Když narazíte při hledání ubytování přes internet na větu –„velmi dobré vlakové spojení“, zbystřete. Když jsme takto objednali ubytování v San Alesio di Siculo na pobřeží Sicílie, znamenalo to, že železniční trať vedla asi dvacet metrů za domem, ve kterém jsme bydleli a vlastně mezi námi a tou tratí bylo jen parkoviště pro auta – pro nádraží pod našimi okny.
Přes den to nebyl tak velký problém, byli jsme stejně stále na pláži anebo na výletě, v noci jsme ale zjistili, že to možná přece jen nebyl dobrý nápad. Zatímco přes den jezdily sporadicky osobní vlaky, které většinou na nádraží zastavovaly a pak se zase dýchavičně rozjížděly, v noci pouštěli na trati Catania – Messina vlaky nákladní. Ty nezastavovaly, ale projížděly nádražím v San Alesiu plnou rychlostí. Každou hodinu! Vnímali jsme je rozdílně, podle hmotnosti nákladu – od mírného třesení, přes pohýb postelí až po malé zemětřesení, při kterém spadla švagrová Hanka ve dvě hodiny ráno z postele.
Jinak bylo ubytování skvělé. Několik pokojů, slušně vybavená kuchyňka a střešní terasa s grilem, odkud byl výhled na moře. Hned několik kroků od apartmánu pekařství, kam jsme každé ráno chodili na čerstvé pečivo a na druhé straně prodej čerstvých ryb. Znervózňovala mne jen plynová bomba na terásce u kuchyně, na kterou celý den pražilo SICILSKÉ slunce. Uvažoval jsem, kolik taková bomba vydrží, tedy nakolik se při těchto teplotách plyn rozepne, než vybuchne. Nevybuchl. Přesto dával tento faktor po celou dobu naší dovolené vzrušivý, přímo výbušný charakter.
Domácí byli nesmírně milí. Přijeli jsme hluboko v noci, když jsme dorazili k hotelu „La Grotta“, kde jsme měli bydlet. Na všechno zvonění a bouchání na dveře nikdo dlouho nereagoval, až když jsem právě začal volit telefonní číslo zprostředkovatelské cestovní kanceláře, náhle se v hotelu něco hnulo a pak už nás vítali nesmírně přátelští nadšení domácí. Počkali i na švagra, který zapomněl vyjet z dálnice a objel si to přes Messinu, takže dorazil až někdy okolo jedné po půlnoci. Přesto jsme se dokázali ubytovat. A stihli zažít prvních několik vlaků, které nám znemožnily i krátký spánek nad ránem. Když jsme ráno šli k domácím pro informace, seděli za stolem a tvářili se velmi nejistě. Zjistili jsme od nich, kde je ono pekařství, supermarket, prohlédli si s nimi onu grilovací terasu a pak najednou vybrali zpod stolu několik lahví vína a olivového oleje a doslova nám celý ten náklad, který jsme sotva unesli, vnutili.
Důvod jejich přátelství jsme se dozvěděli až večer před odjezdem. Tehdy se nás paní domácí poprvé zeptala: „Vy ale nejste Němci, že?“ „Ne,“ potvrdil jsem. „Já si to hned myslela. Oni jsou takoví nedůtkliví. Jen přijedou, a když to není takové jako u nich doma, už první den si přijdou stěžovat.“ Pochopili jsme. Byli jsme zřejmě první, kdo jim nepřišel vynadat po první bezesné noci. Proto ono nadšené přátelství, víno a olivový olej. To vše bylo připraveno pro zuřící Němce, aby se uklidnili. My jsme k tomu dostali ještě skvělé espresso. Ostatně, co jsme měli dělat? Jako bychom nadáváním něco mohli získat! Zkuste na východním pobřeží blízko Taorminy najít ubytování na pláži!
Taormina je totiž kult, je to jako smrt, musíme tam všichni. A všichni jsme tam i byli. Taormina je historické město, její strategická poloha ji předurčovala, aby byla opěrným bodem. Někdejší město kmene Sikulů udržovalo tak dobré vztahy s řeckými kolonisty z blízkého Naxosu (dnešní Giardini Naxos), až je nakonec přijali mezi sebe a ve čtvrtém století zde už Řekové převzali komando. A postavili ono úžasné divadlo, kvůli kterému sem všichni jezdí. Římani ho pak v druhém století po Kristu ještě rozbudovali do dnešních rozměrů – tedy s kapacitou 5400 diváků.
To divadlo je opravdu úžasné. Zejména proto, že právě z něho je nejkrásnější výhled na sopku Etnu na obzoru, očividně bylo úmyslně postaveno tak, aby byla kouřící hrozivá hora v pozadí za pódiem, dodávalo to zřejmě představením na dramatičnosti. Taormina byla ale i pevnost, poslední opěrný bod Byzantinců proti arabské invazi. Když už byl celý ostrov v arabských rukou, Taormina stále odolávala. Padla až v roce 902, když byly byzantské jednotky odvolány do Konstantinopole. Během dvou protiarabských povstání bylo pak město v desátém století zcela zničeno a později znova obnoveno. Svého významu už nedosáhlo, ve dvacátém století se stalo pastí na turisty. V roce 1787 totiž Taorminu na své sicilské cestě objevil Johan Wolfgang Goethe – a bylo vymalováno! Tedy vymalováno bylo, až když se tu začaly konat festivaly „Festivals Taormina Arte“, díky kterým se v Taormině zdržovaly hvězdy jako Greta Garbo, Elisabeth Taylor nebo Marlene Dietrich. A nemlčely o tom! Pevností ovšem město zůstalo dodnes. Parkoviště je mimo město a zaplatíte tam nekřesťanské parkovné – už v roce 2008 to bylo devět Eur, a od parkoviště vás pak do přeplněného města převeze autobus. Kromě divadla je tu z antických časů ještě Odeon a dvě městské brány – Porta Catania a Porta Messina, které byly ale obnoveny v šestnáctém a sedmnáctém století. A samozřejmě je zde řada kostelů – především Dóm „San Nicolo“ s centauressou – tahle divná socha, která je i v erbu Taorminy, má něco z kentaura s býčím tělem (Taromina leží na hoře Monte Tauro) žezlem a zeměkoulí. Středem města vede poměrně krátká hlavní cesta Corso Umberto a v jeho středu je pak náměstí „Piazza 9. Aprile“ s hodinovou věží „Torre dell´ orologio“ – a v ní se „Střední branou“ „Porta Mezzo“, údajně z dvanáctého století. A pod nohama vám leží na břehu moře jednak obrovský přístav, jednak letovisko Letojani.
Ne že by bylo v Taormině vidět málo, ale na ten počet lidí… V pětihvězdičkovém hotelu Timeo, který je ve městě nejlepší adresou hned u římského divadla, jsme si drink nedali, i když byl jeden z mála, který nebyl přeplněný. Zřejmě to mělo svůj důvod.
Siciliáni dokážou být hodně flexibilní. V baru na pláži v San Alesiu seděl jeden mírně depresivní mladý muž, kterému očividně nešly kšefty podle jeho představ. Nebylo divu, z kávy za osmdesát centů (výborné) nemohl vyžít a pivo za čtyři eura mu zřejmě nikdo nekupoval. Když jsme ale jeho předražené pivo začali kupovat my, stálo o dva dny později už pět eur.
Trošku problém ve východní části ostrova je (nebo aspoň před jedenácti lety bylo) najít supermarket. Po dlouhém marném pátrání jsme zajeli až do Messiny a tam jsme opravdu jeden našli. Ovšem GPS si s námi opět zažertovalo a zavedlo nás nejnemožnějšími uličkami do podjezdu, kde jsem musel u našeho malého Renaulta sklopit zrcátka, abych projel (zpět se nedalo, i když bych rád, už za námi stála, jako je to v Itálii zvykem, další tři auta. Messina toho nemá moc co nabídnout, byla zcela zničena zemětřesením v roce 1908 a historické jádro nebylo pak obnoveno. Mesina byla vždy bránou do Sicílie. Zde se opevňoval patnáctiletý Friedrich II., když očekával invazi císaře Otty IV. a s ní svou vlastní smrt, v Messině se vylodila normanská invazní vojska (na pozvání místního vládce), která pak ostrov ovládla.
Na GPS jsme se na Sicílii spolehnout opravdu nemohli. Nejen, že se mě pokusilo zabít. To bylo při výletu do městečka Forza d´Agro, které se tyčilo na kuželovitém 420 metrů vysokém kopci nad Iónským mořem. Náhle mi GPS zavelelo „odbočte doprava“. Na cestě, která objížděla kopec, a pod námi vpravo byla už tři sta metrů hluboká propast. Byl to jasný pokus o vraždu, ale nevyšel. Městečko samotné bylo typicky italské s normanskou pevností, úzkými uličkami, kostely s Panenkou Marií a výhledem na kouřící Etnu. Bylo to první poznání, že ježdění autem po Sicílii možná nebude až tak úplně jednoduché. Nebylo.
Když jsme se nazítří vraceli k pensionu, zadal jsem adresu do GPS, a když jsme projížděli okolo lesa, zavelelo mi – odbočte doprava. Neviděl jsem žádnou cestu, pomyslel jsem si ale, že jsem ji možná propásl a tak jsem dal ještě jedno kolečko v úzkých uličkách, abych se podle návodu mého navigačního systému znovu vrátil k onomu lesíku. Projížděl jsem tentokrát opravdu krokem, ale tam, kde mi navigace velela odbočit doprava, byl opravdu jen les a ani stezka, natož cesta. Nakonec jsme se tedy k pensionu museli dostat vlastní silou bez pomoci techniky. Záhadu chybějící cesty jsme se synem odhalili o dva dny později, kdy jsme šli na procházku po pobřeží. Nejprve po pobřežní cestě, pak jsme ale dorazili na staveniště, kde tato pobřežní komunikace končila. Stály tam opuštěné rezavějící stavební mechanismy, díry v zemi, ale žádný stavební materiál. Jen cedule, která oznamovala, že tato cesta se staví z fondů Evropské Unie – datum ukončení listopad 2006. Podotýkám, že se psal srpen 2008. Na Sicílii je to prostě tak. Ale aspoň tu nedokončenou cestu zanesli do navigačních systémů!
Na Etnu jsme se ale dostali bez problémů, ta označená byla.
Bodejť, je to vedle Taorminy hlavní turistická atrakce ostrova. Vyjeli jsme lávovými poli až k spodní stanici lanovky – věřte nebo nevěřte, na Sicílii, tedy na Etně, se v zimě lyžuje, i když ta sjezdovka vyhlazená mezi lávovými poli a tím pádem s odpovídající hnědočernou barvou se od rakouských sjezdovek, na kterých se v létě pasou krávy, dost liší. Ale liší nebo neliší, hlavně, že tady je. Vyveze vás o hodně výš a tam už na vás čekají malé autobusky, aby vás za přiměřený (nebo nepřiměřený?) poplatek vyvezly až do výšky 2900 metrů nad mořem, kde už se z kráterů kouří a lávové kameny mají ve svém nitru teplotu několik set stupňů a žhnou dočervena. Etna má ten problém, že vedle hlavního kráteru na jednom ze svých vrcholů ve výšce 3323 metrů, který chrlí jedovaté plyny a lávu stále, otvírá stále nové a nové krátery a v těch se hromadí výbušná síla, která se projevuje novými erupcemi. Kráterů je na Etně nesčetně, na místě jednoho z nich, krásného barevného a hlubokého, stála do roku 2001 horní stanice lanovky s restauracemi a parkovištěm pro lyžováníchtivé zimní turisty. To vše vyletělo v roce 2001 do vzduchu, protože ovšem seismologové včas před výbuchem varovali, nebyly ztráty na lidech, jen na materiálu.
Nechtěl bych být pojišťovnou, která pojišťuje stavební projekty v regionu Etna. Prošli jsme se jen okolo několika vedlejších kráterů (i toho z roku 2001) k hlavnímu vrcholu se prý má chodit pouze s průvodcem, protože jedovaté plyny, které sopka produkuje, můžou způsobit ztrátu vědomí a následně pád do kráteru. Věřte tomu, že vaši mrtvolu pak nikdo hledat nebude.
Byl jsem trochu zklamaný, protože jsem doufal, že budu přeskakovat lávové stružky, ale na to si člověk musí počkat až do další erupce. Naštěstí není třeba čekat dlouho, Etna připravuje turistům toto potěšení každých několik let. Pamatuji si, jak bratr dědečka naší švagrové, tehdy osmdesátiletý a s kardiostimulátorem jel na Etnu, právě v roce 2001, protože vybuchla a on se bál, že další erupce by se už nemusel dožít. V jeho případě to opravdu mohla být pravda.
Na severní stěně masivu Etny se nachází i strž Alcantara. Je to národní park s hlubokou strží, v níž teče studený (opravdu studený s teplotou vody okolo 16 stupňů i v žhavém srpnu) potok s vodopády, ve kterém místní nabízejí Canyoning. Stojí to za to, v neoprénovém oblečení jsme se probíjeli proudem nahoru, abychom se potom zcela snadno svezli po proudu dolů. O nebezpečí nemohla být řeč, ale přece se jen trošku adrenalínu vyplavilo, zejména když jsme pomáhali italské supermamince, která se na ten canyoning vydala sama s třemi dětmi.
Sicílie na východě nabízí tedy horké kameny, ledovou (no, ledovou, spíše studenou) vodu i historické památky a samozřejmě i pláže s tmavým sopečným pískem. Proč tam tedy nezajet? Samozřejmě, jen co nás opustí koronavirus a krizový štáb otevře hranice. Bojím se, že letos to ještě nebude, ale pokud jste tam ještě nebyli poznačte si ten cíl do kalendáře.
A pozor na dobré vlakové spojení!