Příběh z alba (povídka z roku 1988)
Od té doby, co děda zemřel, začala babička strašně rychle stárnout. Přestala chodit na pravidelné procházky k Petrovu, zůstávala celé dny ve svém malém bytě a opouštěla ho, jen když šla nakoupit.
Se mnou se stýkala ještě nejčastěji. Zastavila jsem se u ní vždycky, když jsem šla do centra a zůstávala jsem u ní často, abych se učila. Byl tam klid. Když jsem řekla babičce, že se potřebuji učit, stáhla se pokaždé hned do ložnice a chodila se jen každou půlhodinu zeptat, jestli nemám na něco chuť nebo jestli nechci čaj. Doma to bylo s učením slabší, oba bráchové, desítiletá dvojčata, si z bytu udělalli nejčastěji válčiště či závodiště a učit se v tom mumraji opravdu nešlo. Moje studovna byla v babiččině malém obýváčku, vyloženém desítkami knih, které zůstaly po dědovi. Pamatuji si dědu dobře, zemřel před třemi roky, byl to bývalý řídící učitel s pevnými životními návyky a nesmírne citlivý na své společenské postavení. Občas se setkával s přáteli, kteří mu říkali „pane řídící učiteli“ a on jim zase „pane inženýre“ nebo „pane magistře“ a na jejich besedy neměly ženy přístup. Ani babička ale dokonce ani já jako dítě, jemuž bylo jinak dost dovoleno. Nevím, jestli s ním byla babička v životě šťastná. Vzala si ho před válkou, měli jediné dítě – moji maminku – pak děda prodělal koncentrák a vrátil se skoro mrtvý. Další děti už neměli a dědeček se stal nesmírně pečlivým řídícím učitelem, který žil jen pro svou práci a domov považoval za něco, co ho má pro tuto práci udržovat při síle. Až donedávna jsem vlastně nevěděla, že babička taky studovala, že má ukončené reálné gymnázium a že byla výborná žačka.
Až před dvěma roky, když jsem se sama dostala na gymnázium, vytáhla opatrně a jaksi s obavami album z dolního šuplíku skříně a ukázala mi fotografie – své i svých spolužáků a vzpomínala na to jako na krásné časy.
Dědeček byl starší než ona, dozvěděla jsem se od maminky, že se provdala vlastně proti své vůli. Líbil se velice jejím rodičům, seriózní učitel, vlastenec s perspektivou postupu a s pevným místem a platem. Bránila se prý dlouho, ale vůle rodičů byla tehdy silnější než touhy mladého děvčete. Někdy, když si listuji v těch starých abiččiných fotografiích, uvažuji o tom, kdo z jejích spolužáků byl její láskou, který z nich jí nosil květiny a posílal básničky pod lavicemi toho starého reálného gymnázia. Líbí se mi tyhle představy, protože i já čekám na to, až mi někdo podstrčí veršík, až kluci přestanou s pubertálním podrážením mohou a taháním za cop a začnou se podobat tomu vysněnému babiččinu milenci, kvůli kterému si tak dlouho nechtěla vzít dědu.
Jak už jsem řekla, nevím, zda byla s dědečkem šťastná. Ale když umřel, začala stárnout, stále častěji naříkala nad spáleným obědem, stále častěji přerušovala rozhovor v půli věty, aby pak nevěděla, o čem jsme se bavili. Stále častěji usínala u televize a nad knihou a prokvétala šedí. Jakoby její život ztratil systém, když už nebylo nutné připravovat oběd přesně na jednu hodinu a večeři přesně na šest, když se už nemuselo zachovávat naprosté ticho v čase, kdy šel dědeček po obědě spát a odpoledne pracoval na svých překladech. Zvykla si na něho, spojila svůj osud s jeho tak pevně, že její samotný život ztratil smysl v okamžiku, kdy umřel ten, kdo ho určoval. A tak už jen očekávala, kdy jí zazvoním u dveří, aby mi uvařila čaj a pak seděla naproti mně a neměla si o čem povídat, protože bylo odpoledne a v tu dobu býval vždy povinný zvyk mlčet a ani tři roky, jež uplynuly od dědovy smrti, ho nedovedly narušit.
Je ironií, že tenkrát babička právě odešla a já byla v jejím bytě sama. Chtěla asi něco nakoupit a trvala na tom, že to zvládne sama. Nehádala jsem se s ní. Jednak jsem byla ráda, že se budu moci učit, jednak bylo pro ni dobře, když aspoň z takového důvodu vyšla trochu na ulici a mezi lidi. A najednou zadrnčel zvonek.
Když jsem otevřela, stál za dveřmi statný starý pán, s jakousi grácií se opírající o hůl.
„Dobrý den, je paní Tomášková doma?“
Za babičkou návštěvy nechodily: Tenhle pán vypadal i přes svá léta zachovale a švihácky, ale hlas mu zněl dost nejistě.
„Není, šla do města nakoupit,“ řekla jsem a najednou jsem měla pocit, že sem ten pán patří. Že ho odněkud znám a že má důvod, proč se tu tak zčista jasna zjevil.
„Pojďte dál, počkáte na ni se mnou.“
„Děkuji, slečno,“ řekl a vešel do předsíňky. Tu hůlku neměl na ozdobu, jak jsem si původně myslela, ale hodně ztěžka se o ni opíral. Všiml si mého pohledu a jaksi omluvně se usmál: „Zlobí mne koleno, mám v něm vodu. To víte, slečno, to už je věkem. Vy jste vnučka?“
„Odkud znáte babičku?“ zeptala jsem se. Posadili jsme se do křesel v malém obýváčku.
„To už je moc dávno, studovali jsme spolu na gymnáziu. Ale ona se pak vdala.“
„Děda umřel před třemi roky.“
„Já vím.“
„Odkud?“ vyjela mi otázka.
„Napsala mi o tom,“ odpověď mu utekla, odpověděl podvědomě a hned se zastyděl, že řekl něco, co říci neměl. Odmlčel se.
„Vy si píšete často?“ chtěla jsem prolomit mlčení.
„Celkem asi deset dopisů,“ řekl s úsměvem.
Deset dopisů za více než čtyřicet let není mnoho, ale věděla jsem už skoro jistě, že tohle je ten muž, kterého jsem si tolikrát představovala. Deset dopisů, to není korenspondence, na kterou se netrpělivě čeká, kvůli které se vyhlíží pošťák a vyklepávají noviny. Deset dopisů za čtyřicet let. To je deset výkřiků člověka, když je mu těžko a když doufá, že ho někdo jiný pochopí a omluví.
Vytáhla jsem babiččino album. Musela jsem to udělat, protože jsem příliž dlouho toužila vědět, která z fotografií je jeho. A tu si pak zařadit do svého snu. Do snu, v něm nebyly živé osoby, ale jen fotografie, stará černobílá fota se zažloutlými okraji. Ukázal mi ji i řadu dalších, pomalu se rozehříval a vzpomínal na veselé historky. Moje představy dostávaly podobu, postavy z fotografií ožívaly, byly náhle v pohybu, vznikaly mezi nimi přátelské i nepřátelské vztahy.
A přitom jaksi dráždivě zasahovaly do současnosti prostřednictvím tohoto veselého pána, nedeprimovaného svým revmatismem a špatný zrakem, který tu se mnou čekal na svou pradávnou první lásku.
„Jaký byl dědeček?“ zeptal se pak a mně nepřipadalo směšné, že i po tolika letech žárlí na vítěze. Na toho, kdo mu kdysi kohosi vzal.
„Hodný,“ řekla jsem a vyprávěla jsem o jeho procházkách Brnem, o jeho přátelích s tituly, o jeho vášni studovat cizí jazyky a překládat z nich do precizní češtiny, kterou mu v žádném nakladatelství nechtěli vzít jako příliš zastaralou a škrobenou.
„Celý Rudolf,“ zasmál se.
„Vy jste ho znal?“
„Je trochu. Zběžně.“
„Vy jste ženatý?“
„Byl jsem. Žena mi zemřela letos v lednu. Na rakovinu.“
Ta poslední poznámka mi připadala zbytečná jen chvilku, protože s pomocí jakéhosi výrazu zahanbení v jeho tváři jsem pochopila, že se tak vlastně nechtěně přiznal, že tahle cesta sem není z náhlého popudu. A není připravovaná jen od ledna, ale dřív, daleko dřív. Na rakovinu se umírá pomalu a on se teď přiznal ke své netrpělivosti, za kterou se možní tisíckrát odsuzoval a kál, ale která byla v něm snad už od té doby, kdy se mu babička svěřila v dopise se svou samotou po dědečkově smrti. Snad už od té doby byl netrpělivý u své umírající ženy, kterou měl zřejmě rád, kterou ale oplakal v okamžiku, kdy bylo o její neodvratné smrti rozhodnuto, ale to čekání na konec bylo už poznamenáné touhou vidět tu druhou, tu první.
„Vy nejste z Brna, že?“ Věděla jse, že není.
„Ne, z Karlových Varů. Spím tady v hotelu.“
„Viděli jste se někdy s babičkou?“
„Je jednou, když byla s mužem ve Varech, v lázních. Na setkání třídy nikdy nejezdila.“
Řekl to lítostivě a já jsem uvažovala, zda by byl přijel, kdyby nedošlo k tomu možná náhodnému, ale možná plánovanému setkání ve Varech před patnácti lety. Protože vím, že je to už toli let, co tam babička s dědečkam byli. Jestli se právě tehdy v tomhle stárnoucím světákovi neprobudily vzpomínky a zda právě tehdy nezatoužil znovu si připomenout mládí. A já si začala připadat jako někdo, kdo se vetřel někam, kam vůbec nepatří. Jako bych klíčovou dírkou pozorovala něco, co vůbec pozorováno být nemělo a už jsem nechtěla nic vědět o té historii, tříkrát starší než já sama a přála jsem si, aby se babička vrátila, aby se zastavený děj příběhu pohnul a já abych z něj mohla vyklouznout. Z té historie, uvnitř níž jsem se cítila jako ve starém barokním pokoji, ve kterém se strašně bojím, že něco rozbiju, nebo že uvidím něco, co vidět nechci.
Babička přišla, zazvonila, protože si zapomněla klíče a já šla otevřít.
„Babi, čeká tě tu nějaký pán.“
„Kdo by za mnou mohl přijít?“ podivila se, ale mně se zdálo, že se nedivila upřímně a že se jí hlas zachvěl nadějí. Ale byla jsem příliš přecitlivělá, snad se mi to skutečně jen zdálo.
„Dobrý den Anežko!“ řekl on na prahu pokoje a babička byla překvapena, ale tak nějak – ne neumím vyjádřit, co jsem zahlédla v jejím obličeji, snad by to v tu chvíli nedokázala říct ani ona sama.
„Já už musím domů. Ahoj babi, nashledanou, pane.“
„Pávek,“ řekl, ale už jenom tak jaksi podvědomě, protože mne už nevnímal.
Zastavila jsem se u babičky hned druhý den odpoledne. Něco mi říkalo, že se mě to netýká, ale zvědavost mě hnala a navíc jsem měla celý den radost z toho, že je konec babiččiny samoty, jejího nešťastného osamělého hledání nového smyslu svého starého života. Protože jsem věděla, že její spolužák nepřijel jehom za ní, ale pro ni. A tajně jsem doufala, že zůstane u ní, že nepřijdu o babičku a ona o mne.
Babička seděla v pokoji a četla si.
„Kde je pan Pávek?“
„Odjel.“
„Vždyť přece bydlel v hotelu, proč by odjížděl?“
„Odjel,“ opakovala babička a odložila knihu. Vstala a začala nesmyslně otvírat okno. „Asi navždycky.“
Nevěděla jsem, co dšlat. Připadalo mi to všechno nesmyslné a neskutečné. Jako bych včera zažila svůj sen, který odvanulo první ráno. A už jsem nevěděla, zda mám právo na otázku: „Proč jsi to udělala, babi?“
„Vždyť mám přeci vás, děti.“ Dívala se z okna a záda se jí nahrbila strachem z další otázky, na kterou by neuměla odpovědět ani sama sobě, natož zvídavé vnučce, která si všechno představuje tak jednoduše.
„Kam by ses chodila učit, Marcelko?“
Vyhrkly mi slzy,protože jsem právě pochopila, jak hrozně mi je jí líto a jak hrozně moc ji mám ráda.
Stála zády ke mně a opakovala svůj důvod, který byl pro ni stéblem:
„Kam by ses chodila učit, Marcelko?“