„Káhira je největší a nejvýstavnější město Egypta, arabského světa a Afriky, má svou atmosféru, svůj svéráz, své kouzlo. Široké bulváry s budovami o deseti a dvaceti poschodích nejmodernějšího stylu se v ní střídají s křivolakými uličkami nejtradičnějšího Orientu, zdobí ji čtyři sta mešit se štíhlými minarety a čtyřicet chrámů s kříži na věžích, starobylé bazary v pasážích sousedí v ní s luxusními obchodními domy a malebnými tržišti pod vysokým nebem. Může se pochlubit dvaceti muzei, deseti divadly, pěti vysokými školami, stovkou parků a zahrad pod korunami palem a jedním z nejkrásnějších nábřeží na světě.“
Tak tenhle text napsal Vojtěch Zamarovský ve své knize „Jejich veličenstva pyramidy“. Přiznám se, že jsem pochyboval, zda Zamarovský navštívil skutečně stejné město jako já, totiž Káhiru. Ovšem on tam byl v roce 1986 kdy mělo toto město „jen“ devět milionů obyvatel. Dnes je to neskutečné mraveniště, v němž se tísní dvacet dva milionů lidí a naprostá většina z nich je hrozně chudých. Má to samozřejmě co dělat s demografickou situací. Když do Egypta dorazil v roce 1798 Napoleon, měla Francie 35 milionů obyvatel, a Egypt dva. Dnes má Francie (včetně masívní imigrace z arabského světa) 65 milionů obyvatel, Egypt 110 milionů. Egypt je sice velká země s milionem čtverečních kilometrů území, což ho řadí na 29.místo na světě, ovšem obyvatelstvo se tísní na necelých pěti procentech tohoto území, zbytek je neobyvatelná poušť. Masy lidí se tedy tlačí do velkých center, kde se jejich život mění na každodenní brutální boj o přežití.
Samozřejmě, pokud by člověk chtěl poznat současný Egypt, nesměl by tam jet s cestovní kanceláří. Což jsme udělali my. Byl to tedy výlet do Egypta pro začátečníky a nemůžu se zlobit, že jsme viděli jen povinný základní program. I když náš průvodce v Egyptském muzeu poněkud podrážděně pravil, že je pro něho zajímavé poslouchat věci, které obvykle vypráví on. Potom jsem už radši zmlkl. Ovšem bylo přece jen praktické něco o starém Egyptě vědět, náš druhý průvodce Mustafa, který nás provázel od Asuánu po Luxor, nebyl totiž právě nejpracovitější a většinou nám dal na prohlídku chrámů „volný čas“ aby ho sám mohl strávit ve stínu před chrámem. Pak byly moje znalosti egyptské kultury hodně užitečné – pochlubím se, že například umím přečíst kartuši s jménem faraona Ramsese. Prozradím, že je to dost jednoduché, jméno začíná logicky písmenkem „R“ a to znázorňovali staří Egypťané slunečním kotoučem, protože tento byl ztotožňován s bohem Re (a samohlásky se nepsaly). Ostatně to bylo první písmenko, které přečetl Jean-Francois Champolion, který tajemství hieroglyfů rozluštil.
Turista z Evropy se tedy musí smířit se skutečností, že je pro bídou trápené Egypťany především obětí. Ne snad loupežného přepadení, kriminalita je údajně v Egyptě nižší než v Evropě – ale jako konzument služeb, o které většinou vůbec nestojí. Ať už je to koupě suvenýrů, různého zboží (pozor oblečení z vychvalované egyptské bavlny, nabízené v bazarech, je skoro výhradně z Číny), či jízda taxíkem nebo drožkou. Za bakšiš se dostanete do zavřené koptské katedrály stejně jako do kvůli rekonstrukčním pracím uzavřeného chrámu boha Chonsua v Karnaku. Prostě Egypťan vidí v člověku s bledou pletí a s fotoaparátem na krku zdroj peněz zaručující večeři – když jsme tam byli, byl právě ramadán, a tak mohli Egypťané začít jíst a pít až po západu slunce, oběd tedy nebyl žádné téma. Což neplatilo tak úplně. První den jsme ještě vyjednali s naším průvodcem Hašibem, že na oběd nikam nepůjdeme, protože se před Velikonocemi taky postíme. Nelíbilo se mu to, ale akceptoval to. Druhý den se nás už na nic neptal. Prostě nás s řidičem odvezl do jedné restaurace, posadil ke stolu a než jsme mohli začít protestovat, předložili před nás na stůl předkrmy a pak i trochu grilovaného mletého masa a zeleniny. Za takové dvě porce a dvě lahve vody jsme zaplatili 38 euro. Záhada vysoké ceny byla rychle objasněna. Jak Hašib, tak i řidič si z restaurace odnášeli velké plastikové tašky plné jídla, očividně na ramadánovou večeři – nemyslím, že něco platili.
Zjistil jsem, že jsem zaťatý a nepřizpůsobivý Evropan. Bydleli jsme v hotelu nedaleko letiště, tedy hodně daleko od městského centra. Do tohoto centra by bylo možné dostat se taxíkem. Objednat taxi v hotelu nebyl žádný problém, čelo se mi ale rosilo potem při představě, že se budu muset dostat i nějak zpátky. A pak bude samozřejmě cenu diktovat taxikář. Předpokladem takového výletu je mnoho peněz v hotovosti, kreditní karty se za peníze nepovažují. Půjčit si auto a pokusit se dosáhnout městského centra po vlastní ose by se rovnalo sebevraždě. I turistický průvodce naléhavě varuje před podobnými bláznivými nápady. Odhadoval jsem své šance na přežití v káhirské dopravě zhruba na třicet minut. Možná má doprava ve městě nějaká pravidla, ale pokud je má, tak jsem je neodhalil – tedy až na to, že se jezdí – převážně – vpravo. Přednost v jízdě tam ještě nezavedli a na křižovatkách byly sice i semafory, ale podle mého soudu mají čistě dekorativní funkci. Změna světla na semaforu na jízdě našeho autobusku nic nezměnila.
Vyrazit na procházku pěšky se prý v městském centru dá. Nevím, nedostali jsme se k tomu. Ale když jsme se v Luxoru chtěli projít na tamější nilské nábřeží, které bylo vzdáleno pouhého půl kilometru, nedokázali jsme to. Přes les taxikářů před hotelem jsme se ještě nějak probili, ale pak přišli drožkaři, snažící se nás vtáhnout do své drožky třeba i násilím. A když jsme vzdorovali, vysloužili jsme si agresivní nadávky – naštěstí v arabštině, takže nevím, jak mě drožkař nazýval – podle výrazu jeho tváře ale ničím hezkým. Nezbylo, než snahu o procházku vzdát a vrátit se do hotelu. Prostě jsem na to neměl nervy ani dostatek hotovosti v peněžence. Egyptské libry přitom nejsou u drožkařů ani taxikáři příliš vítanou měnou – mnohem raději mají dolary nebo eura. Je to dáno obrovskou inflací, se kterou ani ta současná česká nedokáže držet krok ani zpovzdálí. Když se Egypt v roce 1922 osamostatnil, převzal jako svou měnu britskou libru. Ta měla tehdy hodnotu pěti amerických dolarů. Současná hodnota egyptské libry je tři centy a neustále klesá.
A tak jsem bohužel neviděl ani náměstí Tahir, ani ono nejkrásnější nábřeží na světě. A to, i když jsme se přiblížili k Nilu na dosah – Egyptské muzeum je v centru města a od Tahiru ho odděluje jen vysoká budova hotelu Hilton. Nepřipravil jsem se dostatečně, abych vyvíjel na našeho Hašiba dostatečně velký tlak (nevěděl jsem, že je to TAK BLÍZKO!). Ale zřejmě by ani důkladná příprava na našem osudu nic nezměnila. Hašib měl nemocnou kyčel, a proto nehodlal jít ani metr víc než musel a představa, že by nás pustil na procházku bez osobního dohledu, byla pro něho noční můrou. Místo toho jsme měli v programu návštěvu bazaru – což jsem OPRAVDU nepotřeboval – ovšem bylo těžké se v té jedné uličce přeplněné lidmi ztratit, na což Hašib, který zůstal v autě, správně vsadil.
Káhira tedy pro mě zůstala mraveništěm lidí žijících v domech, které jsou částečně ve stavu zrodu a částečně ve stavu rozpadu, mnohé z nich prodělávají obě fáze současně. Sociální byty prezidenta Násira (se kterým měl socialistický tábor tak srdečné vztahy, že Egypťanům vybudoval hráz Asuánské přehrady), byly otřesné díry.
V těch muselo být bydlení mnohem horší než v těch nejhorších rómských slovenských koloniích, jaké jsem zažil v Spišském Bystrém nebo ve Spišském Štiavniku v osmdesátých letech minulého století. Některým chyběla střecha, ale měly na stěně připevněnou klimatizaci. Nač je klimatizace bytu, který má ve stěnách díry, jsem tak úplně nepochopil – ale nepochopil jsem i mnoho jiných věcí.
Na cestách po Evropě jsem si zvykl parafrázovat Johna Travoltu z filmu „Pulp Fiktion“, který tam říká o Holandsku: „Je to tam všechno jako u nás, jen jsou tam takové malé rozdíly.“ Tentokrát jsem tuto větu parafrázovat nemohl – nebyly tam malé rozdíly, ani rozdíly velké, bylo tam prostě všechno úplně jinak. Mohl jsem se podívat i na zeleninový trh, ale označit ho jako „malebné tržiště pod vysokým nebem“, jak to učinil Zamarovský, bych se neodvážil. Nebe bylo sice vysoké ale malebného jsem tam neviděl nic – jen neskutečné hemžení neuvěřitelného množství lidí.
V Káhiře jsou i moderní nová sídliště (stavěná na okraji města v poušti, protože v Egyptě je zákonem zakázáno stavět na úrodné půdě) a dokonce i sídliště s velkým odpočinkovým parkem – je to ve směru na Gízu, kam vede sedmiproudová dálnice. Kolik obyvatel Káhiry si ale takový luxus může dovolit, nedokážu odhadnout. Zdálo se, že hodně těchto bytů je prázdných a to přesto, že domy byly hotové. To je dost zvláštní stav, většina domů (i hotelů) nikdy dostavěná není. Za nedostavěný dům se totiž (podobně jako v Turecku nebo i v Řecku) neplatí daň z nemovitosti. Proto vždy na nejvyšším poschodí trčí do nebe dráty jako znamení, že majitel hodlá přistavět další poschodí – a to může trvat roky, případě i celou věčnost.
Po cestě do centra jsme míjeli „Město mrtvých“, tedy centrální hřbitov.
Rozkládá se na obrovské ploše několika čtverečních kilometrů – každá rodina má svůj domeček, kde jsou dva hromadné hroby, jeden pro muže, druhý pro ženy – muži tedy nesmí být míchání se ženami ani po smrti – možná proto, aby měli aspoň po smrti trochu klidu. Ty domy se velmi liší velikostí a kvalitou – některé z nich se nápadně podobají Násirovým sociálním bytům, významní muži si naproti tomu dali postavit paláce, dokonce i s mešitami, nad městem mrtvých se jich tyčí spousta.
Dominantou historické Káhiry je pevnost, kterou zde dal postavit v letech 1173–1186 legendární vládce a dobyvatel Jeruzaléma Saladin (egyptsky Salah-al Din).
Pevnost ještě trochu stojí – byla poškozena zemětřesením v roce 1992. Toto zemětřesení sice mělo sílu „jen“ 5,8 stupňů Richterovy stupnice čili v Tokiu by se nepohnul ani lísteček, v Káhiře ovšem mělo za následek 500 mrtvých a 50 000 bezdomovců. Po pravdě řečeno, ani současné domy – s výjimkou staveb státních úřadů, muzeí a nemocnic – mi nepřipadaly zrovna odolné vůči zemským otřesům. Egypťanům se ještě nepodařilo za třicet let tu Saladínovu pevnost opravit, zřejmě čekají, až to za ně udělá někdo jiný. Dominantou je tzv. „Alabastrová mešita“ neboli mešita Muhammada Aliho.
Ne nejedná se o slavného amerického boxera, který se původně jmenoval Cassius Clay, ale o zakladatele moderní egyptské královské dynastie. Egypťané k němu mají nevyhraněný názor. Mluví o něm jako o „Albánci, kterého do Egypta přivezli Francouzi“, nemůžou ale upřít, že tomuto muži za mnoho vděčí. Třeba i za tuto dominantu tyčící se nad městem. Ovšem obložení z alabastru, které mělo původně pokrýt celou mešitu, je nedokončené, protože potomci tohoto krále se po jeho smrti na původní projekt prostě vykašlali.
Egypt přišel o samostatnost v roce 1517, kdy byl dobyt Turky a sultán Selim nechal posledního mameluckého vládce Tumana brutálně zavraždit. Poté, co Egypt dobyli Napoleonovi Francouzi – a ukázali tam žijícím Arabům, na jakém pokladu sedí, aniž by o jeho ceně věděli – a ti byli poté vyhnáni Angličany, prosadil se v politických bojích právě onen „Albánec“ Muhammad Ali. V roce 1805 pozval na večeři elity mameluků, což byla vládnoucí kasta egyptské společnosti a nechal je všechny povraždit. Poté balancoval šikovně mezi tureckou vládou „Velké Porty“ v Istanbulu (protože Egypt zůstával formálně součástí Osmanské říše) a Brity, pod jejichž ochranou (protektorátem) rozšířil svůj vliv na Jordánsko, Sýrii a jeho vojska stála dokonce několikrát před Konstantinopolí – tedy Istanbulem.
Založil tak novou egyptskou vládnoucí královskou dynastii, která skončila až v roce 1952 pučem důstojníků, kteří přinutili odstoupit posledního krále Fárúka. Prvním „prezidentem“ se stal Abdul Násir s příklonem ke komunistickému táboru, vystřídán pak po své smrti Anvarem Sadatem, který zase hledal spojenectví v USA a smířil se s Izraelem, což ho stálo život. Po atentátu na něho v roce 1981 přišla třicetiletá éra Husního Mubaraka, ukončená „arabským jarem“ v roce 2011. Poté, co si Egypťané ve svobodných volbách zvolili islámské fanatiky v čele s prvně demokraticky zvoleným prezidentem Mohammadem Mursím, který zemi přivedl během jediného roku své vlády do politické izolace a k ekonomickému krachu, převzala vládu opět armáda a poté, co generál Al Sasí vysvlékl uniformu, byl „zvolen“ prezidentem a jeho obrazy jsou teď na všech nárožích a vládních budovách.
Mešit je v Káhiře opravdu hodně a velkých. Například mešita Al Hasana, kde je pochován iránský šáh Réza Páhlaví. Po svém útěku z Iránu po revoluci v roce 1978 našel nakonec azyl právě v Egyptě, kde zemřel na rakovinu prostaty v roce 1980. Nejvíc se mně líbila mešita Ibn Tuluna, která je i největší, ovšem ani jedna z nich není pro turisty a k tomu křesťany volně přístupná, a to ani naboso. Fotografovat zvenku jsme je mohli.
Do Káhiry jezdí ovšem běžný turista, aby navštívil egyptské muzeum a pyramidy v Gíze a Sakáře. Tento program jsme úspěšně absolvovali. Samozřejmě, že egyptské muzeum je něco naprosto výjimečného.
Člověk mohl o Egyptě hodně číst a prohlížet si fotografie a filmy, ale když stojíte před oním křeslem, na jehož opěradle natírá faraonovi Tutanchamonovi jeho manželka Anchesenamon rameno olejem, je to zážitek s oněmi obrázky neporovnatelný. Viděl jsem toto křeslo na fotografiích už možná stokrát, ale přesto mi realita vyrazil dech. Fotografovat jsem tam mohl (na rozdíl od sálu, kde je Tutanchamonova posmrtná zlatá maska), ale když jsem se na tu fotografii potom podíval, bylo to obrovské zklamání. Některé věci je třeba vidět prostě živě.
Jakož i ty pyramidy. Dnes stojí vlastně už ve městě nebo na jeho okraji – Gíza už s Káhirou srostla do jednoho komplexu).
Z dálky nevypadají nějak impozantně, ale když člověk přijde až k nim a pochopí jejich velikost (jen jedna řada kamenů, vážících 17 tun ve spodní řadě je vysoká jako člověk – tedy moje žena, já jsem přece jen trošku přesahoval. Kdo chce, může vlézt i do pyramidy – buď do Cheopsovy (Chúfevovy) nebo do Chefrenovy (Chafreho) – ta druhá je levnější a lístky snadněji sehnatelné.
U faraonova sarkofágu, kde vás za bakšiš rád vyfotografuje přítomný Arab, je sgrafity prvního archeologa a vykrádače hrobů Giovanniho Belzoniho, který se sem dostal 2.března 1818. Trošku náročnější je si představit, jak tyto pyramidy vypadaly, když byly nově hotové. Jejich povrch byl totiž pokryt vápencovými deskami, které reflektovaly slunce a zářily bíle do dálky a jejich špičky byly pokryty zlatem. Navíc stojí pyramidy na vyvýšenině nad nilským údolím, které vám leží se svými palmami, poli ale i bytovou zástavbou u nohou. Představa opravdu beroucí dech. Ale jen představa.
Slavná sfinga je o kousek dál – hlídala přístup k pyramidám a měla odstrašit zloděje.
Což se jí nepodařilo. U ní je městečko hemžící se obchůdky a prodavači suvenýrů. Zdálky vypadal hotel Cleopatra krásně. Zblízka, když člověk viděl, kolik smetí a špíny se válí před jeho vchodem, spíš odpudivě.
Dnešní Egypťané se sice považují za potomky Egypťanů dávných, kteří tato neuvěřitelná díla dokázali postavit, mají s nimi ale hodně málo společného. Ta stará kultura zmizela nejprve pod pískem, aby se pak přesunula do muzeí, z atmosféry někdejší jedné ze dvou nejstarších kultur světa mnoho nepocítíte. Pochopíte brzy, že Egypťané mají vztah k oněm památkám čistě komerční, nikoliv emocionální, jak by se na potomky prastaré kultury patřilo. Káhirská univerzita má fakulty vyučující snad všechny jazyky světa – i fakulta bohemistiky má údajně 198 studentů. Jde jen o jedno – naučit se jazyk natolik, aby Egypťan mohl provázet turisty v jejich jazyce. Výsledky jsou někdy pochybné. Náš průvodce Mustafa hrdě tvrdil, že studoval na univerzitě v Káhiře germanistiku. Jeho lámaná němčina odpovídala té mojí někdy okolo roku 1998/1999. Ale nezbylo než být spokojen. Byli jsme turisty se základním programem – pokud bych chtěl víc, musel bych si zřejmě objednat – a zaplatit – soukromého průvodce. Nevím, jestli to zkusím. I když by mě to náměstí Táhir, nilské nábřeží, budova parlamentu či palác krále Fárúka dost láká.