Zeman nebo Schwarzenberg?

Sledoval jsem napjatě první kolo českých prezidentských voleb a přál jsem si jediné. Aby z toho nevzešla zase ostuda, jíž máme po působení presidenta Klause už v celém světě víc než dost. Aby byl zvolen někdo rozumný, za nějž by se člověk ve světě nemusel stydět. Žaludek se mi svíral tak trochu nejistotou, nakolik lidé podlehnou populismu a zda vůbec půjdou volit.

V sobotu večer jsem si mohl oddychnout. Češi se zhostili své první přímé prezidentské volby s bravurou. Jednak je účas přes šedesát procent v době všeobecné únavy z politiky víc než dobrá. Je signálem, že lidem není ještě všechno jedno a že nerezignovali pod náporem politické arogance a korupce, ale touží něco svým hlasem ovlivnit.

Výsledek mne rovněž překvapil a to pozitivně. Předpokládal jsem Zemanovo vítězství s velkým odstupem a tajně jsem doufal, že se na druhé místo prodere kníže Schwarzenberg. Ten to dokázal s nečekanou suverenitou, nakonec se ani nejednalo o předpokládaný boj o druhé místo, ale těsný zápas o místo první.

Takže do druhého kola jdou skutečně vyhranění kandidáti, kteří by měli mít vlastně zcela odlišnou voličskou obec. To je dobře, protože se Česko ve druhém kole může skutečně ukázat, jaké vlastně je. Žádné přetahování o společné voličstvo, stejné nebo podobné způsoby chování. Oba kandidáti jsou jasně definovaní a není možné se vymlouvat, že jsem se nemohl rozhodnout. Kdo se neumí rozhodnout mezi Zemanem a Schwarzenbergem, neměl by k volbám vůbec chodit.

Na jedné straně je totiž klasický český hospodský vtipkář. Zemanovy bonmoty a vtipy na stranických sjezdech, když ještě vedl a devastoval sociální demokracii, byly legendární. Ne svým vtipem, ale svou neomaleností a nevkusností. Samozřejmě že i takový humor má své posluchače, chci jen věřit, že nepředstavují většinu českého národa. Co by se nezměnilo, kdyby Zeman skutečně na prezidentský stole dosáhl, by bylo poučování hloupého národa člověkem, jenž ví všechno líp. Na to jsme sice po deseti letech vládnutí Václava Klause zvyklí, musíme tím ale trpěl opravdu dál? Potřebujeme to? Přesněji, kolik je těch, kdo to opravdu potřebují a mají to rádi? Samozřejmě že Zemanovo neomalené chování je v zahraničí problematické. Světoví diplomati musí strávit sice i lidi typu Cháveze či Janukoviče a jsou tedy hodně otrlí, v ochotě podobné lidi pozývat na návštěvy a s nimi pak diskutovat, se zrovna nepřetrhnou. To zažíval prezident Klaus po celá léta. Jeho zahraniční návštěvy se dají spočítat na prstech rukou a ty, kde neudělal žádnou ostudu, pak prstech ruky jedné. Obávám se, že bychom v podobné matematice museli pokračovat, kdyby svého věčného rivala na hradě vystřídal Miloš Zeman. Kdysi – to bylo začátkem devadesátých let – mi jedna někdejší disidentka vyprávěla, jak se disidenti snažili svá setkání před Milošem utajit. Ne, že by se báli, že by je udal, to ne, ale pokud se objevil, byla zábava definitivně zničená. Věděl všechno lépe a pokud někdo řekl něco opravdu vtipného, čemu se všichni zasmáli, stal se vzápětí obětí nevybíravých Zemanových útoků – vtipný směl být ve společnosti jen on. Nevěřím, že by se ve svém ústraní na Vysočině změnil, charaktery se prostě nemění.

Zeman má ovšem velkou voličskou obec. Jsou to lidé nespokojení se vším. Toužící po návratu do režimu, kdy jim vždy někdo řekl, co mají dělat, kdy se mohlo nadávat na režim, ale nic proti tomu (a pro sebe) nedělat. Pivní skauti, lidé, kteří chtějí, aby je reprezentoval „našinec“. A to Zeman je, každým coulem,  to opravdu hrát nemusí. V Zemanově voličské základně jsou ale i lidé prostí, jež chtějí mít na hradě „pravého Čecha“ a kteří jeho protikandidátovi a jeho někdy opravdu komplikované mluvě prostě nerozumí. O hluboké nedůvěře ke všemu, co má šlechtický přídomek a jež je v české společnosti hluboce zakořeněná, ani nemluvě.

Na druhé straně je totiž reprezentat staré české šlechty, tedy přesně opačný pól. Kníže Schwarzenberg patřil vždy mezi znalce vybraného chování, jedna novinářka o něm napsala, že nikdo nedokáže líbat ruku tak jako on. Jeho hodnoty jsou  liberální, za pravičáka se označit nedá, ale myslím, že lidi, jež chtějí svůj osud skutečně vzít do vlastních rukou, by oslovit mohl a měl. Ne nadarmo má podporu mezi mladými (navzdory svým 75 letům) a v Praze, kde primárky s přehledem vyhrál. I díky jeho kontaktům procestoval Havel svého času celý svět a všude byl dobře přijímán. Legendární historka je ze Španělska, již jsem už popisoval ve svém článku o knížeti z minulého roku. Když chtěl prezident Havel představit svého kancléře Schwarzenberga královně Sofii, ta jen s úsměvem podotkla, že se s tím pánem dobře zná. Mladého Karla totiž chtěli dát rodiče s řeckou princeznou Sofií dohromady, několikrát si ve Vídni spolu vyšli, ale nefungovalo to, jiskra lásky jako základ společného života nepřeskočila. Schwarzenberg se zamiloval do Theresy von Hardegg a Sofie si později našla za svého životního partnera španělského krále Juana Carlose. Vzhledem na to, co oba ve svých  manželstvích posléze prožili, nabízí se otázka, zda na tu jiskřičku přece jen neměli čekat o trošku déle. Šlechtickou loby není třeba podceňovat. Je všude, v každé zemi a dokáže připravit půdu pro důležitá jednání i pro jejich úspěch.  O intelektuálním prostředí v Schwarzenbergově rodině svědčí i skutečnost, že jeho zetěm je Petr Morgan, spisovatel a dvojnásobný držitel Oskara za scénáře k filmům Queen a Last King of Scotland. A že se tento rodilý Brit rozhodl opustit Londýn, v němž žil a přestěhovat se do Vídně, je pro rodilého Angličana doslova revoluční čin. Až natolik se mu prostředí kultuty někdejšího Rakouska zalíbilo, až tak mu ho Schrarzenbergova dcera dokázala přiblížit a zprostředkovat..

Schwarzenberg ovšem není Rakušák ale Čech. Vždy jím zůstal, i během své dlouhé vynucené emigrace ve svém azylu v hornoštýrském Murau. O rakouské občanství nikdy nezažádal a proto je ani nikdy neměl. (Získání rakouského občanství je totiž automaticky spojeno se strátou občanství původního). Schwarzenberg měl občanství švýcarské, protože to obdrží každý Schwarzenberg už v kolébce jakožto lantkrabě z Klettgau. Toto území, jež kdysi Schwarzenberkové do roku 1806 vlastnili a jehož titul ještě stále nosí, je z velké části součástí kantonu Zürich. Jejich předchůdci na tomto území, hrabata ze Sulzu, uzavřela s kantonem v roce 1478 občanskou unii, o deset let později byla tato prodloužena „na věčné časy“, čili platí dodnes. Schwarzenberkové převzali toto dědictví svatbou dědičky rodu Sulz s   Ferdinandem Schwarzenbergem v roce 1687.

Otázkou zůstává, nakolik jsou Češi, chronicky nedůvěřiví k šlechtě, v čemž byli ještě po celých čtyřicet let komunistického režimu neustále utvrzováni, ochotni zapomenout na staré stereotypy a volit starého knížete, jen ze dvou důvodů – že se umí chovat a že nekrade.

Z pozice prezidenta může přece jen účinněji nabídnout podporu lidem ochotným bojovat proti korupci a zlodějně, než z pozice koaličního partnera strany, jež má ochranu gangsterů jako hlavní politický program. Vyčítal jsem knížeti, že se nepostavil Nečasovi v čase likvidace ministra Pospíšila či policejního prezidenta Lessyho. Bylo-li to proto, aby si zabezpečil podporu pravicové části voličského spektra a ušetřil si ze strany Nečase a jeho kmotrů odpor proti své prezidentské volbě, pak Jeho Jasnost dokázala, že má smysl dokonce i pro praktickou politiku. Pokud tento plán vyjde, měl bych jeho politický smysl pro realitu ocenit.

Volba presidenta totiž neovlivní, v jaké republice budou Češi žít. Ovlivní jen, jak tato republika bude vypadat. Zda se nadále bude potácet v zakomplexované izolaci a budovat svou pověst potížisty (v tom by ale nebyla sama, britský premiér Cameron je už celý žhavý na to, aby Klausovo dědictví nejobtížnějšího evropského politika převzal) nebo se stane akceptovatelným konstruktivním prvkem evropské integrace.

Krátce řečeno, ti, kdo nemají v úmyslu v dalších deseti letech opustit svou hospodu, by měli volit Zemana. Pobaví je a nic jim neuteče. Ti, kdo se chtějí podívat za svůj práh a poznat, jak žijí naší sousedé v Evropě, by měli odevzdat hlas Schwarzenbergovi. I s risikem, že mu občas nebudou rozumět. Ale je to opravdu potřebné? Klausovi jsem rozuměl, ale že by mne to opravdu těšilo…

Jedno mají ale oba kandidáti přece společné a to je Becherovka. Schwarzenberg jako její akcionář, Zeman, jako její konzument. Jak budou volit zaměstnanci závodu, to s opravdu neodvažuji odhadnout. Těm ostatníím přeji šťastnou ruku. I já bych chtěl být aspoň několik dalších let na svou původní vlast hrdý.

Na závěr jen jednu poznámku. S těmi Václavy jako hlavami českého státu to bylo docela jednoduché. Václav Havel byl Václav toho jména pátý na českém trůně, Václav Klaus pak Václav šestý. A těmi Karly máme ovšem v naší historiografii pěkný chaos. Máme vlastně jen čtvrtého a šestého, ale žádného prvního, druhého, třetího či pátého. Co s tím, pokud to Karel Schwarzenberg skutečně dotáhne až na hrad? Snad to historici nějak vyřeší. Obavu z toho, že by České království bylo zdegradováno na knížectví, nemám. I když je Zlatá bula sicilská stará už 801 let! Myslím, že se Karel toho jména třetí ??? korunovat nedá. U Václava šestého jsem z toho měl mnohem větší strach.

A ještě jednu radu úplně nakonec. Zapomeňte na ten věčný žvást o levici a pravici. Už nejsme v době francouzské revoluce! Volte prostě slušného člověka. Takového, za něhož se příštích pět let nebudete muset stydět.