Klíč

Nevím, proč ty bestie nefungují. Tedy všichni tvrdí, že fungují až do okamžiku, kdy se dostanou do ruky mně. Mluvím o magnetických hotelových klíčích, módě posledních let, která mně vhání pot na čelo. Ve chvíli, kdy jej na recepci hotelu dostanu, vím, že se pro mne můj hotelový pokoj stává těžko dobytnou pevností. A je jedno, zda je to v Paříži, Praze, Ženevě, Londýně či jen v obyčejném hotelu Jägerwirt ve Fuschlu v Salcbursku. Všude se opakuje stejné schéma. Dostanu na recepci klíč, nuceně se usměji, odeberu se k pokoji a vsunu klíč do zámku. Rozsvítí se červené světlo. Poté klíč různě točím, měním směr, kterým ho do zámku vsouvám, rychlost, s kterou jej vytahuji (zavěcení tvrdí, že to má taky vliv) a ta bestie svítí stále stejně neúprosně červeně. Odejdu tedy na recepci a zahlásím, že klíč nefunguje. Oni se shovívavě nad blbečkem, hovořícím východoevropským akcentem, usmějí, zkontrolují klíč v počítačí a oznámí, že je v pořádku. Trvám na tom, že se přesto nemůžu dostat do pokoje, až se jeden z nich útrpně zvedne a jde se mnou k mému pokoji. Vsune klíč do zámku, zasvítí červené světlo a on znervózní. Roztržitě pronese, že se jim něco takového ještě nestalo, načež zopakuje celý ceremoniál, který jsem už před ním provedl já. Zasouvá klíč do zámku v nejrůznějších směrech a podobách, lomcuje zámkem. Pak se ptá, zda jsem neměl klíč v blízkosti mobilního telefonu či nějakého magnetu. Protože mi tako otázka byla položena už ve všech evropských zemích, které jsem navštívil, odpovím briskně, že ne. On pak sklesle odejde na recepci, aby mi dal vyrobit klíč nový. Snažím se jej utěšit, že chyba není v něm, protože jsem podobný problém měl už v Paříži, Praze, Ženevě, Londýně atd. Jeho to ale očividně z akutní deprese nedokáže dostat a já mám pocit, že jsem jednomu nevinnému člověku pokazil den.
Je to prostě tak, smířil jsem se s tímto rituálem a snažím se přijíždět k hotelům o hodinu dřív, než je nezbytně nutné. Proč tomu tak je, na to vysvětlení zatím neexistuje. Syn se domnívá, že ze mne vyzařuje nějaké podivné magnetické vlnění, které klíče deaktivuje. Snažil se zjistit, zda nejsem mimozemšťan, protože by pro něj bylo zajímavé, být sám polovičním mimozemšťanem. Nejsem!
Popsané schéma se opakuje už léta, zvykl jsem si na něj a nedokáže mne vyvést z klidu. Jen recepční v Bad Ischlu, který mi vtiskl do ruky normální staromódní klíč visící na klíčence, nechápal, proč jsem jej radostí objal. Považoval mne za blázna, mou radost z toho, že dosáhnu své postele bez obtíží, prostě nedokázal pochopit. Jenže pak přišla cesta do Londýna a pochopil jsem, že osud je vynalézavý a dokáže vymýšlet stále nové zápletky.
Kupodivu jsme se s manželkou na první pokus na hotelový pokoj dostali. Považoval jsem to za důkaz jejího pozitivního vlivu (který nad mým kdekoliv vždycky převáží). Druhý den jsme však běželi v dešti na pokoj, abychom se převlékli na připravovanou parádu, které se měla snad zúčastnit i Quen – jako nezkušené turisty nás totiž v Londýně překvapil! – déšť. Měli jsme naspěch a osud právě na takovou příležitost čekal. Vsunul jsem klíč do zámku a on zasvítil – žlutě!!! Nevěřícně jsem hleděl na žluté světlo. Pokoj se otevřít nedal – to byla pro mne v podstatě běžná a zažitá situace, žlutá barva svítící na zámku pro mne byla ale něco zcela nového. Zkusil jsem to znova, zámek svítil opět žlutě. Odešel jsem tedy na recepci a reklamoval klíč. Recepční jej převzala se shovívavým, mně důvěrně známým úsměvem, strčila jej do počítače a oznámila mi, že klíč je v pořádku. Řekl jsem jí, že klíč možná v pořádku je, ale že se do pokoje stejně nemůžu dostat, protože na zámku svítí žluté světlo. Na recepci zavládlo hrobové ticho. Všichni tři přítomní zaměstnanci hotelu se dívali nevěřícně na mne a pak jeden na druhého, až ona dáma vydechla nevěřícně: „yellow light?“ Přikývl jsem, ačkoliv mne jejich rekace hodně vylekala: „Yes, yellow light.“
Jeden z mužů na recepci ode mne třesoucí se rukou převzal klíč a vyrazil směrem k mému pokoji. Následoval jsem ho a tak jsem viděl, jak vložil klíč do zámku a pak nevěřícně hleděl na žlutě svítící zámek. Popadl telefon a vzápětí byla u nás hotelová managerka. I ona převzala klíč, vsunula jej do zámku a pak nechápala, co vidí. Zachovala ale obdivuhodný klid – proto zřejmě byla v hotelu ředitelkou. Požádala nás, zda bychom se neodebrali k hotelovému baru a přišli za deset minut. Když jsme se za oněch deset minut vrátili, byly dveře dokořán a zámek byl pryč. Zřejmě jej odmontovali a odnesli za účelem vědeckého zkoumání. O výsledcích výzkumu nás bohužel neinformovali, takže i nadále mi na čele vyrážení perly potu, když dostanu v hotelu kdekoliv na světě do ruky magnetický klíč. Jaké světlo zasvítí? Červené, žluté nebo – což se mi stává řidčeji, zelené?