Apolónie ,březen roku 44. před Kristem
Povídka
„Vidíš, Marku?“
Jeden ze tří chlapců, sedících na hradbách města Apolónie ukazoval k ústí řeky Vhosy, která protékala v údolí pod městem. Od moře vál chladný březnový větřík. Občerstvoval, cuchal chlapcům vlasy, ale nebyl nepříjemný. Údolí bylo plné květů ovocných stromů, údolí řeky Vhosy bylo úrodným zázemím města. Byl březen, stromy začínaly kvést, pole se zelenala. Příroda se probouzela a slibovala dobrý rok.
„Co?“ zeptal se druhý z nich.
„Loď.“
Teď už se podivil i ten třetí z nich: „A co má být? Lodě sem připlouvají stále. Koneckonců je Apolonie výchozím bodem Via Egnatia. Zboží se tu překládá už po celá staletí.“
„Jenže tohle není obchodní loď,“ vysvětlil ten první. „Je to vojenská galéra.“
Druhý si zastínil oči a chvíli hleděl do dálky. „Máš pravdu, Gaie,“ řekl pak. „Co ta tady chce?“
Třetí s chlapců pokrčil rameny. „Není to jedno? Je mír a jedna galéra příliš mnoho vojáků nepřiveze. To nás z nudy nevytrhne.“
„Není Gaie,“ opravil ho ten první, který se taky nazýval Gaius. „Možná přiváží nějakou důležitou zprávu.“
Zapomněl jsi, Gaie,“ zasmál se Marcus. „Že Gaia Cilnia Maecenase politika nezajímá.“
„Jenže Gaia Oktaviána zato zajímá stále,“ řekl Gaius Oktaviánus. „A doufám, že Marca Vipsania Agrippu taky.“
„Hm,“ přisvědčil neochotně Agrippa. „Jednou se jí budu muset zabývat. Ale teď mám ještě čas na studia, na politické intriky mám dost času. Nejsem na tom tak jako ty, Gaie. Můj otec není vládcem Říma.“
„Můj ano,“ řekl Oktavián. „Ale někdy mě přivádí k zoufalství.“
„Prosím?“ teď zpozorněl i Maecenas, který se zatím při debatě svých kamarádů očividně nudil.
„Dobrá, vyzná se ve vedení vojska, ale politiku dělá stejně jako velitel na válečném poli. Přímo, brutálně. Prostě nešikovně. A to nejde.“
„Jak to, že nejde?“ podivil se Agrippa. „Jeho volební kampaň zpřed čtrnácti let, když se poprvé stal konzulem, je ještě dnes příkladem vedení politického boje.“
„Negativním příkladem,“ ušklíbl se Oktaviánus. „Vylévat na politické soupeře splašky z oken nemá úroveň. A plodí doživotní nenávist.“
„Stal se doživotním diktátorem,“ připomněl Arippa. „Víc se dosáhnout nedá.“
„Dá,“ řekl Oktavián a protáhl se. „Dá se vybudovat nový systém vlády. Trvalý systém, který zajistí stabilitu a vládu nejen osobě ale celému rodu. A státu, kterému vládneš. Na generace. Ale na to on nemá.“
„Jak to myslíš?“ zeptal se Agrippa. „To by se musel stát králem. Jenže královskou korunu mu Římané nikdy nedovolí. Řím zůstane republikou. Kdo by se chtěl nechat korunovat králem, špatně dopadne.“
„Copak je koruna to nejdůležitější?“ zeptal se Oktavián.
„Nerozumím,“ řekl Maecenas. Loď se blížila k přístavu. Viděli, že na přídi stojí muž v uniformě důstojníka.
„Podívej. Když hodíš žábu do horké vody, vyskočí, aby si zachránila život. Když ji vložíš do vody studené a pomalu ji zahříváš, uvaří se, aniž si všimla, kdy už byla odsouzena k smrti a neměla šanci se zachránit. Stejně to musíš dělat s demokracií, tedy s jejími nositeli, pány senátory. Nesmí si všimnout, že přicházejí o moc, pak ti budou ještě tleskat. A to otec neumí.“
„Ty zpochybňuješ římskou demokracii?“ užasl Agrippa. „Ty ji chceš snad dokonce odstranit?“
„Máš snad pocit, že se osvědčila? Jedna občanská válka za druhou, tisíce mrtvých legionářů! Místo toho, aby bránili hranice říše, dobývali nová zemí a zásobovali Řím novými otroky, bijí se mezi sebou a hynou po tisících. Draze vyzbrojení, draze vycvičení. Copak si to můžeme dovolit? Už desítky let nezná Řím nic jiného než válku.“
„Tak to bylo vždycky,“ namítl Agrippa. „Chrám boha Januse byl za celou dobu dějin Říma zavřen pouze pětkrát.“
„Jenže to bojovaly římské legie na cizím území. A to je živilo. Dnes bojují na území říše a plundrují ji. Neviděl jsi to tady v Epiru? Jak je to dávno, co tu otec bojoval s Pompejem? Čtyři roky! Máš pocit, že se ta země od válečného běsnění už vzpamatovala? To musí skončit! Až budu vládnout já, bude mír. Můj mír! Protože já ho všem nadiktuju. Aby se lidi konečně mohli věnovat svým polím a svým řemeslům.“
„Ty myslíš, že se staneš otcovým nástupcem i v hodnosti diktátora?“
Oktavián se na Agrippu shovívavě podíval. „Samozřejmě, že ne. Ten titul není dědičný, a pokud bych o něco takového usiloval, byl bych rychle mrtvým mužem.“
„A jak to tedy…?“
„Pamatuješ si na toho kněze? Když jsme přišli do Apolónie?“
„Já vím“, řekl Agrippa. „Theón. Když tě uviděl, padl před tebou na kolena a prorokoval ti velkou budoucnost.“
„Nemám ve zvyku brát věštby na lehkou váhu. Bohové stojí na jejich zněním a určují lidské osudy.“
„Kdo už dnes věří na bohy?“ zasmál se Maecenas. „Jsou jen objekty pro sochaře a malíře.“
„Já na ně věřím,“ odtušil Oktavián studeně. „Možná jsem poslední. Ale právě proto se stanu veleknězem.“
„Veleknězem?“ nakrčil nos Agrippa. „Funkce bez významu a s mnoha povinnostmi.“
„A kterou právě proto nikdo nechce. Nebudu mít tedy konkurenci, až se o ni budu ucházet, aspoň ne vážnou,“ zasmál se Oktavián.
„Proč se chceš ucházet o něco tak zbytečného?“ podivil se Maecenas. „Nemáš důležitější úkoly?“
„Ale jistě že mám. Nebo budu mít. Ale nesmím zanedbat nic. Budu potřebovat i to, aby kněží haruspikové věštili podle mých instrukcí. Věř mi, že to pomáhá.“
Loď přistávala. Muži na palubě vyhodili lana, jiní na molu je uchopili a přitahovali loď ke břehu.
„Od té doby, co mi Theón předpověděl onu zářnou budoucnost, se zabývám tím, abych identifikoval pilíře moci. Ostatně otcův nápad, poslat mě studovat právě sem, do Apolónie, nebyl špatný. Hodně jsme se tu dozvěděli a učitelé nám dali i prostor na přemýšlení a vlastní nápady. Co tedy člověk potřebuje, aby mohl vládnout?“
„Peníze,“ řekl Maecenas. „Bez peněz se nedají vyhrát žádné volby. A když neuspořádáš ve funkci edila pořádné hry, můžeš na funkci prétora nebo konzula zapomenout.“
„V principu máš pravdu,“ přisvědčil Oktavián. „Aspoň při první volbě se bez velkých finančních obětí neobejdeš. Doufám, že mi otec zanechá velké dědictví. Obohatil se v Galii víc než dost. A konfiskacemi Pompejovců taky.“
„Peníze budeš potřebovat pořád,“ upozornil Oktaviána Agrippa.
„Peníze jsou v provinciích,“ řekl Oktavián. „Senátoři se můžou mezi sebou i zabít, aby se stali prokonzuly a proprétory a mohli aspoň na jeden jediný rok spravovat nějakou bohatou provincii. Achaiu, Asii nebo Hispánii.“
„Právě,“ řekl Maecenas. „Můžou se kvůli tomu zabít.“
„Já jim je rád ponechám, ty bohaté provincie,“ řekl Oktavián. „Viděl jsi někoho, že by chtěl dělat prokonzula v Galii, Panonii, Dalmácii nebo Thrákii? Nemluvě o Belgii nebo Lusitánii?“ Až budu mít moc, obětuji se a převezmu tyhle neatraktivní provincie, které nikdo nechce. Můžu je spravovat všechny najednou. Je to sice hodně práce a málo peněz, jenže z každé provincie přijde něco. Když je budu spravovat rozumně, vynesou víc než kterákoliv jednotlivá bohatá ale permanentně vykrádaná provincie. Navíc je nebudu mít na jeden rok, nebudu z nich muset peníze mačkat tak rychle, jako to dělají prokonzulové. A ještě mi páni senátoři budou vděční, že tam nemusí jít.“
„K udržení moci potřebuješ armádu,“ namítl Agrippa. „Bez ní ti peníze nebudou nic platné.“
„A kde jsou umístěny římské legie?“ zeptal se Oktavián.
Agrippa se na něj podíval překvapeným pohledem a tvář se mu rozzářila poznáním: „V pohraničních provinciích.“
„A kdo velí legiím:“
„Správce provincie,“ recitoval Agrippa se smíchem. „Takže takhle budou skoro všechny legie podléhat tobě.“
„Správně,“ řekl Oktavián spokojeně. „Já ale nemám rád válku. Otec ji miluje, já na ni nemám buňky.“
„Obdivuju tvého otce,“ řekl Agrippa. „Je to vojenský génius.“
„Mohl bys zaskočit a vést mé legie, Marku?“ zeptal se Oktavián žertem.
„Rád to pro tebe udělám,“ zasmál se i Agrippa. „Co bych už pro přítele neudělal?“
„Ale nezradíš mě, že?“
„Jen pokud bys ohrožoval republiku.“
„Pak se nebojím. Republika zůstane. Senát bude fungovat. Lidová shromáždění obnovíme. Budou se volit konzulové, prétoři a tak dále a tak dále. Život půjde stejně, jako šel po celá staletí. Jen nestrpím žádné nepokoje na ulicích a zákeřné útoky na kandidáty.“
„Což byla specialita tvého ctěného otce Gaia Iulia Ceasara,“ podotkl Meacenas. „Svého spolukonzula Bibula znemožnil natolik, že si ani netroufal vyjít z domu. A skoro mu to bylo osudné. Když Bibulus převzal v občanské válce velení nad Pompejovým loďstvem, nevypadalo to s Caesarem a jeho vojskem dobře. Všechny pokusy přepravit vojáky sem, do Epiru, byly odsouzeny k neúspěchu, dokud flotile velel nenávistí naplněný Bibulus.“
„Jenže Bibulus umřel, otec se do Epiru přepravil a když ho Pompejus nedokázal u Dyrrhachia zničit, zničil on Pompeja u Pharsalu. Bohové jsou na straně silných a odhodlaných.“
Z lodi v přístavu vystoupil jen jeden muž v důstojnické uniformě. Spěchal do kopce k městské bráně. V ruce držel svitek papyru.
„Ten nese nějakou důležitou zprávu,“ řekl Maecenas, který ho pozorně sledoval.
„Nějaká špatná zpráva,“ mínil Oktavián. „Asi se budou zvyšovat daně. Nebo se vzbouřili Illyrové. Kdo ví. S dobrými zprávami nemá nikdo naspěch. Ty zlé se musí, nevím proč, doručovat takhle hekticky.“
„Dozvíme se to,“ řekl Agrippa. „Teď by mě jen zajímalo, jak chceš ovládnout senát.“
„Tak především budu mít peníze, hodně peněz z oněch chudých provincií. A s velitelem skoro všech legií se taky nikdo nebude chtít tahat za prsty. Když navíc budou věštby vždy pro mě příznivé a proti těm, kdo se mnou nesouhlasí, naopak velmi nepříznivé, odradí to další provokatéry. Jak víte, otec vybudoval v senátu mocnou frakci, která ho poslouchá na slovo. Přivedl tam i Galy, kteří neuměli pořádně latinsky, jsou mu oddaní na smrt. Hodlám v této praxi pokračovat. Do senátu musí přijít nekvalifikovaní lidé. Ti jsou pak věrní a vděční, že se tam dostali. A nejdůležitější je moci ke každému důležitému problému, ke každému zákonu, hovořit jako první. Myslím, že si nechám toto privilegium odhlasovat, ještě dokud bude otcova frakce intaktní. Představte si, kolik budu mít povinností! Velekněz, správce tolika provincií a velitel tolika legií. Zákony, daně, zaopatření vojska, stavba jejich táborů. Copak budu mít čas vysedávat v senátu? Musí mi povolit k problému promluvit jako prvnímu, abych se pak mohl odporoučet.“
„Najdou se určitě takoví, kteří budou argumentovat proti tobě. Jen co se za tebou zavřou dveře kúrie.“
„To ano,“ řekl Oktavián a jeho oči se náhle zúžily jako oči šelmy. „Ale ne dlouho.“
„Pak už ti ale bude chybět jen královská koruna.“
„Nebude,“ řekl Oktavián přesvědčeně. „Ani trochu. Nepotřebuji titul „Rex“, chci vládnout neviditelně. Nikdo ani nesmí vědět, že vládnu. Vládnout bude přece senát. A lid římský, abych nezapomněl. Ale ten opravdu jen v případě, že by páni senátoři byli neposlušní. Neviditelného vládce nemůže nikdo nenávidět. Protože ho nevidí. Ale lidem se bude dařit lépe a budou vědět, čí je to zásluha.
„Ale nějaký titul mít musíš,“ namítl Agrippa.
„Třeba „princeps“, první,“ navrhl Maecenas.
„První senátor nebo první občan?“
„To ať už si lidé přeberou,“ řekl Oktavián. „Já jim to na nos věšet nebudu. Třeba budu jen první, kdo bude hovořit v senátu. Díky Gaie, to je geniální nápad.“
„Rádo se stalo,“ zamumlal Maecenas. „Ještě že hovoříme teoreticky, připadám si jako na semináři u učitele Selena.Tvůj nemilovaný otec tě k vládním povinnostem tak brzy nepustí. Je to ještě chlap v plné síle, může v Římě strašit dobře dalších dvacet let.“
„Tak si ještě postudujeme,“ usmál se Oktavián. „Já nemám naspěch. Můj milý, trpělivost patří k nejcennějším vlastnostem vládce. Já jí mám dost.“
„Já ne,“ namítl Maecenas. „Nudím se tady.“
„Jedna horečka, pád z koně nebo mořská bouře a je po všem,“ řekl Agrippa. „Trpělivost znamená zahrávat si s osudem.“
„Zapomněl jsi na věštbu Theóna?“ řekl Oktavián přísně. „Bohové mi předpověděli velkou budoucnost, nepošlou na mě nějakou blbou horečku.“
„Mladí pánové, mladí pánové,“ pod hradební zdí stál zadýchaný otrok. Patřil Oktaviánovi. „Máte se ihned dostavit do Buletéria.“
„My?“ podivil se Maecenas.
„Tedy hlavně pan Gaius Julius Caesar Oktaviánus. Ale říkali, že máte přijít všichni.“
„Kdo říkal?“
„Jsou tam muži z městské rady. Přijel nějaký posel z Říma.“
„Špatné zprávy?“ zeptal se Oktavián.
„Asi ano,“ přikývl otrok. „Jak to víte?“
„Dobré zprávy mají čas,“ ušklíbl se Oktavián. „A ten posel měl zatraceně naspěch.“
Sešli z hradeb. Na Agoru a k Buleterionu nebylo daleko. Prošli kolem městské knihovny, z níž si vypůjčovali knihy a kolem Odeonu, kde naslouchali přednáškám. Prošli pod portikem Buleterionu. V budově je očekávali vzrušení starší města.
„Mladý pane,“ vyrazil ze sebe podesta. „Pane Gaie! Váš otec, ctěný Gaius Julius Caesar…“
„Co je s ním? Posílá pro mě?“ vyhrkl Oktavián.
„Váš otec, ctěný Gaius Julius Caesar,“ zopakoval podesta, „je mrtvý.“
Na chvíli zavládlo hrobové ticho.
„Jak zemřel?“ zeptal se pak Oktavián přiškrceným hlasem.
„Zavraždili ho. Na zasedání senátu v Pompejově divadle. Obvinili ho z úmyslu zničení demokracie. Ubodali ho k smrti.“
Oktavián se podíval na Agrippu a procedil mezi zuby tak, aby to slyšel jen jeho přítel: „Neříkal jsem to?“
„Zde je zpráva,“ jeden ze starších podal Oktaviánovi listinu, kterou přinesl očividně důstojník, stojící trochu bokem u stěny. „Máte odcestovat do Říma a převzít otcovo dědictví.“
„Jeho politické dědictví?“
„To samozřejmě ne,“ pospíšil si důstojník s odpovědí. „Podle zákona převzal teď jeho moc až do dalších řádných voleb velitel jízdy Marcus Antonius. Ale jde o rodinný majetek. Je veliký a nutně potřebuje správce.“
Oktavián se uklonil.
„Děkuji za zprávu, i když mě nepotěšila. Ale jistě jste si byli vědomi, že mě potěšit nemohla. Prosím, abyste mi poskytli pro můj smutek patřičné soukromí.“
„Odjedete do Říma se mnou?“ zeptal se důstojník.
Oktavián zavrtěl hlavou.
„Je vás určitě v Římě potřeba a já se musím sbalit a připravit na odjezd. Na to potřebuji určitý čas. Nedělejte si starosti, legáte, vraťte se do Brundisia. Přijedu hned, jak budu moci.“
„Byli jsme připraveni vás do Itálie přepravit. Můžeme počkat,“ namítl důstojník. „Máme takový rozkaz.“
„Od koho?“ chtěl vědět Oktavián.
„Od velitele jízdy, Marka Antonia.“
„Poděkujte mu za jeho péči. Ale nemám s návratem naspěch. On si určitě s politickým dědictvím mého otce poradí. A otcovy peníze a statky neutečou, když zůstanu v Apolónii o několik dní déle.“
„Ale…“ namítl důstojník.
„Děkuji vám,“ řekl Oktavián a obrátil se k odchodu.
Chlapci vyšli z budovy.
„U všech Bohů!“ vykřikl Maecenas. „Taková tragédie!“
„Tak bych to nenazval,“ řekl Oktavián suše. A když na něj překvapeně pohlédli, dodal: „Nemluvme o tragédii, ale o příležitosti. O velké příležitosti. Přišla dřív, než jsem čekal, rád bych si ještě dva tři roky počkal. Ale je tady. Je třeba ji uchopit. Jdete do toho se mnou?“
„Proč jsi nechtěl jet zpět tou galérou?“ zeptal se Agrippa. „Bylo by to pohodlné a bezpečné.“
„Znáš toho důstojníka?“ zeptal se Oktavián.
A když Agrippa zavrtěl překvapeně hlavou, dodal. „Tak vidíš. Kdo ho mohl poslat? Možná Markus Antonius, jak tvrdí on. Nebo otcové senátoři, kteří otce zavraždili. Kdo z těch dvou stran by mohl mít zájem, abych bezpečně přistál v Brundisiu?“
Agrippa naprázdno polkl.
„Chápeš, jak vidím,“ usmál se Oktavián. „Nikdo z nich. Buď bych šel přes palubu ještě během plavby, nebo mě zabili hned po vystoupení z lodi v Brundisiu. Neříkám, že by to tak nutně bylo, ale je to příliš pravděpodobné, než abych takovou možnost mohl nebrat v úvahu. Nevím, jaké jsou poměry v Itálii. Nevím, nakolik se proti mému otci obrátila nenávist lidu. Lid je vrtkavý, jednou tě miluje a hned pak nenávidí. Dokud nebudu vědět, na čem jsem, chci zůstat raději neviditelný. Koupíme si lístek na loď. Jako obyčejní cestující. A pak uvidíme.“
„Ty jsi geniální,“ vydechl Agrippa. „Mně by to nikdy nenapadlo. Ale určitě máš pravdu.“
„Těším se do Říma,“ řekl Maecenas. „Už se mi po něm a po všech těch kulturních pokladech, kterými oplývá, stýskalo.“
„Někdo se musí starat i o kulturu, že Marku?“ zasmál se Oktavián. „I rozkvět kultury na lidi pozitivně působí a posiluje lásku k vládci. Přenecháme mu tu práci Gaiovi? Ty mi musíš pomoci s legionáři.“
„Aby ses mohl stát princepsem?“ zeptal se Agrippa.
„Přesně. K tomu povede ještě dlouhá a možná i krvavá cesta: Než zavládne můj mír, poteče ještě hodně krve. Nepředstavoval jsem si to tak, ale sami si o to řekli. Ti, kteří zabili otce. Musí být potrestáni a tím se počet opozičních senátorů dále zredukuje. Vlastně to není úplně špatné řešení.“
Agrippa se na přítele díval s obdivem v očích. „Gaie, pokud ty budeš princeps, budu rád tvým sekundem.“
„A spolu vybudujeme nový Řím, Marku. My tři. Nový Řím a nový svět. Lepší než ten, ve kterém lidé dodnes žili. Je to velká úloha. Ale my ji zvládneme. Máme na to spoustu času.“
Chlapci si podali ruce.
„Přísahejme,“ řekl Oktaviánus. „Přísahejme, že se nikdy vzájemně nezradíme. Že si budeme stát bok po boku a vzájemně si pomáhat. Podle možností a podle schopností, které nám bohové dali do vínku.“
Agrippa a Maecenas se zachvěli, když se příteli podívali do očí. Ten pohled byl ostrý jako nůž, ale i studený jako led. Ale byl to pohled, kterému se nedalo vzdorovat.
„Přísaháme,“ přešlo jim tiše přes rty.
Oktavián se spokojeně usmál. „Tak do práce. Balíme. Na druhé straně Adrie na nás čeká hodně práce.“