Rakouská vláda minulý týden vypracovala návrh zákona, který zakazuje zahraničním politikům svolávat předvolební shromáždění na rakouském území, jestliže daný cíl voleb odporuje základním hodnotám demokratické společnosti.
Je jasné, že jde o účelový zákon, který má zabránit Erdoganovi a jeho nohsledům fanatizovat své příznivce žijící v Rakousku. Je to reakce logická a politicky pro absolutní většinu obyvatelstva akceptovatelná. Erdogan si to vysloužil svými provokacemi, veřejné mínění je jednoznačně proti němu a proti jakémukoliv kamarádění s tureckým novým sultánem. Důsledkem je i obrat ve vztahu k turecké menšině, která v Rakousku představuje asi 365 000 lidí (v Německu je jich před tři miliony). Erdogan je označil při svém posledním vystoupení ve Vídni za „prodlouženou ruku velkého Turecka“ integraci nazval „zločinem proti lidskosti“ a ve své poslední provokaci před dvěma týdny vyzval Turky žijí v Evropě, aby neměli tři ale pět dětí, protože oni jsou „budoucnost Evropy“. Výsledkem je stále napjatější vztah mezi většinovým obyvatelstvem a tureckými imigranty, takzvané „zločiny z nenávisti“ tedy motivované nenávistí k přistěhovalcům zaznamenaly v tomto roce v porovnání s rokem 2016 třistaprocentní nárůst. Samozřejmě to bohužel postihuje i Turky naprosto integrované, kteří s Erdoganem a jeho ideologií nemají a nechtějí mít nic společného – ti jsou touto nenávistí postiženi dokonce více než oni neintegrovatelní. Je to logické, oni Erdoganovci žijí v ghettech, v uzavřených společnostech, kde jsou před rostoucí nenávistí domácího obyvatelstva chráněni. Oni integrovaní žijí mezi námi a jsou tedy útokům holých lebek a nepříliš intelektem nadaných sousedů vydáni na milost a nemilost. Soused mé sestřičky z endoskopie, který žije na jihu Štýrska už dvacet let a Edrogana nenávidí jako mor, byl v poslední době vystaven víckrát nadávkám a výzvám, aby táhl do Turecka. Kam samozřejmě nechce a ani nemůže. Za kritiku Erdogana v jakékoliv podobě je totiž v Turecku vězení, protože taková kritika je interpretována soudy jako „podpora terorismu.“
Ale pět k onomu zákonu. Je logický, chrání naše hodnoty a klid ve společnosti. Proč by měli turečtí politici v našich městech propagovat odstranění demokracie a lidských práv, které jsou základním fundamentem naší společnosti?
Jenže se ihned ozvali ústavní rakouští soudci a vyjádřili svou pochybnost, že tento zákon projde. A i kdyby prošel v rakouském parlamentu, bude s největší pravděpodobností prohlášen ústavním soudem za protiústavní a tedy neplatný. Ve společnosti zavládlo podráždění – i mně se na chvíli zvedla žluč otázkou – co ti soudci vlastně chtějí? Skutečně jim kampaň nepřátelské ideologie nevadí a chtějí ji proto chránit?
Až když jsem to prodýchal, pochopil jsem, že je to o něčem úplně jiném. Oni soudci nemají vůbec žádné politické cíle – ani je – aspoň oficiálně – mít nesmějí. Jejich jediným úkolem je výklad zákona a zkoumání, zda zákony země odpovídají nejvyšší právní normě, kterou je ústava, nebo jsou s ní v rozporu. A jsou-li v rozporu, musí být zrušeny. Protože úkolem ústavních soudců je onu ústavu chránit. Musí tak rozhodnout a umožnit tedy erdoganovcům jejich nenávistné výlevy na našich náměstích a v halách, i kdyby je nenáviděli víc než prostý Rakušák.
Jak mi svého času vysvětlila jedna mladá soudkyně z Judenburgu – nejrozšířenějším omylem obyvatelstva je, že si myslí, že soudy jsou pro zjednávání spravedlnosti. K tomuto omylu očividně přispívá i fakt, že ministr odpovědný za justici má titul „ministr spravedlivosti“. Což je v naprostém rozporu s jeho funkcí. Úkolem soudů totiž není sjednávání spravedlnosti ale výklad zákona. Jestliže je zákon špatný nebo nespravedlivý, musí soudce rozhodnout ne podle vlastního svědomí, ale podle znění tohoto zákona. Tak to bylo za hitlerovského Německa, tak to bylo za komunistického systému, tak je tomu ale i dnes.
Problém tedy není v soudcích, ale v textu zákona. V tomto případě v textu ústavy, tedy nejvyšší právní normy. Naše ústavy byly totiž psány v čase míru a proto v představě, že se nic zlého už nemůže stát, si stanovily práva jednotlivce jako nejvyšší prioritu. Lidská práva každé osoby tedy i nejtěžšího zločince jsou maximálně chráněna, aby nedošlo náhodou k omylu a nebyl potrestán nevinný. V čase míru a blahobytu si společnost tento luxus „raději nechat běžet deset lumpů, než odsoudit jednoho nevinného“ může možná dovolit. Jenže časy se změnily.
Jednak toto znění stále více gaunerů zneužívá a v čase vlády peněz a liberální globalizované společnosti unikají hromadně spravedlnosti. Pro prostého člověka je nepochopitelné, že telefonní odposlech, který jednoznačně dokazuje vinu zločince, není připuštěn k soudu jako důkazový materiál jen proto, že nebyl předtím povolen a v důsledku toho je zločinec prohlášen za nevinného a propuštěn, aby mohl své lumpárny provozovat dále. Ale tak je onen zákon formulován. Aby mohl soudce jednat jinak, musel by být takový zákon příslušně změněn. A k tomu není politická vůle. Výsledkem je podráždění prostého občana, který volá po změně a je ochoten volit radikály, kteří slibují revoluci. Protože revoluce je obdobím, kdy se zákony přepisují – pokud vůbec nějaké platí.
Tak vznikla svého času i „Ústava prvního května“, která si na nejvyšší místo dala vedoucí úlohu komunistické strany. A tím tuto vedoucí úlohu ve společnosti udělala nejvyšším zákonem, kterému se musely ostatní právní normy podřizovat. Bylo to perverzní, ale bylo to tak. Tak zněl zákon. Pak se vytvořila nová ústava po převratu v listopadu 1989. Ústava, která si vzala příklad z podobných zákonných norem západní Evropy.
Jenže, jak jsem řekl, doba se mezitím změnila. Už nežijeme v míru, ale ve válce s terorem, s islámským fundamentalismem, který si dal za cíl naší společnost zničit – a využívá nestoudně fakt, že naše zákony jsou proti jejich „právu“ slabé. Četl jsem nedávno rozhovor s jedním izraelským sociologem, který pravil, že Evropa se bude muset v dohledné době rozhodnout, zda je pro ni důležitější ochrana lidských práv nebo ochrana práva na život. Protože tyto dvě věcí se dostávají stále více do protikladu. Izrael tento problém vyřešil už dávno, rozhodl se, že ochrana lidského života je důležitější než lidská práva jednotlivců, tedy pachatelů. Tak upravil zákony, zejména pak nejvyšší zákonnou normou, tedy ústavu. Ovšem Izrael je od roku 1947 nepřetržitě ve válečném stavu. A jeho zákony jsou této skutečnosti přizpůsobeny.
Je to zřejmě opravu tak, že současné ústavy evropských zemí (odhlédnouc od paskvilu, který má být Ústavou evropské Unie) neodpovídají potřebám doby. Společnost se změnila, zákonodárství na tuto proměnu nereagovalo. Zákony jsou zastaralé a neodpovídají duchu doby. Zákony vznikly za účelem ochrany obyvatel, jejich životů, svobody a majetku. Jestliže nechrání, postrádají svou základní funkci. Bylo by je tedy třeba změnit.
Jenže jak? Zákony můžou změnit pouze poslanci. A to dvoutřetinovou většinou. Tento mechanismus je dobře promyšlený, je ochranou před svévolnými změnami, které by jinak každá vláda mohla provádět podle vlastních potřeb. Ale o to těžší je ústavní zákony měnit. Předpokladem by byly dva body – pochopení společenské potřeby, že je zákon třeba přepracovat a politická vůle jednotlivých stran a poslanců k tomu kroku. A v tom je problém. I kdyby byl první bod splněn a politici skutečně pochopili, že současné zákony neodpovídají duchu doby, začne politikaření – tedy vyjednávání, co za to. Kolik stojí jeden takový hlas? Politickou funkci, místo v dozorčí radě nebo přímo peníze na dřevo? Politika je už taková, v současnosti pak při naprostém nedostatku státníků vidíme pouze politiky, kteří buď nechápou anebo když pochopili, myslí na to, jak z daného problém vytlouct osobní profit. Že tato cesta nikam nevede, je jasné.
Jak dlouho takové politikaření může vydržet? Situace je stále napjatější, teroristů vedoucích válku proti občanské společnosti přibývá. 16. dubna, až Turci rozhodnou o likvidaci demokracie ve své zemi (opak by mě nesmírně příjemně překvapil, ale i kdyby hlasovali většinou proti, bude možné volby zfalšovat natolik, aby dopadly tak jak si sultán přeje – mezinárodní pozorovatelé, kteří by na průběh voleb dohlíželi, nebudou zcela jistě připuštěni) Dají tak veškeré moci do rukou jednomu psychopatovi, a jeden takový totalitní režim, nenávidící naše hodnoty a navíc jakožto člen NATO vyzbrojený nejlepší americkou vojenskou technikou, bude stát přímo na prahu Evropy. Je Evropa na takovou výzvu vůbec připravena? Dokáže se nějak bránit?
Zřejmě ne, pokud budou platit dnešní zákony. Soudci samotní nic nezmění. Před Evropou tedy stojí potřeba revoluce. Bylo by žádoucí, kdyby proběhla v klidu a byla vedena rozumem. Ne emocemi, které rozsévají pravicové populistické proudy. Revoluce, která bude mít za cíl hájit život a bezpečí občanů Evropy. Která bude schopna získat zase jejich důvěru. Absolutní bezpečí a jistotu samozřejmě občané Evropy tím nezískají. Ale aspoň pocit, že nejsou vydáni šílencům na milost a nemilost, že za nimi politici, jimi přijímané zákony a těmto poplatní soudcové stojí a že je chrání. K tomu by bylo ale třeba, aby se politici změnili ve státníky.
Jaká je naděje, že se to stane?