Kardiostimulátory

Miluju je. Což jde s ohledem na mé schopnosti vyřadit z provozu jen mou pouhou přítomností jakýkoliv počítač či magnetický klíč malý zázrak. Kardiostimulátory ale vědí, že je miluju a na rozdíl od počítačů (které rád nemám a ony to vědí) nevypínají svou činnost, když vstoupím do místnosti a nepřipravují si na mne zákeřné výpadky funkce – a to, i když se v podstatě o počítače jedná. Vybavené baterií, jež má vydržet zhruba deset let a tím pádem vyrábí nejdražží proud na světě a spojené s tím hloupým svalem, zvaným srdce, který mají nakopávat a popohánět, jednou či dvěma elektrodami. Je na tom něco trochu mysteriózního. Člověk přestává být uzavřeným systémem, část jeho těla se dá programovat zvenčí. Jenže tyto mašinky jsou tu proto ne aby nesmyslně prodlužovaly život, jak si mnozí myslí, ale aby zlepšovaly životní kvalitu – aby člověka vracely zpět do normálního života – a proto je miluju. Ovšem problém nastává, když někdo tu mašinku naprogramuje špatně.
Pan Landsmann byl životaschopný muž něco přes šedesát, čilý a sportovní. Rád chodil do hospody, do lesa, rád jezdil na kole. Ale právě tu byl malinký problém. Pan Landsmann totiž omdléval. Stávalo se mu to výhradně při jízdě na kole a to – při bližším dotazování – výhradně, když chtěl odbočit doleva. Když přitom vytočil hlavu doleva, omdlel a probrall se vleže uprostřed vozovky ( kdyby se mu to stávalo při odbočování doprava, skončil by v příkopě a do nemocnice přišel s polámanými kostmi možná o něco dříve. Nicméně když se tak probral uprostřed vozovky popáté, uznal, že něco takového není zcela normální a že by to mohlo být i nebezpečné a dostavil se k nám. Pop podrobném prozkoumání jeho problému byl k diagnóze jen malý krůček. Na krku je totiž malý uzlíz zvaný karotický sinus, jenž je zodpovědný za nervy vedoucí k srdci a tedy i za impulsy srdce pohánějící. Pokud je u některých citlivých lidí ztlačen, způsobí krátkodobou srdčení zástavu. Což byl případ našeho pana Landsmanna –říká se tomu syndrom karotického sinu.
Léčba je jen jedna, kardiostimulátor, který při těchto sice zřídkavých, ale přece jen nebezpečných pauzách ( zejména když člověk odbočuje při jízdě na kole doleva na frekventované silnici) zaskočí a srdce udrží v chodu. Pan Landsmann byl tedy vyslán k implantaci kardiostimulátoru. Vrátil se za dva dny a my ho nepoznávali. Ležel pouze v posteli, krevní tlak měl okolo 90 někdy i míň. Měl závratě, nechutnalo mu jíst a chystal se na odchod na onen svět. Nikomu nebylo jasné, co se s tím aktivním člověkem stalo, předpokládala se psychologická reakce s depresí, což se někdy u lidí, kteří jsou náhle z ničeho nic vydáni na pospas mašině stává.
Jenže když si pan Landsmann objednal kněze a ten se dostavil se všemi svými olejíčky, aby našemu pacientovi udělil poslední pomazání, pohár mé trpělivosti přetekl. Proč se tomu chlapovi daří tak špatně? Na EKG byla pravidelná stimulace srdce při každém jeho úderu a v té době ještě panovalo přesvědčení, že je to tak správně. Kardiostimulátor byl přece v srdci, aby stimuloval a čím víc, tím líp. Jenže pan Landsmann potřeboval kardiostimulátor přece jen velmi zřídka – totiž při jízdě na kole a to jen při úmyslu odbočit doleva. Proč ten hloupý kardiostimulátor stimuluje, když teď milý pan Landsmann leží v posteli a místo na jízdu na kole myslí na jízdu do nebes? Stimulátor stimuloval obvyklou frekvencí 60 za minutu, v podstatě se mu nedalo nic vyčítat. Jenže když jsem se podíval na pacientovo EKG před stimulací, měl tento – jako správný sportovec, klidovou frenvenci někde okolo 55 za minutu. Víc očividně nepotřeboval a dařilo se mu dobře. Nechal jsem si ho odvézt ke kontrolnímu přístroji a přeprogramoval jsem jeho kardiostimulátor na frekvenci 50/ minutu. Pan Landsmann se nato postavil, odešel na oddělení, kde mu sestry naměřily tlak 120/80 jako za starých dobrých časů před implantací. Příští den se dal propustit a odjel na kole domů. Při odbočování doleva před domem neomdlel a už ani nikdy v budoucnosti -žije dodnes, na kole už ale nejezdí, přece jen jej dohnala stařecká demence.
Následkem této události jsem se rozhodl v protikladu k panujícímu mínění – že někdy je méně více a po řadu let jsem víceméně ilegálně a proti doporučením renomovaných kapacit přeprogramovával kardiostimulátory na nižší frekvence a prodlužoval jsem programovaný převodový čas mezi předsíněmi a komorami, jen abych zabránil zbytečným stimulacím srdečních komor. Dělal jsem to tajně, aby o tom nikdo nevěděl, pacientům se dařilo dobře. Před třemi lety se mi dostalo zadostiučinění. Nejvyšší odborníci změnili své mínění a přišli na to, že je lépe stimulovat tak málo, jak se jen dá. Dokonce vyvinuli přístroje, které jsou natolik chytré, že tu minimální potřebu zjišťují samy od sebe. To, co jsem dělal deset let ilegálně, mohu teď dělat veřejně a ještě na to být pyšný.
Jak jsem říkal na začátku. Miluju je. A to i přesto, že při jejich zavádění má ona sonda, jež je má spojit se srdcem, tendenci vklouznout do kdejaké špatné díry, kolik jich jen na cestě k pravé srdeční komoře je. (A že ich tam je!) Přesto, že se pak ona sonda dokáže točit i víc než hodinu v pravé předsíni a tvrdohlavě odmítá posunout se trikuspidální chlopní do pravé komory, aby konečně mohla začít fungovat, zatímco se pacientovi na tvrdém lehátku daří stále hůře. V tu chvíli je nenávidím na smrt, ale jak jistě víte, láska nakonec nad nenávistí stejně zvítězí.