Toto město je spojeno s dvěma asociacemi: je to první město, okolo kterého člověk projíždí na cestě do Itálie, proto ho nechává stranou, protože se těší k moři a nechce se zdržovat. A pak je to šunka, ovšem ta není spojena přímo s Udine ale s městečkem San Daniele 25 kilometrů na západ ležícího u u řeky Tagliamento. V něm se v červnu koná každoročně velká slavnost Prosciutta, protože samozřejmě je Prosciutto San Daniele zase jednou „piú“ čili nejlepší na světě (prosím, neříkejte to nikomu, kdo pochází z Parmy).
V San Daniele se pořádá každý rok koncem června slavnost šunky, na kterou se sjíždějí lidé z celého světa. Tedy pokud máte neodolatelnou chuť na prosciutto, odvahu a motivaci natrénovat na mistrovství světa v parkování, rozhodně tam zajeďte. Kromě šunky jsou v San Danielle ještě hrdí na uzené pstruhy, na svou katedrálu, která jim dala přezdívku friaulská Siena a na bibliotéku s mnoha starými rukopisy. Možná by bylo lepší zajet si tam v méně exponované době, v obci je 27 prosciuttofici, které je možné navštívit, abyste poznali, jak se taková vepřová šunka v San Daniele vyrábí.
Ale zpět do Udine. To má mnohem víc, co může nabídnout, ostatně toto město nikdy zcela nestrávilo, že už není hlavním městem Provincie Furlandsko – Julské Benátsko – toto bylo přeloženo do Terstu a obyvatelé Udine to dodnes považují za velkou křivdu. Tato provincie, která má mimo jiné i svůj vlastní jazyk – furlandštinu, je od roku 1963 jednou ze čtyř italských autonomních oblastí s vlastní vládou, parlamentem a rozpočtem (vedle Sicílie, Sardínie a Jižního Tyrolska). Proto všude uvidíte minimálně dvojjazyčné nápisy v italštině a furlandštině, ale častěji i troj – či čtyřjazyčné, protože zde žijí i německá a slovinská menšina.
V okamžiku, kdy vejdete na hlavní náměstí v Udine, Piazza della Liberta, napadne vás, že jste tyhle budovy už někde viděli. A budete mít pravdu. Hodinová věž je přesnou zmenšenou kopií stejné věže z Náměstí svatého Marka v Benátkách a stejně tak je tomu i s oběma Maury nad ní, kteří vyzvánějí na mezi nimi umístěném zvonu. Udine patřilo od roku 1420 k Benátské republice a je to vidět na každém kroku. I stará radnice, Loggia del Lionello, je nádherný příklad benátské gotiky a svatby v Udine vycházejí z tohoto někdejšího vchodu do radnice na náměstí a ne z hlavního vchodu do nové radnice na opačné straně obrovského radničního komplexu.
Ve dvacátém století byla stará radnice udinským málo a nechali přistavit novou, dokončena byla v roce 1932 ve stylu připomínajícím socialistický realismus – byla to doba Musolliniho. (Je až fascinující, jak se fašistická a komunistická architektury podobají – totalita je prostě totalita jedno z které strany politického spektra) Naštěstí není ona nová přístavba radnice moc patrná. Z hlavního náměstí ji neuvidíte vůbec.
Náměstí má celou řadu památek, přímo pod cestou od zámku je socha Míru v Campo formio. Tento mír uzavřel Napoleon s poraženým Rakouskem v Campo Formio (občas se vyskytuje i název Campoformio nebo Campoformido) nedaleko Udine 17. října 1797. Tímto aktem přestala existovat Serenissima, tedy benátská republika, která se stala součástí Rakouska, jako kompenzace za ztracenou Lombardii, ze které vytvořil francouzský generál Bonaparte francouzský satelitní stát, takzvanou Cisalpinskou republiku. Místo, kde Napolenon sídlil, Villa Manin, sídlo posledního benátského dóžete Ludovica Manina, se nachází devět kilometrů na jihozápad od Udine a stojí za návštěvu, už jen díky svému obrovskému nádhernému parku.
Naproti radnici stojí renesanční sloupořadí Porticato di San Giovanni ze šestnáctého století, obohacené už vzpomenutou hodinovou věží s dvěma Maury, které chválabohu ještě „politic corectniss“ nepřikázala jako příklad zotročení černochů Benátskou republikou zbourat. (Černoši dokázali udělat u Benátčanů i pořádnou kariéru, vzpomeňme jen Othella, který v benátských barvách bránil Kypr proti turecké invazi a zaškrtil ve Famagustě ze žárlivosti svou milovanou manželku Desdemonu.) Benátskou historii města připomínají i sloupy na náměstí se sochami Lva svatého Marka a Justitie, bohyně spravedlnosti, jako i sochy Herkula a Caca z 18. století.
Samozřejmě pokud jsme ve městě benátské republiky, musíme hledat stopy Andrey Palladia, protože, jak už jsem se už víckrát zmínil, v benátské Ferra terma neexistuje město, kde by tento slavný architekt něco nepostavil. Na hlavním udinském náměstí je to jen brána do zámku, který se nad náměstím vypíná, čili tzv. „Arco Bollani“ z roku 1556, ve městě ale objevíte Palazzo Antonini, postavené ve stejnou dobu, kde dnes sídlí Italská národní banka.
Dóm je od hlavního náměstí na dohled. Monumentální šestihranná věž a za ní obrovská katedrála s nádhernou gotickou fasádou. Aspoň tu ponechali udinští bez nějakých násilných úprav, vnitřek kostela už ale různým modernizačním zásahům neušel. V kostelní věži je umístěno muzeum svatého Blasia (San Biaggio). Bohužel má takové otvírací hodiny, že se mi ani při jedné návštěvě města nepodařilo dostat se dovnitř, abych zjistil, jaký vztah má tento svatý, který žil ve třetím století v dnešní Sýrii a tam i mučednickou smrtí zemřel, k Udine.
Udine má ostatně svého vlastního svatého. Luigi Scrosoppi (žil v letech 1804 – 1884) byl svatořečen v roce 2001 – kým jiným než Janem Pavlem II? V roce 2010 ho v Pörtschachu v Rakousku vyhlásil biskup z Gurku Alois Schwarz (mezitím díky početným skandálům přeložený do St. Pöltenu, protože řádění jeho přítelkyně, předsedkyně jím založené katolické nadace, už bylo neúnosné) za patrona fotbalistů a fotbalistek. Ne že by svatý Luigi někdy kopl do míče (staral se spíše o chudé dívky) ale fotbalisté prý ještě žádného patrona neměli a tak ho z iniciativy rakouského biskupa dostali. Chudák Luigi za to opravdu nemůže, posmrtně se už fotbal hrát nenaučí, možná ale aspoň teď „calcio“ sleduje zhůry. Jeho obraz visí samozřejmě v katedrále hned vedle sochy papeže Pia IX. Tento papež povýšil Udine na arcibiskupství podřízené přímo papežskému stolci a vděčné město mu za to v dómu postavilo sochu.
Nad městem se tyčí obrovský zámek v stylu vrcholné renesance. Nechali si ho postavit aquilejští patriarchové, kteří si zvolili Udine za své sídlo, když se jim v malé Aquileji přestal líbit. Stavbu zahájil v roce 1517 Rafaelův žák Giovanni da Udine (který vyzdobil freskami i slavnostní sál, kde se scházel parlament země Friaul) a dokončil ho Fracesco Floriani. Do roku 1797 zde sídlil benátský místodržící, dnes zde sídlí „Museo civil“. Obklopený obrovskými stromy a s nádherným parkem s výhledem na město stojí určitě za návštěvu. Kostel „Chiesa di Santa Maria al Castello“ se právě rekonstruuje, zlatý archanděl Gabriel na špici kostelní věže je krásnou dominantou celého zámeckého areálu.
V muzeu je výstava Sjednocení Itálie a samozřejmě pinakotéka se sbírkou obrazů od mistrů jako Tiepola ši Caravaggia i muzeum friulánské fotografie. Podařilo se mi zaktivizovat zámecký alarm, když jsem se snažil opustit zámek nouzovým východem ve směru k parku, který je včetně restaurace na terase za zámkem. Takže to raději nezkoušejte. I když Italové jsou tolerantní a obešel jsem se bez pokuty.
Na odvrácené straně zámku se nachází zelená strana Udine. Rozsáhlé parky Giardino Grande, Loris Fortuna a Ricasoli, kde je možné bezproblémové parkování a právě parkoviště okolo Giardino Grande je výhodným východištěm k poznávání města. Když budete odtud stoupat k zámku, uvidíte na zdi pamětní tabuli zakladateli Esperanta – Ludwiga Zamenhofa – tzv. Doktora Esperanta. Ten sice osobně v Udine nepůsobil, zato ale jeho velký podporovatel a šiřitel tohoto universálního jazyka Achille Tellini (1866 – 1938) – udinský rodák, který se zde narodil i umřel.
Poněkud stranou leží „Museo diocesano e galleria del Tiepolo“ v někdejším biskupském paláci. To připomíná působení jiného slavného muže v Udine. Giovanni Battista Tiepolo (1696 – 1770) patří k nejslavnějším malířům pozdního baroka a jeho přechodu do rokoka. Ve svých mladých létech tvořil jakožto benátský občan v Benátkách a v Udine, než svou slávu rozšířil do celého světa – jedno z nejslavnějších jeho děl je ve Würzburgu, kde vytvořil mimo jiné fresku svatby Friedricha Barbarossy s Beatrix Burgundskou. V „Museo diocesano“ je možno obdivovat jeho raná díla – stojí to za to.
Když jste se po městě dost naběhali, vyplatí se odpočinout si na náměstí „ Piazza Giacomo Matteoti“ s kostelem Jakuba staršího.
Někdejší „Piazza San Giacomo“ dostala své nové jméno podle Giacoma Matteotiho, levicového politika, kterého v roce 1924 zavraždili Mussoliniho fašisté. Čtvercové rozlehlé náměstí bylo vlastně hlavním trhem ve městě a jeho centrálním místem. Dává svými nahusto postavenými úzkými domy pocit uzavřenosti. Se svým podloubím a spoustou kaváren a barů leží trošku stranou hlavní ulice, otevře se před vámi jako příjemné překvapení a láká k tomu, aby tu člověk pobyl. Restaurací a kaváren s dobrým espresem je tady samozřejmě jako v Itálii všude dost.
Mimochodem, stopy někdejšího Rakouska-Uherska a s ním spojeného českého vlivu v Udine samozřejmě najdete taky. Jestliže se Cividale pyšní našimi švestkovými knedlíky, v Udine zase pálí slivovici – Sliwowitz di Gabia. Určitě ani nevědí, kde má ten nápoj své kořeny, jinak by to nepsali tak německy.
Udine se tedy vyplatí navštívit. Až příště pojedete okolo a budete mít pocit, že si potřebujeme odpočinout, zastavte se tam. Nebudete litovat.