1.dubna uplyne 100 let od smrti posledního rakouského císaře Karla. Jeho konec byl neslavný. V studené, z důvodu nedostatku finančních prostředků nevytápěné vile Quinto do Monte na ostrově Madeiře, dostal zápal plic, který byl tehdy ještě před dobou antibiotik neléčitelný – tehdy už bývalý císař a uherský král zemřel ve věku pouhých 34 let. Žalostný konec posledního rakouského monarchy jako by jen podtrhl i neslavný konec soustátí, jemuž stál v posledních letech jeho existence v čele.
Karel byl svou podstatou dobrý a přátelský člověk. I zprávy o jeho slabé inteligenci, která měla odpovídat duševnímu vývoji 12letého chlapce jsou jen pomluvy jeho politických nepřátel. Měl prostě smůlu, že přebíral úlohu, na niž neměl rozhodnost ani tvrdost, kterou doba vyžadovala. Mimochodem úlohu, kterou mnozí tehdejší politici (i Eduard Beneš) považovali a priori za neřešitelnou. Karlovi nechyběla dobrá vůle, ale to bylo ve složité době první světové války zoufale málo. Odměnou mu bylo posmrtně alespoň blahořečení papežem Janem Pavlem II. 3.října 2004. Papež tehdy při beatifikační mši zdůvodnil blahořečení posledního rakouského politika slovy:
Nejdůležitějším úkolem křesťana je hledání, rozpoznávání a následování Boží vůle v každé záležitosti. Křesťanský státník, císař a král Karel I., přijímal tuto výzvu každý den. V jeho očích byla válka ‚něčím děsivým‘. Uprostřed vřavy první světové války se usilovně snažil napomáhat mírové iniciativě mého předchůdce Benedikta XV.
Přiznejme si, že tento čin blahořečení není ani v Rakousku přijímán jednoznačně pozitivně. Ale koneckonců i car Mikuláš I. byl ruskou ortodoxní církví vyhlášen za světce.
Karel se narodil na zámku Persenbeug u Ybbsu na Dunaji v Horním Rakousku 17.srpna 1887 manželskému páru rakouskému arcivévodovi Ottovi a jeho manželce Marii Josefě Saské. Narodil se tedy ve znamení lva, což je obecně považováno za dobré znamení pro velkou kariéru, ovšem v době jeho narození tomu ještě nic nenasvědčovalo.
Vládnoucí císař František Josef měl syna a následníka trůnu Rudolfa, císařův mladší bratr Karel Ludvík, měl pak tři syny, Karlův otec Otto byl druhorozeným a v nástupnictví na trůn před ním stál jeho starší bratr František Ferdinand. Karel byl tedy v době svého narození následnictví na trůn v nejlepším případě na pátém místě. Jeho dětství nebylo poznamenáno úvahami o budoucí možné vládě, což mu zabezpečilo šťastné dětství. To, jak víme, není právě dobrým předpokladem k úspěšné vládě.
Jeho otec Otto měl na syna minimální vliv. „Krásný Otto“ jak byl přezdíván, žil jen pro párty a ženy. Tradovalo se, že čekal v manželské posteli, až jeho manželka usne, a pak se vykradl za pijatykou a lehkými ženami. Nakolik to byla vina jeho přísně nábožensky vychované manželky se už nedozvíme, každopádně převzala Marie Josefa výchovu svých dětí a vychovávala je rovněž v přísně katolickém duchu. To byl i osud malého Karla. Otto se při svých avantýrách nakazil syfilidou a zemřel v roce 1906 ve věku 41 let, když se mu ke konci života provalila gumata (syfilitické nádory) na krku, což otevřelo jeho dýchací cesty navenek a arcivévoda víceméně hnil za živa opatrován pouze jednou z prostitutek, ke kterým chodíval, když byl ještě zdravý.
Možná byl i osud otce pro Karla mementem. On sám žil přísně monogamisticky. Měl štěstí, že si bral za ženu dívku, kterou znal od svých dětských let a vždy se měli rádi a dobře si rozuměli. Zatímco manželství jeho otce bylo – jak bývalo zvykem – politickým aktem, Karel se ženil z lásky. Princeznu Zitu z Bourbon Parma znal ze Schwarzau, kde prožili oba dětství. Zitin otec vévoda Robert z Parmy zde našel útočiště poté, co ho piemontští vojáci vyhnali z jeho vévodství. Robert měl ze dvou manželství 21 dětí, takže Zita měla jedenáct vlastních a devět nevlastních sourozenců! V manželství byla ona tou silnější, vedle spíše dobráckého Karla to byla ona, kdo musel ukazovat tvrdost. Karel s ní zplodil osm dětí (poslední se narodilo dva měsíce po jeho smrti). Manželství bylo uzavřeno v roce 1911 a prvorozený syn dostal v roce 1912 jméno svého dědečka Otto.
Karlova výchova byla na habsburské poměry překvapivě demokratická – možná i proto, že se s ním jako budoucím císařem až tak nepočítalo a konzervativní císař se tedy do výchovy prasynovce nepletl. V sedmi letech byla jeho výchova předána rytmistrovi hraběti Wallisovi, navštěvoval ale i elitní skotské gymnázium ve Vídni, což nebylo u členů císařské rodiny vůbec obvyklé. Postavou byl spíš malý, ale měl hezký okrouhlý obličej a na něm skoro stále milý úsměv, vysloužil si od spolužáků a učitelů přezdívku „Erzkarl“. Později přerušil svou vojenskou kariéru, aby studoval na Karlově univerzitě v Praze – sice nenavštěvoval přednášky jako normální student, profesoři ho chodili vyučovat na pražský hrad, učil se ale v obou jazycích, česky a německy – češtinu ovládal plynně, už předtím pobýval jako důstojník u posádek v severních Čechách v Chudeřicích a v Brandýse nad Labem. Všude byl pro svou milou nekomplikovanou povahu oblíbený.
Politicky měl na něho největší vliv jeho strýc František Ferdinand d´Este. Ten byl od sebevraždy korunního prince Rudolfa v roce 1889 a smrti svého otce Karla Ludvíka 1896 následníkem trůnu. Ovšem protože byl od roku 1900 ženat v morganistickém manželství se Žofií Chotkovou a jeho děti neměly nárok na trůn, dostal se Karel po svém otci už na třetí místo v následnictví. Karel, stejně jako František Ferdinand považoval za největší problém říše v roce 1867 uzavřený Dualismus (konfederaci), který umožňoval Maďarům v jejich části říše bezohlednou maďarizaci slovanských národů Slováků a Chorvatů. František Ferdinand, který Maďary až patologicky nesnášel, hodlal po svém nástupu na trůn řešit tento problém federalizací říše, přičemž chtěl vytvořit 17 autonomních územních celků s jedním hlavním městem monarchie – Vídní.
Bylo mu jasné, že to povede k maďarskému povstání, které nebyli Rakušané schopni vlastními silami potlačit (a po rozpadu Svaté aliance v roce 1854 nemohli počítat s pomocí Ruska), proto se Rakousko stále více orientovalo na spojenectví s Německem a František Ferdinand se snažil navázat co nejbližší přátelské vztahy s německým císařem Vilémem II. Jeho plány ukončil atentát v Sarajevu a s tím spojené vypuknutí první světové války. Karel se náhle stal následníkem trůnu.
Zajímavé je, že jestliže František Josef svého synovce Františka Ferdinanda bytostně nesnášel, Karla miloval (pokud byl tento přestárlý monarcha trpící alexythymií vůbec nějaké lásky schopen) a to, i když měl Karel s Františkem Ferdinandem prakticky totožné politické názory. Karel psal už před válkou, že „Naše budoucnost leží v slovanství“, poznal, že Slované budou po demokratizaci monarchie nejsilnějším národnostním prvkem. Koncept slovanského Rakouska ovšem neodpovídal představám Francie a Anglie, které chtěly mít Rakousko „trošku německé“, aby vyvažovalo vliv Německa a „trošku slovanské“, aby nabízelo alternativu ruskému panslovanství.
21.listopadu 1916 zemřel císař František Josef a Karel převzal vládu. Situace byla svízelná. Válka byla v plném proudu a rakouský spojenec – Německo, věřilo (až do léta 1918) na konečné vítězství. Karel měl tedy velmi těžkou situaci ve snaze dát směrování monarchie nové impulsy. Dal po svém nástupu na trůn milost politickým odsouzencům (to zachránilo život například Karlu Kramářovi a Aloisi Rašínovi) a svolal v květnu 1917 poprvé od začátku války parlament. Ovšem při své korunovaci uherským králem (jako Karel IV.) 30. prosince 1916 složil přísahu na platné zákony v hranicích Maďarska, což prakticky do budoucnosti znemožňovalo jeho plány na emancipaci slovanských národů.
Všechno své úsilí směřoval k ukončení války. Přes bratry své manželky Sixta a Xavera Bourbon-Parma se pokusil vyjednávat o separátním míru s Francouzi. Přitom se dopustil fatální chyby, když nechal francouzskému prezidentovi Poincarému doručit prostřednictvím hraběte Erdödyho osobní dopis, v němž nabídl Francouzům souhlas s předáním Alsaska a Lotrinska Francii, znovuvytvoření Belgie, začlenění Albánie do znovuvytvořeného Srbska a odstoupení Konstantinopole Rusku. Bohužel tento dopis sliboval pouze ústupky na účet rakouských spojenců Německa a Turecka, tedy věci, které Karla samotného nebolely. Požadavky Itálie na Terst a Trient ani nevzpomněl, a právě na odporu Itálie jednání ztroskotala.
3.dubna 1917 sondoval Karel možnosti míru u svého spojence císaře Viléma. Narazil ale na naprosté nepochopení. Vilém věřil na konečné vítězství zejména díky otevření ponorkové války. Navíc bylo Rusko právě před kolapsem, císař Mikuláš 15.března abdikoval a Kerenského vláda nebyla schopna přes veškeré snahy pokračovat ve válce – což vedlo nakonec k převzetí moci bolševiky. Mír z Brestu litevského z 3.března 1918, vytvoření nezávislé Ukrajiny jako německého protektorátu a kapitulace Rumunska 7.května 1918 umožnily přesuny německých vojsk na západ a zahájení letní ofenzívy, od níž si Vilém sliboval dobytí Paříže a vítězné ukončení války.
Jenže 6.dubna 1917 vyhlásily válku Německu a 7.prosince 1917 Rakousku USA. Němci nebrali tento fakt příliš vážně, protože USA disponovaly v roce 1917 pouze třicetitisícovou armádou a nikdo nepočítal s tím, že dokážou tak rychle mobilizovat a do války účinně zasáhnout.
8.ledna 1918 proklamoval americký prezident Wilson svých 14 bodů, kde v bodě deset stanovil: Svobodnou možnost autonomního vývoje národů Rakouska-Uherska.
Karlovi nebyly Wilsonovy body proti mysli. Už v únoru je uznal jako předpoklad trvalého míru v Evropě. Stále si ovšem představoval autonomní vývoj národních celků v rámci monarchie se společným vládcem, ačkoliv pánové Masaryk, Beneš a Štefánik ze svého exilu požadovali už vytvoření samostatného československého státu.
Jenže v dubnu 1918 se dostavila katastrofa. Ministr zahraničí Černín při svém proslovu před vídeňskými zastupiteli vyhlásil, že Francie nemá nárok na Alsasko Lotrinsko. V reakci nato zveřejnil francouzský ministerský předseda Clemenceau onen Karlův dopis z března 1917. A Karel v panice udělal to nejhorší, co udělat mohl – označil tento dopis za falzifikát a popřel své autorství. Tím ztratil jednou ranou důvěru na obou stranách fronty. V květnu 1918 musel do své Canossy – totiž do Spa na setkání s císařem Vilémem a tam byl nucen podepsat smlouvu o bezpodmínečné podpoře Německa, při níž bude „síla lidu pro konečné vítězství beze zbytku využita.“ Karel se stal bezvýznamnou figurkou bez politického vlivu.
Karel snil ještě koncem října 1918 o zachování císařství nad samostatnými následnickými státy, 16. října vydal deklaraci, v níž oznámil přetvoření Rakouska v spolkový stát národních států. Zřejmě i díky takové intepretaci takzvané Andrásiho nóty, tedy rakouské kapitulace, nedošlo v Praze při vyhlášení samostatného Československa ke krveprolití. 31. října vyhlásilo Maďarsko rozhodnutím vlády hraběte Károlyiho samostatnost, v Rakousku rezignoval poslední císařský ministerský předseda Heinrich Lammasch (ve funkci byl od 27.října) 10. listopadu a předal vládu republikánské vládě Karla Rennera.
Karlovi byl 10. listopadu večer v zámku Schönbrunn předložen k podpisu dokument, kterým se vzdával vlády. Karel nakonec přes odpor své manželky listinu podepsal, interpretoval ji ovšem tak, že se sice vzdal aktivního podílu na vládě, ne ale císařského titulu. Ještě téhož dne Karel opustil Schönbrunn a přemístil se do zámku Eckartsau na Moravském poli. 11.listopadu vyhlásilo rakouské Národní shromáždění dva body:
- Deutsch- Österreich je demokratickou republikou
- Deutsch- Österreich je součástí Německé republiky
Bývalému císaři byly dány možnosti nechat se internovat v Rakousku nebo odejít do exilu do Švýcarska. Karel znovu odmítl abdikovat na císařský titul (se zdůvodněním, že ho má z „boží milosti“, což opravdu při jeho přísné katolické víře mohl být pravý důvod) a odešel do Švýcarska. Bydlel ve Vile Prangins na Ženevském jezeře v kantonu Waadt. Před odchodem ze země vydal ještě ve Feldkirchu manifest, který očividně připravil ještě v Eckartsau. V něm stojí:
„Vše, co rakouská vláda, provizorní a ústavní národní shromáždění od 11. listopadu 1918 rozhodlo, uskutečnilo a ještě zamýšlí, je pro mne a mou rodinu neplatné.“
Následkem tohoto dokumentu byl zákon z 3.dubna 1919, který rozhodl o Karlově vyhnanství a zákazu vstupu na území Rakouska a o konfiskaci veškerého majetku habsburského rodu.
Karel se přesto nevzdával. I když ho v Rakousku zbavili císařského titulu (z jeho pohledu protiprávně), stále byl ještě maďarským králem Karlem IV. 26.března 1921 odcestoval inkognito do Budapešti, kde vyjednával o svém znovuuvedení na trůn s admirálem Horthym, správcem Maďarska. Horthy to ale odmítl a argumentoval negativním postojem mocností (sám byl na podporu spojenců po krvavém potlačení bolševické revoluce Bély Kuhna odkázán). Poté odepřel kanton Waadt Karlovi povolení k pobytu a on musel přesídlit do zámku Hertenstein na Vierwaldstättersee.
Co nešlo po dobrém, zkusil Karel v říjnu 1921 po zlém. Detaily jeho tažení na Budapešť jsem popisoval ve svém článku 100 let Burgenlandu. 20 října 1921 přistál i se Zitou v Šoproni, tažení na Budapešť ale ztroskotalo a z prolévání krve, když narazil na odpor, měl Karel strach. To nikdy nebyla jeho věc. Královský manželský pár byl internován v klášteře Tihany na Balatonu a 3.listopadu 1921 vyhlásil maďarský parlament práva Karla IV. na uherskou koronu za zrušená. Maďarsko zůstalo sice monarchií ale s možností svobodné volby nového krále, která ale byla odložena na neurčito (a nikdy k ní nedošlo)
Vítězné mocnosti stály před rozhodnutím, kam s neposedným Habsburkem, který očividně nechtěl dát pokoj. Rozhodli se odsunout ho na ostrov Madeiru, Karel se Zitou dorazili do Funchalu 19.listopadu 1921. Jejich sedm dětí přijelo na Madeiru 2.února 1922. Otevřenou otázkou zůstávalo, kdo bude pobyt císařského páru financovat poté, co jim byl zkonfiskován všechen majetek. Zatímco se v té věci přely Portugalsko, Rakousko a Velká Británie, došly Karlovi a Zitě peníze. Nejprve bydleli v hotelu Victoria ve Funchalu, ale poté, co jim byly ukradeny rodinné šperky jako jejich poslední zdroj peněz, přesídlili do vily Quinta do Monte, kterou jim bezplatně poskytla bankéřská rodina Rocha Machado.
Ovšem i tak zbyly potřeby na jídlo a topení. V chladné, vlhké vile, zahalené v zimní mlze si Karel přivodil 9.března 1922 nachlazení, lékař, který byl k němu přivolán 21.března stanovil diagnózu zápalu plic.
Jeho poslední slova, která pronesl ke své těhotné manželce, byla: Proč nás nenechají jít domů? Chtěl bych jít s tebou domů. Jsem tak unavený.“
1.dubna 1922 zemřel. Byl pohřben na Madeiře a je tam pochován dodnes. Přenesení ostatků do Kapucínské kaple ve Vídni, kde odpočívají jeho předkové, dlouho bránily rakouské vlády a když v osmdesátých letech Bruno Kreisky konečně rozhodl o přenesení Karlových ostatků, aby mohly spočinout po boku jeho manželky (pochované zde 1.dubna 1989) vzepřel se tomu Karlův syn Otto, který to chápal jako urážku obyvatelů Madeiry.
Karel je určitě rozporuplná postava dějin. Nebyl určitě zlý člověk, možná byl dokonce dobrý. Ale v politice můžou být i dobří lidé neštěstím.
Možná nejlépe definoval pozici císaře Karla francouzský spisovatel Anatole France:
„Císař Karel byl jediný slušný člověk, jenž se sám postavil do čela armády, ač byl spíše světec a nikdo mu nenaslouchal. Upřímně toužil po míru, a proto byl opovrhován celým světem.“
Jedná se zřejmě o obecný osud mírotvorců v čase války.