Soutěživost

               Soutěživost je lékařům vlastní. Každý chce být aspoň o maličko lepší než ten druhý. Komunistický systém tuto soutěživost podporoval a organizoval na medicínské fakultě Palackého university v Olomouci „Socialistickou soutěž o nejlepší studijní skupinu.“

Zúčastnili jsme se. Ne, že bychom něco výjimečného dělali, ale řekl jsem si, že to nemůže škodit. Sepsal jsem si určité činnosti naší studentské skupiny, nezdůrazňoval jsem, že podstatná část z těchto aktivit se odehrávala ve Studentském klubu, tedy universitní vinárně. Stručně a krátce jsem popsal naši činnost a na konci jsem žasl, že naše skupina vyhrála. Zájem o účast nebyl v prvním ročníku nijak přehnaný, konkurence tedy nebyla právě velká. Odměnou byl týden lyžování v Beskydech. Zaplacený školou a v normálním studijním týdnu, všechna praktika nám byla takto uznána, i když jsme místo stání na pitevně jezdili na sjezdovkách na Soláni.

Samozřejmě to mé spolužáky patřičně motivovalo. V následujícím roce jsme se do soutěže zapojili skutečně aktivně. Řada z nás pracovala ve studijní odborné činnosti, chodívali jsme darovat krev (s poté jsme byli doplnit krvinky v Studentském klubu), účastnili jsme se na promítání filmů v posluchárně (částečně zakázaných a částečně komunistickou censurou trpěných) , občas vyrazili společně na výlet a stali jsme se sponzory jednoho zvířete v zoologické zahradě na Svatém kopečku  (i kdybyste mne zabili, už si nevzpomenu, o které zvíře se jednalo, kterému jsme za patřičný přísun piva a alkohlických nápojů ze strany správy ZOO stavěli bezplatně zeď okolo výběhu.) A vyhráli jsme znova. Tentokrát už byla konkurence obrovská. Zpráva, že si naše skupina užívala týden na lyžích místo školy a to zadarmo, se rozšíříly rychlostí stepního požáru. Všechny studijní skupiny si připravily půlhodinové referáty o své činnosti a vzájemně zpochybňovaly výkony těch ostatních. Já jsem si opět připravil naprosto krátkou zprávu o našich aktivitách, čímž jsem zápasícím vedoucím skupin zcela unikl z jejich pozornosti. Výsledkem bylo opětné vítězství, členové poroty byli totiž délkou referátů a hádkami ostatních tak otrávení, že se rozhodli ocenit naši stručnost. Těšili jsme se tdy znovu na lyže.

Jenže když už se sen o týdenním bezplatném lyžování měl stát realitou, postavil se nám náhle a nečekaně do cesty asistent, zodpovědný za naši výuku na vnitřním lékařství. Všichni ostatní naši omluvenou nepřítomnost s radostí akceptovali, protože měli tím pádem volno, on ale ne. Zda to bylo jeho pedagogické nadšení či spíše závist, to už se nikdy nedozvíme, nicméně představu, že studenti jeho skupiny budou týden trávnit na Soláni místo v posluchárnách, považoval za svatokrádež.

„Cože, volno?“ vzrušil se. „Neexistuje. Kdo nepřijde na praktikum, ten bude mít absenci a já rozhodnu, jestli mu povolím nahradit ji ve svatém týdnu.“

„Podle stanov soutěže,“ pokusil jsem se jako mluvčí kroužku vysvětlit, „je odměnou za vítězství omluvené týdenní volno pro všechny členy studijní skupiny.“

„Jaké stanovy soutěže? Co to má být za soutěž?“ vzrušil se asistent. „To mě všechno nezajímá. Kdo se nedostaví na praktikum, bude mít se mnou problém.“

O problémy s asistentem Šimkem nikdo skutečně nestál. Dali jsme hlavy dohromady. Někteří radili to vzdát a raději jít na výuku. Jiní si mysleli, že bychom měli tu lyžovačku přerušit a na praktikum přijít (šílený nápad, protože interna byla ve středu, tedy právě uprostřed týdne). Nakonec mě napadl spásný nápad. „Půjdu za Jordou,“ řekl jsem.

„Ty ses zbláznil,“ mínili ostatní. „Přece s tím nemůžeš jít za proděkanem pro ideologickou práci! Za tím skalním komunistou!“

„A proč ne? On je přece garantem soutěže. Zaštítil ji, tak ať zaštítí nás.“

Musím říci, že kolegové mne v tu chvíli odepsali a mysleli si, že mne už nikdy neuvidí a že jim možná za pár let pošlu pozdrav z nějakého dalekého gulagu.

Jenže proděkan Jorda byl člověk, který byl komunistou z přesvědčení. Takových se po roce 1968 dalo najít opravdu jen velmi málo. Všichni ostatní byli ve straně z oportunismu, protože s členstvím byly spojeny výhody a vedoucí funkce. Ne tak proděkan Jorda. On věci světového proletariátu skutečně věřil. Když se na sídlišti stavěly svépomocí garáže, objevil se tam mezi prvními v montérkách a s hlavou ovázanou šátkem. Předtermíny na zkoušku z dermatologie (čili kožního lékařství) dával zásadně během manifestace na oslavu prvního máje. V ten rok tam na té manifestaci také poprvé a naposledy dorazil celý náš ročník. Způsobovalo to problémy, protože všichni páťáci, toužící po předtermínu, proděkana houževnatě pronásledovali, aby byli u toho, až předtermíny začne rozdávat. Protože nás bylo na tři sta a Jorda byl nesmírně pohyblivý (celou onu manifestaci jakožto hlavní ideolog organizoval) narušovalo tři sta studentů, pronásledující ho jako ohon kometu, seřazené řady manifestujících studentů a dělníků olomouckých závodů. Nakonec se nám podařilo pana proděkana obklíčit u zdi děkanátu, a když neviděl možnost úniku, termíny rozdal.

A teď jsem se k němu vydal. Věděl jsem, jak je důležité představení a hlavně podání ruky. Starší studenti nadvičovali podání ruky před zkouškou celé týdny. Jorda nenáviděl ruku zvanou „mrtvá ryba“ protože u takového nesmělého studenta právem očekával nedostatek budovatelského elánu. Příliš pevný stisk ruky však považoval zase za nepřiměřenou drzost a nedostatek úcty. Stejně důležité pak bylo se při vstupu do zkušební místnosti správně představit: „Soudruhu profesore (jen ne panebože pane profesore, to už mohl člověk zrovna měnit fakultu), jmenuji se….. a dostavil jsem se na zkoušku z dermatologie a venerologie.“ Bože chraň říci dermatovenerologie, i když byl obor tak normálně nazýván. Pan profesor byl totiž nejvyšším odborníkem ve DVOU oborech! Poté následovalo ono podání ruky. Pokud člověk představení zvládl a ruku stiskl přesně patřičnou silou, jednalo se už jen o to, zda dostane ze zkoušky z kožního lékařství jedničku (v případě, že uměl) nebo dvojku (v případě, že neuměl). Pokud se však při představení dopustil nějaké fatální chyby, zakoktal se, či pak zvoral stisk ruky, bojoval už jen o přežití (trojka, pokud uměl všechno) nebo vyhazov (pokud uměl o něco méně). Měl jsem nacvičeno a vstoupil jsem k panu profesorovi do kanceláře.

„Soudruhu profesore, jmenuji se Antonín Polách, jsem čtvrtým rokem studentem medicíny University Palackého a vedoucím šesté studijní skupiny.“ Poté jsem podal panu profesorovi ruku a opatrně, nicméně pevně opětoval jeho stisk. Na profesorově tváři se rozhostil spokojený úsměv a já jsem věděl, že jsem zvítězil.

„Co vás za mnou přivádí, kolego,“ zeptal se a pokynul mi, abych se posadil.

„Jak víte, soudruhu profesore, naše skupina zvítězila v socialistické soutěži o nejlepší studijní skupinu fakulty.“

Pokud to profesor Jorda nevěděl, nedal to na sobě znát. Pochvalně pokynul hlavou.

„My tu soutěž považujeme za úžasnou věc, přispívající k motivaci studentů, aby se zapojovali aktivně do života fakulty.“ Ani jsem nelhal, odkdy jsme soutěžili, scházeli jsme se v hospodě mnohem častěji než předtím.

„Ano, ano,“ usmíval se profesor. „Za tím účelem jsme tu soutěž zřizovali.“

„Vím, že vy osobně jste tu soutěž zaštítil a jsme vám za to i patřičně vděčni, protože jí to dodává úplně jiný, nepoměrně důležitější význam.“

Soudruh profesor byl spokojen, byl čas přejít do útoku. „A teď nám určití vyučující brání převzít a konzumovat odměnu za vítězství.“

Jorda se na mě nevěřícně podíval. „Cože?“

„Ano. Odměnou je stejně jako vloni týdenní lyžařský zájezd na Soláň. A jeden z vyučujících nás nechce omluvit z praktika, takže tam zřejmě nebudeme moci jet. Nechci ani domyslet, jaký to bude mít dopad na morálku studentů mé skupiny. Ale pokud se to roznese, mohlo by to zničit celou socialistickou soutěž. To by byla tak obrovská škoda, že se člověku chce až plakat…“

„Kdo?“ vykřikl Jorda.

„Já bych nerad jmenoval…“

„Chci jméno!“ zařval proděkan.

„Asistent Šimek z interny,“ odpověděl jsem poslušně.

Jorda sáhl po telefonu a vytočil číslo. „Tady Jorda. Chci Šimka! Ne, okamžitě!“

Nevím, co se na interně dělo, asistent Šimek byl u telefonu během minuty. Vzhledem na velikost kliniky ho museli do sekretariátu poslat snad potrubní poštou.

„Šimku!“ zařval profesor Jorda do telefonu, až jsem poskočil na židli. „Vy ničíte mou ideologickou práci! Vy ohrožujete svým diletantismem výchovu mládeže! Co si o sobě myslíte? Myslíte si, že budu na fakultě trpět existence, které nabourávají socialistickou výchovu? Kteří demotivují studenty a snaží se je zvrátit v pozitivním přístupu k věci socialismu? Že nevíte, o čem mluvím? Kdo brání studentům šesté skupiny, aby mohli převzít odměnu za vítězství v socialistické soutěži? Kdo tím torpeduje celé naše snažení a mladistvý elán našeho medicínského dorostu? Kdo se tak snaží podkopat mou pozici, protože já se na tu soutěž zaručil? Že jste nevěděl? To vás neomlouvá! Že si to znovu promyslíte? Vy si nemáte co rozmýšlet! To je rozkaz, rozuměl jste? Aha rozuměl. Tak to je dobře. Doufám, že o vás příštích pár měsíců neuslyším! Dobře, akceptuji vaši omluvu. Řekl jsem, že ji akceptuji, nemusíte se opakovat. Na slyšenou, práci čest!“

Položil telefon a pravil. „Myslím, že je věc vyřízena. Asistent Šimek vám nebude dělat potíže. Pokud by se o to pokusil, spojte se se mnou. Jsem na vás hrdý a ještě jednou gratuluji.“

Asi to dnešní člověk nepochopí, ale čtyři studenti naší skupin měli přece jen z asistenta Šimka takový strach, že s námi na lyže nejeli. Zřejmě mi nevěřili a mysleli si, že jsem si tu historku s proděkanem Jordou vymyslel. Zatímco my jsme se proháněli na sjezdovce na Soláni, oni se ve středu dostavili na internu a dožadovali se vyučujícího.  Asistent Šimek si zřejmě myslel, že se mu něco zlého zdá. Nahlédl do seminární místnosti, nevěřícím pohledem si změřil ony čtyři šprty a pak explodoval.

„Tak já kvůli vám skoro vyletím z fakulty! Já skoro stratím místo! Já se musím ponížit před proděkanem, jenom abyste vy mohli jet na lyže! A vy máte ještě tu drzost přijít na vyučování? Ven! VEENN!!!“

O dalším průběhu onoho semináře jsem se už nic nedozvěděl. Zřejmě proto, že byl tak krátký.