Samozřejmě vím, že do toho nemám co mluvit. Žiji v cizině, pokud se mne výsledky nadcházejících voleb dotknou, pak jen nepřímo. Neohrozí moji životní úroveň, nezmění mé daňové zatížení (které je mimochodem v Rakousku obrovské a větší než v Česku), nemusím se bát zákonů, který tento nově zvolený parlament přijme. (Všichni zřejmě známe onen výrok, že „Žádný občan si není jist majetkem, svobodou ani životem, dokud zasedá zákonodárný sbor.“)
Přesto mi není a nemůže být jedno, jak to o víkendu dopadne. Člověk zůstává se svou někdejší domovinou svázán citově, emocionálně a samozřejmě i lidsky – žijí tam mí rodiče a spousta mých přátel a já jim samozřejmě držím palce, aby se měli lépe nebo aspoň aby se neměli hůře. Mne se to osobně týká jen do té míry, že mě vůbec netěší, když musím vysvětlovat charakter českého voliče volícího tak jako v posledních volbách prezidentských. Těžko se mi vysvětlovalo, že Češi si sice zvolili alkoholika a do sebe zamilovaného egocentrika, ale že takoví vlastně nejsou. Nikdo mi moc nevěřil, 55 procent je 55 procent a na zkorumpované poslance jako při volbách Václava Klause se už vymlouvat nedalo. Doufejme, že to tentokrát dopadne lépe i pro mne – rád bych byl na rozhodnutí českých voličů hrdý. Kdyby se mne ale mí přátelé zeptali, koho mají volit, asi bych měl problém jim poradit.
Bohužel jsem neměl dost času sledovat předvolební boj detailně a tam mám jen hrubé představy a mohu se mýlit. Nicméně jsem si všiml jedné skutečnosti. Kampaň byla vedena převážně negativně, jednotliví lídři stran se snažili mezi sebou vymezovat a ne hledat společné plochy. Stále jsem slyšel, kdo s kým v žádném případě do koalice nepůjde, jen velmi slabě zaznívaly hlasy, kdo by s kým mohl.
Svědčí to o nezralosti politického spektra, a jestliže mne to nepřekvapovalo před dvaceti lety, kdy měli představitelé politických stran s praktickou politikou jen minimální nebo vůbec žádné zkušenosti, teď, po dvaceti čtyřech letech demokratického systému mě to už překvapovat může. Pravý politik nikdy neříká nikdy. Možná to zní bezcharakterně, jenže o tom, jak bude vypadat politická scéna, nerozhodují oni – tedy politici, ale voliči. A už před volbami tvrdit, s kým v žádném případě, diskvalifikuje toho, kdo to tvrdí. Mělo by jít totiž o zemi, o stát, ne o budování vlastního image. A jestliže je země v nouzi, musí člověk hledat kompromisy, musí něco obětovat, aby zachránil to podstatné. Jestliže už předem tvrdí, že na takové řešení není připraven, diskvalifikuje se v podstatě jako budoucí správce země. Podobně se chovala kdysi dávno na Slovensku Robotnícka strana Janka Ľuptáka – a dopadlo to katastrofálně, když přece jen získal dost naivních příznivců, aby se mohl dostat do slovenského parlamentu
Možná je to tím, že stále vznikají nové strany a i v těch starých se objevují nové tváře, které s politikou stále ještě nemají dosti zkušeností. Politická scéna ještě stále nedozrála (čímž nechci tvrdit, že ta zralá v západní Evropě je o mnoho lepší – je ale čitelnější.)
A to je právě důvod, proč českému voliči nezávidím. Jeho kandidáti na politické posty jsou nečitelní. Sociální demokrati sázeli příliš otevřeně na kartu menšinové vlády s podporou komunistů a prezidenta Zemana, jenž vždy takovou alternativu viděl jako nejlepší. Slabá vláda visící na šňůrce u kalhot extrémistické strany by mu dala do ruky všechny trumfy. Sociální demokrati si byli svým přesvědčivým volebním vítězstvím tak jistí, že se ani nesnažili tuto vizi zastírat. Odstrašili tak jádro svých voličů, kteří sice jsou levicově orientovaní a touží po přerozdělování státního bohatství a umravnění zbohatlíků, jsou ale pro demokracii. Čeští komunisté, kteří se jako jedni z mála v Evropě nikdy nedistancovali od své minulosti a platí tedy v Evropských poměrech za jednu z posledních stalinistických stran, dokážou takové lidi dostatečně odstrašit. Fakt, že podstatná část populace je ochotna komunisty volit, svědčí o naprostém selhání nových politických elit, které za celých dvacet čtyři let svého působení nedokázali podstatné části národa nabídnout lepší život a vizi lepší budoucnosti.
Fakt, že bývalý prezident Klaus, který se komunisty nechal volit do funkce a udělal z nich přijetím v Lánech salónní stranu, dostal řád za boj proti komunismu, považuji ostatně za tak špatný vtip, že se nad ním nedá smát ani hořce – člověku se hned obrátí žaludek. To není ani satira, to je otevřená provokace. Člověka, jenž na tuto myšlenku přišel, bych chtěl opravdu poznat a zeptat se ho, zda byl v té chvíli při smyslech. Že Klaus toto vyznamenání s díky neodmítl, dokresluje jen deficity jeho povahy, jež jsou ostatně všeobecně a chronicky známé.
Původně jsem si myslel, že strana ANO Andreje Babiše může být osvěžením české politické scény (O Okamurovi nebo Bobošíkové jsem si to nemyslel nikdy). Podnikatelé potřebují zastoupení v politice, a sice jiné než ono kmotrů z ODS, vysávajících celou ekonomiku a tím i ony podnikatele. Co se ovšem z této strany vyvinulo, je pro mne velkým zklamáním a připomíná tak trochu špatný vtip – obdobu rakouského „Týmu Stronach“. Také strana JEDNOHO podnikatele, populistická až k nesnesení a vedená diktátorsky svým sponzorem. Že Andrej Babiš už předem odmítá spolupráci s Miroslavou Němcovou a Karlem Schwarzenbergem je pro mne šokující. Když chodil do bytů Státní bezpečnosti, až tak vybíravý nebyl. Že tam chodil, ačkoliv nebyl agent, a nevěděl, že by to tak mohlo být interpretováno, může opravdu vyprávět malým dětem jako pohádku na dobrou noc. Samozřejmě ODS není jen Němcová ale i Kuba, TOP není jen Schwarzenberg ale i Kalousek. Ale tak to v politice prostě je. Kníže Karel to kdysi definoval naprosto přesně, když řekl, že: „My politici jsme tak trochu jako prostitutky. Pracujeme hlavně v noci a naše zákazníky si nevybíráme.“
Tak to bohužel je. Kdo je v politice vybíravý, nemá tam co dělat. Jsou přece koaliční jednání, kde se nepřítomnost určitých osob ve vládě dá stanovit jako podmínka vzniku koalice. O tom pan Babiš zřejmě ještě neslyšel, má se tedy co učit. Nebezpečí, že jeho strana dopadne po volbách jako „Věci Veřejné“ nebo rakouský „Tým Stronach“, je hodně aktuální.
KDU-ČSL stojí jako vždycky ve středu. Stála tam odjakživa, dokonce ji tato statická pozice vyvrhla z parlamentu, do kterého se teď snad vrátí. Střed je potřebný, stabilizuje politickou scénu. Střed se nedistancuje, ale hledá spojení. Ovšem KDU-ČSL nebude nikdy hrát v Česku opravdu důležitou úlohu, její křesťanské zaměření v zemi mnoho lidí neoslovuje a mnohé odrazuje. Bylo to vidět i při prezidentských volbách, kdy paní Zuzana Roithová (možná i proto, že je žena) nedostala zdaleka tolik hlasů, kolik by si zasloužila a když doporučila svým voličům, aby volili Karla Schwarzenberga, udělala to jen polovina z nich.
Zelení se konečně pohnuli doleva, kam patří. Pravicová strana zelených byla opravdu českou kuriozitou, v Evropě suplují zelení spolehlivě pozici levicových radikálů. Tam, kde nemají komunisty, mívají zelené. Že čeští zelení svého času volili Václava Klause, největšího nepřítele životního prostředí, ba dokonce celosvětového symbolu jeho nelítostného ničení ve jménu ekonomického zisku, je diskvalifikovalo před celým světem. Nevěřím, že někomu z nich někdo v Evropě podal ruku. Teď se snaží o obrodu a návrat, pochybuji, že se jim to ale podaří. Zanechali za sebou příliš hlubokou brázdu nedůvěry.
Volit ODS je samozřejmě věc víry. Očividně se okolo ní kupí už jen skalní, až tam dovedli stranu, kterou by Česko samozřejmě nutně potřebovalo, pánové Klaus, Topolánek a Nečas. Nakolik silný je mandát Miroslavy Němcové, která by snad měla vůli (ale sotva i moc) stranu zreformovat a rozbít její mafiánské struktury, to je otázka, která zůstane do voleb (a možná i po nich) nezodpovězená. Ona sama by byla pro občany určitě přijatelná, vleče za sebou ale obrovskou zátěž neslavné minulosti strany modrých ptáků.
TOP má svého Kalouska jako měla kdysi soc. dem. svého Paroubka. Neupírám panu Kalouskovi chytrost a politickou obratnost. Jeho charakterové vlastnosti jsou ale natolik pochybné, že odpuzují od TOP voliče stejně jako kmotři od ODS.
Zemanovci se – doufám – do parlamentu nedostanou. Podle toho jak se chová Rusnokova vláda, jež rozděluje miliardové kontrakty a vyhazuje stovky úředníků a nahrazuje je svými kamarády, i když nikdy nedostala důvěru parlamentu, je dostatečným důkazem, o co těm hochům jde. Kdo touží po ještě větší korupci, než tu byla doteď, může je volit, pak je ale buď masochista, nebo slepec. Nevylučuji ovšem, že takových slepců může být víc než pět procent a pak to teprve začne být v českém parlamentu napínavé. Tahle parta jako bílý kůň pana prezidenta v poslaneckých lavicích by dokázala zdestabilizovat i mnohem stabilnější spolky než je česká poslanecká sněmovna.
Co ovšem hrozí nejvíc je, že se země stane po volbách neovladatelnou. Pokud se tam dostane sedm stran, jež se už předem předhánějí proklamacemi kdo s kým v žádném případě… pak bude hodně těžké dát vůbec nějakou vládu dohromady. A to může opět znamenat hvězdou hodinu muže z Hradu. V podstatě mu nikdo nemůže zabránit, aby pověřil sestavením vlády koho bude chtít, že by tím měl pověřit lídra vítězné strany je jen politicky nezávazný konsenzus. Zeman může klidně vyjmenovat znova Rusnoka a nechat jej vládnout v demisi další čtyři roky. Pokud se poslanci nechytí za nos a nedají najevo opravdovou většinou ( tedy dvoutřetinovou) co si o vyvádění pana prezidenta myslí. Ale najde se jich tolik, jimž by boj o zachování parlamentní demokracie stál za to? Dají se přece rozdělovat úřady, místa v dozorčích radách atd. A nezapomeňme na možnost, že špatný výsledek ve volbách může vést k pádu Bohuslava Sobotky v čele sociální demokracie a jeho nahrazení „zemanovým“ Haškem. Ten pak může se svou stranou a s komunisty, kteří budou pro každou špatnou věc určitě k mání, jakékoliv omezení prezidentských pravomocí blokovat. Nejsem určitě daleko od pravdy, že po volbách hrozí skutečný politický boj mezi hradem a parlamentem. Pokud se poslanci nedokážou bez ohledu na stranickou příslušnost semknout ani v tomto boji o zachování parlamentní demokracie a tedy o poslední zbytky své vlastní sebeúcty, pak můžeme parlament zrovna rozpustit a poslat pana Zemana na školení k Lukašenkovi.
Ale k tomu snad nedojde, na to jsme příliš ve středu Evropy. Takže držím palce, aby všechno dobře dopadlo. Ten prostředník pana Černého, plovoucí po Vltavě je sice pěkné gesto, ale žádné řešení.