Tato impozantní postava vrcholného středověku se narodila koncem prosince 1122, tedy před devíti sty lety. Fridrich I z rodu Štaufů ovlivnil podstatným způsobem vývoj evropské společnosti a zůstalo po něm hodně památek, od portálu dómu ve Wormsu až po město Kaiserslautern, které sám založil. „Rudovouse“ jak zněla jeho přezdívka podle bohatého zrzavého plnovousu zná každý, komu není historie Evropy úplně fuk. Stal se symbolem německé velikosti, ne nadarmo jeho sochu umístili i na památníku věnovaném císaři Vilémovi I. v Kyffhausu, kde sedí novodobý císař na koni přímo nad portrétem Barbarossy.
Fridrich I. se stal symbolem velikosti a moci. Jak to dokázal?
Narodil se symbolicky v roce, kdy byl podepsán Wormský konkordát, tedy smlouva o spolužití církevní a světské moci. Soužití hodně problematického, které poznamenalo neustálým politickým bojem celou dobu jeho vlády. Musel bojovat o udržení autority císařství a dělal to s velkým přehledem a šikovností. Že nakonec jeho rod tento boj prohrál, bylo dáno tím, že jednotlivé osobnosti na císařském trůně bojovaly proti instituci, která byla odolnější a představovala stabilnější kontinuitu moci. Navíc tato historická doba přinesla nevyhnutně boj císařské moci proti stále sebevědomějšímu bohatému měšťanstvu toužícím, zejména v Itálii, po autonomii a papežové tuto slabinu centrální moci poznali a nekompromisně využili. V roce 1268 byl v Neapoli popraven Barbarossův prapravnuk Konradin, čímž rod Štaufů vymřel a papežové slavili velké vítězství.
Původ rodu byl skromný. Nepatřili k „říšským mocným“, tedy k vévodským rodům v Německé říši. Do velké politiky vstoupili Štaufové v roce 1077, kdy si německá knížata zvolila švábského vévodu Rudolfa z Rheinfelden protikrálem proti vládnoucímu Jindřichovi IV.
Jindřich zato sesadil Rudolfa z hodnosti vévody švábského a pověřil touto funkcí Fridricha z loajálního hraběcího rodu Štaufů. Když pak Rudolf o tři roky později v boji proti císaři Jindřichovi padl, etablovali se Štaufové ve Švábsku, tedy na jihozápadě Německa, jako vládnoucí vévodská rodina. Navíc se Fridrich mohl oženit s císařovou dcerou Agnes a přiženil se tak do císařské rodiny. To mělo mít v budoucnosti velký význam, protože němečtí magnáti dbali při volbě svého panovníka často na dědičný princip. Agnes se poté, co Fridrich v roce 1106 zemřel, provdala v druhém manželství za rakouského vévodu Leopolda III. z rodu Babenberků, později prohlášeného za svatého. S ním měla rovněž několik dětí, takže Štaufové a Babenberkové byli nevlastní sourozenci – to byl základ úzké spolupráce obou rodů a vzestupu Rakouska – do té doby pouhé pohraniční marky bránící říši před zlými Maďary.
Už v roce 1125, když Jindřichem V. vymřela sálská dynastie, kandidoval Barborossův otec Fridrich na římského krále – byl přece švagrem posledního panovníka. Církevní opozice, která se bála pokračování církvi nepřátelské politiky sálských králů, zvolila saského vévodu Lothara III. Ten udělal ve vztahu k církvi několik fatálních chyb. Zaprvé si nechal svou volbu potvrdit papežem, z čeho papežové hned odvodili své právo schvalovat volbu i budoucích německých králů. Dále v Římě vykonal maršálskou službu papeži, kdy vedl za uzdu jeho koně a poté mu podržel při sesedání třmen, což byla služba leníka. A konečně dovolil sepsat v Lateránu nápis, který ho označoval na papežova leníka.
Štaufové se s porážkou v královské volbě nesmířili a nechali zvolit proti Lotharovi mladšího Fridrichova bratra Konráda protikrálem. Po mnoha letech bojů se ale museli štaufští bratři v roce 1135 pokořit. V roce 1137 ale Lothar bezdětný zemřel a při nové volbě se podařilo prosadit Konráda na královský stolec. Konrád III. zemřel v roce 1152. Jeho starší syn Jindřich zemřel třináctiletý a mladší Konrád byl teprve malý šestiletý chlapec. Král si dobře uvědomoval, že by dítě nedokázalo v mocenském boji obstát a rozhodl se vybrat svého nástupce – svého synovce, stejnojmenného syna svého staršího bratra Fridricha, Fridricha – Barbarossu.
Byla to skvělá volba. Fridrich byl jako třicetiletý zralý muž, byl vnukem Agnes, sestry posledního císaře sálské dynastie ale i syn Judith z rodu Welfů. Tento rod bavorských vévodů byl v německé politice dominantní a hlava tohoto rodu, Jindřich černý, ženatý s dcerou zemřelého krále Lothara III. Gertrudou, si mohl dělat rovněž nároky na královskou korunu. Fridrich na konci roku 1151 zprostředkoval mírovou smlouvu mezi svými strýci králem Konrádem a vévodou Welfem VI., která byla pro Welfa výhodná. Přesto si byl Fridrich vědom nebezpečí ze strany mocných Welfů, a proto se čtrnáct dní před smrtí krále Konráda setkal s Jindřichem Lvem, synem Jindřicha Černého a současnou hlavou tohoto roku a přesvědčil ho, aby nekandidoval. Za to dostal Jindřich příslib vévodství Bavorského (saské už měl) a práva investitury početných biskupství.
Po vítězství v královské volbě Fridrich pouze „informoval“ papeže o svém zvolení a dával si dobrý pozor, aby hlavě církve nedal záminku, která by ji dala důvod volbu schválit. Fridrich si byl po celou dobu své vlády vědom nebezpečí které vycházelo z ambiciózních pontifiků, toužících po světovládě a snažil se tyto jejich snahy eliminovat. Už v roce 1153 ratifikoval v Kostnici zákon, který stavěl „honor regni“ na stejnou úroveň jako „honor papatus“.
Fridrich byl člověk rozhodný, cílevědomý, vědomý si svého majestátu a podle potřeby i krutý. Když jel na svou korunovační cestu do Říma, vyžadovali po něm občané Verony poplatek za průjezd. Argumentovali tím, že ještě není korunovaný císař a nemá tedy na patřičnou úctu spojenou s tímto titulem právo. Barbarossa slíbil zaplatit a když si do jeho tábora pro peníze přišli, dal je oběsit. Když jeden argumentoval, že je ve vzdálené linii s císařem příbuzný, uznal Barbarossa jeho urozenost a nechal ho pověsit výš než ostatní. Pověst dělá hodně. Když v Česku mezi sebou vedli válku Přemyslovci, český kníže Bedřich a moravský Konrád Ota, pozval je císař v roce 1182 do Řezna a „usmířil“ je v sále vyzdobeném katovskými sekerami. Vzhledem k tomu, jaká pověst ho předcházela, pochopili pozvaní rychle, že to císař může taky myslet s těmi sekerami vážně a „rádi“ se usmířili.
Barbarossa se rozhodl obnovit oslabenou mocenskou pozici římských králů v severní a střední Itálii.
Bylo to logický krok. Itálie byla nejbohatší částí tehdejší Římské říše, a navíc stále nebyly urovnány poměry kolem dědictví poslední toskánské vévodkyně Matyldy, (zemřelé v roce 1119). Což bylo sice podle světského práva léno propadlé císaři, Matylda ale ve své závěti věnovala své statky papeži. Itálie byla lákavý, ale současně i nebezpečný podnik. Severoitalské komuny zbohatly a toužily po politické nezávislosti (viz onen případ Verony). Vytvořily svaz proti císaři a samozřejmě se mohly spolehnout na podporu papeže. Ten byl ochoten udělat cokoliv, co by světskou moc v Itálii oslabilo. Barbarossa byl ovšem energický a schopný muž. Voják i diplomat.
Při svém prvním tažení do Itálie byly ještě italské komuny naprosto nepřipraveny – jestliže se německá vojska za posledních sálských králů občas na italském území vyskytovala, za Barbarossových předchůdců Lothara a Konráda se tu ani neobjevila a Italové si zvykli na nezávislost. Barbarossa přinutil města, především odbojný Milán, k přísaze věrnosti a nechal se v Římě papežem Hadriánem IV. (jediným Angličanem na papežském trůnu) korunovat císařem. Jenže severoitalské komuny se nehodlaly jen tak lehce podřídit a Fridrich proti nim musel stále znova zasahovat. Celkem podnikl v třiceti letech 1154–1184 celkem šest válečných tažení, jejichž cílem byla Itálie. Do karet mu hrálo schizma v církvi, kdy byl proti papeži Alexandrovi III. zvolen protipapežem Viktor IV. Císař se přiklonil k Viktorovi a po jeho smrti nechal zvolit nástupcem Paschalise III.
V roce 1162 se mu podařilo s pomocí českých jednotek krále Vladislava dobýt Milán. Nechal strhnout jeho hradby a mohl se domnívat, že toto odbojné město, hlavu odporu v severní Itálii, definitivně pokořil. Jenže papež Alexandr III. se nehodlal poddat. Utekl do Francie a snažil se řídit církev odtud. Byl pro císařskou moc stálou hrozbou.
„Barbarossův“ papež Paschalis nechal na podnět Barbarossy vyhlásit za svatého císaře Karla I. Barbarossa se tak přihlásil bezprostředně k odkazu velkého císaře, nezapomínal tedy ani na ideologickou podporu svého vládnutí. Protože je Paschalis oficiálně církví označen za protipapeže, je ono svatořečení Karla Velikého uznáváno pouze na území Německa. Svatořečení v Cáchách v roce 1165 byla velká sláva a císař se připravoval na další útok na odboj v Itálii.
V letech 1166 až 1167 byl pro Fridricha skutečně úspěšný. Obsadil Řím poté, co zlomil odpor Římanů, a nechal od Paschalise korunovat svou manželku Beatrix císařovnou. Jenže za jeho zády se formovaly svazy italských měst – Lombardský, který umožnil Miláňanům vrátit se do jejich zpustošeného města a znovu ho opevnit a Veronský. Spojily se do jedné organizace s jediným cílem – bojem proti císaři. Navíc císařskou vítěznou armádu postihla epidemie malárie, která jeho vojsko zdecimovala a v jeho vojsku zemřely desítky vysoce urozených Němců, což do budoucnosti ochotu posílat své syny na italská dobrodružství u Německých magnátů trvale snížilo na minimum. Páté italské tažení se tak císaři stalo osudným.
V roce 1174 obléhal císař šest měsíců neúspěšně město Alessandria, založené v roce 1168, které dostalo provokativně jméno císařova hlavního protivníka, papeže Alexandra. A v roce 1176 utrpěl Barbarossa v bitvě u Legnana zdrcující porážku. Tentokrát s sebou neměl ani české jednotky, ale pomoc mu odepřel i nejmocnější vévoda v Říši, saský a bavorský vévoda Jindřich Lev. Důsledkem této porážky byla nutnost uznat papeže Alexandra a uzavřít s ním v Benátkách pokořující mír. Definitivně byl boj s italskými komunami uzavřen mírem v Kostnici z roku 1183 – moc císaře v Itálii zůstala nadále už jen formální.
Hned po návratu do Německa v roce 1177 si Barbarossa začal vyrovnávat účet s Jindřichem Lvem. Údajně před ním císař při své prosbě o pomoc proti Italům i poklekl, což bylo gesto, které welfského vévodu zavazovalo k souhlasu. Jestliže podle tehdejších zvyklostí hodností vyšší poklekl před nižším, tento mu nesměl odepřít jeho prosbu. Jindřich Lev to ale udělal. Byl dlouhých 25 let spolutvůrcem říšské politiky a Barbarossovým nejbližším spojencem. V roce 1156 dostal k svému saskému vévodství i vévodství bavorské. Barbarossa ovšem i zde jednal takticky a od Bavorska oddělil Rakousko a učinil z něho pro své příbuzné Babenberky samostatné vévodství. Jindřich Lev se v roce 1165 oženil s dcerou anglického krále Jindřicha II. Plantageneta Matyldou a zřejmě mu sláva stoupla do hlavy. Dělal si očividně ambice na císařskou korunu. Boj Štaufů s Welfy měl být určujícím faktorem následujících desetiletí. Štaufové sice krátkodobě vyhráli, ovšem zatímco oni v roce 1268 vymřeli, Welfové jsou tady dodnes – patří k nim například současný anglický král Karel III. Barbarossa ale dokázal Jindřicha velmi rychle takticky vyšachovat, Bavorsko mu se souhlasem místní šlechty odebral a předal tamějšímu nejbohatšímu rodu Wittelsbachů a v Sasku proti němu vyvolal povstání, takže Jindřich musel nakonec utéct do azylu ke svému tchánovi do Anglie.
Trvalým problémem Štaufů byl jejich poměrně malý rodový majetek, ze kterého mohli těžit finanční prostředky pro svou politiku. Většina jejich hradů ležela roztroušena ve Švábsku na jihozápadě Německa, na východě jim patřilo Chebsko. (V Chebu, který měl pro Štaufy velký strategický význam, nechal Barbarossa někdy po roce 1165 rozbudovat tamější hrad, z kostela na hradě pochází z jeho doby přízemí, poschodí nechal přibudovat jeho stejnojmenný vnuk). Barbarossa se snažil cílevědomě tuto rodinnou mocenskou bázi rozšířit. Hned po své volbě německým králem se nechal rozvést se svou první manželkou Adélou z Vohburgu a oženil se s bohatou burgundskou dědičkou Beatricí. Když v jeho vojsku v roce 1167 vypukla už vzpomenutá epidemie malárie, která stála život mnoho urozených mužů, byli mnozí z nich bezdětní vládci, jejichž statky Barbarossa z moci císařské zkonfiskoval a dále neudělil, nýbrž ponechal je ve vlastním držení. A konečně největším úspěchem byl v roce 1186 sňatek jeho syna Jindřicha s dědičkou Sicilského království Konstancií.
Konstancie sice byla o jedenáct let starší než Jindřich, nicméně z manželství vzešel syn Fridrich (v roce 1194, kdy už bylo Konstancii 40 let!), budoucí císař a sicilský král Fridrich II. který dovedl štaufský rod na vrchol moci. Po němž ale následoval strmý pád. Jindřicha samého nechal Barbarossa korunovat německým králem už ve věku čtyř let. Při odchodu na křížovou výpravu ho ponechal v Německu, kde mladý Jindřich odrazil pokus Jindřicha Lva o návrat a povstání a převzal po otcově smrti bezproblémově moc v říši. Barbarossa tedy ani v předání moci svému dědici v rámci rodu neponechal nich náhodě. Promyšlenost jeho činů byla v přímém protikladu k jeho impulsivní povaze, projevující se výbuchy vzteku. Když šlo o strategická rozhodnutí, uměl se ovládat. Dokázal správně identifikovat svého hlavního protivníka, kterým byla po světské moci bažící církev a použil všechny jemu dostupné prostředky, aby v boji s ní obstál. V cestě mu stál oportunismus jeho magnátů, kteří si přáli oslabení centrální císařské moci, aniž by si uvědomovali, že oslabením císaře se vydávají napospas moci mnohem nebezpečnější. Přesto odevzdal svému synovi Jindřichovi konsolidovanou vládu minimálně na sever od Alp s velkým mocenským a hospodářským zázemím na jihu Apeninského poloostrova, kterým sevřel papežský stát a jeho severoitalské spojence do kleští. Jindřich si samozřejmě musel své Sicilské dědictví ještě vybojovat, což se mu ale s pomocí výkupného, které zkasíroval za propuštění anglického krále Richarda, podařilo.
Kompaktní český stát byl Barbarossovi trnem v oku. Vladislava II. sice za jeho zásluhy povýšil v roce 1158 na krále, ale po jeho smrti v roce 1174 využil sporů mezi Přemyslovci, aby tuto velkou mocenskou bázi českých panovníků rozdělil na tři části, když vytvořil Markrabství moravské, které mělo být podřízeno bezprostředně císaři a navíc vyňal z moci českého knížete statky pražského biskupa, kterého vyjmenoval nezávislým říšským knížetem (tato praxe se v Německu užívala už dávno a vedla k značné nezávislosti biskupů a arcibiskupů na centrální moci). Bylo jen věcí šťastné náhody, že se přemyslovští bratři Přemysl Otakar I. a Vladislav velmi dobře snášeli a přispěli k znovusjednocení země.
Barbarossa byl tedy mistrem moci. Jak na poli válečném, tak na poli diplomatickém ukázal na svou dobu nesmírné schopnosti. Byl i svým zjevem impozantní postavou. Velký muž s rudými vlasy a plnovousem budil už svým vzhledem respekt a strach. K tomu se přidružila jeho inteligence a síť vztahů, kterou dokázal skvěle využívat a rozšiřovat. Neváhal nechat volit protipapeže a zase je nechat padnout, když už je nepotřeboval. Dokázal povyšovat své věrné a ničit protivníky.
Jeho vláda byla jakýmsi vyvrcholením císařské tradice založené Karlem Velikým. S Barbarossou epocha středověkých rytířských císařů skončila. Jeho vnuk Fridrich II. odstartoval nový způsob vládnutí, kdy vzdělání, diplomacie, zákonodárství i umění měly hrát podstatně důležitější roli než řinčení zbraněmi. Po Barbarossovi přišel zlom, doba se změnila. On zůstal v tradici jako poslední velký středověký císař, na něhož se odvolávali i němečtí císaři novodobí, velebící válečný středověk jako zlatou dobu „furor teutonicus“, kdy se německých zbraní ještě všichni báli.
Poslední dobrodružství na konci Barbarossova života bylo sice neuvážené, ale odpovídalo pověsti velkého bojovníka a rytíře, kterou si za svého života vybojoval. V roce 1189 se šedesáti šestiletý Barbarossa postavil do čela třetí křížové výpravy, která měla ve Svaté zemi napravit následky katastrofální porážky tamějších křižáků u Hattínu od sultána Saladina v roce 1177.
Barbarossa s armádou německých rytířů táhl po souši přes dnešní Turecko, provázen svým druhorozeným synem Fridrichem a rakouským vévodou Leopoldem. (Angličané pod vedením krále Richarda Lvího srdce a Francouzi krále Filipa II Augusta připluli po moři). Když se chtěl císař osvěžit koupelí v řece Saleph, utopil se. Jeho konec byl neslavný, stejně i ona křížová výprava. I jeho syn Fridrich zemřel pod hradbami města Akkon a byl tam pochován.
Vláda rodu Štaufů v Římské říši přesto přetrvala – s krátkým přerušením Welfem Ottou IV. – dalších šedesát pět let.