4.kapitola
Problém, který Marka zaměstnával v onom období, byl problém PŠM. Jako zástupce náčelníka ošetřovny útvaru měl politické školení mužstva na ošetřovně vést, ale pohříchu se mu do toho ani trochu nechtělo. Brzy ale pochopil, že vyhnout se této nepopulární činnosti nebude tak snadné. Nad zařazením všech vojáků do této činnosti totiž bděl podplukovník Fedorčák, zástupce velitele praporu pro věci politické, krátce politruk útvaru. Znali ho všichni a s oblibou vyhlíželi, jak pravidelně v pondělí se plíží přes buzerplac, aby zkontroloval, zda všichni vojáci sledují Azimut, televizní program vojenské redakce československé televize, jejíž sledování bylo pro vojáky povinné. Azimut sice nikdo nesledoval, ale zato u každého okna byl jeden pozorovatel, který bledě sledoval pohyby podplukovníka Fedorčáka, aby v případě, že se tento přiblíží k dané rotě, včas spustil poplach a nahnal vojsko před televizi.
Byla to určitě bohulibá činnost a asi jediná,kterou podplukovník Fedorčák vykonával. I tím se ale výrazně lišil od části důstojnického sboru, kteréhož pracovní náplň se nedala zjistit vůbec.
„Marek,“ zastavil se na ošetřovně brzy po doktorově nástupu. „Vy budete viesť politické školenie mužstva na ošetrovni.“
„Rád bych, soudruhu podplukovníku,“ odvětil odhodlaně Marek. „Ale nevím, jestli to zvládnu. Mám bohatý program, ambulanci, letiště, pohotovostní služby. Asi by bylo lépe, kdyby PŠM na ošetřovně vedl svobodník Páleník. Má v tom praxi, má materiály a je civilním povoláním učitel. Mohl bych mu dělat zástupce.“
Fedorčák prohlédl Páleníka i Marka a k jejich překvapení spokojeně zafuněl: „Dobre.“
Naneštěstí Marka za týden nato povýšili na desátníka absolventa. Příchod podplukovníka Fedorčáka byl tentokrát dost dramatický. Kradl se totiž pod okny ošetřovny, aby, jak bylo jeho dobrým zvykem, vyslechl nálady mužstva.
Naneštěstí právě v té chvíli podával vojín Dostál injekci Penicilinu a s grifem odkoukaným z televizních seriálů odstříkl část obsahu stříkačky z okna. Po necelé minutě se ozvalo zuřivé bušení na dveře.
Dostál utíkal otevřít a zkoprněl tváří v tvář nachově zbarvenému Fedorčákovi.
„Soudruhu podplukovníku, vojín Dostál.“
„Ticho!“ zařval Fedorčák a strčil Dostálovi před oči rukáv své vzorně vyžehlené uniformy.
Přestože Fedorčák stál na špičkách a ruku držel ve výši svých očí, zbývalo k očím vojína Dostála ještě hezkých pár decimetrů. Dostál, který se nazýval sám „nejhezčí, nejlepší a nejskromnější voják Varšavské smlouvy,“ se zlomil v pase a očichal rukáv. Na něm se skvěla malá bílá skvrna.
„Čo vidíte?“ byl zvědav Fedorčák.
„Bílou skvrnu,“ připustil Dostál.
„Kto si odpľul z okna ošetrovne?“ zeptal se Fedorčák zlým hlasem.
„Nikdo, soudruhu podplukovníku.“
Fedorčák ještě trochu víc zrudnul a zdvihl postižený rukáv o něco výš.
„Čo vidíte?“
„Bílou skvrnu.“
„Kto si odpľul z okna ošetrovně?“
„Nikdo, soudruhu podplukovníku.“
Fedorčákovi hlas přeskočil do fistule: „Čo vidíte?“
Dostál konečně pochopil politrukův omyl a oznámil: „Bílou skvrnu způsobenou suspenzí prokainpenicilinu, soudruhu podplukovníku.“
Fedorčák překvapeně spustil rukáv a studoval skvrnu.
„A kto vypľul tu sus…sus…tenziu z okna ošetrovne?“
„Odstříkl jsem ji ze stříkačky,“ řekl Dostál.
„A prečo ste to urobili?“
„Aby v jehle nezůstal vzduch, soudruhu podplukovníku.“
„A prečo?“
„Abych nezpůsobil pacientovi vzduchovou embolii,“ Dostál byl civilním zaměstnáním zeměměřič, ale práce zdravotníka ho zaujala a ovládal ji lépe než kvalifikovaná zdravotní sestra.
„A prečo?“
Dostál pochopil, že Fedorčák už v problému zcela ztratil orientaci a že cestou vysvětlování se nikam nedostane.
„Kdybych byl věděl, že posloucháte pod oknem, nebyl bych to udělal, soudruhu podplukovníku.“
Odpověď Fedorčáka uspokojila. „Doneste handru a utrite mi to.“
Když se tak stalo, vzpomněl si politruk na účel svého příchodu. „Kde je doktor?“
Ten už čekal za dveřmi. Vyslechli si s Páleníkem celý spor a proto teď vstupoval do vyšetřovny zrudlý v obličeji a ze zaslzenýma očima.
„Marek,“ pravil Fedorčák. „Vy nemožete byť Páleníkovým zástupcom v PŠM.“
„A proč?“ podivil se Marek.
„Lebo máte vyššiu hodnosť,“ objasnil Fedorčák. „Poverujem vás vedením PŠM v kuchyni. Viete, kde je kuchyňa?“
„Vím, soudruhu podplukovníku. Ale já mám tu ambulanci, potom letiště a pohotovostní služby. Nevím, zda to zvládnu.“
„Zvládnete,“ pravil slavnostně politruk. „Odíďte.“
Přednášet PŠM kuchařům se mohl pokusit jedině člověk toužící po úplném a dokonalém zesměšnění. Marek pustil myšlenku na něco takového ihned z hlavy, aby ošetřovna nepřišla o pravidelné ilegální dodávky masa na víkendové kuchtění.
Fedorčák vydržel tři týdny. Poté zastavil Marka před ošetřovnou:
„Marek, vy neškolíte kuchárov PŠM.“
„Já bych rád, soudruhu podplukovníku, ale když já mám tu ambulanci, letiště a pohotovostní služby. Jen co budu mít trochu času, půjdu je školit.“
„Marek, vy neplníte príkaz nadriadeného. Budete chodiť na PŠM s absolventami posobiacimi na pluku.“
„Provedu, soudruhu podplukovníku.“
Toto školení se zdálo Markovi natolik imaginární, že se ani nezajímal, kde probíhá.
Trvalo přesně tři týdny, kdy Fedorčák čekal před útvarem na Marka, vracejícího se z letiště.
„Marek, vy nechodíte na PŠM na pluk.“
„Já bych hrozně rád, soudruhu podplukovníku. Ale já mám tu ambulanci, potom to letiště a pohotovostní služby. Až budu mít trochu času, určitě tam zajdu.“
„Marek, vy budete chodiť na PŠM s dostojníkmi práporu.“
„Provedu, soudruhu podplukovníku.“
Tentokrát se zdála situace vážnou. Ignorovat školení, kam chodil sám velitel praporu, to bylo na pováženou. Proto příští pondělí Marek přeleštil boty, oblékl sako, Páleník mu upravil vázanku a milý doktor se vyrazil politicky školit.
Naštěstí hned po vstupu do místnosti zahlédl svého velitele roty nadporučíka Vavra a sedl si k němu.
„Ahoj,“ přivítal ho nadporučík. „Dnes prišiel nejaký debo až z Prahy.“
Marek vážně pochyboval o přínosu politických školení a potěšilo ho, že Vavro, ač lampasák, má totožný názor. Pamatoval si ještě přednášky bojechtivého politruka z vojenské katedry:
„Soudruzi, až půjdeme přes ten Schwarzwald, to bude těžký, moc těžký. Tam nejsou mezi cestama příčné spojky, nepřítel se nedá obejít. Tam budeme muset nepřítele porazit za cenu velkých ztrát.“
Marek netušil, proč by měl porážet imperialisty v bavorském Černém lese, stejně jako nechápal obranu vodního toku, kterou probírali o týden později. Jako vzorová řeka, tedy nejpravděpodobnější pro případ válečného kofliktu, byl vybrán Rýn kousek nad Frankfurtem a tam se tedy na mapách zakopávali na východním břehu vzdor skutečnosti, že ani jeden z nich necítil touhu bránit socialismus na východním břehu Rýna.
Před tabuli se vevalil tlustý plukovník. „Soudruzi,“ zahlaholil. „Letectvo patří k elitě naší lidové armády a proto zde musí být politická práce na nejlepší úrovni. Ptáte se proč?“ Protože naše hranice je dobře strážená, voják se samopalem nepřeběhne, tankista s tankem neprojede, ale letec, letec by mohl přeletět, soudruzi. A to by byla nenapravitelná chyba. Ptáte se proč? Protože ze samopalu se nepřítel o naší připravenosti moc nedozví, i náš tank zná už dost dobře. Ale letadlo, soudruzi?“
„To zná ešte lepšie,“ zavrčel Vavro. „To zas budú ptákoviny. Nevieš hrať lode?“
„Umím,“ zašeptal Marek. „Ale nemám čtverečkovaný papír.“
„Ten mám ja,“ ožil Vavro. „Na, priprav si flotilu a ideme na to.“
Za malou chvíli už obě hlavy nadporučíka i desátníka, skloněné nad lavicí, šeptaly zarputile: „A6“, „Voda“. „B3“, „Voda“, „F8“ „Zásah.“
Markovi se dařilo rychle potopit Vavrovi většinu flotily, zůstávaly poslední dvě zatoulané ponorky, když tu se jeho papíru zmocnila tlustá ruka a přímo nad ním zadřímal hlas:
„Tak je to soudruzi. Tu soudruh desátník a soudruh nadporučík nesledují mé školení, ale hrají dětskou hru. Ptáte se proč? Protože je zřejmě můj výklad nezajímá. Protože je jim politická připravenost jejich útvaru lhostejná. Měli by být potrestáni. Ale já je nepotrestám. Ptáte se proč?“
Plukovník se déle zamyslel a potom zafuněl: „Protože k tomu nejsem kompetentní.“
Nicméně týden nato zastavil Marka Fedorčák a z očí mu šlehaly blesky:
„Vy nebudete chodiť na PŠM s dostojníkmi, Marek,“ řekl nenávistně.
„Nebudu, soudruhu podplukovníku.“
Fedorčák delší dobu ztěžka oddychoval.
„Vy budete školiť vojakov autoparku.“
Marek měl jen velmi kusé představy, kde leží autopark, a proto tento rozkaz rychle pustil z hlavy. Začal to celé brát jako hru. Vždy s úpornou třítýdenní pravidelností ho někde vyhledal Fedorčák, obvinil Marka, že neškolí PŠM a vyslechl si, že Marek má ambulanci, letiště a pohotovostní služby a proto že nemá čas. Potom přikázal Markovi školit další část praporu, ten řekl „Provedu“ a tři týdny byl zase pokoj.
Tak plynuly měsíce v poměrné pohodě, až začátkem léta se situace vyhrotila. Ve městě řádili komáři a v hojném počtu napadli ošetřovnu. Přestože Páleník každý večer zodpovědně prohlížel celou místnost, vždy je v noci budilo pronikavé pištění a ráno se budili pokousaní krvežíznivým hmyzem.
Byl to Markův nápad zhotovit si moskytiéry. Nastříhali dlouhé pruhy gázy, sešili je k sobě a přehodili přes čela postelí. Následovalo několik nocí klidného spánku.
Jak se to ráno Fedorčák dostal na ošetřovnu, se nikdo nikdy nedozvěděl. Dozorčí se dušoval, že všechny dveře i okna byla zavřená a dodatečně se přesvědčili, že mluvil pravdu. Nakonec se shodli, že jediná možnost byla ta, že politruk zůstal na ošetřovně od včerejšího odpoledne a někde v koutku přespal. Zato ráno v půl šesté byl moment překvapení zcela na jeho straně.
„Marek, čo to robíte?“
Marek byl přesvědčen, že se mu to ještě zdá, Přes siluetu gázy spatřil siluetu Fedorčáka. Ujistil se, že je to nesmysl a obrátil se na druhý bok.
„Čo to robíte? Vztyk!“
Probuzení bylo strašné. Sen se stal skutkem. U postele stál, vlastně nestál, ale nadskakoval nachově fialový Fedorčák a prstem ukazoval na moskytiéru.
Marek se pokusil vztyčit, ale zamotal se do gázy.
„Vztyk!“ vřeštěl skvěle vyžehlený bordový podplukovník.
Marek se marně pokoušel splnit rozkaz. Ale čím byla jeho snaha větší, tím více se zaplétal do gázových pruhů.
„Vztyk!“ opakoval politruk.
„Rád bych,“ vyrazil ze sebe zoufalý Marek.
Fedorčák otevřel ústa jako leklá ryba.
„Čo byste?“
Marek se definitivně zapletl, pruhy mu svázaly nohy a on ve snaze slézt z postele spadl bezmocně na podlahu k politrukovým nohám.
„Čo to je, pýtam sa,“ pýtal sa podplukovník.
Marek se konečně postavil a setřásl ze sebe moskytiéru. Postavil se do pozoru v bílých slipech a zahlásil: „Moskytiéra, soudruhu podplukovníku.“ Vedle něj už mezitím stál ve žlutém erárním pyžamu v parádním pozoru Páleník.
„Moskytiéra?“ zamyslel se Fedorčák.
„Ochrana proti komárům,“ vysvětloval radostně Páleník.
„Mlčte!“ zavřeštěl politický pracovník. „Viem, čo je moskytiéra. Nie som blbý. Moskytiéry používajú vojaci cudzineckej légie při imperialistických vojnách v Afrike. Ste nakazení západnou propagandou. Do výstroje vojaka socialistickej armády moskytiéra nepatrí. Ale to je tým, Marek,“ nafoukl se znova politruk: „To je tým, že vy nechodíte na PŠM.“
„Rád bych,“ spustil hned Marek. „Ale víte, já mám tu ambulanci, potom letiště a pohotovostní služby. Až budu mít trochu…“
Tentokrát politický pracovník nepočkal na konec referátu o doktorově pracovním vytížení.
„Vy ignorujete politické školenie mužstva, Marek. Vy si neplníte svoje povinnosti. A ja vás dám zavrieť.“
A vítězně odkráčel z ošetřovny.
„Do prdele,“ vzdechl Páleník. „Kde se tu vzal?“
„Myslíš, že by mě mohl dát k potrestání?“
„Blbej je na to dost,“ pokrčil rameny Páleník.
Naštěstí zase zasáhl příznivý osud. Tentokrát v podobě členské schůze Komunistické strany na útvaru a faktu, že podplukovník Kotík se vrátil na ošetřovnu hodinu před schůzí s o něco červenější tváří než byla jeho norma a to znamenalo minimálně sedm poldeci.
„Soudruhu náčelníku, mám problém.“
„Sadnite si súdruh doktor,“ vyzval ho náčelník ošetřovny s bodrým přátelským úsměvem, adekvátním těm sedmi skleničkám tvrdého alkoholu.
„Vy víte, že pracuji ze všem sil. Ambuluji, zabezpečuji letiště, mám pohotovosti…“
„Viem, viem,“ konstatoval náčelník. „Vážim si vás, súdruh doktor, pracujete za dvoch, viem si to oceniť.“
„A teď za to mám být potrestán.“
Kotík zdvihl obočí.
„Vidíte sám, že při takovém vytížení nemůžu vést školení PŠM,“ pokračoval Marek. „A podplukovník Fedorčák mne za to chce dát zavřít.“
„Cože?“ zbystřil podplukovník.
„Bojím se, že to udělá. Asi budu muset v pondělí odpoledne na to školení chodit. Jen bych vás chtěl poprosit, zda byste mne v té době nemohl zastoupit na letišti při zabezpečování letů.“
Podplukovníkovi Kotíkovi se zpotilo čelo. Sáhlo na něj strašidlo práce. Poprvé se mu ze zdravě červené tváře vytratila krev.
„Ten kokot,“ kostatoval, když se trochu vzpamatoval a zase mohl artikulovat. „Nič sa nebojte, súdruh doktor, ja mu už napravím hlavu. Mňa! Mňa, starého vojaka by posielal na letisko. Odroň akýsi.“
Co se dělo na stranické schůzi se Marek dozvěděl jen zprostředkováně. Ale bylo velmi zajímavé, když si v diskusi vzal bordový Kotík slovo a spustil do mikrofonu.
„Doba, jako viete, súdruhovia, je vážna. Generálni tajomníci v Moskve nám kapú jako muchy a nepriateľ čaká na našu slabosť. V takýto čas je třeba byť bdelý. A to znamená cvičiť a zvyšovať bojeschopnosť našich vojsk. Ale nájdu sa medzi nami takí, súdruhovia, ktorí výcvik našich vojakov maria. Pod priehľadnými záminkami politického školenia odvádzajú mojich podriadených, konkrétne doktora, od plnení jeho povinnností při výcviku vojsk a tým vážne ohrozujú našu bojeschopnosť.
Zsinalý Fedorčák se vztyčil a zvolal: „Koho tým myslíš, súdruh podplukovník?“
Ale Kotík byl v ráži: „Teba. Ale ešte som neskončil. Sadni si.“
A poté, co si konsternovaný politruk sedl, triumfálně dokončil: „Je třeba stanoviť priority, súdruhovia. Byrokracia nemá v našej armáde miesto. Za politickú pripravenosť mojho doktora ručím. Potrebujem, aby pracoval.“
Bledý Fedorčák promluvil třesoucím se hlasem: „Veď ja nechcem narušovať výcvik. Ale účasť na PŠM je povinnosťou každého vojaka. Jako zdovodním, že jeden vojak sa PŠM celý rok nezúčastňoval.“
„Čo potrebuješ, aby si to zdovodnil?“ zeptal se bodře náčelník ošetřovny.
„Príkaz generála, veliteľa školy. Príkaz, že desiatnik Marek sa nemusí zúčastňovať politického školenia mužstva.“
A tak se stalo, že na nejbližší poradě velení školy předložili generálovi Bartolovi list papíru. Po jeho přečtení vytřeštil oči a chvíli si nevěřícně prohlížel zúčastněné.
„Čo to je?“ zeptal se pak.
„Žiadosť o uvolnenie desiatnika absolventa Marka z PŠM z dovodu jeho pracovného zaneprázdnenia,“ hlesl velitel praporu.
„Kto o to žiada?“
„Podplukovník Fedorčák, zástupca veliteľa praporu pre veci politické.“
„Prečo chce takú blbosť odo mňa? On už patrí do dochodku?“
„Ešte nie,“ přiznal zdrceně velitel praporu: „Ešte dlho nie.“
„Tak potom nie je taký sklerotický, ale taký sprostý,“ ulevil si generál a podepsal.
A tak byl rozhodnutím velitele vysoké letecké vojenské školy generálmajora Bartola desátník Marek zproštěn povinnosti zúčastňovat se na politickém školení mužstva. Dějiny útvaru údajně podobný případ ještě nezaznamenaly.