Zapomínání a jeho fatální důsledky

               Opět jsem si při návštěvě mé staré domoviny uvědomil, jak jsou Češi zapomětliví. Zejména co se týká jejich dějin, odkazů jejich předků. Jako je to nezajímalo, jako by žili jen v přítomnosti, aniž by si uvědomili, že přítomnost je odrazem minulosti, že ta přítomnost se v té minulosti tvořila a dnes se tvoří budoucnost, tedy svět, ve kterém budou žít následující desetiletí a ve kterém budou žít i jejich děti.

Při posledních událostech jsem se, jak si mí čtenáři určitě všimli – úmyslně zdržoval komentářů. Měl jsem pocit, že už stejně bylo všechno řečeno a nemám co dodat. Po příjezdu do Česka jsem už mlčet nedokázal.

               Znovuožilý panslavismus mě doslova děsí. Byl populární okolo roku 1848, tehdy čekali jak Češi, tak Slováci na osvobození z rakousko-uherského „jařma“ od velkého ruského bratra na východě. Už tehdy se to ukázalo jako falešná chiméra. Ľudovít Štúr byl varován srbským princem, aby od Rusů nic neočekával. Že jestliže si myslí, že je mu pod uherskou nadvládou špatně, bude mu v ruské despocii ještě mnohem hůř. Karel Havlíček Borovský správně poznal, že „Rusové nazývají vše ruské slovanským, aby pak mohli vše slovanské nazývat ruským.“ A Tomáš Garrigue Masaryk vystřízlivěl ze svého panslavismu hned po první návštěvě Ruska – „příliš málo svobody, příliš málo zodpovědnosti, příliš hodně alkoholu.“

               Rok 1945 mohl být provázen vděčností z osvobození od německé okupace, ovšem Stalin nepřišel Střední Evropu osvobodit, ale obsadit. Minimálně od roku 1948 (vlastně už 1947, kdy byli Češi přinuceni odmítnout Marshallův plán obnovy) to muselo být všem jasné, i když to mnozí nechtěli vidět. I ti poslední ale vystřízlivěli v roce 1968, kdy po československých cestách projížděly ruské tanky a neváhaly střílet na neozbrojené protestující lidi. Kdo si ale myslel, že srpnem 1968 se láska k Rusku stala definitivně minulostí, hrozně se mýlil.

               Ano, od roku 1968 uplynulo 53 let. Pamětníci pomalu vymírají. Ale zmizelo to téma z učebnic dějepisu? Nebo zmizel dějepis úplně?

               Jak je možné, že dnes stojí na významných politických postech – dokonce klíčových – lidé, kteří očividně propagují ruskou nadvládu na střední Evropou, kteří slouží moskevskému režimu, který se mezitím z komunistického změnil na fašistický, ale není tím o nic méně nebezpečný?A že se tito lidé nestanou okamžitě nežádoucími opovrženými a zatracenými, ale naopak požívají popularity, a dokonce i důvěry části obyvatelstva.

               Prezident Miloš Zeman, který svou servilitu vůči Ruské federaci nijak neskrývá, dehonestuje vlastní bezpečnostní složky a působí naprosto otevřeně jako ruský agent. Odhlédnouc od jeho vulgarity, kterou dostal i morálku národa na nejnižší úroveň, jakou kdy měla. Dostává za to něco nebo jen potřebuje pohlazení a pochvalu velkého Vladimíra Vladimiroviče? Anebo na něho Rusové něco vědí, čím ho vydírají?

               Exprezident Klaus, který své protievropské nastavení, se kterým odmítal vyvěsit na pražském hrdě vlajku Evropské unie, změnil už jednoznačně za proruskou orientaci. Hlásá podřízení se ruské velmoci a nazývá českou diplomacii, která se KONEČNĚ postavila na zadní, ratlíkem štěkajícím na velkého psa. Jsou to skutečně jen ruské peníze pana Bobošíka, na kterých je jeho „Institut“ po smrti Petra Kellnera závislý nebo je taky vydíratelný? Jak to bylo s pracovníky prognostického úřadu v časech komunistického režimu, kdy paradoxně mohli cestovat do zahraničí na Západě? Jaké úkoly tam plnili a v čích službách? Je to jen náhoda, že nejzapálenějšími bojovníky za ruské zájmy jsou právě bývalí pracovníci onoho prognostického ústavu? Nebo je opravdu možné, že současný následník KGB, ruská GRU má na naše poslední dva prezidenty složky, které by mohla zveřejnit?

               Tomio Okamura dostává jako každý, kdo hlásá roztržení Evropské Unie, vystoupení své země z Unie, peníze z Moskvy. Stejně jako Marie Le Pen (prostřednictvím česko – ruské banky) nebo Heinz Christian Strache v Rakousku. Musí tedy pět ruskou písničku podle hesla „čí chleba jíš, toho píseň zpívej.“ Ale jak je možné, že je ho přesto ochotno volit víc než deset procent Čechů?

               Komunisté se svým předsedou Vojtěchem Filipem či europoslankyní Kateřinou Konečnou jsou další částí páté ruské kolony u nás. Komunisté jsou tradičně proruští a ani si nevšimli změny režimu v Moskvě z komunistického na fašistický. Pokud si ho všimli, tak je to nezajímá. Ukrývají se pod pláštík panslovanství. Jistě, komunistická strana vděčí své současné existenci jen ruské intervenci v roce 1968, jinak by už zřejmě dávno zanikla. A sdružuje spousty lidí, kteří dosáhli kariéry a společenského postavení po roce 1968 jen díky opancéřované pomoci. Jejich schopnosti by na úspěch nestačily, ale bylo možné vstoupit do prověrkových komisí v roce 1970, ukázat dostatečnou bezcharakternost, odstřelit z funkce vlastního šéfa a nastoupit na jeho místo. Oni i jejich děti, které v tomto prostředí vyrůstaly, jsou očividně stále ještě naplněny vděčností a vidí v komunistech pokračovatele tradice svého úspěchu. Který jim byl po roce 1989 odepřen. Je to stále ještě víc než pět procent obyvatelstva, tedy víc, než je hranice, kdy by upadli do politické bezvýznamnosti.

               Ale nejde jen o toto rusofilství. Češi jsou ochotni odpouštět kdekomu. Právě ve dnech mé návštěvy v České republice zažívám doslova hysterii okolo devadesátých narozenin Jiřiny Bohdalové. Zapomnělo se docela na její angažovanost v boji za znovuzvolení hradčanské kreatury Miloše Zemana? Dokonce i Jan Hrušínský, kterého za jeho statečný odpor vůči současným mocipánům obdivuji, je poctěn, když se „diva“ uvolí vystoupit v jeho divadle. Přičemž možná právě angažmá její či Františka Ringa Čecha přineslo Zemanovi oněch rozhodujících pár hlasů, o které zvítězil. Položil si někdo otázku, jak by Česká republika vypadala, kdyby se paní Jiřina v onom osudném roce 2018 držela zpátky – nebo přesněji, kdyby se držela svého řemesla? Nepochybuji, že je Jiřina Bohdalová skvělá herečka, ale je to důvodem, aby se o jejích poklescích mlčelo? Nicméně jsem nikde na připomenutí jejího politického angažmá nenarazil.

               Jaroslav Nohavica je určitě skvělý písničkář a jeho písně se mi líbí. Ale jeho činnost v STB a jeho (možná neúmyslná) služba Putinovu režimu, když jel do Moskvy pro Puškinovu medaili je tím zapomenutá? Je jeho přátelský vztah s Tomiem Okamurou jen náhoda? Samozřejmě se lidi ptají, proč Nohavicovi jeho spolupráce s StB prochází a Babiš je za ni kritizován. Proč je akceptována jeho medaile od Putina a Zeman či Klaus jsou za své vyznamenání od důstojníka KGB Jakunina na Rhodu kritizováni.  Samozřejmě, že je to něco hodně jiného, ale toto rozlišování už překračuje schopnost vnímání průměrného občana. Význam zrady se zase jednou relativizuje. Nohavica posloužil možná jen jako „užitečný idiot“. Ale tleská se mu dále.

               V době politicky vypjaté je do funkce náměstka ministra vnitra, tedy do funkce strategicky velmi významné, vyjmenován Michal Hašek a lidé to přijmou pokrčením ramen? Člověk, který je znám svým obdivem k Nočním vlkům, a tedy nejmilitantnějším Putinovým příznivcům, který vyrobil už tolik politických skandálů, jako nikdy jiný (zejména proto, že byl tak nešikovný, že byl stále znova přichycen). Ať už to bylo lhaní o návštěvě v Lánech, kde se snažil zlikvidovat předsedu své vlastní strany Sobotku, nebo když deklaroval své služební auto jako sanitku nebo když vyplácel odměny své vlastní milence, či když za něho hovořila neexistující mluvčí. Svůj titul JUDr. získal v slovenském Sládkovičovu, doktorskou práci roky tajil. Přesto není nutné, aby „politik“ takového formátu zmizel v zapomenutí, jak by bylo nezbytné v každé slušné zemi. Naopak, bude zárukou, že se Nočním vlkům nebudou klást žádné překážky. Vladimír Vladimirovič bude spokojen. Zařadil sice Česko do seznamu nepřátelských zemí, dostává ale dostatečně srozumitelné signály, že kdyby to chtěl změnit, ať už mírovou nebo násilnou cestou, bude mít svou pátou kolonu, která ho podpoří. Česku není  nutné po všech Haškových skandálech zmizet z politické scény – zřejmě spolu s ním odejde do zapomnění i jeho strana.

               To všechno mě naplňuje úzkostí. Jen sebereflexe je předpokladem zlepšení. V medicíně říkáme, že je to náhled choroby. Že je česká společnost nemocná, o tom není třeba pochybovat. Úpadek morálky probíhá v přímém přenosu a prosakuje z nejvyšší etáže, tedy Hradčan, všemi vrstvami až do těch nejnižších – kde bývala doma i dřív, ale spíš v izolaci. Společnost je infikovaná iracionálním rusofilstvím zamaskovaným do hávu panslovanství, které vyrůstá na půdě vrozené nedůvěry ke všemu německému a v dalším důsledku i západnímu. Češi si musí konečně uvědomit, že jsou nedílnou součástí západního světa. Tak o tom kdysi prozíravě rozhodl kníže Svatopluk. Zřejmě pro něho nebylo snadné vyhnat ze své říše Metodějovy žáky, ale pochopil, že by byl příklon k východu pro naše předky fatální. Historie našeho vývoje je dlouhá už víc než tisíc let. Bohužel ji velká část našich lidí zná příliš málo a jsou náchylní k manipulaci. A pouhé netečné přihlížení řádění kolaborantů a dezinformačních ruských webů jako je Sputnik, či „zpravodajských portálů“ jako jsou Parlamentní listy nebude k obraně našich hodnot stačit. Za třicet let svého působení dokázaly natolik dezinformovat naše obyvatelstvo, že skutečně neví kudy kam. Rusům nejde o to, nabízet alternativní pravdy. Jejich taktika je smrští lží vytvořit dojem, že se nedá věřit vůbec ničemu. Až pak, až zmatené získají do svých sítí, jsou jim připraveni nabídnout jedinou, nezpochybnitelnou pravdu. Za jejíž zpochybňování je v nejlepším případě rána obuškem, v horším vězení a v nejhorším smrt.

               Chceme opravdu něco takového?

               Bojím se, že kdyby přijely ruské tanky tentokrát, nepostavilo by se jim obyvatelstvo jednotně jako v roce 1968, ale našlo by se dost takových, kteří by je vítali. Jako byl kdysi ve Vídni vítán Hitler. Ta představa mě děsí.