Nedokážu odhadnout, nakolik tento problém německého fotbalového reprezentanta zasáhl česká média a nakolik byl diskutován. Nemůžu tak nějak odolat, abych se k němu nevyjádřil, protože se nepřímo cítím být zasažen taky. A je hodně typický pro spolunažívání (nebo spíše nespolunažívání) rozdílných kultur v celé současné Evropě.
Kdo nefandí fotbalu a neví, kdo je Mezut Özil, pak jen ve zkratce. Mezut se narodil tureckým rodičům v německém Gelskirchenu v roce 1988, v roce 2005 začal hrát kopanou za domovský klub Schalke 04, 2008 přestoupil do Werderu Brémy, v roce 2010 do Realu Madrid a od roku 2013 hraje za Arsenal Londýn.
Od roku 2009 hrál v německé reprezentaci, na mistrovství světa v roce 2010 byl několikrát vyhlášen mužem zápasu, v roce 2014 se stal v Brazílii mistrem světa. Platí jako skvělý technik a především muž, který nezištně připravuje gólové šance svým spoluhráčům (jako například Ronaldovi) ale dokáže branky střílet i sám. Obecně platí spíš za introverta a nesmělého mladého muže, momentálně tvoří pár se švédskou přítelkyní Amine Gülse, která má stejně jako on turecké kořeny a byla Miss Turecka v roce 2014 (i když má švédské občanství).
Tolik tedy ke kariéře mladého fotbalisty. Ta by ho ale neproslavila tolik, jako jeho politická aktivita, i když jsem ochoten rozumět tomu, že dodnes vůbec nechápe, že politicky aktivní je. Fotbalisté většinou nejsou absolventy vysokých škol, Mezut vychodil všeobecnou devítitřídku, jeho prací byl fotbal a ten dělal vždy velmi dobře. Jeho současná gáže u Arsenalu Londýn – zhruba 17 milionů Euro ročně – o tom svědčí.
Ale právě Özil je teď v Německu, ale nejen tam parádním příkladem nezdařené integrace – a to ačkoliv se jedná o chlapce narozeného v Německu. A chlapce výjimečně úspěšného.
13.května 2018 se totiž v rámci Erdoganovy předvolební kampaně setkal v Londýně spolu se svými kolegy z německé reprezentace Illkaym Gündoganem a Cenkem Tosunem s tureckým prezidentem. Özil mu věnoval tričko s nápisem „Mému prezidentovi“ a následoval fotoshooting, který měl mladému muži navždy změnit život. Vyvolal totiž všeobecnou nevůli.
Özil očividně vůbec nepochopil, čeho se dopustil. Setkal se přece s Erdoganem už v letech 2011, 2012 a 2016, bylo to tedy už čtvrté setkání a proběhlo to vždy stejně. Na kritiku odpověděl mlčením, považoval ji podle vlastních slov za nespravedlivé obviňování, které je následkem pravicového směřování současného Německa. Od začátku se postavil do pozice oběti a na rozdíl od kolegy Gündogana, který se – víceméně – omluvil, zarytě mlčel.
Úplně mu ušlo, že Erdogan od roku 2016 otevřeně pošlapává všechna lidská práva, odstraňuje demokracii v Turecku (to už dokázal). Že tam bylo propuštěno z práce statisíce nevinných lidí jen pro podezření, že sympatizují s duchovním Gülenem a desetitisíce jich sedí nevinně ve vězení. Několik z nich jsou němečtí občané, většinou žurnalisté, kteří si dovolili o Erdoganovi napsat kritické texty. Protože kritika tureckého prezidenta je „podporou terorismu.“ Özilovi očividně úplně uniklo, že Erdogan nadával Němcům do fašistů a bezmála přerušil s Německem (a Rakouskem) diplomatické styky, protože mu nedovolili vést prezidentskou kampaň v těchto zemích osobně. Že vyzýval k zničení západní společnosti. Setkat se za takových okolností s hlavou tureckého státu může jen blbec. Přičemž nevylučuji, že fotbalový multimilionář blbec opravdu je. Proti tomu ovšem svědčí jeho dobrá znalost angličtiny i určitá vyjádření v minulosti.
Například v roce 2012 prohlásil: „Strávil jsem v mém životě víc času ve Španělsku než v Turecku, jsem tedy německo-turecký Španěl nebo španělsko-německý Turek? Proč stále myslíme v těchto hranicích? Chci být posuzován jako fotbalista a fotbal je mezinárodní, nemá nic společného s kořeny rodiny.“
Inteligentní výpověď, kterou by člověk rád i podepsal. Takže s inteligencí Özil pravděpodobně problém nemá. Spíš se svým politickým přesvědčením. Které bohužel sdílí 66 procent Turků žijící v Německu a 72 !!! procent Turků žijících v Rakousku. Ti všichni obdivují Erdogana a jeho politiku. V Klagenfurtu po Erdoganově vítězství vyfotografovala policie množství aut ověšených tureckými vlajkami, které jezdily po městě stokilometrovou rychlostí a přes křižovatky na červenou za hlasitého trouobení a jásotu posádek těchto životunebezpečných vozidel. Majitelé budou předvoláni, budou tvrdit, že oni v autech nebyli, že to byli příbuzní z Turecka, které nemohou jmenovat nebo nevědí, kde tito žijí a tím se vyhnou dokonce i pokutám. V Rakousku ručí – na rozdíl od Německa – za provinění řidič a ne majitel auta. Posádky těchto aut opětovně dokázaly, že u nás prostě neumí žít. Že oslavovali vítězství svého „sultána“ je jen jeden aspekt této skutečnosti, že ohrožovali na životě občany Klagenfurtu a rušili noční klid a nebyli ochotni dodržovat ani základní předpisy bezpečnosti v dopravě je druhý,ten závažnější – minimálně za ten druhý by měli být posláni do své domoviny, kterou tak obdivují.
Jen pro objektivizaci obrázku – Turci neudělali (podobně jako Rusové za Jelcina) s demokracií právě nejlepší zkušenost. Byla prožraná korupcí, panovala přímo příšerná inflace a ekonomická nejistota, země se nemohla dostat z bídy a infrastruktura stagnovala. Navíc jim byla demokracie kdysi dávno prezidentem Atatürkem naordinována shora a násilím, velká část obyvatelstva se s ní ani za skoro sto let jejího trvání nesžila – hlavně proto, že z ní neprofitovala. Chodit k volbám, i když se vám daří stále stejně špatně, chápali mnozí jako samoúčel. Ostatně se křehká demokracie držela jen proto, že nad ní bděla turecká armáda, žijící z peněz NATO. První roky Erdoganovy vlády (když si ještě hrál na demokrata, aby dostával peníze z EU) byly úspěšné. Měnová reforma, stabilní měna, potlačení inflace, investice do infrastruktury, turistický boom. Životní úroveň začala poprvé stoupat a lidé na to nezapomněli. Demokracie jim mohla být ukradená. Opět jen pro spravedlnost: města na západě nikdy Erdogana nevolila, Istanbul či Izmir, ale ani Ankara mocenské choutky prezidenta nikdy nepodporovaly, ovšem obrovský rozdíl mezi městem a venkovem, který se demokratickým vládám minulosti nikdy nepodařilo odstranit, hrál ve volbách rozhodující roli.
Özil patří očividně ke skupině Erdoganových obdivovatelů. Už 18. května byl na návštěvě u německého prezidenta Steinmeiera (otevřenou otázkou zůstává, zda považuje Steinmaiera za „svého prezidenta“, minimálně se na setkání s ním za své chování neomluvil – Steinmaier to formuloval diplomaticky, že „Omluva je věc interpretace.“)
V německé fotbalové reprezentaci nepanovala díky těmto událostem nejlepší atmosféra, trenér Joachim Löw buď nechtěl, nebo si netroufal Özila z reprezentace vyloučit. Výsledkem byl katastrofální výkon německého týmu na mistrovství světa a vypadnutí už v základní skupině. Samozřejmě obviňovat Özila samotného z vypadnutí německé reprezentace, je nesmysl, určitě ale k němu přispěl. Někdy jde skutečně jen o maličkosti, fotbal umí dnes hrát slušně už všichni.
A teď udeřil Özil zpět. Vyhlásil, že se vzdává německé reprezentace, obvinil prezidenta německého fotbalového svazu Reinharda Grindela a další funkcionáře a nepřímo i své spoluhráče z rasismu. Když se mu daří, je Němec, když se mu nedaří, je „posraný Turek“ – v originále „Scheißtürke“.
Samozřejmě může na tom být kousek pravdy. Je to osud všech imigrantů – musí stále dokazovat, že jsou stejně dobří případně lepší než místní starousedlíci. A absolutního uznání se nikdy nedočkají. Jen od přátel a vzdělaných lidí, ti jsou ale v menšině. Mohl bych zde popisovat mé zkušenosti se stavební firmou, která nám stavěla dům pod heslem „ti Jugos mají čas“, nebo se zahradníkem, který nechal domluvené termíny pětkrát bez omluvy padnout a když jsem mu napsal, zda je to kvůli našemu zahraničnímu původu, neřekl ne. Nebo když mě škrtli na poslední chvíli a dlouho po zákonné lhůtě z hearingu na primariát. Samozřejmě, že tyto věci bolí, ale nepovedou mě k tomu, abych obecně odsoudil tuto společnost a obvinil ji z xenofobie. Protože by to nebyla pravda.
Mimochodem, kdybych začal veřejně chválit prezidenta Zemana, obdivoval jeho činy a nazýval ho “můj prezident” byl bych rychle Scheißtscheche. Jen bych se tomu – na rozdíl od Özila nedivil.
Özil mimo jiné prohlásil, že je ochoten se s Erdoganem setkat kdykoliv znova, protože tím vyjadřuje úctu a obdiv hlavě státu, v němž žije jeho rodina. Tím definitivně potvrdil, že nechápe, co se mu vyčítá nebo to pochopit nechce. Celá diskuse se stejně už pohybuje především na emocionální úrovni a tím pádem je věcná argumentace zbytečná.
Problém je očividně v tom, že rodinné prostředí přistěhovalců z asijských zemí (Turecko je Asie, i když kouskem zůstalo v Evropě) vychovává své děti prostě jinak. A ne zrovna přátelsky k zemi, kde žijí. Ať už z jazykových důvodů, v důsledku mentality či patriarchální struktury společnosti dosahují přistěhovalci z muslimských zemí nižší stupeň vzdělání (jestliže pouze základní devítileté vzdělání má 11 procent rodilých Rakušanů, u turecké menšiny je to 60 procent). Tím pádem mají problém se ekonomicky přiblížit starousedlíkům a cítí se diskriminováni. Výsledkem je nepřátelské nastavení vůči hodnotám společnosti, ve které žijí. Když se ptali rakouských Turků, proč volí Erdogana, byla častá odpověď – protože teď se nás Evropané bojí. Podobně jako když komunisté kdysi učili, že nejslavnější období českých dějin byly husitské války – „Protože tehdy se nás všichni báli.“ Strach není dobrá metoda soužití a onen pravicový tlak, který cítíme všude, je odpovědí na chybějící integraci přišelců a ne samoúčelem.
I v kauze Özil samozřejmě všechny politické strany musely zaujmout stanovisko. SPD a zelení (jejichž mluvčí je ostatně rodilý Turek) se postavili za Özila a chtěli vytlouct politický kapitál tvrzením, že je to AfD, která udělala z Němců rasisty – a tím se naprosto zesměšnili. Zelený Cem Özdemir si spoň troufl Özila zeptat, kde zůstal respekt k tisícům obětí Erdoganova režimu. (Odpovědi se nedočkal) AfD se samozřejmě chopila příležitosti a mluvila o naprostém selhání integrace VŠECH Turků žijících v Německu, Angela Merkel Özila ocenila jako dobrého fotbalistu a řekla, že jeho rozhodnutí se musí respektovat. Nezmohla se ani na slovo kritiky německého občana, který považuje tureckého prezidenta za svého místo prezidenta německého. Masivní podpora pro „bratra“ přišla z Turecka. Jak ministr sportu, tak prezidentův mluvčí se postavili za Özila a obvinili Německo z fašismu „Özil odstřelil fašistický virus.“ Co se mnou otřáslo nejvíc, je fakt, že FC Arsenal, tedy Özilův klub, včetně Petra Čecha, se postavili za svého kolegu a podpořili ho videem. Buď jsou Britové skutečně duševně nemocní, nebo vůbec nepochopili, jak problém vznikl a oč v něm jde. Možná by si měli zajet do Turecka ne jako multimilionářské primadony, ale měli by navštívit kurské oblasti, severní Sýrii nebo turecká vězení. Aby věděli, co jejich kolega podporuje a obdivuje.
Pravdu nemá nikdo z nich a ani Özil sám, ten je od ní vzdálen asi nejvíc ze všech. Bohužel je pravdou, že skutečně integrovat se dokázala jen část Turků žijících v Evropě a ti jsou pak skutečným přínosem. Když můj syn hledal firmu, která by mu ve Vídni zabudovala sprchu v koupelně, Rakušák poslal neskutečnou cenu a na domluvený termín nepřišel. Turek přišel hned a udělal to během týdne za poloviční cenu.
Takových lidí by bylo škoda. Pracovitých lidé není nikdy nazbyt. Ti, kteří ale jezdí po městech na červenou stokilometrovou rychlostí, by měli ale zemi okamžitě opustit. A pokud k tomu nejsou ochotni dobrovolně, je třeba jim neprodloužit pobytová povolení a poslat je domů násilím. Mezut Özil by taky udělal nejlíp, kdyby odešel do Turecka, vzal si turecké občanství, vzdal se německého a reprezentoval Turecko. Pěkné gesto by bylo, kdyby si nechal svůj královský honorář ukládat v tureckých bankách a převést na liry. Tím by sice přišel během jednoho roku o 20 procent svého majetku, ale pomohl by tureckému hospodářství a svému milovanému prezidentovi.
Turecké HDP rostlo v roce 2017 o 7,4 procenta. Ovšem jen díky masivním státním intervencím. Soukromé investice ze zahraničí klesly bezmála na nulu. Inflace narostla na 10 za rok, čímž se přiblížila přederdoganovským časům. Státní dluh narostl za rok o 25 procent DPH. Na turecké státní dluhopisy je momentálně úrok 14,29 procent. Prezident Erdogan vyhlásil, že hned po svém zvolení prezidentem převezme finanční politiku sám do ruky, protože vysoká inflace je VÝSLEDKEM VYSOKÝCH ÚROKU!!! Buď to byl jen předvolební plk nebo je skutečně tak hloupý a nepřístupný jakýmkoliv radám. Protože ve skutečnosti je to právě naopak, vysoká inflace způsobuje vysoké úroky. Výsledkem jeho slov byl další propad turecké liry. Turismus si ještě stále neodpočinul, především němečtí turisté bolestně chybí. Což ovšem Erdoganovi nijak nebrání v dalších nenávistných výpadech proti Německu. Všechny tyto dopady se ale netýkají Turků žijících v Evropě, ani Mezuta Özila. Pokud turecké hospodářství definitivně zkrachuje – a na cestě k tomu je – bude to podle prezidenta jen díky intrikám ze zahraničí a bude to mít za následek další uvěznění statisíců nevinných lidí.
Lidé jako Özil by měli Evropu opustit a vrátit se tam, kde se cítí dobře, tedy do Turecka. Protože svou přítomností a svým chováním podporují nárůst rasismu a xenofobie a nahánějí voliče stranám, které to s demokracií v Evropě taky nemyslí právě dobře. Ať už se jedná o rakouské Svobodné nebo o německou AfD. A tím ohrožují základní principy fungování naší společnosti.
Jako skutečný výsměch zní slova mluvčího tureckého prezidenta: „Představte si, jakému tlaku je pan Özil vystaven. Kde zůstala slušnost, tolerance a pluralismus?“
Obviňovat současnou německuo vládu s fašismu je prostě absurdní. A paradox je, že z toho profitují nejvíc právě strany, které se svým obdivem k fašismu a tím i k prezidentovi Erdoganovi či Putinovi netají.
Zřejmě bychom si měli vzít příklad z Turecka. Tam by byl pan Özil za „podporu terorismu“ už pěkně pod zámkem s procesem žádajícím doživotí.
Mimochodem – může mi někdo říct, co by se stalo s americkým sportovcem, který by zajel do Iránu za prezidentem Rúháním, daroval mu svůj dres a nazýval ho “můj prezident”?
Tolik tedy k chybějící evropské toleranci.