Pamatuji si na ten pohled z arény ve španělské Malaze, protože to nebylo nic právě krásného. Vyčerpaný a z mnoha ran na svých zádech krvácející býk stál proti toreadorovi. Třásl se vyčerpáním, nebyl už schopen útočit, nebyl by už schopen ani utéci, i kdyby k tomu měl příležitost. A tak jen bezmocně hleděl na hrot dlouhého meče, kterým mu pak toreador probodl srdce. Pak se svalil do písku arény a dokonal.
Tak nějak jako onen býk mi připadá současná Evropská Unie. Oslabená finanční krizí roku 2008 s řešením platební neschopnosti Řecka a zadlužením dalších států, smrtelně zraněná uprchlickou krizí z roku 2015, krvácející (to, co jí poslední roky prchalo z poraněných žil, byla demokracie, která měla pro tento konstrukt stejný význam jako krev pro člověka a právě proto jí nacionalističtí populisté tak pouštějí žilou) a motající se v kruhu. Po amputaci jednoho ze svých nejdůležitějších orgánů – Velké Británie – hledá právě svou novou identitu – a do této situace, která už sama o sobě vypadala hodně bezvýchodně, přišel koronavirus. Rád bych se mýlil, ale bojím se, že právě on bude tou smrtelnou ranou jako onen meč pro býka v aréně. Protože útočit ani bránit se EU už nemůže, nemá na to síly – a utéct není kam.
EU se tvořila do dnešní podoby v dobách velké euforie. Pád železné opony znamenal znovusjednocení evropského životního prostoru, instalování demokratických institucí v postkomunistických zemích úspěšně napředovalo (nikoho nezajímalo, nakolik se s těmito demokratickými změnami dokáže identifikovat i obyvatelstvo oněch zemí) a Francis Fukyama psal svou knihu „Konec dějin“.
V této atmosféře myšlení „nic se nemůže stát“ se tvořila lisabonská smlouva, jakožto ústava EU. Nikdo si v té době neodkázal představit, že můžou vzniknout zničující války v bezprostřední blízkosti tohoto státního útvaru, na něž bude třeba reagovat, že se k moci dostanou diktátoři, kterým se bude potřebné jednotně postavit, že se Evropa může stát vysněnou destinací pro miliony chudáků z celého světa, že spekulanti na burzách dovedou finanční svět k jeho pádu – a že se může objevit smrtící pandemie.
Ani proti jedinému z těchto nebezpečí nebyly do státní smlouvy zabudovány pojistky. Aby nedejbože nedošlo k tomu, že by některá z členských zemí odmítla tento dokument ratifikovat, byly jednotlivým zemím dány výjimky, bylo jim dáno právo veta a bylo rozhodnuto o jednohlasném přijímání stěžejních dokumentů všemi členskými státy.
Byl to dokument do krásného počasí, s deštěm nebo dokonce s bouřkami se vůbec nepočítalo. Zájem co nejvíc rozšířit ekonomický prostor a volný pohyb osob byl tak prioritní, že si nikdo nelámal hlavu s tím, co by bylo, kdyby…..
A to „kdyby“ přišlo a EU až potom zjistila, jak je nefunkční a jak si nedokáže poradit prakticky se žádnou krizovou situací.
V euforii devadesátých let vznikl i projekt Eura jako společného platidla na území EU. Projekt určitě dobře míněný a praktický, protože ulehčuje oba základní principy fungování tohoto soustátí, totiž volný pohyb zboží (nezapomeňme, že peníze se od devadesátých let taky staly zbožím) a osob. Bez výměny valut, bez poplatků bankám, bez pojistek proti změnám kurzu při obchodních transakcích – to vše mělo přinést ulehčení firmám vyrábějícím zboží a oslabit vliv bank a pojišťoven – proto se taky jejich loby vedená exprezidentem Klausem zavedení společné měny tak úporně bránila. Jenže se zapomnělo na to, že EU není ekonomicky kompatibilním útvarem – sen o společném trhu zaslepil ekonomy a oni nechtěli vidět realitu. Totiž, že jižní státy mají zcela jiný přístup k financím, k placení daní a k státnímu rozpočtu než státy severní. Že se tím stabilní ekonomiky Německa, Holandska či Dánska svázaly s nestabilními ekonomikami Itálie, Španělska, nemluvě o Řecku, které se do společnosti Eura dostalo dodatečně a podvodem. Před tím vším se zavíraly oči. Dobrý úmysl zatlačil realitu. A to se teď mstí a povede zřejmě k rozpadu onoho útvaru, který tehdy euforicky vznikal. Jakou životnost má stavba postavená na písku, jedno, jak je výstavná?
V čase koronavirové krize EU management naprosto selhal – vlastně ani žádný neexistoval. Členské státy se nedokázaly dohodnout na žádné společné strategii – ať už epidemiologické nebo ekonomické – každá země byla odkázána sama na sebe a taky to využila. Zejména ty, kterým už principy fungování EU lezly na nervy (ochrana demokracie a kontrola čerpání finančních prostředků) příležitost „uchopily za pačesy.“
Prvním opatřením většiny zemí bylo uzavření státních hranic, čili odstranění jednoho ze dvou základních pilířů fungování Evropské Unie – volného pohybu osob. Pochopitelným důvodem byly právě kulturní rozdíly a tím dané rozdílné národní strategie v boji proti pandemii. Zboží muselo cirkulovat dál, při globálním trhu, kdy málokterý stát vyrábí všechno, co pro své přežití potřebuje, jiná možnost ani neexistovala. Ostatně země EU bolestivě zjistily, kolik strategicky důležitých výrob přesunuly v zájmu zvýšení zisku soukromých koncernů do Asie a jak jim teď tyto výrobky chybí. Honba za ochrannými prostředky a zápas o ně jen dál prohloubil trhliny ve struktuře evropského soustátí. Ale i při pohybu osob zjistili náhle politici, jak jsou na něm závislí – jestliže se o rok dřív v Rakousku vášnivě diskutovalo o krácení rodinných přídavků pro zahraniční pracovníky, teď je najednou byli Rakušáci ochotni přivážet speciálními letadly na náklady rakouského státu.
Už dlouho doutnající rozbuška Maďarska konečně vybuchla. Viktor Orbán demontoval mladou maďarskou demokracii už od roku 2010. Dělal to systematicky, krok za krokem a za peníze EU. Ta nebyla schopna (ochotna?) něco proti němu podniknout, například rakouská lidová strana, tradiční strana „zemědělců“, bránila v Bruselu Orbána, i když vyvlastňoval rakouské zemědělce, kteří si koupili pozemky na maďarském území. Evropské dotace tekly do Maďarska v nezměněném množství dál, protože neexistoval mechanismus, jak je zkrátit, pokud se někdo zpronevěřuje základním principům fungování EU. Maďarská firma, která podala reklamu do k vládě kritických novin, už si na dotační peníze nikdy nesáhla – tím zanikla postupně všechna kritická média. Ani na Orbánovy stále těsnější vztahy s ruským diktátorem Putinem nebyla Evropská Unie schopna reagovat – i když byl ještě čas.
V okamžiku, kdy v Polsku vyhrála volby Kaczynského strana Právo a Spravedlnost bylo už pozdě na cokoliv. Oba pánové si na setkání v Zakopaném slíbili vzájemnou podporu včetně použití práva veta – od tohoto okamžiku je vůči nim EU naprosto bezmocná, i kdyby dělali cokoliv. A oni to samozřejmě vědí. Poslední kroky Viktora Orbána, který využil koronavirové krize k zavedení absolutní diktatury v Maďarsku, už jen potvrdily mnohaletý vývoj.
Ursula von der Leyen je pro Orbána (slovy historika politologa Pála Ledvaie) jen „ eine Witzfigur“ – čili volně přeloženo – je mu prostě k smíchu. Její bezmocnost a strach dokumentuje i skutečnosti, že si evropská komise při deklaraci, kritizující nově vzniklé poměry v Maďarsku ani netroufla Maďarsko jmenovat a Viktor Orbán se této rezoluci vysmál tím, že pod ni připojil svůj podpis! Necítil se touto kritikou prostě osloven? Sarkasmus na druhou! Pokud by ho a jeho stranu vyloučila strana konzervativních stran ze svého středu (kde má FIDESZ stejně už pozastavenou činnost) – bude přijata s otevřenou náručí ve společnosti pravicových radikálů, pro které je právě Orbán ideálem a kteří sní o „orbanizaci“ vlastních zemí – bývalý předseda rakouských „Svobodných“ HC Strache se ve svém skandálním videu z Ibizy netajil tím, že právě „orbanizace médií“, čili zničení opozičního tisku, je jeho cílem a ideálem.
Samozřejmě že takový postup dělá školu, Česko pod Andrejem Babišem se přimyká stále víc k autoritářským režimům východu, jako je Rusko a Čína a opouští principy fungování demokratické společnosti – samozřejmě že Babišovi musí strašně lézt na nervy, že se kontroluje způsob čerpání evropských dotací. V tom byl trošku nešikovný, když se neodstřihl jasněji od svého Agrofertu – Orbán sám nebohatne, jen všichni jeho příbuzní, spolužáci a kamarádi, on sám nikdy žádnou firmu nevlastnil.
Celý takzvaný „Višegrád“ se už dlouhé roky radí o společném postupu při různých hlasováních. Svědčí to o tom, že ony postkomunistické země mají k sobě stále ještě mnohem blíž, než k zemím, které EU zakládaly. A že se jsou ochotny navzájem chránit, bez ohledu na to, zda jsou jednotliví členové ještě vůbec kompatibilní se základními principy fungování demokracie.
Státy se udržují principy, na kterých vznikly. EU už tyto principy dávno opustila, přesněji řečeno, nebyla je schopna uhájit. Už proto je její další existence velmi problematická.
Zavřené hranice, které mají zůstat zavřené i roky, jsou vyvrácením jednoho ze základních principů fungování tohoto soustátí (úmyslně nepíšu státního útvaru, protože k tomu se EU nikdy nedopracovala). Ovšem právě volný pohyb osob postihl tragicky chudé země Unie, protože způsobil odliv mozků. Zavření hranic, pokud možno navždy, je tedy tajným snem politiků těchto zemí. (Jen Václav Klaus se to odváží říct nahlas). Ekonomická krize v důsledku pandemie, která postihne nejvíc „jižní“ státy, které byly už před ní na pokraji bankrotu, bude torpedovat společnou měnu. Itálie usiluje už roky o vydávání společných dluhopisů EU, čili zespolečenštění dluhů. Na takové úvěry by byly určitě mnohem nižší úroky, než jaké musí platit Itálie za své dluhy. Státy s větší rozpočtovou disciplínou, jako Německo nebo Rakousko se takové strategii brání – mají oprávněný strach, že by to spustilo lavinu a že by se nakonec musely podílet na placení veškerých italských a francouzských dluhů. Řešením by bylo vystoupení těchto vysoce zadlužených zemí z Eura, zavedení vlastních měn a spuštění inflace v daných zemích. Alternativou je jen hyperinflace v celém Europrostoru – s katastrofálními důsledky pro ekonomiku. Obojí by znamenalo konec idey EU, buď jejím rozpadem, nebo pocitem, že blahobyt byl obětován kvůli oněm jižním státům, což by vedlo k napětí, nenávisti a nakonec ke stejným důsledkům, možná ještě dramatičtějším.
Samozřejmě by se mohly mezistátní hranice otvírat – jaký smysl má například uzávěrka mezi Rakouskem a Českem, když jsou protipandemická opatření jsou v obou zemích prakticky identická? Jenže bilaterální smlouvy o otvírání hranic mezi jednotlivými státy by byly jen dalším hřebíkem do rakve společného prostoru. Poslední nadějí pro aspoň určité zachování EU je, že dokáže pomoci aspoň v přicházející hospodářské krizi. Přičemž pouze tisknout nové peníze nebude stačit. To dělala už posledních dvanáct let.
Vidím jen dvě možnosti:
- EU se dokáže dohodnout aspoň na základních věcech.
- Jednotná protipandemická opatření, což je iluzorní. Proč je asi nejvíce postiženou zemí EU (počet nemocných a mrtvých pro milion obyvatel) Belgie? Protože tam na předměstích žijí v obrovských komunitách přistěhovalci, kteří si z pravidel vydaných vládou nic nedělají. Jestliže si belgická vláda dává za vinu, že nevydala své směrnice včas v ARABŠTINĚ, a proto že tito obyvatelé směrnicím nemohli rozumět, není co řešit. Virus opět jen doráží to, co už smrtelně zranila uprchlická krize. Vzájemná víceméně symbolická pomoc, kdy jsou francouzští pacienti léčeni v Německu a Česku není řešením, ale jen gestem.
- Řešení ekonomických dopadů krize – k tomu jsem četl článek od Johanna Neunera, který doporučuje tři body
- Clo na veškeré zboží z Číny. Čína subvencuje určitá strategická odvětví svého průmyslu a deformuje světový trh i ignorací ekologických a sociálních standardů. Bohužel bude zřejmě nemožné se v této strategii spojit s USA, dokud tam vládne Donald Trump, protože pro toho je EU „největším nepřítelem“ a z jejího rozpadu by měl obrovskou radost. Byl to vždy jeho vyhlášený cíl. Už teď ale dokážu odhadnout, která země v EU bude úmysl čínských cel vetovat.
- Zavření daňových rájů – jen tento krok by přinesl do rozpočtu EU 120 miliard Eur, čili podstatnou sumu na zvládnutí ekonomické krize. Naštěstí je Spojené království jako největší brzda tohoto úmyslu už pryč, zuřivý odpor těch, kteří platí daně zvlášť neradi – koncerny se svými sídly v USA, se dá očekávat.
- Zdanění finančních transakcí – téma, která je už dlouho diskutovaná, ale pod tlakem USA stále nezrealizovaná. Jenže právě chybění zdanění finančního trhu privileguje tento vůči trhu zbožnímu. A jestliže jsou peníze zboží, jako každé jiné, jak právě finančníci tvrdí, proč tak trvají na tomto privilegiu? Finanční trhy v rámci současné krize ztratily hodně ze své moci, možná by se mělo této vhodné chvíle využít.
- Obnovení demokratických principů fungování EU a jednotlivých členských států. Zachování principů demokracie musí být základní vstupenkou do společnosti evropských národů – jejich porušení pak musí mít za následek vyloučení z této společnosti.
Jestliže nic z toho není realizovatelné, vidím jediné východisko. Že se Evropská Unie rozpustí a znovu založí na nových principech (vlastně na těch starých původních) ale s novými zákonnými úpravami, které tyto principy budou moci lépe chránit. Evropská Unie nemůže být samoobsluhou na peníze pro ty, kteří plivou na její základní principy a vysmívají se jejím institucím. Obávám se, že Višegrád pak do této nové konstrukce patřit nebude – možná ani nebude chtít. Ostatně Rusko už dávno reklamuje svůj nárok na východní Evropu jako svou zájmovou oblast. Zřejmě se pak zase rychle vrátí na svůj podstavec v Praze krvavý potlačovatel maďarské revoluce z roku 1956 maršál Koněv. Viktor Orbán určitě nebude protestovat.
Alternativní koncept „ v míru nažívajících a ekonomicky spolupracujících suverénních národů“, kterým se ohánějí pravicoví populisté, není v praxi realizovatelný – proč? Protože během dvou tisíc let evropské historie nikdy nefungoval. V okamžiku, kdy se některý z místních diktátorů dostane do ekonomických potíží (a to se bez evropských dotací dostane velmi rychle) zbývá mu k udržení se u moci jen jeden prostředek – válka. A na sousedovi se vždycky něco najde, co jeho národ „ohrožuje“ a před čím musí on „svůj“ národ chránit. A je po spolupráci a brzy i po míru…