Konec vojny se blížil, ale ještě rychleji se blížil termín radostné události v Markově rodině. Marek chodil po kasárnách celý nervózní, protože se se situací, kdy bude otcem a hlavou rodiny, nedovedl vyrovnat.
Zpráva jej zastihla zrovna, když spěchal na letiště.
„Pane doktore,“ volala za ním sestřička z ošetřovny. „Pane doktore, volali vaši. Máte dceru. Právě před chvílí se narodila!“
Marek, zmrazený očekávanou zprávou přece jen po určité latenci usoudil, že by měl projevit radost.
„To je skvělé, sestřičko. Zavolejte mi, prosím vás, Jardu Páleníka.“
„Jarouši, tu máš tři stovky a kup tři litry rumu. Až se vrátím z letiště, oslavíme moji dceru.“
„To je skvělé, gratuluji,“ zajásal Páleník, i když nebylo zcela jasné, zda proto, že se Markova rodina rozrostla nebo pro vidinu pijatyky. „A kdy přijdeš?“
„Máme štěstí,“ podíval se Marek na nebe. „Za chvíli začne lít a nejpozději v šest jsem v kasárnách.“
„Máme větší štěstí, než si myslíš. Dévéťáka má dneska major Ovčařík.“
Marek při tomto sdělení začal tušit, že dnes večer půjde do tuhého.
Bylo zcela zřejmé, že právě major je natolik kompromitovanou osobou, že se neodváží zasáhnout, ať se na ošetřovně děje cokoliv.
Na letišti zavládlo hned po prvním půldeci radostné vzrušení. „Sakra, ale bych k vám rád přišel,“ posteskl si vojín Matka, už dávno propuštěný z basy, ale se stále stejně dlouhou ofinou, která mu teď sahala až po ohryzek.
„Je snad problém hodit se marod?“ divil se Marek.
„Nemůžu, mám dnes pomocníka dozorčího roty,“ posteskl si nešťastný vojín.
„Škoda,“ řekl Marek a zdvihl sluchátko vyzvánějícího telefonu. Chvíli poslouchal a potom se postupně rozzářil. „Chlapci, na ošetřovně je údajně už pět litrů rumu.“
„Pomáhej nám pánbůh. Jsme bez doktora,“ povzdychl si zarytý ateista kuchař a přežehnal se.
Když se Marek vrátil na ošetřovnu, zdravotnický personál seděl okolo stolu a loupal hrách. Co zdravotníky k této aktivitě vedlo bylo těžko odhadnout, každopádně se bavili tím, že foukali hrachové kuličky z okna na kolemjdoucí chodce.
„Ovčařík už tu byl,“ informoval Marka Páleník. „Něco tuší, protože chodí kolem jako mlsný pes. Ten vyčuchá flašku na sto metrů.“
„A dali jste mu?“
„Dali jsme mu Gin. Dneska je mimořádně odporný. V lékárně na Šrobárce tě už asi nemají rádi, když ti namíchali takový dryják.“
„Se divím, že vůbec namíchali. Všechny lékárny ve městě nám naše léky na lepší trávení už skoro tři měsíce nechtějí připravovat.“
„Ne že nechtějí,“ upřesnil Dostál. „Prý nemůžou. Vyčerpali jsme jim suroviny. Na té Šrobárce jsem musel odpřísáhnout, že pokud se ti dnes nepodaří opít dozorčího útvaru, skončíš v base, protože jsi telefonoval služebním telefonem s rodinným příslušníkem ze Západního Německa.“
„Proboha, jak jsi na takovou ptákovinu přišel?“ zděsil se Marek.
„No a co? Gin je přece tady,“ urazil se Dostál.
„Já vám říkám, že Ovčařík ještě přijde. A protože má klíče i od zadního vchodu, je ho třeba zabarikádovat. Kluci do toho.“
Vtom se ale otevřely dveře a do místnosti vstoupil sám jmenovaný se zlatými šňůrami na hrudi.
„Čo tu robíte?“ ptal se podezřívavě. „Na čo tu máte ten hrach?“
Major Ovčařík očividně neměl rád situace, kterým nerozuměl. A těch bylo, vzhledem na jeho myšlenkovou kapacitu, požehnaně.
„Dá se dobře foukat,“ objasnil zcela nedostatečně Dostál.
„Čože?“
„Po lidech,“ vysvětloval Dostál trpělivě a když viděl stále nechápavý výraz v majorově tváři, vsunul kuličku hrachu do foukačky a trefil naprosto přesně pravé majorovo oko.
„Au!“ zařval Ovčařík, ale ostatní zdravotníci nějak poněkud zcestně dospěli k názoru, že tato hrachová střelba je povolena a spustili na majora bubnovou palbu. Ten po několika zásazích se strašným sakrováním vyběhl na chodbu a odtud se ozvalo: „Dajte si na mňa pozor. Ja viem, že dnes dačo chystáte. Ale ja vám na to prídem. A budem neúprosný!“
Ve dveřích se major srazil s veterinářem Horáčkem, který spěchal na ošetřovnu s rozzářeným úsměvem a s náprsní kapsou bundošky vyboulenou lahví rumu.
„Vy tiež?“ zvřískl major. „Nemyslite si, že neviem, že sa chcete opiť.“ A potom dodal téměř prosebně: „Tak sa teda ožerte. Ale preboha, neurobte průser.“
Horáček neměl čas zdržovat se bezpředmětnými sliby, odsunul majora stranou a pokračoval přímou cestou do ložnice, kde tušil nadměrnou koncentraci alkoholu.
„Takí vy ste na mňa,“ řekl plačtivě major. „Ani len napiť mi nedáte. A ja som na vás lepší jako vlastný otec.“ A zamyšleně odkráčel do místnosti dozorčího.
Zdravotníci prvoročáci zatím budovali u zadních dveří promyšlený systém pastí od kýble s vodou až po pytlíky nehašeného vápna, aby byl případný majorův pokus proniknout na ošetřovnu odzadu dostatečně avizován.
Co se dělo na ošetřovně v následujících několika hodinách, zahalme rouškou tajemství. Nejen proto, že zveřejnění faktů by určitě ohrozilo pověst naší armády, ale také proto, že nikdo se zúčastněných si nepamatuje celý průběh oslavy, ba účastníci se dodnes přou o počty tehdy zúčastněných osob.
Vojáci útvaru byli překvapeni pouze, když v houstnoucím šeru vyrazili z ošetřovny Marek s Páleníkem ohánějící se tenisovými raketami a před ošetřovnou se odehrál zápas zvláštní tím, že žádný ze soupeřů netrefil ani jednou míček s výjimkou vlastního podání. Na vysvětlenou je třeba dodat, že Marek si nevšiml ani toho, když Páleník, zmořený neúspěšnými pokusy odpálit míček, odhodil raketu a odešel na ošetřovnu. Teprve po několika minutách si zdravotníci všimli lékařovy nepřítomnosti a vrátili se pro něj, zatímco on se stále rozháněl proti pomyslným míčkům a počítal body.
Celá akce by v podstatě asi nezískala žádnou publicitu, kdyby si ten večer v kasárnách pluku nepodvrtl kotník vojín Tlačil. Večer v deset hodin usoudil, že ho kotník bolí příliš, než aby s ním trávil celou noc na kanapi a začal se dožadovat ošetření.
Osud je milosrdný a postavil mu do cesty vojína Matku, který vykonával službu pomocníka dozorčího roty.
„Tlačil, vyser se na to,“ radil mu dobře Matka. „Už je pozdě, na ošetřovně už možná spí, budou nasraní. Počkej do rána.“
„Ale mně to bolí,“ trval na svém Tlačil.
Matka si byl vědom početných litrů rumu na ošetřovně, a tak i když sám by vojína velice rád doprovodil, bál se průšvihu.
„Já bych tam tak pozdě nešel.“
„Se ti nechce, co?“ zaútočil Tlačil.
„Prečo nechcete pustiť vojaka na ošetrovňu?“ ozvalo se vtom za Matkou. Ten se vzepřel do jakési parodie na pozor. Za ním stál dozorčí pluku, kterým nebyl nikdo jiný než nadporučík Mocko, netající se svými antipatiemi k lékařskému stavu.
„Je už pozdě, soudruhu nadporučíku. Možná tam už spí,“ zkusil to ještě Matka hrát do autu.
„A vy chcete tu zdravotnickú pakáž chrániť? Tak nech vstanú. Aj tak sa len celé dni flákajú. A toto je ich robota, či nie?“
Matka se podíval na Tlačila zdrcujícím pohledem: „Budeš mít, cos chtěl.“
A nahlas zvolal: „Provedu, soudruhu nadporučíku. Dovolte mi doprovodit vojína Tlačila na ošetřovnu.“
„Ty blbče,“ řekl mu potom, když vyšli před útvar. „Ale aspoň uvidíš, jak dopadají ti, kteří nedbají na moje dobré rady.“
„Ale mně ta noha fakt bolí,“ zakňoural Tlačil.
„A ještě bude!“ zařval už rozzuřený Matka.
Na ošetřovně nemohli dlouho otevřít dveře do čekárny. Když se jim to konečně podařilo, zjistili, že příčinou byl veterinář Horáček, ležící na zádech v absolutním bezvědomí, přičemž nohama byl zapřený do dveří zevnitř. Odsunuli ho na bok.
„Tak abys věděl,“ řekl Matka se zadostiučiněním. „Tohle byl doktor.“
Tlačilovi se z tváře ztratila krev. „Pojďme radši zpátky, mně ta noha nějak přestává bolet.“
„Pozdě,“ pronesl temně Matka a zaklepal na dveře.
Musel ale pořádně bušit, než se otevřely a v nich se objevil Dostál s červenými šňůrami dozorčího ošetřovny, jen s námahou udržující rovnováhu.
„Co chcete blbečkové,“ zeptal se laskavě.
„Já rum a tenhle,“ ukázal Matka na Tlačila, „má podvrtnutý kotník.“
„No tak jen pojďte dál,“ pravil Dostál medovým hlasem. Ten tón byl dost varovný, aby se vojín Tlačil obrátil a vzdor svému zraněnému kotníku vyvinul rychlost geparda. Ale on, zcela hypnotizován nečekanou situací, vstoupil na ošetřovnu.
„Bažantíci, lásky moje,“ volal Dostál, který definitivně ztratil rovnováhu a padl k zemi, zády se opíraje o vstupní dveře. „Je tu marod na ošetření.“ Vzápětí se objevili dva zdravotníci s očividně nepříčetnými výrazy.
Matka proklouzl kolem nich do ložnice a Tlačil se marně rozhlížel po únikové cestě. Jedinou – dveře – blokoval svým tělem padlý Dostál.
„Tak copak tě bolí?“
„Kotník, ale vlastně, už ani moc ne,“ zafňukal vyděšený vojín.
„Tak co otravuješ? Na něj!“
Nešťastný zraněný vojín byl uchopen, zdvihnut a vzdor ječení prokládanému ostrými protesty nesen do sprchy. Jeho řev, připomínající zvuky středověkých mučíren jeho trýznitelům očividně dělal dobře a tak byl vzápětí v uniformě a ve vycházkových polobotkách vložen do vany a zahájena vodoléčba. Zda to byla adekvátní léčba na podvrtnutý kotník, to už nikdo ze zúčastněných nebyl schopen posoudit, ale ošetřujícímu personálu se zdála být nejzábavnější.
Byli by v ní pokračovali zřejmě dost dlouho, kdyby se vtom neozval od zadního vchodu strašný rachot a řev a následně souvislá série sprostých slov. Zdravotnický personál zpozorněl a přestal sprchovat svou oběť. Ta se rychle drápala z vany a podařilo se jí to sekundu před tím, než se ve dveřích koupelny objevil major Ovčařík. Bez čepice, červený zuřivostí, mokrý na zádech a zpředu bílý od vápna.
„Čo to tu robíte?“ zařval, až chudák Tlačil skočil na všechny čtyři a pokoušel se mu prolézt mezi rozkročenýma nohama. Páleník váhal s odpovědí. Melancholicky se díval na sprchu tekoucí do už prázdné vany a pak na znečištěnou majorovu uniformu.
Určitě nebyla už jeho vina, že si jeho pohled mladí zdravotníci vysvětlili po svém. Vrhli se na majora. Ten se pokusil ustoupit a zakopl o Tlačila. Padaje na záda, ucítil ve své bezmocnosti, jak je uchopen, zdvihnut, nesen a vzápětí skončil, řvouc strašné kletby, na dně vany pod namířeným proudem studené sprchy.
Bůhví, jak by to dopadlo, kdyby se vtom neobjevil ve dveřích vojín Matka a nezahlásil: „Kluci, s Jirkou Dostálem je zle.“
Tuto informaci přijaly obluzené zdravotnické mozky přece jen jako závažnou, pohodili tedy sprchu na majora, chrlícího už osmdesátýšestý sprostý výraz bez toho, že by se jedinkrát opakoval a vyrazili ke svému dozorčímu. Ten ležel ještě stále na dveřích v těžkém bezvědomí a zdálo se, že nedýchá.
„Je živej,“ konstatoval Páleník. „Je jenom ožralej jako svině. Pomozte nám s ním.“
Společnými silami zdvihli padesát Dostálových kil a odnesli ho na pacientský pokoj. Páleník mu k hlavě přistrčil kýbl a poučil přítomné pacienty:
„Toto je váš dozorčí a tedy důležitá osoba. Vaším úkolem je hlídat ho do rána tak, aby se nezadusil a vůbec, aby se mu nic nestalo.“
Dostál v tu chvíli projevil první známky života a začal křečovitě zvracet do kýblu.
„No,“ pravil Páleník. „Už bude dobře.“
Ale nebylo. Jen za sebou Jarda zavřel dveře, ozval se hrozný třesk, pak rachot a pak zoufalé volání jednoho z pacientů: „Soudruhu svobodníku, on spadl do kýblu.“
„Co mi to hlásíte?“ rozčílil se Páleník. „Vytáhnout, umýt, starat se podle instrukcí.“
Těžko říci, zda té noci byl víc konsternován nadporučík Mocko, když kolem něj krátce před půlnocí prošel schlíple vojín Tlačil, zanechávající za sebou mokrou stopu jako vodník a na výzvu dozorčího se rozplakal a utekl do ložnice, nebo pomocníci dozorčího praporu, když se jejich nadřízený dostavil na dévéťárnu zcela promočený, bez čepice, ale zato s litrovou lahví podezřelé tekutiny čpící trochu jako gin. Vypil z ní na jeden doušek asi čtvrtinu a s už poměrně klidným konstatováním: „Svine jedné doktorské!“ ulehl na postel.
Do soutěže o nejpřekvapenějšího důstojníka se mohl přihlásit i podplukovník Kotík, který ráno, nic zlého netuše, zazvonil u dveří ošetřovny.
Dveře se otevřely a v nich se objevilo individuum, ve kterém až po chvíli přemýšlení poznal svobodníka Dostála. Dozorčí vláčející své červené šňůry po zemi se jednou rukou držel dveří, aby neupadl, jedno oko měl zalité obrovskou podlitinou a krví, která mu stékala po bradě a na sako a dechem, na dálku čpícím alkoholem, zahlásil:
„Soudruhu podplukovníku, dozorčí ošetřovny svobodník Dostál. Během mé služby se nic zvláštního nestalo.“
Odmlčel se a protože viděl vyděšený pohled svého náčelníka, dodal: „Až na to, že se doktorovi narodila dcera.“
„Panebože,“ vydechl podplukovník a nesměle nahlédl do ošetřovny, zřejmě v očekávání, že tam nebude. Když se ujistil, že budova stojí, ba ani nejeví známky nenapravitelného poškození, zopakoval jen:
„Panebože. Panebože, ako dobre, že to nebol syn.“
Epilog:
Všechno jednou skončí. A tak i vojenská služba u útvaru, který se nikdy netvářil jako bojeschopný, končila.
Marek, právě povýšený na podporučíka, stál ve dveřích ošetřovny a čekal na pokyn, že může opustit kasárna. Zase po roce měl na sobě zcela legálně civil, ale ještě se z toho nedokázal těšit. Vlastně mu bylo trochu i líto.
„Súdruh doktor,“ řekl na ním Kotík.
„Dovidenia, súdruh podplukovník,“ popřál Marek. „Nebyl to špatný rok, co si myslíte?“
„Veruže nebol,“ povzdychl si náčelník. „Dobre sa mi s vami robilo. Ste vynímočný človek, súdruh doktor.“
„Vyjímečný?“ usmál se polichoceně Marek. „Proč si to myslíte?“
„Veruže vynímočný,“ trval na svém náčelník. „Slúžim tu už dvadsať rokov. Za ten čas som tu mal do tridsať doktorov. Ale vy ste prvý, ktorému nenúkali vstup do komunistickej strany. A čo. Ani vás neprehovárali, abyste zostali v armáde. Ja tomu nerozumiem. V tej armáde sa čosi deje, súdruh doktor. Sú porušované pravidlá, rúcajú sa istoty. Prečo vás neponúkli zostať v armáde, hm?“
„Nevím,“ odpověděl zaražený Marek. „Víte, možná neměli čas. Já jsem měl stále ambulanci nebo službu na letišti, pohotovost…“
„S tým ste doblbli Fedorčáka,“ řekl náčelník. „Nie mňa. Ja vam hovorím, že to je porušenie pravidiel. To ten Gorbačov, pamätajte na mňa. Toto dobre nedopadne.“
A smutný náčelník mu podal ruku a zmizel v ošetřovně.
Marek vyrazil z kasáren. Jemu, neznalému pravidel vojenského života, se zdálo být všechno v pořádku.