Přeji všem mým čtenářům krásný nový rok 2022.

Přát si to můžeme a taky to děláme, i kdybychom tomu hned nevěřili. Ale proč se trápit dopředu nebo jak říká české přísloví: „Proč stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko.“ Naději na to, že bude přece jen líp si můžeme hýčkat až do 31. prosince a potom si už budeme přát zase do roku 2023.

               Přiznejme si, že rok 2021 byl zažehnutím naděje na lepší zítřky. Zda z té jiskřičky naděje vzejde plamen, není jisté a bude to právě záležet na událostech roku přicházejícího.

               Ale myslím, že se shodneme, že boží prozřetelnost byla tentokrát k Čechům tak nakloněna, že si to možná ani nezasloužili. Tedy ve své většině. Předpokládám, že mí čtenáři patří k té menšině, které průběh podzimních voleb poskytl nečekané vítězství a naději, v kterou ani nedoufali.

               Když to tedy krátce zrekapituluji:

  1. Že ANO prohraje volby s koalicí SPOLU čekali snad jen největší optimisté. Bylo to sice jen o pověstný fous, ale k tak to ve volbách chodí. V Rakousku vyhrál v roce 2016 Van der Bellen prezidentské volby o 30 000 hlasů a na vývoj v zemi to má rozhodující pozitivní vliv.
  2. Že zůstanou mimo poslaneckou sněmovnu všichni Babišovi potenciální koaliční spojenci (tedy kromě SPD) nečekal zřejmě vůbec nikdo. Přísaha i ČSSD 4,6 procenta jen těsně pod hranicí vstupu do parlamentu, komunisté pak s historickým debaklem s 3,6 procenta.
  3. Jako třešnička na dortu pak oněch 1,46 procenta pro poslance Volného – tedy hlasy, které sebral s největší pravděpodobností SPD Tomia Okamury a protože zůstal pod 1,5 procenta, udělal to zadarmo. Češi jsou šetřivý národ, určitě je to potěšilo. Trikolóra sice sebrala Tomiovi dalších 2,76 procent hlasů, ta to ale aspoň dělala za peníze.
  4. A když přesto všechno chtěl prezident Zeman vyjmenovat Andreje Babiše předsedou vlády, upadl právě v osudný den po volbách do deliria a nebyl toho schopen. Zda zde hrálo roli zklamání z výsledků voleb, které definitivně dalo do pohybu Zemanovy chronické choroby nebo zda to byla boží ruka, o tom můžeme diskutovat. Nicméně vše nakonec dopadlo mnohem lépe, než dopadnout mohlo. Piráti teď se mnou určitě nesouhlasí a mají pravdu. Osobně je mi jich tak trochu líto, protože v českém parlamentu prakticky zcela chybí levicové síly. Ovšem z pozice vládního partnera můžou piráti vyvažovat přece jen účinněji než jako čtyři bezmocní opoziční poslanci v parlamentu.

V roce 2022 je třeba tento výsledek potvrdit. Na dvou úrovních. Zaprvé musí nová vláda dokázat, že umí vládnout lépe než ta vláda předcházející. Velká výzva to není, protože moc hůř, než jak to dělal Babiš se svou nekompetentní klikou to už nejde, jenže není třeba chválit dne před večerem, a hlavně bude muset nová vláda své výsledky prodat obyvatelstvu navzdory hnojometům proruských webů a Babišova žurnalistického impéria. Tedy i bez Marka Prchala. A navzdory uraženému a mstivému prezidentovi, který bude hledat každou maličkost, aby vládě vrážel nůž do zad a když už nebude mít k dispozici nůž, tak aspoň špendlíčkem píchat nezapomene. Na tom nic nezmění ani každoměsíční návštěva rodiny Fialovy v Lánech. Netušil jsem, že má Petr Fiala masochistické sklony. Můžou se mu ale hodit. Protože to vše bude náročné.

Stejně těžké může být zabránit Andrejovi Babišovi, aby se stal českým prezidentem. Ačkoliv bychom s ním jako hlavou státu šli jen z jedné ostudy do druhé a těžko budovaná pozice evropské země by utrpěla zase trpkou ránu. Babišovi jde samozřejmě hlavně o imunitu. Kdysi tvůrcům české ústavy ujela ruka, když dali prezidentovi absolutní amnestii nejen za jeho politické ale i kriminální činy. Českého prezidenta tedy není možno trestně stíhat ani kdyby střílel lidi na Václavském náměstí a Andrej Babiš to ví. A ví, jak mu stoupá voda k nosu, když se začne prokuratura zabývat jeho podvody skutečně seriózně bez ochrany spolehlivé Marušky Benešové. Jeho motivace tedy bude obrovská a v politice je často právě motivace rozhodující pro politický úspěch. Bude nutné proti němu nasadit skutečnou charismatickou postavu, která ho bude schopna argumentačně a rétoricky zničit – to by nemělo být nic těžkého. Andrej prokázal, že příliš inteligentní není, češtinu taky zrovna neovládá a diskutovat neumí. Ale není možné proti němu poslat formálního kandidáta, jako byl Jiří Drahoš v roce 2018. Volba prezidenta by neměla být referendem o Babišovi jako ony volby 2018 referendem o Zemanovi. Už jednou se to nevyplatilo. A nezapomínejme – lidé, kteří si neváží demokracie, Evropské Unie, kterým nevadí střet zájmů předsedy vlády a likvidace svobodných médií, získali v říjnu ve volbách o půl milionu hlasů víc než ti, kterým to vadí. To je mementum, na které se nesmí zapomenout.

Mezinárodně politicky totiž nadcházející rok nemusí být vůbec snadný. Vypíchnu jen několik bodů, které znepokojují mne:

  1. Ruské harašení zbraněmi na ukrajinské hranici nabírá stále větší intenzitu. Vladimír Putin se dal cestou obnovování Sovětského svazu, kterého rozpad považuje za největší ruskou tragédii. Plně se tedy už ztotožnil s nacionalistickou a revizionistickou ideologií Alexandra Solženicyna, který tyto myšlenky shrnul v knize „Rusko v troskách“. Pro Rusy nebyl Sovětský svaz nikdy nic jiného než jejich koloniální impérium. Bělorusko se už vrhlo do ruské náruče, Ukrajina to není ochotna udělat, a tak Putin zpochybňuje ukrajinský nárok na nezávislý stát a když už, pak ne v jeho současné rozloze. Krym si už vzal a natahuje ruku i na „Nové Rusko“, tedy území od Mariopolu přes Chersonés a Oděsu až k podněsterské republice v Moldávii. Zda se u Rusů jedná jen o vydírání nebo o skutečný úmysl válčit, není ještě zřejmé, bude záležet na tom, jak silná bude Putinova pozice v zemi. Pokud jeho popularita bude dále klesat, bude jako každý diktátor potřebovat skutečnou válku.
  2. Ve stínu hlasitého ruského harašení, dělá totéž, jen o něco málo tišeji i Čína. Na rozdíl od ruského obra na hliněných nohách s rozpadlou ekonomikou se může opírat o velkou ekonomickou sílu. A hodlá celý svět přesvědčit, že její diktátorský systém státu, kde je sledován každý pohyb a každá myšlenka, je lepší a efektivnější než model liberální demokracie. (Což může například při potírání pandemie opravdu platit). Čína už spolkla a strávila Hongkong, teď si dělá zálusk na Tchaj-wan a neustálými provokacemi zkouší připravenost USA dostát svým závazkům v obraně tchaj-wanské svobody.
  3. Jenže USA jako demokratický velmocenský protipól zoufale slábnou a jsou stále méně schopny politicky vzdorovat diktaturám Ruska a hlavně Číny. Donald Trump po sobě zanechal rozvrácenou zemi s narušeným kreditem a demokraté se ukazují jako banda naprostých diletantů, neschopných cokoliv změnit k lepšímu. Odchod z Afganistanu byl trapnou ukázkou neschopnosti (i když ten odchod už rozhodl Trump, jeho provedení bylo tragické). Sociální reformy a investiční program troskotá na JEDNOM demokratickém senátorovi – zda je to hlupák nebo je podplacený nevíme a zřejmě se to ani nedozvíme, ale umetá cestu k návratu republikánů k moci. To zřejmě zvládnou už letošní volby do senátu. Republikánskou stranu ovládá Tea Party bratrů Kochů. Je to falanga kompaktní, pohrdající právem a ochotná sáhnout za účelem zisku moci i k násilí. Útok na Kapitol, který poslanci republikánské strana ve své obrovské většině odmítli odsoudit, je mementem. Nezaznamenali to jen Američané ale celý svět. Bohužel i Rusko a Čína. A jejich drzost vzrostla. Biden nemá ani schopnosti ani dostatečnou vnitropolitickou podporu, aby mohl prezentovat USA dostatečně přesvědčivě jako maják demokracie. A bez USA se demokracie na světě udržet nemůže. Evropa sama na to síly nemá.
  4. Irán je schopen během několika týdnů vyrobit atomovou bombu. Výsledek Trumpovy politiky je tedy ten, že na předním východě vznikne nekontrolovatelná situace. Izrael se právem bojí a zvažuje vojenské údery ještě než Iránci svou bombu budou mít. Přední východ má potenciál být rozbuškou k velkým konfliktům. Jenže bohužel nejde jen o vzdálené globální problémy. I v bezprostředním sousedství České republiky by se člověk stability nedohledal.
  5. V Maďarsku se budou konat parlamentní volby. Zda dokáže sjednocená opozice porazit Viktora Orbána, když už skutečně nemá prakticky žádný prostor v médiích a bude všemi dostupnými kanály očerňována, kompromitována a diskreditována, je ve hvězdách. Pokud Orbán znovu vyhraje, dá se očekávat další odklon od norem EU a příklon k Rusku a Číně a utužování diktatury v rámci EU. Očividně nemá tento diskusní klub v Bruselu žádné účinné prostředky přinutit Viktora Velkého dodržovat aspoň základní pravidla právního státu a svobody tisku. Ta očividná bezmocnost kompromituje celou EU a dělá školu dalším rádobydiktátorům.
  6. Jako například Jaromírovi Kaczynskému v Polsku. Jestliže Kaczynský obviňuje Německo, že chce budovat Čtvrtou říši a snaží se zakázat poslední nezávislou televizi, která si dovolí jeho stranu kritizovat, je to hodně špatný signál. Je zvláštní, jak ve všech postkomunistických zemích střední Evropy demokracie slábne a je stále nestabilnější. Občané nemají dostatečně vyvinuté obranné mechanismy, které by hrozící diktaturu vycítily. Na Slovensku je garantem politické stability už snad jedině prezidentka Čaputová a ta to i přes plamenné apely ve slovenském parlamentu sama nezvládne. A diktátorské tendence má vedle Orbána a Kaczynského i slovinský premiér Janez Janša. Česko dostalo překvapivou šanci a bude zřejmě nuceno se vymezit proti společné strategii Višegrádu ve štěpení EU.
  7. U největšího a nejdůležitějšího souseda, v Německu, skončila dlouhá éra kancléřky Merkelové. Ta přes mnohé přehmaty a chybění nějaké vize ve vývoji země představovala stabilitu a spolehlivost. (Pomiňme, jak udržovala dobré vztahy s Putinovým Ruskem a chránila Viktora Orbána v jeho excesech). Teď ji vystřídala „semaforová koalice“ tří subjektů a nikdo v podstatě ještě neví, kterým směrem se vydá. Zneklidňující je především německé rozhodnutí vystoupení z atomové energie, a to v době, kdy Evropě reálně hrozí energetická instabilita. Nedá se čekat, že by německá vláda, v níž jsou zastoupení i zelení, byly ochotna toto poněkud emocionální a nelogické rozhodnutí korigovat. Tři elektrárny odstavili koncem roku a ty poslední tři čeká stejný osud na konci roku 2022. A pak?
  8. Rakousko taky hledí vstříc nejisté budoucnosti. Po pádu „Spasitele“ Kurze je tak trochu zmatené. Jedinou jistotou je prezident, který toho ale moc zachránit nemůže. Novému premiérovi málokdo důvěřuje, že má potenciál vést zemi, přece jen patří ke skupině loajalistů, kteří se dostali k moci jen jako věrní nohsledové krásného Sebastiána. A jeho tyrkysová parta bude dál zlobit a mařit jakékoliv vyšetřování. A hlavně tím snižovat důvěru obyvatelstva k politice. Nacistické dědictví není v Rakousku zdaleka zapomenuto, i když se momentálně Hitlerovi pohrobci v FPÖ orientují prakticky výhradně jen na boj proti očkování a nošení roušek.
  9. A tím se dostávám k dalšímu ožehavému bodu. Koronavirus nehodlá zmizet, nehodlá ani ustoupit. Očkování nesplnilo očekávání, že bude schopno pandemii ukončit. Virus má úžasnou schopnost přežívání, mutuje neskutečnou rychlostí a dokáže imunitu získanou očkováním, ale už i překonanou chorobou, obejít. Nová mutace Omikron už řádí, nakolik je schopna plnit nemocnice a jednotky intenzivní péče, ještě nevíme. Všichni doufají na menší nebezpečnost nové varianty, zda je to jen zbožné přání nebo objektivní odhad neví nikdo. Ve věci koronaviru se už tolikrát lhalo a dávaly se populisticky neoprávněné naděje, že už je těžké říct, co je pravda, co se pravdě podobá a co je populistická lež. Držme si palce. Zdravotní systém se totiž – minimálně u nás v Rakousku – hroutí. Odešlo tolik zdravotních sester, že není možné udržet v chodu oddělení v potřebném rozsahu. Neschopnost managementu je hodně podobná neschopnosti v Česku, povolání zdravotní sestry se stalo tak nepopulárním, že brzy bude kvalifikovaná zdravotní sestra raritou. Politiky to nějak příliš nezajímá, vidí v tom jen šanci zavírat oddělení a ušetřit tak peníze. Kde budou pacienti léčeni není jejich problémem. To musí zvládnout lékaři a když to nezvládnou ponesou za to zodpovědnost – i právní. Lékařů sice taky není nazbyt ale v porovnání se středním zdravotním personálem ještě dost. Pár tedy může být obětováno a zavřeno, protože nepřijali pacienty, kteří to potřebovali. Že neměli postele? Ale prosím vás! Myslíte, že o tom někdo něco napíše?
  10. A to nejhorší z desatera nakonec. Štěpení společnosti, jaké nemá v minulosti obdoby. Díky krizové situaci, na niž nebyla liberální společnost připravena, jsme v situaci, připomínající doby náboženských válek v šestnáctém století. Komunikace není možná, jde o víru. Víra neposlouchá argumenty, víra je ze své podstaty zaslepená. Koronavirus vyplavil na povrch, co pod ním už dlouho bublalo – hloupost, egoismus a agresivitu. Že je jí ve společnosti tolik, překvapilo i fundované sociology. Určité politické strany vsadily na tuto kartu a hodlají lovit hlasy. Skurilní je, že ve volbách v Horním Rakousku se dostala do zemského sněmu strana s jediným bojem programu – boj proti očkování. Až poté uznala sama, že je to málo a začala hlásat absolutní svobodu a ignoraci jakýchkoliv zákonných opatření. Tedy podle ní není potřebné akceptovat žádné zákazy parkování, omezení rychlosti na silnicích – nevím, jak se staví k ježdění vpravo. Jen na okraj poznamenám, že největší odpor proti očkování v Rakousku je v okrese Braunau, tedy Hitlerově rodišti. Nechám na posouzení čtenářům, zda se může jednat o náhodu.

Pokud by téma koronaviru nestačilo, dá se ke štěpení společnosti použít ještě EU, Euro a Green Deal, témat je dost. Všimli jste si, že proti očkování i ekologii brojí ti stejní „experti“ a většina z nich pobírá rentu z Moskvy?

Takže, moji milí, držte se. Vzhledem k aktuálním hrozbám je třeba neztrácet optimismus, ale taky to s ním nepřehánět. Optimismus je jako alkohol. V malých dávkách prospívá, ve velkých škodí. Pak se stává jedem.

Přeji vám šťastný, úspěšný a přiměřeně optimistický nový rok 2022! Hodně pozitivních myšlenek a negativních testů! – tohle přání na facebooku mě oslovilo nejvíc.