Já vím, není to tak dávno, když jsem si stejnou otázku pokládal v souvislosti s jiným politikem, kterého považuji pro křehkou Evropskou Unii za nebezpečného, totiž s Vladimírem Putinem. Tehdy jsem uzavřel svou úvahu, že nepříliš mnoho. Teď se ovšem situace stala ještě mnohem horší. Do hry se dostal pro EU možná ještě nebezpečnější sok, než je vládce v Kremlu. Donald Trump.Je sice až za oceánem, ale jeho vliv v Evropě je nepoměrně větší (nebo řekněme v současnosti ještě větší – to je ale dáno tradicí, od které se chce USA odříznout a ponechat Evropu svému osudu).
Člověku tak trochu zůstává rozum stát, proč mají oba soupeři o nadvládu nad světem zájem na zničení EU, místo aby se ji snažili získat na svou stranu jako spojence. Zejména u USA je neuvěřitelné, že je ochotné vzdát se svého vlivu v Evropě, který tu má. Jenže zřejmě zde platí heslo „lepší vrabec v hrsti než holub na střeše“. A vyjednávání s relativně velkým kolosem EU, který se navíc tváří, jako by byl USA rovnocenným partnerem, (i když díky chybějící vojenské síle samozřejmě není) jde očividně Američanům mnohem víc na nervy než vyjednávání s jednotlivými malými státy, kterým je možné svou vůli prostě diktovat.
Donald Trump se s touto taktikou ani netají. Doufá v rozpad všech světových společností, aby mohl vyjednávat o podmínkách vzájemného obchodu s každým státem jednotlivě – tedy aby mohl místo jednání diktovat. Musíme se připravit na novu situaci, kdy Amerika přestává být partnerem. Stává se dominantní silou, která chce světu nepokrytě vnucovat své podmínky (dělala to ostatně vždycky, jen v poslední době měla dosti ztíženou pozici). Jestliže administrativa Baracka Obamy viděla v Evropanech přece jen partnery, Trump v nich vidí jen poslušné poddané.
Trump pozdravil nadšeně Brexit jako první vlaštovku rozpadu nenáviděné evropské aliance, označil jej za „great“ a britské premiérce Tereze Mayové nabídl ihned výhodné podmínky pro vzájemný obchod, které EU určitě nenabídne. Je to stará osvědčená Bismarckova metoda cukru a biče s nadějí, že se přidají další. Samozřejmě, až už bude jen konglomerát nezávislých státečků, žádné mimořádné podmínky už nebudou. V zájmu znovuzískání této dominantní pozice je Trump zřejmě ochoten obětovat i část Evropy a odevzdat ji východnímu suverénovi – Rusku.
Naivní představa Henryho Kissingera v knize „Uspořádání světa“, že totiž USA vždy exportovaly nezištně své kulturní hodnoty, dostane smrtelný úder i pro ty poslední, kteří v tuto ideu ještě chtěli věřit. Zda svůj omyl pochopí i devadesátiletý Kissinger, si dovoluji zpochybnit.
Ovšem Evropa pro svou záchranu taky moc nedělá. Nejvíc mě to šokuje právě u Německa, které EU dominuje. Ne nadarmo se Evropské Unii vyčítá, že je svazkem, jejímž hlavním úkolem je ochrana německých obchodních zájmů. Německo je nejsilnějším státem v EU a opravdu z tohoto společenství logicky nejvíc profituje. Přesto i samotné Německo pilně podřezává větev, která Evropskou Unii nese. Košile je prostě přece jen bližší než kabát.
Předseda evropského parlamentu Martin Schulz se vzdal své funkce se zdůvodněním, že odchází do německé politiky. Vzápětí byl jmenován kandidátem německé sociální demokracie na kancléře, tedy soupeřem Angely Mercklové v blížících se německých parlamentních volbách. Signál je to jasný. Německý kancléř je mocnější než všichni evropští politici v Bruselu dohromady. Schulz chce zkusit své štěstí. Nebyl to tedy pro něj krok zpět ale právě naopak, pokus postoupit výš. Jak může pak někoho ještě přesvědčit, že Brusel je opravdu německému kancléři nadřazený a že bruselské zákony jsou závazné i pro Německo? Tomu může po tomto kroku věřit opravdu jen nenapravitelný snílek.
Dalším jasným signálem je německé dálniční mýto. Samozřejmě to byl v Evropě artefakt, že se německé dálnice mohly používat bezplatně. Ale zatímco v Rakousku, Česku, Slovensku atd. atd. musí za používání dálnic platit všichni, v Německu to budou jen cizinci. Němci dostanou své mýto od státu zpět. Je to jasná diskriminace neněmeckých občanů EU, tedy signál rozpadu. Buď mají opravdu všichni občané EU stejná práva a povinnosti a jsou si před zákonem rovni, nebo jsou někteří přece jen o něco rovnější. Uvidíme, zda Rakousko s dalšími postiženými státy něco dosáhne u evropského soudu. Když zkoušeli Slovinci zkasírovat ostatní občany EU tím, že odmítali vydat krátkodobou dálniční nálepku a člověk si musel kupovat roční, i když chtěl Slovinskem jen projet, označil to evropský soud za diskriminaci a přinutil Slovince, aby vydali krátkodobou nálepku (vyřešili to šalomounsky tím, že vydali nálepku sedmidenní, tedy jedete-li k moři na týdenní dovolenou, musíte si koupit nálepky dvě, protože se logicky vracíte osmý den). Teď je zásadní otázkou zda to, co platilo pro malé Slovinsko, bude platit i pro velké Německo. Obávám se, že ne a že se evropský soud před německou mocí skloní a zarazí tak další hřebík do evropské rakve. Je totiž skutečně velmi iritující, že Rakušák, který vůbec do Německa nechce, ale chce jen jet ze Salcburku do Kufsteinu nebo Innsbrucku, musí platit německé mýto. Dálniční spojení mezi těmito městy přes „Velký německý trojúhelník“ vznikalo totiž ještě v době, kdy nějaké mýto nebylo vůbec žádné téma.
Jsou to Němci, kteří trvají na dalších kontrolách hranic a blokují tak volný pohyb mezi zeměmi EU a zraňují tak další z principů EU – volný pohyb osob.
Vše to vyznívá jako pomsta za neposlušnost. Když ostatní evropské země odmítly přijímat uprchlíky, které do Evropy pozvala Angela Merklová, mají teď za to trpět. „Dobře jim tak“. Jenže trest není nikdy dobrou metodou, jestliže bojujete o důvěru, zejména je-li už narušená. A právě pokus Angely Merklové přinutit ostatní země EU k přijímání uprchlíků z blízkého východu byl rozhodujícím impulsem, který zahájil vnitřní rozpad Unie. Zatím na psychologické úrovni, ale stále více se objevují i politické nástroje, které tento pomalý rozpad potvrzují. Je šokující a nahání strach, že právě Němci jsou při používání těchto nástrojů předběžci. Naskýtá se otázka, zda vůbec vědí, co činí.
Pravicoví populisté mohou pomalu triumfovat. Prezidentské volby ve Francii jsou samozřejmě rozhodující. Pokud tam vyhraje Marie le Pen, je Evropská Unie mrtvým projektem. A paní Marie samozřejmě nezapomene připomenout svým voličům žádnou z německých chyb. Volby se chystají i v Holandsku, tam je ovšem situace méně nebezpečná. Jednak jsou Holanďané sice velkým, ale přece jen ne vůdčím členem Evropské Unie, jednak jsou na německou ekonomiku navázáni ještě víc než Česko (Rotterdam je po celá staletí hlavním německým přístavem) a i kdyby zde pravicový populista Geert Wilders parlamentní volby vyhrál, nenajde zřejmě koaličního partnera, který by s ním v rozbíjení EU spolupracoval – pokud ovšem nenastane situace „Zachraň se, kdo můžeš“ a ta by nastala v okamžiku vítězství Marie le Pen.
Všichni, kdo EU nenávidí, sní o „Společenství silných nezávislých Evropských států“, které se mezi sebou, jak sní i pak Petránek – domluví. Dovolím si tvrdit, že tato představa je naprosto naivní. Silné národní státy byly v Evropě od konce devatenáctého století do padesátých let století dvacátého – z této situace vzešly dvě zničující světové války. Státy jsou totiž ochotny se domluvit, když se jim daří dobře. V čase konjunktury většinou nikdo nikoho neohrožuje. V okamžiku krize – a ty jsou, jak jsme sami zažili – v kapitalismu a zejména v divokém kapitalismu současnosti – nevyhnutelné, potřebuje každý lídr nepřítele. A když nebude mít jako nepřítele vděčný cíl – bezbranný Brusel – bude si muset najít někoho dalšího. Nejlépe souseda, který pak bude vinen všemi nepříjemnostmi, které daný stát potkaly.
Jak se dohodne Česko s Německem, pokud toto vznese nárok na Sudety? Můžeme jen hádat, ale zřejmě je raději odstoupí. Dokážou Slováci uhájit své jižní území, které stejně inklinuje více k Budapešti než k Bratislavě? Objeví se znovu téma Alsaska a Lotrinska – věčného územního sporu mezi Německem a Francií? Podrobí se Nizozemí německému hospodářskému diktátu, pokud by Němcům teklo do bot a považovali zkasírování svého severního souseda za potřebné?
Jedině zastřešující organizace byla zárukou trvalého míru. To, co začali budovat státníci formátu Konráda Adenauera a Francoise de Gaulla, nesou současní politici do hrobu. Protože státníci se v čase vlády burz a peněžního kapitálu už žádní nevyskytují. Vymřeli, místo státníků s vizí do budoucnosti sedí ve vládách a parlamentech jen politici, kteří „dělají svou práci“ – za slušné peníze a s nadějí se obohatit i ilegálně. O víc zde – bohužel nejde.
A taková Evropa bude lehkou kořistí pro dravce na obou stranách. Trump by východní Evropu svému příteli Vladimírovi s klidným svědomím obětoval. Jedinou otázkou je, zda je americká demokracie dostatečně silná, aby tomu zabránila. V Rusku je při tamějším politickém systému jen jeden vládce. Americký politický systém je tomu ruskému velmi podobný (ten ruský prezidentský systém z roku 1990 byl do značné míry budován podle amerického vzoru). Americký systém má jen o něco více demokratickým pojistek (a hlavně demokratickou tradici, která v Rusku naprosto chybí), které mohou (ale nemusí) amerického prezidenta v jeho rozhodováních omezovat. Naší jedinou nadějí je, že tyto pojistky jsou dostatečně silné, aby zabránily vstupu ruských jednotek do Estonska, Lotyška, Litvy a pokud zde nenarazí na odpor i dál na východ. Že by se Evropa dokázala bránit vlastními silami, v to zřejmě nevěří ani ti největší snílkové. (Stejně naivní je představa, že by Trump z lásky ke své někdejší ženě Ivaně vyjednal pro Česko výjimku a Rusy v Beskydech zarazil).
Je třeba probudit se ze sna. Evropa odevzdala svou suverenitu, co se jedná vlastní obrany – Americe. Jestliže ale není schopna chránit vojensky své hranice, nedá se hovořit o státním útvaru. A hrát si na silného partnera je v takové situaci samozřejmě naivní a směšné. Trump to ví. Věděli to ostatně i všichni jeho předchůdci, jenže Donald je první, který neváhá říct, že král je nahý a hodlá to plně využít ve vlastní prospěch. Jedno, co to bude stát.
Zda je Evropa schopna vydržet čtyři roky Trumpa (či dokonce osm) s Vladimírem Putinem v zádech, si dovoluji pochybovat. Zejména pokud se nic nezmění na jejím současném vedení. A nezdá se, že by se zde něco změnit mohlo.
A pak nám – a hlavně našim dětem – pomáhej Bůh.