Řím je už skoro dva tisíce let centrem moci církevní a po dlouhá staletí byl i centrem moci světské. Od osmého století, kdy francký král Pipin daroval papeži rozsáhlá italská území jako základ papežské světské moci, která dosáhla svého vrcholu v šestnáctém století, kdy ziskem Ferrary sahala ž k řece Pádu. Francouzská vojska vedená Napoleonem zabrala Řím pro Francouzské císařství, po Vídeňském kongresu se sice ještě církevní stát na krátkou dobu obnovil, ale roku 1860 zabralo nově vznikající Italské království rozsáhlá území církevního státu s výjimkou Lacia, které udrželo svou samostatnost pod francouzskou ochranou až do roku 1870. Až v tom roce ztratil papež svou moc světskou, aby mu zůstala jen jeho hodnost duchovního pastýře.
Z původního pravidla, že se jméno římského patriarchy bude psát na prvním místě mezi pěti církevními hlavami před Konstantinopolí, Jeruzalémem, Alexandrií a Antiocheiou si postupně papežové vybudovali mocenský monopol. To bylo samozřejmě umožněno i tím, že sídla posledně jmenovaných tří patriarchátů se dostala do rukou Arabů a konstantinopolský patriarcha po dobytí hlavního města Východořímského císařství v roce 1453 přesídlil do vzdálené Moskvy. Právě na konci patnáctého století, po porážce koncilního hnutí, které chtělo jejich moc omezit, tedy požívali papežové skutečně pozici neomezeného vládce světa, o kterou usilovali po celá staletí. A dávali to najevo monumentálními stavbami, které měly lidem vyrazit dech a srazit je před papežskou mocí na kolena.
Římská církev uznává šest chrámů v hodnosti „basilica maior“. Dvě z nich jsou v Assisi, ty ostatní čtyři v Římě. Jsou věnovány nejvýznamnějším postavám Nového zákona. Svatému Janu Křtiteli, Panně Marii a apoštolům Petrovi a Pavlovi. Pokud chcete vykonat celou poutnickou misi v Římě, pak jsou tyto čtyři basiliky Maior doplněny ještě třemi dalšími poutními kostely: San Sebastiano fuori le mura, Santa Croce in Geruzaleme a San Lorenzo fuori le Mura. Už jen skutečnost, že dva z těchto kostelů (vlastně se svatým Pavlem tři) mají přízvisko „za hradbami“ dává vědět, že jsou od městského centra poměrně hodně vzdálené – antický Řím byl zatracené velký. A jen k svatému Pavlovi jede Metro.
Každá z oněch čtyř bazilik je v něčem ojedinělá. San Giovanni in Laterano byl po dlouhá staletí hlavním sídlem papeže. Stavbu tohoto chrámu přikázal samotný císař Konstantin Veliký, jehož socha stojí v předhale chrámu. Pozemky poskytla rodina generála Sexta Laterana, podle něhož se tato čtvrť jmenuje. Chrám přímo u Aureliánských římských hradeb byl centrem katolické církve až do únosu papežů do avignonského zajetí na začátku čtrnáctého století. I dnes má tento chrám v církevní hierarchii vyšší postavení, než třeba svatý Petr ve Vatikánu a právě zde se odehrává vždy na zelený čtvrtek obřadné umývání nohou papežem. Když se papežové vrátili v roce 1378 po více než sedmdesáti letech zpět do Říma, našli svou baziliku téměř v ruinách, a proto se rozhodli přesídlit na druhý břeh Tiberu, do Vatikánu nad hrob Svatého Petra.
Chrám v Lateránu je obrovský. Je to pětilodní basilika. Stavělo a přestavovalo se na ní od čtrnáctého do devatenáctého století, přesto působí poměrně kompaktně. V centru kostela je papežský oltář, na němž podle tradice měli sloužit mše první biskupové, tedy i svatý Petr. Jeho relikvie jakož i relikvie svatého Pavla se nachází ve dvou stříbrný bustách, které jsou pod baldachýnem nad tímto oltářem. Na relikvie si Římané nesmírně potrpí. Historicky důležitá je křtitelnice, která se nachází za chrámem a za lateránským palácem na náměstí s jedním z mnoha římských obelisků – ten lateránský je údajně nejvyšší – egyptskými obelisky byli Římané doslova posedlí a najdete je v Římě doslova všude, celkem je jich třináct, pokud nepočítáme obelisk, který si nechal na Foro Italico postavit Musollini. Křtitelnice samotná je zajímavá zvenku, vevnitř už původního mnoho není snad až na porfyrové sloupy, přesto je z historického hlediska nesmírně důležitá. Zde totiž byly podepsány 11. února 1929 takzvané Lateránské smlouvy, byl to den zrodu Vatikánského státu. Papež totiž od roku 1870, tedy od obsazení Říma italskými vojsky, neměl žádné území, které by spravoval a cítil se „jako vězeň ve vlastním městě.“ Všechny pokusy přesvědčit italský parlament, aby bylo Svaté stolici vyhrazeno určité území, na němž by měla státní svrchovanost, pravidelně troskotaly na odporu levicově orientovaných poslanců. Poté, co se moci ujal Mussolini, byla situace podstatně jednodušší, k vyjednávání měl papež Pius XI.už jen jednu osobu. A Mussolini, který byl po svém fašistickém převratu politicky izolovaný, využil svou šanci. Tím, že s ním zástupci svaté stolice v oné křtitelnici v Lateránu podepsali smlouvu o vyčlenění území Vatikánu z Italského království a o předání suverenity nad tímto územím papeži, vlastně právě katolická církev jako první uznala Mussoliniho režim a udělala ho i pro další vlády světa stravitelným. Dalším důsledkem bylo například přidělení mistrovství světa v kopané Itálii na rok 1934 (stalo se tak v roce 1932), kde pak Itálie díky vydatné pomoci švédského rozhodčího Ivana Eklinda (který už předtím pomohl eliminovat v semifinále Rakousko) ve finále porazila Československo a stala se poprvé mistrem světa.
Hned vedle vchodu do chrámu je Scala Santa. Má se jednat o schody, na nichž Pilát odsoudil Krista. Císařovna Helena, matka císaře Konstantina, nechala v roce 326 na své pouti do Jeruzaléma schody někdejší pevnosti Antonia rozebrat a dopravit na lodích do Říma, kde měly tvořit vstup do chrámu v Lateránu, který dal stavět její syn. Už tehdy se po nich smělo stoupat pouze po kolenou. Dnes stojí už mimo Lateránský chrám, do něho se tedy dostanete, aniž byste si museli otlačit kolena. Scala santa se ale navštívit a na kolenou vystoupat dá. Pokud si člověk odmyslí reklamu na fasádě budovy, která propagovala zrovna Toyotu hybrid, je to místo s mystickým významem ale i atmosférou. I dnes se dá po schodech vystoupat jen na kolenou a modlitbě. I když jsou původně kamenné schody za tímto účelem pokryty dřevěným obložením, než dojdete na horní schod, budou vás kolena pořádně bolet. Je to místo určené pro modlitbu a rozjímání, fotit tu můžete jen bez blesku, filmování je přísně zakázáno, aby nebyli lidé stoupající na kolenou po schodišti ve svém rozjímání rušeni.
Samozřejmě nejznámějším chrámem nejen v Římě ale zřejmě na celém světě je chrám Svatého Petra ve Vatikánu. Když nechal papež Julius II strhnout starý středověký chrám ve Vatikánu, protestovali Římané velmi hekticky, protože se obávali, že se nová stavba nikdy neuskuteční. Výsledek známe a je impozantní. I když v důsledku této stavby vznikla Lutherova reformace, která zahájila pád papežské moci. Papežové v pocitu své nezranitelnosti přecenili své síly. Právě Svatý Petr je toho důkazem – podle Parkinsonových zákonů budují státy a režimy nejhonosnější budovy právě v době, kdy se jejich moc začíná hroutit. Svatý Petr se svou obrovskou kopulí, vyprojektovanou Michalangelem Buonarottim a kolonádou na náměstí před ním (dílo Berniniho) si samozřejmě zaslouží spoustu superlativů, je největší, nejvyšší a v současnosti i nejdůležitějším chrámem, kde může na hlavním oltáři s baldachýnem od Berniniho nad hrobem svatého Petra sloužit mše jen jeho nástupce, tedy papež nebo jím pověřený kardinál.
Ovšem je možné navštívit mši v zadní části chrámu, ty probíhají zcela normálně bez nadměrné pompy a odpolední slunce, které sem proniká oknem s obrazem svatého ducha, dodává tomuto zážitku přímo mystický náboj. Výstup na kopuli je zajímavý, když člověk stoupá po křivé cestičce pod kopulí a v hloubce pod ním chodí turisté či se slouží právě mše. Vedle Michelangelovy Piety, či skleněného sarkofágu s tělem papeže Jana XXIII. Další papežové, včetně Jana Pavla II. jsou pochováni v kryptě, jejíž vchod je naproti vchodu k výstupu na kopuli. Za chrámem se pak nachází samotný Vatikán, tedy papežské sídlo, který má i vlastní nádraží a poštovní úřad, kde ale žije jen velmi málo civilních osob – většina úředníků Vatikán na noc opouští. Samozřejmě k Vatikánu patří Vatikánská muzea, největší umělecké sbírky v Římě, korunované návštěvou Sixtinské kaple. Ovšem pokud očekáváte, že tam budete sami či jen v společnosti několika desítek jiných turistů, budete hodně zklamáni. Tlačí se zde na malém prostoru stovky lidí, fotografovat či filmovat je zakázáno a neustále jste vyzýváni z mikrofonů k „Psst, Silencio.“ Skutečně se od této skutečnosti odpoutat a užívat si krásu fresek na stropu a na stěnách, vyžaduje hodně psychické odolnosti.
Třetí basilikou maior je San Paolo fuori de Mura, postavenou nad místem, kde byl popraven svatý Pavel a kde má i svůj hrob – přinejmenším jeho část je možno vidět v kryptě pod oltářem, jeho sarkofág s nápisem PAULO APOSTOLO MART byl objeven při vykopávkách v roce 2006. I když je svatý Pavel od centra vzdálen (popraven byl mečem před hradbami města na ostijské cestě, jak přináleželo římskému občanu, který nesměl být popraven na území města), vede k němu ale metro a stanice je od chrámu co by kamenem dohodil. Svatý Pavel byl až do dokončení stavby svatého Petra ve Vatikánu největších chrámem na světě, je to také pětilodní basilika, hlavní atrakcí jsou portréty všech papežů od svatého Petra až po Františka. Legenda pravila, že až bude zaplněn poslední medailon na stěně chrámu, nastane konec světa. Protože to už reálně hrozilo, přistavěli kreativní Italové několik dalších medailonů – konec světa se tedy předběžně odkládá.
Nejkrásnější basilikou maior je ale Santa Maria Maggiore. Tento úžasný chrám nedaleko od nádraží Termini oslní vnitřní výzdobou. Působí kompaktně, dokáže člověk opravdu strhnout. Strop byl vyzdoben papežem Alexandrem VI. Borgiou prvním zlatem, které bylo do Říma přivezeno z Nového světa, tedy z Ameriky. Je to jediný chrám, kde se od pátého století denně bez přerušení slouží mše svatá. Legenda praví, že se v noci 5. srpna 352 zjevila tehdejšímu papeži Liberiovi matka boží a přikázala mu postavit pro ni chrám na místě, kde napadne do rána sníh (v srpnu!!!) A protože skutečně v noci na vršku Esquilinu sněžilo, dal papež na tomto místě postavit na počest Panny Marie tento chrám. Vnitřek je prostě úžasný. Baldachýn nad oltářem nesou čtyři porfyrové sloupy přivezené z vily císaře Hadriána v Tivoli. Za nehorázný poplatek můžete navštívit i barokní schodiště od Berniniho a Sala dei Papi, jakož i mozaiky v Logii na prvním poschodí chrámu.
Kromě oněch čtyř basilik má Řím samozřejmě nesčetně kostelů, které se vyplatí navštívit. Pokud se dáte po cestě z Lateránu ve směru ke Kolosseu, tedy do centra města, půjdete okolo chrámu svatého Klimenta, zasvěcenému třetímu následníkovi Petrovu Klimentovi, papeži, který zemřel mučednickou smrtí na Krymu, kam jej poslal do vyhnanství císař Trajánus. Kostel je vyzdobený starými freskami, (Byl po svém zničení Normany v roce 1084 postaven znovu ve dvanáctém století) má i klasické atrium, tedy architekturu antického chrámu. Pro nás je zajímavý tím, že pozůstatky svatého Klimenta přinesli do Říma věrozvěstové Konstantin (Cyril) a Metoděj. Proto se i ve svatém Klimentovi jako v jednom z pěti římských kostelů sloužila mše ve staroslověnštině, když byla tato uznána papežem Hadriánem II. za liturgický jazyk. V podzemí kostela je hrobka svatého Cyrila a ještě o poschodí níž objevili archeologové chrám boha Mithry, očividně byl křesťanský kostel postaven na místě patricijské vily, jejíž majitelé vyznávali kult tohoto orientálního boha. Právě v prvních stoletích našeho letopočtu soutěžil Mithra si Kristem o získání dominantní pozice v duchovním životě římské společnosti. Polyteismus byl v čase císařství překonaným náboženstvím, lidé chtěli věřit v jednoho boha, který tehdejší centrálně řízené společnosti odpovídal lépe. V zápase mezi Mithrou a Kristem se prosadilo křesťanství – z jednoduchého důvodu. K Mithrovým mystériím byli připouštěni pouze muži, ženám byla účast na bohoslužbách zakázána. Křesťanství vsadilo právě na ženy a jejich rovnoprávnost – a vyhrálo.
Kostelů je samozřejmě v Římě nesčetně, snaha jen i jejich seznam by tento článek nafoukla do nesnesitelné délky. Takže se o to ani nebudu pokoušet.
Ovšem k papežskému Římu nepatří jen kostely, i když jsou nejpatrnějšími dominantami. Ale nikdo nemůže přehlédnout andělský hrad na břehu Tiberu, který je spojen chodbou na hradbách s Vatikánem a sloužil po celá staletí jako útočiště pro papeže, když bylo opravdu zle. A ono někdy opravdu bylo. 6. května 1527 vtrhly do Říma loupící a vraždící tlupy vojska císaře Karla V., kterým císař tak nějak zapomněl vyplatit jejich žold. Jejich velitel, Karel III. vévoda bourbonský, při útoku na město padl a divoké roty, které teď neměly žádného velitele, řádily ve městě jako smyslů zbavené. Papež Klement VII., který se přidal ve válce na špatnou – francouzskou – stranu, měl být zajat nebo i zabit. Pod ochranou svých švýcarských gardistů, které mu jako osobní stráž věnoval francouzský král, se mu podařilo utéct do Andělského hradu a tam se nechal oblehnout. Ze švýcarské gardy padlo 147 z 189 mužů, dokázali ale papežův útěk krýt. Jako vděk za jejich statečnost je i dnešní tradicí, že do papežské osobní stráže mohou vstupovat jen Švýcaři, samozřejmě katolického vyznání. Původní podmínka tělesné výšky očividně už neplatí, viděli jsme v uniformách gardy i muže s velkostí těsně nad 160 centimetrů, zřejmě zas tak velký výběr v nečetných katolických švýcarských kantonech není. Papež se dokázal v Andělském hradě bránit se zbylými gardisty zhruba měsíc. 5. června pevnost obsadila císařská vojska a papeže zde šest měsíců věznila. Až 7. prosince se papeži díky spoustě peněz, kterými podplatil některé císařské důstojníky, podařilo uniknout krytou chodbou (Passetto) zpět do Vatikánu a odtud pak do Orvieta. Když člověk stojí v andělském hradě, nedokáže si skutečně představit, jak někdo tuto pevnost mohl vůbec dobýt. A přece stále znovu měnila majitele, jednou dokonce i pětkrát za jediný rok. Odpověď je tak trochu italská. Pevnosti se nedobývají děly ale penězi. Když je jich dost, vždy se najde někdo, kdo je ochotný otevřít bránu.
Ani se nechce věřit, že Andělský hrad byl postaven jako mauzoleum císaře Hadriána. Hrobka tohoto umění- a filosofie milovného císaře, který měl vedle manželky i mužské milence, byla opravdovou dominantou antického Říma, na jejím vrcholu, kde dnes je anděl s mečem, se nacházela socha císaře, prohlášeného podle dobrého římského zvyku po své smrti za boha a celé mauzoleum bylo ozdobeno po svém obvodu nespočtem mramorových soch bohů a bohyň. Celá výzdoba vzala za své v čase válek mezi Ostrogóty a Byzantinci. V letech 535 – 555 bojovala Východořímská říše s Ostrogóty o vládu nad Itálií. Od ledna 537 až do března 538 obléhal ostrogótský král Wittiges marně Řím, kde se opevnila byzantská posádka pod vedením generála Belisiaria. Jeden z rozhodujících gótských útoků byl veden i proti Hadriánovu mauzoleu. Obránci v zoufalství rozbili mramorové sochy a jejími kusy vrhanými na útočníky, Ostrogóty nakonec odrazili. Z mauzolea se tak stala pevnost, která měla sloužit této nové funkci další tisíc pět set let. Na vrcholu pevnosti je od těch časů místo pohanského císaře socha archanděla Michaela po něm dostala pevnost i své jméno.
Ale to už se dostáváme k další archeologické římské vrstvě – k Římu antickému. O tom zase příště.