Když se řekne Rimini, každému se vybaví přelidněné pláže, hlava na hlavě a bujaré noční párty. Ne že by to nebyla pravda, jednou jsem letěl do Španělska přes Rimini, a tak jsem si tu pláž mohl prohlédnout shora. Má na délku čtyřicet kilometrů a šířku až dvě stě metrů a svítila zlatavým pískem až do oblak. Zřejmě nikde v Itálii nic podobného nebo srovnatelného neexistuje, a proto se Rimini stalo počínaje rokem 1843 Mekkou všech dovolenkářů, kteří milují ležení na slunci a koupání v teplé mělké vodě. V onom roce 1843 totiž otevřeli biskup z Rimini Francesco Gentilini a kardinálský legát Luigi Vannicelli Casoni první „privilegovanou plážovou lázeň“, založenou hrabaty Alexandrem a Ruggerem Baldiniovci a lékařem Claudiem Tintorim, jako první mořské lázeňské středisko na Jadranu. Byla to tehdy velká událost a začátek prosperity až do té doby upadajícího města Rimini.
Jestliže má město dnes totiž v zimě 150 000 obyvatel a v létě jejich počet naroste na pětinásobek, není třeba nic komentovat. A to nepočítám hosty v dalších městečkách na jihu jako Riccione nebo Cattolica – až tam totiž ona legendární pláž končí. Rimini je dobře dosažitelné. Letecky se dostanete na letiště pojmenované po nejslavnějším synovi města Federicovi Fellinim, vlakem z Bologni či po dálnici ze směru rovněž od Bologni. Prostě je připraveno přijmout co nejvíc turistů a celé pobřeží je prostavěné řadami hotelů a apartmánů, nic jiného tu vlastně nenajdete. Pláže mají svá čísla a rezervace pro určité hotely a apartmánové domy, ceny za slunečníky a lehátka jsou pro hotelové hosty naprosto přijatelné – zaplatili jsme za slunečník a dvě lehátka na šest dní 87 euro čili 14,50 za den. Ale Rimini má mnohem víc, co může nabídnout, dokonce i historikovi šťouralovi, jako jsem já.
Rimini má totiž velmi pestrou historii a přesto, že bylo ve druhé světové válce prakticky srovnáno se zemí, dokáže ji hrdě prezentovat. Tedy aspoň to, co se podařilo zachránit či zrekonstruovat. V roce 1944 totiž mělo město velkou smůlu. Právě přes ně (nebo tedy kousek jižněji přes sousední město Pesaro) vedla takzvaná „Gótská linie“, kterou Němci opevnili, aby nepustili postupující spojence do Střední Evropy. Tato obranná linie vedla přes celou šířku apeninského poloostrova, ovšem Spojenci neměli chuť bojovat v Appeninách, kde by nemohli uplatnit svou technickou převahu.
Rozhodli se tedy pro útok po pobřeží a Kanaďanům, kteří vedli hlavní úder, stálo v cestě právě město Rimini. A tak ho srovnali se zemí, aby uvolnili postup osmé britské armádě. Válečná operace tedy skončila úspěchem, Gótská linie byla prolomena, ovšem pro město Rimini to bylo fatální.
Nicméně se podařilo zrekonstruovat aspoň nejdůležitější městské budovy a historické památky, které teď působí jako artefakty v novodobé zástavbě. Bylo by ovšem škoda, kdyby zmizely.
Rimini bylo založeno v roce 268 před naším letopočtem jako římská kolonie jménem Ariminium.
Jméno dostala podle řeky Ariminus, která hrála při jejím založení rozhodující úlohu. Pobřeží v této italské oblasti je totiž rovné a neposkytuje žádné možnosti pro lodi, aby se ukryly před nečasem. Ústí řeky tuto možnost poskytovalo a poskytuje ji i dnes, i když se ona řeka dnes jmenuje Marecchia a její tok byl přeložen, takže ten původní tok tvoří slepé rameno. Blízko u ústí kotví výletní lodě, za nimi pak lodě rybářské, pak jachty, a nakonec dále ve vnitrozemí motorové čluny. Všechno pěkně po pořádku, jak to má být. V Rimini totiž vládne na italské poměry skutečně nezvyklý pořádek a čistota. (I když Italové hovínka svých pejsků vždycky nesbírají, takže pozor, kam šlapete).
V roce 220 nechal konsul Gaius Flaminius postavit cestu Via Flaminia, která končila právě v Ariminiu a udělala tak z kolonie severovýchodní výspu římské moci (Gaius Flaminius zahynul o tři roky později v bitvě u Trasimenského jezera v boji proti Hannibalovi). K Via Flaminia přibyly později Via Emilia vedoucí z Ariminia do Piacenzy a dále do Milána a Via Poppilia, takže se zboží překládané v riminském přístavu mohlo rozvážet hned do tří směrů a z města vznikl dopravní uzel. Když diktátor Sulla určil říčku Rubikon za severní hranici Itálie (dál na sever byly provincie Gallia cispadana a Gallia cisalpina), význam hraničního města dále stoupl, navíc dostali všichni obyvatelé města římské občanství. Zákon pravil, že žádný římský vojevůdce nesmí překročit tuto hranici s ozbrojenými silami.
V roce 49 před naším letopočtem ovšem pronesl jistý Gaius Julis Caesar svou slavnou větu „Alea iacta est“ a ignorujíc Sullův zákon, překročil Rubikon a obsadil Ariminium jako první město za hranicí. Sem za ním dorazili z Říma jeho stoupenci jako Marcus Antonius, ale i vyjednávači senátorské (dnes bychom řekli demokratické) strany, které vedl Caesarův synovec Lucius Caesar. Nepochodili a sám Lucius, i když obdržel od strýčka amnestii, byl z jeho popudu v roce 46 zavražděn. Na přítomnost Caesara ve městě upomíná jeho socha na náměstí „Piazza tre Martiri“, kde se v římských časech nacházelo městské fórum.
V roce 27 př.n.l. nechal v Ariminiu postavit svůj první triumfální oblouk Oktavianus, který se právě v tom roce začal nazývat Augustem. Ze stavění triumfálních oblouků se stala později móda, kterou si žádný císař nechtěl nechat ujít, ovšem ten Augustův z roku 27. je nejstarší na světě. Později byl vtipně zabudován do městských hradeb jako brána na Via Flaminia, která i dnes v Rimini končí.
Augustův adoptivní syn Tiberius pak nechal dokončit most přes řeku Marecchiu a spojil tak město s rybářskou kolonií na druhém břehu. Ten most stojí dodnes a přečkal i hrůzy druhé světové války – Římani stavitelství opravdu rozuměli. Augustův oblouk spojuje s Tiberiovým mostem Corso Augusto – hlavní riminská ulice a pokračování via Flaminia.
Z římských časů se dochovalo skutečně hodně. Nejen „Chirurgův dům“ na „Piazza Ferrari“, ale spousty artefaktů vystavovaných v „Museo della Citta“ vzdáleného od Piazza Ferrari jen o jeden kostel. Je umístěno v někdejší jezuitské koleji, na dvoře koleje je římská lapidárium se spoustou antických náhrobních kamenů. Nejúžasnější z celého muzea jsou rekonstruované podlažní mozaiky římských domů – i právě onoho domu chirurga, který vzal za své už při prvním vpádu Alemanů ve třetím století.
Římský amfiteátr v jihozápadním rohu města se těžko hledá. Už jsem jeho hledání skoro vzdal, když jsem si všiml, že se právě nacházím na ulici „Viale Al Anfiteatro“. Pročesal jsem celé okolí a Amfiteátr jsem našel. Nemusím snad zdůrazňovat, že pokud stojí nalezení římského amfiteátru tolik námahy, není tam zase až tak moc k vidění.
Jako důsledek svého strategického významu šlo město často z ruky do ruky, což mu logicky příliš neprospívalo. Nejdříve ho v roce 550 dobyl gótský král Totila, o několik let později odtud Góty vyhnal byzantinský generál Narses a Rimini se stalo na dalších dvě stě let součástí Ravennského exarchtátu, čili byzantského území v severní Itálii. Langobardi město dobyli 728, v roce 756 se Rimini stalo součástí takzvaného Pippinova darování čili území, které franský král jako odměnu za svou korunovaci daroval papeži k přímé správě.
S tou to nebylo tak jednoduché. Papež neměl dost sil, aby si na svém území zjednal pořádek. Městské komuny se osamostatňovaly – a rvaly se mezi sebou. V roce 1157 udělil císař Friedrich Barbarossa – zřejmě aby papeže namíchnul – městu Rimini právo samosprávy a ražení mincí. V roce 1216 po porážce od města Ceseny si správa města nevěděla rady, a tak najala dva členy mocné šlechtické rodiny Malatesta, aby převzali velení městského vojska. Malatesta I. Malatesta se stal Podestou města a když už měl pod kontrolou tu armádu, tak převzal ve městě i moc. Jeho syn, Malatesta da Verucchio, který se dožil neuvěřitelných 100 let, měl dost času, aby vládu rodu ve městě upevnil. V roce 1288 ho sice vyhnali, ale už v roce 1295 byl zpátky a rodina Malatesta vládla v Rimini dalších více než dvě stě let.
Členové rodu se vyznačovali chytrostí, vysokým vzděláním, politickým rozhledem a hlavně neuvěřitelnou bezohledností. To byly všechno dobré předpoklady pro úspěch. Například Carlo I. Malatesta poskytl v době papežského schismatu azyl z Říma vyhnanému papeži Řehoři XII., doprovázel ho na koncil v Kostnici, kde po zvážení možností a jednání s císařem Zikmundem svého chráněnce přemluvil k abdikaci, čímž výrazně přispěl k ukončení tehdejšího trojpapežství. Se jménem Malatesta se v Rimini setkáte na každém kroku, minimálně s Bankou Malatestianou, která zde sídlí.
Ovšem mnohem více se rodina Malatestů proslavila milostnými historiemi, které našly cestu i do světové literatury. První z nich se odehrála v roce 1284. Syn Malatesty da Veruchia Giovanni zvaný Gianciotto se oženil s dcerou vládce nedaleké Ravenny Franceskou da Polente. Šlo o politický sňatek. Rody, které se ve svých městech právě vyšplhaly na vrchol mocenské pyramidy a necítily se tam ještě úplně jistě, si slíbily vzájemnou podporu v politických bojích. Franceska ale vzplála láskou k bratrovi svého manžela Paolovi (zvanému „Il Bello“, což mnohé vysvětluje). Giovanni byl údajně naproti tomu ošklivý mrzák. Když pak svého bratra se svou manželkou přistihl in flagranti (údajně skutečně přímo při činu), chtěl ho probodnout mečem. Jenže Franceska se postavila mezi oba muže, a tak Giovanni probodl jednou ranou oba milence. Na mrzáka dobrý výkon, zřejmě byl hodně naštvaný.
Historka byla tak známá, že našla cestu do Dantovy „Božské Komedie“. Samozřejmě do části „Peklo“, protože manželská nevěra je prostě manželská nevěra a nevěrná manželka zaslouží věčná muka v pekle. Podle Danta ovšem vyšla iniciativa od krásného Paola, kterého šarmu ubohá Franceska prostě nemohla odolat. Sama si svou slabost omluvila podobností s láskou rytíře Lancelota a manželky krále Artuše Guinevry. Někdy je na škodu, nechat ženy hodně číst, jenže v Itálii už tou dobou začínala řádit renesance. Historky se později chytil i Giovanni Bocacchio. Podle jeho verze, vyslal škaredý Giovanni do Ravenny bratra Paola, který se s Franceskou oženil v zastoupení, přičemž nevěsta věřila, že se jedná o skutečného manžela. Když pak uviděla toho skutečného v Rimini, rozhodla se pro Paola. Bylo to fatální rozhodnutí. Co oba autoři diskrétně zamlčeli, že Paolo byl sám ženatý s Beatricí Orabile, dědičkou hrabství Giaggiolo, se kterou měl dvě děti. Tak nějak se do romantického příběhu nehodila. Ani Dantemu, ani Boccacchiovi. V roce 2022 byla v městském muzeu v Rimini výstava k této milostné historce i jejímu historickém zpracování, především v Dantově díle. Příběh Paola a Francescy se stal součástí italské kultury a žije svůj vlastní život. V gelaterii na „Piazza della Republica“ v Urbinu prodávají zmrzlinu „Paolo e Francisca“ – trochu čokoládová, trochu kávová. Jak na to přišli, netuším, ale prodává se dobře. I moje žena si ji koupila.
