Maďarská iredenta

               Strýček Viktor přitvrzuje. Zřejmě musí. Ekonomicky se jeho zemi nedaří, má nejvyšší inflaci v Evropě, forint se propadá (i když se od konce roku 2022 zase trošku vzpamatoval a zločinný Brusel blokuje část dotací, na kterých je maďarská ekonomika bytostně závislá. Země je už skoro úplně Orbánovými kamarády rozkradená, mladí vzdělaní lidé utíkají do zahraničí, a tak si Viktor Orbán musel nechat něco napadnout, aby jeho popularita u většiny maďarského obyvatelstva zůstala vysoká. Naštěstí pro Viktora nejsou Maďaři výjimkou z pravidla, i u nich jako u všech ostatních národů platí Aristotelova poučka, že většina obyvatelstva není příliš duchem nadaná a tím pádem snadno manipulovatelná. A na co maďarské obyvatelstvo vždycky slyšelo, slyší a slyšet bude, je příslib obnovení impéria, tedy Velkého Maďarska. Maďarská iredenta. Protože Uherské království bylo kdysi skutečně obrovským mnohonárodnostním státem. Budovaným po staletí a zničeným během několika let. Ovšem snahy o maďarizování obyvatelstva ostatních národů, které byly v druhé polovině devatenáctého a na začátku dvacátého století dost nevybíravé, vedly k tomu, že se ony národy v onom soustátí necítily příliš dobře.

               Nešťastné okolnosti po první světové válce, kdy místo rozumného a diplomaticky schopného hraběte Károlyho převzali moc komunisté Bély Kuhna vedly k tomu, že mírovou smlouvou v Sankt. Germainu bylo Maďarsko skutečně znetvořeno, osekáno ze všech stran a za hranicemi nového státu zůstalo pět milionů etnických Maďarů. Přiznejme ovšem, že právě netaktický postup vítězných velmocí, které Maďary nutily vyklidit převážně maďarským obyvatelstvem obydlené severní Sedmihradsko vedl k pádu oné Károlyho vlády, se kterou by se dalo jednat a mohla být zárukou demokratického vývoje nového Maďarska. Nestalo se. Károlyho vláda byla na dlouhou dobu poslední demokratickou vládou v Maďarsku – odmyslíme-li si krátkou epizodu mezi lety 1990 – 2000, vlastně opravdu poslední.

               Ano nové hranice byly vůči Maďarsku nespravedlivé a Maďaři od té doby nikdy nepřestali snít o jejich korektuře. Příležitost k tomu jim dala druhá světová válka. Jako Hitlerovi spojenci obdrželi už v listopadu 1938 v první vídeňské arbitráží jižní oblasti Slovenska a Podkarpatskou Ukrajinu, 30. srpna 1940 přinutilo Německo a Itálie v druhé vídeňské arbitráži Rumunsko, aby odstoupilo Maďarsku severní část Sedmihradska a po vpádu německých vojsk do Srbska v roce 1941 zabrali Maďaři okamžitě část Jugoslávie, takzvané Prekmurje – o tom jsem psal v článku věnovanému tomuto regionu.

               Jediná část, která se tehdy Maďarsku nevrátila, byl rakouský Burgenland, protože ten se stal jako část nové Ostmarky součástí Německé říše a zas až tak daleko Hitlerův smysl pro spravedlnost nešel.

               Po skončení druhé světové války se hranice vrátily do stavu z roku 1919 a Maďaři si z toho odnesli novou frustraci. A taky jeden poznatek. Demokratické země se staví k změně stávajících hranic odmítavě a nechtějí je připustit. Fašistické režimy, opírající se o národnostní myšlenku, s tím nemají problém. Zde můžeme cítit kořen sympatií k moskevskému fašistickému režimu, kdy je velká část maďarského obyvatelstva ochotna odpustit Rusům i násilné potlačení revoluce v roce 1956. A stejně tak i neskrývané sympatie Viktora Orbána k Donaldu Trumpovi a jeho fašizující se republikánskou stranou v USA.

               Tváří v tvář ekonomickým problémům současnosti se Viktor Orbán rozhodl hrát plně na nacionalistickou strunu a začal najednou naznačovat možnost revize hranic. Ví, že to v rámci EU není možné, ovšem jeho voliči na to slyší a jemu – stejně jako například Andreji Babišovi v Česku, Jaroslavu Kaszinskému v Polsku nebo Robertovi Ficovi na Slovensku – nejde o nic jiného, než o udržení nekontrolované moci nad „svou“ zemí. K tomu je mu každý prostředek dobrý.

               To, že na tuto strunu hraje, není nic nového, ale letos to začal dělat otevřeně. To je nový aspekt.

               Mí čtenáři vědí, že jsem přesvědčen, že při návštěvě u Vladimíra Putina dva dny před ruskou invazí na Ukrajinu dostal Orbán příslib, že bude moci obsadit Podkarpatskou Ukrajinu a že to Rusko bude akceptovat. Zda existuje nějaký dokument, který tuto dohodu zaznamenal a díky kterému je Viktor Orbán vydíratelný, nevím, ale je to dost možné.

               22.července 2023 vystoupil Viktor Orbán na Letní Universitě v Baile Tusnad – maďarsky Tusványos (Tusnádfürdö). Viktor Orbán tam jezdí každý rok a seznamuje své příznivce v Rumunsku se svými myšlenkami. Zde například zveřejnil v roce 2014 koncept „illiberální demokracie“. Vlají tam samozřejmě vlajky iredentistů ze Szeklerlandu a Orbán rozčílil politiky ve skoro všech sousedních zemích. Rumuny proto, že Sedmihradsko a Szeklerland (území na východě Sedmihradska v oblouku Karpat) nepovažoval za rumunská území, Slováky pak tím, že prohlásil že je třeba něco udělat pro otčinu v odštěpených severních územích, kde desetiprocentní maďarská menšina nemá zastoupení v parlamentu. (Zajímavé je, že tuto větu jsem v německém překladu Orbánova projevu nenašel) Čechy pak odsoudil jen za to, že se přiklonili k federalistům, jak Orbán nazývá stoupence integrace v Evropské unii na rozdíl od suverenistů, kam počítá sebe, Poláky a bohužel už ne Brity, kteří byli podle jeho vyjádření vedoucí silou této skupiny.

               Oficiálně protestovalo Slovensko, které si dokonce předvolalo maďarského velvyslance a Rumunsko, které označilo Orbána za extremistického štváče, a ne za státníka. Premiér Fiala se omezil pouze na konstatování, že Česko dělá svou vlastní politiku a necítí se být povinno v rámci V4 sdílet společné politické směrování.

               Mimochodem, maďarská menšina skutečně od roku 2020 ve slovenském parlamentu zastoupení nemá. Tradiční straně Most- Híd politického matadora Bély Bugára uškodila účast v poslední Ficově vládě a dostala jen 2,05 procenta hlasů a maďarská nacionalistická koalice MKÖ-MKS se dostala na 3,9 procenta hlasů. To svědčí o tom, že nacionalistická struna na Slovensku zní stále méně, a to musí Viktora Orbána bolet. Jeho dětičky za severní hranicí se odnárodňují! Je třeba jim domluvit.

               A hle. 18.srpna 2023 se objevil v novinách Magyar Nemzet článek, který se věnoval invazi „spojeneckých vojsk“ do Československa 21.srpna 1968 a označil tuto invazi za promarněnou příležitost ke korektuře hranic. Mimo jiné tvrdil, že se nejednalo o invazi ale o osvobozovaní akci, a že maďarské jednotky byly vítány květinami. Samozřejmě je to pouhá provokace a pokud by se proti tomuto článku někdo oficiálně ohradil, znamenalo by to, že to byl názor redaktora a maďarská vláda by se bránila svobodou projevu.

               Jenže Magyar Nemzet je plně pod kontrolou vlády a o svobodně slova v Maďarsku už dávno není ani slechu. Čili jestliže takový článek mohl vyjít, pak jen se souhlasem nebo přímo na popud předsedy maďarské vlády. Orbán se tedy rozhodl eskalovat.

               Ve své řeči v Sedmihradsku vychválil do nebe Čínu a za podněcovatele napětí na světě označil USA, protože ty se prý nebudou chtít smířit s tím, že ztratí pozici vedoucí velmoci na světě a budou to řešit válečným konfliktem s Čínou. Vyjádřil se o nezbytnosti další spolupráce s Ruskem, kde prý zůstalo 84 procent světových firem a jen 8,5 procenta zemi opustilo. O Ukrajině upustil jen jednu poznámku – opovržení nad údajnou ungarofobií, která na Ukrajině údajně je. Opozice v Maďarsku a Polsku je prý financována ze zahraničí prostředky politické korupce. O EU neztratil ani jedno dobré slovo a vychválil do nebe ekonomické úspěchy své vlády za posledních dvacet let a novou maďarskou ústavu, jako nacionálně-křesťanskou a naprosto odlišnou od všech ostatních ústav zemí EU. Což možná je, ale přiznám se, že jsem ji nečetl a ani to nemám v úmyslu.

               Orbánovy snahy zapadají do sebe a kromě toho, že mu jde o vládu v Maďarsku na doživotí podle vzoru Vladimíra Putina nebo Tayipa Erdogana, je jeho orientace na ruský nacistický režim stále srozumitelnější. Zdaleka zde nejde jen o ekonomické zájmy.

1. Podkarpatská Ukrajina je na seznamu Orbánových zájmů na prvním místě. Je zdánlivě nejsnadněji získatelná. Pokud by Ukrajina skutečně padla, mohli by Maďaři – po předchozí domluvě s moskevským režimem, ke které zřejmě už došlo, vstoupit na toto území v zájmu „ochrany práv maďarské menšiny.“ Dočasný mandát UNO by se mohl po čase změnit na trpěnou nebo dokonce legální anexi. Proto má Orbán eminentní zájem na ruském vítězství. Naději na zisk tohoto území nevzdal, jen ji musel díky ukrajinskému statečnému odporu posunout.
2. Odtržení východních ukrajinských území – Donbasu – a Krymu by byl vítaný precedens změny státních hranic. Pokud by svět souhlasil se změnou hranic Ukrajiny, proč by neměl souhlasit se změnou hranic Slovenska a Rumunska. Pod stejnou záminkou – vůle národnostní menšiny připojit se k mateřskému státu. Orbán by mohl zvýšit tlak.
3. Ruský model vyvolání nepokojů v oblastech obývaných ruskou národnostní menšinou, poté vyhlášení „nezávislých“ národních republik a pozdější anexe těchto území na základě „svobodného hlasování“ by se dal následovat. Podmínkou ovšem je, aby neexistovala EU a pokud možno ni NATO, které by se proti podobným aktivitám ohradilo – zakazuje totiž konflikty mezi členskými státy. Proto má NATO tolik práce s Řeky a Turky a podmínkou vstupu Rakouska do EU bylo podepsání prohlášení, že nemá žádné územní nároky na Itálii – zde šlo o problém Jižního Tyrolska. Proto je v zájmu Viktora Orbána aby byla EU co nejslabší a co nejméně akceschopná.
4. Oslabování Evropské Unie zejména ve vztahu k válce a ekonomickým sankcím dává Orbánovi navíc stále větší prostor jako člověka, který má dobré kontakty na východ. Samozřejmě politicky Maďarsko do EU už dávno nepatří. Ale v EU je Orbán Putinovi mnohem cennější, než kdyby z ní vystoupil. Takže to zřejmě Maďarsko neudělá, i kdyby EU zaškrtila tok peněz do Maďarska úplně. Ať už jsou to instrukce z Moskvy nebo samostatná Orbánova iniciativa, zůstane v EU ruským koněm.
5. V případě globálního konfliktu s nejistým koncem, jakkoliv si ho nemůže přát ani sám Viktor, je lepší být – stejně jako v letech 1938 – 1941 na straně ochotné měnit současné hranice.
6. Kdyby se válečná situace přece jen obrátila na stranu Ruska a Západ ztrácející zájem na podpoře bránicí se Ukrajiny (zejména po příštích prezidentských volbách v USA je ukončení pomoci Ukrajině velmi pravděpodobné – Orbán si Trumpovo vítězství přímo zbožně přeje, jak se vyjádřil tento týden) může se Orbán nabídnout za prostředníka. Je ostatně jediný z evropských premiérů, který má osobní vazbu na Vladimíra Vladimiroviče a Rusko a Putin jsou dnes totéž. Samozřejmě by pak mohl zprostředkovávat za podmínek, které by si  – v Bruselu – diktoval on. I proto je v jeho bytostném zájmu, aby Ukrajina prohrála válku nebo aspoň aby ji nevyhrála.

Orbán má navíc výhodu, že své apely na znovupřipojení „odtržených území“ může hned doplnit dodatkem, že to teď, v EU samozřejmě není možné. Tím udržuje své voliče v blaženém očekávání, ale nic neriskuje. A stupňuje image zlého Bruselu, proti kterému jeho obyvatelstvo dokáže chránit jen on. Aristotelova poučka platí i dnes. Masy je třeba zmanipulovat, říct jim to, co chtějí slyšet. Pak je jejich loajalita a přízeň zajištěna navždy.

Jedno je třeba strýčkovi Viktorovi přiznat. Tuto Aristotelovu aritmetiku ovládá skvěle.