Opět jsem si při návštěvě mé staré domoviny uvědomil, jak jsou Češi zapomětliví. Zejména co se týká jejich dějin, odkazů jejich předků. Jako je to nezajímalo, jako by žili jen v přítomnosti, aniž by si uvědomili, že přítomnost je odrazem minulosti, že ta přítomnost se v té minulosti tvořila a dnes se tvoří budoucnost, tedy svět, ve kterém budou žít následující desetiletí a ve kterém budou žít i jejich děti.

Při posledních událostech jsem se, jak si mí čtenáři určitě všimli – úmyslně zdržoval komentářů. Měl jsem pocit, že už stejně bylo všechno řečeno a nemám co dodat. Po příjezdu do Česka jsem už mlčet nedokázal.

               Znovuožilý panslavismus mě doslova děsí. Byl populární okolo roku 1848, tehdy čekali jak Češi, tak Slováci na osvobození z rakousko-uherského „jařma“ od velkého ruského bratra na východě. Už tehdy se to ukázalo jako falešná chiméra. Ľudovít Štúr byl varován srbským princem, aby od Rusů nic neočekával. Že jestliže si myslí, že je mu pod uherskou nadvládou špatně, bude mu v ruské despocii ještě mnohem hůř. Karel Havlíček Borovský správně poznal, že „Rusové nazývají vše ruské slovanským, aby pak mohli vše slovanské nazývat ruským.“ A Tomáš Garrigue Masaryk vystřízlivěl ze svého panslavismu hned po první návštěvě Ruska – „příliš málo svobody, příliš málo zodpovědnosti, příliš hodně alkoholu.“

               Rok 1945 mohl být provázen vděčností z osvobození od německé okupace, ovšem Stalin nepřišel Střední Evropu osvobodit, ale obsadit. Minimálně od roku 1948 (vlastně už 1947, kdy byli Češi přinuceni odmítnout Marshallův plán obnovy) to muselo být všem jasné, i když to mnozí nechtěli vidět. I ti poslední ale vystřízlivěli v roce 1968, kdy po československých cestách projížděly ruské tanky a neváhaly střílet na neozbrojené protestující lidi. Kdo si ale myslel, že srpnem 1968 se láska k Rusku stala definitivně minulostí, hrozně se mýlil.

               Ano, od roku 1968 uplynulo 53 let. Pamětníci pomalu vymírají. Ale zmizelo to téma z učebnic dějepisu? Nebo zmizel dějepis úplně?

               Jak je možné, že dnes stojí na významných politických postech – dokonce klíčových – lidé, kteří očividně propagují ruskou nadvládu na střední Evropou, kteří slouží moskevskému režimu, který se mezitím z komunistického změnil na fašistický, ale není tím o nic méně nebezpečný?A že se tito lidé nestanou okamžitě nežádoucími opovrženými a zatracenými, ale naopak požívají popularity, a dokonce i důvěry části obyvatelstva.

               Prezident Miloš Zeman, který svou servilitu vůči Ruské federaci nijak neskrývá, dehonestuje vlastní bezpečnostní složky a působí naprosto otevřeně jako ruský agent. Odhlédnouc od jeho vulgarity, kterou dostal i morálku národa na nejnižší úroveň, jakou kdy měla. Dostává za to něco nebo jen potřebuje pohlazení a pochvalu velkého Vladimíra Vladimiroviče? Anebo na něho Rusové něco vědí, čím ho vydírají?

               Exprezident Klaus, který své protievropské nastavení, se kterým odmítal vyvěsit na pražském hrdě vlajku Evropské unie, změnil už jednoznačně za proruskou orientaci. Hlásá podřízení se ruské velmoci a nazývá českou diplomacii, která se KONEČNĚ postavila na zadní, ratlíkem štěkajícím na velkého psa. Jsou to skutečně jen ruské peníze pana Bobošíka, na kterých je jeho „Institut“ po smrti Petra Kellnera závislý nebo je taky vydíratelný? Jak to bylo s pracovníky prognostického úřadu v časech komunistického režimu, kdy paradoxně mohli cestovat do zahraničí na Západě? Jaké úkoly tam plnili a v čích službách? Je to jen náhoda, že nejzapálenějšími bojovníky za ruské zájmy jsou právě bývalí pracovníci onoho prognostického ústavu? Nebo je opravdu možné, že současný následník KGB, ruská GRU má na naše poslední dva prezidenty složky, které by mohla zveřejnit?

               Tomio Okamura dostává jako každý, kdo hlásá roztržení Evropské Unie, vystoupení své země z Unie, peníze z Moskvy. Stejně jako Marie Le Pen (prostřednictvím česko – ruské banky) nebo Heinz Christian Strache v Rakousku. Musí tedy pět ruskou písničku podle hesla „čí chleba jíš, toho píseň zpívej.“ Ale jak je možné, že je ho přesto ochotno volit víc než deset procent Čechů?

               Komunisté se svým předsedou Vojtěchem Filipem či europoslankyní Kateřinou Konečnou jsou další částí páté ruské kolony u nás. Komunisté jsou tradičně proruští a ani si nevšimli změny režimu v Moskvě z komunistického na fašistický. Pokud si ho všimli, tak je to nezajímá. Ukrývají se pod pláštík panslovanství. Jistě, komunistická strana vděčí své současné existenci jen ruské intervenci v roce 1968, jinak by už zřejmě dávno zanikla. A sdružuje spousty lidí, kteří dosáhli kariéry a společenského postavení po roce 1968 jen díky opancéřované pomoci. Jejich schopnosti by na úspěch nestačily, ale bylo možné vstoupit do prověrkových komisí v roce 1970, ukázat dostatečnou bezcharakternost, odstřelit z funkce vlastního šéfa a nastoupit na jeho místo. Oni i jejich děti, které v tomto prostředí vyrůstaly, jsou očividně stále ještě naplněny vděčností a vidí v komunistech pokračovatele tradice svého úspěchu. Který jim byl po roce 1989 odepřen. Je to stále ještě víc než pět procent obyvatelstva, tedy víc, než je hranice, kdy by upadli do politické bezvýznamnosti.

               Ale nejde jen o toto rusofilství. Češi jsou ochotni odpouštět kdekomu. Právě ve dnech mé návštěvy v České republice zažívám doslova hysterii okolo devadesátých narozenin Jiřiny Bohdalové. Zapomnělo se docela na její angažovanost v boji za znovuzvolení hradčanské kreatury Miloše Zemana? Dokonce i Jan Hrušínský, kterého za jeho statečný odpor vůči současným mocipánům obdivuji, je poctěn, když se „diva“ uvolí vystoupit v jeho divadle. Přičemž možná právě angažmá její či Františka Ringa Čecha přineslo Zemanovi oněch rozhodujících pár hlasů, o které zvítězil. Položil si někdo otázku, jak by Česká republika vypadala, kdyby se paní Jiřina v onom osudném roce 2018 držela zpátky – nebo přesněji, kdyby se držela svého řemesla? Nepochybuji, že je Jiřina Bohdalová skvělá herečka, ale je to důvodem, aby se o jejích poklescích mlčelo? Nicméně jsem nikde na připomenutí jejího politického angažmá nenarazil.

               Jaroslav Nohavica je určitě skvělý písničkář a jeho písně se mi líbí. Ale jeho činnost v STB a jeho (možná neúmyslná) služba Putinovu režimu, když jel do Moskvy pro Puškinovu medaili je tím zapomenutá? Je jeho přátelský vztah s Tomiem Okamurou jen náhoda? Samozřejmě se lidi ptají, proč Nohavicovi jeho spolupráce s StB prochází a Babiš je za ni kritizován. Proč je akceptována jeho medaile od Putina a Zeman či Klaus jsou za své vyznamenání od důstojníka KGB Jakunina na Rhodu kritizováni.  Samozřejmě, že je to něco hodně jiného, ale toto rozlišování už překračuje schopnost vnímání průměrného občana. Význam zrady se zase jednou relativizuje. Nohavica posloužil možná jen jako „užitečný idiot“. Ale tleská se mu dále.

               V době politicky vypjaté je do funkce náměstka ministra vnitra, tedy do funkce strategicky velmi významné, vyjmenován Michal Hašek a lidé to přijmou pokrčením ramen? Člověk, který je znám svým obdivem k Nočním vlkům, a tedy nejmilitantnějším Putinovým příznivcům, který vyrobil už tolik politických skandálů, jako nikdy jiný (zejména proto, že byl tak nešikovný, že byl stále znova přichycen). Ať už to bylo lhaní o návštěvě v Lánech, kde se snažil zlikvidovat předsedu své vlastní strany Sobotku, nebo když deklaroval své služební auto jako sanitku nebo když vyplácel odměny své vlastní milence, či když za něho hovořila neexistující mluvčí. Svůj titul JUDr. získal v slovenském Sládkovičovu, doktorskou práci roky tajil. Přesto není nutné, aby „politik“ takového formátu zmizel v zapomenutí, jak by bylo nezbytné v každé slušné zemi. Naopak, bude zárukou, že se Nočním vlkům nebudou klást žádné překážky. Vladimír Vladimirovič bude spokojen. Zařadil sice Česko do seznamu nepřátelských zemí, dostává ale dostatečně srozumitelné signály, že kdyby to chtěl změnit, ať už mírovou nebo násilnou cestou, bude mít svou pátou kolonu, která ho podpoří. Česku není  nutné po všech Haškových skandálech zmizet z politické scény – zřejmě spolu s ním odejde do zapomnění i jeho strana.

               To všechno mě naplňuje úzkostí. Jen sebereflexe je předpokladem zlepšení. V medicíně říkáme, že je to náhled choroby. Že je česká společnost nemocná, o tom není třeba pochybovat. Úpadek morálky probíhá v přímém přenosu a prosakuje z nejvyšší etáže, tedy Hradčan, všemi vrstvami až do těch nejnižších – kde bývala doma i dřív, ale spíš v izolaci. Společnost je infikovaná iracionálním rusofilstvím zamaskovaným do hávu panslovanství, které vyrůstá na půdě vrozené nedůvěry ke všemu německému a v dalším důsledku i západnímu. Češi si musí konečně uvědomit, že jsou nedílnou součástí západního světa. Tak o tom kdysi prozíravě rozhodl kníže Svatopluk. Zřejmě pro něho nebylo snadné vyhnat ze své říše Metodějovy žáky, ale pochopil, že by byl příklon k východu pro naše předky fatální. Historie našeho vývoje je dlouhá už víc než tisíc let. Bohužel ji velká část našich lidí zná příliš málo a jsou náchylní k manipulaci. A pouhé netečné přihlížení řádění kolaborantů a dezinformačních ruských webů jako je Sputnik, či „zpravodajských portálů“ jako jsou Parlamentní listy nebude k obraně našich hodnot stačit. Za třicet let svého působení dokázaly natolik dezinformovat naše obyvatelstvo, že skutečně neví kudy kam. Rusům nejde o to, nabízet alternativní pravdy. Jejich taktika je smrští lží vytvořit dojem, že se nedá věřit vůbec ničemu. Až pak, až zmatené získají do svých sítí, jsou jim připraveni nabídnout jedinou, nezpochybnitelnou pravdu. Za jejíž zpochybňování je v nejlepším případě rána obuškem, v horším vězení a v nejhorším smrt.

               Chceme opravdu něco takového?

               Bojím se, že kdyby přijely ruské tanky tentokrát, nepostavilo by se jim obyvatelstvo jednotně jako v roce 1968, ale našlo by se dost takových, kteří by je vítali. Jako byl kdysi ve Vídni vítán Hitler. Ta představa mě děsí.

2 Comments on Zapomínání a jeho fatální důsledky

  1. Jirina Bohdalova = diva, to jste me rozesmal. Jsem rocnik 1975. Od 1996 v CR neziji. Ceskou politickou scenu sleduji velmi malo. To ze Milos Zeman pece s Rusy me neudivuje vzhledem k jeho veku a dobe ve ktere vyrostl a pusobil (= za komunismu). Udivuje me to, ze byl zvolen. Ti cesti komuniste…myslite ze od Ruska tajne dostavaji nejake vyhody, ci penize a proto Rusko podporuji prestoze je zle a vsichni to vedi? Zadny soudny clovek by preci s Ruskem nechtel mit nic spolecneho. Myslim si ze jste mimoradne sectely a erudovany, proto si umite spojit vsechny historicke udalosti dohromady a vyvodit z toho dusledky. My ostatni bezni lide jsme se sice dejepis ucili ve skole, ale v prubehu zivota jsme na vetsinu zapomeli zatimco chodime do prace, vychovavame deti a nemame na nic cas. Muzete oponovat ze jste velice zaneprazdneny lekar lec na politice uvahy si cas udelate. Nevim co na to rici; mrzi me ze se CR po 1989 opet nestala nejlepsi prumyslovou zemi ve stredni Evrope jakou byla po prvni svetove valce. Lide zrejme voli to co znaji z minulosti = komunisty, protoze hodne jich ma nazor ze za komunistu bylo vsechno lepsi (ale to jsou volici kteri zrejme nemeli pribuzne v uranovych dolech nebo nebyli vyslychani STB). Ja osobne jsem mela za komunistu nadherne detstvi, jezdila jsem na tabory, vsechny aktivity po skole byly zadarmo. Nikde bezdomovci ci pouzite strikacky na piskovistich. Nas tata (rocnik 1948) porad na komunisty nadaval a na Rusy take, a tak jsem tusila ze se tem dobrym soudruhum hlasajici hojnost pro vsechny nema moc verit. Kdyz pak tata emigroval pred r.1989 do Kanady, mamka se starsim brachou byli vyslychani STB, po me nic nechteli, byla jsem moc mala. Mamka mi pak rikala ze kdyby nebyla revoluce v r.1989, nevzali by me kvuli tatove emigraci na gympl, jenom bych pry nekde zametala chodnik. Kdyz jsem prijela do USA (1996) a zacala delat na univerzitni knihovne, meli tam spoustu knih od 68 Publishers a edice Petlice. Mimojine jsem cetla knihu od Karla Pecky jake to bylo v Jachymove, proc se tam dostal atp. Dozvedela jsem se o te odvracene tvare komunismu o kterem jsem nemela ani zdani. Na zakladce nam vzdycky rikali jak je komunismus skvely, ze jsme si vsichni rovni, za odmenu nam davali odznacky Lenina a licili ho jako hodneho a nebojacneho cloveka ktery chce jen mir a bratrstvi. Pak clovek cte knihy od Pecky a zjisti ze komunismus je opravdu jak fasismus. Navic si nikdo neni rovny protoze komunisticti papalasi jezdi do zahranici, jedi lahudky a poradaji dekadentni party. Za sveho detstvi jsem si myslela ze USA je vysnenou zemi kde by se bezpravi nemohlo stat. Haha. Jak naivni. Videl jste nekdy na Netflixu TV show House of Cards s Kevinem Spacey? Je to o politickych machinacich ve Washingtonu D.C. a o ceste za moci. Uplne jsem zasla jak ruka ruku myje za kazdou cenu. Je mi jasne ze to je zdramatizovane aby to bylo pro divaky zajimave ale verim ze cachry lobistu a dalsich politiku existuji. V minulosti jsem si myslela ze lide jdou do politiky aby udelali svet hezci pro ostatni. Ale to co se deje v CR nebo i tady, v USA, za Trumpa to je otres. Hon za moci nehlede na to co to stoji. A proc? Vetsinou tihle lide uz penize maji tak oc vic jim jeste jde?

    • Milá Jano!
      House of Cards jsem viděl. Kevin Spacey se překonával, i když ještě víc mě oslovila Robin Wright jako jeho manželka. Bylo mi nápadné, jak se tam vyhýbali sexuálním scénám, to jsem ještě nevěděl, že je Spacey homosexuál. Že ho kvůli nějaké sporné aféře vyhodili a tím celý projekt před jeho poslední částí zabili, mě hodně mrzelo. Tahle všechna hnutí “Politic corectness”, “Me too” nebo Black live matters” jsou tak specificky americká, že je nedokážu zcela pochopit, i když se snažím. Ano, reagují na aktuální problémy, ale ten fanatismus, s kterým to dělají, mi nahání strach. A žene vodu na mlýn lidem jako je Trump. Ale zpět k “House of cards”. Byla to skutečná analýza posedlostí mocí a i když ve filmu to byli demokraté, dal se dosadit skoro jedna ku jedné Donald Trump. Ostatně Robin Wright měla říct, že pokračování seriálu bylo bezpředmětné, protože Trump v přímém přenosu překonával i nejhorší fantazie scénáristů.
      Do politiky chodí lidé ze dvou důvodů (aspoň tak jsem to zažil, byl jsem v ní v letech 1989 – 1993). Buď jsou to idealisté, kteří chtějí změnit svět k lepšímu nebo jsou to oportunisté, kteří chtějí zbohatnout. Obojí jsou stejnou měrou poléváni špínou, ti první dokonce o něco víc. Teď jde o to, jak dlouho to vydrží, jak velká je jejich motivace. A právě ta motivace té druhé skupiny, toužící po zbohatnutí, je mnohem větší. Ti v politice vydrží, zatímco ti první si řeknou “mám tohle zapotřebí?” a stáhnou se. To byl i můj případ k 1.1.1993, kdy jsem využil rozdělení republiky a z politiky jsem se stáhl. A to bylo, prosím, ještě před dobou internetu, kdy bylo špinění politiků přece jen o něco obtížnější.
      Nemyslím si, že jsou komunisté placeni z Moskvy, to je věc Okamury a fašistických evropských hnutí. Komunisté jsou jen bytostně závislí na onom panslovanství, díky kterému se dostávají do parlamentu a mají tak svůj job a plat – vyvolávají sentiment dobrého komunismu a zlého kapitalismu. Mnoho lidí totiž komunismus skutečně zažilo pozitivně. Moje kamarádka Gábina z Kopřivnice (dnes ředitelka domova důchodců v rakouském Teufenbachu) mi vyprávěla, že jim nic nechybělo. Otec byl ve straně, oni měli pohodlný život a po cestování do zahraničí stejně netoužili. Když se setkala se mnou a já jsem jí vyprávěl o mých peripetiích a problémech mé rodiny, trvalo, než tomu uvěřila. Kdysi jsem ve Vídni potkal mladé lékaře z někdejší NDR. Kolegyně mi vyprávěla, že ji rok 1989 zastihl právě vě věku sedmnácti let -a její svět se zhroutil. Do té doby bylo všechno skvěle zorganizováno. Škola, kroužky, svazácké schůze a náhle stáli v tak citlivém věku v prázdnu – ponecháni vlastnímu osudu.
      Korupce měla za komunismu jiný charakter. Nebyla peněžitá, byla to korupce výhodami, privilegii. Privilegovaní například mohli cestovat do zahraničí s devizami v oficiálním kurzu (dolar za sedm korun), zatímco ostatní museli platit 250 procentní turistickou přirážku. Pokud je vůbec pustili. Když jsme s manželkou chtěli jet v roce 1983 na svatební cestu do Řecka, ji pustili, ale mě ne – se zdůvodněním “nebezpečí emigrace příliš vysoké”. Moje děti nechápou, jak mohl existovat systém, který nebránil hranice proti lidem zvenčí, ale zavíral je pro vycestování vlastním lidem. (Jsou narozené v letech 1985 a 1988, tedy ještě za komunismu, ale nechtějí tomu věřit)
      Rusko je nebezpečné a bude stále nebezpečnejěí. Čím víc tam bude upadat životní úroveň, o to víc budou potřebovat nepřítele, s nímž budou moci válčit a tím odvést pozornost obyvatelstva od každodenních problémů. Ta pomalá fašizace ruské společnosti pod vládou Vladimíra Putina je skvěle popsána v knize Michaila Zygara “Všichni muži Kremlu”, i když logicky nezachycuje vývoj posledních let (vyšla v roce 2016). Můžu doporučit.
      Píšete, že jste Česko opustila v roce 1996, já jsem se ze Slovenska vystěhoval v roce 1995. Čili jsme odešli skoro současně. Samozřejmě z Rakouska mám možnost mnohem bližšího kontaktu než vy z USA. Jestli jsem to správně pochopil z vašich dřívějších příspěvků, žijete v Kalifornii. To je lán světa. A Amerika zřejmě ještě američtější než New York nebo Boston. Ale nechci vyzvídat. Pokud byste měla chuť mi napsat něco osobnějšího, pošlete mi mail na moji adresu antoninpolach@yahoo.de.
      Už jsem se rozpovídal příliš. To je tím, že je tady dnes státní svátek, žena odjela do Bratislavy a já mám – výjimečně – dost volného času.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.