Chci využít určité zklidnění politické situace a zase jednou vás pozvat na cestu. Dnes do Tyrolska.
Tyrolský Pitztal je malý bratr Ötztalu. Je menší užší a o něco méně slavný, ale vyplatí se ho navštívit. Ovšem doporučuji nakoupit si dopředu. Nevím, z čeho lidé v Pitztalu žijí, ale jediná prodejna potravin v celé horní části údolí (tedy té turisticky atraktivní) je v obci s nevyslovitelným jménem Piösmes a i ta zavírá večer už v šest. Takže když jsme dorazili ve středu o půl sedmé, bylo by na nás čekalo hladové ráno, kdyby nebylo v St. Leonhardu už od sedmi ráno otevřené pekařství. V neděli má ale, stejně jako v Rakousku všechny obchody zavřeno, takže v sobotu buď nakoupit doma nebo přijet před šestou večerní.
Páteří údolí je říčka Pitze, okolo které vede i cesta údolím, náš GPS nás ovšem vedl po svahu přes obec Jersens – zřejmě to s námi myslel dobře, Jersens je jednou z turisticky nejvýznamnějších vesnic v údolí. Pokud člověk netouží po vysokohorských túrách ale stačí mu jen procházka v hezkém prostředí, může se projít okolo největší obce v údolí Arzlu, kde je přes Pitze visutý most. Pitze se stejně jako údolí samo s Ötztalem může s Ötztaler ache, která tvoří páteř vedlejšího údolí srovnávat jen stěží. V Pitze by se zřejmě Miroslav Tyrš neutopil. (Ohledně tragického konce našeho zakladatele Sokola poukazuji na článek o Ötztalu z 8.října minulého roku). Je charakteristické, že zatímco celé údolí dostalo jméno po onom potoku na svém dně, Ötztaler Ache, která je mnohem větší, dostala jméno po svém údolí. Možná je to proto, že v Pitztalu byste marně hledali obec velikosti Ötzu. Nicméně se zde narodil Benjamin Reich, dvojnásobný olympijský vítěz, trojnásobný mistr světa a vítěz světového poháru v sjezdovém lyžování v roce 2005/2006. (Co se taky dá jiného v Pitztalu dělat?) O jeho tvář, spolu s jeho manželkou rovněž slavnou lyžařkou Marlies Schild budete v údolí zakopávat doslova na každém kroku. V Pitztalu jsou na svého rodáka (i na jeho štýrskou manželku) hrdí a oni rádi vystupují v reklamách, kde hrají šťastnou rodinku. Možná i skutečně šťastní jsou, osobně bych jim to přál. My jsme se ovšem nehodlali motat okolo potoka na dně údolí, ani navštívit Bennyho a Marlies, my jsme toužili po výškách. Ty se v údolí sdružují do třech center.
Nejvyšší hory jsou logicky na konci údolí. Tam jsou pitztálské ledovce, na kterých se lyžuje, ovšem které jsou přece jen menší než ledovce v ötztálském Söldenu. Provozovatelé lyžařských vleků měli šílenou myšlenku propojit obě ledovcová střediska a vytvořit tak největší středisko ledovcového lyžování ve střední Evropě. K tomu byla potřebná jen maličkost, totiž odstřelit jednu z hor, které obě údolí a tím i obě lyžařská centra oddělují. Naštěstí jim v tom ochránci životního prostředí zabránili. Střediska jsou tedy stále oddělená, ovšem ty svůdné söldenské sjezdovky jsou z Pitztalu vidět, takže těm byznysmenským nápadům docela dobře rozumím. Jsou svůdné i když šílené, ale takové už svůdné věci často bývají.
Chcete-li na ledovec a nehodláte tam šlapat pěšky, což je pěkná makačka, je možné vyvézt se z parkoviště v Mittelbergu k horské stanici k lyžařskému centru ve výšce 2841 metrů lanovkou, takzvaným Pitz-Expresem. Je to vláček, který jede celou cestu, skoro čtyři kilometry, tunelem. V létě nejezdí každý den, jen od čtvrtka do neděle. Když jsme vjížděli do údolí ve středu odpoledne a tabule hlásala, že lanovka na ledovec není v provozu, pokusila se o mně mrtvice. Bylo už září a dostal jsem strach, že dopadnu jako před rokem v Ötztalu, kde už byla většina lanovek v druhé polovině září odstavena. Jenže teď jsme právě proto přijeli už v první zářijové polovině! Byl to planý poplach, od čtvrtka lanovka jezdila. Je to stejný typ jako kdysi jezdil na Kitzsteilhorn v Kaprunu. Tam na svatého Martina 11.listopadu 2000 došlo v lanovce k požáru. Zemřelo 155 lidí. Všichni, kteří se před ohněm chtěli zachránit během k horní stanici, ale jen několik, kteří měli odvahu vrhnout se do plamenů, proběhnout jimi a běžet k stanici dolní. Oheň se tahá nahoru a stráví veškerý kyslík. Takže ti, kdo utíkali nahoru, se všichni udusili. Poučil jsem tedy mé společníky, že v případě požáru je třeba prchat dolů. Nezdálo se, že by je to nějak zvlášť uklidnilo, k požáru ale nedošlo a my jsme za 42 euro na osobu dosáhli vrcholové stanice. Za ty peníze ale nekončíte v onom lyžařském centru, je zde možnost pokračovat lanovkou až k restauraci na kopci Hinterer Brunnenkogel ve výšce 3440 metrů, kde je i vyhlídková platforma s výhledem nejen na druhou nejvyšší horu Rakouska Wildspitze, ale i do Švýcarska a do Itálie. Tady začíná příjezd na sjezdovku na ledovci, my jsme se prošli na Přední Brunnenkogel, byla to poměrně snadná procházka po sněhu, která ale překvapivě vyčerpávala. Pochopil jsem, že tu Wildspitze, která se provokativně tyčila před námi, v tomto životě už nedám.
Zato jsme si dali kávu v oné nejvýš položené restauraci v Rakousku. Je tam samozřejmě vysokohorská přirážka. Za kávu se platily čtyři eura a za Aperol 8,50 euro. Ale zato máte od stolu neuvěřitelně krásný výhled – i když přes sklo, zřejmě aby zvědaví turisté nevypadávali z restaurace.
V okolí horní stanice Pitz Expresu je možná příjemná procházka ke kapli bílého světla, moderní kapličce s oltářem vyřezaném z jednoho kusu bílé žuly. Tento kámen je v horách velmi vzácný, kde ho našli, nevím.
Ovšem naprosto nezbytné je vyšplhat na Mittagskogel do výšky 3159 metrů. Je to snadná procházka, ani se moc nezapotíte, odměnou je ale naprosto úžasný výhled na pitztalské údolí. Je to naprosto neopakovatelný pohled, údolí je úzké se strmými svahy na obou stranách, ale dlouhé a poměrně přímé, takže ho vidíte z vrcholu Mittagskogelu jako na dlani. Chce to silnou vůli zvednout se a odejít. Něco tak krásného možná už v životě neuvidíte.
Kdo chce víc adrenalínu, může se vydat na Braunschweigerhütte a odtud na ferraty na Pitztaler Jöchl nebo na Polleskogel. Odtud už bude mít söldenské ledovce i s lanovkami a parkovišti přímo pod sebou.
Druhým významným centrem pro horské turisty je Rifflsee. K tomuto ledovcovému jezeru se dá taky vyjet lanovkou z vesnice Mandarfen. Lanovka končí ve výšce 2091 metrů na Sunna Almu. Procházka okolo jezera, kde se páslo množství krásných koní a roztomilých oslů trvá ani ne hodinku. Nabízejí zde plavbu na voru. Odpoledne vyráží na hodinovou cestu po jezeře obrovský vor se stoly a lavicemi, samozřejmě proto, aby turisté mohli požívat plody jim tam prodávané.
My jsme to vše viděli jen z výšky, byli jsme právě na vrcholu Brandkoglu. Původně jsme měli větší plány – totiž cestu na Kaunergrathütte, která je popisována jako jedna z nejkrásnějších horských túr v Alpách, zejména proto, že člověk jde velkou část túry proti Watzespitze, která prý vyhrává dlouhodobě soutěž o Miss Alp, tedy nejkrásnější horu. Nemůžu posoudit, do cesty se nám postavila ferrata, kterou jsme v plánu cesty přehlédli. Bez karabin a úponů jsme se tedy vydali na zpáteční cestu. Později jsme se dozvěděli, že se to přejít dá. To, co vypadá jako ostrá skalní plotna má přece jen ve skále vytesanou stezku jištěnou řetězy, nejhorší je ale sestup k začátku onoho výstupu, a právě to nás odradilo. Takže pokud se tam vydáte, výstroj pro ferraty bych raději přibalil. Ale i pokud skálu překonáte, jak to udělal Vladimírův syn Juraj, čeká vás hodně dlouhá túra k oné chatě a pak ještě delší sestup do Plangerosu, což dělá 1200 metrů z kopce dolů, údajně ne právě schůdným terénem. Túry v tyrolských Alpách vypadají v reálu většinou namáhavěji než na mapách a v popisech. Jestliže píšou, že je třeba být „Schwindelfrei und trittsicher“ odpovídá taková túra už přinejmenším túře „ľahkej“ podle bratrů Andrášiovců, ovšem spíše túře „trocha ťažkej“. Pro těch několik mých čtenářů, kteří tuto klasifikaci bratrů horolezců neznají, pak z túr „ľahkých“ se člověk vrací vyčerpán a zlomen na těle i na duchu a na túry „trocha ťažké“ se vydávají jen šílenci, sebevrazi a Němci. Byli tam, a dokonce v teniskách! Německá paní nám vysvětlovala, že se jí v těch teniskách po skalách lépe „hopká“. Rychle jsme se od ní vzdálili, ještě než se Němci dozvěděli, že jsem lékař.
My jsme se vydali na Brandkogel, kopec přímo nad Rifflsee. Leze se tam hodně strmě, takže pro staré pány je to na krev, ale dá se to. Nahoře je překvapení. Vrcholový kříž totiž stojí na skále, která se očividně od zbytku hory odlomila a drží ji jen ocelová lana onoho kříže. V první chvíli trošku podivný pocit vylézt na skálu přes trhlinu a vědět, že napůl visíte nad údolím. Ale odolejte! Neodolali jsme. Skála se ještě neodlomila, čeká očividně na jiné odvážlivce.
Samotné jezero Rifflsee je kouzelné, má tyrkysovou barvu, odněkud tedy do něho přitéká vápencová voda. Odkud ten vápenec pochází, nemám tušení, v centrálním Tyrolsku by měly být hory ze žuly. Ale očividně nejsou.
Třetím centrem v Pitztalu je oblast Hochzeigeru nad vesnicí Jerzens. I tady se v zimě lyžuje a v létě vandruje. I taky je lanovka, aby usnadnila turistům dosažení vrcholu. Gondola vás vyveze k restauraci, která je v lyžařském centru, odtud se pak dá vyjet sedačkovou lanovkou na Sechszeiger do výšky 2392 metrů. Tenhle kopec nabízí krásné výhledy do Inntalu, tedy do hlavního údolí severního Tyrolska a na obzoru je možné vidět až Zugspitze, tedy nejvyšší horu Německa. Ze Sechszeigeru máte dvě možnosti. Buď se vydat po hřebenu k Hochzeigeru, nebo si vypůjčit trojkolku a pustit se po ní po připravené cestě dolů. Prý je to dost adrenalinová zábava, tvrdili chlapci, kteří se na oněch vozíčcích svezli. Já jsem se nevezl, stačí mi adrenalin v práci a ten, který mi produkuje doma manželka (je na to hrdá a cítí se být za můj adrenalin zodpovědná). Výstup na Hochzeiger je snadná túrka po horském hřebeni do výšky 2560 metrů. Až pak to začne být zajímavé, totiž to v případě, že se rozhodnete vydat se ke Großsee nebo dokonce ještě dál ke Kugleter See.
Komu je to málo, může si vyběhnout buď na poměrně neškodný Gemeindekopf nebo na kopec jehož jméno už nahání strach – Wildgrat. Vzhled pak ještě víc. Rozumnější pro ty, kteří by chtěli na tyto kopce lézt, je ovšem přenocování na chatě u Großsee, pak nebudou mít stress s návratem. Právě zpáteční cesta totiž vyžaduje „Schwindelfreiheit und Trittsicherheit“. (Komentář výše) Vede po vrstevnici strmé skály, je ale zajištěna řetězy. Za sucha se to dá docela dobře projít, za deště je to horší. Pršelo.
I tahle túra je delší, než by si člověk myslel a přál. Uvedené časy nejsou pro důchodce o holi, ale pro vysportované horaly, kteří po horách raději běhají, než chodí. Už samotný okruh okolo jezera s návratem přes Zollkreuz do oblasti sjezdovek Hochzeigeru je túra na celý den. A pozor, pokud nestihnete odjezd poslední lanovky, nezbývá vám než se vydat do Jerzensu pěšky. A to je kilometr do hloubky, nic dobrého pro kolena, zejména, pokud po cestě zatmíte.
Centrem Pitztalu je Sankt Leonhard. Kouzelná vesnička se spoustou penzionů, jednou restaurací a žádným obchodem s potravinami. Zato je tu muzeum kozorožců. Sankt Leonhard přišel k té poctě, že může prezentovat historii tohoto jedinečného horského zvířete tím, že ho má v obecním znaku. A měl ho tam i v době, kdy byl kozorožec v podstatě vyhubený. Nejen jeho rohům se přiznával léčebný účinek, i jeho bobky sloužily k omlazovacím kúrám. A tak někdy v osmnáctém století žilo někde v Savojsku posledních padesát kusů tohoto zvířete. Italský král Viktor Emanuel II. pak v roce 1854 vyhlásil oblast, kde ti poslední kozorohové žili, za chráněnou oblast tím, že ji vyhlásil za svůj privátní lovecký revír a dal ho střežit před pytláky. Kozorožci se začali množit, podařilo se je propašovat do Švýcarska a po druhé světové válce koupili první zvířata i Rakušané. Po počátečních neúspěších se kozoroh v rakouských alpách ujal. Líbí se mu tam a dokáže se v horách neuvěřitelně šikovně pohybovat. Samice dokáže vyskočit až na tři metry vysokou skálu (samec to díky svým těžkým rohům nedokáže). Dnes žije ve volné přírodě 15 000 kozorožců (některé údaje hovoří až o 30 000) z toho tři tisíce v Ötztalu a Pitztalu. V Sankt Leonhardu v malé zoologické zahradě je jich sedm. V podstatě nás ignorovali, protože jim turisté můžou být ukradení, pohled na ně je ale lákavý. Zvíře, které dalo jméno i souhvězdí a tím se stalo i jedním ze znamení zvěrokruhu má v sobě už jen touto skutečností něco mystického. Ostatně slovinsky se nazývá krásně Zlatorog, anglicky Goldhorn. Jen nám se zdálo, že jsou jeho rohy podobné kozím (nejsou!!!) a Němci ho raději nazvali Steinbock, tedy „kamenný kozel“:
Pitztal má ještě jednu zvláštnost. Protože jsou tu svahy hor nesmírně strmé, prakticky každý potůček, přitékající do říčky Pitzu, padá do údolí vodopádem. Každých několik set metrů uvidíte značky pro cesty k nejrůznějším vodopádům. Kdo má tedy rád hluk padající vody, přijde si na své. Jen trošku po chodníku vystoupat nad údolí a nějaký vodopád tam určitě bude.
I to uklidňuje nervy. Jako celý Pitztal. Turisté ho nepřeplňovali. Nevím, jak je to v zimě, ale v létě je to lákavý cíl pro někoho, kdo masový turismus nutně nemusí.
