrovaného boje proti zřejmému nepříteli, kterým byla pandemie. Jestliže Čína, kde epidemie vznikla a kde zřejmě skutečně unikl nový virus z laboratoře, dokázala pandemii účinně potlačit drastickými opatřeními, v demokratických zemích bez výjimky systém ochrany selhal. Systém postavený na svobodě jednotlivce není v současné době schopen postupovat jednotně. Jestliže bychom přirovnali současnou situaci k válce, pak v těchto státech je ponecháno každému na svobodné vůli, zda se přihlásí do armády a zda bude na nepřítele střílet. Kdyby tak jednaly státy napadené fašistickým Německem v druhé světové válce, žili by Češi někde v sibiřské kolonii a slavili by každoročně 20. dubna jako státní svátek narozeniny vůdce. Tehdy volili někteří lidé odpor proti diktatuře, i když jim hrozilo zranění či smrt statisíckrát víc než těm, kteří by se zapojili do boje proti zákeřnému viru prostřednictvím očkování. Samozřejmě i tehdy mnozí kolaborovali s Němci a ze strachu jim sloužili. Dnes lidé kolaborují s virem, který je schopen lidstvu napáchat obrovské škody. Opět ze strachu. Ale v popředí je především egoismus. Když se nechají naočkovat „ti blbci“, virus stejně zmizí a já se očkovat nemusím a nemusím riskovat vedlejší účinky! Jsem prostě chytřejší než to „stádo“! Třicet let je společnost vychovávána k egoismu, někdejší prezident Klaus ho pozdvihl na piedestál symbolu úspěchu. Není to náhoda, že právě tito kazatelé egoismu stojí i teď v popředí kampaně proti očkování, proti společenskému přínosu každého jednotlivce k všeobecnému blahu. To všeobecné blaho tyto lidi totiž nikdy nezajímalo. Jen vlastní prospěch.
V podstatě bylo občanskou povinností každého občana přispět k boji s nebezpečím zvaném pandemie, jen tak se dala porazit. Nestalo se. Odpůrci totiž okamžitě dostali politickou podporu. Jen paradoxně od stran na pravém okraji politického spektra, kteří pod zástěrkou propagace svobody jednotlivce usilují o zavedení fašistických diktatur typu Ruska nebo Běloruska. V demokracii jde totiž o voliče. Poté, co došli migranti, ztratily tyto strany, které nemají žádný konstruktivní program a musí se spoléhat na šíření strachu a nabízení ochrany před určitým nebezpečím, které ony samy propagují, munici. Neměly svým voličům co nabídnout. Covid a strach z očkování jakož i odpor k nošení nepohodlných roušek a respirátorů byl pro ně darem z nebe. Hned se tohoto tématu chopily a zajistily si tak existenci, poslanecké posty a slušné platy i pro budoucí období. Kdo by se takové šance nechopil? Že proto umře pár stovek nebo tisícovek lidí? Vadilo to snad Hitlerovi? Vadí to Putinovi nebo Lukašenkovi? Lidé jsou jen voličský potenciál, nic jiného.
V roce 2011 jsem napsal článek o tom, že podle mého soudu zavedením internetu skončil novověk, jaký známe a který začal vynálezem knihtisku v roce 1455. Tehdy jsem porovnával současnou společnost s dobou minulých století, nedokázal jsem si ale ještě představit, co ona urychlená výměna informací způsobí. Covid ukázal, co internet dokáže. Bleskové šíření dezinformací konspiračních teorií, organizace demonstrací a protestů. Síť duchem spřízněných, nebo jak by to nazval John Kennedy Toole „Spolčení hlupců“. Je to nový fenomén a společnost na něho není, a ještě ani nemůže být připravena.
Zatímco naočkovaná většina se diskusím většinou vyhýbá, protože má pocit, že už je „za vodou“, neočkovaní se předhánějí v počtu a agresivitě příspěvků. Zahlušují tím křikem svůj vlastní strach, vytvářejí ale tím dojem, že představují většinu. Protože jejich příspěvky jsou většinové a každý jiný názor je okamžitě nesmlouvavě napadán. Ale skutečnost, že je určitý názor nejhlasitěji prezentován, neznamená, že je většinový, a i kdyby většinový byl, neznamená to ještě dlouho, že je pravdivý.
Bohužel tu politika žalostně selhala. Ve strachu o preference, o voliče a o své zvolení v dalších volbách se skoro nikde neodvážili politici převzít opravdu zodpovědnost a bez ohledu na ztrátu vlastní popularity prosadit nekompromisní boj s neviditelným virovým nebezpečím. Povinné očkování bylo možné. V Rakousku argumentovali, že by to odporovalo ústavě, i když ta ústava se nezměnila od padesátých let a v šedesátých povinnost očkování zákonem dána byla. Jenže politici pustili do kalhot. Ve společnosti, která se k smrti ráda soudí by museli převzít zodpovědnost na vedlejší účinky očkování. A toho se báli. Samozřejmě by se našli kverulanti, kteří by i jen kvůli bolesti v očkovaném rameni vymáhali velké sumy odškodnění. Ale i kdyby je stát musel naplatit, vyšlo by to stále o mnoho levněji než lock downy a strach z nákazy, který paralyzuje veřejný život. Ale šlo hlavně o voliče! Povinné očkování by nahnalo jeho odpůrce do politického tábora krajní pravice. A jde o hlasy! Určitým politikům, jako Babišovi, jde opravdu o přežití. Nechtěl tedy riskovat ani jeden hlas. Ovšem přinutit lidi se nechat očkovat oklikami, jako je povinné testování a platba za testy vzbudí jen nevůli a neposlušnost. Každý cítí falešnost těchto opatření, snahu vyzrát na ty “neposlušné”. A ti se budou dát snažit vyzrát na vládní moc – aby si uchovali své ego chytřejších a informovanějších.
Samozřejmě, očkování má vedlejší účinky. Jsou zřídkavé, ale jsou. Já sám jsem zažil jednoho padesátiletého muže s perikarditidou po očkování Pfizerem (zánět osrdečníku se bez následků vyhojil) a trombózu břišní mezenteriální žíly, která vznikla v časovém odstupu od očkování, který je velmi podezřelý. V současnosti leží na oddělení člověk s náhodně zjištěnou plicní embolií – ani o ní nevěděl, byla tak malá, že mu nedělala potíže. Ale souvislost s očkováním se nabízí i tady. Nevěřím oficiálním statistikám vedlejších účinků, určitě nejsou všechny případy hlášeny a počet komplikací je tedy určitě o něco vyšší, než udávají statistiky. Ale stále se jedná o počty v řádu zlomků promile. Ovšem když se člověk očkovat nechá, má tu látku v sobě a ona pravděpodobnost 1:100 000 nenávratně vstupuje do hry. Pokud se očkovat nedá, má určitou šanci, že ho třeba virus nenajde. Je to tedy pštrosí politika. Hlava do písku a tvářit se, že se nic neděje. Třeba to vyjde!
Samozřejmě hraje roli i nepříliš dobrý management očkování. EMA se nevyznamenala, dlouhodobým popíráním vedlejších účinků nezvýšila ochotu se nechat očkovat, jak zřejmě doufala, ale jen zvýšila nejistotu a hnala vodu na mlýn konspiračním teoriím. Co předvedla Astra Zeneca, je pod jakoukoliv úroveň, její působení zanechalo neodstranitelné škody. Rychlost očkování nebyla dostatečná. Bylo třeba, aby skutečně každý, kdo měl zájem, byl naočkovaný ještě před začátkem července. To se ani zdaleka nepodařilo. Mezitím přišlo léto, počet infekcí poklesl a s ním i ochota nechat se píchnout. Pštrosi začali doufat, že ta hlava v písku stačí. Katastrofální čísla z Ruska nebo Tuniska nedokážou motivovat, je to něco vzdáleného, orientálního, tak jako když se objevily první zprávy o zatím neznámém viru v Číně. Kdo to tehdy bral vážně?
Nedostatečná proočkovanost dala viru možnost přežít. Samozřejmě že tvoří mutace, aby obešel lidskou imunitu, protože to je jeho jediná šance na přežití. Teď tu máme mutaci delta, potom přijde lambda (nevím proč byla vynechána kappa) a jednou přijde problém, jak pojmenovat variantu, která přijde po mutaci omega. Ochota se nechat přeočkovávat bude samozřejmě stále nižší a skončí nakonec někde u čísel chřipkového očkování (V Rakousku v roce 2019 to bylo osm procent). A lidi budou umírat, začne to zase někdy v září a v říjnu s vrcholem v zimě. Medicínská zařízení se na to musí připravit. Logicky je každá nová varianta nakažlivější než ta předchozí, protože se pool nakazitelných zmenšuje – někteří vytvořili protilátky chorobou, jiní jsou naočkovaní a někteří zemřeli. Virus se tedy musí snažit. Dobrá zpráva je, že těžké průběhy s pobyty v nemocnicích mají prakticky výhradně jen neočkovaní. Úmrtí v USA jsou pak jejich naprostou doménou, v současnosti je mezi úmrtími 99,6 procent neočkovaných. Úmrtnost mezi nakaženými je ale stále příliš nízká, než aby pomohla vyhubit lidskou hloupost.
Milan Lasica, na kterého s nostalgií vzpomínám, kdysi řekl: „V časoch před internetom sme si mysleli, že ľudia sú hlúpi v dôsledku nedostatku informácií. Tak to definitivne neplatí.“
Lasica mi vždy imponoval svou moudrostí. Ani ta před smrtí nechrání. Ale aspoň do určité míry před smrtí na koronavirus. Delta varianta dokáže očkované nakazit, nevyvolává u nich ale nebezpečné příznaky. Nedostává se u nich totiž do dolních dýchacích cest. Typickým příznakem je tedy místo kašle kýchání. Pro virus je to příznivé, kýcháním se dostane do podstatně většího prostoru a najde víc potenciálních obětí (pro něho jsou to hostitelé, kteří mu umožňují přežít). Pro člověka je to relativně příznivé taky, nějaký ten ucpaný nos se dá dobře přežít. Kdybychom se s virem dohodli na tomto kompromisu, bylo by to nakonec optimální. Jenže tento kompromis platí jen pro očkované. Část těch neočkovaných skončí v nemocnici. Na ventilátorech, na kyslíku a s plicními emboliemi. Jenom doufám, že ministři zdravotnictví nepropadnou panice a nezačnou zase omezovat normální péči pro necovidové pacienty, jako to už dvakrát bylo. Covid se poté, co se podaří nabídnout očkování každému, kdo o něho bude mít zájem, stane soukromou záležitostí.
Každý člověk měl právo se rozhodnout mezi očkováním a nákazou. Ti, kdo zvolili nákazu, ale nesmí bránit v tom, aby se ti ostatní dostali k dobrému lékařskému ošetření. Ať si klidně volí Volného, Bobošíkovou, Lipovskou, Okamuru nebo Kickla. Ale ať se nederou do nemocnic a neblokují místa na intenzivních jednotkách.
Na závěr mě napadá citát od Friedricha Nietscheho: „Šílenství je u jedince ojedinělým fenoménem, u skupin, politických stran a národů je ale pravidlem.“